AbigailBC
přečtené 265
Oba na konci zemřou
2018,
Adam Silvera
Jedna z nejlepších věcí, jakou jsem za poslední dobu četla. Už jen ten Death-Cast nápad, že se člověk dozví, jakmile přijde jeho poslední den. Oba kluky jsem zbožňovala a stejně tak si užívala i to, jak se skvěle doplňovali a vytáhli z druhého to nejlepší. Nejvíc jsem si asi užila scénu, kdy zpívali na pódiu American Pie, jako bych je viděla před očima a dojalo mě to. A ta úžasná písnička mimochodem příběh celkem výstižně doprovází. Rozhodně knihu zařazuji v knihovně na místo mezi srdcové záležitosti.... celý text
Sněží, sněží...
2015,
Lauren Myracle
Co musím pochválit je obálka, na tu je radost pohledět, no obsah už mě tak nenadchl. První povídka byla fajn, pak přišel na řadu John Green a protože jeho tvorbu nemám ráda, nic moc jsem neočekávala a udělala jsem dobře; poslední příběh už to nezachránil a tak jediný hezký pocit, co si odnáším, je z první části, což jako celek tak nějak nestačí. Příjemná ale byla návaznost jednotlivých příběhů, i když ta poslední scéna ve Starbucks už mi přišla dost nucená.... celý text
Achilleova píseň
2014,
Madeline Miller
Příběh dvou chlapců, kteří získali všechno, aby jim pak válka všechno vzala, za příslibu, že jim dá ještě víc. První půlka knihy je neskutečně krásná, druhá strašně smutná, protože víte, že nevyhnutelné se blíží. Autorka použila k líčení opravdu krásná slova, každá stránka je plná neuvěřitelného citu, který se do vás vsákne a ať chcete či ne, dojme vás to. Dojme vás, že navzdory té vší smůle, co ty dva potkala, byli vlastně dětmi štěstěny. A to proto, že se jejich cesty takto zkřížily a propletly, proto, že i po tolika společných letech zůstali plně oddáni jeden druhému. Až za hrob. Asi teď víc neřeknu, potřebuji to vstřebat, ale rozhodně je to nyní jedna z mých nejmilejších knih. Ps. Pro doplnění zážitku z příběhu doporučuji poslechnout si i nádhernou písničku Achilles, Come Down od Gang Of Youth. „Today of all days, see, how the most dangerous thing is to love.“... celý text
Kočičí host
2016,
Takaši Hiraide
Útlá knížečka nasáklá japonským stylem; nejen ta grafická úprava obálky a nadpisů, ale i ten text, na každé stránce. Japonským stylem smýšlení a typickou melancholií, přítomnou prakticky kdekoliv, kde ji budete hledat. Hledání hlubšího významu v maličkostech a přesto užívání si přítomného okamžiku. Pomíjivost a nostalgie. A milý příběh, který je vlastně spíš vzpomínkou. O to nostalgičtější.... celý text
Bůh chodí po světě vždycky inkognito
2010,
Laurent Gounelle
Kniha mě vážně překvapila. Původně jsem ji koupila jako dárek a vůbec se nechystala ji číst, pak jsem ji plánovala jen zběžně prolistovat, až jsem se nakonec začetla do první kapitoly a musela pokračovat dál a dál. (Ono po takovéto první kapitole jde jen těžko přestat.) Stylem psaní mi opravdu sedla (až na ty popisné pasáže, i když byly pěkné, často tam působily jako naprosto nepotřebná a přebytečná vata) a v poslední třetině jsem byla tak napjatá, že jsem ji jen nerada odkládala, když jsem musela jít dělat něco jiného. Čekala jsem esoteriku, proto jsem se před čtením zdráhala, nakonec jí tam ale nebylo a místo toho ji nahradil příběh až hodný filmového zpracování. Za mě krásná emotivní i motivační kniha plná poselství, ze kterých si každý vytáhne to svoje.... celý text
O myších a lidech
2004,
John Steinbeck
Námět rozhodně silný a potenciální, ten potenciál podle mě ale nebyl plně využit. Postavy mi přišly dost jednolité (až na Lennieho, samozřejmě), nezáživné a nezapamatovatelné. Dějové zvraty prakticky chyběly (až na ten závěr) přitom jsem celou dobu čekala, tak jako popisovala o pár komentářů níže Vecerkova pod čarou se spoilerem, že alespoň k něčemu dojde, takhle prakticky jakoby všechno vyšumělo do zapomenutí, nemastně a neslaně. Popisné pasáže přírody se sice o nějakou záživnost snažily, ale bylo to dost kontraproduktivní a zbytečné a i když mám ráda povedené popisy, tady jsem se vyloženě nudila a očima přeskakovala řádky. Celkově, očekávala jsem víc. Dokážu se snadno vžít do příběhu a vcítit do postav, ale tady jsem to přečetla vyloženě s chladnou hlavou. Myšlenka hezká, ale zpracování jak na koleni. Nevím. Tři hvězdy za ten námět.... celý text
Kdo chytá v žitě
2010,
J. D. Salinger (p)
