alef přečtené 1275

Horalka 1965, Alberto Moravia (p)

„A za mohutným stolem byl Mussolini s tou svou širokou papulou, s těma vykulenýma očima a odulými pysky, prsatý, samá medaile, na hlavě bílý chochol; a vedle něho byl ten druhý zatracený čubčí syn – jeho přítel Hitler, s obličejem buzeranta, s těmi černými vousky, co připomínaly kartáček na zuby, s těma očima jak shnilá ryba, s tím nosem do špičky a s tou patkou do čela jak vyzývavý pásek.“ Alberto Moravia jako novinář za války kritizoval Mussoliniho i jeho fašistický režim, přišel tak o práci a musel odejít s rodinou do exilu na ostrov Capri, tam strávil roky 41 – 43, kdy po vylodění spojenců museli prchnout do hor. Skrývali se v malé horské vesničce Sant’Agata v oblasti Vallecorsa (také nazývané Ciociaria), tam detailně poznává bídu a život chudých lidí ukrytých v horách. A tak vznikla Horalka! „Prvních padesát stran Horalky jsem napsal v roce 46, ještě před Římankou.“ Detailně poznáte, jak žili za války ti nejobyčejnější, ti nejprostší lidé v jedné z těch nejchudších částí Itálie. Budete totiž svědky příběhů obyčejných lidí. A je vidět, že Moravia byl novinář, příběh je totiž vyprávěný s opravdu jakoby až dokumentární přesností, máte pocit pravdivého líčení válečných událostí (to mi maličko připomnělo Heminqwaye) tak, jak se skutečně staly … Vypravěčkou je Cesira, stále ještě mladá, krásná, plná života … sen mnoha mužů, ona už je ale taková, že ji na nich pramálo záleží, šťastná jen sama pro sebe … a pro svou dceru, pro život praktická, a to i ve válce, protože jí je jedno, kdo je kdo, jen když obchod jde … hlupačka … ale strach, ten, až do teď nepoznala, snad kromě strachu o dceru, protože žije jenom pro ní. To ona vám vypráví svůj válečný příběh, o útěku z Říma, o strachu, bezmoci a naději, že všechno brzo skončí … „měla jsem obchod, měla jsem peníze … a válka, to se ví, přece jen musí skončit a všechno se vrátí na své místo“ … a skrze svůj příběh pak Cesira vypráví i příběhy ostatních. „Byla pořád válka a ve vzduchu nebylo nic dobrého“ … a nebe se zatáhlo a odněkud přiletěl studený vítr, a tak se jí zdálo, že se jí život rozlámal … „a připadala jsem si taky rozlámaná, jako ten život … schopná už všeho, …. protože jsem ztratila úctu sama před sebou“. … „válka lidi znásilňuje“ … hlavní motiv celého příběhu, a nejde tu jen o to nejohavnější znásilnění fyzické, ale o znásilnění všech … všichni jsou „znásilněni“ válkou! – ovlivněni, zneuctěni všemi jejími ohavnostmi … válka totiž ukazuje všechno to nejhorší, co je v lidech ukryté, a zdá se (a většinou je to i pravda), že se každý zajímá jen o sebe a svůj osud, lidé jsou tak schopní skoro všeho, aby zachránili vlastní život, aby pomohli svému vlastnímu osudu … ve válce bezcitnost a lhostejnost vládne světu. Cesira je zrovna tak jednoduchá a prostá žena, jako všichni ostatní horalé, její jedinou výhodou je znalost „většího kusu světa“, je obchodnice a to přirozeně dobrá a navíc 20 let žila v Římě, a tak ví „jak to v životě chodí“, … ale už ne, jak to chodí ve světě, o svět ona se nikdy nestarala, a dlouho to tak stačilo … „Je pravda, že byla válka, ale já jsem o válce nevěděla nic, a protože jsem neměla nic než tu dceru, nic mi na tom nezáleželo. Mohli se zabíjet, jak chtěli – eroplány, tanky, bombami – mně stačil můj krámek a byt, abych byla šťastná, a to jsem opravdu byla.“ … jenže, ne na pořád! I jí a její dceru, jako všechny ostatní, válečná realita nakonec dožene! A tak i ony musí před válkou utíkat … a vrátit se tak zpět, k svému původnímu životu z dětství, k životu v horách… kde znovu pozná, v jaké ohromné bídě lidé žijí. A pak se objeví někdo, kdo ji donutí poznat válku … poznat, co je válka skutečně zač … uvědomit si její následky, přehodnotit svůj prostý a pragmatický pohled na život …dívat se a vidět válku jinýma očima. A pak se to stane, když už si myslí, že ji nic horšího nemůže potkat! „A válka zrovna na odchodu sekla – … a místo všech těch radostí, které jsem si malovala před očima, jsem teď měla duši plnou smutku, zklamání a zoufalství.“ A teprve pak může přijít … pochopení … „ … ale teď jsem chápala, … že po nějakou dobu jsme byly mrtvé taky my dvě, Rosetta a já, mrtvé k soucitu, který dlužíme ostatním i sobě samým. Ale bolest nás v poslední chvíli zachránila; … díky bolesti jsme vyšly nakonec z války, která nás zavřela do svého hrobu lhostejnosti a zloby, a začaly jsme chodit v našem životě.“... celý text

Madisonské mosty 2008, Robert James Waller

Naladění na stejnou notu, rozumí si i beze slov, fyzická přitažlivost jiskří ve vzduchu a konvence maloměsta hasí ten požár studenou sprchou. „K posedlosti není potřeba důvod, proto je to posedlost.“ Romantiku příliš nečtu, jenže jsem před několika dny zapnula telku, nejspíš v tom správném rozpoložení, a nepřepnula, když jsem uviděla Meryl Streep a Clinta Eastwooda, a samozřejmě, film si náležitě užila. Hned druhý den jsem došla k rodičům, a prohledala jejich knihovnu, věděla jsem, že tam někde je :-). A tak jsem si křehký a dojímavý příběh o tom, že láska vás může zasáhnout kdekoliv, kdykoliv, a taky v jakémkoliv věku, užila podruhé. A rovnou přiznávám, samozřejmě, že mě příběh dojal, však je taky velmi emotivně napsaný, i když, jako, no tak dobře, řekněme zralejší čtenářka, jsem se na příběh podívala možná i trochu jinak … „Skutečnost není taková, jakou sliboval začátek písně, ale ani tak ta píseň není špatná.“ V životě totiž existuje spousta možností, nekonečné kombinace cest, kterými se každý z nás může dát, ale zrovna tak existuje velká spousta takových, kterým se rozhodnete ve svém životě nevěnovat, po kterých prostě nepůjdete … a přeci existují!... celý text

