alef přečtené 1276

Živočišné pudy 2010, Robert Shiller

Životní elán (v angličtině“animal spirits“) … něco, co se týká základní vnitřní energie a životní síly, výraz, který ovšem v moderní ekonomii, ač má stále stejný význam, nabyl poněkud jiný smysl. Pokud se pustíte do této knihy, představte si pod tímto výrazem „nestálé a proměnlivé prvky v ekonomice“, tedy „vše, co se dotýká zvláštního vztahu mezi námi na straně jedné a nejednoznačností či nejistotou na straně druhé“. Tudíž v ekonomice aspekt, který nám může způsobit celkem velké potíže, doslova může ochromit, ovšem na druhou stranu může i posílit, dodat energii, usnadnit překonání nejistot a obav. Jako první asi tento termín (takovým způsobem) začal ve svých ekonomických knihách používat John Maynard Keynes, a to k popisu lidských emocí, které pohání důvěru spotřebitelů :-) … „lidé totiž mají nejenom rozum, ale i emoce“ … věta, která mě donutila si tuto knížku přečíst, emoce jsou totiž to, co mě zajímá. Nejsem ekonom, tudíž ani cílovou skupinou čtenářů, minimálně ne fundovanou se k takovým tvrzením jakkoli odborně vyjadřovat, ovšem tato kniha zasahuje svým obsahem i do dalších oborů, jako je psychologie a filozofie, kde nabírám už trochu pevné půdy pod nohama :-). Není to kniha z nejnovějších (co se týče ekonomických teorií), jak jsem zjistila, ale pro můj účel, zjistit, jak to ekonomové mají s životní sílou, s vysvětlením emocí a tudíž iracionálního chování (to je to, o co mi nejvíc šlo), byla postačující. Seznámila jsem se tak s Keynesovou teorií, a také s (řekněme opoziční) teorií Friedricha Augusta von Hayeka, a v neposlední řadě pak samozřejmě s názory G. A. Akerlofa, představitele nové keynesiánské ekonomie, mj. také držitele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2001, který, dá se říct, se ve velké míře ztotožňuje s názory Keynesovými a snaží se je rozvíjet. Na to, rozepsat se tu o nich by ovšem prostor komentáře nestačil, seznámit se tedy s nimi a udělat si názor, v případě vašeho zájmu, budete muset sami, takže spíš jen tak v letu, co jsem zjistila já :-): … že k existenci životního elánu se mezi světovými ekonomy vede po desetiletí diskuze, … a že se k této problematice v současnosti vyjadřuje mnoho předních ekonomů, jako např. Eugene F. Fama (prosazuje hypotézu efektivních trhů), Robert J. Shiller (spoluautor této knihy, který s tímto názorem naopak nesouhlasí a poukazuje velký vliv živočišných pudů), George A. Akerlof (s ním samozřejmě souhlasí, navíc klade důraz na státní intervence a regulace, které ovšem zase odmítají např. Peter Boettke, či Peter Schiffe, ale prosazují úspory jako nástroj k řešení krize, Boettke navíc věří v samoregulaci ekonomiky). Tak a teď si vyberte :-) … já, jako neekonom v tom mám samozřejmě trochu (spíš víc) guláš :-). Mě z této „diskuze“ vyplynulo jen to, že spor mezi Hayekem a Keynesem se vede dodnes, a že stále není zcela jasné, který z těchto názorů a teorií je vhodnější. Pak jsem se taky třeba dozvěděla, že ekonomická krize z roku 2008 byla řešena pomocí Keynesových teorií, ale že je velmi těžké říct, která by byla ta správná. Obě mají na fungování ekonomiky odlišný názor, v některých aspektech má pravdu Keynes a v jiných Hayek. Ale co jsem se především dozvěděla! … bylo, že lidské chování sehrává v ekonomice významnou úlohu (informace, kterou jsem hledala), protože (to si prostě musíme připustit) člověk se totiž většinou nechová racionálně (ani při ekonomickém rozhodování). Proto bychom na výskyt takových živočišných pudů, jako je například důvěra, spravedlnost, peněžní iluze atp. neměli rozhodně zapomínat. Zejména proto, že ekonomické teorie, které by přehlížely psychologii, ale i další společenské vědy, se tím připravují o minimálně důležité, já bych /za sebe/ řekla skoro rozhodující, příčiny ekonomického jednání.... celý text

