alef přečtené 1276

Babičku potrkal jelen, aneb, co tomu říkáte, doktore? 2012, Radkin Honzák

„Stáří má mnoho předností“ … pak následovala pauza, která trvala jen patnáct vteřin, ale zdála se čtvrthodinová. Po ní si řečník odkašlal a pravil: „Momentálně si ale na žádnou nevzpomínám.“ Pan doktor Honzák je praktik a příslušník „staré školy“, svým studentům říká, že povolání lékaře není posláním, nýbrž řemeslem, které by měli vykonávat co nejlépe. Chronickým nespavcům doporučuje ticho a tmu, z ložnice vyexpedovat televizi, mobil a počítač, nikoliv návštěvu „spánkového studia“. Nesouhlasí s vytvářením umělých potřeb ani s módním nadužíváním pojmů z oblasti závažných duševních poruch. Sám s nadhledem říká: „Špatné náladě se začalo říkat deprese, lenost jsme povýšili na prokrastinaci a aktuálně jsme všichni vyhořelí.“ Napsal už několik sbírek esejů či úvah, které (vč. této) patří do kolonky populárně-naučná, věnuje se totiž nejenom tématům odborným, čistě lékařským, jako: Workoholik a jeho ženy … viz. jeho výborná definice workoholika, jako člověka, kterého „ani déšť, ani mráz, ani srdeční záchvat neodradí od snahy splnit ještě včera nejméně šest nepřesně stanovených, různorodých a zhola neuskutečnitelných úkolů.“ :-); nebo: Děloha na leasing – proč jsem proti, Ať žijí duchové a nové choroby!, Jak léčit diktátora /kde zjistíte proč “dva alkoholici a nikotinisté, Churchill a Stalin, na hlavu porazili abstinenta, nekuřáka a vegetariána Hitlera“/, apod. Pan doktor má ale daleko širší záběr, jeho eseje jsou opravdu velmi různorodé, některé mají etický rozměr: Jak poznat lháře?, Čestné a nečestné chování aneb Jak odolat pokušení, Komunismus je stejné svinstvo jako nacismus; jiné zas mají přesah třeba do výtvarného umění, hudby, nebo beletrie: Paradox handicapu, Tma v duši – William Styron, apod. A ve všech se potkáte s velmi osobitým humorem autora. Jeho ironicko-humorný styl totiž dokáže, abych parafrázovala jednu z jeho vět, přiblížit psychiatrii snad víc než všechny vědecké poučky :-) … … viz. definice workoholika – výše, … viz. definice mužského orgasmu: „A pro tento pocit, uvolnění sfinkerů akontrakce detrusorů, jsou muži ochotni obětovat čest, jmění i životy. … až mnohem později jsem zjistil, že druhou půlku věty napsal Mark Twain.“, … viz. poučení o frustraci: „protože jsem ještě neznal termín frustrace, byl jsem z toho tehdy dost otrávenej … zakrátko jsem ale narazil na Aloise Jiráska, který vydatně zocelil mou frustrační toleranci“, aj. – zajímavých definic, které pobaví, ale i poučí, najdete v téhle knížce opravdu dost a dost :-). „Jeho soubor označený MAŠÍBL (=Magoři +Šílenci+Blázni) obsahoval neuvěřitelné množství ryzí cvokařiny.“ „Jídlo může být přesolené, káva přeslazená, ale člověk nikdy nemůže být přestárlý. Když dáte šedesátiletému profesorovi šikovnou sekretářku, nikdo nic nepozná …Vondráček (profesor) se narodil jako neduživé dítě, jako medik omdlíval při každé příležitosti a čím je starší, tím je zdravější …“ :-) „poslal mě do Klárova ústavu slepců sbírat sny nevidomých … bylo to fantastické poznání, seznámení s jiným světem, lekce pokory … tehdy jsem ještě netušil, že ztráta zraku je přerušení se světem VĚCÍ, zatímco ztráta sluchu je přerušením se světem LIDÍ …“ Na závěr snad už jen, děkuji pane Honzáku … za příjemné poučení, za témata hodná zamyšlení, za nastavení trochu jiného úhlu pohledu, za lekci pokory! … „kouzlo neúmyslného je vždy nepřekonatelné“.... celý text

Podzimní příběh 1983, Tommaso Landolfi

„najednou se přihodilo něco zvláštního … to mi vzalo smělost … třebaže jsem byl dnes v dobrém rozpoložení, dům mě svou chmurnou atmosférou zrovna pohlcoval“ ¨ Nejdřív se nezdálo nic divného na tom, že „ten dům mě tak, či onak přitahuje, jenže já měl pocit, že mě tu něco přímo drží … ať jsem se hnul kamkoliv, měl jsem pocit, že mě někdo neustále sleduje, třebaže jsem v oknech nikoho nezahlédl …“ V podzimním příběhu vás čeká lehce a veskrze příjemně čitelná (především z počátku pohádkově) fantasy-duchařská novela, Vyprávění s naprostým minimem přímé řeči mě, stejně jako „Koka“ níže, příjemně překvapilo, totiž, fantastika v italském provedení bylo pro mě něco nového :-). Celý příběh lze vlastně shrnout do jedné jednoduché informace: jedna bizarní situace … jeden strašidelný dům (který se ale „tváří“ spíš jako strašidelný hrad), jeden (z mého pohledu až neurvalý a dost nepříjemný) zvědavý voják, na konci druhé světové války, hledající úkryt (vypravěč), jeden nepřístupný hostitel (z mého pohledu taky dost nepříjemný) starý pán se psy a jeden velmi znepokojivý obraz ženy s uhrančivým pohledem, a samozřejmě … tajemství (přítomnost skrytého přeludu lze cítit z každé stránky hned od začátku). Příběh je pojatý takový hravým stylem, základem je zvědavost (hlavního hrdiny), díky které se události semelou tak, jak je udály, svou roli pak má, téměř pohádková hra osudu a náhoda, a v neposlední řadě pak posedlost (opět hlavního hrdiny, ale možná ještě spíš autora), tím, co je tajemné, absurdní, surreálné, někdy až groteskní (pro mě zvláště chování hlavního hrdiny). Výsledkem je pak příběh, v němž se prolíná realita s tajemnem, což vyvolává příjemné napětí a zvědavost (tentokrát nás čtenářů), a abych nezapomněla, těšit se můžete i na milostnou zápletku :-).... celý text

