alef přečtené 1274

V noci zrozená 1924, Jack London

Cestovatel, dobrodruh a snílek Jack London vyrazil na Aljašku hledat zlato, které nenašel, zato našel spoustu příběhů, spoustu námětů … odposlouchaných v místních hospodách a nálevnách – ty mu byly zdrojem spisovatelské inspirace, takže, pokud zatoužíte při toulkách literárním světem navštívit Aljašku, Londonovy knihy by měly být vaší první volbou … rozhodně stojí za to! Po hodně dlouhé době jsem sáhla po Londonových příbězích (vlastně díky DK a čtenářské výzvě – kniha napsaná před více než 100 lety), samozřejmě jsem věděla, co mě čeká – Aljaška a její drsný svět zlatokopů, a taky divoké přírody a zvěře ... „hluboká údolí, do kterých bílý muž nikdy nevkročil“. Přiznám se, že období americké zlaté horečky mě zrovna neláká, proto jsem si pro jistotu vybrala 6 krátkých povídek, jejichž četbu jsem si ovšem nad očekávání moc užila. Ano, čekalo mě 6 více méně dobrodružných příběhů z drsného světa primitivních mravů – na první pohled, ovšem na ten druhý se z příběhů vyklubalo 6 pro mě opravdu nečekaně hodně zajímavých filozofických zamyšlení … nad světem – o etice, o životě a smrti, o civilizaci … „Co pro mne bylo to vše kol kolem? Proč jsem se narodila? Co bylo pro mne všechno to pouhé domnění o světě?“ … „Dělá mu to rozkoš, když vidí, jak zvíře trpí? Jest to zbabělost … kdož se na to dívají … srdnatost mužů by se neměla vzněcovat podívanou na takovou zbabělost!“ A samozřejmě nádherné popisy panenské aljašské přírody … „Leží tam neprozkoumaná země. Veliké její lány nebyly nikdy propátrány. Jsou tam …“... celý text

Skleník 1998, Brian Wilson Aldiss

V odporně dusivé a vražedně husté atmosféře Skleníku uvidíte obraz – člověka sraženého ze svého trůnu! A že se propadl hooodně hluboko … až na samé dno – potravního řetězce, bojujíc o holý život, v džungli, kde hlavní roli hraje – fíkovník, ovšem sežrat vás tu může kdejaká kytka! Ocitli jste se totiž na Zemi mnoho milionů let po jejím vrcholu, někde mezi temnotou a totálním rozkladem, na Zemi, která se přestala otáčet, na Zemi, ze které se tak stal ohromný, stále se zahřívající skleník přeplněný „dravou“ zeleninou jejíž životní cyklus nabral vražedný směr využívaje evolucí stvořené, důmyslně útočné, techniky, na Zemi, kde je už téměř nemožné potkat zástupce živočišné říše, jen hrstku lidí, kteří zažili hooodně bolestný pád – pád ČLOVĚKA, ... je to totiž dost obtížné představit si přeživši, ještě jako „zástupce“ našeho druhu, navrátivši se na stromy, ne větší než malá opička a „hloupější“ než kdejaká houba! A přesto je to příběh hlavně … o člověku … o jeho způsobech chování, uvažování, vzorcích, které si neseme v sobě … o chápání významu! „A houba … vlekla Poyly a Grena časem vpřed a ukazovala jim pravdivou historii evoluce člověka …bloudící na samém dnu lidské paměti …“ „Lidé si podmanili svět, pak ale zapomněli vše o původu svého úspěchu!“... celý text

Výdech 2021, Ted Chiang

“Doufám, že cílem tvé expedice není jen hledání vesmírů, jež by se daly využít … Doufám, že dychtíš spatřit, vše co může vzejít … z výdechu vesmíru.” Základní premisa … forem života, jež vznikají, je nesčetné množství. Forem možností, jež tak vznikají, je nesčetné množství, a tak má autor sci-fi příběhů opravdu na výběr ... z možností – z námětů … tvořit … stvořit … alernativní světy, vesmíry, životy … nic z toho se nedá předpovědět, nic není nevyhnutelné, a (téměř) všechno je možné … a nebo, že by ne? Je snad ta hojnost forem, možností, zázraků … přeci jen něčím omezená? Limitovaná? Předurčená? Ted Chiang se takových a podobných otázek zhostil opravdu bravurně! Dal nám, čtenářům, možnost nahlédnout do spousty aletrnativních světů, zamyslet se na různými vice či méně fantastickými odpověďmi na otázky, které si my lidé klademe asi od nepaměti … od dob naší kolektivní nepaměti :-). V těchto povídkách se opravdu brilantně střídají otázky minulosti a budoucnosti, a z nich vzešlé … možnosti! A Ted Chiang nám tak dává šanci … je zahlédnout! “To, co jste viděl před chvílí, byla Brána vteřin” … “Zamrkal jsem, jako když se chcete zbavit přeludu oázy na poušti, ale výjev se přede mnou nezměnil.” (povídka O kupci a alchymistově bráně) Po první přečtené sbírce povídek si prostě autora musím hned zařadit mezi oblíbené, a určitě to není to poslední, co jsem si od něj přečetla. “Rozjímej nad zázrakem existence!” … ale hlavně … “Raduj se, že jsi toho schopen!” (povídka Výdech) “Doufám, že tě … poznání … nikterak nezarmoutí.” (tamtéž)... celý text

Parfém bláznivého tance 1996, Tom Robbins

Věděli byste, kdo byl prvotním zastáncem individualismu? Ucítíte ho na sto honů, mýlka není možná, ten nezaměnitelný zápach starého kozla si s ničím nespletete :-) … bůh Pan, na kterého už dnes asi skoro nikdo nevěří, vás právě poctil svou návštěvou, bohužel už není možné setkat se s ním, tak jako dřív, osobně v jeho hmotném stavu, z výše uvedeného důvodu se mu totiž stalo to, co všem bohům, na které už nikdo nevěří, odhmotnil se … Velká chyba! Opravdu velká chyba byla nechat si rozplynout se toho osamělého pěšce s flétnou, spojeného se Zemí, po které kráčel … „on a hory jedno jsou“ … všichni se totiž mýlíme, pokud si stále myslíme (nebo se alespoň tak chováme), že Země tu bude věčně, i jí totiž hrozí to, co Panovi! Zemi zabíjí stejná neúcta … stejná, která žene do úplné záhuby i Pana, který je teď už jen téměř nezachytitelnou myšlenkou … zapomenutý bůh souznící s přírodou, s kterou my (přiznejme si to, že už dávno) moc nesouzníme. Knížka, kterou se možná právě chystáte číst, není ale příběhem o Panovi, ikdyž se jeho příběh táhne (stejně jako ten jeho puch) celým příběhem, je příběhem o hluboké lásce k životu … k různosti života! Možná právě sedíte taky někde uprostřed městské přetechnizované společnosti … „v tom pasťáku pro Panovy sirotky, ve kterém žijeme všichni“ (a neříkejte mi, že žijete na vsi, protože to na tom nic nemění, celá naše slavná společnost technického pokroku je jeden velký pasťák, já třeba tuhle knížku četla o dovolené u vody, a ani to na tom nic nemění) … přiznejme si to, prostě jsme uvízli, téměř bez možnosti vyprostit se, protože uniknout bychom museli především našemu způsobu myšlení! A to se snadno řekne, ale daleko hůř udělá. Dr. Dannyboy (ani na tom nic nemění fakt, že je nejspíš právě pod vlivem blíže nespecifikovaného množství omamných látek, jako jsou roztodivné drogy v naší společnosti tak snadno dostupné) tvrdí, že 90% všech úmrtí na světě, jsou sebevraždy „těch, kdo … nejsou zvědaví na život, kdo nacházejí ve svém životě minimum potěšení a jsou tak až příliš ochotní napomáhat nemocem, náhodám a násilným činům, stejně, jako je k sobě přitahovat“. Víte co? Vždyť je to tak jednoduché … „blažený organismus je přeci daleko ochotnější pokračovat ve své existenci!“ Dr. Morgenstern (vědec a nositel Nobelovy ceny) k tomu zase učeně dodává něco jako „funkci vůle k životu, jako stimulačního faktoru dlouhověkosti nelze nikdy dostatečně podtrhnout“. :-) Tak vidíte, je to tak jednoduché, ale stejně si myslím, že jako pravidelní „hltači příběhů“, čitatelé, kterým četba sama o sobě přináší potěšení, tohle víte už dávno, že spokojeně žít, znamená především „nedovolit, aby radost zmizela z vašich životů“ (myslím totiž, že právě o to se, díky četbě, minimálně dost snažíte :-) ). A právě k tomu směřuje i Robbinsonův příběh … chce ukázat hlavně na ty radostnější stránky života, a proto vás celým příběhem bude provázet v hlavní roli ... vůně ... taková, která by dokázala překrýt výše uvedený omračující puch, je tu od toho, aby vás obklopila, navodila smyslový šok a přivedla vás tak k zamyšlení … hlavně nad sebou samými … nad tím, jak moc a jak výrazně, jsme ochotní a schopní, vnímat … vůně života. Vychováni v karteziánské tradici pochybnosti, a tedy „vědomého potlačení všech interpretací zkušenosti, které nejsou absolutně jisté“, se té vůně (radím vám) přidržte, bude takovou vaší stálicí, na poli tápání a pochybností … „zda hmota může podle libosti překračovat své materiální hranice“. Většinou se totiž k takovému tvrzení stavíme dost skepticky, prostě nejsme nijak zvlášť připraveni, ani ochotní, v tomto směru experimentovat, „hmota je prostě hmota“, jenže při četbě tohoto příběhu o tom budete mít jistou pochybnost, narazíte na něco zvláštního, tedy, hlavně na jeden zcela unikátní párek (on a ona jsou možná na první pohled dost nesourodá dvojice), ale nenechte se mýlit oni k sobě (a řekněme si to na rovinu, i do sebe) náramně pasují :-). A právě oni vás provedou příběhem plným vůní a vášně, a taky díky nim zjistíte všechno o záhadné červené řepě (kterou ostatně poprvé zahlédnete už na přebalu) … … mimochodem, věděli jste, že řepa, je ta nejvášnivější zelenina? „Pod svým popelavým zevnějškem (totiž) skrývá vínově sametové srdce“ … a přitom tak zemité! Než začnete číst, nastražte všechny své smysly, a takto připraveni, nechte se unést proudem času, který nemá jasně definovanou přítomnost, minulost ani budoucnost. Váháte, jestli do toho jít? No, možná se vás právě zmocnilo kouzlo nejednoznačnosti a uvěznilo vás … někde mezi šamanismem a věkem kybernetiky, jednou nohou v historii a druhou už „dychtivě naslouchajíc lákavým slibům budoucnosti“ … jen poslouchejte, protože právě pak se to stane … nepatrný pohyb … a uslyšíte smích, ale hlavně, ucítíte vůni …“tam někde nahoře, v trámoví dutiny, mezi kostí klínovou a čichovou, zazní hudba, prodchnutá štěstím“ … „a srdce se začne nadouvat celé omládlé“ … blahými vzpomínkami nebo novými očekáváními :-). Do rukou se vám dostal opravdu neobyčejný příběh!... celý text

