9095
přečtené 16
Moudrost davů
2022,
Joe Abercrombie
Psát recenzi na třetí díl trilogie je ošemetné. Touto knihou určitě nikdo s Abercrombiem začínat nebude, takže je zbytečné znovu rozvádět, jak Joe píše. Zároveň mi přijde málo pravděpodobné, že by někdo přečetl první dva díly, a přesto potřeboval recenzi, aby se rozhodl, jestli přečíst i díl poslední. S ohledem na výše zmíněné je tedy docela výzvou něco o knize napsat, a nespoilerovat. Zkusím to vzít tak trochu oklikou. Pamatuju si, jak jsem se před lety na Joeově blogu dočetl, že má v hlavě novou trilogii ze světa Prvního zákona. Měl jsem velkou radost a současně mi bylo jasné, že se hodně načekám, protože se vydání u nás protáhne o dobu nutnou k překladu. A teď je to najednou za mnou. Hotovo, dočteno. Zvláštní, trochu smutný pocit, ale! Jestliže první trilogie působila vcelku uzavřeným dojmem, na kterou se přesto podařilo výborně navázat, tak Věk šílenství vyloženě naznačuje, že osudy obyvatel Spojeného království budou pokračovat. Jenže pokud ano, tak na to budeme čekat hodně dlouho, protože Joe teď píše novou trilogii Devils, která bude z úplně jiného světa, předpokládané vydání 2025. Ale zpět k Moudrosti davů. Třetí díl navazuje přesně tam, kde druhý skončil, a okamžitě čtenáře naplno vrhne do víru událostí. Žádné rozkoukávání, není potřeba budovat atmosféru, to obstaraly první dva díly. Popis toho, jak Bořiči a Paliči rozpoutají v Adově revoluci, je až hypnotický. Abercrombie protentokrát upustí od svého zažitého stylu přeskakování mezi více dějovými liniemi a dobrých padesát stránek v kuse vás doslova uvězní ve městě, které se rychle propadá do šílenství. Teprve poté se vrátíme zpátky na Sever a sledujeme osudy Rikke, Caula Třesavce, Černého Caldera a dalších starých známých. Nutno říct, že tahle dějová linie hraje tak trochu druhé housle. Ne že by nebyla zajímavá (a rozhodně je dost černohumorná), ale prostě to hlavní se odehrává v Adově. Abercrombie s přehledem pasíruje své postavy drtivým soukolím revoluce, aby některé zcela semlel, jiné proměnil k nepoznání a u dalších ukázal, že vlastně ani nezáleží na okolnostech, že se zkrátka budou chovat vždy jako zvířata. Abercrombie místy hřeší na to, že si připravil prostředí, ve kterém přestala platit prakticky veškerá pravidla, což mu dává možnost udělat skoro cokoliv, i když to někdy působí až neuvěřitelně. Opravdu se po celou dobu nenašel nikdo, kdo by využil chaosu ve Spojeném království a dobyl ho? Styrie? Gurchul? Nikdo? Samostatnou kapitolou jsou dějové twisty. Poprvé se mi stalo, že jsem některé odhalil předem, ovšem moc mi to nevadilo, spíše jsem se těšil a nedočkavě četl dál, zda je mé tušení správné. Některé se mi ale zdály přece jenom už trochu příliš. Přesněji řečeno nejen, že je těch twistů až moc, ale některým se už jen stěží dá věřit. Ale největší zrada nastala tehdy, kdy jsem se na dějový twist naopak těšil, čekal jsem ho každou chvíli a... on nepřišel. Nepřišel, a postava, která mi přirostla k srdci, se rozloučila stylem, že jsem zůstal jako opařený. Klobouk dolů, mistře. Jak to celé shrnout? Kritika často autorům vyčítá, že nepřicházejí s ničím novým, ať už jde o literaturu, hudbu nebo výtvarné umění, či film. Na jednu stranu je to pochopitelné, na stranu druhou... no a co? Pokud je někdo v něčem zatraceně dobrý, proč by měl nutně zkoušet něco jiného? Abercrombie je jako oblíbená restaurace, kam chodíte už 15 let, a i když tam není nějak extra velký výběr, tak se tam vždycky skvěle najíte. Já to beru. Vím, co mám rád, a vím, že Abercrombie mi to dá. A pro Moudrost davů to platí bezezbytku. Intriky, sarkasmus, ironie, antihrdinové, špína, bahno, krev, bitvy, černý humor, ideály zadupané do země... Jsem nasycen.... celý text
Potíže s mírem
2021,
Joe Abercrombie