Ženy, které čtou, jsou nebezpečné 2008, Stefan Bollmann

„Čtení je akt přívětivé izolace.“ „Čtení potichu a pro sebe je nám nyní samozřejmostí, avšak rozhodně tomu tak nebylo vždycky.“ („tiché čtení“ totiž umožňuje ztrátu kontroly … znamená intimní vztah mezi knihou a čtenářkou) Děkuji mým oblíbeným, 1amu a milamarus za přivedení ke krásné publikaci - dějin čtení z ženského úhlu pohledu, a představení toho, jak ženy, čtenářky, reflektuje výtvarné umění. Ukazuje totiž, jaké místo kniha zaujímá v životech žen, na malířských plátnech pak zachycuje čtoucí ženy, a s jejich pomocí objasňuje jejich čtenářské zájmy, ale taky přístup ke vzdělání v průběhu dějin, napříč všemi historickými obdobími. Byla to opravdu zajímavá expedice, která započala přibližně někde v ranném středověku (ale zabrousila i do antiky), a představila mezi prvními Sv. Augustina: představte si, jak s údivem hledí na čtenáře (biskupa Ambrosiuse), tiše ponořeného do čtení (Ambrosius si nikdy nečetl nahlas). Svěřil se s tím ve svých Vyznáních („oči mu klouzaly po stránkách a srdcem hledal smysl, ale mlčel a jeho jazyk nehybně spočíval v ústech“), zajímavě pak o tom fenoménu dál uvažuje, proč Ambrosius nepředčítá? … „nejspíš to souvisí s nedostatkem času … nechce být rozptylován, nepřeje si být rušen a odpovídat na otázky ostatních, kteří předčítání naslouchají? … tiché čtení šetří čas, umožňuje … navázat nerušený vztah s textem, který skrývá před ostatními a činí z něj výlučně svůj prožitek.“ (Později ho propagoval i Luther … „o tiché čtení lze opřít bezprostřední vztah jednotlivce k Bohu“.) Lidé ovšem začali svou schopnost využívat i jinak než ke čtení katechismu, začali totiž získávat nové, světské poznatky, a tak nové vzorce chování. Došlo na osobní intimitu čtení. A v tuto chvíli se do příběhu zapojují ženy, které se tehdy hromadně už naučily číst, a byly skutečně nebezpečné … získaly totiž „volný prostor“ do kterého má přistup pouze žena sama, a nikdo jiný, což samozřejmě buduje pocit nezávislosti a vlastní hodnoty, navíc, ženy si tak dovolily vytvořit si vlastní obraz světa (který se nutně nemusel shodovat s tím, který odedávna vytvářel a tradoval muž) :-). „Náš svět konstruovali a popisovali muži. Ženy, které začaly masově a svobodně číst, stály zprvu před jejich knihovnami stejně rozpačitě jako muži u žehlícího prkna: Odkud začít?" :-) A víte třeba, co je anarchistický akt čtení? … „Ke svobodě, kterou si dopřávala, patřilo … listovat dopředu a dozadu, přeskakovat celé pasáže, číst věty letmo, špatně jim rozumět, přetvářet je, domýšlet a krášlit všemožnými asociacemi, vyvozovat z textu závěry, o nichž text nic neví, zlobit se na něj a těšit se z něj, zapomenout ho a napodobovat, knihu, v níž stojí, kdykoli odhodit do kouta“ … dnes celkem obvyklé, že … „posledními advokáty spořádaného čtení jsou dnes už jen pedagogové a lidé zabývající se duchovními vědami“ … co si budeme povídat, dnešní slovy tak přeplněná doba si takové čtení téměř vynucuje … to jsem ovšem přeskočila staletími až do současnosti, vám to ale nedoporučuji, výlet skrz všechna ta staletí určitě absolvujte celý, vesměs se jedná o zajímavé čtení! Za zmínku určitě stojí (jak už napsal ve svém komentáři 1amu) i skvělá předmluva Terezy Brdečkové. Zaujala mě zmínka o naší paní Boženě (Němcové) … není divu, že byla ve své době ve společnosti jako zjevení, vrcholem ženy, pisatelky, či čtenářky té doby ve střední Evropě totiž byla paní Dobromila Rettigová a její kuchařka. Ale třeba o kousek vedle, ve Francii, to bylo úplně jinak (a pro mě třeba bylo novinkou zjištění, že podobně to bylo taky tady kousek vedle, v Polsku, protože polská společnost se na rozdíl od té české, přikloněné k německy mluvícím zemím, klonila daleko víc s Francii a jejímu kulturnímu okruhu). Výborné je také pojednání … o posteli. Všichni víme, že je samozřejmě velmi důležitou součástí lidské intimity, a všichni víme proč, ovšem má své docela důležité místo i v této knize … pokud totiž postel slouží jako místo pro intimní chvíle, je pro individuální čtení jako stvořená :-) (což dokazuje i množství obrazů věnovaných tématu – nahá žena čtoucí si knížku – viz. obrazová dokumentace, což přiznávám mě trochu mate, proč nahá žena v posteli čte zrovna knížku? … ba ne, já vím, obraz navozuje právě onen pocit intimity tohoto aktu, ale stejně :-). Prostě důvodů, proč se podívat do téhle knížky je spousta, v neposlední řadě to jsou pak úžasné reprodukce známých malířů, taktéž napříč dějinami, které knížku samozřejmě činí ještě atraktivnější. Ze všech těch krásných obrazů (musím říct, že výběr byl skvělý, vlastně se mi líbily všechny), ale kdybych přeci jen měla vybrat tak to jsou tyto: Franz Eybl – Čtoucí dívka (opravdu krásný, něžný obraz mladé dívky) Jean- Jacques Henner – Čtoucí žena (krásný obraz nahé čtoucí ženy) James- Jacques Tissot – Ticho (ticho z obrazu přímo sálající) a Alexandr Alexandrovič Dejneka – Čtoucí žena (tak tenhle asi nejvíc ze všech … žena s knížkou a kávou, to je přesně podle mého vkusu). PS: nedá mi to a na závěr si dovolím ještě parafrázovat jednu „scénu“ z předluvy Terezy Brdečkové: Doba: těžký socialismus … hlavní hrdina: mladičká čtenářka … místo děje: městská knihovna … „v policích stály srovnané knihy, které jsem doma nikdy neviděla: ideologicky vhodná literatura pro děti a mládež (a protože už za sebou měla celou domácí knihovničku – od Moliéra po Shakespeara či Dickense – vrhla se naše mladá čtenářka na zdejší ideologickou literaturu) … „přečetla jsem je všechny o od té doby tvrdím, že dobrá literatura je nevinná: sovětská dětská klasika jako Timur a jeho parta, Čuk a Gek … byly sice komunistické, ale také báječně napínavě napsané. Četla jsem je stejně nadšeně jako později moje dcery Správnou pětku. … mezi vrstevníky jsem působila celkem normálně, ale doma jsem pořád byla čtenářkou, která se srazila s Moliérem … jako osmiletá“ … (na scénu přichází otec) … „Přečti si tohle, řekl mi jednou a dal mi Kafkův Zámek. Bylo mi asi dvanáct.“ Ano, takové ženy, mohou opravdu být nebezpečné!... celý text

Příliš mnoho pohřbů aneb Když květiny promluví 2008, Miloň Čepelka

„jak bezvýznamné jsou naše vlastní představy o sobě a o ceně našeho života“ „Jeden druhému prostě do hlavy nevleze“ … a to je ten největší průšvih a problém, který je ale možná (jak se ukáže) daleko víc tím největším darem, který nám byl do vínku dán :-). Naštěstí! Fakt díky za něj. Neumím si totiž představit, jak by to v Dojáčkovic rodině vypadalo, kdyby si do hlavy navzájem viděli … mám dojem, že příliš mnoho tragédií by nabralo téměř epidemických rozměrů :-) … Už takhle toho bylo až až (možná až příliš), tři odlišné generace jednoho rodu, jejich vzájemné vztahy a problémy s nimi spojené – každá generace má totiž, jak je známo, jiné životní cíle, protože každou formuje jiná životní zkušenost, i díky tomu, že se narodila do jiné dějinné etapy. A tak se děda Fána, se svými starosvětskými názory nemůže smířit s tím, že se jeho dcera ve svých padesáti letech rozhodla začít si žít život po svém. Další rána osudu pak čeká i na Fánova syna Viléma, kterému přinese spoustu problému vstup do komunistické strany, ale hlavně jeho nejspíš vrozené snahy řídit životy svých nejbližších, včetně dalšího z pokračovatelů rodu, Kamila (vypravěče a komentátora všech rodinných tragédií), který má ovšem svoje úplně jiné představy nejen o svém životě, ale i o fungujících rodinných vztazích. Výsledkem je, navzdory tragickému osudu mnohých protagonistů, příjemné a pohodové, mírně vtipné a svižně odsýpající čtení pro volné chvíle. PS: I mě se líbilo pojmenování jednotlivých kapitol – každé je přidělen vlastní symbol – charakteristická květina, která, jak je uvedeno v názvu, promlouvá, a tudíž leccos napovídá.... celý text

Luk královny Dorotky 1982, Vladislav Vančura

„Když ztratíte hlavu, přidržíte se i pošetilých nápadů, neboť v takových chvílích se vám nehrne myšlenka za myšlenkou.“ Nebojte, nikdo o hlavu kratší nebude, tohle je totiž případ, kdy ztratíte hlavu kvůli lásce … Vančurovy rozmarné novely jsou totiž plné milostného citu, toužení a dychtivosti :-), navíc většinou s vtipnou pointou /až na Dobrou míru – ta končí tragicky/. O čem tedy bude řeč? O lásce a o prožitcích, ale třeba taky o maloměšťácké vypočítavosti a zkostnatělosti. Místo děje je vždy pečlivě vykreslené vančurovsky krásným jazykem … „V tu chvíli skýtal boulevard obraz, jejž jsme se naučili milovat o několik let později na plátnech impresionistů. Vozkové v kabátcích s maličkou pláštěnkou mávali bičem, jehož násadec přechází v řemínek křivkou nedbale zdůrazněnou Manetem. Dámy obracely svou tvář k svítilnám, zachycujíce na ohbí tváře jejich záření, a ze stínů, které nám budou navždy připomínati kobalt a hněď italských hlinek, zvedaly nosíky s narůžovělým chřípím. Vězely v kožišinách vždy o něco nádhernějších než důchody jejich milenců a v pláštích, jejichž cena nepřesahuje polovinu měsíčního příjmu manželova.“ Ústřední téma je dané – láska … rozmarná, hravá, smyslná, tvořivá i výbušná … „Praví se, že nesvár utvrzuje lásku.“ „Ve věcech lásky neplatí spořivost a nic vám nevynese na úrocích, co jste dnes uložili do truhlice.“ A zajímavý je i Vančurův popis erotického jiskření … „Vzápětí se jim rozvázaly jazyky a došlo k výjevům lásky, nad nimiž se tají dech.“ Vesměs všechny příběhy jsou prostě plné láskyplného kontextu :-) … „Vypravování zastihuje již Jindřicha, jak maje ruku kolem Alžbětina pasu, vine ji k sobě a líbá s vytrvalostí a s nebývalým vkusem.“ Ovšem dokáží taky trochu ironicky kousat, to když se třeba v povídce Brusič Vančura opře do krize v třicátých letech … „přišla na svět mizérie“ … a ukáže lidi a lidičky na okraji společnosti, ty, jimž se smůla a chudoba přilepily na paty: „Tam bývá stanoviště všelijakých lidiček, na které se nedostalo. Jeden se zde choulí do pytlů, jiný si vybírá hmyz z podpaží, třetí točí palci rukou mlýnek a ostatní buď pokašlávají, nebo skákajíce o jedné noze hrají v Nebe, peklo a ráj.“ … protože důležité je, jestli je člověk dobrý, bez ohledu na povolání nebo majetek …„Mějte na mysli, že je-li pořádná holka nevěstkou, je to zaměstnání jako jiné. Cožpak je kominík špinavec? Libuje si snad stokař ve společnosti krys a potkanů? Je hrobník šitý právě na mrtvé? Připouštíme, že některá zaměstnání jsou sprostá a jiná opět vznešená, přesto však vydělávati si chléb je věc jedna a býti takový či onaký věc druhá.“ Takže shrnuto, můžu doporučit jako takovou pohodovou podvečerní četbu, až bude venku sychravo a ošklivo, příběhy jsou to krátké, úsměvné a pokud vám nevadí (jak správně upozorňuje níže "zlovlk") květnatý archaismy propletený Vančurův styl vyprávění, můžu doporučit :-).... celý text