Muži, kteří nenávidí ženy 2008, Stieg Larsson

„Pak se stalo Všechno To Špatné, na co nechtěla myslet, …” Milénium … obestřené rouškou tajemství, které nějak souvisí se smrtí … zcela jednoznačně spadající do kategorie, kterou dnes nazýváme „fenoménem severské detektivky“ – pro mě, poměrně pole neprobádané. A tak jsem to zkusila, seznámit se s Kallem Blomkvistem (měli byste možná vědět, že přezdívku Kalle nemá zrovna v oblibě), pracovitým, mírně problematickým, každopádně inteligentním, intuitivním a investigativním novinářem a nechala se zasvětit do příběhu vyšetřování, záhady která se odehrála dávno, a jen shodou dost zamotaných okolností se stalo právě Mikaelovým úkolem zrekonstruovat a odvyprávět temný, tajuplný a tísnivý příběh neobjasněného zločinu. „Byla to každoročně opakující se událost. Muž obdarovaný záhadnou květinou nyní slavil osmdesáté druhé narozeniny. Když obálka dorazila, otevřel balíček a sundal z něj dárkový papír. … Toto květinové tajemství nikdy neproniklo do masmédií ani k vědomí veřejnosti; známo bylo pouze omezenému okruhu zasvěcenců.“ Úvodní prolog s jeho „květinovým tajemstvím“ upoutal, ovšem následný až nudně dlouhý „výčet“ událostí ze života jednoho obyčejného novináře, kterého „proslavila“ jedna nechvalně známá kauza, která ho pak přivedla až před soud, příliš nezaujal, a tak, když přišla kýžená událost, jež pohnula osudem a Kalla Blomkvista nasměrovala ke koncernu rodiny Wangerových, chvíli jsem váhala, u vidiny těch spousty stran, které bude potřeba přečíst, zda příběh stojí za to, začít si se sérií. Nakonec mě přesvědčila spíš Mikaelova fakticky hodně zvláštní, nekonformní, nezávislá a nepřizpůsobivá, a řekněme nečekaná, společnice Lisbeth Salanderová … „Armanskému dělalo problémy smířit se s tím, že jeho hvězdný detektiv je bledničkovitá, anorekticky vyzáblá holka s vlasy ostříhanými na ježka a s piercingem v nose a obočí. Na krku měla dva centimetry dlouhou vytetovanou vosu, kolem bicepsu na levé paži kroužek a další okolo kotníku. Když na sobě jednou měla tílko, Armanskij si všiml, že na lopatce má větší tetování představující draka. Byla to přírodní rudovláska, ale barvila si vlasy na havraní čerň. Vypadala, jako by se právě probrala z opice po týdenním tahu s bandou tvrdých rockerů.“ … a její, zpočátku zcela oddělený příběh, který, jak se dá tušit, se pod vlivem zvláštních okolností, s tím Mikaelovým propojil. Byl to právě Lisbethin příběh, který mě nakonec vrhl do víru událostí, aby mě vyplivl na konci s tím, že tahle série určitě nezůstane nedočtena. Je to totiž právě Lisbeth, jejíž „lékařská zpráva překypovala formulacemi jako introvert, sociálně opožděná, nedostatek empatie, fixace na vlastní ego, psychopatická a asociální, s problémem spolupracovat“, o které se toho chcete dozvědět víc, Lisbeth a její myšlenkové pochody plné rozboru příčin a následků, je to totiž výzva,protože jestli slečna Salanderová něco určitě není, tak není průměrná, je … ani vlastně stále nevím, co je :-) … její intelekt a excelentní myšlenkové pochody jsou totiž podivuhodným tajemstvím, které není ochotná jen tak s někým sdílet ... Že je celý detektivní příběh vlastně spíš až druhořadou záležitostí, mě vyhovovalo, jeho vyřešením totiž nic nekončí, takže se docela těším, že se v blízké budoucnosti dozvím něco víc, nebo spíš, budu svědkem další „etapy“ – komplikovaného vztahu Blomkvista a Salanderové …... celý text

Jak pracuje váš mozek 2010, David Rock

“Pomozte lidem lépe myslet –neříkejte jim, co mají dělat!” Změna výkonnosti, nový způsob myšlení, nový způsob naslouchání, nové přístupy k mluvení, rozhovoru, nové přístupy k organizaci práce … témata, která dnes spolu se spoustou dalších “rezonují” moderním globalizovaným a informacemi přehlceným světem. Tahle knížka, stejně jako mnoho dalších, se jim věnuje. David Rock je profesionál, který se osobnímu rozvoji věnuje řekněme na té nejvyšší úrovni a do své práce zodpovědně pravidelně zahrnuje nejnovější poznatky o výzkumu našeho mozku, protože je to právě on, náš mozek, který nám může být dobrým, přímo výborným, skvělým a efektivním parťákem, ale taky to může být právě on /resp. jeho biologická omezení/, kdo nám může “jen přidělávat práci” při našem rozhodování :-). Už dlouho se zajímám o Teorii mysli a jazyka, a tak je knížka Davida Rocka pro mě spíš “doplňkovou” četbou, je docela zajímavé dívat se na náš mozek a naši mysl i z trochu z jiného úhlu pohledu /autor přeci jen není neurovědec, filozof, či biolog, což je pro mne primární zdroj/, a tak informace v knize použité o fungování a procesech probíhajících v mozku pro mě nebyly neznámou, přesto se mi Rockovo zpracování líbilo, je totiž přehledné, jednoduché a lehce uchopitelné, tedy přesně takové, jak bych si pro, řekněme laiky představovala, zaměřuje se totiž výhradně na relevantní témata, nezabíhá do přílišných detailů, stručně a jednoznačně vysvětluje a objasňuje souvislosti s probíraným tématem, vše pak za použití výborné metafory – nejlépe se “učíme” čtením příběhů – kterou aplikuje na své poznatky a vyvozuje pak závěry – či návody a rady – jak se náporu informací, úkolů a myšlenek “ubránit” :-) . Knížka, jak zdroj informací pro lidi, potýkající se s výše uvedenými globalizačními a informačními “nešvary” dnešní na výkonnost zaměřené společnosti, určitě neurazí, naopak, jednoduše a srozumitelně shrne, to, co možná spíš víte, ale stejně jako mnoho jiných “pod tlakem” mnohdy nevyužijete a zrovna tak se necháte strhnout “napjatými” okamžiky a “převálcovat” povinnostmi, až na pokraj svých sil :-). Takže, jak shrnout obsah? … “dobré věci přicházejí v malých baleních” … David Rock dává dobrý příklad, diamanty nebo espresso (s druhým souhlasím, s prvním nemám zkušenosti :-), každopádně, podobně jsme na tom i s naším mozkem. Dozvíte se něco o jeho součásti, prefrontálním neokortexu, vývojově jedné z jeho mladších součástí, bez které bychom si ovšem nebyli schopni stanovovat žádné cíle, plánovat, nebo řešit problémy, prostě bychom nebyli schopní tvůrčího myšlení … “v něm udržujeme myšlenky, které nevznikají z vnějších zdrojů, ani prostřednictvím smyslů, ale vytváříme si je sami”. A to je hodně užitečná vlastnost, která ovšem má svá omezení. Činnost našeho neokortexu a jeho limity vám David Rock představí za pomocí zajímavé metafory … takže, vítejte na “jevišti malého divadla”. Není to úplně divadelní jeviště, je to “jeviště” vaší mysli, ale je mu hodně podobné, má své herce a diváky, jen jejich vztahy jsou trochu složitější, navíc se občas herci stávají i někteří z diváků, s jejich pomocí pak ovšem pochopíte, jaké jsou vztahy mezi zpracováním a využitím informací z vnějšího světa a zapojením informací z vašeho vlastního světa vnitřního. Výsledkem pak bude, že pochopíte, jak to funguje, když třeba chcete pochopit nový nápad … zjistíte, kam a jak se ve vašem vnitřním světě “dívat”, a taky jak dlouho, abyste viděli, to, co vidět potřebujete, a našli to “ukryté”, hluboko v paměti zasunuté, co momentálně potřebujete a ne a ne si na to vzpomenout :-). O čem že bude hlavně řeč? … o chápání, o rozhodování, o rozpomínání se, o zapamatování si, a taky o vědomém potlačování myšlenek. Shrneme-li to tedy v duchu Rockova “učení” … řeč tady bude hodně o stanovování priorit. Víte co, máte totiž k dispozici jen jedno “jeviště” a to má své, poměrně nevelké, rozměry, a nám všem se na něj “derou herci” z mnoha různých směrů, informace, úkoly, povinnosti … všechno se to valí a touží “zahrát si” … ale je jen na vás, koho na jeviště pustíte! A to mám vyzkoušené, že se vždycky vyplatí, pustit na scénu jen ty herce, které momentálně potřebujeme :-) … tedy, neplýtvat zdroji a stanovit si pořadí důležitosti! A poslední “rada” na závěr … tvořte si koncepty, vizualizujte, zjednodušujte, a nezapomeňte na disciplínu! Věřím, že se to vyplatí, i když, ne vždy se svou vlastní “radou” řídím :-).... celý text

