alef přečtené 1276

Kritika slov 1920, Karel Čapek

„Omyl, hloupost nebo lež nezačínají myšlenkou, nýbrž už slovem.“ „Vážné doby se obyčejně vyznačují tím, že strašně znevažují veškerý život. Vážné doby jsou ty, které dělají ze světa paseku. Říkáte, že doba je vážná? Pak se jistě děje se světem zase něco nesmyslného.“ Líbí se mi myšlenka „kritiky slov“ … dobrý nápad! Na místo kritiky názorů (a tedy těch, kdo je „stvořili“, jejich „duchovních otců“) se vydat jinou cestou, která ovšem, svým způsobem, vede nakonec k stejnému cíli! Přestože to není to samé … „kritizovat obsah slov“ nebo „kritizovat užití slov“ … „Každá doba nechává obrůsti slova jinými významy.“ … pátrat a vrtat se v nich je úkolem spíš filozofů, a tak se pan Čapek ve své kritice drží úkolu druhého „užití slov“ … namísto teorie, věnuje se životu praktickému, protože je to moudrý muž a ví, že i ten /nebo možná právě ten/ ho nakonec přivede i k těm „velkým“ … životním otázkám a názorům. Geniální! Hned zkraje tak např. zjistíte, jak snadné je skrýt se za slovo MY, a že daleko víc bychom se měli pokládat otázku: Co jsi TY? … a, Jaký jsi? A podobné je to třeba i se slovem NAŠE … pan Čapek poznal, jak snadné je ho zneužít, když říkáme „naše, české, domácí“, myšleno původní … ono totiž u „původnosti“ zas až tolik nezáleží „na původu“ … třeba „švestka nás nezměnila v Peršany“ … spíš nás „učinila více sebou samými.“  A což takové slovo, jako NOVOTA … taky vám evokuje představu něčeho „nepřirozeného, umělého a násilného“? … „Přestože novota se obrací na tvou činnou a spontánní stránku.“ … je totiž činností a … „na tobě jest, abys se jí chopil“ . Pan Čapek byl neuvěřitelně dobrý pozorovatel života! Podle jeho přátel měl navíc několik zajímavých vlastností: zvědavost, hravost a neuvěřitelnou činorodost … a ty se samozřejmě společně odrážejí ve všech jeho činnostech, to proto asi všechno, co kdy napsal, nepostrádá nejen jazykovou hravost, ale taky dobře viditelnou snahu o pochopení života ve všech jeho složitostech. „O VŮLI národa mluví obyčejně ti, kdo národu poroučejí.“ „Vláda silné ruky se obyčejně pozná podle nápadného počtu četníků, vojáků a vůbec lidí po zuby ozbrojených. Zvláštní úkaz, co taková ruka potřebuje šavlí, aby mohla být silná!“ Karel Čapek nikdy neuznával systémy, které své zásady vydávaly za absolutní pravdu a osobovaly si právo být jediným správným výkladem světa a jediným správným receptem na lidské štěstí. Pan Čapek byl totiž vždy pro diskuzi! Možná taky proto, že slovo „JÁ je slovo praktické, zavazující a činné; je nekonečně skromnější než „my“, je znepokojivé a těžké; „já“ je totiž zároveň slovo svědomí i slovo činu.“... celý text

Blůdička aneb Mystická detektivka z Českého lesa 2014, Radek Coufal

„Blůdička. … Latinsky ignis fatuus. Osudové světýlko. A já za ním šel jako ve snu. Samo si mě sem přivedlo. Vypadala velmi roztomile. Celá se stříbrně rozzářila. A teplo z jejího světla snad působilo jako příjemná droga. Čím víc zářila, tím šťastnější jsem se cítil.“ Jsem prostě nadšená! … Radek Coufal (další z českých, pro mě nově objevených, autorů) si mě téměř okamžitě získal, a jeho Blůdička má snad všechno, co mě baví, počínaje … rozkolísaným hlavním hrdinou, frustrovaným jak stavem současné společnosti tak tím, jak se vyvíjí jeho osobní život … „Ve vlaku jsem měl plnou hlavu myšlenek. Bylo mi líto, že v poslední době mé knihy nikdo nechce vydat. Měl jsem zlost, že všechno už někdo přede mnou napsal. Navíc kvůli své práci nemám ani rodinu. Ani valné výdělky. A proto musím jet přemýšlet na místo, které mě už dlouho navštěvuje ve snech. Je ztracené v pohraničním lese … v Praze už takhle nemůžu. Přežívám. Honím se, abych si vydělal pár šupů na živobytí. Cítím se prázdný. A zbytečný.“, … super roztomilou blůdičkou, které prominete úplně všechno … „No tak prostě občas někoho utopím, no.“, … tajemným, drsným a zvrhle vyšinutým masovým vrahem … „Pravidelně se vrací a bere si oběť … v kronice, do které tohle vše zapisuji, byly zmatené zápisky ze začátku století o jakémsi „Percussorovi“, což znamená „ten, který zabíjí“, … a navíc, krásným a tajemným koutem Čech, který má ovšem velmi pohnutou historii … „To místo vyzařuje tiché kouzlo. … Není možné dál žíti ve společném státě s Němci,“ jako bych slyšel poválečný projev prezidenta Beneše. Co ale odešlo v jejich duších? S jakými pocity opouštěli svůj domov? Jako kdyby se v mých představách rozvoněla hospodská pečeně, usedl jsem na jejím bývalém místě a vybalil svačinu …“, a konče … umně propletenou kombinací reality, zápisků z dobové kroniky a mytologického pozadí, … doprovodnými úžasně poetickými a mystickými fotografiemi, … a v neposlední řadě pěknou obálkou :-). A celé to pak bylo snově, skoro pohádkově, dramatické … tajemně hororové … poeticky něžné … historicky přesvědčivé. Shrnuto a podtrženo, mělo to lákavou lehkost a šmrnc :-) … doporučuji! „1. července 1868. Je to nejkrásnější pěší výlet mého života. Jednou napíšu knihu o zdejší přírodě a lidech. Kopce porostlé smrky a buky se zvedají jako koláčky nad občasnými poli a lukami. Někde se pokojně pasou stáda dobytka. Potkal jsem několik mlýnů. Viděl sklářskou huť. Starý středověký hrad. Mlhy nad ranní orosenou trávou. Sekáče s kosami. Děti, jak loví u potoka raky. Dřevorubce a koňaře. Lidé jsou v příhraničních horách drsní, ale srdeční.“... celý text

Zpráva o třetí planetě 1982, Arthur Charles Clarke

,,Jediným způsobem, jak zjistit meze možného, je odvážit se alespoň malý kousek za hranice nemožného.“ (Arthur Charles Clarke) O vizích A. C. Clarka se říká, že jsou natolik přesné, že by se daly považovat za návod pro evoluci :-). V podstatě s tím souhlasím, teda až na Clarkův občasný přílišný optimismus směrem k technickému pokroku (u něj pochopitelný, vzhledem k době, kdy své povídky a romány psal), protože ten pomyslný vztyčený prst s varováním, si s každou pointou jednotlivých příběhů klademe spíš sami, posunuti v čase dál, a tedy pod zorným úhlem současných znalostí a zkušeností. Technickou stránku vůbec hodnotit nebudu, je jasné, že dnes to je skoro, jako byste četli Verna :-), protože, o ní vlastně vůbec nejde. To důležité, skryté v povídkách, jsou totiž myšlenky /možná by se dalo říct, často i pravdy/ o nás, lidech a směřování naší civilizace, které mě baví hledat, a které spolu s neopakovatelnou atmosférou a geniálními pointami dělají Clarkovu sci-fi literaturu pro mě zajímavou a přitažlivou … PS: … nezapomeňte, že na začátku každého poznání většinou stojí nějaká otázka … :-) „Mihotej se maličko, ať vím, co jsi, hvězdičko.“ ... „No dobře, on věděl, co to hvězdy jsou. Ten kdo … otázku položil, musel být dost pitomý. Ale, co se myslí tím mihotáním?“ /kdybych na tebe zapomněl, země …/ PS2: postřehy k jednotlivým povídkám v sekci povídky.... celý text

