alef přečtené 1274

Budoucí lidstvo 1922, Edward Bulwer (p)

„Poněvadž mě otec zůstavil zámožného, a protože jsem měl chuť k cestování a dobrodružství, vzdal jsem se na nějakou dobu všeho snažení po všemohoucím dolaru a stal jsem se těkavým poutníkem na tváři země.“ A tak se začíná další dobrodružná cesta do hlubin země, jež podnikne zdatný inženýr, výkvět tehdejší technické elity v té nejčerstvější a nejsvobodnější zemi tehdejšího světa tam za velkou louží (jako bych četla další z Verneových románů, což se mi vlastně líbilo). Takže nezbývá už než se spolu s hlavním hrdinou vydat do tajuplných zemských hlubin … „O něco hlouběji po levé straně bylo obrovské údolí, které prozrazovalo mému úžaslému oku nezvratné důkazy umění a vzdělanosti. Byla tam pole, pokrytá podivnými rostlinami, nepodobnými žádným, které jsem znal na zemi. Jejich barva nebyla zelená, nýbrž spíše tupě olověná nebo zlatěrudá.“ … a objevit spolu s ním velkolepou lidskou rasu (na rozdíl od té verneovské výpravy, tato se zdá o dost „nadřazená“ té naší, a to ve všech směrech) … „jejich velkolepější vzezření … mně vnucovaly nevýslovný pocit hrůzy. Přes to však byl každý jejich obličej klidný a mírný, ba ve svém výrazu i laskavý. A ku podivu, zdála se mi, že právě v onom klidu a v oné blahosklonnosti je obsažena ona bázeń.“ … a tak se zároveň dozvědět něco i o té naší, pozemské, jejíž nejnovější počin, demokracie se najednou nezdá až tak dokonalým posledním a nejlepším stádiem našeho vývoje … „že jsem neučinil onoho příznivého dojmu, který jsem očekával, vychvaloval jsem svůj námět a zdržoval jsem se u výtečnosti demokratických zřízení, u šíření klidného štěstí vládou stran a u způsobu, kterým propagují toto štěstí v celé obci, dávajíce přednost při udílení moci a dosažení cti nejnižším občanům, pokud se týká majetku a vzdělání“. Abych pravdu řekla, tak mě Bulwerův sci-fi příběh (vydaný 1922) o vysoce kulturním lidském pokolení z dob ranného úsvitu naší planety jež se díky násilným převratům dostalo do podzemí … „podle chronologie tohoto národa u porovnání s chronologií Newtonovou musilo se tak státi mnoho tisíc let před dobou, ve které žil Noe“ … okamžitě zaujal, archaický jazyk, který se mi (díky pravidelným návratům k verneovkám) dobře četl, filozofický přesah (a to v mnoha ohledech), člověk pozemský sesazený ze svého piedestalu … „Tato slova mne potají mrzela a poněvadž jsem měl příležitost ve svém praktickém životě bystřiti svého ducha, af již doma nebo na cestách, nemohl jsem připustiti, že by orgány mého mozku mohly snad býti tupější než mozky lidí, kteří žili po celý svůj věk při světle lamp. Ale zatím, když jsem takto přemýšlel, ukázala Zí klidně svým ukazováčkem na moje čelo a uspala mne.“ … náš pan inženýr, považuje se za pána tvorstva, a veškerého jeho vědění, si nejspíš při pádu z těch intelektuálních výšin, kde se viděl, asi přeci jen trochu natloukl :-). Alternativní historii podzemního lidu a jejich tajemství (mimořádného vývoje) má autor opravdu dobře zpracovanou, promyšlenou do detailů, společenský řád a jeho zákonitosti (vč. třeba genderového uspořádání), vědecký pokrok (bez něhož by lidská rasa v podzemí nepřežila), filozofické směřování, jazyk, morálka (vč. vztahu k ostatním podzemským tvorům) a s tím související, tajemná síla vril – přírodní jev, tajemná energie, éterická síla, mýtus, či kosmická síla … vesmírná univerzální energie? „Vril, je základem všech přírodních sil a účinků! Zee se mě zeptala, zda naši učenci vědí o tom, že vrilem lze dokonce ovlivňovat schopnosti mozku a dostat je nad oblast obvyklého bdělého vědomí. Lze prý i přenášet myšlenky jedné osoby do mozku jiné, což umožňuje bleskurychlé dorozumění.“ … „Pochopil jsem Zeeina slova tak, že pokud je toto fluidum správně používáno, je možné jím silně ovlivňovat cokoliv v přírodě, ať živé či neživé.“ Nemám důvod jejím prohlášením nedůvěřovat.“ Jj, to že hmota není nic pasivního a nehybného, vlastně, že nic ve vesmíru není pasivní a nehybné, zdá se, že tento podzemní lid to věděl už mnohem, mnohem dřív než my, „páni tvorstva“ na povrchu zemském :-). Čtenáři utopických románů, sci-fi a dobrodružných verneovek si tento příběh (z první poloviny minulého století) určitě užijí, vřele doporučuji.... celý text

Pochovejte mě pod podlahu 2020, Pavel Vladimirovič Sanajev

„Příval, který se provalil … byl nesmírný.“ Příval vulgarity, který se strhl na první stránce, a valil se jako hluboký špinavý veletok skrze další stránky až k té poslední, byl nesmírný. Příval lásky, který se valil jako smrdutý hnijící proud uprostřed toho štiplavě páchnoucího toku nelásky, byl ohromující. Břehy této řeky lemovaly netečnost okolí, patologicky drsná ruská nátura (o čemž se historicky neustále přesvědčujeme), a nesmírná bolest tragického osudu. Nesmála jsem se, když jsem četla, jak řve babička na svého vnuka: … „Ty smradlavý, páchnoucí, prokletý, nenáviděný hajzle! … Budeš žrát, až dostaneš žrát!“. Vlastně ani, když jsem našla, co knížka slibovala podle anotace, tedy černý humor a nadsázku, jenže ta tragika smutného příběhu malého Saši, neodpustitelné chování celé té rodiny, jejich drastický osud, to vše mělo hodně navrch, zvlášť když k tomu ještě přidáte na pozadí se odehrávající příběh druhý, o ruské povaze (alespoň tak jsem to vnímala) plné hněvu, psychického i fyzického strádání, a touhy po lepším životě děj se co děj, tak z toho spíš mrazí. „Zas to máš blbě? … Ty dobytku!“ … „Babi. Babičenko, co je s tebou? Ty mě vůbec nevidíš? „Přivedls mě k šílenství … tupče!“ … a „Nitka lásky se přetrhla.“... celý text