Po otřesech 2010, Haruki Murakami

„… myslíme si, věříme, že je země pod našima nohama pevná a nehybná. Přece se i říká: stát oběma nohama na zemi. Jenže pak jednoho dne pochopíme, že tomu tak není.“ Zkratkovité příběhy, v téměř komorním stylu, vyprávějí … jakoby jen tak, mimochodem, zpovzdálí sledují, na pozadí skutečné katastrofy, netušenou blížící se katastrofu osobní, jejíž téměř nezachytitelnou předzvěst provázejí (jak jinak než) sny, které nutí hrdiny jednotlivých povídek zamyslet se nad „prázdnotou“ – tam uvnitř, v srdci, ve svém životě… zemětřesení, kterému musí čelit totiž není to v Kóbe, ale „uvnitř“, a otřásá hlavně právě jejich životem – prázdnotou života, který až do téhle chvíle vedli. Samozřejmě, že je zcela přirozeně, a očekávaně, provázejí sny a záhady … a všudypřítomný jazz, jako hudba, která se v tónech pokouší něco sdělit … „příběh mluví o nespoutané lidské duši, která se mu právě snaží vymanit z hrudi.“ A právě příběhy, jako spletité konstrukce zdánlivě nesouvislých motivů, odkazů a symbolů, které trhají ten zřejmý řetězec příčin a následků, aby ho za chvíli propojili, prostě jinak, v nějakém nečekaném místě, za záhadných okolností, apod., do spletité pavučiny děje (ať už se jedná o rozsáhlý román, nebo krátkou povídku), to je právě to, co mě baví a co na Murakamiho příbězích nejvíc obdivuji :-). Takže, zapomeňte na logické souvislosti a podobné „nesmysly“ a nechte se vlákat do příběhu připomínajícího sen … „Je to přece jen sen, a tak se tam všecko pořádně nevysvětluje.“ /1Q84: Kniha 1 a 2/. Navíc, do všech těch zdánlivě nezajímavých, obyčejných slov, do tlachání o jídle, autech, hudbě, o všem a o ničem, Murakami pečlivě ukrývá právě to podvědomě skryté. Tak co, už cítíte, jak daleko jste se ocitli? … zdá se vám, že dál už to nejde? … až na to, že jste teprve na začátku cesty … „ikdyby člověk jel nevímjak daleko, sám před sebou neuteče“ … takže, neutíkejte, ale hledejte! Hledejte pečlivě … to skryté, to co „uvnitř“ schází vám samotným, dřív než se sami sobě ztratíte … PS: postřehy k jednotlivým povídkám v sekci "části díla".... celý text

OUPS z Planety srdce 2005, Kurt Hörtenhuber

„Jaká nádherná planeta“, radoval se Oups. „Lidé mají štěstí, že na ní smějí žít...“ Tady snad ani nejde jinak, než dát 5 jasně červených balónků … za Oupsovu snahu předat nám lidem své poselství a jeden z nich taky ilustrátorovi za samotného Oupse :-). Vzpomněla jsem si na něj při hledání knížek do čtenářské výzvy – ilustrovaná kniha, jakmile jsem ale uviděla ten krásný červený balónek ve tvaru srdce, bylo jasné, kam nakonec „poputuje“ – takže Oups přistál na planetě Zemi, a trefil se přímo do mé čv 19 – kniha, která má na obálce srdce. Právě to červené srdce, které ho provází celou knihou, resp. celým jeho pobytem na naší planetě, kam tento malý cestovatel přiletěl ze své domovské planety Srdce, kde je láska největším bohatstvím a jejíž bytosti nikdy nepoznaly smutek, až na malého Oupse, který si sestrojil dalekohled a zpozoroval tento zvláštní, dosud nepoznaný fenomén, na naší krásné, ale z nějakých důvodů smutné planetě Zemi. A tak Oups přicestoval k nám, aby zjistil, co za tím vězí, … za čím se tu všichni tak zoufale ženeme, a proč si tolik stěžujeme na život, když nám dal do vínku tak překrásnou planetu. „Budu jim vyprávět o naší hvězdě a přinesu jim dva dárky: radost a lásku. … Ti se budou radovat, ti lidé, pomyslel si.“ Možná, že malý Oups nepočítal s tím, že jsme sice rasa obdivuhodná, ale taky obdivuhodně zabedněná … co se týče „dobrých rad“, … je totiž fakt úžasné, co všechno „dovedeme“, a stejně tak ohromující … co všechno dovedeme – pořádně pokazit! „Někteří lidé totiž zřejmě vědí o chybách svých bližních víc než o těch vlastních.“... celý text

Podivná knihovna 2014, Haruki Murakami

„Proč se něco takového musí stát zrovna mě? Vždyť jsem si jenom šel vypůjčit do knihovny knížku.“ To máš tak, chlapče, jsi prostě další z hrdinů Murakamiho podivných světů a těm se takové věci jednoduše zcela běžně stávají. Ale …„zaklepal jsem na ty dveře jen docela obyčejně“ … nj, ale přesto zvuky, které se ozvaly, byly zlověstné, copak jsi to neslyšel? Nevymlouvej se, vím, že jsi je slyšel moc dobře, jenže máš smůlu, jsi prostě TEN zvláštní hrdina, který se, z vůle autora, podřizuje svému osudu, tak nereptej a pusť se po cestě, kterou si pro tebe pan autor vymyslel … A vy, milí čtenáři, pokud prahnete něco se dozvědět o výběru daní v Osmanské říši, pak je Podivná knihovna pro vás to pravé místo. … „upřímně řečeno, až tolik jsem po tom neprahl. Je mi to znenadání přišlo na mysl po cestě ze školy, ani jsem nevěděl, jak.“ (str. 10) … čímž jsem chtěla ukázat, jak málo stačilo (kdyby mi těch pár úvodních vět někdo předčítal a já nevěděla odkud to má) abych byla jistojistě doma, v dalším z paralelních Murakamiho světů ... „ jsem už holt od malička naučený, že jakmile jednou něco nevím, honem to pádím zjistit do knihovny“ … a to i přesto, že … „zas tak moc mi na tom ale nesejde“ … a teď už to snad musí být jasné úplně všem, kdo je, jako já, pravidelně navštěvujete. Osobitý a nezaměnitelný způsob vyjadřování vás nenechá na pochybách, navíc, když se na scéně opět objevují další a další vodítka (mě např. vážně potěšilo setkání s ovčím mužíkem … „byl celý navlečený do pravých ovčích kožešin. Jen vepředu měl otvor pro obličej, a z něj hleděla dvě přátelská očka.“). „… ten ale zvláštně mluví, blesklo mi hlavou“ … vždyť to říkám, je to Murakami, tak co byste asi tak čekali než někoho záhadného se zvláštní mluvou? ... a že na pár takových narazíte :-). Takže, pokud máte chuť na další tajuplnou výpravu, nechybí vám kuráž pustit se do labyrintu záhad s až pohádkovou motivací, přitom si prohlížet kouzelné ilustrace, vydejte se na cestu. Přidanou hodnotou vám může být, pro někoho možná důležité, pro jiného zcela bezvýznamné a obyčejné, zjištění o knihovnách … úplně o všech … „… víš ty co? Tohle se přece děje v úplně každé knihovně. Víceméně.“ „V každé?“ Jednu „dobrou“ radu na cestu, stále mějte na paměti, že … „Já jsem já a už nic víc.“ … ať už vám ovčí mužík, nebo kdokoliv jiný, bude tvrdit, co chce. Ovčí mužík má totiž svůj „svět ovčích mužíků“ a vy, máte zase ten svůj! … tak si to pamatujte. Krátká snově pohádková výprava do bludišť, kde nikdy nevíte, jestli jste zvolili správnou cestu, dokud nedojdete na konec, labyrintu různých světů, které existují současně, splnila svůj účel, jako správná skoro „pohádka“ vám totiž na samém konci poskytne, ne vysvětlení (to u Murakamiho nečekejte), ale možná spíš takovou murakamiovsky geniální metaforickou přípravu … na to, když si zvolíte „špatně“, resp. když vás okolnosti, nebo, že by vaše podvědomí? (v jakémsi nejednoznačném, nepotvrzeném světě s nejasnými hranicemi, který nepovažujete za nepravděpodobný, a ani nijak výrazně nezpochybňujete jeho platnost), donutí, vydat se po předurčené cestě, po které, zdá se vůbec jít nechcete, a přesto odevzdaně kráčíte … byl to sen? … nebyl to sen? … a „novoluní se mezi nás vkladlo tichounce jak slepý delfín. … A nový měsíc od nás ledacos odejme.“... celý text