Perlička na dně 2006, Bohumil Hrabal

„Dobrá literatura vás nutí, abyste přerušil čtení a vycházel se projít ...“ (B. Hrabal) Víte, že Hrabalovy texty vydané v 60. letech byly oproti původnímu znění umírněnější? Prý takové umírnění Hrabalových drsných, „rabiátských", poloh usnadní čtenářům k jeho textům přístup :-) … ve skutečnosti to ale bylo tak, že prostě musely brát určité ohledy na dobové normy, a to nejen na „únosnost“ určitých politicky ožehavých témat, podobné to bylo i u vulgarismů nebo popisů sexuálního chování :-). Knížka, kterou máte v ruce, mezi tyto texty patří, je Hrabalovou prvotinou, můžete tak posoudit sami :-). Ještě než se ale pustíte do prvních páně Hrabalových povídek, určitě nevynechejte úvod, čeká vás tam totiž krásné autorovo vyznání … vyznává se tu z náklonnosti k lidem … zneuznaným, zdánlivě vyšinutým, vyvrženým na okraj společnosti, a zároveň k lidem … v jejichž nitru, přesto, nebo navzdory tomu, doutná plamínek lidskosti. Sám autor vám tak hned na začátku knihy krásnými slovy objasní její smysl, důvod, proč kniha vznikla a jak se její autor stal úžasným pábitelem :-) … protože to přesně pan Hrabal byl, člověk, který vycházel ven, projít se a poslouchat … hovory lidí … „Tak jsem mu vypravoval o lidech, o kterých se ani nepíše, spíš o takových numerách, o lidech, o jejichž existenci je skoro možno se zranit. Zkrátka spíš jsem vypravoval o takových brňavkách velkoměsta...“ (povídka Baron Prášil) … které pak, s poměrnou přesností zachovávající reálné informace, přenášel do svých příběhů, prožité a slyšené zkombinoval, spojil se svou úžasnou fantazií a povídky byly na světě … „někde uvnitř máte uvízlého skřivánka na niti“ (povídka Emánek) … jak vidíte pan Hrabal hodně a s neuvěřitelnou zručností kombinoval … motiv z povídky Emánek jistě poznáváte :-). PS: děkuji 1amu za knižní tip, bez něj bych tuhle knížku asi minula :-).... celý text