Mrtvá kočka 2007, Václav Cílek

„Kdo chce tygří mládě, musí za ním do tygřího doupěte.“ Sbírka stavěná jako společné rozmlouvání a přemýšlení nad paradoxní povahou zenových kóanových textů. Jejich četba pro mě byla takovým pokusem skrze vybraná moudra a příběhy přiblížit se, nebo spíš jen letmo kontaktovat se s jejich … spiritualitou? Byla to zajímavá zkušenost, sledovat důmyslně sestavenou mozaiku otázek a pochybností, a taky často humorný nadhled odpovědí mistrů … „Susan uchopil svou hůl a zamával jí před žáky. ´Když to natzvete holí, popřete tomu věčný život. Nenazvete-li to holí, popřete její stávající skutečnost. Řekněte mi, co byste navrhli za název?´“ Kóany jsou texty, které nemůžete nějak racionálně pochopit, racionální rozumové zdůvodnění tu je spíš na překážku, jediné co lze použít je … intuice, zenoví mistři se s pomocí těchto textů snaží svým žákům ukázat hranice myšlení, překonat jeho přísnou logiku. Cílem tak není najít řešení, ale zkušenost sama … „Na krajinu padl soumrak. V dáli se ozval zvon. ´Slyšíte zvon?´zeptal se jeden z mnichů. ´Ano,´přikyvovali mniši. ´Ne,´řekl mnich. ´Slyšíte jen jeho zvuk.´“ „Starý rybník žabí skok zvuk vody. /Bašó/... celý text

Balada z hadrů 1957, Jan Werich

"V:Ale vysvětlete mi, jak je možný, že tenkrát byli klauni a šašci a už nejsou. W: No já bych si nebyl tak jistej. Tedy klauni nejsou, ale šašků je. Protože klaun je řemeslo, to dá práci. Kdežto šaškem se může stát leckdo, aniž o tom ví, aniž to tuší, aniž to chce. Ovšem to je makačka. V: Tehdy klauni byli i v životě, tedy v životě běžném. W: Protože přirozenou cestou z toho života vyvěrali. Jak víte, život se neustále mění. Svět se mění. Svět byl dřív daleko větší, než je dnes! V: No to snad ne? W: Ovšem nebyly komunikace, nebylo rádio, nebyla pára. Tenkrát když král poslal druhýmu králi posla, aby mu vyřídil, že je vůl, no to trvalo. Dneska to máte e, e, eee, e, eee. To ví dřív, než to řeknou." Ačkoli jsem četla i viděla už několikrát (naposledy se mi připomněla právě minulý víkend na čt art v podání dvojice WaV) ... nikdy mě nepřestane bavit tahle baladická a přitom tak rebelantská hra z autorské dílny WaV. Dvě dějové linie - v té první do Francie 15. století, která je v krizi v období Stoleté války, proniká závan renesance a s ní kult svobodného člověka v podobě básníka Francoise Villona, vyjadřujícího se velmi buřičsky, a proto vyvrženého někam na okraj společnosti kde uvízne snad někde mezi láskou, zlobou, krásou a smrtí a ... a v té druhé, uvidíte v křeči zmítané Československo, které představuje stará cihelna, kde nocují taktéž různé postavy a postavičky z okraje společnosti /žebračka, student, herec, který už nehraje a nabízí divadelní kostýmy, ty nás, čtenáře a diváky, pak přenesou do villonovského příběhu/ ... v obou liniích jde samozřejmě o to samé, v obou proti sobě bojují pravda a lež, dobro a zlo, humanita a totalita, a v obou případech je svoboda projevu ... čistě výsadou bláznů! Dvě ústřední postavy - antoušek Georges a ponocný Jehan, aneb ústřední "tvořiči" satiry ... „Georges: Řekněte mi, pane, upřímné slovo. Jak to v tom Rusku vypadá? Hrůza, viďte, doufám? Jehan: Můžete být klidný. Něco strašlivého. Georges: To rád slyším. Bída, hlad, co? Jehan: Něco mnohem horšího, pane. Faleš! Přetvářka." A pak, v neposlední řadě - "předscény" neboli forbíny (originální know-how dvojice WaV) ... místo, kde "divák může zastihnout zázrak inspirace" ... "Zůstává-li co na tomto světě zajímavým a poutavým i pro nejomrzelejšího pesimistu, je to okamžik, kdy se rodí něco nového. To jsou chvíle zázraků.“ ... aneb chvíle tvůrčí radosti z improvizace samotné, z nadšení diváků, z okamžiků zrodu divadla bezprostředního, improvizovaného a dokonale komunikativního, kde už hlavní postavy nejsou hlavními postavami, ale najednou před očima vidíte "jen" dva klauny volně diskutující spolu ... a s diváky - tak přesně tohle je .... prostě geniální! PS: později, když dvojici WaV nahradila dvojice WaH /Miroslav Horníček/ ... pronesl právě on na adresu pana Wericha: „Vy nejprve jako autor přivedete hru do krize, a pak si jdete jako klaun před oponu povídat s lidma.“ :-) PS2: taky závidím (viz. níže komentář Damato) ... těm, co mohli vidět a slyšet WaV naživo!... celý text