Ples u vévodkyně 1996, Robert Merle

Jak už to je dlouho, co jsme se neviděli, drahý Petře ze Sioraku? Před několika lety jsme se rozešli u posledního dílu původní Merleho ságy Dědictví otců, a to poté, co jste mi odvyprávěl svůj životní příběh a při té příležitosti mi tak umožnil nahlédnout do Francie přelomu 16.-17. století, na královský dvůr, do šlechtických sídel, ale i měšťanských domů a mezi chudinu, měla jsem možnost zjistit, jak se u vás žilo, za doby míru i války, či náboženských sporů (o kterých toho hodně víte, však víme, že „chodíte na nucení“) a podal jste mi tak, jako věrný králův stoupenec a „zvláštní vyslanec“ v jeho službách, velmi zasvěcený obraz Vašeho světa, a nešetřil jste ani podrobnostmi ze zákulisí tehdejší politiky, vč. královských i mimokrálovských ložnic (o kterých věru máte co vyprávět :-), a já velice velmi pozorně naslouchala, a bylo mi vážně potěšením v tak příjemné společnosti. Teď už jste, s dovršením 50-ti let „ctihodným kmetem“ :-), ovšem, a jsem za to ráda, stále při síle a těšíc se dobrému zdraví i po všech směrech dobré kondici. Máte dospělé děti a váš nejmladší, Petr Emanuel, pomalu přebírá Vaše „otěže“, může tak pokračovat ve Vašem vyprávění, a že mu to věru jde, vykreslujíc mi před očima další plastickou a nádherně barevnou fresku Francie, první poloviny 17. století. Petr Emanuel se svého úkolu zhostil opravdu náramně skvěle, bez zaváhání mne provedl vzpomínkami na své dětství, a první dvorské intriky, do kterých byl, já bych řekla, že velice mladý, zasvěcen, tenkrát se to ale tak nebralo a tak od dovršení 13-ti let začal zjišťovat, jak žijí „muži“ jeho doby a jak to za vlády ještě Jindřicha IV. chodí ve vysoké společnosti i v „zákulisí“. Přitom už ale zcela přirozeně upozornil i na mladého dauphina Ludvíka, se kterým se tuším brzo (teď už nejde jinak, než dojít až do cíle cesty, tudíž mě čeká dalších 6 knih), budeme potkávat v dalších dílech :-). Petr Emanuel má totiž, díky svému otci a správné hugenotské výchově, díky níž získal nadmíru vybrané způsoby a nadobyčej dobré vzdělání, k životu v „dravé“ vysoké společnosti v okruhu krále, ty správné vlohy, navíc, je bezprostřední a okouzlující, no přesně, jako jeho otec :-), a na jeho vyprávění je to znát, nejenom jeho způsoby jsou vybrané, ale i jeho projev je dle očekávání kultivovaný, takže se "spanilé čtenářky", jimž je jeho deník určen, můžete těšit na opravdu příjemné čtení v dobré společnosti, ovšem i vy, muži, jistě shledáte Petrovo vyprávění převelice zajímavým (ostatně, jak naznačuje "lioncel" několik komentářů níže, vyzdvihujíc okouzlující vévodkyni a vzdávajíc ji tak své nejupřímnější sympatie). PS: abych nezapomněla, setkáte se taky s notoricky známým kardinálem Richelieu, který, dle očekávání, jako „politik“ Marie Medici, stojí, na rozdíl od Sioraků, mimo královu stranu, přesto, už se pomalu můžete připravovat na to, že Merlova sága vyvrací takový ten čistě negativní obraz kardinála, který jste možná získali díky Dumasovým mušketýrům. Postava kardinála je fakt zajímavá, spojenci ho obdivují, protivníci se ho obávají, a vesměs všichni ho respektují.... celý text

Nezbytné věci 1993, Stephen King

„Pozor na všechno. Vy už jste tu sice byl, ale tady se teď věci budou měnit. Vím to jistě. Cítím to. Schyluje se k bouřce.“ Do ospalého městečka Castle Rock, kde ulice bývají většinou prázdné, není na nich žádný dopravní ruch a vylidněné jsou i chodníky, jednoho velmi teplého podzimního odpoledne zavítala tajemná postava narušující běžný chod věcí. Tajemný muž, jehož úsměv vás přitahuje a vábí a zároveň při něm cítíte mrazení v zádech, si tu otevřel obchod, který od počátku láká a vábí ... všechny nic netušící místní. „fascinoval ho už i jen název toho obchodu. Nezbytné věci: co to vlastně přesně znamená?“ Nikdo netuší, co jsou nezbytné věci, ovšem, všichni po nich touží … a když se to stane, už není cesty zpět … takže si zvykněte, odteď jim klidně můžete začít říkat – oběti! Ztělesněné zlo si našlo cestu do Castle Rocku a své oběti láká právě pomocí věcí, které mají pro každou z nich svůj zvláštní či výjimečný význam – ďábelský plán je tak na světě! Stačí už jen pár drobností z minulosti každého z nich – drobností, které nepředstavují nic míň, nic víc, než nesplněné sny, takové ty, které ve vás někde hluboko vzadu, ve vašem podvědomí, přežívají … a obratný manipulátor má cestu otevřenou … prodává se za pakatel … + malou „službičku“, zdánlivě nevinný žert, provedený někomu z místních. Všechno se zdá v pohodě, až na to, že, přistoupíte-li na takový obchod, odhalíte o sobě daleko víc, než jen tušíte, a než vůbec toužíte vědět, aniž si totiž všimnete, necháte nahlédnout do nejtemnějších zákoutí své duše, dovolíte vytáhnout na světlo světa všechny ty pečlivě ukrývané pocity, touhy a žádostivosti, pečlivě poschovávané, a spolu s nimi dovolíte vypustit do Castle Rocku – hrůzu! Přímo vidíte, jak se plazí zpode dveří Nezbytných věcí, jak se neslyšně, nehlučně, neviditelně rozlézá městečkem a všude vzbuzuje strach … z neznámých situací, ale hlavně, spouští hrůzu nahánějící mechanismus – schválností, které vedou … … no jen přemýšlejte, dumejte, kam až! … kam až lze zajít? Když je váš oblíbený autor nazývaný „mistrem hororu“ a vy jste od něj četli už ledasco, díky čemuž se stal vašim oblíbeným autorem, ale přesto ne žádný z jeho hororů, dříve nebo později nastane čas, kdy se s některým prostě potkáte. Já narazila na Nezbytné věci – ne tak úplně „jen“ horor, ale spíš mysteriózní horor, s tajemnou postavou umístěnou do úplně obyčejného všedního světa, na příběh o víc jak 600 stranách, který se pozvolna rozjíždí a vám jsou postupně přibližovány komplikované životy jednotlivých obyvatel městečka, umístěného tradičně někde uprostřed státu Maine, jak jsem už řekla – obětí, které do nového obchodu přitáhla nejen jejich vlastní zvědavost, ale i něco nadpřirozeného – co se tu pokouší zrealizovat své ďábelské plány – to, že přijde závěrečná apokalypsa je zřejmé už skoro od samého začátku – však taky čtete horor, jak jinak by to asi tak mohlo dopadnout, každopádně, tenhle je mistrovsky vypointovaný, dokonale zpracovaný a navíc, tak ďábelsky … upřímný! „Cožpak jsem ti už dávno neříkala, že tohle město je plné přeludů!“ „Kdo zhřešil první?“ „Kdo první podvedl?“ „Kdo hodil první kámen?“ … „To není fér!“, vykřikla Polly … Fér to tedy rozhodně není, jenže ono o to vůbec nejde, co je a co není fér – život totiž není fér! A navíc, tady někdo pořádně píchá párátkem, nebo spíš pořádně velkým a pořádně špičatým klackem, do těch nejbolestivějších míst zdejších obyvatel, a ten někdo si tu opravdu nebezpečně pohrává s jejich … podvědomím! A přesto, přese všechno, to nakonec byli oni, lidé, kdo rozpoutal ten … ohňostroj krve! … Wilma, Nettie, Hugh, Henry, a další, a další … jen je prostě někdo dal dohromady, někdo je ďábelsky důmyslně propojil, a to tak, že jen nevěřícně kroutíte hlavou a ptáte se: JAK se něco takového stane? Jak se stane, ŽE …? Každopádně, pro jistotu, buďte ve střehu a dávejte si radši pozor na své smysly! Zlo má totiž velmi prostou filozofii … „Všechno je na prodej!“ … stačí jen čekat na TU chvíli, kdy se vám v očích objeví to zvláštní světlo … „snad chtivost … možná jen touha po potěšení“ … … znáte ten pocit, že najednou něco není v pořádku? „Říkám vám, … pozor na všechno!“ PS: a neuškodí zamyslet se nad svými slabostmi :-).... celý text

