Sidonie komentáře u knih

Příběh Thorolfa a Yvette pro mě bude vždycky extrémně nostalgickou záležitostí. Poprvé jsem ho četla před dvaceti lety, když jsem si knížku vzala od babičky. Doteď si pamatuju, jak se babička smála, když se Thorolf oženil s Bzou. Když jsem knihu četla, prostě jsem musela myslet na babičku a na dětství.

Když jsem knížku četla prvně, spoustě věcem jsem přirozeně nerozuměla (a nemyslím jen narážky na sex). Lituju, že teď, když jí už rozumím, si o ní nemůžu s babičkou popovídat. To ona mi ostatně ukázala humorné fantasy, ona mi dala první knížku od Pratchetta... ale já tomu všemu přišla na chuť moc pozdě.

Ale ke knize.
Cením humor. I když z dnešního pohledu můžeme v knize spatřovat i nějaké stereotypy a klišé, na svou dobu byla knížka jistě progresivní a feministická (úplně chápu, proč se líbila babičce, Yvette prostě bojovala za to, co chtěla každá žena - svobodu).
Nicméně i ty situace, které se dnes mohou jevit už nevhodné a kontroverzní, zvládá kniha s lehkostí a přirozeností, takže mě při čtení nijak neobtěžují a nepřipadají mi trapné.

Po posledním přečtení se však neubráním i negativním pocitům. Strašně se mi nelíbí konec a jeho poselství. Naprosto chápu, proč Thorolf neskončil s hraběnkou, kterou po celou knihu zachraňoval a miloval. (Upřímně, vlastně žádný čtenář nemůže Thorolfovi přát, aby s ní skončil. A vlastně nechápu, kdy a jak se do ní zamiloval. Nikde to mezi nimi nejiskřilo, v ničem si nerozuměli...)
Kniha má být ironickou odpovědí na rytířské romantické příběhy, prostě nesmí skončit jako klišé. V pořádku. Ale proč proboha nemohla být pointa v tom, že Thorolf nakonec najde opravdové štěstí někde jinde? Že zjistí, že láska je najednou snadná, že teprve pak pozná, že s hraběnkou to bylo toxické, a ne romantické? Proč nemohli být nakonec všichni šťastní? Aspoň trošičku?

Ten konec je tak depresivní, až se mi z toho chtělo začít trhat si vlasy. Opravdu je pointa v tom, že má člověk zapomenout na lásku a být praktický a vzít si první osobu, která je ochotná to udělat? I když ji nemiluje, i když ji vidí jako "obyčejnou a trochu při těle" (a nic víc)? Ehm. Jestli takhle někdo vidí realitu, je mi to z toho smutno.
Nemohla připadat Ramona Thorolfovi aspoň trochu... já nevím, cokoli! Chytrá, milá, roztomilá, hezká, vtipná... nemohla se mu aspoň v něčem líbit?
Na závěr je Thorolf "šťastný v rámci možností", Yvette je nešťastná (Ramona nejspíš taky, jak by mohla být šťastná) a tak to končí, přátelé.

(V tomhle prostě miluju Johna Moora, kde postavy sice nikdy nedostanou, co chtěly, ale ve výsledku jsou vždycky šťastný. Napsat to on, najde Yvette štěstí, byť nečekaně s "rabem prostého původu", který ji však respektuje a miluje nejen pro její tělo, zatímco Thorolf najde milou dívku s jeho smyslem pro humor a nakonec se všichni sejdou u jednoho stolu a všichni jsou šťastní a všichni přejí štěstí těm druhým.)

(Nespokojená jsem i s jistou nekonzistencí, která se však dá humornému fantasy prominout. Příklad hned na začátku, kdy je hraběnka vtipná, ale Thorolf následně shledá, že hraběnka je sice krásná, ale chybí jí smysl pro humor. Postavy byly zkrátka takové, jaké se je hodilo zrovna mít pro vtip a děj.)

PS: Až na to povyšování se souzním s Yvette. Sice řekla spoustu špatného, ale nic špatného neudělala. Jediné, co v podstatě celou dobu chtěla, bylo mít kontrolu nad vlastním životem a svým tělem. A ani to se jí nakonec nepovedlo.