Milenec lady Chatterleyové 2008, David Herbert Lawrence

Skandálně přímočarý jazyk, takový, který v literatuře doby vzniku příběhu lady Chatterleyové, prostě neexistoval, takový, kterým by se dalo hovořit o věcech, o kterých se prostě na veřejnosti ve 20., 30. letech nehovořilo, takový, který navíc umožnil těm „nepřípustným“ slovům znít … skoro čistě a něžně, tak přesně to je to, co se mi na buřičsky inovativní cestě, kterou se Lawrence vydal (jak byl nesčetněkrát osočován), nejvíc líbilo. Samotný příběh kosmopolitní a přitom zároveň ve své podstatě provinciální paničky, lady Chatterleyové pak už je jen mírně pikantní (dnes už rozhodně ne skandální), příjemně čtivou love story, a není to myšleno nijak hanlivě, mně se to totiž vlastně (ač literaturu tohoto typu moc nečtu) líbilo … vlastně se mi příběh o tom, že „do budoucnosti nevede žádná hladká silnice (a) místo toho obcházíme nebo přelézáme překážky (a) ... musíme žít bez ohledu na to, kolik obloh se nám zhroutilo“, opravdu líbil, najdete v něm vášeň, vzrušení, i sex, … jako životodárnou přírodní sílu, jako fascinující propojení s přírodními silami. Nejvíc mě asi fascinovaly (a ty 4* jsou za ně) všechny ty vzájemně propojené expresivní popisy /smyslového vzrušení, přírody a citových pohnutek, vnitřních pocitů/ přišly mně (skoro) dokonalé, rozhodně jsou autorovou silnou stránkou … „Zmocnilo se jí divné, malátné roztoužení, nějaká nespokojenost …“ … „Po blízkém obzoru se dokola táhla mlha, duhově se třpytící mrazem a kouřem, a nahoře se klenul kousek modré oblohy, takže to působilo, jako by byli uvnitř nějaké ohrady, vždycky uvnitř. Život vždycky jako sen nebo šílení, vždycky uvnitř ohrady.“ … „Myslel jsem, že to mám všechno za sebou. A teď to začíná znovu.“ „Co začíná?“ „Život.“ „Život!“ opakovala ozvěnou s podivným rozechvěním. „To je život,“ řekl. „Člověk před ním neuteče. A když před ním utíká, tak už rovnou může umřít. No, jestli se znovu musím dát rozbít, budiž!“ … „Je to prostě láska,“ prohlásila vesele. „Ať už to slovo znamená, co chce,“ odpověděl.“ …. „L’amour avait passé par là, prošla tudy láska.“... celý text

Nokturna 2010, Kazuo Ishiguro

Je jich pět a jsou to jen krátká zastavení, jen taková zajímavá intermezza, a přesto bilancují životní plány a předsevzetí, vzpomínají na dávná pohnutí mysli, ale hlavně na okamžiky zjištění … „Hele, díky, ale tohle není úplně můj žánr.“ které platí nejen pro hudbu. A tak se životní plány bortí, pohřbívají staré sny, ožívají nová předsevzetí, smutné myšlenky střídají bláznivé nápady, a všemu vévodí – pocit ustrnutí – Ishigurovy hořkosladké balady dokáží vyvolat opravdu zvláštní pocit ... „Zvláštní úsměv, který ke mně vrhla přes místnost naprosto bezdůvodně, prostě jen tak.“ … a „najednou mi přišlo, že vidím podstatně jasněji“.... celý text

První osoba jednotného čísla 2022, Haruki Murakami

"jakoby škvírou mezí záclonami proklouzl dovnitř bledý stín odcházejícího dne" "jako něžné jizvy vám v písečných dunách vašeho srdce zanechává subtilní vlny" - pro takové věty - - pro všudypřítomný jazz- "aspoň hrubou představu jste si o té hudbě udělat zvládli, ne?" - pro všechny ty imaginární svety - "vy jste se (ale) nezatoulali do žádného imaginárního světa, ani se vám právě nezdá žádný hyperrealný sen" - pro tu svéráznou výpověď o znepokojivých životních cestách - - pro to, že je to stále a stále zvláštní - - pro to přemýšlení o věcech - " které se občas přihodí a vnitřně hluboce zneklidní" - pro ty nejpodivnější intimní pocity - o kterých se dá vyprávět jen a jen v 1. os. jed. č., protože to je možná ten jediný způsob jak se s podivnostmi mysli vypořádat - "hlavu máš na krku právě od toho, abys přemýšlel" Příběhy jež nemají závěr, podivné situace, jež zůstávají nečitelné, tady ale všechny principy světa, nebo závěry, nejsou důležité, není třeba vědět, protože důležitá je jen smetana, lidského života. A takhle knížka je jí plná! Přesně tak, jak jsem u pana Murakamiho zvyklá :-) ... ... zní jako jazzové tóny, když Charlie Parker hraje bez doprovodu sólo na altsaxofon, svěží a přímé, bez dalších zbytečností... "To už se tak občas stává, že se vám něco zdá a přitom jasně víte - tohle je sen - a cítíte zvláštní pohnutí nad tím, že je mí v mém snu přáno cítit tak svěží vůni kávy." Tak proto!... celý text

Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie 2022, Karin Lednická

Ač napůl faktografie, nebo možná, právě proto, pro to studené ostří faktů (zasazených do prostředí, do určité konkrétní situace), které dokáže pořádně tnout do živého, je tento příběh, který paní Karin odvyprávěla, neskutečně emotivním svědectvím o době, ale především o lidech, o osudech, které zasáhnou přímo do srdce. Fenomén volklisty – jako temná linka – provází celým příběhem a dozvuky jsou patrné ještě mnoho let poté … „Chlapi na šachtě říkali, že je lepší, abych nepodepsal.“ Spouštěcí mechanismus byl odjištěn, útočná rétorika, pokřivená válečná morálka a neskonale brutální nátlak si vyžádaly rozhodnutí, která nelze soudit! ... „Když nedáte dobrovolně, vezmeme si sami.“ Někteří tušili, někteří věděli, kdo poskytuje partyzánům úkryt, jídlo, kontakty … „nad Životicemi se začínají stahovat mračna“. „Aspoň na hodinu, dvě, si vzít volno od války.“ … dělat, jako by žádná nebyla. A pak stačí vteřina a je všechno zpět, všudypřítomná hrozba … „vymění si vystrašené pohledy, ale utéct není kam.“ Záznam dětské vzpomínky přináší další úhel pohledu … „hlavně nikde nic neříkej!“ … jenže někdy ani ta největší opatrnost nestačí! A nad krajinou se rozprostře dusivé ticho! „Včera na tržnici … oběsili pět chlapů.“ A oni byli nuceni přihlížet, protože pomsta gestapa je krutá. „Bůh nás všechny ochraňuj! Ano, tak je třeba se k tomu postavit, modlit se a robit, co je třeba.“ Tak to přeci dělají celý život, upínat se k naději, jenže okolnosti si vyžádají fatální změnu plánu … „rozhodl se, během vteřiny stiskl spoušť“. Venku začíná svítat, vztek a touha po pomstě se rozprostřely okolím, následuje šok, strach, … podvolení … „tu noc byla opravdu velká tma“. Přála bych si, aby se takové knížky dostaly do škol, aby i učitelé pochopili, že dějepis nejsou letopočty, že za nimi stoji skuteční lidé se skutečnými osudy a učit se o nich, přemýšlet o jejich chybách (které historicky skoro tvrdošíjně opakujeme), postojích, důvodech pro jejich činy, možná stoji za to daleko víc, než znát časovou osu hromady nakupených letopočtů, holých fakt, za kterými si neumíme představit lidi a jejich skutky. Knížka jako je tato by to určitě mohla pomoci změnit, možná bychom pak lépe dokázali rozpoznat náznaky opakování těch událostí, které nikdo z nás opravdu netouží už nikdy zažít, a to je asi to nejdůležitější, co by nám historie (dějepis) mohla dát. „a pak se vrátil domů … a zhroutil se“ Životickým se zhroutil celý svět, roztříštil se na milion kousků, a oni se je s ohromným úsilím snažili (a dodnes snaží) poskládat zpět – do uceleného obrazu, což je úkol vpravdě sysifovský, dá se říct nemožný, a přesto, asi to je údělem člověka, život rozcupovaný na kusy … znovu skládat dohromady, rozorané cesty … znovu prošlapat!... celý text