Knihomol 1957, Stefan Zweig

V krátkém příběhu Stefan Zweig opět rozvíjí své stálé téma: člověk, jako živoucí bytost. U Zweiga je to opět člověk určitým způsobem vykořeněný a různými okolnostmi odtržený od společnosti. Hlavní roli pak hraje pomíjejícnost a zapomnění. Začalo to náhle … „nebyl bych dovedl říci jak – jen jsem si uvědomil: tady jsem už musel před lety jednou být a k těmto stěnám, k těmto židlím, k těmto stolům, k té cizí zakouřené místnosti se určitě poutá nějaká moje vzpomínka. Ale čím víc jsem poháněl svou vůli, aby se té vzpomínky zmocnila, tím zlomyslněji a klouzavěji mi vzpomínka unikala … hluboko na dně vědomí, a přece nezachytitelná, neuchopitelná.“ Někdy se pak stane, že se vzdorovitou a svéhlavou vzpomínku podaří zachytit, že začne „třepotavě a jiskřivě … svítat“ a vaše mysl vám nakonec vydá připomínku, na někoho, kdo „v této místnosti … třicet, možná čtyřicet let dýchal, četl, myslil a mluvil … a pak stačilo, aby přešly jen tři čtyři roky, … a už se nevědělo nic … už se v kavárně Gluck nevědělo nic o Jakobu Mohlovi, o Knihomolovi.“ Díky jednomu takovému déjà vu pocitu tak máte možnost sledovat zprávu o zániku Jakoba Mohla, knihomola, který ovšem knihy nečetl kvůli jejich smyslu, nebo alespoň vypravěčskému obsahu … „jen jejich jména, jejich cena, forma jejich vydání, jejich první titulní list přitahovaly jeho vášeň … pouhý seznam se stotisíci titulů a jmen, vrytý do měkké mozkové kůry savce místo jako obvykle napsaný do katalogu knih“, a který tak v podstatě všechny projevy života, zaznamenané v knihách, dokonale sterilizoval, a tak vlastně vůbec nežil, „jen ty dvě oči za brýlemi žily a ustavičně krmily tu záhadnou bytost – mozek – slovy, názvy a jmény“ … a pak? Pak už nic – konec – „celá ta fantastická architektura jeho paměti se zřítí“ … Jakoba Mohla, jako mnohé jiné, semele válka, a pak už v té jeho „jedinečné klaviatuře paměti ... vázly klávesy“. Po přečtení tohoto krátkého příběhu o tom, kolik jedinečného s každým člověkem ze světa zmizí, mi bylo trochu zvláštně, vliv na to měly samozřejmě zvláštní události, které v příběhu „dopomohly“ k zničení jednoho člověka, a pak, Zweig mi tak především mistrně dokázal vložit do té mé šedé kůry mozkové … neodbytné otázky ...... celý text

Sidra Noach 2010, David Jan Novotný

Nečekaně příjemné překvapení! Nečekala jsem totiž, že kniha, jejíž úvodní citát zni: „Těm, kteří přežili, jejich dětem a dětem jejich dětí …“, jejíž kapitoly jsou uvedeny citáty z apokalyptické biblické potopy: „Tyto jsou příběhy Noachovy …“, a navíc jsou v ní diskutovány otázky víry, a ještě se na pozadí příběhu „prohání“ Prahou potopa skutečná (z r. 2002), … tak, že tahle knížka bude tak lehce čitelná, vůbec ne vážná, ale právě naopak … o všech těch katastrofách i zvláštních osudech (i o nich by se totiž dalo říct, apokalyptických, vzhledem k válečným událostem 20. století „vír událostí, který všechny vtáhl a nikoho nepustil“) všech jejích protagonistů, vypráví s nezaměnitelným židovským smyslem pro humor (který je sám o sobě hluboce zakořeněný v celé tradici judaismu :-) … faktickým, stoicky klidným až pragmatickým smyslem pro dramatičnost situace, a především pro nevyhnutelnost, s jeho neochvějnou jistotou „nějak bylo, nějak bude, … hlavně, že bude“ :-) … „… zprávy o špatných událostech, přicházejí až po špatných událostech, a to se pak kdejaký mudrlant rozepisuje o tom, co se mělo dělat a kdo za to může, že se taková pohroma přece dala očekávat, což jsou úvahy asi tak jalový, jako že když padají trakaře, někdo má hřbet samou bouli …“ A tak celé to čtení, i když téma nebylo nijak veselé, ani nijak humorné, bylo zvláštně (přemýšlím, jak to napsat) neznepokojující? … v podstatě se totiž dost často při hláškách Avi Kolmanna, Ernesta Blocha, ale i ostatních, spíš smějete :-), a možná, že právě tím svým osobitým smyslem pro humor, všemu tomu vyprávění, paradoxně, přidávají právě na vážnosti … „Pamatuješ si ještě ty verše, co vytesali do jednoho z kamenů Národního divadla?, zeptal se pan Bloch. „Bodejď,“ vypnul Ernie Bloch hrdě svá promáčená prsa a začal recitovat: „Na Řípu Čech svůj domov vzal, na Bílé hoře dokonal, v matičce Praze z mrtvých vstal.“ „Tak, tak,“ poplácal pan Bloch syna po rameni, „není nad vlastenecké verše, akorát, že my jsme z mrtvých vstali docela jinde.“ Ernest se na otce podíval, ten se usmál, znovu ho poplácal po rameni, „a teď budeme muset vstát z mokrých,“ řekl zvesela, jako by se vůbec nic nedělo. … A pak šli dál a déšť je zmáčel, a ani jednomu z nich už to nevadilo.“ Avi Kolman se při téhle historce jen usmál a vzpomněl si, že když byl Ernie malý, říkával panu Blochovi, že z toho kluka něco bude, že to někam dotáhne, že je „chytrý jako opice“. A víte co, pan Bloch se toho náramně bál, „proboha, jen to ne, víš snad, kde žijeme, jak to někdo z nás někam dotáhne, už má problémy.“ … jenže, jak říká Avi Kolman, „člověk může mít problémy, i když to nikam nedotáhne.“ … tak to v životě prostě chodí :-) … A tak „historky a průpovídky kolujou světem, jako krev v žilách“, a Avi Kolman spolu s ostatními sedí u stolu a vzpomíná, v rukou hrnek s kafem „černým jak rakev a hořkým jako život sám“ … a venku se mezitím rozlévá voda … „děs a běs, horší než cokoliv jiného … i když, ne horší než to bylo TAM, protože TAMTO peklo nerozpoutaly živly, … ale člověk!“ Tahle knížka pro mě byla opravdu nečekaným čtenářským zážitkem … doporučuji. „Nauč se smát, aniž bys plakal“ …říká se, že židovský humor chápou nejlépe Židé a Češi. Smyslem židovského humoru není jen pobavit a zpříjemnit posezení ve společnosti. Je rovněž reakcí, jak proměnit zoufalství v naději, pozorovat okolní svět se zdravou skepsí a odstupem a otupit ostří skutečnosti důvtipnou slovní hříčkou.“ (Neviditelný pes: https://neviditelnypes.lidovky.cz/zabava/chtip-zidovsky-humor-iii.A180802_220425_p_zabava_wag.... celý text