Jako v nebi, jenže jinak 2019, Aleš Palán

Po Setkání se šumavskými samotáři, jsem se těšila na další sadu rozhovorů, nejenom ze Šumavy, Aleš Palán totiž jejich příběhy tentokrát "posbíral" napříč naší zemí. A zase to byl zážitek! Nová fotografka a její naprosto úžasné fotografie a osm životních příběhů, které stoji za to si poslechnout! Ne proto, že by životní osudy protagonistů téhle knihy byly nějak inspirativní, spíš, hodné zamyšlení, a to nad rozmanitostí příčin a důsledků, které člověka dokážou dovést, řekněme na okraj společnosti? Nebo spíš, jak jeden z nich řekl, na okraj systému. I když, myslím si, že jenom někteří z nich se tak cítí, někteří to tak asi vůbec nechápou, svůj život spíš berou čistě pragmaticky ... takhle se to stalo, touhle cestou prostě život šel, takhle to mělo být, takhle to muselo být, takhle se to prostě jen semlelo ... a proto jsem se ocitl/la, tam, kde teď jsem. V téhle knížce máte nejspíš neopakovatelnou šanci se s několika takovými seznámit ... "Prostě žiju, jak se dá." ... třeba s Bajzou, člověkem svobodným v tom nejširším slova smyslu, dnes už pro úřady, resp. pro společnost, pardon, systém, téměř neexistujícím, nebo spíš neviditelným, a taky s člověkem chudým v tom nejširším slova smyslu, a rovnou říkám, pro mě téměř nepochopitelně nepochopitelným. Docela podobně je na tom i další ze solitérů, Petr Lobeč ... "Mám svoje hovězí nápady a musím je realizovat." ... původně technik, teď důchodce, který je spokojený, tam, kde teď je, protože má na rozdíl od bývalých kolegů celé dny spoustu činnosti, a večer tak padne do pelechu únavou a čte si, až z toho usne ... "Nedokážu si představit, že bych byl celé dny zalezlý v bytovce, hledal ptákoviny na internetu a přeposílal je známým. _Ty to raděj zažíváš, viď? To by v Praze nešlo? Tady mi to jde líp. Už jsem v Praze nechtěl dál bejt." Víte na co jsem si vzpomněla? Na scénu z Vratných lahví, kdy pan Svěrák říká, proč už nechce být ve škole: "Já už tam prostě nejsem rád." A takhle se stalo, že si Petr na stará, důchodcovská, kolena, všechny ty své "hovězí nápady" plní, a to je přece obdivu, či chvály hodné, že? "Pořád mě baví hrát si s věcmi, vymýšlet." A pak tu máme jeden nádherně poetický název místa pro život, místa, kde je naprosto "liduprázdno ... hluboký les lemuje cestu skoro až na vrchol, teprve tam ustupuje a otevírá se nádherná prosluněná planina s dalekým výhledem. Uprostřed ní stojí osamělé stavení. Říká se tu na Člověčím." Přiznám se, že navzdory tomu úžasnému názvu, si neumím představit, kdo by tam, po vyslechnutí vyprávění paní Kateřiny, chtěl trvale žít ... _"Mluvila jste o sousedech, ti jsou ale za lesem a na druhé straně kopce, není tam od vás vidět, není tam slyšet. ... Bez elektřiny tu musela být fascinující tma." Její vyprávění bylo hodně zajímavé. Fascinující tma, čertovská, byla i u Zdeňa Sátory, jen trochu jinak ... _"Když jsem tu byl poprvé, připadal jsem si trochu jako v čertovské kuchyni ze starých pohádek. Mýlil jsem se." Zdeňa totiž úplně naplno prožívá každý kalíšek, gesto i každou větu, a hlavně, radostně! _"Snad jsem ho opravdu potkal: člověka, který žije v přítomnosti." Díky tomu je možná tak zajímavý i jeho pohled na zdraví a náš zdravotní systém :-) ... _"Vy jste zdravý? Su, ale nemožu za to. Co léčí, je kořalka a špek. Zuby nemám žádné, vypadaly mi a su spokojený. _Chodil jste s nimi k doktorovi? Ja sa doktora bojím." Ostatně, k doktorům má podobný vztah i další "případ" ... Dobler, který asi nejvíc ze všech splňuje premisu, člověka žijícího čistě pragmatický život ... _"Žiješ naplněný život? Blížíš se k nějaké jeho podstatě? Člověče, to nevím. Možná ani nemám odvahu nad takovými věcmi přemýšlet. Snažím se žít správně." PS: doporučuji zaměřit se na poslední otázku - o demokracii ... velmi zajímavý názor! A asi nejčistší "prototyp" člověka samotáře, žijícího ne mimo společnost, ale mimo systém je Michael Stoniš, k čemuž má, stejně jako všichni ostatní, spoustu důvodů ... "neseme totiž v sobě příliš velký nános, balvan memů, za těch deset tisíc let." Přitom "k životu stačí strašně maličko", což se vám bude snažit vysvětlit bratr Anděl, vlastně je to jedna z mála vět, které mě zaujaly z rozhovoru s ním, a pak snad ještě ... "Bůh je láska, a kdo přebývá v lásce, přebývá v Bohu a Bůh přebývá v něm." Až dosud jsem neměla vůbec tušení, a nikdy jsem ani neslyšela, že by v naší zemi žil nějaký poustevník, bylo to pro mě docela zajímavé zjištění, ale přiznám se, že mě bratr Anděl fakt příliš neoslovil, nebo jsem prostě jen neporozuměla jeho úsilí, které mi trochu přišlo jako promarněný život ... "Chce to pevnou vůli a pevné lidi. A srdce na dlani otevřené dokořán. Tohle dělá člověka šťastným." ... sám si totiž trochu protiřečil, nevěřím totiž že v ústraní, vyhýbajíce se lidem má člověk pro ostatní srdce dokořán, nevím, možná by, jako duchovní svou pevnou vůli mohl napřít víc, nebo smysluplněji, právě opačným směrem, a to směrem k lidem. A pak je tu poslední, Karin, která mě přesvědčila především o tom " jak umí být člověk slepý k vlastním chybám", protože mi to přišlo, že se ze všeho nejvíc se snaží "přiblížit se /jen a jen/ co možná nejvíc sobě." To se jí povedlo tak moc, až mi její vyprávění přišlo, navzdory jejímu humánnímu postoji ke všemu živému, tak nešťastně sebestředné. Souhlasím s Alešem, i pro mě je její životní cesta v podstatě mimo limity chápání? A právě proto mu za všechny tyhle zprostředkované cesty za hranice běžného chápání životní reality děkuji. Děkuji, že nám čtenářům připomněl, že způsobů prožívání reality je tolik, kolik je lidí na světě, protože to je čistě jedinečná, více méně nesdělitelná zkušenost, jak zakoušíme svět kolem sebe, jak ho prožíváme, je to totiž tak, že stejně ho neprožívá nikdo druhý, vždycky je to jen naše vlastní cesta a naše vlastní zkušenost se světem, a přesně tohle je dobré si občas připomenout. Takže, ještě jednou díky a těším se na další, téměř nesdělitelné, příběhy života!... celý text

Probudím se na Šibuji 2018, Anna Cima

„myšlenky jsou dost nebezpečný, když si je člověk nehlídá“ První, co mě na knížku nalákalo, bylo Japonsko, a samozřejmě, všechno to slibované neskutečno, které souvisí s tím, že autorka je stejně jako já, čtenářka a obdivovatelka Murakamiho :-). Druhé, co mě zaujalo, byla informace, že se jedná o literární debut mladé japanoložky a udělená cena Magnesia Litera, oboje slibovalo, že půjde o zajímavé čtení. A do třetice, co mě trochu odrazovalo, byla avizovaná intelektuálně-milostná studentská love story hlavní hrdinky (25ti, resp. 17ti leté) /to opravdu není můj šálek kávy/. Zvědavost ale převážila, a tak jsem se na Šibuji přeci jen vydala a začala zvědavě sledovat hlavní hrdinku Janu, … při pátrání po záhadném japonském spisovateli Kawašitovi (bavilo mě sledovat jeho příběh – jako spojky mezi jednotlivými články příběhu), … při řešení záhady - myšlenkového uvíznutí v čase (bavilo mě sledovat leit motiv rozpolcení a s ním spojenou atmosféru – dýchnou na vás totiž pocity odcizení, osamocení a v neposlední řadě dusivý pocit vězení), a samozřejmě, i … při studentských milostných dobrodružstvích (jejích vlastních, ale i těch ostatních probíraných, české i japonské pubertální mládeže, které nejspíš měly podpořit zřejmé kulturní rozdíly). Podle očekávání je právě tahle linie příběhu pro mě jejím nejslabším článkem, ale nebudu nijak přehnaně kritická, Janino studijně-životní dobrodružství bylo vlastně docela fajn. Jana absolvovala celkem úspěšně (na rozdíl od jiných svých vrstevníků) dost emočně složitou iniciační cestu k dospělosti, skrze poznání japonské popkultury a celkově japonské reality (plné promílajících se trendů workoholismu vs. konzervativních tradic), a tak, díky tomu úspěšně prošla vlastní vnitřní proměnou – především vystřízlivěním z ideálů :-). PS: souhlasím s komentářem magnolie níže, i za mě má autorka můj obdiv za osobní zaujetí japonskou kulturou.... celý text

Všechno je definitivní 2003, Stephen King

Tak tohle byla paráda! Další výborný Kingův povídkový výběr! Znovu mi potvrdil Kingovu profesionalitu, Stephen King je totiž pro mě vzorem profesionála, který dokáže napsat jak výborný tisícistránkový román, a nebo rovnou x-dílnou úžasnou výpravnou sérii, ale zrovna tak i dokonalou minipovídku, a to v opravdu minimalistickém rozsahu. Což si můžete ověřit právě v téhle sbírce povídek, kde většinou, opravdu na minimálním prostoru, je sděleno vše! Vše co sděleno být má ... A je téměř samozřejmé, že všechny povídky v téhle sbírce mají něco společného, leit motiv, kterým je něco ... dokonale definitivního - "zlo, které nabývá mnoha různých podob". V některých povídkách je to zlo zjevné, v jiných je zas jeho původce neznámý, nebo neurčitý, a nebo ho lze tušit opravdu jen v náznaku, ale vždycky tam nějak JE. Má mnoho podob, někdy je třeba nadpřirozené a jinde jsou jeho původcem zase jen a jen lidé. A já pak nemůžu jinak než obdivovat pana Kinga, jak dokáže naprosto čistě a profesionálně proniknout do psychologie každé z postav, jak dokáže nám čtenářům mistrně sdělit, co si která postava myslí, a geniálně pak vyjádřit její vnitřní napětí, jak se cítí, jak a proč se chová tak, jak se chová, a ve finále čtenáře navést, jak ze všech posbíraných indicií poskládat příběh, který pak už téměř samospádem velmi rychle a neodvratitelně spěje ke svému konci ... ke konkrétní tragédii, nebo k vyřčené či pro změnu nezodpovězené, a nebo jen v náznaku tušené otázce ... která s vámi ovšem otřese možná víc než završená tragédie! Tak přesně tohle považuji v Kingově tvorbě za jeho geniální know-how! Popisované různé strachy a úzkosti, které prožívají všichni Kingovi hrdinové jsou potom tak opravdové, že všechno to zlo v člověku a všechno jeho počínání, které z něj vyplývá, jsou možná tím nejděsivějším co v téhle sbírce povídek najdete! PS: k jednotlivým povídkám pak v sekci Povídky najdete samostatné hodnocení a komentáře.... celý text