4 10.10.2024

Opět dechberoucí.
Od poslední čtvrtiny jsem se nemohla odlepit a strávila nad ní celou noc.
Teď mám ale strach otevřít druhý díl, že mě nějaká z mých oblíbených postav zklame... nebo umře.

"Práce vypravěče není říct ti, jak máš myslet, ale dát ti otázky, o kterých máš přemýšlet. Na to často zapomínáme."

4 08.10.2024

Svět, ve kterém začnou zvířata přenášet smrtící virus, a tak je lidi musí přestat jíst (a navíc je všechny vymlátí). A místo toho, aby si uvařili třeba chilli sin carne nebo si dali beyond burger, začnou se požírat vzájemně. Vše se brzy – pod nátlakem obřího živočišného průmyslu, kterému hrozí krach – zlegalizuje a lidi se začnou chovat na maso.
A tak se lidé stávají obětí vlastní krvelačné víry v karnismus.

Za mě super premisa. A až zebe z toho, jak reálně to vlastně působí. Když jsem to četla, říkala jsem si "já si umím představit, že se tohle vážně děje, lidi takhle OPRAVDU přemýšlejí, takhle opravdu jednají!".
Při čtení se mi vybavovaly části z Věčné Treblinky a já měla husí kůži z toho, jak mi docházelo, že takhle by to vážně mohlo být. Že je tak snadný přesvědčit lidstvo, že "tohle je ta skupina bytostí, na kterých nezáleží". V historii se to stalo už několikrát různým skupinám lidí. A dosud se to samozřejmě děje ostatním zvířatům.
Degradujeme je. Uděláme z nich kusy. Věci. Začneme používat zdrobněliny a krycí názvy, které nám to vše usnadní. Už to není kráva, je to hovězí. Už to není člověk, je to speciální maso. Už to není vražda, je to porážka. Je to kolínko. Jsou to žebírka. Je to ledvinka. Není to žena, je to samice. Není těhotná, je zabřezlá. Není to dítě, je to mládě.

První část knihy je silná. Při čtení jsem ji musela i několikrát odložit, abych zpracovala právě přečtené. Umím si představit, že lidé, kteří se třeba dosud nezajímali o to, jak to v živočišném průmyslu vypadá, budou knihou tak znechuceni, že ji odloží a nedočtou. Pro ostatní to bude v něčem lepší (nic nového), v něčem horší (nebudou to vnímat jen jako "strašlivý horor", ale bude jim to připadat mnohem reálnější).

Samozřejmě tu jsou nějaké nelogičnosti: Například povaha samotného viru. Vir, který napadá všechna zvířata vyjma lidí? Jak by to bylo možné? A proč bylo třeba zabít i všechny domácí mazlíčky? Jak by ti mohli někoho nakazit? To spíš lidi by mohli nakazit je, když ti mazlíčci jsou doma, ne?
I kdyby to byla zoonóza přenosná konzumací, nechápu, jak by se mohla nakazit všechna zvířata. A mezi lidmi už by se to pak stejně šířilo dál (třeba jako AIDS, který je taky původně z opičího masa). A takový ty náznaky na konspirační teorie, ty jsem radši přehlížela, ty z toho dělaly už úplnou frašku. To raději přijmu, že vážně existoval takový divný virus.
Ale to člověk musí zkrátka přijmout. Nějaký důvod autorka vymyslet musela.

Svět je tu promyšlen do detailu. To oceňuji. (Ač to, uznávám, neměla autorka těžké. V podstatě jen vzala realitu a nahradila zvířata lidmi.) Co mi ale absolutně nesedlo, byl ten přítomný čas vyprávění. Podle mě by se s přítomným časem mělo šetřit. Je pravda, že zrychluje tempo a zvyšuje napětí, ale když je používán nonstop, začínám z toho být unavená.

Hodně prostoru se věnovalo detailním popisům světa. I toho jsem už po chvíli měla dost. Škoda, že postava tu byla v podstatě jen od toho, aby nám dělala kameru, abychom se mohli dívat jejíma očima. Během celého příběhu k ní nedochází k žádnému morálnímu posunu.
Je to člověk, který dělá, co od něho společnost očekává, ač někde v hloubi duše možná o všem pochybuje, ale nakonec se stejně nijak nezmění. Když už pravidla poruší, tak ne proto, že by ho k tomu tlačilo svědomí, ale pro vlastní sobecké potěšení, aby mohl někoho znásilňovat.