Předlouhé čekání je za mnou a, jako už obvykle, krátké čtení také. Abercrombie nezklamal, spíše naopak. Potvrdil, že stále dokáže v rámci svého světa Prvního zákona nabídnout nové příběhy, aniž by onen svět musel nějak necitlivě pozměnit. Ovšem, ne že by to vůbec nedělal. Když si vedle sebe postavíte spíše klasickou fantasy zápletku z první trilogie o putování na konec světa za mocným artefaktem a bojem s na první pohled neporazitelným nepřítelem, a v některých ohledech skoro až steampunkovou atmosféru Věku šílenství popisující průmyslovou revoluci a s ní neoddělitelně spjatou revoluci společenskou, prostě nelze říct, že by Abercrombie jenom psal pořád to samé. Nebo že by se vykrádal. Ano, v některých chvílích jsem si říkal, že tento motiv už byl použit, tato zápletka či situace je podobná, jako v předchozích knihách, ale jsem přesvědčen o tom, že to Abercrombie dělá zcela úmyslně a velmi dobře ví, kam chce postavy i čtenáře dostat. Svým způsobem má své fanoušky tímto příjemně v hrsti, protože si hraje a pracuje s jejich očekáváními, aby je občas naplnil, ale častěji spíše překonal nebo raději zcela rozdrtil. A mně se to líbí a musím smeknout, že i v deváté knize (když počítám Ostré konce) dokáže pořád spolehlivě překvapit. Dokáže si čtenáře povodit a vydolovat emoce. Abercrombieho obrovská síla jsou jeho postavy. Ať už jde o postavy hlavní, kde se tak nějak očekává, že budou napsané dobře, tak i zcela anonymní a bezvýznamné postavičky, kterým je v celém příběhu věnována sotva půlka strany. Abercrombie, jak je u něj zvykem, se se svými "hrdiny" opět nemaže. Nechává je padnout a znovu povstat, aby je nechal padnout ještě hlouběji. Vyždímá je do poslední kapky, většinou krve i jiných tělesných tekutin. A při tom všem si čtenáře vodí, jak se mu zlíbí, takže se přistihnete, že fandíte lidským zrůdám a ušklíbáte se, když naivní dobráci žerou hlínu a končí na popravišti. Ale to je prostě Abercrombieho styl, takže jestli se vám dosavadní tvorba líbila, tak tady není nad čím uvažovat. A jestli nelíbila, tak Potíže s mírem to pravděpodobně nezmění. Abercrombie opět výborně těží z toho, jak živoucí jeho svět je. Spiklenecky na vás pomrkává, když se příběhem mihnou postavy z dřívějších knih, aniž by se namáhal vůbec říct jejich jméno. A současně se nebojí některé z dříve hlavních postav, o kterých jste si třeba mysleli, že budou hrát v příběhu dále důležitou roli, nechat zcela zmizet, odejít, nebo zemřít. Závěrem tedy: Čekání stálo za to. Mistr Abercrombie znovu potvrdil své kvality a mně nezbývá než se obrnit trpělivostí při čekání na poslední díl této trilogie. A upřímně, s ohledem na nálož, která byla odpálena v posledních dvou kapitolách, jsem neskutečně zvědavý, jak se to bude dále vyvíjtet.... celý text
Temné bratrstvo
2014,
Luke Scull
Temné bratrstvo, respektive Luke Scull mají smůlu, že jsem knihu přečetl asi týden poté, co jsem dočetl Trochu zlé krve od Abercrombieho. Srovnávat Scullovu prvotinu s osmou knihou Abercrombieho světa Prvního Zákona není úplně fér, na druhou stranu je to prostě stejný žánr psaný podobným stylem, čímž si o to autor tak trochu řekl. Nemůžu říct, že by Bratrstvo byla nějak mizerná nebo špatná kniha. To ani zdaleka. Častokrát se při čtení dostavoval efekt, že mě určitá pasáž zaujala natolik, že jsem si ji musel přečíst a vychutnat ještě jednou. Jen bohužel ve srovnání s Abercrombiem vychází Scull snad ve všech ohledech jako tovaryš vedle mistra. Postavy nejsou tak vykreslené a propracované, říše je načrtnuta jen v hrubých obrysech (ovšem lze čekat, že druhý a třetí díl trilogie toto změní) humor není tak temný, sarkasmy tak vybroušené, popisy bitev tak reálné... Nicméně i přes tyto výtky jsem zvědavý, jak to s postavami dopadne, takže si zřejmě zbývající dva díly pořídím. Hlavně mě zajímá, jestli celá trilogie bude mít nějaké hlubší a zároveň originální poselství, morální ponaučení, které její vznik "ospravedlní", něco, co prostě ze sebe autor potřeboval dostat, nebo jestli to je jen snaha svézt se na vlně zájmu o grimdark.... celý text