Průvodce povětřím a tmou 1988, Ludvík Němec

„Kdo do nebe hledí a po zemi chodí, snadno se uhodí...“ /knižní moudro/ KONTROLNÍ OTÁZKA „Byli jste někdy v Brně na Špilberku?“ V téhle knize máte jedinečnou šanci poznat ho trochu jinak … a ti, co už tam byli (jako třeba já), si tuhle speciální průvodcovskou výpravu užijete možná ještě víc :-). Co vás čeká? Uzavřený mikrosvět Špilberku, s jeho historií, kasematy, turisty a samozřejmě průvodci, kteří, všichni dohromady, tvoří … „dokonalej obraz světa“ (Pozn. č. 1. kvality života v letech 90-tých!) … a z něj byl vytvořen opravdu zcela mimořádný průvodce, samozřejmě řádně vysvětlující vše, co byste měli vědět, s čím byste se mohli setkat a co můžete od návštěvy Špilberku očekávat, a to vč. poznámek, vysvětlivek, studijních materiálů, kontrolních otázek a cvičení, kde si probíraný jev můžete řádně osvojit … vše řádně upraveno do lekcí se zvyšující se obtížností vč. opakování, protože jak víme, je to matka moudrosti. Tak tedy, začínáme … VÍTE, ŽE … … brněnský Špilberk, pověstný žalář národů, navštívilo ročně – než byl uzavřen pro adaptaci – přes 200 000 návštěvníků z celého světa? … jeden z nich napsal do pamětní knihy v bývalé kapli: „Nebylo by rozumnější pěstovat tady žampióny?“ KONTROLNÍ OTÁZKA „Myslíte si také, že lidé uvěří spíš výmyslu, než pravdě?“ Ať už to je, jak chce, při čtení myslete na to, že „se člověk prostě někdy musí zasmát, místo, aby brečel.“ „To máte od starýho Gabriela?“ zeptala se Kateřina. „Ne“, pravím procítěně, „z vlastní zkušenosti.“ /další z mouder tohoto mimořádně zajímavého průvodce/ Někdy mě „honí mlsná“, a to nejenom na sladkosti, ale taky na knížky, znamená to, že mám najednou z ničeho nic „chuť“ … na nějakou laskominu, jednohubku, lahůdku, prostě „na něco“ a neptejte se mě na co, já to taky nevím, a tak hledám a hledám, až „to něco“ naleznu, až mi to „cvrnkne o nos“. Tak přesně při takové příležitosti jsem nalezla tohoto průvodce, neočekávajíc nic a přitom něco, cokoliv … navíc, jak jsem si tak hledala, zjistila jsem, že se hodí do čtenářské výzvy (kniha, jejíž název má 21 písmen), takže … dvojitá trefa :-) … nedejte pak 5*, zvlášť když jsem se dobře pobavila, a věřte nevěřte, i poučila /možná víc o mezilidských vztazích, než o historii Špilberku/. /lekce 8/ NÁVŠTĚVNÍK „A jak dlouho tu ti lidé vydrželi?“ JAN „V dolní části kasemat umírali po pár týdnech, v horní vydržel například Babinský patnáct let.“ NÁVŠTĚVNÍK „A jak dlouho myslíte, že tu vydržíte vy …? VÍTE, ŽE … … velká část tohoto příběhu je zcela smyšlená … především postava starého Gabriela opravdu nemá nic společného s kterýmkoliv průvodcem na národní kulturní památce Špilberk, … zřejmě nejméně pravděpodobná část tohoto vyprávění … se zakládá na pravdě.... celý text

Neobyčejný čtenář 2010, Alan Bennett

Já vím, že je to absurdní novela, že se jedná o groteskní situaci a taky, že autor prý oplývá laskavým, „typicky britským“ suchým humorem, ale já prostě nevím. Určitě oceňuji nápad … groteskní situace ad absurdum - britská královna propadnuvši čtenářské vášni a vůbec knihám - tak to mě zaujalo a vlastně i bavilo :-). Následují „humorné“ situace, kdy královna změní své tradiční hodnoty, způsoby chování, vyjadřování, což vede k různým prapodivným situacím, možná až trapasům na nejvyšší úrovni, až nakonec k tomu, že královna začne přehodnocovat svůj žebříček hodnot a tak i svou životní cestu, následuje (následovat by mělo), řekněme takové britsky humorné zpytování vlastního života, ... a ani k tomu není co namítnout, za mě zajímavý a v podstatě vtipný motiv :-). JENŽE … mě to prostě, navzdory nastíněné groteskně-humorné situaci, moc nebavilo. Za mě způsob podání trochu klopýtal za nápadem, případně nedokážu posoudit, jestli to třeba není překladem, kdy může být možná problém přeložit anglický humor tak, aby i nám, českým čtenářům, přišel vtipný, mě to zvlášť výrazně vtipné nepřišlo, možná sem tam úsměvné (ale do našeho českého Saturnina, či švédského Staříka, který vylezl z okna a zmizel - porovnáváme-li grotesknost situace, to má opravdu poměrně dost daleko, anebo, vytáhnu vyšší kalibr, dokonce Kurta Vonneguta, jr. … což je u mě jednička v groteskních příbězích; a taky bych možná řekla, že třeba takový Saturnin využívá typického britského humoru víc, ale taky je možné, že mu prostě jen nerozumím :-)´). Každopádně, navodit autorovi, ale spíš bych řekla, že v tom má prsty překladatelka, tu správnou atmosféru, se za mě nepovedlo! Chybělo mi využití takové té britské uhlazenosti (teď vzpomínám s úsměvem na Wodehouseova Nedostižného komorníka), podle mě se jí totiž ani absurdní příběh nemusí vzdávat, naopak, očekávala bych, že ji využije daleko víc a vtipněji – pro mě by pak rozhodně zajímavější byl. Na druhou stranu, alespoň nějaké to zamyšlení, jsem si z příběhu přeci jen odnesla: „Člověk svůj život nevkládá do knih, které píše. Nachází jej tam.“ Každopádně, jsem za Brity ráda, že si královna uvědomila, že nechce (a ani nemůže) být jenom čtenář – protože „čtenář se nachází pouze o stupeň výše než divák“ … ona musí být daleko víc … o svých myšlenkách, které ji při četbě napadají, totiž musí přemýšlet, musí je formulovat, a určitě i zapisovat … „protože když píše, koná, a konání je povinnost.“ … v tomto případě, přímo, povinnost královská :-). A samozřejmě, pokračovala královna …. „život jde dál, neuběhne ani týden, aby se něco zajímavého nestalo, skandál, kamufláž, ba i válka … neboť naše perspektiva je dlouhodobá … v osmdesáti se věci nestávají, ale ... znovu nastávají.“ :-)... celý text