Škoda, že se postava nevyužila k tomu, abychom mohli nahlédnout do myšlení lidí. Do toho, jak si vše zdůvodňují, obhajují, jaké to je jejich očima. Úplně si to umím přitom představit:
"Oni jsou chování na maso, je to jejich smysl."
"Kdybychom je nechovali kvůli masu, neměli bychom důvod je chovat - takže by se nikdy nenarodili."
"Že nám dají své maso je pro ně daň za to, že jsme se o ně starali."
"Já kupuju maso jen z domácího chovu, kde lidi chovají na trávě a sluníčku."
Protože takhle jsem ten svět stále vnímala našima očima, mýma očima. Kniha nám moc nedala možnost nahlédnout do toho, jak to vidí ti, kteří v tom všem nic špatného nevidí, pro které je to normální. A tak nedokážeme pochopit chování člověka, který oplakává mrtvé dítě, zatímco pracuje na jatkách, ženy, která pořádá poslední rozloučení s mrtvým otcem, zatímco podává lidské maso, plačící ženu hroutící se z toho, že právě umřel její spolupracovník, zatímco denně přihlíží vraždění tisíců nevinných.

Chápu, že postava měla být tak trochu od všeho odtažená. Chápu, ale ve výsledku zbyl z knihy jen svět a hodně krátký, nijak zvlášť promyšlený příběh, který by bez popisů světa vyšel sotva na povídku.

Líbil se mi ale závěr. Totiž, samozřejmě nelíbil, ale byl to jediný správný závěr, který mohla kniha mít. Nic jiného by nedávalo smysl.

SVĚT ***** PŘÍBĚH *

6 13.06.2024

Gaimanova imaginace je zkrátka unikátní. Příběh se mi líbil, postavy jak které. Pavouky mám teď zase o něco radši než dřív. Jen ten závěr nebyl úplně mého gusta... (tím myslím úplný závěr, v němž se řešilo, jak postavy dopadly).

Mimochodem, došlo mi, že si už vůbec nepamatuju Americký bohy. Trochu se bojím, že i Anansiho chlapci se mi za čas vykouří z paměti.

Nějak pořád nevím, jak tuhle knížku vlastně hodnotit.
Sáhla jsem po ní, protože se mi líbí knihy o Jane, na kterých se Cynthia Hand podílela. Četlo se to dobře, knížku jsem přečetla za pár dnů (ona tedy není dlouhá). A Cynthii Hand se musí nechat, že prostě umí psát postavy a umí dobře vyvolávat emoce. Zprvu bych nečekala, že mi hlavní hrdinka přiroste k srdci – a přirostla. Na YA mi tu ta psychologie postav přijde hodně hluboká.
A je v tom i takové milé poučení: Že v každém je dobré jádro, jen je občas zarostlé spoustou plevele, který tam během života narost. Takové knihy mám ráda, protože po jejich přečtení máte chuť snažit se víc chápat lidi kolem sebe. A kdyby to dělalo víc lidí, bylo by na světě krásněji.

Je tu za mě ale i jedno velké ALE. Měla jsem zásadní problém s pointou. Celé je to založené na manipulaci a já prostě nevím, jestli s tím souhlasím. Být na místě hrdinky, na konci bych místo vděku cítila asi spíš vztek, že se mnou takhle manipulovali a trápili mě (možná tohle myšlení ze mě taky dělá Skruže?).
Vánoční koleda navíc nikdy nepatřila mezi moje srdcovky a na Vánoce mám tak trochu skruží pohled. Ano, líbí se mi se sejít s rodinou a tak, ale nepatřím mezi lidi, pro které by byly Vánoce nejdůležitější a nejkrásnější období v roce. Tím pádem mě příběh nenadchl tak jako nejspíš jiné čtenáře.
Přečtení každopádně nelituju, bylo to příjemné.

3 06.06.2024

Autorky mě pořád baví. Ale Má lady Jane se mi líbila mnohem víc.

