ALadin1905
přečtené 115
Evoluce svým vlastním tvůrcem: Od velkého třesku ke globální civilizaci
2013,
Miroslav Veverka
V průběhu čtení této obsáhlé transdisciplinární syntézy se mi postupně stále víc a víc drala na mysl jedna myšlenka, a sice: jak je jeden člověk vůbec schopen shromáždit, nějakým způsobem obsáhnout a zpracovat tolik různorodých a složitých informačních okruhů, témat a otázek, vyvěrajících během uplynuvších staletí a tisíciletí ze všech možných vědních disciplín a oborů…?! - a to vše ještě s přihlédnutím k faktu, že autor - mimoto - kupříkladu také sepsal dějiny teologického myšlení nebo se navíc (jakožto emeritní soudce Nejvyššího soudu) věnoval oblasti práva…? Ve své knize Evoluce svým vlastním tvůrcem, jak již samotný název napovídá, Miroslav Veverka odkrývá vrstvy procesu vývoje a obecně principů fungování nejen naší biosféry či - nahlédnuto z vyšší perspektivy - „matičky Země“, ale celého Člověkem doposud zmapovaného Všehomíru, se všemi jeho nám známými a (více či méně) chápanými atributy, neurčitými i konstantami… Řekl bych, že tak trochu „nahlíží Bohu do kuchyně“, ovšem Bohem zde úplně jednoznačně nemíním křesťanského, židovského ani třeba muslimského pánaboha… Zásadním apelem díla, kterýžto je akcentován v jeho závěrečné části, je pak snaha o poukázání na aktuální rozkolísanost postmoderního / supermoderního světa, jenž ve své podstatě nemusí nutně směřovat k „chaosu“ či „rozkladu“ - ba naopak! -, ovšem vlivem neustále přetrvávající dominance moderního paradigmatu nepřetržitého lineárního růstu a tendence „univerzalizovat“ veškeré jevy nám (prozatím) dostupné reality ztrácí přirozenou diverzitu, pružnost a odolnost a blíží se nevyhnutelně bifurkačnímu bodu, „momentu zásadního zlomu“, tj. selhání, respektive propadnutí se jeho stávající funkce… Skutečnost takové události zákonitě vždy přináší nečekané a nepředvídatelné následky - vzhledem k akceleraci globálního vývoje v posledních několika málo letech (zajímavé je, že autor publikaci vydal před více jak dekádou) můžeme jen doufat, že nebudeme v brzké době tichými svědky něčeho takového a že se náš malý (ne)uzavřený systém navrátí do jakési rovnováhy… Tedy - on se do ní nepochybně vrátí tak jako tak, jen zůstává otázkou: bude tomu s námi - anebo bez nás…? :)... celý text
Dracula
1997,
Bram Stoker
K tomuto, již po drahnou dobu a zcela bez diskuzí se mezi klasická díla moderní krásné literatury řadícímu výtvoru irského prozaika a divadelního kritika Abrahama Stokera jsem se - světe div se! - dostal až na svá ,,stárnoucí kolena - a sice ve věku 35ti roků… Pominu zde dle mého názoru občasně pokulhávající / kolísavou úroveň autorovy spisovatelské práce s textem (na vině může být i nepříliš kvalitní překlad! - není to poprvé ani naposledy, kdy se u během circa poslední dekády [znovu]vydaných titulů, byť již dávno transponovaných - a mnohdy výtečně! - setkávám s tristním stavem jak po stránce redakce textů [čili překkepy, pravopisné chyby, interpunkce], tak i co se samotné výslednice slohové, VÝZNAMOVÉ týče, což je tím více alarmujícím…); budu-li dále ignorovat místy skřípající rozvoj fabule (kupříkladu úplný závěr knihy považuji za zbytečně uspěchaný) a prominu-li určité pasáže plné na můj vkus až přespříliš patetických proslovů, musím uznat unikátní atmosféru, umný mix řady motivů a z toho vyvěrající nezpochybnitelný vliv a tematický impakt v širších sférách populární kultury nadcházejících staletí… (ano - vypusťme, prosím, onu vampýrskou mašinérii globálního rozsahu, mnohdy úsměvnou, mnohdy pofidérní jakosti…:-D) Svým fundamentem jest Stokerův Dracula de facto ryze KŘESŤANSKÝM dílem - a stejně jako „příběh všech příběhů“, i tento končí vykoupením a odpuštěním podle předem napsaného Božího scénaře... Zmínit musím ještě filmovou adaptaci - a nikoli tu zřejmě nejslavnější, kultovní, tedy legendárního Nosferatu z roku 1922: na mysli mám Coppolův snímek Bram Stoker's Dracula…; s mladičkým Keanu Reevesem coby Jonathanem Harkerem, absolutně půvabnou Winonou Ryder jakožto Wilhelminou „Minou“ Harkerovou a skvělým Anthony Hopkinsem coby doktorem Van Helsingem je tento film umělecky působivým zpracováním originální látky a ukazuje se - navzdory určitým modifikacím - býti ve výsledku překvapivě věrným počinem, jenž zachovává nejen řadu scén, dialogů a detailů knihy, ale především myšlenku a DUCHA literární předlohy…:-)... celý text