Modlitba za Owena Meanyho 1994, John Irving

„… vůbec jsme si neuvědomovali, že jsme pouhými diváky jeho představení ... ve kterém sám sebe povýšil do role proroka …“ Neuvěřitelně, a ve své podstatě naprosto nepodloženě, sebejistý skrček s nezaměnitelně pištivým hlasem, který by dokázal probudit i „mrtvou myš zpátky k životu“ … to je Owen Meany, resp. první dojem, který ze setkání s ním získáte. „Vždycky se choval, jako pán situace, a taky, že jím byl, byl pánem sebe sama, víc, než my všichni dohromady … v šestnácti už mluvil (svým pisklavým hlasem a přesto) světáckým tónem, … z větších chlapců strach neměl, protože byl zvyklý být všude nejmenší, a starších se nebál, protože byl chytřejší.“ … to je Owen v Johnyho vzpomínkách … „neznal jsem nikoho tvrdohlavějšího“, tvrdohlavec, ale taky obratný manipulátor! (na což byl ovšem náležitě pyšný!). A jestli se něco Johny od Owena naučil (řekněme si to na rovinu, on se vlastně od Owena naučil skoro všechno) tak to bylo, že „logika je relativní“, nehledě na to, že stejného názoru byla i pozoruhodná dáma, Johnyho babička, Hariet Wheelwrightová: „My, Wheelwrightové neopovrhujeme zdáním věcí. Věci jsou totiž často právě tím, čím se zdají být. První dojem je rozhodující“, … a přesně to Owen fakt uměl, učinit první dojem, ... znepokojivé na tom bylo, že se zároveň choval, „jako by znal budoucnost.“ Jak vidíte, zvyknout si na Owena vážně není jen tak, chvíli to trvá, řekla bych, tak prvních 200 stran, možná i víc, postupného podléhání Owenově osobnosti, záleží na tom, jak moc si ho pustíte k tělu, disponuje totiž velmi jízlivou a pořádně kousavou ironií, nevypočitatelným skepticismem, a dost nevybíravým černým humorem. Johny o něm říká, že je to „Mistr Cynik“, a protože všechno co dělá, dělá s nebetyčnou opovážlivostí, která vám až vyráží dech, nakonec akceptujete fakt, že je prostě vždy a za všech okolností, pánem situace! … úplně přirozeně si tak nakonec, místo počáteční lítosti, přes nedůvěru, ve finále vyslouží, řekněme si to na rovinu, spíš vynutí, váš obdiv :-). „Tenkrát mě poprvé napadlo, že určité události nebo věci mohou mít „zvláštní význam“! Příběh, který vám Johny Wheelwright odvypráví, není totiž jen příběhem, kterým se vypořádává se vzpomínkami, a s událostmi, které, jak věřil Owen, nebyly náhodami! … „byl přesvědčen, že náhoda je hloupá, plytká výmluva, k níž se utíkají hloupí, kteří nejsou schopní vyrovnat se s faktem, že jejich životy mají předem stanoveny“, ale právě díky Owenovi, je tak i příběhem o neustálém hledání … odpovědí na otázky víry a existence svobodné vůle … … zcela zásadní přitom je, pokud se ptáme na události (jež se staly, jež se mohly stát, které se možná stanou, nebo které se určitě stanou), položit si tu správnou otázku: „jsou toto stíny věcí, jež se určitě stanou, nebo jsou to jen stíny věcí, jež se mohou stát?“ „Byl to Owen, který mě naučil, že každá dobrá kniha se vyvíjí – od obecného ke specifickému, od jednotlivostí k celku a zase zpátky. … A stejně je nutné knihy i číst a o přečteném pak psát.“ Celé to začalo, no prostě divně, úryvky z Bible, citáty ze Starého i Nového zákona a téměř kompletní přehlídkou amerických církevních spolků 60-tých let. A samozřejmě, seznámením se s jedním divným chlapcem … „myslím, že jsme ho týrali, hlavně proto, abychom slyšeli jeho hlas, tenkrát jsem si myslel, že snad pochází z jiné planety, teď jsem přesvědčen, že to nebyl hlas z tohoto světa.“ Na ten pištivý hlas Johny prostě nikdy nezapomněl, a tak nezapomněl ani na Owena … kluka, kterému se v životě podařil asi jediný slušný basebalový odpal, jen jednou se trefil pálkou do míče … „A nakonec to stejně byl špatný míč.“ Ten kluk mě neskutečně štval, tak dlouho a důkladně, až jsem nakonec dopadla, jako všichni ostatní, já ho snad nakonec, nezávisle na mé vůli … taky začala obdivovat :-). Totiž … „měl v sobě něco, co potřebujeme“.... celý text

Obratník Raka 1991, Henry Miller

„Naivní angličtí kritici svým náležitým, idiotským způsobem psali o „hrdinovi“ mé knihy, jako by šlo o postavu, kterou jsem si vycucal z prstu. Je nad slunce jasnější, že v té knize mluvím o sobě. Používám skrznaskrz svoje jméno. Nepsal jsem fiktivní příběh. Napsal jsem autobiografický dokument, lidskou knihu.“ /Henry Miller/ „… věřím, že umění je toliko východem z nouze a že život sám musí býti jediným a jedinečným uměním“ /Henry Miller/ Do své „lidské knihy“ Miller dostal asi úplně všechno ze svého života /a nejen svého, prostě ze života/, co si jen umíte představit, a možná i spoustu toho, co si představit ani neumíte …je totiž naprosto a úplně radikálně nejosobnější, a to až do úplných detailů (jako jsou jeho hemoroidy, vlastní sperma, apod.). Jeho kniha není vyprávěním, ale ani deníkovými záznamy, z obojího něco má, ale text, který budete číst je daleko volnější, jakoby bez formy, nedůsledný, nebo přímo slepovaný … z volných myšlenek, asociací, vzpomínek, intimních detailů … jako „překlad života do textu“ … přiznává, že je prach, tráva, upadlé maso, pytlík střev – odstraňuje iluze, a pak se ptá … „copak není lidská bytost víc než tímto“? … „Ale jistě. Jsme prachem, který sní. A občas, když sníme, jsme více než prachem …“ Jenže, než se k tomuhle dostanete, musíte toho fakticky hodně „skousnout“ … musíte se k tomu propracovat skrze dost opovržlivé vize „muže jako nadrženého ptáka, žravého chřtánu“ a neméně urážlivé vize ženy, kterou zredukoval na „hladovou kundu“, protože podle něj jsme prostě ... „vězni své tělesné podstaty“. „Pro některé sex vede ke svatosti, pro jiné je to cesta do pekel. V tomto ohledu je to jako všechno ostatní na světě – člověk, věc, událost, vztah. Všechno záleží na našem pohledu na věc. Chceme-li mít život krásnější, báječnější, hlubší a uspokojivější, musíme na každou jeho částečku pohlížet nezkaleným, čistým pohledem. Jestliže není něco v pořádku na našem vztahu k sexu, pak jistě není něco v pořádku na našem vztahu k penězům, chlebu, práci, hře a vůbec všemu. Jak může někdo vést uspokojivý život, jestliže jeho přístup k ostatním stránkám života je nezdravý a pokřivený.“ /Henry Miller/ „… byla jiná … a přitom se ničím nelišila od ostatních šlapek, které se každé odpoledne a večer scházely v Café de l´Eléphant … byl jarní den a v kapse mi zvonilo pár franků, které moje manželka nějak schrastila … měl jsem jakousi neurčitou předtuchu, že mě jedna z těhle kavek klofne, a jak se tak klátím po bulváru, vidím ji, jak ke mně míří se sešlapanými podpatky a lacinou bižuterií, s tou zvláštní nenápadností kurvy … nebylo těžké se s ní dohodnout … za pár minut jsme byli v pětifrankovém pokoji …“ … vyprávění pokračuje samozřejmě dál … bez příkras a kudrlinek, přímo k věci, tak, jak se, to co se pak událo, nejspíš opravdu a skutečně událo, a jak si útržky toho autor v hlavě uchoval … „svět, který si pro sebe stvořila byl sprostý a omezený, ona v něm ale fungovala nádherně“.... celý text

