alef přečtené 1274

Nevídáno - neslýcháno 2005, Josef Kainar

„Kdo může znát tu píseň, co já v sobě mám?“ (J. Kainar) Naštěstí se o ni s námi pan Kainar podělil, a nezapomněl ani na děti … a tak máte možnost a s vámi i vaše děti, slyšet tu jeho „vnitřní písničku“ taky … … třeba v podobě vtipně veselých, bláznivé hravých nonsensových veršíků (říkadel) věnovaných právě dětem (už klidně i těm malým školkovým, jsou pro ně s lehkostí rýmované a pro nás dospělé příjemně zapamatovatelné) … Víte třeba, kde najdete Kočičí náměstí ? Že ne? Tak poslouchejte, ať tam příště trefíte :-) … „— To musíte přímo, ale trošku mimo, potom dvakrát za roh, kde jí koza tvaroh, potom vpravo klusem za psím autobusem, uvidíte bránu U Tří paviánů, té si nevšímejte, za nosem se dejte, … … jděte podél plotu, a tam, kde to klouže, rovně kolem louže, uděláte vpravo v bok, potom cikcak, hop a skok, …“ … tak, teď už nikdy nezabloudím, a vy taky ne :-). A víte, nejenom vy, milé děti, proč se nemáte druhým smát a pošklebovat? Protože se vám to lehce může vrátit, jako bumerang, … své o tom ví jeden takový malý, všetečný a posměvačný konipásek … „Posmíval se konipásek jednou zrána datlovi. — Datle, datle, kde máš datle? — Datel vážně odpoví: — Datle mám tam, konipase, kde konipas koně pase. — “ A tak jste se i trošku poučili, o tom, že kdo s čím zachází, s tím taky schází, a teď se můžete navíc (jako takový milý bonus), u některých poetičtějších (alespoň mě tak, třebaže o chroustech, připadaly) … i krásně zasnít … „Byla noc modrá, jako od inkoustu. Tou modrou nocí letělo pět chroustů. Dva ti menší hráli čelo, a ti větší bručeli si, že to jako basy znělo. … Byla noc modrá, jako od inkoustu … Vzpomínám dodnes na orchestr chroustů. … a na konec se můžete nechat i příjemně uspat … při hledání cesty do Hajan :-) … „Ptal se včera pána pán. — Kudy tudy do Hajan? — — To se dáte kolem plotu, od Klímadel na Dřímotu, z Dřímoty dál na Zívánky, ze Zívánek na Hajánky, z Hajánek dál k Polospaní, a tam dole na stráni, to už budou Hajany. — — Děkuju vám, pane, moc. — — Na shledanou. — — Dobrou noc. —" A sladké sny :-) ...... celý text

Dívka, která kopla do vosího hnízda 2010, Stieg Larsson

Jedno malé zakopnutí a ohromné vosí hnizdo je na padrť …rozzuření predátoři, vykolejení náhlou ztrátou bezpečného útočiště, bodají o sto šest! Útočí zuřivě a nekompromisně! Rozhodnutí zabít! Zabít každého, kdo se opovážil narušit JEJICH pořádek, JEJICH běh světa. Zabít každého, kdo se opovážil odkrýt jejich identitu pečlivě schovanou v davu! Zbyla na světě ještě nějaká spravedlnost? „Situace byla katastrofální.“ Ale, protože už po dvou předchozích dílech dobře znáte sympaťáka Mikaela Blomkvista víte, že i tahle situace není neřešitelná. „Lékař ji zběžně prohlédl a konstatoval, že se jedná o velmi špinavou, zakrvácenou a těžce zraněnou mladou dívku.“ Ale protože už dobře znáte i Lisbeth, která je na tom v tuto chvíli opravdu dost špatně, je vám jasné, že tahle holka se dostane úplně ze všeho. Berte to, jako konstatování čistého obdivu k ní, k té problémové dívce (mladé ženě), která ani není moc sympatická, má milion chyb a nedostatků, je nevyzpytatelná, je asociální a přesto (nebo možná právě proto) ji celou dobu držíte palce, a je to tak, že ji opravdu obdivujete, a žasnete nad houževnatostí téhle nadprůměrně, až mimořádně nadané hackerky, se kterou si osud a pár „magorů“ (použiju Lisbethin slovník) zahráli dost tvrdou hru. Zamíchali přitom s jejími životními kartami pomocí takového švindlu, že vám nad tím zůstává rozum stát. A tak nemůžete jinak, než se přihlásit do tábora těch pár jedinců (v čele samozřejmě s Kalem Blomkvistem), kteří stojí na její straně, a to navzdory tomu, že ona pracuje zásadně sama a všechny ty „zasraný šmejdy“ hodlá poslat do pekla sólo, teda, až se dostane z téhle poslední šlamastyky, která ji totálně vyřadila z provozu (střelnou ránu v hlavě prostě samoléčbou nespravíte, ani nerozchodíte). Třetí díl začíná přesně tam, kde druhý skončil, takže plynule a okamžitě, tedy naprosto bez problému, vstoupíte do děje /i po delší odmlce, protože příběh Lisbeth se opravdu nedá jen tak zapomenout/. Postupně se dozvíte, kdo jsou její skuteční nepřátelé, ale možná daleko důležitější je, že zjistíte, kdo jsou její skuteční přátelé! Po pomalém rozjezdu (kde autor popisuje dost zdlouhavě švédský právní a státní aparát a kdo je kdo, což mě přiznám se až tak moc nebavilo, protože jsem samozřejmě chtěla vědět hlavně, jak to vypadá s Lisbeth, navíc to trvalo opravdu dost dlouho, a možná bych za to dala celému třetímu dílu 4*, ale protože se jedná o Lisbeth, tak prostě nemůžu jinak, než dát plný počet) dostává děj konečně spád, tedy pak už rychle zjišťujete, kdo a jak je zainteresován, kdo a jak moc je ohrožen, kdo a nakolik může Lisbeth pomoci, nebo naopak ublížit. Takže vše spěje k předem tušenému závěru (není neznámo, že předchozí dva díly i tento končí pozitivně), což se mi na Larssonově trilogii (jakoby navzdory tomu, že jde vlastně o detektivku, i když jen trochu) líbí a opravdu mě to baví, už jenom proto, že ten šokující obraz nekompromisně odhalující tíživou švédskou zákulisní realitu, díky které při čtení sotva dýcháte, trochu rozbíjí, uklidňuje tak emoce, abyste pak mohli zjistit (s mírným ulehčením), že nějaká ta spravedlnost (i když relativní, protože každý si pod ní nejspíš představíme něco trochu možná i víc odlišného) se po světě ještě potuluje! Jsem vážně ráda, že Lisbeth opouštím s jiskřičkou pozitivního v duši, totiž, že vážně funguje staré známé – co tě nezabije, to tě posílí! ... celý text

Atlasova vzpoura 2014, Ayn Rand (p)