R.U.R. 2004, Karel Čapek

„…Lidem, kteří mají ideje, by se neměl dávat vliv na věci tohoto světa.“ Letí to, je to už víc jak 100 let co Čapkovo R.U.R. přineslo světu nový rozměr toho, jak definovat, ale hlavně, jak vnímat, stroje, zvlášť pak ty humanoidní, řekněme, disponující našimi, lidskými, vlastnostmi. V současném zvláštním čase je tu navíc ještě jeden aktuální rozměr téhle hry, totiž, byla napsaná na vrcholu tehdejší pandemie španělské chřipky. Pan Čapek, už před 100 lety, jako správný a geniální vizionář, v době technického rozmachu a víry v jeho neutuchající pokrok, dokázal varovat! A víte před čím? ... hlavně před lidským rozumem! Ale taky dokázal dodávat naději, a stále mu věřit … věřit v jedinečnost lidskému rozumu! A jak je vidět, je jeho varování před rozumem i jeho neutuchající víra v rozum, (ohlédneme-li se po všech těch rozličných snahách o ovládnutí světa za posledních 100 let) stále potřeba. Už několikrát jsem různě psala o svém obdivu k panu Čapkovi, který se rozvíjí exponenciálně s každým dalším řádkem, s každou jeho další knihou, kterou jsem kdy od něj četla. Obdivuji jeho umění pokládat existenciální otázky, vzbuzovat pochybnosti o věcech, braných více méně za zřejmé, běžné, obyčejné, či jednoznačné. Obdivuji jeho umění klást problematické otázky, a dovést nás tak u uvědomění si … třeba v případě R.U.R., jak zhýralá je idea bezstarostného světa, o které bez rozmyslu, a dá se říct téměř prostopášně, uvažujeme! A jací že jsou? Ti roboti z továrny Rossum´s Universal Robots, kteří nám ho mají umožnit … úseční v pohybech a výslovnosti, s bezvýraznými tvářemi a s upřenými pohledy … „HELENA: Ach, vy jste se narodila tady? SULLA: Ano, byla jsem tu udělána. HELENA vyskočí: CoŽe? DOMIN směje se: Sulla není člověk, slečno, Sulla je Robot. HELENA: Prosím za odpuštění – DOMIN položí ruku Sulle na rameno: Sulla se nehněvá. Podívejte se slečno Gloryová, jakou děláme pleť. Sáhněte jí na tvář. …“ Hlavně, abychom se neprobudili pozdě, protože jednoho dne tak vypadat nebudou! V Čapkově hře to lidé nakonec pochopili, že se příroda už skokro definitivně obrátila proti nim … „ … velicí vynálezci, co jste vynalezli velkého proti té dívce, proti tomu chlapci, proti tomu prvnímu páru, který vynášel lásku, pláč, úsměv milování, lásku muže a ženy? Přírodo, přírodo, život nezahyne! … Zase se začne z lásky, začne se nahý a maličký; ujme se v pustině, a nebude mu k ničemu, co jsme dělali a budovali, k ničemu města a továrny, k ničemu naše umění, k ničemu naše myšlenky, a přece nezahyne! Jen my jsme zahynuli. Rozvalí se domy a stroje, rozpadnou se systémy a jména velikých opadají jako listí; jen ty, lásko, vykveteš na rumišti a svěříš větrům semínko života.“... celý text

Milostný dopis klínovým písmem 2008, Tomáš Zmeškal

„naše historie není růžová, je v ní plno stínů a pavučin“ Možná, že přišel čas zamést si před vlastním prahem, zbavit se nánosů špíny, otevřít okna a pustit dovnitř slunce … možná je čas, na odpovědi? „Odpověď je ukrytá jako vždy … ty zcela tajemné problémy jsou nejlépe ukryty nabíledni.“ „Na čem?“ „Na bíle dni … (no přeci na denním světle), kde nám civí takříkajíc přímo do očí.“ Je potřeba se jen správně dívat! O tajemném příběhu, ve kterém hraje důležitou roli podivný dopis psaný klínovým písmem, to platí dvojnásob, není to vůbec snadné, správně se dívat, máte totiž před sebou velmi neobvyklý, netradičním stylem psaný, originálně pojatý těžce alegorický příběh, navíc s tolika odbočkami a mezi příběhy, že je dost těžké udržet s ním krok, zvlášť když musíte zpytovat každé slovo při hledání „jakéhos takéhos“ morálního smyslu v událostech naší těžce nemorální poválečné vlasti let 50-tých. Celá naše totalitní historie se vám představí jako sled vizí, popisujících dost sugestivně paranoidní prostředí plné strachu … z reality! Ve chvíli, kdy vás příběh „chytí“ (a ono to chvíli trvá, musíte si projít poměrně chaotickým začátkem, kdy nebudete možná vědět, která bije, a pár orientačních bodů by se hodilo), kdy se začnou angažovat vaše emoce, přijde dost bolestné zjištění, zjistíte totiž … „jak mnoha způsoby lze zmasakrovat lidskou duši“. Přes počáteční chaotický sled události jsem se v jednu chvíli, skoro nedostala, a byla by to velká škoda, protože na cca 350 stranách se odehraje poměrně monumentální freska … střídání fantaskních a reálných vizí (trochu mi to v tomto směru připomnělo Atlas mraků), kdy pro mě hlavně vedlejší filozofické linie příběhu (o cukráři Markovi) vytáhly hodnocení postupně na 4*. Samotný příběh rodiny Černých ve mně pak vzbudil spoustu emocí, a taky protichůdných pocitů, které jsem v průběhu čtení sama několikrát korigovala a přehodnocovala, proto mě vůbec nepřekvapí jakékoliv závěrečné hodnocení od čtenářů … „Nevím, zdá se mi, že každý z nás vnímal a slyšel něco jiného.“ Právě takový totiž příběh milostného dopisu klínovým písmem je, pro každého opravdu může znamenat něco úplně jiného … „Vždycky mi říkali, že mám špatný otázky … (jenže) já neznám odpovědi, já se jen snažím ptát.“ Možná jsem taky jen pokládala špatný otázky, na které nejde najít odpověď, přesto jsem se snažila ptát … na otázky viny a trestu, na slabosti a na odpuštění, na týrání a manipulaci, ale taky na víru a lásku. Odpovědi jsem samozřejmě nenašla, já je ostatně ani nijak nehledala, vlastně mi ty vyslovené otázky úplně stačily! Stačily na to, abych si uvědomila, že většina důsledků dřívějších činů, nakonec těžce dopadá i na přítomnost! A taky, že možnosti jakési pravdy, či spravedlivého rozsouzení už nejsou, a vlastně ani nikdy nebyly! Čeká vás opravdu těžké čtení. PS: „Věřím, protože je to absurdní?“ … nebo … „Věřím proto, abych pochopil?“ … Otázky někdy opravdu stačí!... celý text

Tygře, tygře, žhavě žhneš 2010, William Blake

„Neznám nic, jen své poslání! – Věčné světy otevírat, / otevírat nesmrtelné oči člověka dovnitř, / do světů myšlenky, do věčnosti / rozpínající se v Božím nitru, lidské imaginaci!“ /Jeruzalém/ Tvrdohlavý, nespolehlivý, arogantní, podivínský – nepřizpůsobivý William Blake, známý svou „jinakostí“ – rebel, někdo by řekl, vizionář, avantgardní umělec, a právě proto žil nepochopený na periferii tehdejšího uměleckého světa. „A každý výkřik člověka / a každé dětské zděšení / a každé „Nesmíš!“ zdaleka / řetězem mozku pro mě zní.“ … /Londýn/ Umanutý … sdělit nesdělitelné zážitky, vzbudit úžas symbolikou slov, přiblížit se k něčemu neznámému, nepoznatelnému, transcendentnímu, za pomocí spousty úžasně imaginárních obrazů … „Viděl jsem kapli ze zlata, / ale dovnitř se všichni báli, / mnozí tam stáli před vraty, / ale jen modlili se a bědovali. Viděl jsem, jak se vztyčil had / mezi pilíři jako sníh / a do dveří bil a bil a bil, / až praskly v zlatých veřejích. Pak po nádherných cestičkách, / perlami, rubíny dlážděných, / celé své slizké tělo vlek až k oltáři jako sníh a vším svým jedem pozvracel / víno s chlebem v těch dnech. / Tak šel jsem radši do chlívka / a ke sviním si leh.“ /Viděl jsem kapli ze zlata/ Hledající … prostor mezi vnímanou skutečností a skutečností opravdovou, ten prolínající se prostor, kde je chaos, a proto tam je život a spousta prostoru pro jeho poezii … „Mládí radosti, pojď sem, / a pohleď na rozbřesk dne, / obraz pravdy zrozené. Mrak rozumu, temné hádky, / pochyby nevrátí se zpátky. Hloupost, temné bludiště, / kořeny má spletité. Co jich do něj popadalo!“ … /Píseň starého barda/ Sugestivní … hrající si se čtenářem, protože, paradoxně, někdy žádný hlubší význam nenajdete, někdy opravdu jde jen čistě o sugestivní projev, bez kontextu, jen silná touha sdílet, zážitek, myšlenku, zkušenost, radost, smutek, emoce … „Dobří se na dojem dají nachytat, / o sebe nedbají; /teprve zkušenost je naučí — / zloduchy v kleci spoutají. Pak lotr začne cenit zub / a pokrytec jen nářky zná; / přátelé prozradí své úmysly / a orel od sovy se rozpozná.“ /Motto k písničkám nevinnosti a zkušenosti/... celý text

