Sidonie
komentáře u částí děl
Jedna z nejlepších věcí, které jsem kdy četla. :)
Narazila jsem na povídku ve sbírce Mamutí kniha humorostické fantasy, po které jsem sáhla kvůli jiným autorům, ale v paměti mi neuvízl Terry Pratchett, Neil Gaiman ani John Morressy, ale právě Esther Friesner.
Chci si ji po letech přečíst znovu, jsem zvědavá, zda se mi bude stále líbit.
Nebylo to sice tak originální jako první povídka (Silnice kolem kousku světa), ale celkově to jako příběh to fungovalo lépe. Takže mně se to asi líbilo i o něco víc. Konec se mi tu líbil (i když byl z jistého hlediska dost depresivní), kdežto u Silnice byl ten konec takový rozpačitý.
Btw. Poučení - nikdy nerozhodujte za jiné, co je pro ně dobré a co ne.
Podle mě nefér nízké hodnocení. Mně se to líbilo. Hlavně kvůli Miriel. Celou dobu věděla, co ji čeká. A nechtěla víc než s ním strávit jeden den na pláži. Fakt smutný, ne? To je tak, když milujete někoho, kdo si to nezaslouží. A jste ochotni pro něj i zemřít. No, blbost, ale na téhle "romantice" to celé vlastně stojí. A podle mě to má celkem sílu.
Jinak bych ocenila, kdybych se dozvěděla víc podrobností. Ale tak je to s povídkami vždycky.
Pavlu Renčínovi se musí nechat, že umí psát skvělé závěry. Efektní. Většinou celou pointu odhalíte právě až v poslední větě. Nejsem si ale jistá, jestli mi to ke spokojenosti stačí...
Povídka o jednom naivním delfínovi, který má rád lidi, ačkoli mu zavraždili otce a vlastně i matku. A rozhodne se jim odpustit.
Já tedy nevím, jestli autor ví, že lidé loví delfíny a jakým způsobem to dělají, ale myslím si, že něco takového by nemohlo být nikdy odpuštěno. Ale kdoví, třeba jsou delfíni vážně takoví dobráci.
Ale aby se delfíni báli žraloků? Pokud by žraloků nebyla opravdu obrovská přesila, nedovedu si představit, jak by je mohli ohrozit. Žraloci jsou paryby, mají žábry, aby dýchali, musí plout, nemůžou se zastavit nebo se prudce otočit. Proto kolem obětí krouží. Delfíni jsou savci a můžou dělat všemožné kousky. Než se žralok vzpamatuje, delfín ho desetkrát obepluje, udeří ho hlavou do břicha a zamává mu ploutví na rozloučenou.
Dobrá, to asi není ve fantasy povídce to podstatné. Ale celkově mi to prostě nesedlo (a jo, pochopila jsem, že to má být v podstatě kritická povídka... jenže já nevěřím tomu, že lidi nekonají v podstatě se zlými úmysly - obyčejní konzumenti ano, ti jsou jen lhostejní, ale co přímí viníci? A je vlastně lhostejnost v něčem lepší?).
Druhá povídka od autora ze Sborníku sci-fi a fantasy povídek se mi líbila mnohem víc.
Prostě Kedrigern. Co chtít víc?
Jasně, kouzlo knih o Kedrigernovi spočívá v tom, jak do sebe jednotlivé povídky zapadají, ale já ocením každou další historku o čaroději a Princezně.
Kedrigerna mi je někdy líto, Princezna by ho mohla víc podporovat :-D Ale chování Princezny musíte brát s nadsázkou. Na tu dobu je Princezna dost emancipovaná - vždyť se sama učí čarovat, má křídla a nebojí se je použít a tak dále! A uvědomte si, jak je Kedrigern starý. Zbožňovala ho už má babička.
Takže třeba tenhle názor fakt nechápu: http://www.feminismus.cz/cz/clanky/role-fantasy-literatury-pri-upevnovani-a-oslabovani-zazitych-genderovych-schemat
Povídka, která se snaží hrát na city. A ono to funguje. :)
Komu by z téhle povídky nebylo trochu smutno? Jasně, asi vám brzo dojde, jak to celé vlastně zhruba je. A kdyby povídka skončila před posledním odstavcem, řekla bych si: Fajn, tohle jsem čekala.
Ale ten poslední odstavec tomu teprve dodal pořádnou dávku emocí (alespoň podle mě).
Je to jen povídka, na spoustu věcí nebyl prostor. Mohlo to někde mezi nimi víc jiskřit, aby jim člověk nějak víc fandil a víc je litoval. Mohli být sympatičtější. Mohli jsme se o nich dozvědět víc.
Ale stejně.
Když ji uviděl poprvé, ona ho uviděla naposledy. Když ji uviděl naposledy, ona ho uviděla poprvé.