Život rozcupovaný na kusy, rozoraná cesta, žádný cíl! Ztráta schopnosti konat! Člověk nepotřebující záruku vítězství, ale MOŽNOST, jednat. Ruce spoutané za zády, tak jde vstříc zkáze. Ruce v řetězech, a přesto – jde dál! „Se světem není něco v pořádku,“ prohlásil. „Odjakživa. Akorát to nikdy nikdo nepojmenoval ani nevysvětlil.“ Až se o to ve víc jak 1000 stran dlouhém příběhu pokusila Ayn Randová, zastánkyně laissez-fair kapitalismu („volná ruka trhu“) a duchovní představitelka tzv. objektivistického hnutí. O příběhu samotném toho moc nepovím (tohle si opravdu každý musí přečíst sám), jen snad, že se pro mě jednalo o doslova nervy drásající čtení, zkuste si totiž číst 1000 stran, kdy máte potřebu o každé druhé větě s autorkou buď polemizovat nebo zuřivě diskutovat (vznikla by tak možná pěkná 50ti stránková seminární práce, to ale není cílem komentářů zde na DK, takže pryč od zuřivé polemiky zpět k rozsahem i zdejším účelem omezenému komentáři určenému výhradně čtenářům). Tak, abych to shrnula, vězte, že všichni lidé mají rozum! Opravdu všichni . Naštěstí ale, podle Ayn Randové, existence existuje nezávisle na něm! Tedy, realita tu byla už před tím, než člověk získal vědomí, a bude tu i po něm. Rozum pak máme k tomu, abychom poznávali svět, ovšem pouze na takové té pojmové úrovni, kde se navíc naše omezené poznání dopouští úplně běžně dost četných omylů. Díky našemu rozumu si tak všechny nabyté poznatky (i ty, o kterých ani netušíme, že jsou omylem) uspořádáme pěkně do nějakého (pro nás) bezrozporného hierarchického systému, který pak považujeme (pro sebe) za určitý světa řád – díky němu se domníváme, že lépe pochopíme funkci všech objektů, které nás obklopují, přidělili jsme jim tak totiž určitou hodnotu, což nám pak zase pomáhá orientovat se ve všech možných nastalých situacích, reagovat na ně a jednat (až na to, a na to bychom neměli zapomínat, že na vstupu je náš systém plný omylů o kterých ovšem nemáme ani potuchy). Abychom to zkrátili, ty pak vedou k tomu, že si vytvoříme naprosto nevhodný systém morálky! … a že jich historie, a bohužel i tak aktuální současnost, je požehnaně plná. Jak vidíte, přijmout „rozum“ jako základnu pro vytvoření si reality má svá úskalí – a samozřejmě, dalekosáhlé následky, jenže odmítnout ho, taky nejde! Podle paní Randové byste tak totiž sklouzli k iracionalitě a mysticismu – tedy odtržení od přírody a k velebení zhoubné fikce namísto skutečnosti. Pro Ayn Randovou má rozum prostě velký význam, ovšem v trochu jiném smyslu, než jak je možná běžně chápaný, či přijímaný (proto také z jejích myšlenek vzešel celý filozofický proud), takže než začnete číst, možná není od věci uvědomit si, jak to Ayn vlastně myslí ... Rozum může udělat chybu, ale realitu to nijak nezmění, rozum totiž pro ni není rozhodující – jediné co dělá je, že skládá věci dohromady a přiřazuje jim hodnoty. A jak se s takovým systémem hodnot, který neodpovídá realitě, vypořádat? To je otázka za všechny prachy – v Atlasově vzpouře se právě o takovou odpověď Ayn pokusila. Odvyprávěla tak příběh o člověku – jako potenciálně racionálním individualistovi, poznávajícím zákony přírody a svou prací formujícím své okolí (samozřejmě ve svůj prospěch) … „Abychom mohli pochopit, co máme chtít, musíme pochopit, jací jsme.“ Před očima vám tak doslova vyvstane „zářivá vize člověka“ coby racionální bytosti, jež tvrdě využívá svůj dar – myšlenky … „Myšlenka je nástroj, jehož prostřednictvím se člověk rozhoduje.“ ... ovšem nezapomínejte přitom, že není jen cílem, ale i cestou k němu! „Byl to boj, ve kterém nezbývá než tlouct hlavou o hluchou zeď, o zeď z toho nejzvukotěsnějšího materiálu – lhostejnosti.“ Živoucí síla vyprchala, zbyl jen pocit nesmírné, nevypověditelné zrady, o to strašlivější … když netušíte, co vlastně bylo zrazeno! „Ale slečno Taggartová, kdo dneska ví, co je pravda?“... celý text

Baletky 2020, Miřenka Čechová

Krása v utrpení, naběhlé žily, tepající spánky, všechno strašně bolí, ždímáš z těla všechno, do poslední kapky … Vydržíš všechno, stokrát, tisíckrát, mechanické pohyby, a pořád nejsi dost dobrá, snažíš se víc a pořád nic! Vidíš se? … svůj obraz na padrť, roztříštěná identita. Seberou ti sebevědomí, seberou ti osobnost, jsi výkonná robotická hračka, a přece toužíš … být vyvolená! Třeseš se, cloumá to s tebou, ten obraz tvého neexistujícího života … a stejně znovu jdeš a stoupneš si před to zrcadlo a je v tom tolik naděje, tolik očekávání! Řeknu vám tedy, že Miřenka Čechová opravdu pořádně „kopla do vosího hnízda“! Knížkou, kterou si (dle jejích vlastních slov) „najednou kdekdo bral osobně“! Sama říká, že to není autobiografie, ale přesto se v ní odráží její cesta k baletu, kromě toho ale taky hodně uvolněná 90-tá léta, a i to je tedy pěkný nářez! (90-tky jsou fakticky výraznou kulisou! :-). Miřenka tak nastavila takové to pomyslné zrcadlo … a to nejen sobě, ale celému tomuto art sportu? Obraz, který jste tak mohli na chvíli zahlédnout … pak roztříštila na padrť. Bylo to vážně pořádně drsné vyprávění, ač čtenářsky přívětivé a vyprávěné s nadhledem, v podtextu jste stejně stále cítili tu krutost a bolest, která provází každou baletku, cítili jste to pokrytectví ve všeobecně rozšířené domněnce, že „vstupenka do VIP komunity vysokého umění může vést jen skrze ně, skrze utrpení, a že jen nezájem až krutost bez špetky povzbuzení vás zocelí“, že teprve potom dostanete šanci – dát se cestou k úspěchu. „Prsa vám nesmí narůst, z bot vyléváte krev. Balet je nemilosrdně krutý …“ Jenže, jak říká Miřenka v jednom z rozhovorů (které jsem si po přečtení této knížky na webu našla, protože jsem o ní chtěla vědět víc) … „tohle není jediná cesta k úspěchu“! Mimochodem, dále v tom rozhovoru také říká, že se návyků z klasického baletu – celkového napětí při držení těla anebo postoje vycházejícího z vytočených kyčlí (myslím, že nejen mnozí fyzioterapeuti se možná chytají za hlavu) – dlouho zbavovala. A ještě dodává, že pro ni samotnou byl na škole nejhorší nezájem pedagogů, kteří své studenty nikdy nepovzbudili. I v tomto směru se totiž balet tak strašně moc liší od vrcholového sportu, protože trenér, když koučuje svého svěřence, je to daleko osobnější. Tak toto bylo hodně zajímavé čtení o tom, jak se stát „expertem na výrobky proti bolesti“.... celý text

Losos v kaluži 2017, Markéta Lukášková

„vždycky jsem měla pocit, že existuje nějaký doma, pelíšek, kde je teploučko a známo a je tam dobře“ Bárka se celý svůj dosavadní život snaží vystačit si sama, nemá totiž kolem sebe hejno kamarádek a ani je nijak nevyhledává, navíc, její nejlepší kámoškou je její babička, ta ale právě zemřela a tak Bárka tak nějak neví co se svým životem. Už dávno nejsem cílovou skupinou pro četbu dívčích románů (a vlastně ani dřív jsem je příliš nevyhledávala), na Markétu Lukáškovou jsem tak narazila více méně náhodou při takovém osobním průzkumu současných českých autorů (za pomoci DK). Takže takhle nějak jsem se seznámila s Bárkou a její babičkou Miladou. Bára je poměrně vtipná, dost sebekritická, a k svému okolí a vlastně celému světu neskonale sarkastická, mladá žena. A babička? Ta je prostě pro Bárku ta nejlepší babička, zvlášť když máma se moc nepovedla. Musím říct, že Bárka mi teda zrovna příliš k srdci nepřirostla a dvakrát sympatická mi nebyla, a to i když to vezmu čtenářskou optikou jejího (a ne mého) věku, a i přesto, že období, které právě prožívala, po odchodu své babičky, pro ní bylo emotivně velmi náročné, přesto přese všechno mi u ní přišlo vše „příliš“ – příliš ironická, příliš sarkastická, příliš kritická, a tak nějak neustále jakoby v opozici (proti všem, ale hlavně proti sobě samé), vzbuzovala tak dojem málo empatické (vůči ostatním), příliš naivní (vůči sobě) a životní entuziasmus postrádající slečny … „Má cenu přemýšlet o tom, co bude?“ „Má cenu bát se toho, co bude?“ „No nemá, život stejně jde, jak chce.“ ………………….. tak to je Bárka. „když si vzpomenu, co všechno jsem v životě zbytečně řešila“ …………… a to je Milada, Bárčina zemřelá babička, která se s tím, že už je po smrti nějak nemůže ztotožnit :-), a tak dál „řeší“, co by vůbec řešit nemusela (zvlášť z toho prostoru bezčasí, kde se právě nachází) … mimochodem právě tahle rovina příběhu mi přišla nejvtipnější a nejzajímavější, každopádně to byl nápad, který si zasloužil většinu mých hvězdiček z hodnocení, pokud k tomu ještě přidáme příjemnou lehkost a nadhled s jakým autorka příběh pojala, dohromady to je za mile nostalgické 3*. PS: Víš co, Báro, možná občas trochu víc než sebe poslouchej i ostatní, co ti říkají, zkus trochu trénovat empatii … a brzdi svou fantazii :-) … „Pleteš se, to jsou věci, co si vytváříš v hlavě. Z mýho slova si vytvoříš příběh, tisíc domněnek a závěrů a mě nenecháš se obhájit, nic. A pak prostě vypadneš po nějakým svým pseudodramatu, který se mě týkalo, ale rozhodně jsem se na něm nepodílel.“ … „Jenže já nemám náladu se obhajovat.“ Víš co, Báro, zkus to, vážně to občas zkus a na tom cynismu ... trochu zapracuj :-).... celý text