Cizinec 2005, Albert Camus

Pravidla hry, jež ostatní akceptují, on nechápe! Vede zcela obyčejný a nudný život, smířený, nečeká nic, než pár drobných radostí, převážně tělesného rázu. A přesto, vrhnut do starosti, strachu a zoufalství, s perspektivou neodvratného ztroskotání, vyvolanou absurditou existence, bude konfrontován, se svou vlastní odpovědností. ON, je totiž svobodnou existencí, to proto musí čelit výzvě, a realizovat své vlastní bytí! Je to „zvláštnost“, či „odlišnost“, žít přítomným okamžikem, mimo konvenční svět, nezajímat se o lidi, a neřídit se jejich pravidly? „mít jistotu, že … život je součástí nějakého širšího procesu, který směřuje k cíli, neboť pouze má-li (člověk) tuto jistotu, může vůbec o něco usilovat.“ Při čtení Camusova Cizince získáte dojem, spíš (v duchu existencialismu) pocit neodvratitelné jistoty, že člověku není pomoci! Nelze jinak, než hledat smysl života, není jiná cesta, než prožít – sám sebe, jako možnost! Pak si totiž můžete stanovovat cíle, a realizovat své plány – tedy, smysluplně vyplnit svůj čas! Pokud si začnete s Camusem, můžete si být jistí, že na pořadu dne bude absurdita lidského života! Takže, připravte se na to, že se budete snažit přijít na kloub tomu, jaký je rozdíl mezi světem, jaký bychom chtěli, aby byl (a celkem neoprávněně se logicky domníváme, že přesně takový bude, když si ho takový „zařídíme“) a reálným světem (který prostě neplní naše představy o tom, jaký by měl být) :-) … navíc, tento rozpor nahlédnete optikou konečnosti svého života, což vám může způsobit poněkud chmurné vidění světa ... „Zmocní se nás odcizení: vnímáme, že svět je … jako je kámen naprosto cizí, pro nás neproniknutelný; vnímáme, s jakou intenzitou nás příroda nebo krajina popírá... Svět se nám vymyká“. Do tohoto scénáře pak téměř dokonale (skoro geniálně) zapadá Meursaultova postava, jež vás nutí, vnímat ho jako nelidského a bezcitného tvora, … až na to, že je to postava spíš tragická – většinou to totiž skončí tragédií, když odmítnete „hrát tu hru“ - podřídit se nesmyslným společenským konvencím a očekáváním ostatních, když vám jsou cizí různé formy „předstírání“ a vy naplno odkryjete „své karty“ – svá přesvědčení!... celý text

Darwinův původ druhů v ilustracích 1989, Charles Darwin

V kontextu biologického bádání je 19. století obdobím velkých změn, jež mají vpravdě revoluční dopad na vývoj biologie, a formulace evoluční hypotézy v tom hraje prim. Vše začalo pětiletou výzkumnou plavbou kolem světa, která nasměrovala další životní cestu muži, který je považován za nejslavnějšího biologa … nejspíš všech dob. Teorie společného původu všech druhů je výsledkem jeho počáteční představy – postupného odlišování druhů, tak totiž lze vysvětlit myšlenku, že všechny organismy mohou pocházet z jednoho předka. Svou významnou roli tu samozřejmě sehrává dlouhý, dlouhatánský, průběh času, stále více odlišností má, i díky němu, své viditelné následky, a ty jsou hlavním bodem další z jeho tezí – až ďábelsky rafinované zdokonalování je totiž základem úvahy – slavné teorie přírodního výběru! Kdo by neznal základní princip Darwinovy evoluční teorie - přežití zdatnějšího, jehož úkolem je: „zachování prospěšných individuálních rozdílů a odchylek a ničení škodlivých …“. Podle Darwina vede ke „zdokonalení každého organismu ve vztahu k jeho organickým i neorganickým podmínkám života“. Darwin svou teorii tak postavil na tvrzení, že všechny organismy, které žijí, nebo žily na této planetě, mohou, jak bylo řečeno, vystopovat svůj původ až k společnému předku. Mechanismem, který tento vývoj „pohání“, se stala evoluce. Ve zkratce lze toto považovat za nejdůležitější myšlenky Darwinovy teorie – Darwin tak našel způsob, jak uspokojivě vysvětlit fakt, že se organismy na naší planetě účelně přizpůsobují podmínkám jejich prostředí. Jeho teorie se stala základem pro většinu vědeckých evolučních teorií. Dnes asi málokdo, vč. vědy, která je už dnes schopná poskytnout spoustu důkazů o původu ze společného předka, i pro tvrzení, že jsou přírodní výběr spolu s náhodnou mutací schopné způsobit evoluční změny, pochybuje o tom, co pan Darwin zformuloval, … ovšem … dnes samozřejmě, taky právě díky vědě, existuje i spoustu míst v této teorii, která tak úplně nekorespondují, jako třeba míra, do jaké jsou schopné přírodní výběr spolu s náhodnou mutací tímto způsobem evoluční změny způsobit, a o to se dnes vedou velké spory … jak jednoznačná evoluční vysvětlení jsou. Takže si v současnosti můžete dle libosti vybrat i z nabídky alternativních teorií. Mě se ale ten původní darwinovský svět docela líbí … je to totiž svět, kde se druhy „radostně vyvíjejí a … mění“, takže nemusí třeba jen tak smutně čekat, neměnné, až se změny v prostředí nějakým způsobem nahromadí natolik, že jim pak nezbude nic jiného, než „způsobně vyhynout“ :-). Jsem docela ráda, že mám tento zkrácený Darwinův původ druhů – navíc v ilustrovaném provedení – doma, ráda v něm občas listuji :-).... celý text

Když má ráno vyhráno 1982, Jan Vodňanský

Nonsensová poezie pana Vodňanského mně učarovala už dávno, dávno! Říkám si, jestli se najde někdo, kdo by neznal … „Dejte mi pastelku, nakreslím pejska“ … anebo „Šlo povidlo na vandr“ … a taky třeba … „Když má ráno vyhráno“ ? Všechny jeho texty, už od takového leporela pro nejmenší, to je hravá poetika, humor, fantazie, geniální hra se slovy - spousta uvolněných asociací, úmyslně neúmyslné ne-smysly či dvoj-smysly, všechno je povoleno, všechno se smí … hlavní je totiž, dobře se bavit a hrát si! Knížky pana Vodňanského provázely mé děti … no od plenek :-), protože, milí, zlatí … „svítá a ta novina, probouzí i mimina“ ... a tak honem na snídani … „Když budíky zazvoní, čerstvé housky zavoní.“ … a pak … celý den si hrát! … „Táta cvičí rozcvičku, volá na mě – človíčku“ … no není to paráda, být batoletem a objevovat svět? :-)... celý text