Čtenář z vlaku v 6.27 2015, Jean-Paul Didierlaurent

Na začátku nebyla žádná velká očekávání – lockdownový víkend a sluníčko venku mě vyhnaly na zahradu, kde jsem v přestávce mezi hrabáním starého listí usedla v jarně studeném, ale krásně slunečném dni s kávou na terase (krása po dlouhé zimě) a začetla se do připravené odpočinkové četby. A čtenář z vlaku v 6.27 si mě fakt získal! Svou klidnou atmosférou … „dvacet poklidných minut, během nichž se v něm na povrch dral život“ … až se mu to podařilo! Život si totiž vždycky cestu najde :-) … protáhne se i skrz zatuchlé roury „Velkého drtiče příběhů“, aby dal šanci jednomu úplně obyčejnému člověku, prožít téměř neobyčejně dobrodružné hledání … vlastního štěstí! Během 173 stránek mezi námi vzniklo téměř důvěrné pouto, filozofovali jsme a klábosili s jeho letitými i nově získanými přáteli … prostě, o všem možném! A mě přirostli k srdci všichni ti nejobyčejněji obyčejní lidé, které (podobné) normálně bez povšimnutí míjíte venku na ulici, se kterými se běžně setkáváte, a nevíte o tom … jako třeba lehce přehlédnutelná, a přitom velmi přátelská, kadeřnice v obchodním centru, dvě velmi, velmi staré dámy z domova pro seniory na cestě do města, za nějakou nezbytnou záležitostí, které každé ráno cestující vlakem v 6.27 jen, aby si poslechly zvláštně neodolatelného čtenáře, vrátný recitující na potkání básně v alexandrinech, stařík venčící každé ráno svého ještě staršího psa, či nezlomný a nezlomený invalida na vozíku, hledající své nohy o které přišel, a taky, jedna mladá filozofující „hajzlbába“ :-). Zdá se vám to, jako zvláštní seskupení? Nedejte na první zdání, uvidíte, že vás příběh překvapí, až objevíte souvislosti, mezi tak zdánlivě nesourodou skupinou prachobyčejně působících osob, či spíš, věřte nebo nevěřte … zajímavých osobností! Takže, musím potvrdit anotaci, jako mávnutím kouzelného proutku mě na začátku obestřelo zvláštní poetické kouzlo … nečekaného, nečekaně křehkého příběhu plného … čistých duší.... celý text

Dlouhý pochod 2012, Stephen King

„Vrcholem televizní zábavy bude taková soutěž, při níž prohrávající přijde o život.“ „myslíš si, že tomu rozumíš, a přitom nerozumíš ničemu“ … na ničem nezáleží – jen šlapej! … všechny obranné mechanismy pracují na plný výkon, křeč povoluje, i nesmyslné emoce, ale přece jen …“něco pronikalo hlouběji … čistší a děsivější logika!“ „ponořit se do vlastních neprobádaných hlubin tak hluboko, že už není cesta zpět“ … chtělo se mi na ty kluky křičet, že takhle to být nemá, že oni tam být nemají, že jsou tak mladí a zahrávají si s myšlenkami, které dorážejí a přitom vůbec netuší, že tohle je „v podstatě jasná sebevražda“ (se šancí 1:100, že se nepodaří), že se všichni dali na pochod, že kterého není úniku, copak to nevidíte! … jde jen o to, ukojit davovou touhu … po krvi! „struny emocí neměli zpřetrhané, jen příšerně rozladěné“ … a pak následuje dlouhý a zdá se, že nekonečný, sled okamžiků, kdy slyší nikým neslyšené hlasy, kdy každého z nich něco trápí, často ani nic konkrétního, kdy přicházejí a zase odcházejí prchavé sny, do kterých se promítají skutečné pocity … s občasným zábleskem poznání! A všude kolem … hlavně podél cesty (ale i doma u televizních obrazovek) … jásající dav, který zešílel! PS: Věděla jsem, do čeho jdu, ale taky jsem moc dobře věděla, proč tuhle knížku tak dlouho odkládám, fakt to se mnou dost otřáslo, emocionální nálož byla nakonec ještě větší, než jsem předpokládala! Velmi minimalistický příběh (však ho taky psal RB a ne SK, že), vyprávěný bez zbytečných oklik a popisů, bez přílišného vysvětlování, prostě a jednoduše, a proto tak šíleně a drsně … jednoznačně! Karty byly rozdány hned na začátku, vítěz může být jen jeden, takže se připravte, že vás čeká 99 zmařených životů! Na co čekat … jdeme na to, diváci jsou tak nedočkaví! „Jdu, šel jsem, šel bych, půjdu.“... celý text

Líbej mě ještě, cizinče! 1998, Daphne du Maurier

„Ženy by chtěly prožívat v lásce romány, muži kratičké povídky.“ Nekonvenční Daphne du Maurier nabízí další sadu barvitě vylíčených příběhů o touze – do nejmenších detailů vykreslených obrazů v oku lahodících barvách – čistá harmonie chutí a vůní … tajemné, romanticky popisované prostředí, mystická atmosféra plná vnitřního, emočně laděného, i vnějšího, hrůzu nahánějícího, napětí … Budete shlížet z tajemných, nebezpečných a přitom zvláštně lákavých horských štítů, protože „z vrcholků hor zaznívala za starých časů významná poselství“, ucítíte jaké to je „bez touhy plout životem … bez cíle se nechávat unášet proudem“, poznáte, že „spousta lidí dělá totéž, třebaže každý jiným způsobem“, a taky, že existují tajemné „spirituální síly“, které uvádějí touhu do chodu … „tu naléhavou potřebu, vydat veškerou energii, veškeré myšlení“ na hledání … čehosi nedefinovatelného! Povídky mám poslední dobou čím dál raději, a mysteriózně-psychologické povídky Daphne du Maurier pak byly sázkou na jistotu! PS: Téměř nedefinovatelné se mi zdály i myšlenky - postřehy k jednotlivým povídkám, přesto jsem se pokusila – najdete je v sekci – povídky.... celý text