Job: Komedie spravedlnosti 1993, Robert A. Heinlein

„Nechlub se zítřejším dnem, vždyť nevíš, co den zrodí.“ „Nemohl jsem s tím dělat vůbec nic a tak jsem si s tím nedělal hlavu.“ Alex alias Alec je pragmatik a kliďas … „Jednu věc (a možná jedinou), co jsem se naučil v semináři, bylo přijímat nejstarší záhadu života v klidu a nedělat si problémy z toho, že ji nemůžu rozluštit.“ … zvlášť, když uvážíme, co všechno se mu v poslední době přihodilo. Přestože zapálený člen náboženské sekty, je to docela sympaťák (zvlášť po TĚCH událostech). Robert Heinlein stvořil dalšího z řady mě docela sympatických hlavních hrdinů (hned jsem si vzpomněla na Dveře do léta), a mě to opět chytilo :-). „Pomalu jsem přišel na to, že za 24 hodin můžu odvrhnout vše, co jsem se naučil za celý život.“ Alexovi se totiž zhroutí celý svět! … „nevíme, kdo jsme nebo odkud jsme sem přišli ani proč tu jsme“ … zbývá jen pokračovat, s nově rozdanými kartami, a jednou zcela zásadní informací … zdá se, že už vás nezavazují původní morální pravidla! Jenže, žádná nová nejsou stanovená, anebo, zatím o nich Alex prostě neví. Něco se jen stalo … „něco, co úplně změnilo celý můj svět“! A tak následuje dlouhé hořkosladké období, kdy jste nuceni znovu se učit a poznávat jiný svět, a když už se zdá, že jste na to přišli, že jste se v něm trochu zorientovali a začínáte chápat jeho pravidla, všechno je najednou zase jinak! Heinlein skrze Alexe vynesl na světlo světa některé palčivé problémy, se kterými se potýkají obránci víry, a pak víru konfrontuje s filozofií i se starými pohanskými náboženstvími. Na světlo světa se dostanou např. problémy s chronologií, nebo otázky s boží nekonečnou moudrostí, laskavostí a všemocností (zvlášť v konfrontaci s drastickým Starým zákonem, kde světu vládne „sadistický, krvelačný a genocidní ničema“ a následně s historií válek všeho druhu), protože pak už je zřejmé, že přichází konec světa/světů, jen není zcela jasné, jestli to bude Armagedon, … anebo Ragnarok! … „za dlouhou dobu, dobu smíření, bude stvořen nový vesmír, lepší a čistší, zbavený špatností tohoto světa … a znovu nastane nové stvoření“ … je to prostě tak, že myšlenky multivesmírů jsou opravdu hodně hodně staré! … „nic není dokončeno, nic není nikdy dokonalé a stále znovu a znovu má lidské pokolení možnost! … činit lépe než v minulosti, znovu a znovu … víš Alecu, pro mě je jednodušší věřit tomu, než samolibému uspokojení spasených a zoufalé situaci odsouzených k věčnému zatracení“. Takže tím úplně nejdůležitějším slovem se tak stává slovo ŠANCE! … stále znovu a znovu … Komedie spravedlnosti navíc dostála svému názvu, příběh je to nejen zajímavý svým námětem, ale i veskrze vtipný, takže jsem si mj. odnesla i základní poučku … „schopný a spolehlivý umývač nádobí nikdy hlady nezemře“ … a zjištění, že to je zcela ideální povolání pro studium filozofie, ta práce totiž zaměstnává tělo, ale mozek skoro vůbec ne, osm hodin denně tak můžete hledat odpovědi na všechny ty výše uvedené otázky … zvlášť, když si zrovna nejste jistí ničím a nemáte vůbec nic … A teprve pak přijde čas, položit si tu zásadní otázku: „… co znamenají … ta znamení, která jsi poslal na mě? „Není v tom ani špetka smyslu. A taky to není fér!“ Shrnuto, Alex má prostě při cestování časem a multivesmíry hodně problémů, a potíže s mluvou a penězi jsou tím nejmenším, s čím se musí potýkat, musí totiž překonat hlavně spoustu společenských tabu, a pak … sebe sama!... celý text

Newtonův mozek 2008, Jakub Arbes

Atmosféra nadpřirozena … tajemná záhada na stole … závěrečné logické vysvětlení ... „byla to skutečnost, přelud, nebo sen?“ Mám ráda sci-fi, takže, Jakuba Arbese a jeho romaneta jsem si připomněla docela ráda. Krátký útvar, na čtení nic náročného (vlastně doporučuji maturantům, tohle je možná bude i bavit :), jehož základní ingredience mi sedí. Co vás tedy čeká? Připravit se můžete na 3 příběhy, do kterých autor mistrně namíchal trochu fantazie s nádechem skoro hororovým navíc okořeněné špetkou okultních věd, pak přidal pořádnou dávku obdivu k vědě a jejím vymoženostem, a na závěr, jako třešničku na dortu, literární směs doplnil o racionální zdůvodnění, a pak, najednou, ucítíte slabý závan zvláštního aroma … pochybností, kterých se tak lehce nezbavíte … co když? Co když nás totiž naše smysly klamou? … „smyslové moji však byli tak otupělí, že jsem si nemohl otázku zodpovědít“ … a tak … „myšlenky, jež mne v oné době pronásledovaly, vracejí se i po letech“. Vidíte, možná, že nic není tak jednoduché, jak to nakonec vypadá, při čtení nezapomínejte, že Jakub Arbes je mistrem ve vzbuzování takových … drobných pochybností :-). Ad moje „soukromá série návratů k povinné četbě“ – tak tohle se vydařilo :-). PS: Doplňuji postřehy k jednotlivým povídkám – romanetům, v záložce povídky.... celý text

O čem mluvím, když mluvím o běhání 2010, Haruki Murakami

„Kdo někdy zkusil zaběhnout maraton, poznal sám, že pro běžce nepředstavuje zvláštní problém, jestli snad v závodě nad někým konkrétním zvítězí, nebo ne. … Spíš chci vědět, jestli dokážu splnit cíl, který jsem si stanovil – to mě zajímá mnohem víc.“ Celá tahle knížka je o motivaci … o vnitřní motivaci k práci, ke sportu, … k životu. A jak jsem poměrně rychle zjistila, autorova cesta a jeho způsob dívání se na svět, je tomu mému v lecčems dost podobný, takže bylo poměrně brzo jasné, že si u mě získá jednoznačných 5 čistě subjektivně laděných *. „… není mým životním cílem, abych, ať už na poli každodenního života, nebo v práci, soupeřil s ostatními o to, kdo je lepší nebo horší, a zápasil s nimi o vítězství … náš svět obývají různí lidé … a ti mají své vlastní názory a s těmi jsou pak spjaté jejich životy.“ … a právě z toho pak vznikají různá nedorozumění, různé malé, ale i větší neshody, které někdy zraňují a jindy nad nimi jen mávnete rukou, což je jednodušší, když víte, z čeho vycházejí, a zároveň, jak píše autor, jsou pro náš život nezbytné, protože ukazují na naši jedinečnost, na to, že si třeba všímáme něčeho jiného než druzí, že je pro nás důležité něco jiného pro druhé, že prostě „píšeme vlastní, osobité příběhy“ … a taková životní filozofie mi je opravdu hodně blízká. Vrátíme-li se ale k běhu, což byl důvod, proč jsem začala číst (taky totiž vím, o čem mluvím :-), sama aktivně běhám už asi 6 let), z výše uvedeného je zřejmé, že k běhu, stejně jako k jiným činnostem, máme různé motivace. Někoho k němu např. motivuje touha „být lepší než …“, a ta pak táhne dál, být lepší a lepší, ale to není případ Murakamiho … a právě v tom mi je hodně sympatický, jak jsem zjistila, je mojí krevní skupinou, s podobně nastavenými motivacemi … on totiž musí mít z toho, co dělá, především dobrý pocit (že udělal všechno, co šlo) – a ten ho vede k tomu, že každý den znovu a znovu obléká běžecké boty, protože z toho, co dělá, má radost … „jinými slovy je pro … běžce důležité měřítko hodnocení, jestli jsou, když doběhli, na sebe pyšní“ (mají ze sebe úplně obyčejně dobrý pocit, že to zvládli :-). Důležitou roli při tom pak hraje svědomí … před ostatními si totiž dokážete ospravedlnit ledasco (proč se mi zrovna dnes nechce jít běhat), ale své vlastní svědomí, to tak jednoduše neošidíte … a právě kvůli němu musíte hledat motivaci hlavně v sobě! A ještě něco máme společné …. „Přinejmenším tedy nemusíte při běhání s nikým mluvit a nikoho poslouchat. Díváte se na okolní svět, pozorujete sebe sama, a to úplně stačí. Jsou to vzácné a ničím nenahraditelné chvíle!“ I tohle mám úplně stejně, … jen tak si běžíte a přemýšlíte o všem a o ničem, honí se vám hlavou, jak je vedro, jak je zima, rozeberete si svoje pocity, když vám je smutno, tak je vám smutno, když máte radost, tak máte prostě radost a všechno se to prolíná s různými vzpomínkami, nápady, představami i plány, a občas přijde i nějaký ten nápad … ale v tu danou chvíli je to nejdůležitější, že prostě běžíte! Jo, a je fakticky docela fajn, když máte třeba vztek, „využít“ trochu té energie do něho vložené … jinak … možná uběhnete i trochu víc než normálně :-), a navíc, pak už budete určitě klidnější, čímž prospějete i svému okolí, když všechnu tu nahromaděnou energii budete ventilovat jinak :-). Knížka ve stylu, copak se ti to honí hlavou?, a taky ve stylu, zápisky z cest, po kterých jsem se něco naběhal … mě fakticky bavila, byla osobitá, byla osobní, a prostě skoro jako pro mě, rozuměla jsem si s většinou z toho, co Murakami vypráví, vysvětluje, nebo ještě spíš objasňuje, proč to má tak a tak … A tak … „běžím pořád dál útulným prázdnem … běžím nostalgickým tichem A to je opravdová nádhera. Ať už si o tom říká, kdo chce, co chce.“... celý text

Žízeň po životě 1985, Irving Stone (p)