Válka světů
2005,
Herbert George Wells
A true masterpiece of a visionary man, who - in this probably most famous work of his - depicts human as a fragile being and mankind as still-evolving consiousness, instead of some UFOs attacking Earth from the Mars, as it may seem at first sight... O:)... celý text
Cantervillské strašidlo a jiné prózy
1965,
Oscar Wilde
[Čteno v originále.] (Dů)vtip a ironie, satirická reflexe kulturních rozdílů mezi Novým světem a Starým kontinentem - konkrétněji britskými Ostrovy - či lehká parodie některých manýrů a zvyků tehdejší aristokratické společnosti, ovšem také příměs mysteriózna a kladení hlubokých otázek po roli Osudu a hodnotě skutečného Štěstí v existenci lidské.... .... a Láska - nikdy nechybějící Dobro, všudypřítomné v každé z dotyčných povídek či novel - takový je bystrý duch velkého spisovatele Oscara Wildea....;)... celý text
Takzvané zlo
1992,
Konrad Lorenz
Otec-zakladatel moderní etologie, laureát Nobelovy ceny za fyziologii a především moudrý a pokorný člověk (vzdor určité stinné kapitole jeho minulosti z období Druhé světové války) v této své zřejmě nejznámější populárně-naučné knize demýtizuje mnohé z představ o lidském druhu, jeho chování, zvycích, rituálech a boří řadu iluzí, vyobrazujících člověka jakožto cosi odlišného, unikátního a speciálního v biologické říši této naší ,,modré, nikoli zelené planety":-D Přestože je publikace takřka šedesát let stará a některé objevy či teze v ní předestřené zaznamenaly v následujících dekádách upřesňující vývoj (či eventuelně i posun jiným směrem), doporučil bych ji jako povinnost každému čtenáři, zajímajícímu se jak o vědy přírodní, tak i ty společenské, potažmo humanitní - Lorenz nejednou odkazuje na filosofy jako Kanta, Nietzscheho, ale i vědecké velikány typu Einsteina, o badatelích z oboru jeho zaměření ani nemluvě; oproti všem těm dnes tak trendy psychologickým zkratkám a poučkám lze pak v mnohdy humorně podaných pozorováních autora nalézt SKUTEČNOU a hlubokou psychologii, ať už budeme hovořit o psychologii vývojové nebo behaviorální...:-)... celý text
Život v době Periklově
1981,
Robert Flacelière
Význačný francouzský učenec, znalec antického Řecka a jeden z původních členů archeologických výprav v Aténách a Delfách ve třicátých letech minulého století, profesor Robert Flacelière, pojednává v této populární knize o historii kolébky evropské kultury z trochu jiné perspektivy, než by někteří čtenáři (navzdory názvu titulu, jenž jim jasně napovídá) čekali a možná i chtěli: jeho popis starořeckých reálií ve vrcholném období a vyprávění takzvaných "malých dějin" či "dějin každodennosti" (spíše než líčení oněch významných, učebnice dějepisu plnících událostí a historických milníků a věnování se téměř až héroiům se podobajícím osobnostem) je sondou pokrývající širokou plochu všech možných oblastí života starých Řeků, a to sondou, jež je nadmíru zajímavá a bezpochyby poučná i pro dnešní společnost... Od charakteristiky geografického, sociálního a ekonomického rozložení přes popis fungování všech možných sfér antického "soustátí" jednotlivých Polis a ostrovů - výchovy mládeže a vojáků, života řemeslníků a umělců (bližších si a méně od sebe rozlišovaných, než si dnes představujeme), dělníků, námořníků, kurtizán (čili hetér), ale též věštců, politiků, soudců atd. - vše je podáváno nenáročným, nikoli však neinformativním způsobem. Asi nejpodstatnější poselství knihy tohoto stoupence "nové školy" historiografie, jež se snaží o určitou interdisciplinaritu při nahlížení dějin z vícera úhlů, ať už demografických, socio-ekonomických či kulturně-antropologických, se nachází na samém konci čtení: onen romantický, respektive ROMANTIZUJÍCÍ pohled na prosluněné starověké Řecko plné harmonie, krásy a nejhlubších myšlenek - pohled, který se objevuje a de facto přetrvává již od dob renesance a bezpochyby reflektuje mnohé pravdivé - není plnohodnotným způsobem zkoumání a FÉROVÝM zhodnocením skutečné a neoddiskutovatelné síly řeckého odkazu a významu, jenž leží uložen téměř ve všem kolem nás, aniž bychom si to povětšinou vůbec uvědomovali...... celý text
Povídky I
1988,
Jaroslav Hašek