Nebožtík na rynku 2017, Miloň Čepelka

„Náhody neexistují, od toho nemínil ustoupit.“ Tak podívejte, náš problém není žádná vědecká fantastika … a přesto, zcela nepochopitelně a nepřirozeně tu máme „dvojjediného živého mrtvého“, jenže, co s tím, když jste přesvědčení, že „náhody nejsou, poněvadž naše životy jsou vpleteny do jakési neuchopitelné a nepochopitelné sítě, kde všechno souvisí se vším a jen klíč k těm souvislostem chybí“. Milý profesor Jurášek se prostě musí pustit po vlastních stopách … po stopách svého svědomí, aby zjistil, že … „Každý svého štěstí strůjcem.“ Páně Čepelkovu krátkou (tak akorát, aby nezačala nudit) novelu jsem si opravdu užila, mám totiž ráda jeho češtinu, sedí mi a je mi příjemná na čtení, a samozřejmě, bavil mě i příběh té nejzapeklitější záhady páně Juráškovy existence … „Stál (totiž) před dvěma možnostmi navzájem se vylučujícícími.“ Pan Čepelka tak milému panu profesorovi vložil do úst (tedy hlavně do hlavy, protože příběh je hlavně o tom, co si milý Jurečka myslí) skoro filozofické otázky o „bytí“, skoro psychologické úvahy o „svědomí“ a zároveň smysl pro humor, tudíž jeho postřehy, komentující tu neuvěřitelnou událost i sentimentální vzpomínky, do nichž se hrouží v naději, že získá odpovědi, nepostrádají vtip a nadhled … obyčejných životních mouder  … „Čas teče, člověk se nemá nikam vracet.“ „Pomyslels někdy, jak bys žil, kdybys mohl být na světě ve dvou, možná ve třech vydáních?“ „Naše životy se skládají ze samých neuvěřitelností a přece je žijeme.“ A nakonec … „Všechno je nejisté.“ …. obzvláště naše vnitřní cesty a zákruty :-).... celý text

Bábovky 2016, Radka Třeštíková

Partnerské, milenecké, rodinné i přátelské vztahy, všemožné zvraty v osobním životě, které zahrnují mj. těhotenství, nevěru, nemoc, rozpad rodiny, odcizení, nebo třeba krizi středního věku – to jsou Bábovky – příběhy 12ti žen, které se, jak záhy zjistíte, vzájemně proplétají (jedna udržuje milenecký vztah s mužem druhé, tak zas vypráví příběh ze svého úhlu pohledu, atd., atd.), a tak tvoří příběh jeden, který vás nutí udržet si pozornost. Každá z žen (hlavních hrdinek) tedy vypráví příběh z toho svého zorného úhlu - manželky, milenky, matky, či dcery – vždy záleží na dané situaci, daném kontextu, i ty se ovšem mění a situace se tak porůznu komplikují, navíc, lži, intriky, polopravdy či různá zatajování uvádí většinu ze situací do různě komických, až spíš absurdních poloh. Nečekejte ale žádné extra hluboce prožité emoce, uvědoměné či neuvědoměné životní pravdy, protože takové ambice, řekla bych, Bábovky úplně nemají, spíš se úspěšně řadí do linie (lehké) odpočinkové četby (nejen) pro ženy, jejímž cílem je více méně zábavnou formou ukázat na pokrytectví ve vztazích, a tak porůznu na každodenní životní problémy. Ovšem pozor … humorné čtení to zas není! Vztahy, o kterých budete v Bábovkách číst, totiž spíš nefungují, navíc, každé z těch žen, vždycky NĚCO chybí – něco, co naopak jiná zase třeba má, a tak jedné chybí peníze, druhé city, třetí má moc pozornosti, čtvrtá naopak málo, a tak dále a dále … životem tak všechny! zúčastněné provází pocity nějaké vnitřní rozepře – pocity špatného rozhodnutí, které je potřeba nějak odčinit k získání vnitřního klidu. Bábovky Radky Třeštíkové rozhodně neurazí, ale ani nenadchnou, více méně jsem dostala, to, co má zvědavost očekávala (před časem jsem zkusila Patrika Hartla, a tak jsem si chtěla doplnit zkušenost i s další autorkou podobné literatury), tedy knihu z takové té „viewegovské“ linie, a to prosím nechápejte jako nějaké hanlivé označení (pan Viewegh prokázal, že umí napsat výborný román a některé jeho tituly si zaslouží uznání, jiné ale méně a některé vůbec), spíš, že se jedná o lehké čtivo, či komerčně úspěšné tituly, a tak je potřeba je i brát.... celý text

Prvok, Šampón, Tečka a Karel 2012, Patrik Hartl

Třídní sraz se začíná v baru Krásný ztráty v šest hodin … … na pořadu dne je vyprávění – situační komedie o životních eskapádách 4 kamarádů ze střední, kteří i přesto, že už dávno ne šestnáctiletí puberťáci, stále neví co se svým životem, navzdory tomu, že už by to nejspíš dávno vědět měli (tak třeba takový Prvok s jeho 3, vlastně už skoro 4, dětmi). A protože výše uvedené setkání je ke zpytování vlastních životních úspěchů i proher přivedlo, odstartoval se tak sled událostí, které nabraly tempo a spád rychle se blížící kalamity … „Myslíte, že byste třeba měli dost odvahy vysvlíknout se veřejně do naha?“ Byla to jen obyčejná zvědavost, jak se milí páni s danou situací vypořádají, která mě pak přinutila číst dál … „A když dejme tomu (dotyčný) do pěti minut nezareaguje, je sráč.“ A pak se začnou dít věci … ty humorné věci, o kterých tahle knížka je především … sled událostí a situací, v nichž četnost používaných vulgarismů (jako např. – volím ty z textu mírnější – „zmrd, kurva, sráč) podle mě dost překročila hranici vtipnosti, nejde tak ani o výrazy samy, nevadí mi ani mě nijak nepohoršují, ale prostě mě začaly nudit. Nenáročná oddechovka, do které spadají příběhy Patrika Hartla, jejímž cílem je nejspíš čtenáře jen obyčejně pobavit (když se to povede, pak klidně dám 5* - třeba Malý pražský erotikon si mě získal) musí být svižná (což příběh za mě splňuje) a vtipná (jenže mě to až na pár okamžiků neupoutalo) … ovšem právě díky nim (hořko-sladkým, banálním a přesto dovedně spleteným) stálo za to číst dál … „Dokázali byste třeba aspoň jeden den říkat všem lidem, se kterýma se potkáte, jenom to, co si opravdu myslíte?“ „Zrovna ty jsi v šestnácti opovrhoval každým, kdo neměl odvahu říct, co si myslí.“ „Myslíte, že kdybysme zkusili vylézt zase na Petřínskou rozhlednu, cejtili bysme se líp?“ … „A jsou pravdivé teorie, že IT společnosti, které vytvářejí bezpečnostní aplikace, zároveň taky platí hackery, kteří ve vhodný okamžik dané programy napadají? Aby přesvědčili trh, že jsou zastaralé a že musí být nahrazeny novými?“ Na závěr, jedno z „mouder“, které bych i podepsala :-) … „Ještěže člověk nikdy neví, co ho čeká. . .“... celý text