Poslední půlšilink 2017, William Somerset Maugham

Mistrný pozorovatel a vypravěč, spisovatel s duší filozofa, jež zachází s jazykem s nenucenou lehkostí. Jeho příběhy se pohybují někde mezi realitou a fikcí, poznamenané fatalismem a deziluzí, přesto, nebo možná právě proto, nabízí mnohostranný pohled. S W. Somersetem Maughamem jsme se dlouho míjeli, moje škoda. Jeho styl psaní mi totiž dokonale sedl. První setkání s tímto spisovatelem, ve světě, ale hlavně v duši, Charlese Stricklanda, alter ega Paula Gaugina, mě, musím přiznat, opravdu dostalo. Maughama prý oslnily Gauginovy obrazy natolik, že si vystavěl vlastní svět tohoto geniálního malíře. Oni totiž mají něco společného – expresivní malbu – což je něco, jako když vyjímáte obrazy z podvědomí a pomocí barevných kombinací je přenášíte na plátno – to jsou Gauginovy obrazy a v přeneseném smyslu, to je Sommersetův Stricklandův/Gauginův svět … mnohostranný a mnohovrstevný pohled na jednoho geniálního malíře (jež byl ve své době outsiderem, totálním lúzrem), který mu umožnil vytvořit si vlastní postoj k němu, tak věrohodný, tak do detailu propracovaný, že těžko rozlišíte (a vlastně vám to je jedno) co je fikce, a kde začíná pravda. S Maughamem se tedy určitě nevidíme naposledy, zůstala jsem dost nečekaně ohromená, autorovou jazykovou genialitou, nevěděla jsem, že to vůbec jde, vyjádřit běžnými výrazy něco tak nepostižitelného, jako je (nepopsatelné) vzrušení malířovo a jeho mučivou cestu … ke kráse! Musím přiznat, že mě atmosféra příběhu – intenzivní a tragická současně – naprosto pohltila. A nemůžu zapomenout ani na samotného Gaugina … jeho obrazy totiž, „říkaly něco, co slova neuměla vyjádřit!“ V jeho vzhledu bylo cosi monumentálního, primitivní síla, která vás odpuzuje a fascinuje zároveň, otevírá temné prostory duše, v níž podivné harmonie a vzorce číhají na probuzení, snaží se vytrysknout na povrch, a je to neskutečná síla, jíž se pokouší zachytit! Jakoby jeho obrazy chtěly něco říct, vyjádřit onen temný smysl, vyvolat podivně neurčitý dojem. „Pokud jsem doufal, že mi jeho obrazy poskytnou klíč k pochopení jeho podivné povahy, pak jsem se obrovsky mýlil.“... celý text

Flaubertův papoušek 2016, Julian Barnes

„Není nic otevřenějšího než uzavřený text.“ (Umberto Eco) Jsou knihy (autoři), které po svém čtenáři vyžadují hodně moc! (řekněme kompetencí? - Vězměte si třeba takového Umberta Eca, nebo Michela Houellebecqa). A takový je i Julian Barnes. Tito všichni (a mnozí další, James Joyce a další a další) po vás, čtenářích, totiž vyžadují spolupráci. Jejich texty, přesně, jak píše Eco, jsou natolik uzavřené ve své složitosti, až jsou dokonale otevřené k naprosto různým výkladům. A tak se není co divit, že co čtenář, to vlastní přístup k tomu, jak takový text pojmout, vysvětlit si, zda si ho oblíbit, zamilovat, či pohanit nebo odložit – a to platí i u Flaubertova papouška (proto také jakékoliv hodnocení v celé jeho škále může být výsledkem výše uvedeného). Na samém počátku jsem pravda dost tápala, jak se k tomu, co právě čtu, postavit? Samotný autorův záměr se mi zdál více měně … nevystopovatelný, a tak jsem zjistila, že autor svou práci vlastně odvedl opravdu dobře. Flaubertův papoušek (jako metaromán, či experimentální román) je totiž příběhem – nepříběhem experimentujícím s mnoha formami (kde by se možná takový malý autorův dovětek s návodem k použití občas vážně hodil :-), jenže ten k mání není, a tak se do toho musíte pustit sami), teprve úkolem čtenáře pak je, sesbírat jednotlivé indicie a z nich tvořit! – vytvořit si svůj vlastní obraz Flaubertova světa … „Napadlo mě, zda někdo zná pravdu a zda na ní záleží … … Myslíme se, že zbytky po něčím životě skrývají nějakou doplňující pravdu?“ A tak se připravte na to, … že si s vámi autor bude hrát! „Vlečná síť se naplní, životopisec ji vytáhne na palubu, roztřídí úlovek, něco hodí zpátky, něco uskladní, zbytek rozporcuje a prodá. Ale zvažte, co všechno se mu chytit nepodaří; toho je vždycky mnohem víc. Tlustý, vážený a ctěný životopis pak stojí na poličce jako nějaký ctihodný vašnosta; s životem za šilink koupíte všechna fakta, s životem za deset liber i všechny hypotézy. Ale pomyslete na vše, co uniklo, co zmizelo v nenávratnu spolu s posledním výdechem pojednávané osobnosti. Jakou šanci by měl i ten nejprohnanější životopisec, kdyby předmět jeho zkoumání věděl, co se na něj chystá, a rozhodl se, že se trochu pobaví?“ … že vám nikdo nezaručí, že najdete ty správné odpovědi! „kdo to najde, ten to má“ … ale taky, že se cestou budete dobře bavit, že vás leccos (měnící se forma, hra se slovy, otázky bez odpovědí, odpovědi bez položených otázek) zaujme, ale i pobaví (většina z použitých forem je totiž dost … řekněme výstředních … a to v mnoha smyslech – však uvidíte sami! Zahledíte se do očí Emy Bovaryové, s šaškovským rozmarem se budete smát všemu, věcem i osobám – jejich city nevyjímaje. Takže, pokud se rozhodnete číst, připravte se na to a vychutnejte si autorovu … strategii? (těžko říct, ale já si to tak v té své mozaice nastavila) … a pátrejte! Využijte všech nabízených možností, jako je Doslovník přejatých myšlenek, Chronologie či Flaubertovský bestiář, a pamatujte si … Snadnost s jakou ON píše, vás oslní. Ale nejspíš nepochopíte, zvrácenost jeho lásky, geniálnost jeho slov. Postavíte z nich pyramidu … a jen ti nejvytrvalejší vylezou až na její vrchol! „Třídím život do přihrádek a mám vše na svém místě; jsem plný zásuvek a oddílů, jako starý cestovní kufr …“... celý text