Prázdná země: Listopadová část roku 2007, Jiří Sádlo

„Je-li krajina knihou, jsme my spolu se všemi dalšími složkami krajiny čtenáři této knihy, ale zároveň jejími aktivními tvůrci, a rovněž písmenky nebo částmi textu této knihy.“ /Sádlo, J. Krajina jako interpretovaný text/ Krajina fascinuje a inspiruje člověka od pradávna, aby ne, vždyť je taky její nedílnou součástí. Tohle je opravdu výjimečná knížka! - viz. komentář witiko, od biologa Jiřího Sádla (který se zabývá mj. kulturními projevy v krajině, podobně jako třeba možná trochu známější, Václav Cílek) je dost jiná od jeho ostatních (více odborných, či populárně-naučných), tahle je opravdicky úžasně čistě poetická, náladová a pocitová … „Jak je krásné chodit v zimě lipinou! Chodím lipovou alejí, lipovým lesem, často se zastavuju, vracím, nechodím dopředu. U poslední lampy vesnice zastávka autobusu, u zastávky: bílé světlo lampy, bílý sníh po krupičkách znovu trochu padá, v pámelníku bílé hrudky starého sněhu, kulaté bílé plody. Tak celkem čtyři různé bílé, pátý mráz, všecky táž tma. Jak je krásné chodit na mraze pod lipami! Chodím lipovou alejí... Ztratit se ve svém vlastním světě. Rákos v rákosí.“ … v téhle útlé knížečce totiž Jiří Sádlo popisuje, jak on - sám za sebe! - prožívá krajinu během podzimně-zimního období, a jsem opravdu moc ráda, že se s námi, čtenáři, o své pocity podělil, je to totiž až překrásně snové, hodně (někdy až drsně, v pozitivním slova smyslu) intimní a myšlenkově krystalicky čisté, jako čerstvě napadané vločky sněhu, jako jinovatka, jako mráz, co kreslí na okenní tabulky, své složité, originálně jedinečné, vzory. Jiří Sádlo je známý svým konceptem „čtení krajiny“ - krajina je něco jako text, který nabízí více způsobů interpretace, je totiž stejně, jako je text složený z písmen, složená z objektů, které možná samy o sobě se nezdají nijak zajímavé, všechno je ovšem jinak, když přidáte přítomnost pozorovatele – interpretovat krajinu je intimní záležitostí, podobně, jako čtení knížky (však to znáte, co čtenář, to vlastní názor na knihu :-) ... „Krajina je rozhraním vnímaného a vnímajících, utvářeného a utvářejících, je průběžně - a vždy, kdy je krajinou v plném slova smyslu dotyčného pojmu - čtena a interpretována.“ /Sádlo, J. Krajina a revoluce/ Ale zpět k Prázdné zemi, která je z výše uvedeného asi nejvíc právě o tom rozhraní mezi vnímaným a vnímajícím, autor v ní pak zkoumá především příměstskou, tedy kulturní, krajinu na rozhraní podzimu až zimy s příslibem jara. Je to totiž specifický prostor asi nejvíc ze všech ovlivněný člověkem, je to mikrosvět, který je asi nejvíc tlačený podlehnout lidskému řádu věcí … „jedu tramvají, jsem rád, podél náspů, úhorů, ohrad, plotů, hromad větví, hromad listí, hromad země, hromad izolace z kabelů, podél starých domů, cest s vytrhanou dlažbou, slepých ramen zpola zasypaných navážkou, míst pustých, kde bylo zrušeno zahradnictví, podél rozpadlých skleníků, podél vysokých aster, které popálil mráz. … kůra vrbová, pod mostem řeka zvracela listí. Ohniště, kde se topilo pražci. Podél hrud, podél zbytků polí, zahrad, zdí.“ … ano, přesně tohle je smutně, pustě zimní příměstská krajina, opakující se, stejně stejná, mdlá … až pak, najednou … „Na různých místech různé jarní pachy. Opravdu, ráno jsem šel pro rohlíky a už bylo jaro. Začínalo sněžit. Potkal jsem straku na ořechu, psa s vousy jako Daniel Frynta, lístky pampelišky. A kdybyste viděli, jak zelený a vysoký je na Českomoravské pýr u zdi vedle stanice metra! A pak tam byla jedna odrápaná zeď a i to bylo jaro.“ … „Je po sněhu, nejaro, nezima... Však také bezčasím a blátem se může projevovat rozhraní ročních dob! Z fialek čouhají oschlé lupeny polorozpadlé... andělé z břečťanu... jasany... šel jsem na Flóru přes Olšany.“ A víte, kdy se to všechno začalo? … jednoho pozdně srpnového dne, kdy Jiří Sádlo začal psát svůj deník … „Náčrt podzimního deníku: Teď jsem viděl čáry od letadel na nebi. Je konec srpna a teď jsem napsal začátek podzimního deníku …“ … díky za ten bezva nápad! PS: Na knížku jsem narazila díky DK, když se objevila v nové várce e-knih ke stažení, všechno šlo stranou a tenhle krátký text přeskočil všechno právě čtené, takže tímto velmi děkuji za tenhle malý, ale pro mě velký, objev! Hned ji také ráda přidávám do letošní ČV – téma: kniha kterou jsem objevila díky DK :-). „Téměř jistě žádné z lipových semínek, které jsem dnes dopoledne našel, se nestane dospělou velikou lípou. Má-li zůstat zachována populační hustota, což je asi nejpřirozenější stav, ze všech semínek, která se kdy na této lípě narodila, se právě jenom z jednoho stane takto stará a veliká lípa. A tak to, co nacházíme, jsou hluchá semena času, z kterých nebude nikdy nic, nebo jenom marné pokusy. – Ale přece lípa existuje?“... celý text

Olive Kitteridgeová 2010, Elizabeth Strout

„To je ale věc, ten pocit nutnosti, být neustále ve střehu, postarat se, aby všichni byli spokojení.“ Tohle vůbec není Olive, ale její manžel, Henry, přesně takový on skutečně je. „Propána, dej jim čas! Poznat, ten bláznivý, směšný, nepochopitelný svět.“ Tohle je Olive! A mě bylo potěšením ji poznat, skrze 13 příběhů, které o ní leccos prozradily. Některé vypovídaly přímo, jiné jen zdánlivě, o to víc vás ale donutily přemýšlet, cože to asi chtějí o Olive říct? Jakou indicii, o životě jedné, teď už bývalé, obyčejné učitelky matematiky s věcně logickým, téměř čistě pragmatickým a sympaticky přímočarým způsobem uvažování o každodenních záležitostech, ale i o malých a velkých životních otázkách, chtějí sdělit? „Pár věcí ji v životě potkalo, ale co na tom. … Jiné lidi také potkávají různé věci.“ Olive žije v obyčejném domě (který si ovšem s manželem Henrym vlastnoručně postavili, a tak se v něm oba cítí dobře) v jednom úplně obyčejném americkém maloměstě státu Maine. Olive a Henry jsou každý jiný, a možná právě proto mě k sobě docela dobře ladí :-), i když na Olive, přiznávám, jsem si musela, řekla bych, že skoro jako většina, trochu zvyknout … „Olive, pokud si lidé pamatovali, nikdy nebyla přívětivá, natož zdvořilá“, a to musím fakt potvrdit, a taky se nikdy neomlouvá, nikdy a nikomu, přesto, paradoxně navzdory tomu všemu, jsem si k ní cestu našla. Tahle knížka je totiž hlavně o ní, je o Olive a o jejím životě, který závisí na tom, čemu říká „malé třesky“ a „velké třesky“. Velké třesky, to jsou životní záležitosti jako je svatba nebo příchod dětí, či jiné podobné soukromé věci, které „člověka dokáží držet nad vodou“, ale pozor, taky v sobě skrývají nebezpečně neviditelné proudy. A právě proto člověk potřebuje i malé třesky, např. „příjemnou prodavačku v obchodě, nebo servírku v Dunkinových koblihách, která ví, jak máte rádi kávu“, a podobné další „malé radosti“ :-), které činí život radostnějším a otázky těch velkých životních rozhodnutí, nadějnější … „naděje bylo něco, co se vtíralo do mysli … výhonky křehké zelené naděje“ … ovšem, v bláznivém, směšném a nepochopitelném světě – tedy ve světě, jaký, podle Olive, skutečně je. „Někdy se zdá, že člověk nemůže vyhrát.“ „Vyhrát nemůžeš“, opáčil Henry. „Můžeš jen dělat, co dokážeš.“ … „No a co mám teď asi tak dělat?“ ozvala se Olive vztekle … jako by v ní někdo právě nahodil motor a přidával rychlost … život se najednou zrychlí a pak už je jeho většina pryč. Člověk z toho docela ztrácí dech, opravdu.“ Soudě podle všech těch příběhů … páni, občas to je pekelná jízda! A občas, ne. :-)... celý text