Na jednu stranu mi Má chudinka Jane přišla lepší než Má lady Jane, přišlo mi, že je to po řemeslné stránce kvalitnější, lépe se tu pracuje s poznámkami autorek (které mi tu vážně přišly dobré) a líbil se mi i ten feministický humorný podtext.

Ale stejně to ve mně nakonec zanechalo méně dojmů než Má lady Jane. Ta mi zkrátká hrozně moc sedla. Tady jsem to nakonec s postavami až tolik neprožívala a i když jsem se bavila, nakonec asi za pár měsíců na knížku zapomenu.

Reálně asi 3*, ale já prostě budu vždycky tomuhle lehkému, humornému stylu vyprávění vždycky nadržovat.


"Charlotte vystrčila bradu. 'Radši budu šťastná než ctihodná,' opáčila vesele a vyrazila."

"Alexandrovi obecně všechno připadalo podezřelé. Jako například: Proč ženské oblečení nemá kapsy? A proč většina savců chodí po čtyřech, a lidi jenom po dvou? A hlavně: Proč vidíme jen jednu stranu měsíce? Co se ta druhá snaží skrývat?"

3 16.05.2024

Perfektní young adult. Asi nejlepší co jsem kdy poznala.
Užila jsem si to i jako dospělá. Je to oddychovější než jsem u BS zvyklá, ale stejně důvtipné, zábavné a milé. 100% spokojenost.
(Víc než jindy tady bylo vidět, jak si Sanderson to psaní užívá. To se mi tu na tom líbilo nejvíc, jak si s tím vyprávěním sám hraje.:))

3 16.05.2024

Barvy! To bylo... velkolepé.
Tak moc chci číst dál.

Při čtení jsem:
se smála nahlas,
měla husí kůži,
přiblble se usmívala,
zadržovala napětím dech,
vracela se a četla nějaké části několikrát,
ve dvě ráno v naprostém vyčerpání zavírala knížku a zhasínala lampičku jen proto, abych o pět minut později zase rozsvěcovala a knížku otevírala.

Jediné, co se mi zase moc nelíbí (na což jsem si u knih od BS v češtině už zvykla) je obálka.
Všechno uvnitř je ale prostě dokonalý. Božský.
Miluju to.
(A nutně potřebuju adoptovat neživou veverku.)

100/10
Jestli váháte, zda si tuhle knížku kupovat (je teď přece jen dost drahá), už neváhejte, stojí to za to.

6 16.05.2024

Musím říct, že jsem příjemně překvapená. Asi to teda není úplně nejlepší fantasy na světě, jasně, ale bylo to milé a napínavé a hlavně – strašně mě bavil ten svět a ta inspirace mayskou mytologií, na kterou tady u nás nejsme moc zvyklí (a o které jsem třeba já dosud věděla jen z několika hodin dějepisu). Bylo to něco úplně jiného, než nač jsme zvyklí, bylo to neokoukané.

V jediné knize (a navíc záživně a naprosto přirozenou formou) dokázala autorka přiblížit svět, který mi byl cizí, tak dokonale, že mi začal připadat naprosto přirozený a známý.
(Jo a mimochodem, řekněte mi, ve kterém jiném fantasy na vás zaútočí obří kozel chrlící oheň, a to aniž by scéna působila humorně nebo absurdně?)
Od městského romantického fantasy byste to asi nečekali, ale já dostala chuť přečíst si víc o mayské mytologii, a dokonce teď zařazuju cestování po Yucatánu (nebo klidně po celém Mexiku) mezi jeden ze svých snů. Užívala jsem si odkazy na mytologii, kterou příliš neznám, ale které mě o to víc lákaly poznat ji blíž.