Portrét 1960, Nikolaj Vasiljevič Gogol

Temná, téměř hororová povídka o chudém zneuznaném malíři … „Vyskočil z postele, pološílený, hlava mu div nepraskla. Nedovedl si vůbec vysvětlit, co se to s ním děje: zda ho trápí můra či upír, zda blouzní či má horečku nebo živý sen.“. Malíři, který se (řečeno současnými slovy) vrhne na dráhu komerčního úspěchu na úkor kvality … „lidé vysoké umění nechtějí a nikdy ho ani neocení. Nechal si tedy platit za to, že maloval lidi podle jejich přání.“ A tak Čartkov maluje a maluje, kam se ovšem poděl jeho talent, o tom přemýšlejí jen jeho dobří přátelé. Střet s realitou pak na sebe nedá dlouho čekat a bývá pěkně tvrdý, a náš geniální (rozumějte, konzumně úspěšný) malíř se s ní potká opravdu velmi, velmi tvrdě. Geniálně (umělecky precizně) krásný obraz jeho vrstevníka, mu dá totiž poznat … závist … „Dílo mu vyrazilo dech a po dlouhé chvíli ticha musel uznat, že nic tak krásného ještě neviděl. Cítil se zničený a zrazený. Jak je možné, že jeho díla taková nebyla? Lidé ho zbožňovali, chválili jeho obrazy, nazývali Čartkova géniem. Kde byl tedy problém?“ Problém je totiž v tom, že závist dokáže člověka sežrat … Geniálně jednoduchý hororový děj pak graduje ve své druhé, téměř samostatné části příběhu, která už ale není příběhem malíře, ale příběhem jiného obrazu, toho, díky kterému se původně události daly do pohybu … a pak, díky očím, které z něj shlížejí … nečisté síly se totiž dávají do pohybu … ,,Nakonec, to už nemohl déle snést, cítil, že ty oči se mu propalují do duše a vyvolávají v ní nevýslovný strach.“ Četba ani ne na hodinku, přesně tak akorát na deštivý, pošmourný podzimní večer …... celý text

Večery u krbu 1995, Ondřej Neff

„... je nesmysl chtít po spisovateli, aby psal o sobě, že je to něco podobného, jako kdybychom požádali vlaštovku, aby létala. Vždyť spisovatel nepíše o nikom jiném než o sobě a každá postava, kterou stvořil, je nahlížena jeho vlastním vnitřním zrakem a nese v sobě črty, jež autor vypozoroval na některé z přečetných faset své vlastní duše.“ Muselo to být moc pěkné, i když to nebylo večer a nebylo to u krbu, nýbrž u vína, ale hlavně v přítomnosti blízké osoby, se kterou jste evidentně rádi. Myslím, že si to oba užili :-). Tak na mě působila knížka – společné dílo otce a syna Neffových, kde tatínek vyprávěl a syn zapisoval a opatřoval poznámkami. Z jejich společného úsilí – velmi osobitého mixu Vladimírova vyprávění a Ondřejových vzpomínek a komentů se tak zrodila zajímavá kronika jedné zajímavé a nejen umělecky nadané rodiny. Je to moc příjemné čtení, takové, jako kdybyste tam seděli s nimi, před sebou taky dvojku bílého a tiše se zájmem poslouchali jejich rozhovor, do kterého nezasahujete, ani nijak jinak nevyrušujete, protože jejich vyprávění vás zaujalo a vy si přejete jen, aby vám z něj neuteklo ani slovo, protože ten rozhovor otce a syna stojí za to! Pohybuje se někde na hranici debaty o rodinných záležitostech a debaty profesní (spisovatelské, kde se docela dost třeba prozrazuje o tvůrčích metodách, zvlášť Vladimíra), a kdy oba jedou na stejné vlně … prostě, mají si co říct :-). Takže, řeč je třeba o tom, co všechno může zakalit vztahy rodičů a dětí (vzpomínka Vladimíra na svou matku)… „Jednou mě maminka vzbudila. Nechal jsem v koupelně na zemi ručník, takže mě donutila vstát, jít do koupelny a ručník zvednout. A pak už jsem ručník házel na zem úmyslně, ze vzdoru, a v noci čekal s očima upřenýma na černý strop, kdy mě přijde vzbudit.“ Mezi řečí taky přijde na přetřes doba, kdy Neff starší psal svou známou pentalogii Sňatky z rozumu … „Vždycky trval (otec) na tom, že řešení příběhu musí být jednoduché, a tudíž elegantní, jenže hledání elegantního řešení ho stálo nesmírné úsilí. (…) Dobře si vzpomínám, jak ji (pentalogii) v šestapadesátém roce začal psát. Román Sňatky z rozumu začínal v roce 1891, v době Jubilejní výstavy v Praze. Na scéně už byl Martin Nedobyl, starý, umírající muž obklopený rodinou, která se těšila, až hlava rodiny zemře a nechá po sobě dědictví. To ale nebyl nějaký náčrtek, synopse poznamenaná pár slovy na rubu jídelního lístku. To byly skutečné úvodní kapitoly románu o rozsahu snad sto dvaceti stran! Táta psal a psal, jenže mu to připadalo klopotné, bez vtipu a bez jiskry. Po několika měsících práce hodil rukopis do kamen a začal znovu, vrátil se o půl lidského věku zpátky, vytvořil postavu Valentiny (předlohou mu byla samozřejmě máma) a jako protiklad jí uvedl Lízu, zkrátka začal psát Sňatky z rozumu, tak jak je znají čtenáři i televizní diváci.“ A je toho samozřejmě mnohem, mnohem víc. Celé to rodinné vyprávění Ondřej poskládal do knižní podoby s náležitou pečlivostí, je totiž na něm vidět, že to pro něj byla … srdeční záležitost. „Kráčeli jsme Žižkovem a on pózoval a hrál cicerona, který ukazuje tam, ukazuje onam… Čtenáře by asi překvapil slovní doprovod těch vážných gest. „Nuže, vážení čtenáři, kráčíme ulicí, o níž nevím, jak se jmenuje. V tomto domě, postaveném v roce, který neznám, se jistě někdo narodil, ale nevím, kdo to byl.“ Byla to tedy všechno mystifikace, podvod? Naprosto ne. Bylo to umění mistrné orientace v pramenech, kde po delším či kratším pátrání, zpravidla však delším, nalezl podnět, který mu umožnil vytvořit onu základní kostru příběhu, jež bude jednoduchá a elegantní, a tudíž i přesvědčivá.“ PS: Protože tohle vyprávění je rodinné, nemalou úlohu v něm má i máma, která sice není spisovatelkou, ale svou významnou poradní roli v tvůrčím procesu /ostatně jako ve všech rodinných procesech/ samozřejmě sehrává :-) … „… jednoho večera, po předčítání, se ho máma zeptala: „Poslyš, řekni mi, co vlastně ten Kukaň chce?“ Táta se naježil, protože tušil, že bude následovat hádka. „Co by měl chtít? Chce být čestný, neústupný, přímočarý…“ „To už je,“ pravila maminka. „Jenže pořád nevím, co chce.“ Hádka vskutku následovala. Táta dal zaznít svému hlasu. Dovedl hřímavě burácet a toho večera své dovednosti plně využil. V následujících dnech nenapsal nic, s mámou nemluvil, zasmušile seděl v křesle a četl Alfred Hitchcock’s Mystery Magazine. Když se uklidnil a byl schopen komunikace, řekl mi: „Víš, že máma měla pravdu? Postava musí něco chtít. Někdo chce auto, někdo se chce proslavit, někdo se chce vyspat se sousedovou manželkou: tohleto všechno je správné chtění, ze kterého vzniká drama. Jenže co je to za chtění – být čestný? To není chtění, to je blbost,“ ukončil své teoretizující expozé.“ PS2: Souhlasím s "tatopulos" níže - úžasné ilustrace Kamila Lhotáka jsou knížce opravdu jako šité na míru! PS3: Nevíte, kde by ještě prodávali ty zázračné Morrisonovy pilulky? Já bych si je hned běžela koupit! Letos by byly velmi aktuální! :-)... celý text