Láska je kytarové sólo 1989, Jaromír Pelc

„Časné ráno, opar kolem slunce, vůně vody, vůně kávy. Probudil jsem se, nebo ještě spím? Nadýchané peří z kajky kolem nás víří, i zvuky jsou tlumené, oblé. Ležíme bok po boku, dlouze oddechuješ.“ /Prachové polštáře - Roger Waters, David Gilmour (Pink Floyd)/ „Je ráno, vyšlo chladné slunce, ležím v posteli a koukám se, jak spí: je to vůbec ona? Ty náušnice, pleť, ty husté rudé vlasy? Řeknete, že naše láska nestála za nic, a budete mít pravdu. … Jenom já věčně utíkám … V jedné chvíli jsme zkrátka oba Uviděli svět jinak. V namodralém přísvitu.“ /V namodralém přísvitu – Bob Dylan/ A do třetice … „Tak jako šál mlhy nenechá žádnou stopu v tmavé zeleni kopce, tak ani moje tělo nenechá jedinou jizvu na tvém. Jen temným rámem okna prochází tam i zpět …“ /Opravdová láska nezanechá stopu – Leonard Cohen/ Tak jako autor v doslovu říká, že jeho výběr autorů i skladeb byl zcela osobní, stejné je to s tím mým … jde o čistě osobní výběr, kterým vás chci nalákat na jednu malou útlou knížečku plnou rockových textů a jejich krásných metafor. A je toho tam mnohem víc … těch zvučných jmen, ale hlavně mnohem víc příběhů, které dokáže kytara s takovou lehkostí a tak krásně poeticky vyprávět. Tyhle texty jsou takové poskládané střípky příběhů, mozaiky osudů a směsice nálad a pocitů, kterým vévodí láska :-), a se kterými, ti, kdo je tvoří, experimentují tak dlouho, až vytrysknou verše a hudba … poezie si s hudbou dobře rozumí :-). Když čtete písňové texty, je to trochu něco jiného, než číst „čistou“ poezii. Báseň je čistě pocitová záležitost, kdy všechna síla významů je vložená do slov, nic jiného není, všechny emoce, které cítíte, jsou dány slovy, která čtete, jenže u písňových textů to je jinak, někdy se vám texty možná nebudou zdát tak složitě propletené a dokonale uspořádané, jako kdyby jim něco chybělo, a je to tak, část významu a naléhavosti sdělení totiž nese hudba … přidejte hudbu, a pak to bude stejně dokonalé … v téhle sbírce totiž nenaleznete žádnou pochybnou kvalitu, ale právě naopak … ty nejlepší z nejlepších :-). „Tady je má písnička pro každého, kdo ji potřebuje. Řekněte, já vám zahraju.“ /Paul Simon/ „Miláčku, tvrdě spíš? To je ta správná chvíle, kdy se spolu můžeme domluvit.“ /Roger Waters – Pink Floyd/... celý text

Budoucnost 2015, Dmitry Glukhovsky

"Konec světa byl odvolaný ... zůstaneme na této planetě navždy ... odteď až na věky věků ..." Zní vám to optimisticky? Nenechte se mýlit, Glukhovský vytvořil předobraz možného světa budoucnosti, který se vám líbit nebude. Svou vizi, která se snaží zodpovědět otázku: kam směřuje lidský druh?, postavil na několika premisách, které čím dál rychleji roztáčejí pomyslnou spirálu "možností": ... jsme totiž posedlí posouváním limitů našich zásahů do lidské reprodukce, neschopní stanovit si hranice pro naše "hry" s lidským genomem, ... troufale se pouštíme ve stále větším měřítku do genetických modifikací rostlin a živočichů, pošetile se přitom domnívajíc, že jsme tak nalezli řešení, jak nasytit naši pomalu přeplněnou planetu, ... jsme zlenivělí, díky technologiím, kterými jsme se obklopili, a tak daleko méně ostražití a daleko víc ovlivnitelní ve své touze po trvalém blahobytu a štěstí, které si zabezpečujeme mj. čím dál větší spotřebou antidepresiv či jiných pilulek pochybného štěstí a blaženosti, ... a jsme neschopní ve své deklarované rovnosti a pseudohumanitě - nekonečné možnosti všem - přiznat si pravdu, že stále platí, že není jedno, kde jste se narodili a jaké karty vám životní loterie vložila do rukou. Možný závěr? Troufale se díváme do budoucnosti, šťastní z možností zbavit se svých neduhů, tragicky romantičtí ve svých představách o radostné budoucnosti, urputně se držíc iracionální víry v naši téměř všemocnost "z nebe jsme sesadili Boha, protože i nebe potřebujeme pro ten bilion lidí, kteří obývají tuto planetu" ... a přitom si nevidíme ani na špičku nosu ... ... stejně, jako obytné věže vypínající se vysoko do nebe, vypíná se i naše lidské sebevědomí, a přitom nejsme vůbec připraveni, že může znenadání a bez varování přijít zemětřesení nepředvídatelných rozměrů, které výdobytky našeho "intelektu" může poslat zpět k zemi, jako domečky z karet, a spolu s nimi i naše sebevědomí dotýkající se nebes, těsně před tím, než mu někdo, či něco, přeťalo spojení se zemí, aby se bez přirozené opory, rozsypalo na milion kousíčků, z kterých poslepovat něco, jako zdravý přístup k životu, zvládne ve zhýčkané a kolektivně oblbované Evropě budoucnosti, jen málokdo ... Glukhovského sci-fi thriller je tak daleko víc spíš dost sžíravou a poměrně přesnou kritikou našich lidských bolístek a neduhů ... nejen budoucnosti ... Takže, až budete číst, nezapomínejte, že stále platí, že ... "konečnost lidské existence - představuje podmínku existence". PS: ... a pak je tu ještě "věčnost" ... to je ovšem jiný level ... jenom někdy a jenom někdo dokáže jednat s vědomím věčnosti ... "nesmrtelným se totiž člověk stává svými skutky" ... takže, nezapomínejte na to, že nesmrtelný není člověk, ale mohou se stát ... jeho skutky :-).... celý text

Něžný barbar 2008, Bohumil Hrabal

Něžný barbar byl pro mě docela nevšedním zážitkem! Bylo to vlastně jen pár večerů, strávených s Hrabalovým autobiografickým svědectvím o atmosféře padesátých let a poctou dvěma kamarádům (filozofu Egonu Bondymu a především grafiku Vladimíru Boudníkovi) ... a ještě taky svědectvím o Libni, kde se vyprávění odehrává, a která se díky těmto třem přátelům stala skoro mystickým místem :-) ... byly to především místní hostince a výčepy, kde se tihle tři milovníci piva scházeli (a úplně nejvíc pak Automat Svět) ... ostatně spoustu svých retrospektivních historek vyprávějí, či meditativně rozjímají, právě nad sklenicí tohoto moku :) ... měli dokonce svůj pivní rituál (kterým děsili celou hospodu) ... "jak přinesli první sklenici na stůl, nabírali jsme pěnu rukama, pomazávali si obličeje a vtírali pěnu do vlasů jako židé mazající si pejzy cukrovou vodou, při druhém pivě jsme si dali repete pomazání pěnou, takže jsme se leskli a voněli pivem na sto honů.(...) Byli jsme pivní frajeři.“ Celé vyprávění je poskládané v podstatě z vlastních prožitků, je spontánním proudem řeči, řetězcem nejrůznějších retrospektivních příhod, které panu Hrabalovi samovolně asociativně přicházely na mysl ... obyčejné, všední věci promíchané s prožitky, jak už jsem řekla, meditativními, až skoro mystickými ... jejich úkolem je zrekonstruovat povahu přátelství těch tří ... Nejvíc se Hrabal věnuje grafiku Vladimíru Boudníkovi, ukazuje na jeho (ale potažmo všech tří) bohémský život, který ho předurčuje někam "na hranici mezi životem a smrtí" ... Vladimír pro něj byl "génius moderní tvorby", který celý svůj život zasvětil umění ... to ale taky byli všichni tři, každý svým osobitým způsobem, spojovalo je totiž nejenom přátelství, ale i ... sklony "objevovat patologické rysy skutečnosti, zahalené a ukryté v hlušině banality", ... a ještě něco je spojovalo, fascinace pražskou periférií, jejími rozkopanými ulicemi, a domy, ze kterých visely dráty ... A taky bych nechtěla zapomenout na pana Bondyho, jako skvělého ironického komentátora všech těch nevšedních zážitků :-) ... ,,Aby bylo pohlazení, musela bejt napřed přesdržka.“ Takže, určitě doporučuji všem, ,,kteří si myslí, že život (přesto) ještě stojí za to, aby byl plně žit.“ PS: A ještě jedno doporučení: pro umocnění zážitku, si po přečtení zkuste pustit film s naprosto geniálním hereckým obsazením: Jiří Menzel, Bolek Polívka a Arnošt Goldflam!... celý text