Příběh byl fajn, ke konci přišlo i pár silnějších momentů. Hlavní postava je sympatická, ne dokonalá, ale snaží se být nejlepší formou sebe sama – super. Hořkosladký závěr se mi líbil, asi by mi výjimečně nevadilo, kdyby byl temnější, ale chápu autorku. :)

Co se týče negativ, asi bych řekla, že mě tu úplně za srdce nechytla ta romantická linka, což je škoda, jelikož byla docela dost důležitá pro příběh.
Ale nevadila mi, to zas ne (žádné trapné scény, nic laciného, a hlavně tu nebyla nacpaná násilním, hrála podstatnou roli v příběhu, měla smysl). Jen jsem to zkrátka s Kasiopeou vyloženě neprožívala tak, jak bych si představovala.
(No a možná bych ještě třeba ocenila nějakou dodatkovou kapitolu, která by nám řekla, co bylo dál v Uukumilu, ale to už bych asi chtěla moc no. :D)

"Slova jsou jako semena, Kasiopeo. Slovy se vyšívá příběh a příběh rodí mýty, a v mýtech tkví moc. Ano, to, co vyslovíme nahlas, získá moc."

TIP: Na konci je slovníček, který se vám může občas hodit. :)

5 11.03.2024

Co říct, co ještě nebylo řečeno?
Z pohledu dnešní doby nedávají už nějaké věci úplně smysl (o ženských postavách a chovaní ostatních k nim radši vůbec nebudu mluvit), ale tak člověk se na to musí dívat v kontextu doby.

Tolkiena si budu každopádně vždycky vážit. Bez něj by totiž nejspíš nebylo žádného fantasy, které považuju za lepší.

Souhlasím s tím, že je tato kniha nejlepší z trilogie. Bavila mě nejvíc.
Upřímně ale (a to jsem vůbec nečekala) budu dávat přednost filmům.

PS: Hlavní hrdinové jsou stejně Sam a poník Vilík.

Kniha mě neuvěřitelně vtáhla. Rečková na nás hned na začátku vybalila něco tak silnýho, co u jiných knih (a to ještě jen těch hodně dobrých) přichází někdy v závěru během největšího vygradování. Já jsem z toho byla úplně paf! Říkala jsem si "jestli je TOHLE teprve začátek, co sakra může přijít dál?". Jenže ve druhé půlce knihy už to trochu ztrácelo tempo... teda, pořád se mi to sakra líbilo! Ale to nejlepší prostě zažijete v první půlce.

Jelikož jsem rozpolcená, rozpoltím i svou recenzi.
K první půlce:

Bohové, tohle je tak skvělé.
Rečková se mi líbila už v Silnici kolem kousku světa. Má úžasnou fantazii. Ale tohle! Tohle předčilo všechna moje očekávání. Tohle je mistrovské dílo.

Na knihách obvykle cením příběh, originalitu, sympatičnost postav nebo humor... a neříkám, že to tu není. Ten příběh, postavy, to vše je úžasné (Niviat je skvělá postava!). Ale kromě toho všeho je tady ten jazyk! Nikdy dřív mě sloh knihy nijak zvlášť nezajímal, ale to, jak ona umí používat slova... Myslím si, že Rečková snad do toho zapsala nějaké čáry, protože při čtení jsem se cítila jak uhranutá. Slova mě vtahovala do příběhu, vytvářela zvláštní, snad trochu ponurou atmosféru.

To, jak píše, je prostě neuvěřitelné. Znáte takový ty silný momenty, kdy vás příběh opravdu vtáhne, kdy máte pocit, že ten příběh tak prožíváte, že se vám z toho zastaví srdce?

Tak tohle jsem si poznamenala někdy v první půlce. :)
A teď k druhé části:

Malá Daidrax byla super a bavila mě. Jak ale vyrostla, nějak mi přestala být sympatická. A totálně to zabila tou scénou, kterou ztropila v tajném vězení.
Tohle je na Rečkové strašně paradoxní. Já vlastně nevím, co si o těch jejích ženských postavách mám myslet. Je skvělé, že někdo psal kvalitní ženské postavy (D. je ostatně nejlepší čarodějka světa, Wairin je fantastická bojovnice), ale některé jejich chování je na palici. S Wairin ve výsledku to samé.