Pod Annapurnou svítá modře 2018, Jiří Fišar

Pocit, kterému nevěnuješ příliš pozornosti, vnitřní neklid, utajená energie, výkřik radosti, a přitom se právě rozhlížíš po zaprášeném sklepě, důležitý je totiž úhel pohledu, a zadržovaná energie si najde cestu ven. A to se pak začnou dít věci! Úvodní část této knížky mi připomněla jednu starou písničku od písničkáře Pavla Dobeše, jmenuje se Něco o lásce, její text totiž odpovídá téměř dokonale počátku příběhu hlavního hrdiny Marka – „převrhněte stůl, opusťte dům, fikusy rozdejte sousedům, nechte vanu vanou, ať si přeteče“ … a hurá do Himalájí! Jiří Fišar se totiž rozhodl, že místo cestopisného vyprávění či příběhu (s úžasnými fotografiemi) napíše motivačně-cestopisný příběh. Podle mě to nebyla moc dobrá volba. Knížka má cca 260 stran a téměř celou její polovinu (věčnost) trvá, než se hlavní hrdina Marek patřičně namotivuje na cestu (právě na tu cestu, na kterou se, jako čtenář, nejprve si prohlížející krásně zpracovanou knihu s úžasnými fotografiemi, celou dobu těšíte!). Její druhá polovina, to už je jiná káva, právě ta je totiž tím výborně napsaným cestopisem – o putování nejvyššími horami světa a hledání sebe sama! Část, která byla příliš krátká! A tak si z této knížky odnáším smíšené pocity … … z její první poloviny … neurčitý pocit manipulace, která měla být nejspíš motivací, ovšem, jejím výsledkem je spíš nenápadně se tvářící vmanipulování do pozice (koho právě tato část příběhu nějakým způsobem oslovila, zkuste knihu – Mnich, který prodal své ferrari, zkuste Coelha /kterého ostatně hlavní hrdina čte, a který první zmíněnou doporučuje/ … častého (a opakujícího se) vzorce chování hrdinů těchto „inspirativních“ příběhů … osudové setkání, po němž následuje vybočení z komfortní zóny, … z její druhé poloviny … pak velmi určitý pocit překvapivě upřímné zpovědi, doplněný dechberoucími fotografiemi! S druhou polovinou knížky jsem tak strávila příjemné chvíle při putování krásnými horami, kde hlavní hrdina – teď už mohu říct cestovatel – poznává hory, jak mohou být záludně nebezpečné, poznává lidi, jak mohou žít úplně jinak, poznává sebe, poznává život … Skrze majestátnost hor, skrze klid a harmonii, jež provází veselé barvy modlitebních praporků, jež provází zvuk modlitebních mlýnků, a vůně cizích koření. Skrze vznešenost hor, skrze jejich nebezpečnost, jež učí vidět život v jeho různorodosti, jež učí vidět život v jeho nevyzpytatelnosti, plný zvratů. Koloběh života! … a zjišťuje, že na tu nejdůležitější otázku, si musí odpovědět sám! Jak naložit se svým životem? „Ano, chůze je meditace. A každý schod vzhůru je jedním otočením modlitebního mlýnku. … Soustředím se na pohyby nohou, práci svalů a dech, který naplňuje mé plíce horským vzduchem. … Jdu zvolna. Schodů jsou stovky, možná tisíce … … Říkám si, že v těch horách tady kolem je zapsaná moudrost věků … pramení z nadhledu nad světem a krása, která s ní jde ruku v ruce, zase z jednoduchosti. Možná proto jezdí lidé do hor.“... celý text

Preludia & nokturna 2002, Neil Gaiman

„Lidmi jsme proto, že umíme vytvářet nové světy. (…) protože než se člověk pustí do přetváření světa, musí si nejdřív vymyslet, čím by se ten nový svět měl lišit od toho stávajícího. Lidmi jsme proto, že máme představivost, ne proto, že jsme inteligentní.“ (Terry Pratchett) Fantazie je nedílnou součástí lidské podstaty a Neil Gaiman to jen potvrzuje . A tak jsem si s ním začala taky – se Sandmanem, s jedním z prvních komiksů, jehož hlavní postavou je Pán snů, jeden z prvních Sedmi, cynický, trochu namyšlený, a vždy vznešený Věčný, jež je vládcem říše snů. Sandman se stal pevnou součástí Gaimanova světa – stvořeného z toho našeho – z míst, věcí, lidí – z jejich pocitů, myšlenek, způsobů chování, které autor bedlivě pozoruje a ve své hlavě (obdařené obdivuhodně mimořádnou fantazií) z nich pak spřádá svou vlastní realitu – světa paralelního, a právě jeho nedílnou součástí Sandman, je. Stejně, jako když spíte a hlavou se vám prohánějí a prolínají sny, se Sandman prolíná skrze jednotlivé příběhy – on je to, co je spojuje. Není to žádný akční hrdina, ale bytost, která tu (v daném časoprostoru) byla ještě dřív, než lidé stvořili své bohy, a bude tu (spolu s ostatními Věčnými) až do úplného konce .... "My Věční jsme služebníky živých - nejsme jejich pánové. My existujeme, protože oni v hloubi svých srdcí vědí, že existujeme. Až z tohoto vesmíru odejde poslední živý tvor, náš úkol bude splněn." .. je Věčný, a je víc než bůh, je něčím, jako samotným principem snění, a taky má svou vlastní říši, ale pozor, i pro něj platí určitá pravidla, kterými se musí řídit, možná právě proto, je právě teď, na začátku příběhu, jeho říše v troskách ... Gaimanova mytologie, musím říct, mě ohromila, mám už s ní své zkušenosti (Anansiho chlapci, Američtí bohové, Nikdykde), ale jako začátečník ve světě komiksu (první byla tedy Koralína), jsem se asi právě stala v této gaimanovské podobě – Sandman je úžasně zpracovaný grafický román s hororovými prvky a dějem zasazeným někde na pomezí reality a fantazie – jeho trvalou obdivovatelkou. Příběh se začíná … Sen (vysoký, bledý, rozcuchaný muž s vizáží rockera) uprchne ze zajetí a nastoupí cestu za znovuzískáním svých artefaktů (váček s pískem snění, rubínový klenot, helma) a za obnovou říše Snění (tou nepopsatelnou snovou krajinou, kterou tvoří všechny sny všech bytostí ve vesmíru), na své cestě, za svým posláním, se mění, a tak získává i různé podoby (je přeci Věčný), musí tu totiž vždy v nějaké podobě být … „ale teď jsem celý zesláblý a vyčerpaný klopýtal po okrajích snového času“ „Vaše Výsosti, princi Morfee, … připravil jsem Vám jídlo, … to jsem já Vaše důstojnosti, Kain, dodavatel krváků, krve, hromobití a prvotřídních nočních můr.“ … k čemu by se asi tak jinak jedinec zmítaný existenční krizí, když neví kudy kam, mohl upnout? Víte co, myslím, že je to vážně tak, že my lidé (ve světě bez boha – jak nám to vysvětlil pan Nietzsche), prostě něco, k čemu se „upnout“ potřebujeme, staré tradice, staré mýty už nefungují, tak možná proto máme tak rádi všechny tyto novodobé mýty a legendy (vysvětlující po svém moderní běh světa) … a ty gaimanovské se vážně povedly … příběh Sandmana je totiž, kromě všech dalších kvalit, skoro dokonale čistou syntézou – dobra a zla – snad u každé z postav, u každé ze situací, totiž zjistíte, že má svůj rub i líc! A i všechny ty odkazy na staré (zašlé, zaniklé) příběhy, mytologie (Morfeus, Hypnos, Hádes, Orfeus a další postavy z mytologie řecké), kulty (Pískař, jež přináší sny – germánský kult), a další písně, a jiné texty (bibličtí Kain a Ábel, trojjediná čarodějka, apod.) … já si užila opravdu snad úplně všechno! „Každý má v sobě tajný svět. Myslím každý. Všichni lidé na světě – bez ohledu na to, jak jsou zvnějšku nezajímaví a nudní. Uvnitř mají všichni nepředstavitelné, skvělé, nádherné, hloupé, úchvatné světy ... Nejen jeden. Stovky. Možná tisíce.“ (Neil Gaiman – Sandman: Hra o tebe).... celý text