Spisovatel jako povolání 2017, Haruki Murakami

„Chceš-li poznat bambus, staň se bambusem.“ /Bašó in Líman, A. Chrám plný květů/ Tahle knížka vám ukáže, kdo je Haruki Murakami … „Necítím se jako umělec. Jsem jen chlápek, který umí psát.“ Introvertní jedináček z funkční rodiny, který nikdy neprožil žádné trauma, tudíž psaní pro něj není terapeutickou záležitostí, obyčejný kluk, s jinak obyčejnými zájmy a bez zvláštního nadání, který bere život pragmaticky, tudíž, nechá plynout věci tak, jak jdou … „Jsem jako lidé, kteří čtou mé knihy. Míval jsem jazzový klub, připravoval koktejly a dělal sandwiche. Nechtěl jsem být spisovatelem, prostě se to stalo. Je to určitý druh daru, víte, z nebes. Takže bych měl být velmi pokorný.“ Navíc, je náruživý čtenář, a to už od dětství, který právě díky knihám ve své fantazii prožíval tisíce příběhů, až sám zjistil, jak příběhy vyprávět … „a proto se teď dávám do psaní. Jsem už totiž takový, že nic pořádně nepochopím, dokud se to nepokusím bez překrucování vypsat“. A jeho vyprávění je tak živé, že čtenář má skoro pocit, jako by ho skutečně fyzicky poslouchal. Svůj příběh obvykle neplánuje, prostě „skládá obrazy k sobě“, a tím způsobem jednoduše „vysvětluje“ příběh čtenáři … „Čtenář musí vědět, že to, co se vypráví, je imaginární příběh …“. „Pokud si myslíte, že je všechno zřejmé, přemýšlíte arogantně. Jednoduchá slova a přiléhavé metafory, alegorie. To je to, co dělám. Vysvětluji velmi opatrně a jasně“. Murakamimu se pak s jejich pomocí daří vytvářet „nové“ světy, které jsou navzájem (skrz jednotlivé příběhy) velmi (anebo jen zdánlivě, to ať si vybere každý sám) provázané a ačkoliv, jak sám říká „neměl jsem předem do detailu vše ujasněné“, všechny jednotlivé události na sebe nakonec ve své asociativní logice velmi přesně, až precizně, navazují. Zprostředkovávají tak jedinečnou (a subjektivní) atmosféru, vycházející z jeho vlastní potřeby sdělovat a sdílet … ukázat svůj způsob vnímání textu. „Zkouším psát o Japoncích, o tom, co jsme, kam směřujeme, proč jsme tady. Tohle je myslím moje téma.“ Někdy je mu vytýkáno právě, že je málo japonský, že je hodně prozápadní, možná … v některých detailech, v leitmotivech procházejících skrz jeho příběhy, ale určitě ne v jeho postavách a příbězích, jako takových (v jádru postav a příběhů), protože to, jak mluví, jak reagují, jak myslí, jak se chovají … to všechno je našemu /dejme tomu západnímu/ způsobu chování dost odlišné, to všechno totiž opravdu … je japonské. Protože se řadím mezi Murakamiho fanoušky, jsem ráda, že se mi tahle knížka dostala do rukou. Po, pro mě trochu méně výrazném úvodu, kde se třeba rozebírají /samozřejmě opět svým jedinečným a lehce identifikovatelným způsobem, jakým píše prostě vše/ způsoby udělování japonských literárních cen, přišel ten očekávaný Murakami, který vysvětluje, jak nalezl své know-how, tedy, svůj originální způsob využití téměř neomezených možnosti, které mu poskytuje jeho vlastní fantazie, jejíž síla mu umožňuje jedinečným a možná dost provokativním způsobem kombinovat možné i zdánlivě nemožné, až pedantsky lpět na detailech a precizně si hrát s jejich popisy, aby vzápětí v širokých a volných črtách vzlétl po stránkách a nechal za sebou otázky bez odpovědí, aby zamotal, co zamotat jde, sem tam něco naznačil a nakonec nechal čtenáře bez vysvětlení, lapajícího po dechu a spolu s hlavním hrdinou hledajícího „tu pravou realitu“ :-). Jenže, co to je, ta pravá realita? … ústřední motiv Murakamiho tvorby, který najdete někde uprostřed množiny všech možných světů … hledat už musíte sami, každý sám za sebe! Drobnými indiciemi vám mohou být podivné náhody, provokativní rozuzlení, vábící občas do slepých uliček a sem tam pevně dané detaily – motivy provázející vás všemi příběhy, jako např. když se po stránkách jeho knížek vznešeně procházejí pyšné kočky, které ovšem dost často nepozorovaně mizí, protože jako jediné znají průchod mezi světy, aby se tak najednou objevily v úplně jiném příběhu, anebo všudypřítomná hudba, nemělo by tak pro vás, kdo čtete jeho příběhy pravidelně, být žádným překvapením, když najednou téměř fyzicky uslyšíte hrát jazz, nebo třeba Chopinův klavír :-). Stejným způsobem se tak v téhle knížce, jakoby skoro mimochodem, setkáte s vysvětlením (možná i trochu obhajobou) jeho originálních kompozičních postupů, které z Murakamiho učinily celosvětově známého, ale hlavně, celosvětově čteného, autora :-).... celý text

Úsměvy smutných mužů 2014, Josef Formánek

Stíny pochybností. Otázky bez odpovědí. Souvislosti. Abstraktní slova. Chlad skrývající strach - přiznat si pravdu! Hlavní důvody, proč spisovatel a alkoholik, Josef Formánek, napsal svůj příběh ... "přiznat si pravdu a přijmout porážku" ... tvrdá slova, jenže teprve pak, máte, možná, šanci! "Kdy přijmout prohru? Když se rozhlédnete po úplném dnu a vidíte, že už se tam nikdy nechcete vrátit." A tak zloděj příběhů vypráví o své cestě ke střízlivosti a snaze, z té cesty neuhnout. A skrze svůj příběh zároveň vypráví příběhy všech smutných mužů, se kterými se na té cestě potkal. Příběhy, které jsou každý jiný, a přesto všechny tak podobné, a ve svých důsledcích téměř stejné. Byla to bolestná cesta a jsem ráda, že se panu Formánkovi podařilo neztratit směr, a tak mu moc držím palce! A taky, mám ráda jeho ukradené příběhy :-) ... a to, jak je vypráví, takže se tak můžu těšit, až zas bude nějaký další vyprávět! Tak prosím, držte směr .... "život je volba".... celý text

Pád 2013, Simon Mawer

"... na tom pohybu vzhůru po skále bylo něco nádherného ... intimita pohybu po společném laně, které odděluje a zároveň propojuje jejich osudy ..." Uvědomění si nesmírnosti prostoru, který se rozkládá dole pod vámi. Tělo je nabuzené a připravené vydat ze sebe maximum. Pohyb je v tu chvíli vším, jako druh myšlenky. Tělo a mysl splývají a přitom ani jedno nemá převahu. To je svět horolezců, svět ve kterém není nic jednoduché, svět, kde musíte riskovat a taky, kde se musíte spolehnout na náhodu, a pak už se můžete začít pohybovat vzhůru, po neviditelných výstupcích, směrem k vrcholu! "... obava a vzrušení se slévají do jednoho intenzivního pocitu ... strach z uklouznutí, z pádu, z bezmocného povlávání na laně, vzrušení z pohybu vzhůru ... je to vzrušující, lákavé, nebezpečné a zároveň ... děsivě krásné!" Mezi extrémní horolezce jsem se vypravila poprvé, není to totiž můj svět, rozumějte, hory miluju, ale zároveń mám před nimi ohromný respekt a drsnou krásu těch nejvyšších vrcholků obdivuji z bezpečné vzdálenosti nižších nadmořských výšek, někde, v horolezecké řeči, na úrovni základních táborů :-), max. horních stanic lanovek alpských skiareálů. Odtamtud taky vím, jak rychle a dramaticky se může změnit počasí a taky, že bych v takové chvíli nechtěla být nikde jinde než v pěkně vyhřáté horské chalupě :-). Proto tak úplně nedokážu pochopit tu sílu, která horolezce nutí v extrémním mrazu, za zády s vrtkavým počasím, zdolávat strmé chladné skály pokryté ledem. A protože jsem pochopit chtěla, tak jsem se pustila do příběhu, ve kterém už sám název prozradí, jak to všechno dopadne. Spolu s Robem a Jamiem jsem se nechala vést po stopách téhle zvláštní vášně, a nořila se hlouběji a hlouběji do minulosti plné nejen nebezpečných výstupů, ale i neméně nebezpečných vztahů, nejprve do jejich dětství a pak ještě dál, zpět v čase, až na začátek druhé světové války, tam to totiž pro ně všechno začalo, a abych pochopila, musela jsem s nimi prožít nejen jejich osobní příběh, ale i příběh jejich rodičů, byli to totiž oni, kdo ho začal psát ... tam někde ten příběh o posedlosti začal ... "... vyzařovala z něj jistota a zkušenost..." "A co by se stalo, kdyby uklouzl?" "Tak je po něm!" Ta temná hrozba visí ve vzduchu vždycky! ... tak proto je nedokážu asi nikdy pochopit. "Stoupej vzhůru, pokud chceš, ale měj na paměti, že síla a odvaha jsou ničím bez rozvahy ... a že stačí chvilková neopatrnost ... může zničit štěstí na celý život!"... celý text