Zážitek mi strašně kazil ten pedofilní vztah. Vždycky, když byl jen zmíněn, mě to totálně vytrhlo z příběhu a naskočily nepříjemný pocity. A já se musela nutit to ignorovat a číst dál. Protože příběh, postavy, svět, všechno mě to moc bavilo. Proč tam tohle muselo být?
Rečková má vůbec podivný vztahy! Toho jsem si všimla vlastně už dřív, ale teď je mi jasné, že je to asi pravidlo. Většinou jsou milostný vztahy mezi postavami hrozně smutné, pesimistické, neopravdové (přitom paradoxně jsou snad všechny postavy lidí dobré a čestné), což ale vůbec nevadí. Je to její styl a je to zajímavé.
Ale pedofilie? To už je fakt na mě moc. Sakra, vždyť jí bylo 13! A i kdybych přistoupila na to, že za ty 2 roky ve svém čase (kde byla úplně sama a akorát pracovala) zestárla na 15, pořád je to malé dítě ksakru!
Že mu asi nakonec taky přišla moc stará, tak šel za ještě mladší (ach jo, fakt, W., proč?), to už je jen třešinka na dortu... Ysqovi bych dala, ale jen přes hubu, asi jako první ženská v tom světě.

No, přes drobný výhrady týkající se hlavně vztahový linie (která naštěstí není až tak moc důležitá), mě to moc bavilo a určitě se chystám na další knihu od jedné z našich nejlepších spisovatelek.

2 22.05.2023

Já nevím.
Přišlo mi to o moc horší než poslední díly, a to po více směrech. Jednak mi přišlo, jako kdyby to byl jen koncept, je tam spousta divných vět a tak... Může to být překladem?

No ale hlavně mi nesedlo celé to s Leonou. I když musím uznat, že na tu dobu jsou ty ženské postavy asi překvapivě progresivní... nejsou to jen chodící prsa s blond vlasy (i když Leoně se blond vlasy a modrý oči nevyhnuly no), nejsou vždycky ani hubený (i když humor typu "haha, Marfa je tlustá" je teda dost dětinskej a vůbec mi to legrační nepřišlo), a dokonce bývají schopný a mají v příběhu i důležitý role.

No a pak ty dlouhé promluvy, filosofování, láskování a vyjevování citů, které se mi sem vážně nehodilo. Měla jsem z toho spíš pocit trapnosti.

Poprvé jsem se snad ani jednou u Mýtu nezasmála, ba ani nepousmála (snaha o humor byla, ale u dračí hlavy to bylo strašně předvídatelné a ohrané a závěr mě taky nepobavil). Navíc Skeeve mi už taky trochu lezl na nervy, začíná být trochu nabubřelej. :D

Nápad ale zase dobrý a zábavný, o to víc mě to mrzí! Upíři byli super tohle obracení klišé mě nikdy neomrzí a když si vezmu, že to Asprin napsal před více než 40 lety! :) Fantazie se autorovi upřít nedá, navíc svými pointami je mi to vždycky hrozně sympatické (tady třeba ta konečná bitka s Vikim).

Možná to chce si od Mýtu odpočinout, ono se to hodně opakuje a možná už jsem toho prostě přesycená (po dočtení jsem si otevřela další díl a hned se tam zase vysvětluje, co to je Bazar... pfff...).

1 14.04.2023

První díl mě vážně bavil, čím to bylo? Tenhle druhý díl mě neoslovil, nedokázala jsem se začíst, nakonec jsem ho nedočetla. :(

Pořád si myslím, že v originále je to mnohem lepší, ale nevím... v první knize mě bavilo, jak je to všechno nové a jak si Max nový svět užívá. Bylo mi sympatické, že nebrečí, netouží se dostat domů, nebere dobrodružství, které ho potkalo, jako příkoří, ale naopak jako úžasnou příležitost.
Tady už mi ale Max ani nebyl sympatický, kouzlo nového se vytratilo a zůstal jen trochu namyšlený hrdina, kterému všechno vychází. (A svět sám o sobě vlastně ani tak zajímavý není, síla prvního dílu byla v energii postav.)

Ale nevím, možná mi to jen nesedlo do nálady? Třeba se ke knize za čas vrátím a zjistím, že už mě zase baví? Uvidíme. Zatím hodnotit nebudu, nechám si to ještě projít hlavou.

PS: Kéž by se autorka alespoň víc věnovala těm obřím kočkám!

Za mě trochu slabší díl, ale ve čtení Mýtu pokračuju.