Zloději zelených koní 2001, Jiří Hájíček

„Já vzývám čistý věci, rozumíš, krystalický soustavy, čistota a řád, to je matematika a geometrie, mřížky atomů, a to jsou kameny, čistý krystalický látky, soli a žlutá síra, diamant, nic než atomy prvků a krása, krása ušlechtilejch kamenů…“ Zloději zelených koní jsou příběhem o jedné neobyčejné sběratelské vášni, která se zvrhne v úplně obyčejnou posedlost, ... a když to pak necháte zajít příliš daleko, až už nezbývá nic jiného než za předchozím životem udělat tlustou čáru a pokusit se začít znovu ... dokud na to máte ještě sílu. Na první pohled je to příběh o úplně obyčejných lidech (a i tím je pro mě zajímavý, "vrací na zem"), zachycuje (jako všechny Hájíčkovy příběhy) prostou realitu, ale když se podíváte znovu, najdete v něm spoustu znepokojivých až existenciálních otázek - jak žít a najít si místo v překotně se zrychlujícím a měnícím se světě, který mění charaktery lidí i krajiny ve které žijí, a vy tak žít nechcete ... Vyprávění je "zabaleno" do zvolna se odvíjejícího se děje, navíc se jím prolínají poeticky melancholické popisy krajiny jižních Čech; na to se vždy těším, nejenom proto, že jihočeská krajina je krásná, ale taky proto, že právě tohle pan Hájíček opravdu umí ... navodit tím kouzelnou atmosféru :-), díky ní pak možná paradoxně lépe zahlédnete právě to skryté a alarmující šílené tempo krajinných i společenských změn ... Bylo to opět pětihvězdičkově příjemné zastavení v jižních Čechách, které mi navíc rozšířilo obzory, protože o hledačích vltavínů jsem do téhle chvíle věděla opravdu jen, že existují :-). Přesto jsem nakonec jednu hvězdičku odebrala ... za Pavla, hlavního hrdinu, s jeho zvláštní životní filozofií, která sama o sobě by nebyla vůbec špatná, založená na "čistotě života" (jejíž součástí jsou právě i kameny - nejenom vltavíny, kolem nichž se příběh točí především) a jehož naivita, s jakou ke všem svým životním (ale i těm nejobyčejnějším běžnodenním) rozhodnutím přistupoval mi chvílemi přišla až úsměvná, když se mu svět hroutí pod rukama a on tvrdošíjně svou naivitu neztrácí, skoro jako by se dobrovolně vrhal do životních ztroskotání, propána, co asi tak čekal, že se stane? ... no, vlastně se nestalo nic ... ... ale ... "Není zas tak špatný (začít tím), když víš přesně, co nechceš. ... to je první krok k nějaký opravdový cestě."... celý text

Jak je důležité míti Filipa 2005, Oscar Wilde

Nestárnoucí konverzační drama, které je dodnes inscenováno po celém světě, poprvé bylo uvedeno v londýnském St. James’s Theatre roku 1895 na svátek sv. Valentýna - dobrá volba, když se děj točí okolo lásky :-). V novinách The St. James's Gazette vyšel měsíc před premiérou následující rozhovor s Oscarem Wildem: "Myslíte, že kritici vaší nové hře porozumějí?“ „Doufám, že nikoliv.“ „Na jaký druh hry se máme těšit?“ „Je vybraně lehkovážná, je to jemňounká bublina fantazie a má svou filozofii.“ „Jakou filozofii?“ „Že všechny bezvýznamnosti v životě máme brát vážně a všechno vážné máme brát s upřímnou a uváženou lehkovážností." A právě proto mám Oskara Wilda ráda, baví mě jeho laskavě-ironická hra se slovy a jejich významy (sami pak zjistíte, že právě jména a jejich významy mají v tomto příběhu svou roli - což pro překladatele muselo být možná trochu oříškem ... jak přenést do češtiny fiktivní jméno obou mužských hrdinů Ernest a zachovat autorův záměr - jméno vzbuzující důvěru, vyjadřující vážnost a svědomitost, nebo, dle českého překladu - důvtipnost) ... co z toho pak vyplyne, když se do toho zamíchá vroucí láska, imaginární osoba a řada úmyslných i neúmyslných nedorozumění, které dohromady rozehrají skvělou šarádu, k tomu se přidají další a další bláznivé nápady, pak spousta bonmotů, slovních hříček a paradoxů, až je pak celá zápletka absurdní až nepravděpodobná /i tohle muselo být pro překladatele výzvou, takže klobouk dolů/ ... to už musíte zjistit sami ... každopádně, tahle vtipně bláznivá komedie o užívání si života za to opravdu stojí, za mě je vždy, stále znovu a znovu ... jedinečně úžasná, inteligentní a přitom dokonale zábavná. Vřele doporučuji k přečtení, případně poslechu či shlédnutí! "Algernon: No, v žádosti o ruku nevidím opravdu nic romantického. Být zamilován, to je velmi romantické. Ale žádat o ruku, v tom není romantického pranic. Dovol, člověk může být přece vyslyšen. A obyčejně taky vyslyšen bývá. A pak je všechno vzrušení to tam. To nejlepší na lásce je nejistota. jestli já se někdy ožením, tak se určitě vynasnažím na to zapomenout. Jack: To si dovedu představit, milý Algy. Rozvodové řízení bylo zvlášť vynalezeno pro lidi s pamětí takhle pozoruhodně seřízenou."... celý text

Skála 2013, Peter May

"Vysoko čnící skalní hřbet, jemuž dominují bičující vichřice a hrozné vlny ... do oceánu se noří tři skalní výběžky ... voda se o ně tříští a zuřivě pění ... kolem nich v tisících krouží ptáci ..." Malý neobydlený skotský ostrov v severním Atlantiku, jehož název tvoří dvě slova ve skotské gaelštině: sula – terej a sgeir – skála, je od Lewisu vzdálený asi 70 km, a každoročně na něm hnízdí více jak 5 tisíc párů terejů bílých; k tomu divoká a nespoutaná krása přírody Vnějších Hebrid, a skoro až nepřátelsky nehostinné podmínky k životu, a když k tomu pak ještě přidáte Mayův naturalistický popis způsobu tradičního lovu guga (pro mě dost šokující záležitost, o které jsem neměla moc potuchy) ... máte na světě úžasně lákavé až exotické "kulisy" pro životní příběh hlavního hrdiny, Fina Macleoda (navíc vyprávěný částečně retrospektivně, kdy návraty do dětství a dospívání na ostrově leccos objasní), které zároveň vyprávějí svůj vlastní příběh ... historie této oblasti, proměn krajiny i společenství lidí, v ní žijících, a trochu tak zastiňují třetí linii - příběh detektivní, který tak funguje spíš jako doplňující dílky skládanky Finova života, samotná drsná vražda, vč. způsobu jejího provedení, pak už jen dokresluje stejně drsný zdejší život. Úloha, kterou tak May detektivní zápletce v příběhu stanovil mě zaujala, vyloženě mi sedla, asi jsem našla způsob, jak si oblíbit ... detektivku :-). Takže, děkuji a těším se, na opětovné shledání s Finem, a taky na spoustu nových zajímavých informací o životě lidí, kteří žijí své životy navzdory turbulentním vzdušným proudům, mlhám a dešťům, bouřlivým vlnám omývajícím břehy ostrovů, těžkým mrakům, skrz které jen stěží pronikají sluneční paprsky, ale i neoblomným a svazujícím náboženským konvencím, kam jen stěží pronikají svobodná rozhodnutí ... "Fin v hlavě uslyšel zpěv gaelských žalmů, podivné tribální zpěvy bez doprovodu nástrojů, které mohly netrénovanému uchu připadat chaotické. Něco v nich však bylo čarovně dojemné. Něco z toho kraje i krajiny, z boje o existenci proti drtící nepřízni osudu. Něco z lidí mezi nimiž vyrostl. ... něco z jedinečného způsobu, jakým vyslovovali vděčnost za těžký život v němž nalezli smysl. ... i z pouhé vzpomínky Finovi naskočila husí kůže."... celý text