Růže života 2000, Robert Merle

„Z výše velkého okna naší knihovny pozoroval markýz ze Sioraku a rytíř La Surie … přípravy zjihlým, pobaveným zrakem. „Hrabě,“ zvolal La Surie, „podobáte se kapitánovi, kterého čeká inspekce generálplukovníka!“ „Než o to právě jde!“ dodal můj otec s jemným smíchem. „A sázím se, že stejně jako ten generálplukovník najde paní z Guise přes všechnu vaši péči ještě něco k pohanění, buď na mužstvu, nebo na kapitánovi.“ „Pane otče!“ křičel jsem otáčeje se s nohou již na stupátku, „smilujte se a už nic nedodávejte: vyděsíte mne!“ „No tak odvahu, synu, odvahu!“ smál se otec ještě více. Nemýlil se.“ Milý Petře, Vaše spanilá čtenářka Vám zůstává věrná, navzdory tomu, že mne Vy a předtím Váš otec, vláčíte hrubě neupravenými cestami napříč Francií, v drkotajících kočárech, třesouc se zimou a chladem, už dlouhých 9. dílů Vaší rodinné ságy, i přesto jsem stále dychtivá poslouchat dál. Tu malou zlomyslnost, úvodní citát, mi odpusťte, ostatně, Vaše předobrá kmotřička, paní z Guise, už se jistě postará, aby všechny ty drobnosti a mírné nedostatky, nezůstaly smlčeny :-). S převelikou netrpělivostí jsem očekávala, kdy si na mne uděláte zase chvilku času a začnete opět vyprávět. Přiznávám, s neskrývanou dychtivostí jsem naslouchala příběhu krále Francie (a tedy velkých dějin), soucítila s ním, když v tak převelice mladém věku musel čelit mnohým strastem s vládnutím v zemi hrubě poškozené jeho chamtivou a zlostnou matkou z rodu Medici, která ještě, jak se domnívám, neřekla své úplně poslední slovo, a zrovna tak, když musel čelit neméně velkým strastem v manželství s Annou Rakouskou (představujíc ona pro něj nemilované, ba přímo nenáviděné, Španělsko), ale abych se přiznala, nejdychtivěji jsem naslouchala příběhu Vašemu, rodinnému. Vy, Siorakové, se ve zdraví a dobré duševní kondici dožíváte opravdu úctyhodného věku, jak jen potvrzuje Váš nezlomný prapředek baron z Mespechu, tudíž je mi příslibem ještě mnohé další putování, třebas po Vašem nově získaném panství v Orbieu, kde jsou cesty opravdu nanejvýš hrubě zanedbané (věřím, že při správné Vaší péči o panství, se mohu brzo těšit cestám poněkud klidnějším, však Vám Váš otec stále stojí s dobrou radou a pomocnou rukou po boku). A věřte mi, Petře, pokud mohu posoudit, že si vedete věru dobře, ve své kariéře, i u královského dvora, stojíte věrně po králově boku, obratný slovem i činem, jak v králových službách, tak ve svých soukromých záležitostech. Jen na dámy, hlavně ty nestoudnice ode dvora, si dejte trochu víc pozor, však jsem si všimla, že mnohé z nich po Vás mrskají očkem, a jak říká Vaše předobrá kmotřička, paní z Guise … „Nerozumíte ani za mák ženám …! Ostatně jak byste mohl, když zůstáváte uvězněn pod baldachýnem té své Němky! Doneslo se mi dokonce, že jste jí věrný! Je to pravda?“ „Takřka.“ „Jak žalostné!“ „Madame, nemůžete vytýkat zároveň vévodovi z Chevreuse, že běhá za ženskými sukněmi, a mně, že tak nečiním.“ „Nic vám nevytýkám, pane, leda to, že by vám dělalo větší čest a víc by odpovídalo vašemu postavení, kdybyste byl milencem některé vysoce urozené dámy francouzského dvora. Znám mnohé, kteréž k vám vzhlížejí nyvým okem, víte o tom?“ … nejspíš to s Vámi myslí, Petře, dobře, zmítaná tisícerými zlomyslnostmi a životními strastmi, blížícími se zoufalství, a ... především mateřskou láskou :-) ... „Moje utrpení se netýká těla,“ povzdychla si, „ale srdce. Tak se držte, Petře, ráda Vás na té cestě budu provázet i nadále, a vězte, že se určitě zase brzy potkáme! PS: i pro tentokrát bych nerada zapomněla na známého kardinála Richelieu, už před časem jsem si na něj, díky Vám, mírně popravila mínění, totiž, možná něco do sebe má jeho výrok, který cituje ve svých Pamětech … „… bylť jsem nakloněn pomalým, bezpečným cestičkám diplomacie, nikoli rozmarům a fanfarónství“. PPS: nečekala jsem, že zrovna v těchto dnech nabude na aktuálnosti.... celý text

Pláž v noci 2017, Elena Ferrante

„Háček je zavěšený na nechutném vlákně ze slin, sjíždí pomalu dolů až do mé pusy. Rychle posbírám všechna Matiina slova a schovám si je v hrudi. Zůstane jen Jméno, které mi dala. Jméno je k smrti vyděšeno, volá samo na sebe: „Celino!“ Háček ho zasekne a cak, zasekne se do něj a za strašné bolesti ho ze mě vyrve. Vidím Celinu, svoje Jméno, jak letí vzduchem … jak letí vzduchem na vlákně slin Plavčíka Kruťase.“ „Vedle zídky Vzduch je řídký Tma se snáší Slova zháší Mluvit se nedaří Všechno se uškvaří …“ Poezie v textu Eleny Ferrante (i text samotný) je temná ... příběh se neodehrává ani tak v noci, ale spíš ve špinavě černočerné tmě! Ani panenka Celina, zdá se, není žádná „hodná holčička“, duše zahozené a zhrzené panenky je stejně temná, jako tma kolem … „Nemám toho kocoura … ráda, vlastně ho nenávidím. … Doufám, že dostane průjem, bude zvracet a bude tak smrdět, že se Mati zhnusí a ona ho vyžene.“ … zhrzená panenka totiž na první pohled prostě není zrovna příjemnou postavičkou, ovšem na ten druhý, už uvidíte něco trochu jiného … nejspíš uvidíte smutnou vystrašenou panenku, ve které strach probudil skryté negativní já, které není zrovna milé a přívětivé, mluví z něj totiž ... zoufalství. Pokud pak ještě do příběhu přidáte slizkého Plavčíka Kruťase … budu souhlasit s názory, že tento příběh je příběhem víc pro dospělé, ani ne tak kvůli užívaným sprostým, nechutným, či jinak nevhodným výrazům, ani kvůli hororovému podtextu příběhu, ale hlavně kvůli negativní energii, která z příběhu jen prší … „Oheň všechno pálí, spálí i mě. „Ohni,“ žadoním, „… nepal mě.“ Oheň se ke mně okamžitě nakloní a mlaskne rudým jazykem: „Ham!“ … „Pomoc, vlno!“ Vlna vší silou narazí do břehu. „Chlamst.“ ... ledová sprcha vás promočí až na kost! Příběh sice nakonec nabere něco jako drsnější pohádkový ráz, mj. „oživený“ slovy jako třeba „flus“ (a že právě o slova tu docela hodně jde, a panenka za ně statečně bojuje, řekněme … všemi prostředky), přesto je to příběh víc nepohádkový, vypráví totiž hlavně a především o emocích – o tíživých emocích, které vás naplní až k uzoufání. Příběh se tak stává příběhem alegorickým, a poučným víc pro nás, dospělé … „Jazyk useknu … Jména seberu … City živím se … Do srdce bodnu tě Zajdeš na úbytě!“ … ale nebojte, končí, … no jako správná pohádka :-).... celý text

Pipi Dlouhá punčocha (4 příběhy) 2014, Astrid Lindgren

„Já nikdy nepláču.“ Seznamte se, tohle je Pipi, plakající nad mrtvým ptáčkem a zároveň jednoznačně popírající, že by „brečela kvůli nějakému ptákovi“. Totiž, ona pláče, jako každé jiné dítě, ale … nikdy neukazuje své slabosti! Drzá, provokativní, revoltující podivínka bořící konvence, dokonale šťastná a svobodná volnomyšlenkářka, která má všechny předpoklady uskutečnit snad jakýkoliv dětský sen – to je Pipi. Miluju tuhle veselou, odvážnou, nezkrotnou Pipi, oplývající geniální fantazií, s níž pitvoří slova (ve škole by se určitě ujala „nabosilka“ nebo „legracilka“), a která má pro všechny své podivnosti vždy nějaké vysvětlení. Miluju na ní asi úplně všechno, i to jak lže, a pak sama přizná, že lže, aby původní tvrzení úplně popřela a případně ho nakonec obrátila úplně naruby … jak jinak než v další nesmysl. Miluju i jak je jí všude plno, jak je vždy vidět a slyšet, i to, jak z jejího chování úplně čiší absolutní absence respektu k jakýmkoliv autoritám, touha uniknout pravidlům a zákazům dospělých … díky čemuž má pak dokonalé předpoklady k realizaci snad všech dětských snů. V Pipině světě jsou totiž hranice od toho … aby se pokoušely a překračovaly! Paní Lindgrenovou nejenom za Pipi upřímně obdivuji :-).... celý text