Tentokrát dvě šlamastyky najednou, ale řešeny postupně, takže to dal autor dohromady asi spíš z důvodu, že na dvě knížky by to bylo až příliš málo.
Občas mě tu ta stručnost až mátla, moc velké dějové skoky, kdy jsem si najednou říkala "a co tady dělá tenhle? Jo aha, oni už jsou někde jinde... ".
(Jelikož jsem mimo domov a čtu v e-podobě, říkám si, jestli snad čtečka nějaké věty úplně nevynechala... no až se dostanu domů ke knížce, zkontroluju si to.)

Ale fajn. Skeeve se osamostatňuje a dospívá, tak jsem zvědavá, jak mě to bude dál bavit a jestli se mi po starém Skeevovi nebude stýskat :)

2 23.02.2023

Super díl. Skvěle jsem se bavila a neubránila jsem se ani hlasitému smíchu. :)
A to mě zprvu tenhle díl moc nelákal, když jsem se dozvěděla, že je o fotbale (no, jakési parodické verzi fotbalu z jiné dimenze).

Psaní v první osobě obvykle moc nemusím, ale tady mě to hrozně baví. Nevadilo by mi, kdyby se autor občas víc rozepsal, hlavně konec je vždycky šup šup, ale to je prostě jeho styl a aspoň to rychle odsejpá a člověk si u toho krásně odpočine.

Drak Glíp je skvělej domácí mazlíček a v tomhle dílu mi ani nevadila postava Tanandy (což bylo možná, ale jen možná, tím, že většinu knihy strávila v bezvědomí). Takže za mě jasných 5*. :)

2 17.02.2023

Stereotypní, sexistické. Ať si každý žije po svém, pokud tím nikomu neubližuje - a ať svůj "recept na štěstí" nevnucuje těm, kterým nechutná.

PS: Ne všechny ženy chtějí děti.
Ne všichni muži chtějí být vykořisťováni a mít vedle sebe Stepfordskou paničku.
A tak dál a dál.
A doslechl se někdo z autorů o té moderní vymoženosti, že žena může mít vlastní peníze? :D Z těch výrazů o uvolnění jsem protáčela oči. To je horší než 50 odstínů s tou svou vnitřní bohyní.

Edit: Ihned po mém komentáři se objevily 2 nové komentáře od nových uživatelů DK, aby ihned vrátily téhle věci červené hodnocení. :-D
A všimla jsem si, že "lidé" komentující přede mnou se zaregistrovali, ohodnotili knihu a víckrát už se na DK nepřihlásili.

Já nevím, nerada jsem zlá na autory (obzvlášť ty český), ale tohle je prostě fakt trapné.
Jsou zkrátka nějaká pravidla slušnosti, která by měli všichni autoři respektovat. Normální člověk neohodnotí ani svou vlastní knížku, natož aby ji hodnotil pod stovkou falešných profilů.
Za autory mi je celkem trapno. Přála bych si, aby Databáze v těchto extrémních případech zasáhla a něco s tím udělala.

Když čtete sérii, vždycky se trochu bojíte, aby vás závěr nezklamal.
A přesně to se tady... ani náhodou nestalo! Sakra, to byla jízda!
Nejlépe strávený víkend, jaký si umím představit. Ano, knížku jsem zhltla za víkend. To nešlo jinak.
V závěrečném dílu Bran Skeldalu je úplně všechno, v co jsem doufala. A dokonce něco navíc - třeba jedna orgie a jeden porod uprostřed bitevní vřavy!

Odložila jsem kvůli Skeldalu Mistborny, protože kam se hrabe Brandon Sanderson na Jindřicha Rohlíka! I když zase, musím říct, že na knížky od Brandona nemusí člověk tak dlouho čekat. :-D
Určitě doporučuju si přečíst všechny čtyři díly hned za sebou, protože u mě ta pauza byla docela dlouhá a na začátku jsem pořád chodila listovat předchozími díly, abych si něco připomněla (ne že by to bylo vyloženě nutné, ale byla by škoda něco minout a nemít z toho čtení pak stoprocentní zážitek).

Měla bych něco vytknout, ať zním objektivně? Ale nenapadá mě co. Bylo to naprosto boží. Jedna z nejlepších fantasy sérií, které jsem kdy četla. Doufám, že Jindřich Rohlík s psaním nekončí.