Valčík stromů a nebe 2017, Jean-Michel Guenassia

" ... správně kreslit znamená modelovat barvou ..." (Vincent van Gogh) Když Vincent van Gogh přišel do Paříže, kde se seznámil s impresionisty, znamenalo to pro něj radikální změnu, jeho paletu ovládly jasné, zářivé a výrazné barvy, zvlášť pruská modř a chromová žluť, on vůbec s barvou často experimentoval, hodně to bylo dané taky tím, že neměl žádné klasické výtvarné vzdělání, ale všechny zákonitosti malby objevoval sám ... možná se dá říct, že jeho osobité výtvarné vyjádření přímo stojí na vnímání barev , a na rozvíjení a převedení svých pocitů na plátno ... Při pátrání v rámci Čtenářské výzvy jsem narazila na J.M. Guenassiu, první výběr pak padl na Valčík stromů a nebe, s krásnou obálkou, která zaujala, a s dovětkem "nevšedně pojatý fiktivní milostný příběh Vincenta van Gogha", a tak jsem si uvařila kávu, vzala knížku a usadila se na zahradě, kde mi společnost dělalo polední příjemně teplé jarní slunce. Přesně ten správný čas na seznámení se ... s autorem, od kterého jsem ještě nic nečetla ... s impresionisty (s kterými se "známe" už poměrně dlouho a poprvé i potisící ve mně jejich obrazy vyvolávají úžas) ... a s příběhem "co by se stalo, kdyby" (je známo, že okolnosti kolem smrti Vincenta van Gogha vzbuzují otázky) ... takže, co kdyby to možná bylo trochu jinak? Docela s chutí jsem se pustila do příběhu 19ti leté Marguerite a chudého umělce (umělci obecně nemívají příliš snadný život, zvlášť pak v 19. století, které nebylo zrovna dějinami těch nejlépe placených umělců své doby, ale spíš dějinami osamocených mužů, kteří měli odvahu a vytrvalost myslet či tvořit ... jinak), jenže, mě vlastně vůbec nezaujal (a to ani v rámci žánru lehké odpočinkové čtení). Margueritino vyprávění ve mně nevyvolalo v podstatě žádnou emocionální odpověď, vlastně mi bylo celkem jedno, co se (v mysli autora) mezi těmi dvěma odehrálo, přestože jsem měla číst milostný příběh, tak zrovna tahle rovina vyprávění byla natolik sterilní, že mě absolutně minula a nezískala si v podstatě vůbec moji pozornost. Naštěstí tahle knížka, kromě avizovaného milostného příběhu, skrývala ještě něco jiného, co mě zaujalo mnohem víc, bavilo mě a v konečném rozhodnutí donutilo dát knížce 3 hvězdičky a říct si, že to nakonec nebylo tak špatné čtení. Krásná příroda jihofrancouzského venkova v horkém srpnovém slunci byla Vincentovi skvělou inspirací, a mě bavilo sledovat ho "jak si vykračuje procházkovým krokem po cestě z Pontoise, jakoby měl před sebou celou věčnost, slaměný klobouk naražený hluboko do týla ... klekne si, hlavu zaboří do krátkých zlatých klasů ... a pak se dá znovu poklidně na cestu do Auvers." ... zvědavě jsem mu pak nahlížela přes rameno spolu s Marguerite ... "stokrát jsem procházela touhle krajinou, připomínající stovky jiných pohledných údolí, ale to co vidím ... není ani banální, ani pohledné, obilí a stromy vibrují, jakoby byly živé a vášnivě vše prožívaly, ... vítr je ohýbá, ze všeho tryská žluť, a zelená barva se zachvívá" ... A tak tím nejemotivnějším, co jsem v příběhu nalezla nebyl milostný poměr těch dvou, ale popisy krásné přírody, a Margueritino pozorování van Gogha při práci ... "V tomhle vedru," povídá mí, "je žlutá jinačí"... a pak vyprávění o tom, co uviděla, když se na jeho plátna dívala. Taky to byl samotný van Goghův příběh závěru jeho života, vyprávějící o horečné tvorbě, která ho pohltila a vyčerpávala až na doraz, navíc "prošpikovaný" drobnými dobovými notickami (vloženými, pro oddělení, do textu kurzívou) ... vlastně takovou koláží z dobového tisku, dokreslující dobu a nelehký úděl umělců té doby, ale taky poukazující na společenské konvence a pravidla, která je svazovala (ale nejenom je, vrátíme-li se k Marguerite, i mladé dámy, kterým bylo odpíráno vzdělání, a která je nutila do podřízené role vůči svým otcům a později manželům); a pak tu ještě byly další vsuvky z dochované van Goghovy osobní korespondence, především s bratrem Theem, ale také s dalšími impresionisty (zvučných jmen, navíc van Gogh byl docela vášnivý pisatel dopisů, prý psal svým přátelům umělcům i bratrovi poměrně často dlouhé dopisy), a které víc než celý příběh vypovídaly o samotném Vincentovi ... o jeho myšlenkách a plánech ... a tohle mě bavilo asi nejvíc. Pozn.: Víte, že se nedávno zjistilo, že jeden z van Goghových obrazů, konkrétně Olivové stromy, má jednu zvláštnost? O van Goghovi se ví, že rád maloval venku, této informace hojně využívá i tato kniha, a nedávno o tom přinesla věda i důkaz (kromě dochované korespondence s bratrem Theem, kde se o tom Vincent často zmiňuje) - v zaschlé barvě na obraze byla objevena zakonzervovaná malá zvědavá kobylka, která se malíři nejspíš připletla přímo pod štětec :-) ... https://veda.instory.cz/objevy/121-v-dile-od-van-gogha-byla-nalezena-zajimavost-o-ktere-nikdo-vice-nez-stoleti-nevedel.html... celý text

Bajky barda Beedleho 2008, J. K. Rowling (p)