Měl pronikavý zrak a kreslířskou ruku a téměř neskutečný talent pro sebedestrukci! Skrze studium těch nejchudších a nejubožejších se dostal až k dřeni života, aby tam našel svůj talent, sám se přitom potácejíc na hranici prostého přežití pracoval do úplného vyčerpání, a teprve potom, ne dřív, až na úplném dně, v té nejhlubší tmě, mohl začít objevovat – světlo! „Upřeně se dívá na svá plátna … Panebože, jsou tak tmavá a ponurá.“ Skrze ně ale vyrostl van Gogh – malíř, který maluje tak, jak nikdo jiný na světě! Malíř, který se zformoval po svém … „jsou to tvoje imprese, jsou hrubé, jsou nedokonalé a přefiltrované tvou osobností.“ Tohle všechno totiž znamená, být impresionistou. Impresionismus Vincent právě objevil, a tak ho můžete potkat ve společnosti zvučných jmen a věčných lůzrů, stejných, jako je ON. Právě slaví, s lahví šampaňského a litry absintu, na který nemají … „Vincente, slavíme dnešní veliký den, kdy se Paříž sešla s Vincentem van Goghem!“ Toulouse – Lautrec, ten mrňavý flamendr právě volá „většina lidí mě má za blázna, že maluju tanečnice, klauny a děvky. Ale právě u nich člověk najde výrazný charakter.“ A jsou tu další, Degas, Celnik-Rousseau, Cezánne, většina z nich bez peněz, živíce se jen svou vášní … „jejich obrazy se nepodobaly ničemu, co kdy viděl … ty tam byly všechny detaily“. Dívejte se pozorně „na ty lomené barvy … tyhle obrazy se nespoutaně opájely sluncem, světlem, vzduchem a kypícím životem“. Je v nich totiž všechna zralá barevnost léta, tady je Monet, Manet a Gauguin, a jejich práce štětcem, která se nestydí – vidět! … každý tah! Zapálené hledání pravdy – podstaty věcí. Teprve setkáním s impresionisty může Vincent objevit světlo, vzduch a slunce. A to ho naprosto pohltí, je to až zoufalé hledání … „byl pouhý mechanismus, malující automat, do něhož se nalilo jídlo, pití a barvy a večer z něho vypadl obraz“ … do úplného vyčerpání. K životu mu stačilo málo … „byla to ubohá místnost s hliněnou podlahou, ale Vincent v ní našel jakýsi klid a krásu a snažil se to zachytit na plátně“. Klid ovšem potřeboval, celý svůj osamělý život se míjel s láskou, trpěl, zarputile vstával a urputně bojoval, tvrdohlavě nevyzpytatelný, dětsky naivní, a stále pátrající, po tom, „co v pomíjivosti nepomíjí“! Ubohý pošetilec! Pro impresionisty mám slabost, navíc mě van Goghův příběh zajímá, jen těžko totiž u někoho dalšího najdete krkolomnější životní cestu, zvlášť když si ji sám sobě dost často brázdíte krkolomnými pády, abyste se pak na chvíli vzepjali a vzpamatovali, abyste pak vydrželi další drásající pád na ústa, to všechno za jediným cílem – najít v sobě talent! V případě van Gogha to znamená trpět a nestěžovat si a stále jen „téměř vyhrávat“! … až do úplného konce, kdy už to nešlo snést! Stone vypráví Vincentův životní příběh hodně podrobně, a přitom je to vyprávění v podstatě velmi prosté, takže se čte velmi lehce. Je vlastně stejné jako van Goghův život - rozehraný do detailů, působivá show, jako studie posedlostí – Vincentovy velmi složité povahy … … neschopný žít, všehoschopný se štětcem v ruce, … nepřehlédnutelný pobuda, všemi zapomenutý (až na bratra Thea) nešťastný malíř, … nerozhodný v životě, umanutý v tvorbě. A stále jen hledající vášeň … na plátně i v životě. Toužící a soužící se … odevzdaný v životě, nevzdávající se v touze malovat! Bouře protikladů! Divous, pruďas i beránek a taky, beznadějný budižkničemu. Bylo to téměř bolestné čtení, ovšem porovnám-li s Feuchtwangerovým Goyou, nebo Schulzovým Michelangelem (Kámen a bolest), jejichž vyprávění mě naprosto pohltilo a já mu propadla od prvních řádků, nemůžu jinak než jednu * ubrat. A tak 4* za neskutečně dojímavý, prostě vyprávěný a jen opravdu o malinko méně působivý příběh. Zbývá jediná otázka: Proč to všechno, Vincente? „Pro úspěch? To už ho dávno přešlo. Maloval, protože musel!“... celý text

Horalka 1965, Alberto Moravia (p)

„A za mohutným stolem byl Mussolini s tou svou širokou papulou, s těma vykulenýma očima a odulými pysky, prsatý, samá medaile, na hlavě bílý chochol; a vedle něho byl ten druhý zatracený čubčí syn – jeho přítel Hitler, s obličejem buzeranta, s těmi černými vousky, co připomínaly kartáček na zuby, s těma očima jak shnilá ryba, s tím nosem do špičky a s tou patkou do čela jak vyzývavý pásek.“ Alberto Moravia jako novinář za války kritizoval Mussoliniho i jeho fašistický režim, přišel tak o práci a musel odejít s rodinou do exilu na ostrov Capri, tam strávil roky 41 – 43, kdy po vylodění spojenců museli prchnout do hor. Skrývali se v malé horské vesničce Sant’Agata v oblasti Vallecorsa (také nazývané Ciociaria), tam detailně poznává bídu a život chudých lidí ukrytých v horách. A tak vznikla Horalka! „Prvních padesát stran Horalky jsem napsal v roce 46, ještě před Římankou.“ Detailně poznáte, jak žili za války ti nejobyčejnější, ti nejprostší lidé v jedné z těch nejchudších částí Itálie. Budete totiž svědky příběhů obyčejných lidí. A je vidět, že Moravia byl novinář, příběh je totiž vyprávěný s opravdu jakoby až dokumentární přesností, máte pocit pravdivého líčení válečných událostí (to mi maličko připomnělo Heminqwaye) tak, jak se skutečně staly … Vypravěčkou je Cesira, stále ještě mladá, krásná, plná života … sen mnoha mužů, ona už je ale taková, že ji na nich pramálo záleží, šťastná jen sama pro sebe … a pro svou dceru, pro život praktická, a to i ve válce, protože jí je jedno, kdo je kdo, jen když obchod jde … hlupačka … ale strach, ten, až do teď nepoznala, snad kromě strachu o dceru, protože žije jenom pro ní. To ona vám vypráví svůj válečný příběh, o útěku z Říma, o strachu, bezmoci a naději, že všechno brzo skončí … „měla jsem obchod, měla jsem peníze … a válka, to se ví, přece jen musí skončit a všechno se vrátí na své místo“ … a skrze svůj příběh pak Cesira vypráví i příběhy ostatních. „Byla pořád válka a ve vzduchu nebylo nic dobrého“ … a nebe se zatáhlo a odněkud přiletěl studený vítr, a tak se jí zdálo, že se jí život rozlámal … „a připadala jsem si taky rozlámaná, jako ten život … schopná už všeho, …. protože jsem ztratila úctu sama před sebou“. … „válka lidi znásilňuje“ … hlavní motiv celého příběhu, a nejde tu jen o to nejohavnější znásilnění fyzické, ale o znásilnění všech … všichni jsou „znásilněni“ válkou! – ovlivněni, zneuctěni všemi jejími ohavnostmi … válka totiž ukazuje všechno to nejhorší, co je v lidech ukryté, a zdá se (a většinou je to i pravda), že se každý zajímá jen o sebe a svůj osud, lidé jsou tak schopní skoro všeho, aby zachránili vlastní život, aby pomohli svému vlastnímu osudu … ve válce bezcitnost a lhostejnost vládne světu. Cesira je zrovna tak jednoduchá a prostá žena, jako všichni ostatní horalé, její jedinou výhodou je znalost „většího kusu světa“, je obchodnice a to přirozeně dobrá a navíc 20 let žila v Římě, a tak ví „jak to v životě chodí“, … ale už ne, jak to chodí ve světě, o svět ona se nikdy nestarala, a dlouho to tak stačilo … „Je pravda, že byla válka, ale já jsem o válce nevěděla nic, a protože jsem neměla nic než tu dceru, nic mi na tom nezáleželo. Mohli se zabíjet, jak chtěli – eroplány, tanky, bombami – mně stačil můj krámek a byt, abych byla šťastná, a to jsem opravdu byla.“ … jenže, ne na pořád! I jí a její dceru, jako všechny ostatní, válečná realita nakonec dožene! A tak i ony musí před válkou utíkat … a vrátit se tak zpět, k svému původnímu životu z dětství, k životu v horách… kde znovu pozná, v jaké ohromné bídě lidé žijí. A pak se objeví někdo, kdo ji donutí poznat válku … poznat, co je válka skutečně zač … uvědomit si její následky, přehodnotit svůj prostý a pragmatický pohled na život …dívat se a vidět válku jinýma očima. A pak se to stane, když už si myslí, že ji nic horšího nemůže potkat! „A válka zrovna na odchodu sekla – … a místo všech těch radostí, které jsem si malovala před očima, jsem teď měla duši plnou smutku, zklamání a zoufalství.“ A teprve pak může přijít … pochopení … „ … ale teď jsem chápala, … že po nějakou dobu jsme byly mrtvé taky my dvě, Rosetta a já, mrtvé k soucitu, který dlužíme ostatním i sobě samým. Ale bolest nás v poslední chvíli zachránila; … díky bolesti jsme vyšly nakonec z války, která nás zavřela do svého hrobu lhostejnosti a zloby, a začaly jsme chodit v našem životě.“... celý text