Futurum 2020, Petra Podolová

Praha – polovina budov je rozbořená, populace v troskách, scenérie, kterou netoužíte vidět, natož zažít, prostě jedno velké smetiště, na kterém ovšem zbylo pár velkých hráčů! A pak už jen tajemný vlak, který nikdy nezastavuje a bájemi opředený, zrcadly vyzbrojený labyrint cest, vrchol zborceného světa. Šachová věž z jejíhož vrcholu je nepopsatelný výhled, perspektiva z jaké město jen tak někdo nepozná, dychtivost je na místě, patří totiž jen pár vyvoleným! Před očima máš další díl skládanky, která ale nemá být nikdy dokončena, pokud chceš zůstat v bezpečí! „Pokud vstoupíš do věže … znamená to, že překračuješ hranice, za kterými máš zůstat. Co pro tebe může být důvodem, to udělat?“ Víte co, svět se zas tak moc nezměnil … velkolepé plány, projekty a nikde ani stopa po skutečném řešení problémů. Ať děláš, co děláš, je to stále stejné před 2000 tisíci let i za dalších 1000 let, stačí aby se dvě libovolné strany vydaly každá svou cestou a dřív nebo později si začnou překážet! Jak brzo zjistíte i v postapokalyptickém světě, platí stejná pravidla, opakují se vzorce chování … „Cítila marnost …“ „Budeš z toho mít problém?“ „Ten už mám … dávno.“ … nejvíc patrné to pak je, když se pravidla začnou měnit, zvlášť, když si člověk začne zahrávat s přírodou, když se začne chovat jako její pán a tvůrce. Takže, co se stane, když se člověk pokusí změnit stav věcí? „jiný svět, ale pořád plný intrik a tajemství“ A přesně to vás čeká v postapo příběhu, odehrávajícího se v notoricky známých kulisách, které autorka (a za to má můj obdiv) přesvědčivě změnila na „jiný (a přesto skoro důvěrně známý) svět“. Přiznávám, že mě svou nečekanou přesvědčivostí překvapil, přečetla jsem si totiž příběh, který byl velmi dobře promyšlený, poutavě vyprávěný a ve kterém jsem (k mému dalšímu překvapení) objevila několik zajímavých odkazů, na knihy, které jsem četla (možná že se autorka inspirovala, možná jsem to tam viděla jen já, každopádně mě to mile překvapilo, jak do sebe zapadlo něco příjemně originálního do něčeho z dřívějška známého – S. King – Temná věž (nejen věž, ale taky vlak, co nikdy nezastavuje), D. Glukhovsky – série Metro (upoutalo mě využití stanic metra, ale taky starých bájí a pověstí), a abych nezapomněla, i na pana Čapka a jeho R.U.R. , a další a další autory zabývající se umělou inteligencí (což je mimochodem za mě téma, které je ohromné plus této knížky! za mě asi největší). Doporučuji, jako dobrou volbu pro prázdninové čtení, lehce laděný příběh s mnohými překvapeními, ať už svými tajemstvími (která ovšem míří i pořádně hluboko a donutí vaši šedou kůru mozkovou přemýšlet i na rozpálené pláži, dotknou se totiž témat, která rozhodně povrchní nejsou, ba právě naopak, řekla bych, že dost přesně míří k jádru věci), tak způsobem, jak se s ním autorka (jako prvotina to je opravdu skvělé!) vypořádala. PS: děkuji za zajímavý čtenářský zážitek. PS2: a užila jsem si i tu něžnou love story příběhu :-).... celý text

Klaun si povídá s Bohem 2017, Jiří Suchý

„Díval jsem se z vikýře na půdě a pozoroval jsem přelet letadel (…). A tu jsem uviděl, jak se letounům počaly od trupů oddělovat bomby, protože byla válka. A pak zazněl děsivý třeskot explozí a za chvíli na to se panoráma města ponořilo do tmavého kouře. Bylo to první absurdní divadlo, které jsem viděl ...“ (J. Suchý, 2006) Možná, že to byla i tato jedna z dávno minulých, ovšem velmi intenzivních, zkušeností, které pana Suchého nasměrovaly k, až neskutečně poeticky lehkému, nostalgicky retrospektivnímu, komediálně laskavému a hravostí jazyka oplývajícímu rozjímání o zásadních životních otázkách, anebo, jinak řečeno, k rozjímání nad nepřeberným množstvím „možná, že“, protože, jak říká pan Suchý … „každý člověk je vlastníkem nějakého svého „možná“, i ten, který místo toho říká „jistě“ (ať už, „jistě ano“ nebo „jistě ne“)“ … každopádně, ze všeho toho rozjímání (pochybování) lze vyvodit asi jediné slovo o němž se pochybovat nedá … „nevím“ – a tak si ho dobře zapamatujte! A pak už se můžete pustit do čtení! Věřte, že u pana Suchého, ať už napíše cokoli, je vždy výsledkem jazykově dokonalý projev! Já si toto na první pohled převážně nevážné povídání vybrala s sebou na dovolenou, a vůbec to nebyla špatná volba, možná právě naopak, o vážných věcech jsem tak mohla chvíli přemýšlet s perspektivou „prázdné mysli“ – nevím, jak jinak byste nazvali ten čas nicnedělání a duševního i fyzického odpočinku na sluncem vyhřáté pláži, každopádně mi umožnila nechat působit všechna ta pravděpodobná i nepravděpodobná slova a vyjádření trochu jinak – nejspíš právě tak, jak byla určena … nic od toho neočekávejte a vezměte si z toho, co chcete … vždyť si jen klaun povídá s Bohem! O povaze pokušení (pokoušení ďáblem a principech zla) … „FAUST: (…) Ďábel je pro mě princip zla, lidskou fantazií per-so-ni-fi-ko-va-ný! Princip zla, nic víc.“ … to proto je Suchého Faust tak (jak jinak než) legračně absurdní … podepíše kontrakt s ďáblem, v jehož existenci nevěří, povídá si s ním, a přitom mu tak krásně říká, že neexistuje . O fungování vyšší moci ( o Její – Jeho - Onoho … kdo, jak to cítí, račte si vybrat … podobě, ale především o oné samotné Existenci!) ... A tady s panem Suchým víc než souzním, když říká, že se mu vždy příčila představa antropomorfizovaného Boha – „jakožto vyšší moci, který je vyobrazen v bílém rouchu a s šedivým plnovousem“ :-). „Mám respekt před tou neznámou Veličinou, kterou mnozí popírají, protože mají za to, že vědí všechno. A tento respekt mně, který si myslí, že neví skoro nic, nedovolí jakoukoli antropomorfizaci čili zpohádkovění Boha. Já prostě potřebuju mít Boha dlícího mimo lidské chápání, protože jen tak můžu akceptovat jeho existenci.“ Představa transcendentní Existence je fakticky blízká té mé představě! Ale o tom tu psát nechci, ale spíš o tom, jak zlehka autor uchopil všechny ty možné představy – a že jich je, co je lidí na světě! Jak jemně a ve své podstatě prostě (jak se na klauna patří) vysvětlil tu svou představu, kterou komediálně laskavě zasadil do kontextu milionů dalších, protože víra nejspíš (jsem o tom také přesvědčená) nemá stejně, jako samotná Existence, jeden směr, ale nekonečně mnoho směrů, nemá hranice ani žádné mantinely – to jen lidé se je neustále snaží objevit, „vykolíkovat“ prostor … … a z toho pak vychází všechny ty spory a třenice, jejichž výsledkem je (a to se nezměnilo od úsvitu dějin dodnes), že vize zmoudřelého lidstva je asi tou nejvíc komediálně absurdní představou.... celý text