Bylo, nebylo ... pro nás, mudly, je to vlastně jedno, podívat se na nástupiště 9 a 3/4 ani nikam dál do kouzelníckého světa se nám nejspíš asi nepodaří, takže můžeme být rádi za paní Rowlingovou, která byla tak laskavá a zprostředkovala nám další malý kouzelný výlet :-). Určitě totiž neprohloupíte, když se opět necháte zlákat na cestu za kouzly a čáry, i když třeba jen proto, abyste zjistili, jaké pohádky čtou kouzelníci svým dětem. Ony to vlastně nejsou pohádky, ale bajky, a v nich jsou čarodějové a čarodějky, kteří jsou povětšinou laskaví, a taky čáry a kouzla využívají pokud možno moudře, ale, jak už to tak v pohádkách i bajkách bývá, ne všichni jsou takoví, a tak pět nádherných kouzelnických bajek skrývá samozřejmě i ponaučení ... Ještěže Albus Brumbál svůj původní originální výtisk odkázal té nejpovolanější a nejchytřejší čarodějce, Hermioně Grangerové, která celou knihu přeložila z původního runnového písma do toho našeho, a tak i nám mudlům umožnila přečíst si něco tak jedinečného :-). Takže Hermiono, díky :-) ... za ten krátký, ale o to víc příjemný návrat, za příjemně strávené chvilky ve vašem světě a samozřejmě taky za ujištění, že většina čarodějů, ač vládnou kouzly s téměř neomezenými možnostmi, využívá své nadání chytře a moudře, což je pro nás mudly velmi důležité zjistění :-). Nejenom kouzelnické děti tak mají možnost zjistit čeho se vyvarovat a jak by mohly dopadnout, kdyby se inspirovaly u těch nesprávných a nemoudrých :-). Paní Rowlingové se to prostě opět povedlo, moc ráda jsem se odreagovala a strávila v kouzelnickém světě dnešní odpoledne a podvečer, u mě tak opět zabodovala na plný počet :-). Zbývá snad už jen přidat jednu malou ochutnávku, nebo snad důvod, pro ty, kteří ještě nějaký hledají, proč si takové bajky přečíst ... věděli jste, že "pan Lucius Malfoy předložil požadavek zákazu zmíněné bajky Fontány zázračné sudby"? Tahle fontána má totiž podle téhle bajky speciální moc dělat lidi šťastnými a prý podle něj bylo pro mladé čaroděje (o to víc pak i pro nás mudly) nebezpečné zjištění, že takovou moc máme my všichni, každý z nás, a tedy, že k tomu být šťastný vlastně žádnou fontánu nepotřebujeme :-) ... a samozřejmě pak hlavně proto, že propaguje "křížení" mudlů a čarodějů, což pana Malfoye, jak víme, velmi irituje ... co mu na to odpověděl Albus Brumbál jistě uhodnete i bez čtení, ale to byste se ochudili o krásné, a příjemně lyrické, příběhy vyprávějící třeba o světlých a temných, i těch nejtemnějších, zákoutích duše, o pošetilých snech a sklonech ovlivňovat svou vůlí třeba nezvratné zákonitosti lásky a smrti, nebo o slabosti, která s láskou úzce souvisí a taky o touze a snaze nějak tyto slabosti usměrnit a vyvolat např. nezlomné a nezvratitelně mocné citové vzplanutí :-) ...... celý text

Oko na nebi 2011, Philip K. Dick

Co je skutečné? Co je iluze a výplod fantazie? Někdy to může být dost těžké, možná až téměř nemožné, se v tom vyznat. Zvlášť, když najednou pro vás svět zničeho nic přestane být logickým a začne vám připadat spíš jako výsměch jakémukoliv smysluplnému vesmíru. Navíc, všechny hodnoty a morální zásady, na kterých byl ten váš svět postavený, jsou najednou ty tam ... a ještě navíc, najednou nevíte ... bylo, nebylo, někde jinde, někdy jindy, ale hlavně, nějak jinak? "Spatřil jsem mnoho aspektů reality o nichž jsem neměl ani ponětí. Vyšel jsem z ní s novou perspektivou." Takže, připravte se na to, že hned na začátku hlavnímu hrdinovi (mimochodem Hamilton je sympaťák :-), události pořádně zamíchají s jeho způsobem života ... "celou řadou návyků, žebříčkem hodnot, kterým věřil a považoval za samozřejmé", a to by dokázalo vyvést z míry asi každého. Hamilton, jako uznávaný vědec, samozřejmě brzo přijde na to, že "něco je špatně a všechno ostatní s tím nějak souvisí". "Každý svět má své zákony. Jde jen o to, přijít jim na kloub." A tak se do toho Hamilton se svým trochu "zvrhlým" humorem a navíc s osobitými názory na americkou politickou situaci (která vzhledem k tomu, že jsou 60. léta 20. století, zahrnují hysterii a strach ze špionáže, z levičáků, nebo z fanatických patriotů) pustí, a rozjede šílenou hru s halucinogenními vizemi a s realitou, aby zjistil, jak snadné je, aby se vám rozpadl celý svět ... "To něco uvnitř mě se dívalo ven a zjistilo, že svět nezapadá sám do sebe." Jak pokus o vyrovnání se s mnohoznačností reality, ale taky s politickým pozadím a společenskými konvencemi, dopadne, už musíte zjistit sami ... můžu jen doporučit! Mimochodem, v 60. letech bylo v Americe velmi populární i téma paralelních světů.... celý text

Oceán na konci uličky 2013, Neil Gaiman

"Byla bouře, byla blesky, byla dospělý svět se vší jeho mocí a všemi tajemstvími a vší tou hloupou, bezděčnou krutostí..." Těšila jsem se na opětovný návrat do Gaimanova mytologií prolezlého světa, takže, hned jak jsem objevila Hempstockovu farmu a její svérázné, laskavé a moudré obyvatelky, které jsem si okamžitě zamilovala a nekriticky je začala obdivovat :-), věděla jsem, že to bude další zajímavý knižní výlet. Mé tušení pan Gaiman v žádném případě nezklamal, a tak jsem si další z jeho příběhů užila, přestože se tentokrát z příběhu vyklubalo vyprávění, ve své podstatě velmi smutné ... Začalo to tak, že se probudily "věci, které by měly zůstat spát" (poznáte to okamžitě, stejně, jako hlavní hrdina, malý sedmiletý chlapec, další v sérii dětských osamělých hrdinů, se kterými se v Gaimanových příbězích můžete seznámit) ... "jako dítě jsem nebyl šťastný, i když, čas od času jsem byl spokojený, víc než kdekoliv jinde jsem žil v knihách", ... a pak už následuje pohádkový příběh, ve kterém je možná víc násilí, než byste očekávali; je to příběh, dost sugestivně vyprávěný, o strachu a o samotě, kde děti a dospělí vidí svět úplně jinak a kde dospělé ani moc nezajímá, nebo spíš, nechtějí myslet na to, co si myslí jejich děti, a nebo jsou přesvědčení, že to ví líp, tedy příběh o tom, jak rodiče, někdy nevědomky, každopádně častěji než by byli ochotní si přiznat, ničí dětem jejich sny, touhy či přání ... a teď nemluvím o přáních materiálních, ale čistě o dětské duši, kterou nikdo neposlouchá, a které nikdo nenaslouchá. Možná ze všeho nejvíc je to pak příběh o tom, když najednou domov není bezpečným místem, o tom, když zlo a nebezpečí číhají nikoli venku, ale uvnitř, v místech důvěrně známých, které až do té chvíle vytvářely bezpečný přístav, což je pro dítě zjištění, které dokáže otřást celým světem. Příběh, který tedy budete číst je, navzdory úžasně vykreslenému fantastickému světu tam venku, hlavně příběhem sedmiletého osamělého chlapce, který sice domov má, ale necítí se v něm v bezpečí a rodiče jsou příliš zaměstnaní na to, aby si toho byť i jen všimli, natož, aby s tím něco dokázali udělat ... .... pozor, spoiler ... ... ale protože se jedná o příběh téměř pohádkový, končí tak, jak mají správné pohádky končit ... po zdolání cesty plné překážek, jsou zlé bytosti zahnány tam, kam patří ... :-). PS: možná si říkáte, chválí a ve výsledku 3 hvězdy? ... Hned od počátku mi dojem z příběhu, bohužel, trochu kazil hlavní hrdina, nebo, abych to upřesnila, podle mě nešťastně zvolený věk hlavního hrdiny. To, že sedmiletý chlapec přečte celý komplet Letopisů Narnie, jsem ještě uvěřila, nad tím,že se dívá na Mission Impossible, jsem jen zakroutila hlavou, ale to, že jeho myšlenky se chvílemi ubírají cestami malého dítěte, které se bojí potmě a se zavřenými dveřmi spát (což je v sedmi letech, zvlášť vzhledem k okolnostem, v pořádku) a chvílemi uvažují nad téměř filozofickými problémy (zaobírajíc se myšlenkami, s kterými by nejeden dospělý měl problémy :-), jsem uvěřit prostě nedokázala, a v příběhu mě to skoro iritovalo, být náš hrdina ve věku minimálně nejmladší Hempstokovic "dobré víly" :-), vše by možná daleko víc sedělo a bylo podstatně uvěřitelnější (jak jsem říkala, i vzhledem k okolnostem příběhu) ...a tohle bych dokázala bez problému přehlédnout u prvotiny, ale u takhle zkušeného autora?... celý text