Soubor de facto chronologicky (se)řazených povídek Haškova plodného působení coby přispivatele do všech možných tiskovin je do určité míry také kronikou české, respektive československé (a v širším kontextu též evropské) historie: od těch raných, z období Rakouska-Uherska, přes prvoválečnou tematiku (kde se objevují základy jeho pozdějšího opus magnum a vynořuje se poprvé démonická postava Josefa Švejka, byť ještě jaksi neforemná) až po éru První republiky, všemi prostupuje Haškův břitký, leč inteligentní a jemný humor a ironie, častokráte se obouvající do politických půtek jeho současníků a solící různé významné postavy tehdejšího veřejného života, a především skutečná, hluboká znalost lidí, jejich charakterů, jejich směšnosti, jež vyplouvá na povrch (to platí i o samotné osobě autora, který si - jako opravdu dobrý humorista - umí s nadhledem činit legraci i sám ze sebe :D) Jedním z typických znaků těchto krátkych próz je, že Hašek - vynikající spisovatel s takřka absolutním citem pro své řemeslo - často zničehonic utne povídku, jež tak končí jaksi abruptně: to je způsobeno zcela jistě tím, že jakožto tvůrce na zakázku měl předem daný počet slov / stránek - byl takřečeno placený od slova, tudíž se kolikrát nemohl (či event. nechtěl) rozepisovat sáhodlouze dál. Za zmínku stojí ještě velmi zajímavý doslov či epilog zřejmě největšího znalce a editora Haškova díla, Radka Pytlíka - pikantním pak může být pro někoho neznámý (tak trochu bulvární) fakt, že tento postavou drobný Radko Pytlík je otcem známého, snad dvoumetrového zpěváka Viktora Dyka :-D ;)... celý text
Duna
2020,
Frank Herbert
Ač jsem imaginární svět jedinečné planety Arrakis (Duny) a jejího ekosystému, nomádských Fremenů, magické melanže a odnepaměti o moc válčících velkorodů Atreidů a Harkonnenů poznal již někdy ve svých dvanácti letech, těsně po přelomu milénia, bylo tomu jen díky dnes už legendární videoherní strategii Dune 2000, k níž mě přivedl můj dávný kamarád-vrstevník (který měl, mimochodem, onoho času první Herbertův román již načtený)... Já sám jsem se ke knize dostal až o téměř čtvrtstoletí později - a sice díky mému aktuálně nejoblíbenějšímu (a troufám si říci, že v současnosti zřejmě i v hollywoodském průmyslu nejlepšímu) režiséru Denisu Villeneuvovi, který mne svou mistrovskou adaptací úvodní poloviny prvotního díla F. Herberta uchvátil a jenž jí nastavil laťku moderního sci-fi mnohem výš, než se v posledních dlouhých letech odvážil kdokoli byť jen vzhlédnout... Musím se přiznat, že samotný styl a jakýsi “spisovatelský um" či řemeslná práce mi u autora připadly poněkud chabé (ovšem nutno dodat, že podle mého soudu je na vině opravdu nepříliš dobrý překlad i samotná redakce textu u posledního vydání, které jsem si zakoupil); na druhou stranu jsem byl ohromen tím, kolik vrstev a jaké množství inspirace v sobě titul ukrývá... Otázka sugestivní síly náboženství a "institutu" proroctví, prvky východní filosofie stejně jako vlivy arabské kultury a mystiky, problematika ekologie a provázanosti životního prostředí s jeho živoucími obyvateli, hrozba i požehnání supermoderních technologií, intriky a působení „iluminátských" dynamik (těch stojících „behind the curtain"), psychedelie a vliv psychoaktivních látek na proměny vědomí a vnímání vesmíru kolem sebe...; je toho tolik, a co je k neuvěření (a bylo mi při prvním zjištění šokem): Herbert byl se svou Dunou v první půlce šedesátých let naprostým průkopníkem novobdobé sci-fi - pionýrem, který svými nápady přímo i nepřímo definoval takové značky, jakými se později stali Vesmírná Odysea S. Kubricka (z pera A. C. Clarka), Hvězdné války G. Lucase či Vetřelec (Alien) R. Scotta - o mnohých dalších ani nemluvě... Idejí, vhledů, nápaditých detailů - toho všeho je v knize tolik, že u mne převládá pozitivní pohled a fascinace nad touto fantazijní ságou - nehledě na fakt, že samotná literární kvalita není nikterak valná... (a dle četných referencí ještě výrazněji upadá s dalšími pokračováními...) P.S. Po shlédnutí Villeneuvovy Duny: části druhé musím konstatovat, že nejen že je film jakožto celek (naštěstí) maximálně věrný své předloze a pracuje s ní opravdu s citem a grácií, ale v mnohém ji povznáší ještě výš – a nakonec snad i překonává...;)... celý text