Plachetnice na vinětách 2020, Jiří Hájíček

„Minule jste si v košíku nic neodnesla.“ … „Odnesla jsem si pár vět z jedné knížky.“ „Co to bylo za věty?“ „Věty, které jsem v té chvíli zrovna měla přečíst.“ Velmi zvolna plynoucí, melancholicky laděný, lenivě letní příběh jedné půvabné střadatelky vět, která na oné hranici, kdy žena objevuje ve své tváři, při pohledu do zrcadla, první známky, řekněme zralejšího věku (což ovšem neznamená, že je tam vidí i ostatní, protože Marie je vážně kus), a která musí řešit v ospalém letním tempu jednoho krumlovského léta velké změny ve svém životě … … a že těch kostlivců ve skříni, kteří se derou ven a chtějí trochu provětrat, není zrovna málo, každopádně Marii dávají dost zabrat. Přiznávám, že mi Marie zpočátku nebyla dvakrát sympatická, navíc linie letní romance mi přišla příliš pro text účelová. S panem Hájíčkem jsme nakonec ale přeci jen našli společnou řeč, na tu správnou vlnu mě vrátil tradiční hájíčkovský motiv - návratu do rodné vesnice, který (jak jinak) odhaluje dávné křivdy spáchané na jejích obyvatelích a mapuje tak rodinné, přátelské, sousedské vztahy, které jsou řekněme v horizontu uplynulých 50ti let (ale zabrousíte i mnohem hlouběji do historie) narušené (nejenom generačně, ale také historickými křivdami, které vyplouvají na povrch), takže se dál více méně rozpadají (v mnoha obměnách je tento motiv asi ve všech Hájíčkových knihách a stále to považuji za autorovu silnou stránku a i za jeden z důvodů proč jeho knihy čtu). Musím se ale vrátit k hlavní hrdince (zpočátku jsem prostě autorovi jeho ženskou hrdinku nějak nevěřila), chvíli mi trvalo, najít si k ní cestu, což se nakonec podařilo a v závěru knihy jsem se s Marií skoro nerada loučila, a přiznávám, názor na osamělou Marii, jež se po svém vyrovnává s vypořádává se svými problémy a starostmi, s životními křižovatkami, kterým se v životě v různé podobě nevyhne asi nikdo z nás, jsem hodně změnila. „Osamělost, jakou znala z jednoho románu Jacka Kerouaca …“ Marie si svůj osobitý způsob, jak se se vším vypořádat, našla a já jsem fakticky za ni byla ráda, že opět … chytila vítr do plachet :-).... celý text

Konec světa & Hard-boiled Wonderland 2010, Haruki Murakami

Post Scriptum: Věc co tu nehybně ustrnula ve světě, ve tvaru hodinové věže, rafije hodin nehybně stojí na místě, původní smysl se vytratil. Švestky umeboši se salátovou zálivkou, smažené tofu a misky s dušeným celerem, zelené fazolky a plechovka piva, lehká večeře k poslechu Mozartova koncertu, nejlepší zážitek v podání Roberta Casadesuse, posloucháš ze starých nahrávek. Jenže musíš do Knihovny, za dívkou s dlouhými vlasy, kam Město tě vyslalo, číst staré sny. Odteď už nemáš jméno, jsi Čtenář snů. A přišel jsi o svůj stín. Nemám ve zvyku psát dva komentáře k jedné knize, jenže, tohle mi pořád leží v hlavě, a vlastně to ani není komentář, jen se slova poskládala do řádků, aby naznačila … čtenářský zážitek :-). „Jak dlouho ale tuhle práci budu dělat?“ „Jak asi dlouho? To sám dobře nevím. Nejspíš až do chvíle, kdy přijde pravý čas,“... celý text

Hon na lišku 2009, Roald Dahl

Víte, co je „brambužina“? Já to před chvílí taky nevěděla. A víte, jak vyřadit z provozu vojenský bombardér? Ani to jsem před chvílí nevěděla. "Tak jo, a odkud se ty brambužiny berou?" vmísil se diplomaticky Valda. "Mám za to, že rostou na brambužiníku. Dal bych za to nevím co. Ale když nad tím přemýšlím, … tak o tom sám pochybuju.“ A co se týče těch letadel, až si přečtete tuto knížku, budete vědět i to, jak co nejrychleji zjistit nejslabší místa takového letounu a jaké že jsou ty nejefektivnější metody záškodnických operací proti jejich pilotům. „Pokoušel sám sebe přesvědčit, že celá ta věc byla triviálního a nedůležitého rázu, pouhý vrtoch představivosti, mlhavá vidina, představa v zápalu boje, ale uvnitř cítil nepokoj, a záblesk tušení … No, jak jinak byste asi vyhodnotili zjevení gremlína na křídle letounu? Vlastně máte několik možností, můžete se třeba rozhodnout, že se jedná o ojedinělý úkaz, ale taky takovou událost můžete odbýt mávnutím ruky, anebo ji naopak můžete považovat za záležitost vážnou a snažit se dát událostem hlavu a patu, jak se říká, přijít tomu na kloub. Jo, jo, jen se snažte! Pan Dahl opět odevzdal nám čtenářům chytře napsaný příběh, tentokrát o fanatickém lesku gremlinských očí a jejich zlověstném pohledu, který nevěští nikdy nic dobrého… … právě se začíná letecká bitva o Británii, spitfiry létají vzduchem, připravené bojovat, na Zemi totiž zuří další ze všech těch nesmyslných lidských válek, co jich naše dějiny pamatují! Z vtipně napsaného příběhu o bojových letcích vás bude pořádně mrazit! Myslíte, že to je protimluv? Tak věřte, že v případě pana Dahla, je to přesně tak, on tohle totiž umí – napsat vtipně satirický a přitom mrazivě upřímný příběh o válečném zlu … „A odkudpak ty seš?“ „Přece z planety Země.“ „Aj – aj … z Hvězdy válek. A japa se tam dnes všichni mají?“ „Bojuje se bitva o Británii.“ Odpověděl Petrskoč. „Já vím … dělá se mi z nich šoufl.“ … „Copak vy nikdy neválčíte?“ „Válčit? Nikoliv, proč bychom to dělali? … Po pravdě řečeno, jednou jsme to zkusili, jen tak …, ale ukázalo se, že při tom umírají lidi …“ Vlastně máte kliku, když právě teď sedíte doma a v klidu si čtete, bezprostředně vám totiž asi nic nehrozí, i přesto možná ale pociťujete při čtení tohoto příběhu nějaké napětí, což bude nejspíš proto, že „přecitlivěle reagujete na každou maličkost“, ale možná, že je to jinak, možná, že „nebezpečí číhá na každém kroku a není zas až tak složité skončit v jejich drápech“ … no, a možná, že máte stejný problém jako Petrskoč, který si právě myslí, že to, co právě vidí, vlastně ve skutečnosti nevidí vůbec, jenže, blázni si nikdy nemyslí, že jsou blázni. Ale ostatním to neunikne.“ Takže, kdo ví, jak se to s těmi gremlíny vlastně má? Ano," řekl Petrskoč, "řekl jsem gremlín. … měl dlouhý ocas a na hlavě rohy a buřinku, ta zelená buřinka mu trůnila mezi rohama, měl na sobě běžnou předpisovou leteckou kombinézu a holínky s přísavkama …“ Dobře jsem se bavila, ale fakt jsem zároveň i cítila to podivné mrazení v zádech a divný pocit v žaludku – z toho sdělení, na které možná jen přecitlivěle reaguju … jenže to mrazení, to říká, že ne, spíš, že je to s námi, lidmi (ve světle nejen současných událostí), ještě daleko horší, než si jen umím představit … „A teď mám najednou pocit, jako bych zažil něco, co se nikdy nestalo. Sám nevím, jak se cítim. Fakt nevím nic."... celý text