Gabrielovo Inferno 2013, Sylvain Reynard

„Věděl, že žije v pekle.“ No, vážení, peklo to teda bylo. Není moc knih, které hodnotím jednou až dvěma *, ale tady prostě musím. „Co to s Gabrielem je?“ Sakra, to jsem si vážně o NĚM říkala celou dobu , zatímco se ONI bavili o pokání a odpuštění a … ONA, příliš plachá, hubená, bledá, vystrašená a se smutnou duší .. navíc, „věří, že vesmír není tak úplně temný a nepřináší jenom zklamání.“ … a ještě navíc, abych nezapomněla, neskonale krásná. A ON? … „vzhledem k současnému stavu jeho věcí to nejlepší, co může udělat, aby se napravil, je vzít ty starcovy krvavé peníze a vyházet je za hnědookého anděla.“ … Následuje naivní romantický příběh o dokonale elegantním vysokoškolském profesorovi, který si potrpí na luxus, a v jehož povahových rysech objevíte sklony ke všem 7 smrtelným hříchům, a jak jinak než chudé, dokonale nevinné a nesmírně nadané studentce, oplývající naopak všemi lidskými ctnostmi (cudností zejména), jejíž andělské vzezření a chování „Kalamity Julianne“ … je to jediné, co může milého profesora spasit …. možná :-). Sám o sobě má občas takový (pohádkový) naivně romantický příběh jisté kouzlo (jinak bych si ho nevybírala, kdybych neměla chuť si něco na ten způsob přečíst, což nebývá moc často), jenže, tento příběh, na dlouhých 500 stranách, je hlavně a především příběhem bohužel JEN naivně prostým ... „Ach můj Bože, Gabrieli. Ach můj Bože, Gabrieli. Ach můj Bože, Gabrieli. Ach můj… Bože… Gabrieli.“ … násilně poslepovaným z toho (ze všech těch možných „lákadel“), co se autor domnívá, že dobrý romanticko (erotický? … tak to určitě ne!) přiběh má mít (anebo, co se bude dobře prodávat? … dost to na mě tak působilo). Každopádně, těmto stránkám vládla jen a jen … čiročirá nevěrohodnost … „Červenáte se jako puberťačka, Julianne. A vaši nevinnost dokážu i cítit. Je víc než zřejmé, že jste ještě panna.“ … „Jak věděl, že miluje drahou čokoládu? To musí být osud.“ „Nesnědla jste to právě, nebo ano?“ „Byla výborná.“ „Mohl vás zdrogovat. Vy nevíte, že si malé holky nemají brát bonbony od cizích lidí?“ … tak ta chudák malá holka, vysokoškolačka, to zřejmě nevěděla … takže si zahrávala s několika sexuálně agresivními boháči (aniž o tom samozřejmě věděla) najednou :-) … … mimochodem, na jen opravdu nepatrný náznak erotiky, budete čekat zatraceně moc a moc stran … „Opřel se o lavici a pozoroval ji, oči bez mrknutí upřené. Přemýšlela, jestli si všiml, že na sobě nemá pod šaty normální kalhotky. Je to něco, čeho by si muži všimli? … Nebyla schopná od něj odvrátit pohled a jeho oči ji loudavě přejížděly od hlavy až k patě; a déle, než bylo nutné, prodlévaly na jejích ladných nahých nohách a podpatcích s červenou podešví“ (jak jinak, že?) … „Julia se obrátila ke svému profesorovi zády a začala tančit, zavřela oči a nechala hudbu, aby ji vedla. Byl to pozoruhodný pocit. Jakmile na něj a jeho pronikavé modré oči zapomněla, byla schopná se celkem i bavit. Nepatrně. Zajímalo by mě, jestli může přes ty šaty vidět obrysy těch tang. Strašně se zařezávají. Doufám, že to vidí. Doufám, že ho to mučí. Užijte si ten pohled, profesore, protože to je všechno, co kdy uvidíte.“ A tak, než se dostanete přes všechno to vyprávění o chudince hladovějící Krásce, která neustále bojuje se slzami v očích a Zvířeti - predátorovi … který, zničený její křehkostí, neví, co si se svým temným „já“ počít, přesto se snaží a snaží, svou krásku nenechat zahynout … „Mohu v pondělí zajít za vedoucím katedry a nechat ho zvýšit vaše stipendium, jestli mi řeknete, že to potřebujete. Dám vám teď večer svou kreditní kartu, pro rány boží. Nemůžu vás nechat hladovět …“ … a jako bonus ji zahrne luxusními dary, jako je třeba kabelka od Fendi, která se v jejím ubohém kutlošku bude skutečně vyjímat … „ To profesoři vydělávají tolik peněz?“ Ale kdepak drahá naivní slečno, prostě, jak jinak … „zdědil je“. … vás na nějaký alespoň náznak erotického podtextu přejde chuť úplně :-) … 500 stran je opravdu až moc … táhne se a natahuje, až se nadobro ztrácí i ta trocha napětí a s ní touha číst dál … příběh s nulovým spádem a násilně vykonstruovanou akci asi prostě není pro mě … „Myslím to vážně, Julie. Když je máma pryč, bojím se, že se jeho temnota může vrátit.“ Bojím se, že bych o tom musela číst :-).... celý text

Birthday Girl 2017, Haruki Murakami

„Ať jdeš kam jdeš, stejně vždycky budeš jen sám sebou!“ Birthday girl je překrásná knížka – mluvíme-li o provedení a krásných ilustracích. Birthday girl je přetajemná knížka – mluvíme-li o jejím obsahu, a o sdělení, které si ovšem každý musí najít sám. Vážně nečekejte, že to někdo udělá za vás. Příběh je to totiž dokonale minimalistický, a jakoby navzdory tomu, skrývá v sobě daleko víc, než skutečně vysloví. Základní premisa: Přání se plní! Takže si vždy dobře rozmyslete, co si přejete, a pokud možno ještě dřív, než si něco přejete. Taky přitom mějte na paměti, že do svých přání, ať chcete, nebo ne, vkládáte nejen svou představivost, ale i všechny své emoce! Tedy, že platí staré známé: Co zaseješ, to sklidíš! „Hele, a co by sis přál, kdybys byl na mém místě?“ Těžká otázka! Anebo, možná že ani ne, možná, že je to nakonec úplně prosté … PS: aby se vám přání splnilo, nezapomeňte, že je k tomu potřeba ještě jedna dost důležitá věc, skoro vždycky je to tak, totiž, většinou k tomu musíte přispět! Opustit přitom vlastní zónu komfortu – vážně to často dost pomůže :-).... celý text

Piják palmového vína 1966, Amos Tutuola

„‚A duch se mě ptal, kam jdu?‘“ Velmi jednoduchým stylem sepsané podobenství s o to složitějším, lépe řečeno mnohovrstevnatějším, obsahem … ověnčené zvláštním kouzlem černé Afriky a jejích legend. Tajemně magické vyprávění kde se střídají surrealistické obrazy vyvolané místními … duchy? Šamany? Tradicemi? Kdo ví? Tohle místo starých legend je opravdu hodně tajemné, a potkat tu boha, či nějakou nadpřirozenou bytost, sílu, moc je celkem běžnou událostí /v tomto směru mi to trochu připomínalo drsné biblické příběhy z úsvitu dějin/ … „Tak nás (to dítě) potom zaklelo, aby nám oči osleply, a opravdu, jak to řeklo, hned nám oči osleply; ale přesto jsme se nevrátili a nevzali ho s sebou, uháněli jsme stále dál, a když dítě vidělo, že se nevracíme a nebereme ho s sebou, zaklelo nás znovu, ať nemůžeme dýchat, a my jsme opravdu nemohli dýchat. Když jsme se nemohli ani nadechnout, ani vydechnout, vrátili jsme se a vzali jsme ho s sebou…“ A navíc, co si budeme povídat, africká buš už sama o sobě /zvláště pak ta z dávných časů/ nahání dost strachu, i bez záhadných nestvůr, které číhají, aby vás odvlekly a podrobily své moci… „Tenkrát však bývalo všude hodně divokých zvířat a všude byl les a hustý buš. Města a vesnice nebyly ke všemu ještě tak blízko u sebe jako dneska, a když jsem tak chodil bušem i pralesem, cestou necestou celé dny a měsíce, spával jsem mnohokrát ve větvích stromů, abych se chránil před duchy atd., kteří tam spávali také a dělali mi tam společnost, a taky to trvávalo dva nebo tři měsíce, než jsem se dostal do nějakého města nebo do nějaké vesnice. Obyčejně jsem se tam zdržel takové čtyři měsíce, abych se důkladně vyptal všech lidí, co tam bydlí, na svého sběrače palmového vína, jestli tam snad nedošel. Pak jsem šel zase dál, do jiného města nebo jiné vesnice. Když uplynulo sedm měsíců, co jsem odešel z rodného města, došel jsem do jednoho města, a tam žil jeden děda. Ten děda nebyl obyčejný člověk, byl to bůh, a když jsem tam přišel, zrovna seděl se ženou u jídla.“ Výsledkem byl mozaikově poskládaný plastický obraz (karikatura?) místního folkloru a řekněme modernější Afriky, a přiznávám, že mě přímo okouzlil (možná že ty tajemné síly zapůsobily) … a tak mi nevadily, naopak, spíš mě pobavily, autorovy „prohřešky“, které vlastně vůbec žádnými prohřešky nebyly - primitivní sloh, gramatické „chyby“ či spíš novotvary, apod. – jako celek totiž tohle vše nabylo dokonale originální podoby. A tak byla procházka po Tutuolově záhadném světě veskrze … zajímavá a zábavná! „Býval jsem pijákem palmového vína už jako desetiletý kluk. V životě jsem neměl nic jiného na práci než popíjet palmové víno. Tenkrát jsme neměli jiné peníze než kauri, a tak bylo všechno moc laciné a můj otec byl nejbohatším mužem ve městě. Můj otec měl osm dětí a já jsem byl mezi nimi nejstarší. Všichni ostatní těžce pracovali, ale já jsem se vyznal jen v pití palmového vína. Popíjel jsem ho od setmění do svítání a od svítání do setmění.“... celý text