Továrna na Absolutno 1947, Karel Čapek

Aby bylo mezi námi hned od začátku jasno, obdivuji každé písmenko, které pan Čapek napsal! Slova, která z nich stvořil, varují a přitom zároveň léčí! Jsou absolutně nadčasová … v době svého vzniku, kdy rychlost „nového světa“ teprve začala nabírat na obrátkách, a úplně stejně i dnes, kdy se někam řítíme nadsvětelnou rychlostí, aniž bychom alespoň tušili, kam naše cesta vede … nám můžou pomoci, zorientovat se! Pro Čapka je „člověk“ a všechno to, co k němu náleží, tím nejdůležitějším, proto se tak často konfrontuje s otázkou, jak najít dobro – v sobě, v každém z nás, proto se tolik zaobírá těmi protichůdnými silami, které v sobě máme … tvořením vs. ničením, a proto nám, stále dokola ukazuje a zároveň nás před tím varuje, že tyhle dvě síly spolu jednoduše koexistují, a tak nemůžou jedna bez druhé být, protože teprve pak je jasné, proč je to na světě tak, že čím efektivnější prostředky v rámci pokroku vymýšlíme, čím víc tak naši civilizaci „zdokonalujeme“ … tím efektivněji a účinněji ji i ničíme! Jak jsem psala, pan Čapek varuje, ale taky léčí! On totiž, na rozdíl od mnoha jiných autorů, nikdy neztratil základní důvěru v obyčejného člověka, v jeho schopnosti a taky víru, že všechno to, před čím varuje, si nakonec nějakým způsobem vezmeme k srdci. … „největší víra by byla věřit v lidi“ … A toho se pan Čapek drží :-). Jsme lidi, důvěřujme tedy našim schopnostem, ale, bacha, nepřeceňujme je, měli bysme totiž taky pochopit, že naše lidskost nás tím zároveň omezuje! Opakování je matka moudrosti, takže, znovu a znovu, ale zase trochu jinak … největší problém moderního světa, nebo řekněme 20. století, se totiž plynule přesunul i do století následujícího, tedy našeho. Jak je vidět, stále řešíme to samé … „co je největší problém moderní techniky?“ „Obchod,“ řekl prezident. ... „Žádný obchod, rozumíš? Spalování! Dokonalé využití tepelné energie, která je ve hmotě!“ Takže pozor, moc dobře to víme, jen na to rádi zapomínáme, že každý vynález, který naruší zaběhnutý řád světa … způsobuje jen problémy! A přitom je nám to servírováno stále dokola :-) … „Víš, co je to panteismus? To je víra, že ve všem, co existuje, se projevuje jeden Bůh, nebo Absolutno, jak chceš. V člověku i v kameni, v trávě, ve vodě, všude. A víš, co učí Spinoza? Že hmotnost je jenom projev nebo jedna stránka božské substance, kdežto druhá stránka je duch. A víš, co učí Fechner?“ „Nevím,“ přiznal se prezident Bondy. „Fechner učí, že všecko, vůbec všecko je oduševněno, že Bůh oduševňuje všechnu hmotu na světě. A znáš Leibnize6? Leibniz učí, že hmota je složena z duševních bodů, z monád, které jsou boží podstaty. Co tomu říkáš?“ „Nevím,“ řekl G. H. Bondy, „já tomu nerozumím.“ „Já také ne; je to strašně spletité. Ale představ si, že dejme tomu opravdu v každé hmotě je Bůh, že je v ní nějak zavřen. A když tu hmotu nadobro rozbiješ, … Spálíš jeden atom, a máš najednou plný sklep Absolutna. To ti je úžasné, jak se to hned rozprostraní.“ Nemůžeme říct, že bychom nebyli varovaní. Víte, pane Čapku, já teda takový optimista asi nejsem, mě teda čím dál víc připadá, že jsme stále absolutně nepoučitelní! … „Nedá se to uzavřít ani vysát. Je to rozpoutané zlo.“ „Nu a co,“ řekl pan Bondy, „je to opravdu takové zlo? I kdyby to všecko byla pravda… je to takové neštěstí?“ „Bondy, … je to ohromná věc. Převrátí svět technicky a sociálně; nesmírně zlevní výrobu; odstraní bídu a hlad; zachrání jednou naši planetu před zmrznutím. Ale na druhé straně vrhá do světa Boha jako vedlejší produkt. Zapřísahám tě, Bondy, nepodceňuj to; my nejsme zvyklí počítat se skutečným Bohem; nevíme, co by jeho přítomnost mohla napáchat …!“ ... „Vůbec, nevidím tě tu rád. Jsi trochu příkrý; já si nechci Absolutno hned předem urazit.“ „Bondy,“ šeptal Marek s hrůzou, „varuji tě naposled: uvedeš Boha na svět!“... celý text

Elementární částice 2013, Michel Houellebecq

„Jak daleko můžeme zajít, než narazíme na odpor z druhé strany?“ Houellebecqovy Elementární částice hodně drsně až mrazivě geniálně ukazují, kam až věci mohou zajít, když se jim neurčí mantinely … Je to román, ve kterém najdete vše! Vše co vypovídá o lidech 20. století – jsou to hlavně pochroumané vztahy, lhostejnost, samota a hořkost, protože pocity lásky, něhy a lidské pospolitosti už dávno ze společnosti zmizely! To, co si tak současní lidé ze všeho nejvíc vzájemně prokazují je pak jen čistá lhostejnost, v tom lepším případě, v tom horším, přímo krutost. Houellebecq vypráví příběh současné společnosti, která už není ničím víc než jen souhrnem jednotlivců, nefunkčních členů nefunkční společnosti, založené na naprosté eliminaci soukromí, důstojnosti a lidskosti. Skrze něj se propracovává až k myšlence vytvoření utopické společnosti budoucnosti. Vypráví dost drsným jazykem plným přímočaře syrových popisů, které bodají, často přímo bolí, a mnohé jsou až krutě pornografické. Tak, varovaní jste byli! A teď už se můžete seznámit, s nevlastními bratry Brunem Clementem a Michelem Dzerjinským, kteří mají společnou velmi nekonformní matku, ovlivněnou sexuální revolucí 60tých let, hledající především svobodu, v čemž ji jsou synové přítěží, tudíž se jejich výchovou nemíní vůbec zaobírat. S Brunem a Michelem se potkáte v zralém, řekněme středním, věku. Michel oplývá „druhořadými intelektuálními schopnostmi“, které ovšem stačily na to, aby vystudoval vysokou školu a stal se uznávaným vědcem, jeho bratr Bruno, je prostě učitel nenacházející dostatečné sexuální uspokojení. Houellebecq se retrospektivně vrací do jejich dětství a za pomocí detailního „rozpitvání“ jejich životů se propracovává k jádru své literárně-odborné sondy, jeho cíl je po chvíli zřejmý, najít a odhalit mechanismy, uvádějící do chodu všechny ty společenské procesy, které nás obklopují, jako např. tržní ekonomika, která vniknutím do soukromé sféry způsobila totální eliminaci soukromí a tím i ztrátu svobody, ale taky těsného kontaktu či symbiózy těla a duše, protože lidé jsou podle Houellebecqa ve smyslu tržní ekonomie už dlouho odsouzení … k nekonečnému a nenaplněnému hledání štěstí, k utíkání od bolesti, kterou způsobuje nenaplnění všech těch možných (a ve smyslu tržního hospodářství nabízejících se) materiálních nebo sexuálních požitků. Metaforou pro hledání svobody a bezpečí se v takové společnosti stalo nakupování – všeho, na co si jen vzpomenete. Takové „lidské hodnoty“ – jako „kult těla“ (Bruno), nebo všeprostupující „racionalizace“ (Michel) – pak podle Houellebecqa vedou k „nastolení obecně depresivní, až masochistické atmosféry ve společnosti“ … „Eroticko-reklamní společnost, ve které žijeme, se snaží touhu organizovat, rozvíjet ji do nevídaných rozměrů, a přitom uspokojení udržuje v rámci soukromé sféry. Aby společnost fungovala a soutěž pokračovala, musí touha růst, šířit se a potírat životy lidí.“ „Dalo by se říct, že Západ se nadevšechno zajímal o filozofii a politiku … literaturu a umění; ve skutečnosti ale v jeho dějinách nemělo nic takovou váhu, jako potřeba racionální jistoty. Náboženství jsou především pokusy o vysvětlení světa; jako takové neobstojí, když narazí na naši potřebu racionální jistoty.“ Škoda, že všechno to vědecké zdokonalování a zvyšování racionality (jak na to přijde Michel) vedlo jen k záhubě lidskosti, a všechna ta sexuální revoluce 60tých let (jak na to přijde Bruno) vedla jen k oddělení sexuality od její reprodukční funkce, a tak k rozpadu rodinných struktur … „Jakmile jedinci zbavení obvyklých morálních omezení vyčerpají dostupné sexuální rozkoše, začnou vyhledávat bohatší rozkoše krutosti … beatníci, hippies a masoví vrazi se shodují v úplném volnomyšlenkářství, v hlásání úplného uplatňování individuálních práv proti veškerým sociálním normám a pokrytectví, které podle nich představuje morálka, cit, právo a milosrdenství.“ Houellebecq je ve své univerzální výpovědi, svém popisu všech těch negativních projevů naší „hyperkonzumní“ společnosti, krutě realistický … bezprostřední dopad na lidskou psychiku tak ukazuje provokativním a skandálním způsobem jako fatální … protože citové postižení je pro nás pro všechny, pro lidské společenství, trvalé! „Každé uspokojení nebo to, co bývá obecně nazýváno štěstím, je vlastně v podstatě vždy jen negativní a nikdy pozitivní. Nejde o štěstí, které přichází původně a samo sebou, ale nutně vždy o uspokojení nějakého přání. Neboť přání, tj. nedostatek, jako podmínka předchází každému požitku. Uspokojením však končí přání a tudíž i požitek. Proto uspokojením či obšťastněním nemůžeme nikdy získat víc, než že se zbavíme nějaké bolesti, bídy.“ Jediné, co má v takovém světě smysl, pro každého, kdo dokáže nahlédnout tuto skutečnost, je hledání nějaké formy úniku. (Artur Schopenhauer a jeho „vůle k životu“ in Svět jako vůle a představa) „Čím větší porci štěstí se pokoušíme ukořistit, tím hlubší bývá následný pád a ztráty … následky jsou pak často tragické.“ (Michel Houellebecq)... celý text