O půlnoci tancoval drak 2003, Ray Bradbury (p)

"Jaký smysl má klást otázky, když na ně neexistuje odpověď?" /Transplantace srdce/ Ray Bradbury je pro mě mistrem důmyslných otázek, právě takových, na které se odpověď hledá zatraceně těžko, až někdy máte dojem, že možná ani žádná neexistuje. Je pro mě ale taky mistrem v nacházení odpovědí, které vám ovšem nenaservíruje pod nos, ale musíte si je v jeho textech najít sami, jsou totiž neméně důmyslně ukryté ... do metafor a všemožných asociací. Cesta k nim tedy nebyla úplně jednoduchá, ale to jsem ani neočekávala. Bavilo mě to ... hledat ... a nacházet :-), přehrabovat se v zákoutích mysli, ... tam, kde míváme ukrytá přání, touhy, sny, ... tam, kde se skrývají naše dobré a špatné vlastnosti, ... a taky tam, kam si chodíme pro odpovědi na všechny ty metafyzické otázky, co nás občas napadají ... Povídky v téhle sbírce jsou povětšinou krátké, u některých bych skoro řekla, že jsou to jen takové příměry, ale, když bude chtít, objevíte v nich docela dost zajímavých odpovědí ... na všechny ty otázky, které nás trápí, nebo nám nedají spát, anebo nás prostě někdy jen tak napadnou :-) ... Možná by vás taky bavilo zjistit, co se stane, ... když "vám někdo řekne, že je něco pro vaše dobro, a vy nevíte, co je pro vaše dobro", nebo když "stále na něco čekáte a víte, že nevíte na co" /In memmoriam/, ... když máte problémy s cíli, nebo naopak s tím "dělat něco bez jasného záměru", tudíž, když "občas máte pocit, že promrháte své sny a nevrátíte životu, co vám daroval" a za jakých podmínek můžete dostat druhou šanci /Quid pro quo - aneb Půjčka za oplátku/, ... když jste dost dobří v tom "říkat lidem různé věci ... a dávat jim inspiraci" a co z toho pro vás plyne, tedy, jaké to může mít důsledky na váš život /Po plese/, ... když posloucháte něčí rozhovor a zdá se vám, že "oba mluví, ale ani jeden neposlouchá", jenže ono je to všechno jinak /Téte a téte/, ... když se do událostí zamíchají litry alkoholu a neuvědomělá genialita, možná byste se pak taky nesli na vrcholu avantgardní vlny :-) /O půlnoci tancoval drak/, a nebo, ... "když máte třikrát, či čtyřikrát v životě štěstí a stane se vám, že se pro něco nadchnete až k šílenství" ... "hudba, obraz, jedna nebo dvě ženy, to všechno vás může unést tak, že jen bez hlesu zíráte", a vy se pak musíte ptát: "Jak by se vám líbilo mít zahradu plnou krásných květin a nemoci si z nich utrhnout ani jedinou?" /One woman show/, a tak bych mohla pokračovat dál a dál, ale radši si ty otázky a odpovědi ... najděte sami, je to větší zábava :-) PS: v sekci Povídky ještě pár postřehů :-).... celý text

Hodina mezi psem a vlkem 1964, Jan Skácel

Povím vám jeden kratičký příběh, který začal v městských ulicích ... "Tady je město, náměstí a domy, a také slečny, s uzly vlasů na hlavách, ve kterých bydlí vítr, myš a touha ... A někde vysoko je slunce Zaťaté v mraku ..." /Podzim ve městě/ ... bylo tam krásně, ale víte co? Nebylo to tak úplně ono, a tak jsem se najednou ocitla na nádraží, cestovala vlakem a pak vystoupila ... hádejte kde? "Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají. Vždycky jsme malinko smutní na malých nádražích, kde nikdo nečeká. Najednou máme bílou duši z bezu najednou je v nás příliš člověka." /Malá nádraží/ Na tom malém nádraží, už na str. 17, jsem si definitivně porozuměla s básněmi pana Skácela, nechala se okouzlit a nechala si vyprávět ... melancholické vzpomínky na krajinu jižní Moravy, poslouchala prostá vyjádření o polozapomenutých věcech, zvucích, pocitech, prostě o životě ... až nastala ta tajemná (trochu romantická) chvíle mezi nocí a dnem, kdy se zastavil čas ... "Zahřmělo, v dálce vítr zvedl prach vysoko k nebi. Potom spadl déšť. Padal, jako mladý zedník z lešení a zůstal ležet. Země pila vodu i smrt. ... A na rovinách křižovaly blesky ... " /Letní bouřka v Drnolci/ Ale dost bylo slov (těch mých) ... odteď už budu je mlčet ... a poslouchat :-) ... "Protože všichni mluví pořád dokola, vymlčel sis v duchu malý kamínek. Už tě to nebaví na stěnu házet hrách. A najednou pocítil jsi nenávratně splývat čas ..." /Hvězdný prak/... celý text

Co oči nevidí 2013, Jiří Žáček

„Poezie nemusí okouzlovat, ale musí být pravdivá.“ (Jiří Žáček) Co vás čeká? Dobrodružná cesta napříč básnickým světem pana Žáčka, klíč k jeho poezii, která nepřikrášluje svět, a přesto nás nutí nad světem žasnout … Ozvěny krásných slov … snad všechno, co mám z Žáčka nejraději, snad ze všech jeho sbírek … to laskavě něžné, to elegantně vtipné, to vážně hodné zamyšlení … „Kdo stvořil svět? Bůh, když se božsky opil. Kdo jsme? Jsme Sisyfové. Běžci od Thermopyl. Žijeme v pravdě? Hlavně masochisté. Jsou ženy z Marsu? To je víc než jisté. Je život sen? Sen, který si sním uvnitř cizí hlavy. Kdy zmoudříme? Až bude pozdě na opravy. Je láska věčná? V dětech našich dětí. Je Bůh muž? Kdeže - žena, božská, samotřetí. Je náš svět v pořádku? Svět ano - my jsme v nepořádku. Co bude po smrti? Vše začne od začátku. Náš nepřítel? Náš přítel rozum - rádce, zrádce. Čemu nás učí básně? Ptát se.“ /Návod k použití knížky básní/ ... "Můj bože chraň mě od všeho od všeho příliš lidského od tvrdých hlav a měkkých mozků od usměvavých tváří z vosku od ženských slz a mužných skutků od nudy pravd a chronického smutku …” /Lamentace/... celý text

