zuzi_zuza komentáře u knih

Od Glattauera jsem četla všechno, co vyšlo česky. Tato kniha mi "chyběla". Od začátku jsem byla trochu skeptická a vůbec mi styl nesedl, některé věci byly předvídatelné. Autorův typický plot twist nastal, já jsem spokojená, atmosféra parádně vygraduje a já cítím po dočtení značně nepříjemný pocit.

12.11.2024

Už si nepamatuju, proč jsem po téhle knize v knihovně sáhla, obecně francouzskou současnou tvorbu moc nemusím. Čtenář z vlaku v 6.27 mi ale udělal radost. Je to jiné. Zvláštní. Místy až snové. Ve výsledku ale moc milé čtení (nejenom) na letní odpoledne.

3 27.07.2024

Vážně nechci knihu hejtit, ale když jediná věc, která stojí za povšimnutí, je design, tak prostě musím. Na sto osmdesáti stránkách se dozvíte následující - choďte do lesa a praktikujte mindfulness...

1 06.02.2024

Viděli jste dokument Katka? Tak tohle je úplně stejné, akorát mnohem horší. Sice chybí vizuál, ačkoliv reportážní fotky Tomáše jsou moc fajn, ale o to víc se můžete soustředit na myšlenkový tok aktérů. A ten je zacyklený na různé drogy a důvody, proč od nich nelze abstinovat.
Na základce jsem četla knihu "My děti ze stanice ZOO". Přišla mi debilní už v mých třinácti (a možná si ji ve třiceti přečtu znovu). Katka ji považovala téměř za romantickou. A spousta mých vrstevníků taky. Dospělí si mysleli, že nám pomůže pochopit, jak jsou drogy špatné, zatímco byla spíše pro mnohé inspirací. "Katka" je něco tak strašně reálného a tragického, že to vnímám jako mnohem děsivější vhled do světa narkomanů. No a pokud nezabere tohle, tak už asi nic.

2 07.04.2023

MEH. Ne. NE!!!
Pan doktor by mě jistě nazval newtonovským materialistou a nabubřelým skeptikem, ale mám k tomu mnoho důvodů. Tahle kniha je plná logicky si odporujících tvrzení (rodinu si nevybíráme, musíme hrát s kartami, které jsme dostali vs. svoji rodinu jsme si vybrali a nemůžeme tedy rodičům nic vyčítat, to je jedno velké WTF). Tvrzení, že jeho pacient nabral deset kilo svalové hmoty za tři měsíce je minimálně zábavné (nemohlo se jednat o váhu čistě svalové hmoty, ale o tom pojednávají jiné, ODBORNÉ, publikace).
Tvrzení o homeopatikách, očkování, mužsko-ženském principu pro mě byla třešničkou na dortu tohohle pseudolékařského-ezo-blábolu. Odkazy na vědecké studie a "odborníky" nejsou ničím podloženy, myšleno ničím na vědecké bázi, třeba aspoň uvedením zdroje tak, aby byl dohledatelný. Odkazy na další ezo knihy neberu v potaz, na to fakt nemám čas.
Celkově hodnotím jako velmi nebezpečnou záležitost vzhledem k tomu, kolik má tenhle člověk společně s lidmi jako je Dušek příznivců bez špetky kritického uvažování s touhou ověřovat informace z více zdrojů a ideálně na základě vědeckého a recenzovaného poznání. (Ne, fakt nevěřím, že když se budu na vodu zlobit, bude to působit na strukturu ledu, který z ní udělám.). Jedna hvězdička za celkovou myšlenku omílanou na dvě stě stranách - věř a síla tvá tě uzdraví, aneb placebo je jedním z nejúčinnějších léků medicíny odpradávna. Množství typografických chyb nekomentuju. Není zač.