Knihkupectví na Bylinkovém náměstí 2019, Eric de Kermel

“Bylo jednou jedno … Tak začínají příběhy, které nás okouzlují. Bylo jednou jedno knihkupectví …” Příběh začal přesně tak, jak měl, a mě nečekaně rychle okouzlil a pohladil po duši :-) … začalo to názvem a pěknou obálkou, pokračovalo krásnými ilustracemi, a pak už přišel incipit kiss … “první dojem, ten bývá velmi často správný, často, ale ne vždy!” … tak tentokrát to zafungovalo, protože pak už přišlo jen naprosto příjemně plynoucí čtení, navozující pohodu a otevírající čtenářovu mysl. Podařilo se, naladila jsem se na stejnou vlnu jako majitelka tohoto knihkupectví a věřte mi, že Natálie, bývalá profesorka francouzštiny, mi byla výbornou průvodkyní světem knih, je to totiž velmi příjemná, milá a empatická dáma, která o knížkách umí krásně vyprávět, umí se do čtenáře vcítit a ví tak naprosto přesně co potřebuje! A víte, že se mi fakt nečekaně přesně trefila do vkusu? A tak jsem si, kromě úžasně uklidňujících a příjemně strávených chvil v knihkupectví při sledování všech těch mikropříběhů jejich návštěvníků, odnesla taky docela slušný seznam nejenom francouzské literatury (v rozmezí filozofie, odborné i krásné literatury), který se přesune na přední příčky v mém seznamu chystám se číst, nebo spíš toužím číst ... jen čas mi není přátelsky nakloněn :-). PS: … tahle knížka je mj. taky moc pěkným vyznáním knihkupectvím a knihkupcům … “Co je to knihkupectví? Mnohem víc než řady polic, v nichž se prodávají literární díla. Je to prostor … sdílení důvěrnosti … místo, které spojuje.” … a taky kraji na jihu Francie, okolo městečka Uzes … “Je snadné si zamilovat Uzes v zimě, když sedíte u stolu na terase a před sebou máte krajíc chleba s kozím sýrem a olivovým olejem. Malé městečko Uzes vděčí za svoji krásu historii … město bylo opraveno a vzniklo z něho to, čím je dnes – poklad renesance.” PS2: Bylinkové náměstí hledejte v srdci Uzes. Vydejte se na procházku! “Dá se tam dostat jedině pěšky, spletí pěkných uliček. … Náměstí je obklopené podloubímí, ve kterých jsou zahrádky restaurací. Každou sobotu a středu se tam koná velký trh.” Tak tam bych mohla taky žít … úplně se vidím na některé z těch zahrádek … s kávou a knížkou v ruce! :-)... celý text

Sítě 2016, Petra Dvořáková

K Petře Dvořákové jsem se dostala díky rozhovoru v časopisu HOST 01/2019, kde jsem zjistila, mj. že její vlastní životní příběh by vydal sám o sobě na několik dramat a všechny tyto její zkušenosti pak možná nasměrovaly její autorskou dráhu směrem k emocím, a k jejich prožívání. Ke knížce Sítě sama autorka říká, že jsou čistou beletrií, samozřejmě, že se jí problem „nesebevědomí“ přirozeně nějak vnitřně dotýká, ale příběhy, jako takové si kompletně vymyslela, nepíše proto, aby se s něčím vyrovnávala, ale proto, že se potkala s tématem, které ji nějak zasáhlo, a to pak domýšlí prostřednictvím příběhu, protože to je místo, kde ho může nahlížet z různých perspektiv, skrze postavy, může tak být někým jiným a zakoušet emoce někoho jiného. To mě zaujalo, a tak jsem se opatrně pustila po té umně utkané pavučině a nechala se zlákat do sítí tří příběhů, ve kterých se hlavní hrdinky zapletou do nastražených „pastí“ – sítí zaběhnutých vzorců chování. “Teprve teď vám dojde, jak se věci mají. A kde v tom všem stojíte vy sami. Jenže to už je pozdě. … Jestli tomu celému chcete porozumět, zapomeňte na jakoukoliv logiku. Zapomeňte na všechny zákonitosti, podle kterých jste se až dosud v každodenním životě orientovali. Zapomeňte I na svou …mimořádně vyvinutou schopnost odhadnout chování druhého člověka několik kroků dopředu.” Tři příběhy, a v každém, jako diváci filmu, můžete sledovat, jak se hlavní hrdinka ocitne pořádně zamotaná v životní situaci do které ji dostalo její /ne/sebevědomí. „Kristýnu samotnou rozčilovalo, že se nedokáže skoro nikdy uvolnit. Její dny byly jeden vedle druhého napjaté jako struny, aniž k tomu měla vážnější důvod, a co chvíli se propadala do nejistoty a váhání.” V příbězích Petry Dvořákové tak zjistíte, jaké to je, když některá z emocí, např. ostych, navzdory všem předsevzetím, vždy zvítězí. Hrdinky těchto příběhů ale nejsou pasivní, vědí, že je něco špatně a sbírají sílu s tím něco provést, jejich metou je něco, co je pro mnohé běžnou součástí jejich životů, ovšem ne tak pro hrdinky těchto příběhů, “víc si věřit” – to je pro ně cíl, naštěstí jen skoro nedosažitelný. Každopádně se milí čtenáři připravte na poměrně komplikovanou pouť … sítě, které Petra Dvořáková upletla jsou pořádně pevné, budete tápat v indiciích, pochybovat o jejich smyslu a snažit se pochopit, a přitom k vyřešení téhle hádanky stačí jen … “zbavit se všech stereotypů” a podívat se na svět z různých úhlů pohledu … „To právě nevím. Řekla bych, že se mi víc líbí, když zůstává nějaké tajemství a naděje. Ale stejně mi to nikdy nedá a nakonec vždycky nasvítím scénu i seshora, abych poznala pravdu.”... celý text