Doktor Spánek 2014, Stephen King

„Co je to?“ „Někdo, kdo rád působí bolest.“ Příběh pokračuje … vítr skučí v oknech Dannyho příbytku – chlad, zima a vítr navozují tu správnou atmosféru, fungující zcela spolehlivě jako připomínka Overlooku, toho nechvalně známého hotelu v coloradských horách, který s Dannym ještě neskončil, a samozřejmě, ani Osvícení nikam nezmizelo, je stále v jeho nitru a ví svoje. Stala se spoustu věcí, a většina z nich nebyla moc dobrá, spíš byla hodně špatná … špatná a bolestivá … „ohnivá hranice, … a bolest … trýznivá bolest … a pak vplutí … zpět do bytí. … “. A tak Dannymu trvalo dost dlouho zjistit, jak naložit se svým životem. Tento příběh ale není jen o Dannym a taky není jen o Osvícení, zato je vážně hodně o BOLESTI … a je to pekelná „jízda bez brzd“! Přesně, jak to pan King umí, za pomocí své bezbřehé fantazie a vycizelovaných vypravěčských postupů /které, jak můžete správně očekávat, zahrnují dokonalý popis prostředí, ale hlavně výborný vhled do vnitřního světa všech postav/ vám odvypráví příběh zcela nový – a úplně jiný – protože tohle není takový ten typický hororový běh událostí odehrávající si během několika dnů v jenom řádně strašidelném hotelu, ale je to příběh daleko víc rozkročený, leccos dovysvětlující, a přitom neméně drsný, spíš naopak. Osvícení, které je zpět! se právě pořádně hlásí o slovo. Otázka za milion zní: Proč? Anebo ještě spíš: Proč teď? Na zrcadle se znovu objevilo: „DROM“! Síly (dalo se to čekat) se daly do pohybu (a dostanou dost příležitostí vás vyděsit) a někdo se jim prostě musí postavit! Danny je v tomto příběhu ale skoro spíš původcem událostmi, které přímo souvisí s Osvícením, ale taky s tajemnou Párou, která příběh rozšiřuje a pořádně zamotává, přibývají noví aktéři na pořádně dramatické scéně a mě asi nikdy nepřestane udivovat, co všechno dokáže pan King tak mistrovsky spojit do jedinečného příběhu, kolik bolavých témat a odkazů, propojujících snad všechny Kingovy knihy (všichni jsme totiž na cestě paprsku), v tom je opravdu jedinečný. „No jo, je to naprosto ujeté, ale přísahám vám, že se to stalo.“ „Abro Rafaello Stoneová, jestli tohle děláš ty, okamžitě s tím přestaň! … většinou jde jen o takové drobnosti, že si toho člověk sotva všimne. … Jak říkám, člověk si zvykne.“ „Pravděpodobně se nic nestane.“ … jenže tentokrát se stalo! Pamatujte si, lidská mysl se dá snadno zmást … a navíc, pan King to opravdu umí! Budete se pohybovat v ovzduší všudypřítomného napětí a strachu, budete pociťovat neklid, možná i úzkost, budete cítit reálnou hrozbu a nejspíš i odpor, k většině události, jichž budete svědky!... celý text

URaNovA 2020, Lenka Elbe

„Bylo to divný. Jako kdyby na sebe ta malá oblaka čekala. … nechal se unést vlastní schopností iracionálního myšlení, (prostě) protože toho PŘEDTÍM nebyl nikdy schopen …“ V příběhu nabitém fantazií se ponoříte do mírně alternativní, blátivě až sajrajtovitě špinavé a dost bolavé historie krušnohorského města duchů, a to pořádně radioaktivních duchů, abysme byli přesní. A protože tento příběh v sobě (jako příjemné překvapení) skrývá spoustu žánrů, tak budete v mírně detektivním a příjemně vtipném sledu událostí svědky návštěvy 2 prázdných hrobů (plných jen temnou minulostí a záhadnou přítomností) a 1 profláklého hotelového pokoje („na pokoj č. 8 ubytovávají jen kretény“), a abych nezapomněla, někde kolem bude pobíhat 1 abstinenční pes a samozřejmě, někde poblíž něho pak ještě zajímavě podivínská majitelka abstinenčních příznaků . Fiktivní příběh, řekla bych „gaimanovsky-urbanovského stylu“ (během čtení jsem si několikrát vzpomněla na svět Nikdykde a obyvatele Podlondýna, zrovna tak jako na paralelní svět Urbo Kune a jeho objevitele) bohatě naplněný novými, dosud neprobuzenými tématy, mě docela dostal! Pokud je toto autorčina prvotina, rozhodně si nenechám ujít další její příběhy! A hodně se rozmýšlím mezi 4-5*, možná si tu 5 nechám na další autorčinu knížku, ale tady dost možná, že ji ještě časem přilepím i k Uranově. K příběhu, který nám vypráví o tom, že si někdy (úplně zbytečně) klademe celou řadu otázek, na které máme (už dopředu) připravené vlastní odpovědi (a jiné podvědomě odmítáme) – máme připravené naše vlastní pochybně racionální argumenty, s jejich pomocí se snažíme (sami sobě si) objasnit některé (naprosto iracionální) situace, a nejspíš – opět – úplně zbytečně :-) … … třeba Henry … „Zatímco se Henry zaobíral svou příčetností, mrak zcela přešel nad střechu domu a znovu se objevilo slunce.“ … nebo doktorka … „Doktorka brala situaci na obloze mnohem vážněji, než by člověk očekával.“ … a co z toho plyne pro vás, čtenáře? … vlastně celkem nic, snad jen možná mějte na paměti, že … „Vy z toho prostě ještě venku nejste.“ „Aha, úplně tom nerozumím, ale …“ No prostě … „Byly to vážně podivné černé mraky.“ „Ticho. Zapomenout svět. Na jak dlouho?“... celý text