Asi to není úplně originální (dejte dohromady problém s časem a lásku a úspěch je zaručen - je to obdoba "lásky a smrtelné nemoci", obojí představuje nevyhnutelné odloučení... a i smrt je vlastně problém s časem... je to hra na city, kterou většinou odsuzuju, ale tady autor tolik netlačil na pilu, nesnažil se vyvolat slzy, říkal jen tolik, kolik považoval za nutné. Říkal jen fakta.
A mně se to prostě líbilo.
Mé první 2 myšlenky při četbě:
"Co to sakra má být? Proč píše o tomhle?"
"WAAAW. Aha! Tak to jsem nečekala!"
Mám ráda příběhy s originálními a nečekanými zápletkami, se zvraty a tak podobně. Kdo ne?
V téhle povídce přijde "zvrat" hned na začátku. Neobvyklé, ale musím říct, že to zafungovalo - příběh mě upoutal.
Jenže později už nic nepřišlo. Když už autor vyplýtvá velký zvrat na začátku, měl by mít připravený další, přinejmenším stejně dobrý na konec.
Možná se to zdá nefér. Jenže když je zvrat na konci, sklapnete knihu, zíráte do stropu a říkáte si WAAAW.
Ale když je "zvrat" na začátku, čtete prostě dál a když už je zbytek povídky jen slabý průměr, tak nakonec, po sklapnutí knihy, cítíte jen zklamání.
Nápad originální. Super. Ale detektivní pátrání byla nuda. Kdo bude vrah? Ten, koho čekáte nejméně. Klišé.
Nicméně je to krátké, takže to pátrání nudit nezačne. Jen na konci necítíte nic, žádné překvapení (protože už je vám to jasné), žádné WAW.
Za mě 3 a kousek *.
Fajn čtivá a humorná povídka :) Ne že bych se smála, ale ten lehký tón v tom je slyšet.
Častokrát si člověk při četbě říká: "Jak to ten hrdina sakra mohl všechno přežít? Pitomost!" Jasně, kdyby to nepřežil, nepsali bychom o něm - ale stejně, je to problém, kvůli kterému příběh působí nedůvěryhodně.
Různí autoři se s tím snaží poprat různými způsoby: Buď hrdiny zabíjí, aby to působilo reálněji, nebo alespoň zabíjí hrdinův doprovod atd.
W. King se s tím popral po svém. A vážně originálně. Tenhle problém totiž dovedl do extrému. Jeho hrdina se žene bezhlavě do jakéhokoli nebezpečí. On CHCE umřít. Hledá hrdinnou smrt. Ale jak na potvoru všechno přežívá.
A čtenář ani nemůže autorovi vyčíst, že zrovna hrdina přežil něco takového! To je tak nepravděpodobné! Ale v tom je ten vtip.
Tohle se mi líbilo!
Třeba jako krátký film by to asi bylo napínavé. Ke konci jsem i trochu toho napětí cítila.
Celkově mě ale povídka spíš nudila. Ne natolik, abych ji chtěla přeskočit, ale dost na to, abych se těšila, až skončí.
Je to spíš hororová povídka. S dobrým námětem. Ale být autorem, odpustím si ty různé drobné úvahy a promluvy ke čtenáři. Kdyby nás rovnou vrhl do děje, přišlo by mi to lepší.
A taky nemusel hned na začátku vyspoilerovat, že je to příběh o různých maličkostech, které se nakonec propojí... (Zvlášť, když mi to tak ani nepřišlo. Já tedy neměla dojem, že dostávám nějaké drobné puzzlíky, které mi pak najednou zapadnou na své místo. Spíš to bylo: malý puzzlík, velký puzzlík, hotovo.)
Za mě 3*, ale určitě se najde někdo, komu tento styl sedne víc.
Nač asi potřebuje čarodějka ty střevíce? Jako vždycky, skvělý a originální John Moore :-)
Je těžké dokázat, abyste si oblíbili postavu po pár stránkách. Člověka si taky neoblíbíte jen po pár minutách. Takže chápu, že to pro autora muselo být těžké, nicméně s Cheel jsem prostě nesympatizovala. Přitom autorovým plánem bylo zřejmě to, abychom napřed fandili Cheel a nakonec vše přehodnotili a postavili se na stranu Crovena.
Jenže to tak úplně nefunguje. Pravda, Crovena mi nakonec bylo líto, ale to je tak vše.
K tomu se mi povídka nečetla moc dobře. Snad i Pod dohledem Galatey mi přišla lepší, ale dám taky ty 3*.
"Žijeme ve sience fiction svého mládí."
WAAAW. Tak tohle je přesně jedna z těch povídek, které vám zůstanou v hlavě ještě pěkně dlouho po zavření knihy.
Autor sám sice říká, že mu povídky nikdy nešly, ale buď je příliš skromný anebo se mu tahle jedna obzvlášť vydařila.
"Nikdy nezemřeš." Na Soziereho teorii prostě něco je. Něco lákavého nebo něco hororového? Rozhodněte se sami.