Strašidlo cantervillské 2004, Oscar Wilde

"To je krev lady Eleonory de Canterville, kterou právě tady zavraždil roku 1575 její vlastní manžel sir Simon de Canterville. Přežil ji o devět let a pak za velmi tajuplných okolností náhle zmizel. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, ale jeho hříšný duch dosud bloudí zámkem. Tu krvavou skvrnu velice obdivují turisti a vůbec všichni, a odstranit se nedá." "To je nesmysl," zvolal Washington Otis. "PINKERTONÚV ŠAMPIÓN V ODSTRAŇOVÁNÍ SKVRN A NEDOSTIŽNÝ CIDIČ to vyčistí co nevidět." A než tomu mohla poděšená hospodyně zabránit, padl na kolena a hbitě drhl podlahu jakousi malou tyčinkou, která vypadala jako černé líčidlo. V několika vteřinách nebylo po krvavé skvrně ani stopy. "Já věděl, že Pinkerton to dokáže," zvolal vítězoslavně Washington, ohlížeje se po své rodině, jež se mu obdivovala. Ale jen ta slova vyřkl, už šerou komnatu ozářil příšerný blesk a tak strašlivě zaburácel hrom, že všichni vyskočili a paní Umneyová omdlela. "Ohavné počasí!" řekl klidně americký vyslanec, zapaluje si dlouhý tlustý doutník. "Mám za to, že ta stará země je už tak přelidněna, že ani slušné počasí se tu na každého nedostane. Jsem odjakživa toho mínění, že Anglii zbývá jedině emigrace." "Milý Hirame," zvolala paní Otisová, "co si počneme s ženskou, která omdlévá?" "Strhni jí to z platu jako za rozbité věci," odvětil vyslanec, "a ona omdlévat přestane." Čteno nevím pokolikáté, protože tohle mě prostě baví :-) … „Cantervillský duch stál chvilku zcela bez hnutí, v pochopitelném rozhořčení … když dorazil do malé tajné komůrky v levém křídle, opřel se … o měsíční paprsek, aby nabral dech, a pokoušel se ujasnit si své postavení.“ Jsem, za to nebohé, opuštěné a nešťastné cantervillské strašidlo, moc ráda, že tahle humorná, úsměvná i výsměšná „duchařská pohádka“ … má šťastný konec :-) … „Až zlatovláska jako květ k modlitbám pohne hříšný ret, až suchá mandloň rozkvete, zalita slzou dítěte, pak přijde doba šťastných chvil a klidný bude Canterville..“ "Hele! Ta stará uschlá mandloň rozkvetla! Vidím ty květy docela zřetelně, když na ně svítí měsíček." Wilde byl ve své době považovaný za dekadentního autora, ve smyslu lhostejného vůči etice a morálce, obhajujícího názor, že umění nemá moralizovat, ani hodnotit. Tak s druhou částí téhle věty se dá bez problému souhlasit, Wilde totiž opravdu nijak nemoralizuje ani nehodnotí, přesto jeho povídky s jejich osobitým stylem a humorem svou morální a navíc ještě dokonale estetickou hodnotu mají. A pak ten úžasný jazyk (který sám o sobě je estetickým zážitkem), ten mě okouzlil už dávno … a stále mě baví :-).... celý text

Komturova smrt 2018, Haruki Murakami

„Realita je to, co vidíte na vlastní oči“, zašeptal mi Komtur do ucha. „Stačí je pořádně otevřít a podívat se. Soudy si můžete nechat i na potom.“ Další z Murakamiho „velkých“ příběhů (750 stran) je za mnou … další z příběhů o podstatě lidské existence (v japonském stylu). Byla to moje už x-tá (prostě hodně) knižní cesta do Japonska … do její historie, současnosti, do japonské mentality /rovnou podotýkám, že na japonskou zdvořilostní konverzaci si asi nikdy nezvyknu, ta letargie, kterou v ní cítím, mě přivádí spíš k zuřivosti :-)/, do duše jednoho osamělého skoročtyřicátníka, který (opět) neví, co si počít se svým životem, a samozřejmě (opět) taky do „temného, záhadného a podivného světa mimo realitu“. Proto jsem přemýšlela, co mě na Murakamim tolik láká, že poměrně pravidelně podléhám pokušení vrátit se tam? Zdá se totiž, že opakovaně vstupuji do téže řeky (a ono to tak vlastně i je, proto ty 4*), když totiž přečtete víc jeho knížek, lehce podlehnete zdání, že se jedná o jeden (podotýkám, že osvědčený a skvěle fungující) příběhový vzorec, který ovšem funguje (a to mě nepřestává udivovat, a láká zjistit, jak ještě dlouho to tak bude) pro mnoho příběhů. Funguje totiž dokonale i na mě, napadá mě pro mé pravidelné návraty takový příměr … vracet se do tohoto světa je něco jako chodit na pravidelné procházky do oblíbeného parku, procházíte se po známých cestičkách, posedíte na oblíbené lavičce a přestože tam jdete znovu a znovu, jste tam rádi, zamilovali jste si ten výhled z té lavičky tam nahoře na kopci, odkud je tak pěkný rozhled po celém parku, víte, kde se co děje, a tak můžete v klidu sledovat co je kolem nového. Je to totiž tak, že i když jdete do známého parku a procházíte se známými cestami, nikdy to není stejné, bloudíte očima po známém prostoru, a přesto se vám najednou zdá něco na tom pohledu divné, chviličku to trvá, ale pak to přijde jako blesk z čistého nebe, ten starý vykotlaný strom u rybníka už tam není, na zemi zbyl jen ztrouchnivělý pařez a trochu pilin, nedaleko se ve větru třepotají proutky nově zasazených stromků, a rybník se vám najednou na chvíli zdá tak cizí, jenže pak se rozhlédnete kolem, a už zas víte, kde jste. A takhle nějak je to i s těmi mými „návraty“ … hned na prvních řádcích se ujistím, že vím, kde jsem /záhadnou krajinu osvětluje stříbrný měsíc, domem zní Puccini, Strauss, Mozart, a další hudební velikáni – prostor je připravený/, a tak se v klidu /přesto s určitým očekáváním nějaké změny, která vždy doufám, že přijde/ můžu vrátit zpět na řádky příběhu, abych zjistila, kam mě podivný sled událostí zavedl tentokrát … … navážu tak na to známé „jestli si mě chceš odvést domů“ musíš vstoupit, sestoupit, případně projít „temným, záhadným, podivným světem mimo realitu“ … na příběh tradičně rozvětvený, pracující se symboly a se znaky, s vícero možnostmi výkladu (pozor, zde platí, že přečíst neznamená vždy porozumět), často vám text bude připadat spíš jako obrazy ze sna (taky tak interpretačně mnohovýznamové), dostanete spoustu informací, a přitom všechny, a nebo taky žádná, mohou být významné a důležité … Budete se tedy možná muset rozhodnout, jak příběh číst? … zda jen pro zážitek (i tak se dá Murakami číst), anebo se snahou porozumět, přijít tomu na kloub … narazíte totiž poměrně brzo na nějakou záhadu a příběh se jako mávnutím proutku rázem na chvíli změní na detektivní, ovšem s tím rozdílem, že na konci nepřijde vyřešení, rozuzlení oné záhady, ale její interpretace je ponechána na čtenáři … přitom zapomeňte na nějaké jednoznačně dané řešení, protože žádné takové prostě není :-) … A ještě jeden postřeh přidám, přestože jde o poměrně spletitě se rozbíhající vyprávění, události jsou určitým způsobem, až schematicky, řazeny chronologicky a vrstveny jedna za druhou (občas tak vyprávění působí jako naprosto triviální … co jsem měl k večeři, postup přípravy jídla, postup přípravy malby obrazu, jakým autem jedu, jaké jsou jeho technické paramatetry, apod.), nenechte se tím ovšem zmást, vše má v příběhu svůj důvod, pomáhá vytvořit řetěz událostí, který má celkem přísně logickou návaznost a k něčemu vede … jen na konci se spíš nedozvíte k čemu :-) … možná interpretace je totiž už na vás … … až se o to budete pokoušet, vzpomeňte si, že jdete po cestě a dívejte se pod nohy, pak možná odhalíte (na té cestě se „válet“) sem tam nějakou nápovědu … lesklé střípky charakterů, matná zrníčka motivací či tajemně pavoučí sítě propojení postav … to vše dohromady vás pak posune k cíli … anebo, možná se vůbec nic takového nestane :-). Kdybych ale mohla dát k této knížce jen jedno jediné doporučení, bylo by to – nespěchejte! Nespěchejte při čtení téhle knihy. Příběh, který vám vypráví, totiž plyne pomalu, dává si na čas, vlastně přímo k pomalému čtení vybízí, navíc, jak jsem říkala, více méně nic nevysvětluje, spíš jen čeká. Máte totiž v rukou příběh ... nevyslovených pocitů a úmyslů … „Při každém setkání si navzájem vyměníme cosi, ze sebe samých.“... celý text