Rusticalia 2006, Jan Křesadlo (p)

Rusticalia – vesnický, baladicky epický, osudový román - je bezostyšnou a jízlivou parodií nabitou vynalézavě bizarními situacemi, narážkami a parafrázemi, přetékající ironií od prvního písmenka do poslední tečky. Nebere si servítky s ničím a konfrontuje vás se vším … „od Boha až po hnůj“ :-). Se sarkasmem a nadsázkou popisuje a zveličuje deformovaný svět - v groteskních situacích zesměšňuje brutalitu a násilí vesničanů, sexuální úchylky a praktiky (je hodně znát, že autor je mj. klinický psycholog, takže je většina postav buď negramotná, mentálně narušená, anebo to jsou úplní šílenci :-), jak říká autor „praxe v psychiatrickém zařízení mi ukázala, co všechno v lidech je“). Hned na začátku mě nadchnul originální lingvistický úvod v podobě uceleného jazykovědného výkladu použitého nenapodobitelného dialektu – podtuřínštiny, následovaný historicko-místopisným vysvětlením původu oblasti, ve které podtuřínský zemědělský lid žije . Všechny potřebné indicie tedy máte, a pak už se v klidu můžete pustit do příběhu, ve kterém se místní v klidu věnují vylepšování svých zemědělských metod a triumfům svých pěstitelských snah (vytvoření – vyšlechtění ovibose /případně můžeš použít ovibova/ – téměř univerzálního domácího zvířete) … Tradiční, lokální či regionální, zemědělská krajina, specifické chování jejího obyvatelstva, mezilidské, rodinné a generační vztahy – to všechno jsou témata, která v příběhu vystavěném až ad absurdum, naleznete – na mušku se autorovi dostaly stereotypy vesnického života, paroduje snad všechny rysy venkovského románu (jaké byste našli třeba u bří Mrštíků, Karolíny Světlé, K.V. Raise, Jana Holečka, a dalších). A tak v téhle fiktivní vesnici žijí naši furianti … lakotní sedláci a vypočítaví majitelé gruntů, hloupé i vypočítavé děvečky, ale taky hospodský, lidový písmák, místní blázen, či kočovní cikáni, a další. Při čtení si budete asi muset trochu zvyknout na pořádně květnatou podtuřínštinu, ale řekněte, není tohle úžasná květomluva? „Morydydy, bejku, cásk sis to, járku, na mne vymyslel? Tysíc šajnůch sem za tebe dal a ty chceš íčko zhebnout.“ Jo, a taky na černý humor :-) … … příkladem budiž tragická smrt Regora Kybernáta, kterého donutil bratr Gonza vypít láhev rosolky, čímž ho vlastně zabil. Shodou okolností či osudu se na umírajícího Regora dívá jeho žena Gelena, která souloží s Regorovým otcem - starým Kybernátem. Tento pohled Gelenu škodolibě potěšil: „Geč, Regori, geč, neuglídal si mne,“ říkala si v duchu, „ležíš tam dole jako gadrovej panák, vožralej jako govado a zatým já tady s tvým pantátou – geč – geč – geč!“ „Já ty dám rezat, já ty dám uvazovat, já ty dám zamykat – Regori blbej, bel-bej-belbej-bel-bej!“ Nevydržela to a dělila své pozorování s Kybernátem: „Pantáto, támgle leží Regor, je vožralej!“ Kybernát se nahnul dopředu a stranou. Namotě, byl to Regor! „Ale nyc,“ pomyslel si i jeho otec, nechtěje si kazit požitek, „dyž je vožralej, nebude aspon nyc tušit ani vědet. – Regor je belbej. Je po mámje, a ne po mne, to Gonza je chytřejší.“... celý text

Moudrost vlků: Jak myslí, jak vnímají a pečují o sebe 2018, Elli H. Radinger

„Žrát a být sežrán … lovec i lovený si musí najít cestu, jak přežít.“ Takhle to v přírodě prostě chodí, "příroda totiž není žádná disneyovka, i když bychom tomu možná rádi věřili, takže si vlci dají k večeři chudáčka Bambiho" … smrt je bohužel vždycky, krutá a děsivá. Podle autorky téhle knížky mají lidé, aniž si to uvědomují, s vlky leccos společného (např. shodně „loví ve skupinách a kořist si rozdělují“. Knížka pro mě byla příjemným překvapením! Autorka poměrně prostým, a sympaticky přímočarým, způsobem vysvětluje, jak se dostala od právnické profese k celoživotnímu poslání (pozorování a ochraně vlků) a proč v něm setrvala, a navíc, proč se tam, kde je, cítí dobře :-) . S vlky máme podle ní společného daleko víc, než bychom byli ochotní si přiznat. Existují totiž příběhy, ve kterých nejsou žádní vítězové, i my, lidé, se často ocitáme ve slepé uličce, ze které nevidíme žádné východisko, a pak je důležitá strategie, jak se s takovou situací vypořádat – a právě v tom nám mohou být vlci nápomocní! „Všichni jsme nejspíš někdy zažili hledání útěchy v přírodě … její rozmanitost tají dech … necítíme se pak osaměle.“ … i autorka hledala útěchu v divočině, kde se „cítíte nepatrní a malí, ale ne nevýznamní! … i vy jste součástí nebeského plánu.“ Do zkoumání vlků se pustila v momentě, kdy ve svém životě narazila na existenciální otázky typu ... Kdo jsem? Proč jsem tady? Co je smysl života? … a když si na ně upřímně odpověděla, opustila své povolání advokátky a vyrazila mezi vlky – získat pokoru a skromnost, vyrazila poznat, že „je načase přestat se brát tak vážně“. V knížce pak vysvětluje, jak jí pobyt v divočině pomohl zbořit spoustu předsudků … „mít předsudky je totiž veskrze lidská vlastnost“, získali jsme ji evolučně, protože jsou to právě předsudky, které nám „pomáhají zjednodušovat obsah vnímaného, … díky komplexnosti našeho uvažování bychom byli jinak přetíženi" … i proto je třeba status „zlý vlk“ v našich hlavách tak pevně ukotven, navzdory biologickým faktům, která jsou v takové chvíli pro nás irelevantní, a jsme proto přesvědčení, že vlk číhá za nejbližším keřem (přesně jako číhal na Karkulku) a chystá se sežrat nevinné dítě. A víte co, existují daleko větší nebezpečí, než jsou vlci, víte třeba, že v Německu se ročně 300 lidí udusí prospiskou? :-), a nebo, že na seznamu pro člověka nejnebezpečnějších tvorů vlk do 20. místa vůbec nefiguruje, zato pes je na 4. místě, a jestlipak byste si tipli, že tím nejnebezpečnějším tvorem pro člověka, je zase jen a jenom člověk? „Strach – je hrozbou dnešní doby … cítíme strach z nepřítele, cizince, souseda, ze sebe, z moci, z lásky … a tisíce jiných věcí.“ Strach z vlka byl jedním z důvodů jeho vyhlazení, jenže vlci lidi nežerou :-) (pro nás je to strach biologicky programovaný, jako strach z hadů nebo pavouků) … je to strach absurdní a je dost znepokojující. Abychom se mohli na vlky podívat realisticky (nikdy sice nebudeme přesně vědět, jaké to je, být vlkem, protože ten kdo se dívá (člověk) se dívá vždy ze své perspektivy) musíme se vydat do jejich světa, jenom tak se můžeme alespoň přiblížit k poznání … vlčích řešení problémů, která můžou být ... nakažlivě jednoduchá … „Vlčí moudrost říká: Miluj svou rodinu. Starej se o ty, kdo jsou ti svěřeni. Nikdy se nevzdávej. Nikdy si nepřestávej hrát.“ … máme se co učit! :-) Dneska už neexistuje divočina prostá lidskému vlivu, nenajdete přírodu bez přítomnosti člověka – "divočina se už dávno člověku přizpůsobila" … člověku, který je přímo posedlý kontrolou všeho, co se kolem něj děje, a to je i náš největší problém, že se domníváme, že můžeme sami rozhodnout, kteří tvorové mají právo žít, příroda má (naštěstí) své způsoby, jak nás trochu pocvičit … v pokoře! „Zvíře v nás nevidí, jak bychom se rádi navenek jevili, nýbrž, to, co skutečně jsme … vidí agresi, strach, nejistotu, mírnost, nebo štěstí v našich očích …“... celý text