"Knihy prosakují skrze světy, protože jsou to ostrůvky myšlení. Táhnou své autory přes fenomenologické hranice jako ztracená štěňata."
"Napsal Ernest Hemingway knihu s názvem Pamplona? Cromwell a spol. od Charlese Dickense? Pod absolutnem od Aldouse Huxleyho?"
---SPOILER---
"Já neumírám. Jen se stávám čím dál nepravděpodobnějším."
Nemůžeš umřít. Možná tě zítra srazí auto, ale v nekonečnu dalších možných světů tě nesrazí.
A možná...
"...mezi všemi těmi nepravděpodobnými světy byl jeden, ve kterém Lorraine přežila rakovinu? Nestálo by za to počkat si na něj? Nestálo by za to hledat ho bez ohledu na to, jak zvláštní důsledky by to mohlo mít? "
"...šeptá, že smrt nejsou dveře, kterými bych mohl projít za ní, bez ohledu na to, jak úporně nebo jak často to budu zkoušet..."
"Přijmeš mě?"
"Už jsem přijal horší věci."
Nevím, jestli je to jen můj dojem, ale nějak se mi zdá, že autorům humorné fantasy jdou lépe delší věci. Třeba povídky od Pratchetta podle mě nejsou zrovna top, přitom jeho knihy jinak zbožňuji.
Tady to bude asi podobné. Jednou se do knih Jamese Bibbyho určitě pustím, povídka mě navnadila, i když sama o sobě nebyla nic úplně extra. Ale krátkých originálních a humorně laděných povídek není podle mého nikdy dost.
SPOILER
Jde o případ prvního vraha, který zabíjel ovesnou kaší :)
Špatné to nebylo. Ale na můj vkus se zabíhalo až do moc velkých podrobností co se týče principu těžby diamantů na Neptunu. Na relativně krátkém prostoru bylo vlastně 2x popsáno, jak náš hrdina, zlatokop budoucnosti, hledá diamanty - včetně všech podrobností.
Mně přitom ani moc nezajímalo, jak to vlastně funguje.
A konec bylo trochu klišé. Vlastně už ve chvíli, kdy přijal nouzové volání, mi bylo jasné, že se z ušlechtilých důvodů bude muset určitě vzdát svého nákladu... Klasika. Ale co dneska klišé není. 2,5*
Musím přiznat, že jsem od téhle povídky nic moc nečekala. Moc vážné, nudné, chybí humor a kromě toho, tenhle typ sci-fi prostě vůbec nemusím (moc vesmírných lodí a tak) - to jsem si říkala na začátku.
No, nakonec jsem litovala, že už je konec :)
Abigail mi občas přišla trochu nesympatická, ufňukaná, chovala se ublíženě a byla plná předsudků (ale znát svět, ze kterého pochází, asi bych jí rozuměla víc), ale tahle hrdinčina vlastnost byla autorovým úmyslem - jinak by se nemohla vyvíjet k lepšímu. A i přes tyhle drobnosti ji stejně máte od začátku rádi.
Některé části mi tu přišly vlastně zbytečné, pro příběh neměly skoro žádný význam. Ale to je tím, že je to jen povídka a některé dějové linie se neměly šanci pořádně rozvinout.
Celkově nemám nic moc co vytknout. Bylo to napínavé, příběh mě chytl a postavám jsem fandila, což je pro mě to nejdůležitější.
Líbilo se mi, že i na relativně krátkém prostoru dokázal autor do textu zahrnout něco víc. Není to jen o tom: hele, nebezpečí, jdeme se s ním vypořádat, chvíli po sobě budeme střílet a pak to nějak dopadne. Líbilo se mi, jak postavy přemýšlely, měnily názory na druhé a podobně.
Zklamaná jsem snad jen z toho, že ten případ vlastně nebyl pořádně rozlousknut.
SPOILER: Jo, Železná rukavice přežila a vyřídila Čtyři bestie, ale co ti, kteří je poslali? Co bude dál? Co za tím vlastně vězelo? Pochopila bych to z jiných knih DW?
Určitě se do knih Davida Webera někdy pustím.
(Oceňuju ženy v námořnictvu jako naprostou normu.)
Mohl by mi někdo tuhle povídku vysvětlit? :-D Já ji skoro vůbec nepochopila.
Tak trochu jsem čekala, že až Stracha chytí a zjistí, co že je to zač, budou všechny příšery nadšené a začnou mu horlivě vykládat své příběhy a nápady "a napiš tohle" a "napiš o mně!" a "musíte rozhodně napsat o mně!".
Co by to vlastně VŠECHNO znamenalo, kdyby někde pramenila živá voda? Zkusili jste to někdy domyslet?
Skvělý nápad, jen mi tam trochu scházely emoce a hlavní ženská hrdinka nebyla extra sympaťanda.