8 16.02.2023

Znám podcast od samého začátku. Přišlo mi fajn, že se někdo v našich vodách konečně pouští do podobných témat a dělá je do určité míry přístupnější hlavně mláďatům. Rozhodně se nepovažuji za cílovku, jsem lehce starší než holky a troufám si říct, že zrovna v téhle oblasti jsem poměrně edukovaná a srovnaná. V podcastu mi přišly fajn především epizody s hosty, postupem času jsem ale přestala holky v mluveném projevu zvládat, takže jsem podcast už dobrý rok neslyšela. Všechno to, co mi v jejich mluveném projevu vadí naštěstí kniha nemá a myslím si, že pro dospívající může být v mnoha ohledech užitečná. Pro mě to minimálně byl zajímavý exkurz do toho, co některé jiné (nejenom dospívající) ženy řeší, ačkoliv mám pocit, že jsem většinu slyšela právě v prvních podcastech.
Vizuál nehodnotím, ten mi fakt nesedl.

2 02.09.2022

Zřídla mě trochu zklamala, ale přesto jsem se rozhodla dát autorce šanci a pustila jsem se do Krve pro rusalku. Musím říct, že debut mě bavil mnohem víc. Hlavní hrdina je sice docela kvalitně napřesdržku, ale o to zajímavější je postava Léto. Skoro si říkám, že bych si nechala líbit nějaký spin off právě o Léto. Fanouškům temné urban fantasy vřele doporučuju!

8 23.11.2019

Když ona ta knížka není skvělá, ale přesto ji tak hodnotím.

Byla jsem na Moničině přednášce, té úplně první. Většinu zážitků už jsem tedy slyšela a přesto jsem se u čtení dobře bavila. Není to návod jak zvládnout PCT, není to ta neustále omílaná Divočina (díky za to!) a kdybych to měla shrnout, tak jsem se vlastně nic moc užitečného nedozvěděla, snad vyjma závěrečného seznamu vybavení. Spíš než cestopis je to životní příběh a já smekám za otevřenost!

5 31.07.2019

Už poučená četbou předchozích Backmanovo knih jsem byla rozhodnutá číst pouze v soukromí. Bylo to vskutku správné rozhodnutí. Ačkoliv jsem se prvních asi sto stran nemohla začíst, ten zbytek jsem zhltla za dva večery. Ano, chybí vtip, který u Backmana čekáme, ale jinak nechybí vůbec nic. Vlastně spíš dostanete něco navíc, něco, co jste asi úplně nechtěli a nepotřebovali. Už teď se těším, až si při dalším čtení budu moct naservírovat oba díly za sebou.

3 11.03.2019

Uf, tak tohle bylo náročné. Nepředpokládám, že by na českém knižním trhu bylo více podobných knih (minimálně v době vydání a z českého prostředí) a vydat tohle chtělo určitě velkou kuráž. Původně jsem si myslela, že to snad ani nedočtu, prvních přibližně sto padesát stran jsem měla chuť hodit s knížkou do zdi. V komentářích se objevuje, že je kniha místy patetická. Mno... místy... já bych to proškrtala tak na polovinu, ale chápu, že pro Mika, křehkou duši, bylo důležité to všechno sdělit světu. To jen já jsem prostě šutr a číst desítky stránek o obdivování všech jeho lásek mi téměř fyzicky ubližovalo. Druhá část knihy, ta ze současnosti, už byla znatelně lepší a dovolila mi lépe pochopit to, co prožíval on sám a co nejspíš prožívá většina lidí v této situaci. Pokud vás daná problematika zajímá, tak kniha rozhodně stojí za povšimnutí.

06.02.2019

Tak do třetice a u mě už téměř jistě naposledy. Z první knihy jsem byla nadšená, z druhé lehce mrzutá a z té nejnovější jsem otrávená. Lokomotiva Ladislav za sebe sice začal platit a přestal vyžírat ty nejchudší, ale jeho alkoholové dobrodružství po Kavkazu mě stejně nijak neohromilo. A vlastně ani neoslovilo. Humor nekomentuji, ten prostě nesdílíme. Nemůžu si ale odpustit šťouchanec do, dle mého názoru, místy vážně trapných poznámek pod čarou. Tedy, předpokládám, že to byly poznámky pod čarou, neobtěžovala jsem se půjčit si papírovou knihu, ale půjčila jsem si jen elektronickou verzi (tímto děkuji KJM za její geniální službu, která mě nenutí chodit do knihovny osobně :)).
Co naopak musím vyzdvihnout je tentokrát přidaná hodnota wikipedicky znějících informačních bloků. Zejména Arménská část se mi líbila. Konec knihy byl nečekaný, ale za mě vlastně asi lepší než ten patos minule. Ladislav našel skvělou díru na českém trhu, ale začínám mít pocit, že už tomu chybí jiskra a nenucenost a jde tu o něco úplně jiného, než skromné cestování a hledání dobrodružství.
Dvě hvězdy za historicko-kulturní arménské okénko a práci dua Tomski&Polanski (i když tentokrát jen černobíle na čtečce).