Než vystydne káva 2019, Tošikazu Kawaguči

„Pokladna v této kavárně bude nejspíš nejstarší dosud používanou pokladnou. .. Vypadala tak trochu jako psací stroj, a snad proto, aby ji nebylo jednoduché ukrást, vážila jen sama o sobě čtyřicet kilogramů. Při zadávání částky doprovázelo každé zmáčknutí tlačítka hlasité cinknutí. … Káva … a toust … a kari rýže … míchaný parfait … cink cink cink cink …“ Kavárna je pro mě synonymum pro příjemný prostor, mám kávu a pohodové prostředí kavárny ráda … „Káva, kterou v této kavárně podávají, se obvykle označuje jako moka. K její přípravě se používají výrazně aromatická zrna … má mírně nakyslou chuť a je trochu specifická … a tak ji nevyhledává každý.“ Takže je jasné, že mě titul téhle knížky ihned zaujal, navíc anotace hovořila o zvláštním a zajímavém cestování časem … „přítomnost se nezměnila … změnily se jen ony … díky návratu do minulosti změnily svůj způsob myšlení“. Jen na chvilku – než vystydne káva – měly 4 návštěvnice této zvláštní kavárny, šanci … pochopit, a dát prostor pro vyjádření svých skutečných! pocitů. Leccos /co byste možná ani nečekali/ se pak totiž v životě vyjasní. Zajímavý námět, k tomu ještě japonské reálie, a poměrně pozitivní komentáře, to vše dohromady slibovalo dobré čtení. Po několika stránkách a prvním ze čtyř příběhů ovšem přišlo mírné zklamání. Cožpak o to, čtení to dobré bylo, ovšem, jak všichni ze školy víme, dobré, to je za 3, a u 3* i zůstalo – knížku hodnotím jako spíš odpočinkové čtivo, u kterého máte ovšem šanci se zamyslet, má osobitou myšlenku, kterou rozvíjí a která je určitě zajímavá, emoce a pocity jsou totiž velké téma – v této knížce se jich autor ale dotýká jen mírně a zlehka, ale co vlastně, tohle můžu prominout … do kavárny se to přeci hodí! :-) Škoda jen, že jsem od prvopočátku měla neodbytný pocit, že „čtu“ romantický film – předpřipravený scénář pro film (jako film z prostředí kavárny – určitě to bude skvělé), a teď už vím proč, teprve po dočtení jsem zjistila, že autor je původně scénárista a divadelní režisér a knížka vznikla až následně, z původní divadelní hry – a to je na textu opravdu znát!... celý text

Nohy z jílu 1999, Terry Pratchett

„JÁ SI MYSLÍM, ŽE NEJLEPŠÍ JE BRÁT ŽIVOT TAK, JAK JDE.“ A není to příliš nezodpovědné? „V MÉM PŘÍPADĚ TO VŽDYCKY FUNGOVALO. … UVĚDOMUJETE SI PLNĚ, ŽE JSTE MRTEV?“ „Mrtev? zatrylkoval správce. „Ale ne … promiňte, takhle by to nešlo. Budete muset počkat. Teď nemám čas zdržovat se takovými nesmysly.“ Ve skutečnosti je to tak, že většina lidí po počátečním zmatku nakonec pocítí „jistou úlevu nad tím, že už to mají za sebou“ a jen málokdo bere smrt „jako jednoduchou nepříjemnost, která zmizí, pokud si budete dost nahlas stěžovat.“ Ostatně, stěžovat si můžete jak chcete, je totiž naprosto jasné, že se Smrťem se nakonec každý setká ... „JEN JEDNOU“. Pokud se tedy zrovna nepohybujete po Zeměploše, kde si Smrť občas bere dovolenou :-). Naštěstí je Zeměplocha stále na svém místě ... „vznášela se na blýskavém horizontu vesmíru, pomalu se otáčela na zádech čtyř obrovských slonů, kteří se uhřadovali na krunýři Velké A´Tuin, vesmírné želvy. … A oblohou zeměplochy se pozvolna valily miliardy tun praktického zeměpisu.“ Je to fajn, že čas na Zeměploše běží dál, tak jak má a nám, čtenářům, se tak naskýtá další příležitost k výletu do Ankh-Morporku, největšího ze zeměplošských měst, máte tak totiž další šanci mrknout se, jak si město, pod bedlivým dozorem Městské Hlídky a jejich zkušeného velitele Elánia, vede, především, jak je na tom se svou zločinností, abyste tak zjistili, že mírně pokulhává především v oboru kriminalistické chemické expertízy ... „Elánius si povzdechl. „Poslyš. Já vím, jak být policajtem. Při tom se musí hlavně hodně chodit a mluvit. Ale je tady hodně věcí, které neznám. Chci tady mít někoho, kdo se podívá do popelníku a řekne mi, jaké kouřím doutníky.“ „Dusobeylovy tenké panatelly,“ řekl Řiťka automaticky. „Dobří bohové!“ „Nechal jste na stole ležet krabičku, sire.“ Elánius se podíval na stůl. „Dobrá,“ přikývl. „Občas je odpověď jednoduchá. Ale častěji není. Občas dokonce ani nevím, jestli klademe tu správnou otázku.“ Vstal. „Nemůžu říct, že bych trpaslíky nějak zvlášť miloval, Řiťko, ale právě tak nemiluju ani trolly, ani lidi, takže předpokládám, že je to v pořádku.“ … „předpokládám, že budeš koukat na práci, a ne na hodiny, protože u policajtů existuje jedno mýtické zvíře, které ti ukradne každou volnou chvilku a nazývá se přesčas, jenže nikdo nikdy neviděl jeho stopy“, … „pracujeme jako tým a musím říct, že to zatím docela funguje, i když to zvládáme za pohybu, a v polovině případů nevíme, co to právo vlastně je, takže to občas bývá opravdu velmi zajímavé …“ Jak vidíte, na policejní stanici Hlídky je pořádně živo … „dva uniformovaní trollové stáli před vysokým stolem seržanta Tračníka a mezi sebou měli trolla o něco menšího. Ten měl na tváři sklíčený výraz. Mimo něj také silně škrobenou širokou sukénku a na zádech nalepený pár malých mulových křídel. … „shodou okolností víme, že trollové nemají, co se týče víl Zubniček, absolutně žádnou tradici,“ říkal právě Tračník. „A už vůbec ne, co se týče víly nazvané – podíval se do papírů. – „Zinkycink. Takže co kdybychom to přece jen nazvali násilným vstupem a vloupáním bez licence Cechu zlodějů?“ Naštěstí má Hlídka novou posilu, trpaslíka Řiťku, na kterém ale není něco v pořádku, jen nemůžete přijít na to, co to je, ... takže si s tím nelámejte hlavu a sledujte, jak Hlídka rozjede všechny své plánované i neplánované policejní akce a pustí se do pátrání. A věřte mi, že vás bude bavit, být při tom! Ankh-Morpork je totiž dokonale metropolitní město, plné těch nejprapodivnějších stvoření, která si jen dokážete představit, že byste se s nimi mohli setkat, a pokud si to nedokážete představit, i tak se tam s nimi jistojistě setkáte (mimochodem, někteří z nich jsou trochu neohrabaní, protože mají nohy z jílu), a pak je tam samozřejmě ještě NĚKDO, s kým se ve skutečnosti můžete setkat, JEN JEDNOU! ... má tam dost práce, ale vy se mu koukejte vyhnout! :-) PS: jen těžko si dokážu představit čtenářskou výzvu bez alespoň jedné pratchettovky :-).... celý text