Zajímavé časy 1998, Terry Pratchett

Hodiny s nereálným časem právě odpočítávají Zeměploše zajímavé, i když zcela nepodstatné a občas i zbytečné, časy … nejvíc o tom vědí na Neviditelné univerzitě, ale pravděpodobnější je, že o tom nemají ani páru. Zrovna se tam totiž hádají, jak relativně se lze přesunout na vzdálenost 10000 km, ale hlavně, KDO z nich je Největším mágem a oněch 10000 km do Achátové říše na jednu veledůležitou misi se vydá. Děkan zrovna rezolutně prohlásil … „nemám v úmyslu kamkoliv cestovat“, a ani kvestor na tom právě není zrovna nejlépe … „v technickém slova smyslu (sice) nebyl nepříčetný“, Peřejemi nepříčetnosti totiž proplul už kdysi dávno v minulosti, a teď se už jen spokojeně plavil v tiché tůni někde na jejich druhé straně … často byl dokonce docela normální, i když podle mágských, nikoliv běžných lidských, měřítek. No, nakonec to přeci jen velectění páni mágové vymysleli … „když už se tomu nemůžeme vyhnout, pošlete nějakého studenta. Těch tady máme až až a většinou zcela zbytečných.“ … „Myslím, že bychom to mohli uskutečnit poměrně rychle.“ „To ne,“ řekl lektor Zaniklých run. „S tím zásadně nesouhlasím. To znamená zahrávat si s věcmi, kterým nerozumíme.“ „No, koneckonců, jsme mágové,“ prohlásil Výsměšek. „Od nás se očekává, že si budeme zahrávat s věcmi, kterým nerozumíme. Kdybychom pořád čekali na to, až budeme věcem rozumět, nikdy bychom se nikam nedostali.“ Velectěného zbytečného studenta nakonec zachránil až místní knihovník, který se svým pronikavým „Ooook.“ vletěl na shromáždění a mával ve své dlouhé tlapě špičatým kloboukem se zuhelnatělou krempou, na němž bylo možné přečíst nápis: MÁK. Těm, co znají Zeměplochu, to možná teď už bude všechno jasné … takže … posuňme se o těch 10000 km dále, kde se na hladině moře pohybuje vor, nedaleko plave NĚCO s tisíci malými nožičkami a zbytek žraloka, který si na právě to NĚCO nedával pozor, za chvíli vyplaví moře na pláž. Vor právě narazil na bílý písek a majitel výše zmíněného klobouku, jinak řečeno, jistý druh mága (MÁK Mrakoplaš, či jinak „osina v zadku a ostuda všeho mágstva“) právě vyrazil na další dobrodružství, které nejenom že nevyhledává, ale on je přímo nesnáší … kamkoliv se totiž hne, „má v patách trable“. … „Mě se to zdá v pořádku,“ zabručel kancléř. „To je ovšem ta nejlepší věc, nechávat trable v patách za sebou. Rozhodně. Kdo by je chtěl mít před sebou?“ „Ale vy tomu nerozumíte, arcikancléři,“ pokračoval děkan. „Chodí za ním na tisíci malých nožičkách.“ … Pokud jste na arcikancléře vydrželi mluvit dostatečně dlouho a několikrát věci zopakovali, některé skutečnosti se nu nakonec přeci jen protlačily do hlavy …“takže, vy se mi tady snažíte říct,“ zabručel Výměšek, „že tohohle chlápka Mrakoplaše pronásledovala skoro každá armáda na světě“ … a navíc … „že je to pravděpodobně jediný mág, který něco ví o Achátové říši, a to díky tomu, že se přechodně přátelil … s podivným malým mužíkem v brýlích? … a taky, že umí mluvit jejich jazykem?“ … „Možná jsem imbecilní, ale stále nechápu, proč by měl někdo /kdokoliv/ chtít právě jeho?“ „Je tady jedna věc, které jste si pravděpodobně nevšiml, děkane,“ řekl Výměšek, „a to ta, kterou bych nazval společným jmenovatelem. Ten chlapík dokáže zůstat naživu. Tomu říkám talent.“ … „No právě o tom mluvím, děkane. … Nechává nepříjemnosti za sebou. Někdo tam nahoře ho má rád.“ … takže, tak nějak se Mrakoplaš, který u mágských zkoušek nedosáhl ani 2% správných odpovědí, ocitl na pravé straně Zeměplochy a s ním i „tu … to … no, s těma nohama!“ … takže, nebylo zas tak těžké pochopit, že se každou chvilku „všecko zvrtne!“ Varování se vám dostalo a teď už se můžete směle vydat za Mrakoplašem … a pokud jste čirou náhodou lidé obdaření pátravou myslí, můžete při tom přemýšlet, jestli i v magii existuje něco, jako nějaká pravidla? Což zatím nikdo 100% nedokázal, ale sem tam už se objevilo podezření na případy „tvůrčí příčinnosti“ … jinak řečeno, občas nějaký nápad prostě jen čekal na stín čehosi, co už dávno čekalo na svou existenci … většinou se ale všechno potřebné prostě a jednoduše nějak nastřádalo samo od sebe … a začalo fungovat :-). PS: víte, co je HEX? … na Neviditelné univerzitě si tím taky tak úplně nejsou jistí, každopádně, za prozkoumání to rozhodně stojí … je to poměrně složité zařízení … spousta pák a armatur, rozličné klávesy, které různě umožňují zasunutí různě děrovaných kartiček do štěrbin … „a tak mravencům uzavírají staré a otevírají nové cesty“ … sestavit správné zadání problému vyžaduje poměrně dost něčeho jako „tvůrčí příčinnost“, a pak už jen stačí zatáhnout za páku s nápisem „vstup“ … a „mravenci se rozeběhli novou cestou, hodinový stroj se dal do pohybu“ … no a po několika minutách vypadlo do zásobníku s nápisem „výstup“ … „několik kostek, jejichž stěny byly popsány okultními symboly“ … z celého toho zařízení vyzařovalo jakési napětí a navíc z něj bylo cítit „soustředění sil, které směřují ke vzdálenému a zcela nepochopitelnému cíli“. Těm s pátravou myslí doporučuji trochu si poopravit své znalosti v oblasti „programování a jeho limitů“ :-). … „Právě včera Adrian Cibulář … naklepal na klávesnici otázku „Proč?“, jen tak, aby viděl, co to udělá. Někteří studenti předpovídali, že se HEX při pokusu o vyřešení téhle otázky zblázní, sám Rozšafín očekával, že ze sebe vydá odpověd „?????“, což dělával k uzoufání často. Místo toho po jisté neobvyklé aktivitě mezi mravenci s velkou námahou odpověděl: „Proto.“ … a Cibulář už na klávesnici vyklepává další otázku: „Proč něco?“ „Protože všechno. ????? Závada v sektoru věčnosti. +++ Press Reset +++.“ „Nikdo sice nevěděl, kdo to Press Reset je ani proč jim posílá vzkazy, ale žádné další žertovné dotazy už radši neposílali.“ Takže, ponaučení zní, nežertujte s žertovnými dotazy … nebo by se vám taky mohlo stát, že byste na ně dostali odpověd! :-) A jestli vám tohle dobrodružství stále stojí za to, teď už se vážně můžete vydat na cestu!... celý text