6 23.02.2018

Když já prostě princi Ládíkovi asi nerozumím. Od Poutě bez cukrové vaty se sice posunul ve svém vypravěčském umu, nicméně často jsem měla pocit, že čtenáři nesděluje nic, čím by jej obohatil.
Některá místa mi přišla vyloženě hluchá a nudná. Zibiho humor mě pravděpodobně minul o dva světelné roky, ale musím se přiznat, že asi třikrát mi cukly koutky. Baví mě jeho hra se slovy, nicméně si nemůžu pomoct a mám dojem, že aby splnil normu vtipů (minimálně jeden na stránku), tak příliš tlačí na pilu. Chybí tomu lehkost, která by mi dovolila uvěřit, že vtip není vyšroubovaný uměle.
Na druhou stranu se mi líbí jeho styl cestování, už méně však jeho přehnaná šetrnost. Sám zmiňuje, že bývá kritizován za (bez pardonu) vyžírání místních a jedním dechem dodává, že je to vlastně úplně v pořádku. S tím tvrdě nesouhlasím. Podle mého názoru je v pořádku nechat se od místních pohostit, ale vyloženě mě otrávil ten styl, se kterým to v knize prezentuje. Myslím tím to, jak svým chováním domorodcům nejednou nedal šanci volby, vyloženě se vnutil a ještě se spokojeně (s vtipem, samozřejmě) pochválil. Možná to občas bylo trochu nadsazené, ale za mě prostě takhle ne. Tři hvězdy za přiblížení života běžných lidí a práci dua Tomski&Polanski.

5 06.02.2018

Řím, intriky, politika, válka, láska, lži a drsné prostředí gladiátorské školy? Me gusta! Doposud jsem žádný historický román nečetla, takže nemám s čím srovnávat. Mám-li být upřímná, rozhodně jsem nečekala žádný zázrak a o to víc jsem byla překvapená, když jsem se do knihy začetla. Děj příjemně utíká, občas dochází k větším časovým skokům, což cením. Nemám ráda zbytečné vycpávání vatou a hluchá místa. Neříkám, že jsem se párkrát trochu nenudila, ale problém byl spíš ve mně - romantické linky mě tak trochu otravují. Naopak nejvíce jsem si užila popisy výcviku a následné skvělé scény přímo z arény.
Škoda té mizerné korektury, knize to na kvalitě možná lehce ubralo. Nejde o žádné velké mučení češtinářů, ale být korektorem téhle knihy, tak na to rozhodně pyšná nejsem.

1 09.04.2017

Nudný příběh malého feťáka. Aneb když nevíte do čeho kopnout, tak si sežeňte půl gramu koksu a hned bude líp... -_- Četla jsem ve vlaku a hned při té příležitosti jsem knihu nechala na nádraží pro nějakého dalšího odvážlivce :)

3 12.01.2017

Za mě dobrý! Má to říz, autor příběh vykoumal do nejmenších detailů a zvládl navodit super atmosféru. Prolínání reality s fikcí je občas těžké oddělit a dřív nebo později vás popadne lehká paranoia a začnete podezřívat souseda z toho, že je jistojistě agentem tajných služeb, který se chystá zachránit svět (nebo vás sundat...).
No a že je to nereálné? Kdy naposledy jste sledovali Jamese Bonda a vztekali se, že takhle by to ale přece být nemohlo! Není to literatura faktu a na fikci (a ještě prvotinu) je to zatraceně povedené!

11 20.12.2016