het2
komentáře u částí děl
Stejně jako u dobré poloviny Barronových povídek, nemůžu říct, že jsem to pochopil. Hranice mezi tím, co se skutečně děje, a tím, co je jen výplodem horečnatého šílenství, de facto neexistuje. Ale z pohledu hrdiny příběhu je to vlastně jedno. A atmosféru to má hustou, hustší než je mlha kolem rybníčku Brčálník. Hustou tak, že by se narozdíl od tý mlhy snad ani nožem krájet nedala...
Přečteno už potřetí (z toho jednou v originále) a pořád si myslím, že tohle je esence Barrona. Jo, a taky esence šílenství. To vedro z úvodních stránek sálá tak, že se Vám propocené šaty přilepí na kůži, z té kocoviny se Vám zamotá hlava a v temných zakoutích svých vlastních domovů uvidíte stíny, které by tam neměli být. A taky uslyšíte šepot. Na ten šepot nesmíme zapomenout...
De facto nebarronovské téma zpracované čistě barronovským způsobem. Brutální, i když se vlastně všechno odehraje mimo záběr. Ale chybí mi tam nějaký přesah, něco, proč bych si to měl pamatovat... Možná to něco je, že tam prostě nic dalšího není :) Nevím...
První odstavec je dokonalý. A pak střih a sledujeme příjezd manželské dvojice na starobylou výletní chatu uprostřed prastarých washingtonských hvozdů. Jenže rekreace je to poslední, co tu hledají (i když na vycházky do okolních lesů taky dojde:)). Barronovy popisy prostředí jsou tradične úžasné. Text sám je pak jako studie vzájemného odcizení hraničícího s nenávistí a posedlosti hraničící s šílenstvím vynikající. Jako příběh mne to ale v druhé polovině přestalo překvapovat a vlastně i bavit. Škoda...
Je to taková road story o putování dvou párů po zajímavostech Olympijského poloostrova s cílovkou v Černých horách na místě, které by podle všeho nemělo existovat. Nebýt pár věcí mohla to být všední záležitost. Jednak ty dva páry dohromady tvoří čtyři muži, což samozřejmě nemusí být okolí vždycky po chuti (a jak moc nemám rád vtíravou LGBT agendu, tady je to úplně přirozené a v pohodě), druhak mají v batohu přibaleného Moderor de Caliginis (Černého průvodce). Vše začne jít šejdrem, když se Willemovi (který je i vypravěčem příběhu), zejví duch dávného přítele zbylých tří. Jenže to možná není vůbec duch, ale něco mnohem staršího a zlověstnějšího. A když mu konverzačním tónem řekne, že je tady "proto aby mu rozm*dal a destabilizoval mysl", začne totéž dělat autor Vám. A je v tom dobrej, o tom žádná. Při čtení jsem si vzpomněl na Kingovu Nonu, je v tom stejná dávká lásky, nekontrolované zuřivosti a šílenství.
Mysterium Tremendum není zdaleko to nejlepší, co Laird Barron napsal, ale je to sakra dobré.
Klauni mi tak úplně nesedli, co naplat. Důvodů povícero. Nejsou vyloženě špatní, ale většina ostatních povídek ve sbírce "Tři opice" je o třídu výš.
Panenky se fakt povedly. Jsou originální, nečekané a s výborně napsanými postavami. Psát o nich cokoliv víc, znamená ochudit čtenáře o překvapení, takže jenom konstatuji, že za mne tedy plný počet...
Sebedokonalejší plány prý na bojišti skoro nikdy nepřežijí první kontakt s nepřítelem. A pro mladické představy o vlastní neohroženosti to platí dvojnásob. A ruku na srdce. Kdo z nás si jako kluk, alespoň jednou nepřál být superhrdinou? Naštěstí většina z nás, zůstala jen u těch přání a představ. Dobré, ale trochu předvídatelné. 3,5*
Taková mrazivě úsměvná jednohubka. Úplně "jiný kafe" než příběhy z prostředí pražské kriminálky, ale líbilo se mi to.
Ve sbírce "Tři opice" je tohle v pořadí druhá povídka s Herculem Poirotem. Opět je to hlavně díky malému rozsahu spíš taková hříčka, ale tady jsou všechny ingredience (včetně stylu) na správném místě. Na rozdíl od "Posledního případu..." se mi tohle líbilo.