PS: Děkuju za knížku s krásným věnováním. Tenhle pozitivní komentář teď rozhodně nepíšu jen proto, že vím, že to tu autor čte! :-D

3 08.02.2023

Znáte mloky, jak o nich psal Karel Čapek? Není nad příběhy ze života, že jo? Kdepak nějaké fantasy. Příroda sama je často mnohem kouzelnější a zajímavější, než by dokázal kdy vymyslet kdejaký autor. O tom by ostatně slavný mořský biolog H. P. Lovecraft mohl vyprávět.

Awww. Ten svět se mi líbí. Po Praze tu chodí mloci, ještěr – ehm, archosauři, elementálové, démoni, lidi, nemrtví, elfové… no je jich tu habaděj. (Akorát lidi mají pořád tendenci říkat všem lidi, jak jinak.) Konečně svět, který se sebestředně netočí kolem lidí, kde jsou lidi - stejně jako v realitě - jen jedněmi z mnoha tvorů na Zemi (a ve Vesmíru), a kde si to dokonce připouštějí.

Musím přiznat, že zpočátku jsem byla trochu v rozpacích z toho skákání z příběhu do příběhu. Některé kapitoly bavily víc, jiné míň (většinou mi bylo ale líto, že je konec a já musím zase hupsnout do jiného příběhu, do kterého se mi v tu chvíli moc nechtělo - chtěla jsem zůstat!). Když se ale v půlce knihy začaly jednotlivé linky proplétat, začalo mě to opravdu bavit. Druhou půlku knížky jsem zhltla mnohem rychleji než tu první.

Jediná kapitola, která se mi upřímně moc nelíbila, byla ta s tou šikanovanou stereotypní ezomarketingomyškou. To už mi přišlo trochu moc a i když chápu, že si tady autor někomu mstil (haha, taky jsem jednou ještě v minulé práci měla kolegyni, které - ne, nevrazila bych ji do čumáku, to zas ne - ale měla jsem chuť jí říct, ať se nad sebou zamyslí), ale prostě ve výsledku tady vypadala zle a zapškle Beta a myšky člověk skoro litoval. (A především, na konopnej prášek mi autore nesahej, dokud neochutnáš moje čokokonopný sušenky! Fffft!)

PS: Při čtení se mi párkrát honilo hlavou, jestli náhodou není autor (po vzoru Douglase Adamse) vegetarián, co si dělá srandu sám ze sebe. Bohužel teda asi ne. :D

PPS: Zombíky mám ale asi pořád radši.

PPPS: Já fakt potřebuju nutně vinyl (nebo aspoň CD) Möbius Cat. Co takhle nějaký merch? Moje oblíbená kapela je v téhle realitě neexistující kapela, díky, autore!

3 08.02.2023

Čekala jsem víc, ale asi moje chyba... mělo mi dojít, jaký styl můžu od Sarah Andersen čekat. Líbil se mi komiks Mezi světy, jenže ten napsal Andy Weir a ona "jen" dělala kresbu. Tady podle mě chybí právě někdo, kdo by tomu uměl dát příběhovou linku.

Jasně, věděla jsem, že to není žádný ucelený příběh, ale čekala jsem aspoň nějaké krátké epizodky z jejich života. Ale tohle byly vážně jen takové vtipy, které spojovalo jen téma "život upírky a vlkodlaka". (Škoda, protože to má potenciál, Sarah má občas fajn nápady a umí být celkem vtipná. Mohlo to být mnohem lepší, kdyby s někým spojila síly.)
Pročetla jsem to za 40 minut. Nejsem vyloženě zklamaná, ale ani nadšená. Vrátit čas, peníze bych za to asi nedala.

Bylo to fajn. :-) Mám ráda tenhle žánr.

A upřímně, od autora Marťana bych to nečekala! Hned mě tenhle autor začal zajímat víc. Příjemná jednohubka na jedno dopoledne. Jsem spokojená.

(Z těch pohádek dobře znám vlastně jen Alenku, takže to pro mě byla trochu nevýhoda, ale i tak jsem si to užila.)

3 18.10.2022