Jak voní tymián 2009, Marcel Pagnol

„Země má tajemnou moc přivlastnit si člověka.“ (V. Cílek – Krajiny vnitřní a vnější) Provence je krajinou, o které většina z nás ví, že voní levandulí. Marcela Pagnola si krajina modrých polí přivlastnila, stala se jeho důvěrně známou krajinou vnitřní a jeho trvalou inspirací … „pohádkovou říší, kde voní (nejenom levandule, ale taky)… tymián“ (mimochodem, jeho vůni mám moc ráda a v kuchyni je jedinečný). Pro malého osmiletého (ale i dospívajícího) Marcela, který vypráví příběh svého dětství, to každopádně byla krajina, kde pocítil, že se venkovský dům, za jehož plotem se rozprostírá kopcovitý terén, stal místem, kde se „rodí láska, která měla trvat celý život“ … je to totiž krajina zalitá sluncem, kde voní snad každý keř, nejen levandule a tymián, ale taky rozmarýn, jalovec, šalvěj, a taky ty rozlehlé borové lesy, vonící silně pryskyřicí. V „mihotavém slunci, roztančeném vzduchu horkých letních dnů“ Marcel zažívá klukovská dobrodružství, z jeho vyprávění čiší čisté nadšení, ale taky, přestože je vše popisováno dětskýma očima, úcta a respekt ke krajině. Viděno očima osmiletého kluka je to totiž krajina kouzelně divoká, ve které se Marcel učí znát každý kámen, každou rostlinu i každé zvíře, které se mihne mezi tymiánovými keři, nebo prolétne nad hlavou na azurově modrém nebi. Marcel vše dychtivě pozoruje … „zdvihl jsem hlavu a spatřil kondora, vlétl z nadhlavníku a vznešeně kroužil vzduchem“ … učí se, poznává … každičkou změnu okolí, nálady počasí … „nad Garlatonem se náhle křižovaly blesky a hromy z obou stran si vzájemnou ozvěnou břitce odpovídaly … poryv větru ženoucího před sebou kapky deště rozechvěl borový les.“ Jeho vyprávění je ve svém popisu poeticky velkolepé, ale taky nesmírně intimní, ve svém svědectví o životě na francouzském venkově na poč. 20. století – o životě takovém, jaký skutečně byl … „borovice zpívají“ a krajina k Marcelovi promlouvá … … v provensálských kopcích, v kraji žízně, se jí lidé musí naučit naslouchat … „a žít s tím, co jim příroda poskytuje“. To proto se museli zdejší lidé naučit hledat studánky, starat se o ně, živit se vypěstovanou zeleninou, mlékem a masem svých koz … a ulovenou zvěří … „člověk prostě musí nějak zajistit svou existenci“ … což pro vesničany mj. znamenalo … sběr a lov! … živit se tím, co příroda poskytuje. Pro lidi z města, tedy i Pagnolovi, to ovšem bylo něco jiného … pro otce Josefa a strýce Julese to byla „lovecká sláva“, která je hnala za svítání prohledávat místní planiny a houštiny … a střílet po všem, co se namane. A přesto byla i z jejich počínání cítit úcta k přírodě. Zaujal mě hlavně zcela prostý, řekněme pragmatický, přístup k pytláctví (činnosti staré tisíciletí, odjakživa nelegální a povětšinou nutné) … s místními se to má totiž tak, oni považují okolní krajinu za svou … mají právo si z ní brát! … „kopce patří zdejším … my nejsme žádní pytláci“ … tady totiž funguje zvykové právo! – výsada místních, nepsaný zákon vesnice … to lidé z měst se svými loveckými lístky pytlačí! Pro místní je ulovená zvěř obživou – ne trofejí! Pro vesničany je tak krajina především užitečná! … ale víte co? … pro Marcela byla hlavně krásná! … „nekonečně rozsáhlý kraj … černé borové lesy oddělené údolíčky … a odevšad, jako z moře hudby stoupalo kovové chřestění cikád“ … A já si to vyprávění – o krajině – moc užila, a nejenom to, bavilo mě to úplně všechno! Vlastně celá Pagnolovic rodina mi byla dost sympatická … vzdělaný, někdy přísný, ale především nesmírně liberální a milující tatínek Josef, který byl v Marcelových očích skoro „nadčlověkem“, kterého moc obdivoval, … milující, starostlivá a krásná maminka, která s nesmírnou trpělivostí pečovala o svou rodinu, … zaujalo mě láskyplné sourozenecké pouto mezi Marcelem, jeho mladším bratrem Paulem a maličkou sestřičkou, … a bavili mě i výstřední, ale i dobrosrdečný strýc Jules a jeho krásná a hodná teta Róza … s jejich pěknými rodinnými vztahy, s jejich přátelským ani trochu povýšeneckým přístupem k prostým vesničanům, který si vysloužil dobré přijetí celé rodiny. A taky mě to dojalo, úplně všechno! Ale nejvíc asi to klukovsky přímé a čisté přátelství Marcela (městského a velmi chytrého kluka) a místního (nepříliš často a s nevalným úspěchem místní školu navštěvujícího) prostého a přímočarého Liliho … bylo to „hustý“, jak by možná řekli dnešní kluci, tenkrát … si prostě po vzoru dospělých chlapsky podali ruce a řekli si, „pane, to jsme byli pašáci“ … a vite co, fakticky byli! … neohrožení, stateční pašáci :-). PS: při čtení jsem si několikrát vzpomněla na páně Svěrákovo Po strništi bos a další jeho povídky z dětství … český venkov se od toho francouzského, co se týče klukovských dobrodružství, zas tak moc nelišil :-) … každopádně, to bylo dětství, tak jiné než bylo to mé, a tak diametrálně odlišné od toho, jaké mají děti dnes … dýchala na mě nostalgie starých časů se vším tím pěkným a poetickým, ale i nazíráno dnešním úhlem pohledu, tak drsně krutým (viz. naturalistické popisy lovu a odchytu divoké zvěře a ptactva), ovšem tak pochopitelným, optikou časů minulých!... celý text

Cesta kolem měsíce 1870, Jules Verne

Jeho jevištěm je svět a jeho hrdinou věda. Naivní ve své víře ve všemocnost vědy sní o využití vědy a techniky ve službách člověka, zobrazujíc boj – mezi silami dobra a pokroku a silami zla /ti, kdo chtějí zneužít vynálezů pro zištné cíle/, spojujíc vědecké objevy s hrdinstvím člověka potýkajícího se s přírodou a skrývajíc ty nejlepší lidské vlastnosti za podivínství a roztržitost svých hrdinů. Románopisec a vizionář Podivuhodných cest mě upoutal poezií svých textů, a pak svými bezpředsudečnými, statečnými a nejsebeobětavějšími hrdiny, morálně čistými, charakterními i charismatickými, jež na svá bedra kladou těžké úkoly a velké cíle. Ve své fantazii je tvůrcem vynálezů budoucnosti, … a představte si, že i básník … „Dneska je pára zkrátka na pořadu dne. Pohání vše, leč… bude k užitku, či škodě? Kdo kolem světa cestuje, ten pospíchá jak zloděj Ani na malou chvilku v klidu nesedne. Jak ptáci létáme teď po souši i vodě Bez obav, kam nás vedou cesty nezbedné. S den krátkou poutí slunce v dojemné až shodě Chcem u cíle být nejhůř v poledne.“ Pára (Jules Verne) Opravdu jsem si to užila … další z podivuhodných výprav do světa autora mého dětství. Cesta okolo měsíce v podání pana Verna byla přiměřeně krátkým a pro mě stále dost zajímavým a osobitým dobrodružstvím :-). „Žádný příběh nepodvrátil posud důvěru cestovatelů v šťastný výsledek výpravy. Ulehli a usnuli plni naděje, kdežto je koule rychlostí pravidelně se umenšující přímo k bodu unášela, kam měsíc v určitou hodinu a minutu musil doraziti.“ … „Pozorovatelé nemohli po dlouhý čas svých zraků od toho divuplného pohledu odvrátiti, jehož velkolepost a krása nižádným popisem se nedá dostihnouti. Jaké to myšlenky střídaly se v jejich hlavách, jaké to city naplňovaly jejich srdce!“ … „Žádné těleso samo sebou se nehne, k pohnutí jeho potřebí moci odjinud vycházející; jsouc ale jednou pohnuto, nezastaví se, leda odporem cizí moci, a v tom případu přejde zadržený pohyb v teplo, jak ohřání koule pokud ve vzduchu letěla, dosvědčilo a jak důmyslné zákony nové fysiky učí. Pohyb se sdělí také všem předmětům na pohnutém tělesu se nacházejícím, a tudíž měli všickni tři cestovatelé, jakož i všechny věci s nimi v kouli uzavřené, tentýž pohyb, jako ona, neb všechny podléhaly témuž obecnému zákonu přírody, jenž slove setrvačnost.“ Moc se nad těmi ukázkami neusmívejte … a nenechte se zmýlit fantastikou představ o cestě na Měsíc … Neil Alden Armstrong – skutečný první člověk, který 21. července 1969 vystoupil na povrch Měsíce, mimo jiné prohlásil: „Připomínám si podivuhodnou knížku Julese Verna, která, jak se ukázalo v mnoha bodech, je naprosto správnou předpovědí technických postupů při projektu Apollo.“... celý text