Tohle se mi těžko hodnotí, je to taková hříčka s (opět) překvapivou pointou. Na jednu stranu napsané je to dobře, o tom žádná, je to tam spousta odkazů, ale na stranu druhou mi to prostě nesedlo. Nemám rád crossovery a míchání fiktivních světů dohromady (a tady se potkává ten holmesovský s tím poirotovským - tohle není spoiler, dozvíte se to hned z nadpisu a prvních pár vět), časově to ne úplně sedí, a hlavně Hercules Poirot je moje srdcovka. 2,5*
Povídku jsem četl už podruhé, a i když mne tedy vlastně už neměla čím překvapit (pointa je parádní), pořád se mi líbí. Ty policejní reálie, včetně lehké kritiky poměrů u policie panujících, jsou super. Kdyby to byl filmový scénář, v 80kách by to natočili francouzi a hlavní roli by si zahrál Alan Delon a stvořil by tak dalšího nezapomenutelného a tragického (anti)hrdinu. Sakra neztratilo by se to ani v Halywůdu :D I když premiéra na "nezávislém" Sundance by tomu slušela mnohem víc. Obrovské plus je, že tenhle drsný příběh, je díky autorově spisovatelském umu a znalosti prostředí uvěřitelný i přes svoje zasazení do té naší "malé" české kotliny. 4,5*
Případy prvního oddělení se potkávají se severským thrillerem. Metodická policejní práce versus nelítostný vrah. To vše okořeněné brutalitou Sedmi. Ano, možná je to místy surové a explictní, ale není to bezúčelné. Případ asi rozlousknete dřív než kriminalisté. Máte totiž nespornou výhodu, že na rozdíl od nich sledujete vraha při "práci". Ale stejně Vás v závěru autor překvapí ve zběsile hektickém a doslova filmovém finále. Těch pár posledních vět má sílu. Stejně jako celý příběh. Chtěl bych víc... 4,5*
Úsměvná jednohubka o jednom "nevydařeném" pohřbu. Aneb poprvé to bylo tak nějak narychlo :) 3,5*
Krásná povídka a jedna z mála, kterou jsem si z Kaleidoskopu nepamatoval. Asi je to tou perspektivou věku :) Jako tátu dvou kluků mne tohle chytlo u srdce.
Z téhle povídky jsem si pamatoval jen ten naprosto omračující poslední odstavec. A i teď po letech mi přijde pořád úžasný. Zdrcující, ale úžasný. Co jsem si nepamatoval byl ten dokonale popsaný pocit rozpolcenosti titulní postavy astronauta. Člověka, který místo aby zvolil, chtěl mít oboje (nebo té volby prostě nebyl schopný), ale vlastně až na příliš krátké okamžiky spokojenosti neměl nic. Jenom stesk a touhu...
Od té doby, co jsem ji četl poprvé (skoro 30 let), se nic nezměnilo. Ta povídka je zkrátka parádní a má nezapomunetelný konec.
Kapitola 13 je jedna z nejsmutnějších věcí, co jsem kdy četl. Jinak tuhle novelu je těžké nějak charakterizovat, dlouho jsem o tom přemýšlel a pak mne napadlo, že víc než cokoliv jiného je to vlastně studie lidské osmělosti... Kdybych hodnotil v době vzniku, bylo by to na plný počet, dnes je to "jen" za 4*
Cathlín R. Kiernanová je dle mého názoru jednou z nejtalentovanějších autorek na poli weird fiction/horroru. Je až s podivem, že jí u nás nevyšel zatím žádný román, ani autorská sbírka povídek. A tak se s ní tuzemský čtenář může seznámit jen prostřednictvím povídek v pár antologiích. Chvála Prastarým alespoň za to:) "Černé lodě spatřené jižně od nebe" jsou jednou z jejích nejlepších povídek, rozhodně z těch, které přímo využívají Lovecraftovu mytologii. A vlastně nejen jejích. Tohle je Lovecraft pro 21. století. Je to moderní, dokonale napsané a přestože užívá mnohé Lovecraftovy propriety i originální (a s pěkným twistem zhruba v polovině příběhu). Možná se nabízí srovnání s Kingovou Mlhou, ale tohle je mnohem temnější a depresivnější. I kdyby všechny ostatní povídky v Černých křídlech 4 stály za starou bačkoru, už jenom kvůli tomuhle jsem rád, že je mám v knihovně. 5*
Parádní atmosféra, příběh minimální. Nabízí se srovnání s Anihilací od Jeffa VanderMeera (potažmo s její filmovou adaptací). I když ta je literárně jiná liga. 3,5*