Šachové figurky 2014, Peter May

Ještě se mi nechce, opouštět ostrov Lewis, ale co se dá dělat, je konec, trilogie se uzavřela, a tak se musím s Finem McLeodem rozloučit. Bylo to nadprůměrně a nad očekávání fajn, pustit se spolu s ním po stopách dalšího detektivního případu, který ovšem (tradičně) nehrál v příběhu nijak významnou roli, a spíš opět jen „pomáhal“ Finovi znovu „najít, kým kdysi býval“ a ujistit se tak, kým je dnes. Vydat se po stopách vlastní minulosti, a odhalovat tajemství, která možná měla zůstat ukrytá, může přitom dost bolet! Klidná, více méně pragmatická a svým způsobem (navzdory všemu, co ho potkalo) vyrovnaná Finova povaha mi byla sympatická, Fin mi jednoduše sedl, a já mu držela palce, aby našel, co hledal, aby, se našel! Zpět na větrem a studeným zuřivým mořem omílaný ostrov Lewis, kde „úplněk visel nízko nad obzorem“, jsem se těšila, na ostrov zbrázděný tisíci potůčky, které za jasných nocí „připomínaly stružky stříbra … vlekoucí se pracně širokými údolími, posetými balvany, … kde každý střípek hladiny v prohlubních a proláklinách této prehistorické krajiny odrážel měsíční světlo“, a kde si připadáte maličcí a zranitelní, protože „rozloha a měřítko téhle krajiny, a síla živlů“ … z vás udělají bezvýznamné smítko! Útesy, skály, povětšinou nehostinné počasí, hluboké rokle a ledová voda všude, kam se podíváte, drsná a svým způsobem tak krásná krajina, která láká a zároveň odrazuje od návštěvy, varuje příchozí – tohle není sranda, nezahrávej si se mnou! Když jsem zahlédla téma letošní ČV (Kniha z prostředí, ve kterém bych se nechtěl(a) ocitnout), okamžitě jsem si vzpomněla na svůj rest, nedočtený poslední díl trilogie z nehostinného severského ostrova, o kterém se tak krásně čte, protože autorovy popisy krajiny jsou úžasně barvité a plastické, že si skoro připadáte, jako byste tam opravdu byli. Takovým způsobem „procestovat“ Lewis bylo fajn, a možná bych se tam i někdy, na chviličku, chtěla zvědavě mrknout (ovšem uprostřed toho nejparnějšího léta, nebo toho nejkrásnějšího jara, jaké si tam dokážete představit), ale zažít ostrov Lewis za podzimních plískanic, nebo, když je zima a zuří bouře … „oblohu ozařoval sled záblesků … v tom nemilosrdném světle působila krajina opravdu znepokojivě a bezútěšně … krajina tak cizí“ … tak uprostřed takové krajiny, kde zuří ta nejstudenější severská bouře, a která je plná zrádných a nesmírně nebezpečných rašelinišť, bych se opravdu nikdy ocitnout nechtěla. S Lewisem jsem se rozloučila, s Peterem Mayem ovšem nikoliv, mezi jeho knihami budu určitě vybírat znovu. A už teď se na nějakou další těším :-).... celý text

Dědečkové 2011, Pavel Čech

Na přebalech Čechových knížek se dočtete, že Pavel Čech „má rád zarostlé zahrady, pohled na hvězdné nebe, motýly a brouky, lidi s dobrým srdcem, vůni letních jablek a borového lesa, toulání, oprýskané zdi, indiány, Rychlé šípy, písničku Andělská, pouštění draka, knihy Michala Ajvaze, zrezavělé klíče, stará kina, čistou vodu nebo tajemství.“ A můžete si být jistí, že to všechno v jeho knížkách najdete! … úžasné, geniální, dokonalé, překrásné a nostalgické obrázky hvězdného nebe, oprýskaných zdí, starých zahrad, starých prkenných ohrad, ... prostě všechno to, co určuje, jak vidí svět! A mně se v tom jeho světě moc líbilo, bylo to krásné, krásné, krásné! Samotné ilustrace někdy k vyprávění příběhu opravdu stačí! Úplně totiž stačí, když vidíte ... … třeba starého muže s plechovkou barvy a lucernou, jak kráčí temnými uličkami (Hvězdář), a už tušíte, jaký příběh se vám otevře před očima. … dědečka, který přispěchá na pomoc malému chlapci (Hruška), protože ty hrušky jsou tak sladké, z příběhu to přímo cítíte, že si děda pamatuje, jaké to bylo ... být chlapcem. …. starého muže, kráčejícího zasněženým městem (Knoflík), jak si pak doma za svitu petrolejky precizně přišívá knoflík, a vy cítíte nostalgii, a pak šílený smutek, když zahlédnete … žlutou hvězdu. A jsou tu další dědečkové, staří, dlouhovlasí, s plnovousem, s moudrýma a laskavýma očima a ve všech najdete něco známého, dědečkovského a zároveň chlapeckého … něco, k čemu slov není potřeba!... celý text

Dům na pobřeží 1992, Daphne du Maurier

„Splývá mi snad minulost s přítomností?“ Jde o zmatení mysli, nebo se skrz propast času prolnuly světy? Takhle nějak to vypadá, když si zahráváte s drogou, a je jedno, jestli to schováte za bohulibé vědecké experimenty :-). Nejsem si úplně jistá, jestli byl hlavní hrdina při smyslech, už když svému příteli sliboval přátelskou výpomoc v podobě „být pokusným králíkem“ :-). Podíváme-li se na to ale z jeho pohledu, zas tak moc to nepřekvapuje … přiznám se, že mě tak úplně nesedl ... nespokojený se svým životem, vlastně moc neví, co chce, a tak ho nespokojenost? nebo nuda? ve vlastním životě bez rozmyslu nakopne požít experimentální omamnou látku, která funguje podle jeho přítele biofyzika jako „stroj času“. Pak se není co divit, že sám emočně nevyrovnaný se brzo stane na svých „výletech“ a na droze, závislý a velmi rychle bez vůle se od ní odpoutat! Zjistit, o co vlastně jde? … byl důvod, proč jsem ve čtení pokračovala, když jsem přibližně po 70 stranách chvíli přemýšlela, jestli s knížkou pokračovat … „Všichni přece byli mrtví téměř 7. století … o čem snili, po čem bažili, čeho dosáhli, na tom pranic nezáleželo, všechno upadlo v zapomenutí.“ … jde „o rodinný svár, nebo o něco zlověstnějšího?“ ... brzo je zřejmé, že výlety časem jsou víc než riskantní, a přesto si nemůžete pomoct a nedokážete se od minulosti, ve které už nejste už jen vnějším pozorovatelem, ale začínáte s ní být svázaný tak, že už nedokážete rozpoznat hranice, odstřihnout … a je víc než jasné, že za tohle někdo zaplatí! Celým příběhem vás navíc budou provázet Daphniiny skvělé popisy cornwallské krajiny (na to se těším ve všech jejich knížkách), navozující tu správnou atmosféru Cornwallu 14. století a dnes, díky čemuž se pak obě časové linie pěkně doplňují ... „Věděl jsem jen, že včera jsem tu stál v jiné době uprostřed dvorany, která byla charakteristickým rysem onoho dávno pohřbeného domu … teď tu nebyl žádný dvůr, žádné zdi, ani dvorana … nic než travnaté břehy a mezi nimi úzká blátivá stezka.“ A tak bylo rozhodnuto, příběh jsem dočetla, a užila si ho nakonec víc, než jsem zpočátku čekala, navíc ke konci nabral děj na dramatičnosti i spádu ... a taky jsem zjistila, že starobylé cornwallské sídlo Kilmarth /místo děje/ se stalo Daphniiným posledním domovem, prožila v něm od r. 1969 zbytek svého života. Byl to starý dům s výhledem na zátoku Par Bay a Daphne od začátku fascinoval svou dlouhou historií a byl jí inspirací právě k románu Dům na pobřeží /byl to její poslední román z prostředí Cornwallu/.... celý text