Těžké melodično 1998, Terry Pratchett

„Nikdo neví, kdy a proč se Smrť začal v praxi zajímat o lidské bytosti, se kterými tak dlouho pracoval. Pravděpodobně to bylo z obyčejné zvědavosti.“ Jak bych Vám to … prostě ten příběh pokračoval a teď tu máme Zuzanku … a odněkud se ozvalo: „ANO, MOHL JSEM S TÍM NĚCO UDĚLAT.“ … jenže ON s tím nic neudělal, a jen si posteskl … „PROČ MUSÍ VĚCI BÝT TAK, JAK JSOU? „No -“ NEVÍŠ, co? „Ne úplně přesně. Od takových věcí se přece čeká, že budou záhadné, ne?“ … a navíc, to podle Alberta, ON vždycky nakonec pochopí tak nějak špatně a v tom je ta potíž, protože ON tak nějak mine podstatu věci, a pak příběh pokračuje svou vlastní cestou. Abyste tomu rozuměli, „pro tyhle události byl v lidském podvědomí uložen určitý scénář. … Život šel dál.“ … takhle to prostě funguje odjakživa a pro všechny … až na Zuzanku. A pak tu máme starý dobrý Ankh-Morpork, jehož vodu byste mohli nejenom pít, ale dokonce si ji kus ukrojit a žvýkat, navíc pár doušků vody z Ankhu by s člověkem přinejmenším provedlo „věci, na které by si už nikdy v životě vzpomenout nechtěl“, a ani jinak se v něm asi nic nezměnilo, mnozí sem stále přicházeli hledat své štěstí, ovšem „k jejich neštěstí tam své štěstí přicházeli hledat i jiní.“ A tak se tu shodou všech možných i nemožných okolností sešli bard Imp y Cilin, troll Perm Modrá skalice a trpaslík Zlota Zlotasson a za vzorného dohledu Noční hlídky dorazili do Cechu hudebníků, odkud je ovšem vyrazili a tak šli svou vlastní hudební cestou vstříc skvělé hudební kariéře. „Podívejte, hlavy vzhůru,“ prohlásil Zlota. „Zítra nám najdu nějaký angažmá. Žádnej strach. Znám v tomhle městě každýho. Když jsme tři, to už je skupina.“ „Vždyť jsme společně ještě ani nezkoušeli,“ namítal Imp. „Budeme zkoušet průběžně,“ odpověděl mu Zlota. „Vítejte do světa profesionální hudby.“ Jo a taky tu je jeden ukecaný havran, který nesnáší dělat „Krá“ a místo toho radši mluví, protože tohle je okultní havran, a tak je to právě on, koho KVÍÍK (no jasně, krysí Smrť) pověří, aby Zuzance všechno objasnil … „Samozřejmě,“ přikývl havran, „… jedna z důležitých věcí, co se týče lidí, jeden z klíčových rysů, abychom tak řekli, je, že jen velmi neochotně připouštějí, že by je uprostřed noci mohla probudit oživlá krysí kostra, která pak narychlo shání tlumočníka. Ostatně, lidé ho stejně nevidí.“ „Já ho vidím.“ „A to je právě ono!“ Takže, teď už máte všechny indicie a už vám jen, milí zeměplošští spoluturisté, můžu popřát dobře se bavte na další krkolomné dobrodružné jízdě napříč Zeměplochou, dejte si pozor na díry ve vozovce, výmoly a samozřejmě bludné kameny, protože nikdy nevíte, do čeho (pardon, do koho) právě kopete, či o co (koho) právě brkáte! Každopádně vás opět čeká parádní jízda! PS: Ani jsem netušila jak je tenhle příběh právě teď aktuálně výchovný! :-) „Imp se pokusil pochopit, co se děje. „Tak dobrá,“ říkal právě Zlota. „Dohodli jsme se, platí?“ „Platí,“ přikývla stařenka. „A neplivej si na ruku, než si plácnem, takové věci jsou nehygienické!“ PS2: Jo a nezapomeňte! „Hudba je prakticky ve všem, když víš, jak ji tam najít.“... celý text

Nová divočina 2020, Jonáš Zbořil

„… přemýšlíš, jestli to takhle mělo být ...“ Když se ohlédnu zpět k anotaci, řekla bych, že ze všeho nejvíc je knížka sbírkou básní – zamyšlení „o věcech, které jsou nám denně na očích, a kterých si přesto nikdo nevšímá“, o věcech, které jednou budou nejspíš příčinou nepříliš vzdálené nové divočiny, do které lidstvo podle Zbořila dost rychle směřuje, protože, navzdory tomu, že je to svět budoucnosti, je to svět nám poměrně důvěrně známý – denně totiž máme indicie na očích a přesto je nevidíme! „poslední semena macešky se ztratila u Malešic, je to tragédie“ … „najíždíme tak na nejdelší skluzavku ve střední Evropě …“ … „když procházíš regály, doufáš, že nevstupuješ za ohyb horizontu …“ (Na okraji zájmu) „…. proč se tento les neuklízí? … a čínská sonda gruntuje vesmír…“ Takže díky za tohle lehké, lyrické popíchnutí, a připomenutí každodennosti, kterou nevnímáme – doma, na ulici, ve světě, všude kolem! „světlo z kuchyně družice nad ulicí mi svítilo na cestu …“ … „krajina je spodní strana ulice kolem není příroda keře, houštiny … věci za postelí lidstva …“ Ještě nikdy se mi asi nedostalo tak lyrického apelu na to, abychom byli k sobě navzájem, k světu kolem sebe, i k vesmíru za našimi pozemskými hranicemi, víc všímaví! „potřebujeme nový kalendář změnil jsem počítání“... celý text

Rýma 1978, Stanisław Lem

Když se spisovatel sci-fi a fantastiky začne zaobírat tématem mezinárodního terorismu, vznikne z jeho myšlenkových konstrukcí téměř filozoficky laděný detektivní příběh … „Řekl jsem mu, že nejsem detektiv a nemám nic společného s kriminologií, že jsem se jen zapletl do podivné a nepříjemné věci …“ … který sice nebyl úplně mým šálkem kávy, protože od pana Lema mám radši čistokrevné sci-fi, přesto jsem si ho docela ráda přečetla (vzhledem k malému rozsahu to bylo docela příjemné zpestření), mám totiž ráda příběhy řešící s nadhledem svět kolem nás a lidské vztahy v něm … „Nikdo už se ničemu nedivil. Ztratili jsme schopnost se divit …“ … jen jsem si musela trochu zvyknout na Lemův zvláštně ironický, a určitě osobitý, jakoby humor … "Je to hlavolam," řekl jsem, když jsem vkládal do přístroje první roličku, "hlavolam sestavený z kousků, z nichž každý zvlášť je průhledný, ale dohromady se spojují v nejasný celek. Už si na tom vylámal zuby i Interpol. V poslední době jsme provedli simulační akci, o té vám budu vyprávět později. Výsledek ovšem nepřinesla žádný." … „Jako každý novopečený detektiv nesmírně toužil po tom, aby se mohl blýsknout před svým šéfem. Díky této horlivosti vyšly najevo dost podivné věci … následky nebyly vážné.“ … a vlastně mi to bylo sympatické :-) … tyhle jednoduché, krátké, přesně mířené, filozoficky laděné věty schované v textu popisně jinak dost rozvláčném … a tak jsem se víc než detektivním příběhem, bavila vyhledáváním právě takových ... „drobných skvostů“ :-) … „Nehodíme se pro život ve vesmíru, a právě proto se ho nevzdáváme.“ „Teď jsem spatřil v převzaté roli něco urážlivého, jako kdybych provokoval osud.“ „Psychologie je psychologie, ale rýma rozhodla.“... celý text

Sepie 1948, František Halas

„Do kostí studí svět …“ (ŽÁROVKA) … „jednou najdeš svá slova jak terno loterie a vyhraješ vše.“ (POESIE) Přestože se o Halasově prvotině píše, že je to sbírka ovlivněná deziluzí a skepsí, kde je taky často skloňováno slovo „smrt“ … „Bylo to století laskavé a ukrutné jako vlčice kojící bezpočet Romulů a Remů události naříkaly v listoví novin.“ (PAŘÍŽI, AŽ TĚ NEBUDE) … na mě působily Halasovy verše spíš klidně, až meditativně, a všechny ty motivy zmaru jsem vnímala spíš jen … jako trochu hořce znějící intimní vyznání … … třeba o slovech a osudu básníků … „Zrána strážce majáku sbírám své vlaštovky Sny narazily o hlavu už nevzletí Pak mám podezíravé oči trápím se nepostihlými slovy prý je to osud básníků kdo ví kdo ví Slova přicházejí jak slzy slova tekou jako med od slov ke rtům ty vzdálenosti nepřejdeš .. (SÉPIE) … nebo o otázkách a pravdě … Moudrost Pravdy ty staré jak víno které stáčel Noe jsou dopity kde najít nové Gordický uzel vrásek přesekni jedním sekem bez otázek smíchem Nač Proč Ropucha na prameni žab a shoď bez truchlení … (MOUDROST) … či o deziluzi … „Je to tak jednoduché postavit vejce po Kolumbovi básník to činí posté se všemi slovy Zůstává mu prvenství objevů známých věcí a smutek cesty polární co v moři končí.“ (ÚTĚCHA) … a taky o jediném nástroji, který básník má, slovu, díky kterému se dostane k smyslu věcí ... „Otevřena je zas hospoda světa za okny vzpomínka …“ (NEZNÁMÝ VOJÁK) „Žebrácké hole vzpomínek smějme se ať nám není zima netlučme marně na brány let …“ (KLID) A nakonec to bylo docela příjemné večerní posezení :-) … „Slečno řekněte mi jak to děláte že hodiny neoněmí když se svlékáte …“ (LYRICKÉ SMETÍ)... celý text