I když zdánlivě se v ní moc děje neodehrálo, podle mě opravdu silná kniha. Neuvěřitelně mi sedla do rozpoložení a už po pár stránkách jsem věděla, že si ji zamiluji, a po dalších pár stránkách, že se po dočtení hned vrátím na začátek a přečtu si ji znovu. Pustila jsem se do ní v originále, protože česká zrovna nebyla na skladě a já si ji prostě potřebovala přečíst co nejdřív, a nelituji ničeho - na stylu, jakým je psaná, novela vlastně stojí a originál ten zážitek jen podtrhl. Fakt doporučuju originál. Co si budem, je depresivní, Holden je téměř neustále depressed, a i těch pár vtipných momentů je vlastně vtipných jen tak nějak ironicky. Vlastně je to strašně smutný vývar emocí jedné duše ztrácející se v "dnešním" světě, nepochopení, vztek na faleš, neschopnost naslouchat (pokaždé, když Holden začne "hey, listen," tak ho ten druhý utne a nevyslechne). A vůbec, mohla bych o tom mluvit ještě dlouho a v hodně rovinách, tak, že to nejvíc asi vyjádří tento citát: "What really knocks me out is a book that, when you're all done reading it, you wish the author that wrote it was a terrific friend of yours and you could call him up on the phone whenever you felt like it." Fakt bych teď moc chtěla zavolat a říct ať mi dá k telefonu Holdena a jen bych řekla: "hey, I'm listening."... celý text
Hostitel
2009,
Stephenie Meyer
No já nevím. Jako "malá" (takových dvanáct let zpět) jsem spadla do Twilight série a byla fanatickou fanynkou. Doporučovali mi tehdy i Hostitele, ale Edward byl Edward. Teď si říkám, že kdybych Hostitele četla tehdy, líbil by se mi moc. Teď mi spíš přijde, že Stephenie potřebuje všude zamotat naprosto nepřirozeně oddanou lásku a sebevražedné sklony (platí i pro Twilight). Ty sklony mě u Poutnice obzvlášť iritovaly, protože neměly logické opodstatnění a závěr byl vskutku předvídatelný. Ovšem těch pět set stran mi uteklo pod rukama celkem rychle, i přes některé "meyerovic-spisovatelské-nonsensy" a naprosto plytce a odbytě vykreslené jiné planety. Prostředí jeskyní v poušti mi ale přišlo sympatické.... celý text
Líbali jsme se
2015,
David Levithan
Hmm... nakonec to nebylo tak zlé, jak jsem čekala. Chci říct, když jsem knihu rozečetla, trpěla jsem. Fakt se mi protivil styl vyprávění a teatrálnost autora, často až přehnaná. Už dříve jsem se spálila s Willem Graysonem, který mě absolutně nebavil, ale tam mi Levithan přišel jako ten lepší z autorů. Tak jsem dala šanci tomuto... Nakonec jsem se docela začetla, ale přesto se nad mými pocity z knihy vznáší jakýsi temný stín. Zvykla jsem si na autorův styl psaní a chvílemi se mi až i líbil, oblíbila jsem si snad všechny postavy, přetékání příběhů jeden do druhého a zase zpátky bylo velice povedené. Ale ten vypravěčský hlas. Ten to kazil. "My." "My, co se na to všechno díváme zvrchu." "My, co jsme tohle nemohli zažít." "My, co jsme zažili něco jiného. Vy byste měli být vděční." My přehnaně dramatičtí a až otravně příliš sentimentální. To mi kazilo ten celkový dojem, a fakt hodně, už od začátku. Jak tady už někdo psal, vycházel z toho pocit, jakoby AIDS byla jen nemocí gayů a jakoby být gay zpravidla znamenalo mít AIDS. Nevím, no. Co jsem tak vypozorovala, je to buď a nebo. Buď toho autora zbožňujete, nebo nedáváte. Pokud jste už dříve četli něco od něj a nelíbilo se vám to, tohle se vám taky líbit nebude. A naopak. A pokud je tohle vaše prvotina od něj, zkuste to. Sto lidí, sto chutí. Uvidíte.... celý text
Šest vran
2017,
Leigh Bardugo
Hm... popravdě, ležela mi dlouho, dlouho v knihovně, než jsem si ji vzala na rozečtení... a že bych byla úplně nadšená, se říct nedá. Líbilo se mi provedení knihy, černé kraje stránek, černé desky. Možná i díky nim jsem čekala příběh o něco temnější. Ale nebála jsem se o život jediného hrdiny ani jednou. Byl to přímo ten typ příběhu, kde jsem tušila, že se nikomu nic závažného stát nemůže. Jak sestava hrdinů, jejich povah, tak i postup příběhu, prostředí a záporáci... při čtení jsem se celou dobu cítila, jako při typické americké mainstreamovce. Vůbec bych se nedivila, kdyby to filmově ztvárněné za chvilku vyskočilo na Netflixu. Bohužel se nedá říct, že bych se při čtení výrazně bavila. Kniha se mi táhla, na čtení jsem se netěšila... četla jsem tady, že prvních cca sto stran takových je, no, já bych řekla, že čtivost se zvedá až od 200-250 strany... Závěr už byl živější a až tam mě to skutečně začalo bavit. Ovšem s předpokladem, že druhá kniha je ještě o něco delší a zase mě něco akčně-čtivého čeká až na konci, nevím, jestli po ní někdy sáhnu i za cenu, že se nedozvím pokračování... (i když, je-li i druhá část takto mainstreamová, myslím, že si konec dokážu domyslet...)... celý text