Ostře sledované vlaky 2000, Bohumil Hrabal

„Nikdy jsem v životě nic nedělal s takovou láskou jako službu na nádraží. A když byla noční, žasnul jsem nad tou slavností, jak staniční pomocník rozžíhal petrolejové lampy a lucerny, jak ve staniční kanceláři neustále hrkaly a cvakaly a pípaly a vrněly telefonní a telegrafní přístroje a vybavovala se kolečka v bezpečnostním bloku, tak jsem pořád měl dojem, že jsem v hodinářském krámě, anebo v obchodě se zpěvným ptactvem. Kdybych si měl zvolit jedno zaměstnání, která jsem kdy měl, zase bych chtěl být panem výpravčím.“ (Bohumil Hrabal) Pan Hrabal byl (díky svému životnímu osudu) mužem mnoha profesí, a protože se uměl dívat na věci kolem sebe a psát o nich … „tak, jak jsou, ne, jak by měly být“ a protože, byl známý, jako častý návštěvník hospod, kde se rád účastnil debat a vyprávění, a příběhy, které si vyslechl pak dokázal zpracovat ve svých příbězích (byl totiž neskutečně vnímavý postřehnout ty nejjemnější detaily), byla nám, čtenářům, dána možnost vyslechnout si jeho „verze“ příběhů … plných kultivované obraznosti, a zamyslet se … nad jejich tragikomickým obsahem. Jedním z takových příběhů je i tato krátká novela o přerodu chlapce v muže. I její slova jsou plná hrabalovské hravé pábitelské poetiky, která si mj. uchovává kouzlo lidové mluvy, tedy, TO kouzlo toho lidsky prostého v nás. V tomto příběhu pan Hrabal konfrontuje osobní drama - intimního života jednoho nezkušeného mladého muže a jeho strastí s láskou, nebo spíš, s nezvládnutou erotikou – s tragickou realitou války, s jejím vlivem právě na obyčejné životy obyčejných lidiček, kteří nejsou žádní hrdinové a přesto jsou konfrontování s hrdinstvím odboje, a pak, s paradoxem soucitu - soucit si totiž může zasloužit každý, ať už je na jakékoliv straně přítel/nepřítel – i ten totiž může trpět válkou úplně stejně. Nevinní jsou většinou na obou stranách! Je to příběh hodně dojemný, prostý a neskutečně lidský! PS: Pábitel, je podle pana Hrabala, někdo, kdo hodně slyšel a zažil, kdo říká věty, o kterých prý rozumní lidé říkají, že jsou nerozumné, kdo dělá věci, o kterých prý slušní lidé říkají, že jsou neslušné, … ale hlavně … kdo shledává věci lepšími, než připadají jiným! Prostě, člověk něčím zvláštní, který má potřebu sdílet svoje dojmy s ostatními … ještě, že tak! :-)... celý text

Lakomec 2008, Molière (p)

Hamižnost a sebeláska, Stojí proti dobrým důvodům! Sobeckost a hrabivost, Vzdoruje rozehraným oklikám! Kdo se kam dobývá? Kdo co hraje? A kdo vyhraje? Sobecký, hrabivý otec trápí své potomky a těm zas pro změnu chybí respekt k vlatním rodičům … Moliére odhaluje neřestI nejenom tehdejší společnosti, dokonale vystihuje to negativní v naší, lidské povaze … a jakoby navzdory tomu, že píše o tom negativním v nás, nebo možná právě proto, nás diváky … baví! Moliérova hra je dokonalou fraškou zesměšňující pokrytectví … komické momenty – resp. smích je totiž tou hlavní, nedílnou a neodmyslitelnou součástí jeho pojetí divadla . A tak po čertech vynalézavý a intrikánský, vyčítající, paranoidní, a hlavně neuvěřitelně lakomý pán Harpagon, jehož nejmilejší činností je přehrabování a počítání penízků, rozehraje hru plnou intrik a nástrah (hlavně pro mladou romantickou lásku jeho dětí), aby ukázal, jak lakota a chamtivost brání lásce a ničí mezilidské vztahy (které ostatně pro Harpagona vůbec nic neznamenají). A my, diváci, tak budeme svědky výborné situační komedie … odhalující pravdu … o jedné nepěkné lidské vlastnosti – totiž, hamižnosti! „HARPAGON. Bez věna! VALER. Máte pravdu; to slovo zacpe ústa všemu a všem. Bez věna! Rád bych věděl, jak vzdorovati takovému důvodu? HARPAGON (stranou, směrem k zahradě). Ó běda, zdá se mi, že slyším štěkot psa. Dobývá se snad někdo na mé peníze?“ … ELISA. Jaké to žerty, Valere, že s ním takto mluvíte! VALER. K čemu jej roztrpčovat, takto lépe k cíli dojdeme. Odporovati okázale jeho smýšlení, tím bychom si všecko pokazili; jsouť povahy, které nestrpí odporu, vzdorné povahy, jež každá pravda plaší, které stále narážejí o přímou cestu rozumu, a které lze jen oklikami dovésti, kam směřujeme. Pozor, tvařte se zatím, jako byste souhlasila s ním, a dojdete lépe k cíli a…“ Intriky a okliky je prostě potřeba rozehrát, a to na všech frontách … jinak by totiž mladá láska stojící proti lakomství a hrabivosti nejspíš nikdy nezvítězila :-)… PS: nemůžu jinak než 5* ... mimochodem, milí maturanti, tohle je dobrá volba! ... krátké, lehké, příjemně komické! ... navíc, to důležité - lehce identifikovatelné, snadno odhalitelné ... řekněme, přímo do očí bijící! :-)... celý text

Osvícení 2003, Stephen King

„Danyho napadlo, že to vypadá, jako velká domácí kočka, která se baví hrou s myší, než ji zabije!“ A pak se svět scvrkl … na jeden děs a hrůzu nahánějící hotel hluboko v coloradských horách, jehož minulost ospravedlňuje ke všem projevům paniky, které si jen umíte představit. „… něco tam totiž bylo!“ … něco, co způsobovalo bolest, a pak ještě něco … „co muselo být v jeho mysli“ … Víte s hotely se to má tak, že to jsou obecně místa, jako stvořená pro pověry …“žádný 13. patro, žádná 13. číslo pokoje“ … „a právě Overlook má jistou pověst!“ … jsou totiž hotely, kde snadno podlehnete přesvědčení, že …“jaro, už nikdy nenastane!“ Zlo totiž může mít nejrozličnější podoby! A o tom pan King rozhodně něco ví, … … však má na svém spisovatelském kontě úctyhodné množství příběhů, ve kterých se zlo v nejrůznějších variantách objevuje (a to nejen těch hororových), je totiž ústředním motivem všech jeho příběhů, … s nemocnou myslí, nakaženou zlem (v podobě démona alkoholu) má své osobní zkušenosti. A tak si Osvícení zařazuji do řady mistrovských autorových příběhů (ačkoli se jedná o čistokrevný horor, a už jsem několikrát psala, že to není přímo můj šálek kávy) a tedy do společnosti těch z jeho nejlepších. Je to totiž další z fascinujících příběhů … především o lidské mysli! Osvícení … šestý smysl … nejasné záblesky – vize budoucích událostí … … pátrání mezi vědomými myšlenkami, lidská tvář, jako mapa emocí, ve které hledáš, ty, skryté hluboko v podvědomí, čtení v mysli druhých lidí, kdy hledáš, zjevné i skryté úmysly, ujištění, co je dobré a co zlé! Ztráta citů, ztráta zázemí, a co je nahradí? Imaginární přítel? Připravte se, že i vám budou v hlavě vířit myšlenky, budete se ptát, budete vyzvídat, budete chtít vědět, budete se bát … vědět! Život v hotelu, izolovaném sněhovou kalamitou od zbytku světa, totiž funguje podle úplně jiných pravidel! Lapení do pasti, v soukromém i profesním životě, rozčarování z toho zhoubného procesu, který nedokážete změnit! Strach! … a pak neodvratné hodiny! „Odmaskujte se!“ … a hodiny odbíjejí, zatímco Danny je uzavřen ve svém vlastním světě, v prostoru mysli, která absorbuje myšlenky a pocity … a že tohle místo dokáže, … narušit soukromé hranice, soukromý prostor, … i svobodnou vůli? „Zvědavost zabila kočku!“ „Zvědavost byla v jeho mozku zaklesnutá jako rybářský háček, jako vábivá píseň Sirény, která se nedá utišit. /Jenže, dal jsi slib!/ /Ale sliby jsou od toho, aby se neplnily! … tříštily, trhaly, rozbíjely!“ Pan King na padrť rozbil mé představy o hororu a posunul je o několik levelů výš, svým mistrovským vyprávěním (však vím, že v tom je prostě skvělej), do detailů promyšleným popisem (tak plastickým, že vám před očima běží, jako film), s naprosto bravurně psychologicky propracovanými postavami, jejich vnitřním pochroumaným světem – zvlášť tím Jackovým, kde vlastní zkušenost sehrála svou významnou roli a já obdivuji autora i za to, že se se svým vlastním démonem, třeba i skrze Jacka, vyrovnal? … no možná spíš … naučil žít? „Okno zabíralo téměř celou délku pokoje … výhled jim bral dech … slunce viselo mezi zubatými obrovskými štíty a rozsévalo zlaté světlo po tvářích skal … sluneční svit pableskoval na temných shlucích jedlí … bylo to jako … surrealistický lept!“... celý text