Lucemburská zahrada 2011, Michal Ajvaz

Jestli chcete zjistit, proč se vyplatí odolávat svodům internetu a nepouštět se jen tak bezhlavě do googlovských labyrintů nekonečných odboček bez konce, pusťte se do čtení :-), … mj. tak zjistíte, že někdy nemá smysl hledat v tom, co někdo dělá (a nám se to zdá nějakým způsobem nestandardní) nějaké hlubší významy, nebo, jinak řečeno – šťourat se v tom totiž někdy vyvolává zbytečně moc otázek, a na některé se pak většinou jen těžko hledají odpovědi … „zemřel, protože se trápil láskou? … nebo protože se užíral nenávistí? … a nebo snad proto, že vypil asi nejvíc silné černé kávy ze všech lidí v celém státě New York?“ … a ještě navíc, když fantazie občas všechny takové otázky i pochybnosti přemění v něco, jako např. magické legendy, pak si můžete přečíst třeba o výpravě na Druhou stranu … „hlášení se shodovala v tom, že život na Druhé straně se vyznačuje podivuhodnou tvárností, dovede na sebe brát nejroztodivnější podoby“. Zjistíte, co se stane, když se vám skutečnost rozpadne … na něco viditelného a smysluplného dle všech vašich smyslů, ale taky na něco, čemu se vaše smysly urputně brání, a považují za chaotické, tedy něco, čemu pak vaše mysl smysl prostě přiřknout odmítá. „Paul se musel sám sebe ptát, jestli by Ross opravdu pokračoval v psaní, kdyby nezemřel. Nebyl si tím jist, připadalo mu, že autora fascinoval jedině stav očekávání, obrácený k nejisté budoucnosti, jejíž dech probouzí v přítomnosti divokou vegetaci dosud beztvarých možností a zárodků dějů, džungli, kterou pozvolna zarůstají důvěrně známé tvary.“ V Lucemburských zahradách se tak budete pohybovat přesně na téhle hranici, setkáte se s vlastními myšlenkami, a pak samozřejmě s tím, co je skryté – pod povrchem vědomého - „větve stromů byly písmem, jímž byla napsána zpráva, která Paula seznamovala s jeho skrytými myšlenkami“. Dostanete se tak až ke sdělením, která jsou jen tušená, a kterým porozumět, není dáno každému … „poprvé v životě uviděl, co vyjadřují slova, která denně používal … a věci přestaly být něčím hotovým“. Skutečnost tak totiž najednou přestala být něčím samozřejmým … „to, že neznal význam ani jednoho slova z promluv, které pročítal, mu zřejmě umožnilo uvidět cosi, co je sice v řeči – v každé řeči – přítomno a něco důležitého sděluje, ale co obvykle zakrývají právě známé významy slov; zahlédl podivuhodné tělo řeči … němý tanec slov, jeho rytmy a gesta, které jindy neviděl, protože byly zakryty významem … skvrny oprýskané omítky vyzařovaly tajuplný děj chátrání, jednu z mnoha zázračných melodií světa … pozoroval,jak rytmus chůze rozestírá kolem každého člověka jedinečný labyrint … z něhož nedokáže uniknout, lesní cestu, kolonádu, rozlehlý venkovský dům, nekonečný most nebo poušť …“ Bavilo mě to, bavila mě Ajvazova jazyková hra …“viděl kolem sebe svět nepřetržitých metamorfóz, jež však nebyly pouhým chaosem, ukazovaly mu jakousi syntax, … která utváří věci, … a prostory světa tím, že vyslovuje sebe samu .. a přitom se sama ze svých vyslovení rodí a proměňuje, vyváří své nové podoby“. Bavilo mě nacházet v textu všechny ty rozličné způsoby „existence“, které autora zjevně zajímají, a které se snažil zachytit opravdu mnoha různými způsoby … jako skutečnosti, jako sen, jako fantazii, jako důvod k pochybám, ale i jako nezpochybnitelné fakty! Pro mě to byl magický realismus v čisté podobě :-).... celý text

Muži ve zbrani 1997, Terry Pratchett

„Potíž s Osudem je samozřejmě v tom, že často je mu úplně jedno, kam prst položí. … A tím to vlastně všechno mohlo skončit. V milionu vesmírů to také v tomhle místě skončilo. V milionech vesmírů by tohle byla velmi krátká kniha.“ Jenže ne tak na Zeměploše. Odněkud se totiž najednou ozvalo: „Haf a haf, k sakru, a taky kní a kní, … to jste fakticky slepí, nebo co?“ Je pravda, že obyčejní lidé Gaspodu většinou mluvit neslyší, „protože normální psi přece nemluví. To ví každý. To je na úrovni inteligentního organického života notoricky známo, stejně jako je známo mnoho dalších podobných faktů, které vás v konečném důsledku dokážou přesvědčit, že jste svými smysly mylně informováni. Děje se to proto, že kdyby si lidé skutečně všímali zcela přesně všeho, co se děje kolem, nikdo by se nikdy nedostal k práci.“ Takže, vážení, nestůjte, nelelkujte, a taky se už dál nenechte vodit svými smysly za nos, a pořádně se rozhlédněte kolem sebe, ono to nakonec asi stejně nebude nic platné, protože při poznávání okolního světa se beze smyslů prostě neobejdete, každopádně, po přečtení dalšího z příběhů Noční hlídky se vám možná leccos objasní … Tak třeba se podíváte do jedné z nejnepřístupnějších knihoven Zeměplošského světa, totiž do knihovny cechu vrahů, která je poměrně úzce specializovaná, a v jistých oborech, které se týkají např. zanedbatelné délky lidského života a způsobů, jak ho ještě ukrátit, naprosto neocenitelná :-). Trochu světla do tmy by pak mohla pomoct vnést také např. „botová teorie“ sociálně-ekonomické nespravedlnosti kapitána Elánia, který je ve svém myšlení sice trochu konzervativní, ovšem někteří tvrdí, že je „spíš zakonzervovaný“. Vytvořit si na tuto problematiku vlastní názor budete muset ovšem sami: „Věc spočívala v tom, že dobré boty vydržely roky a roky. Člověk, který si mohl dovolit dát padesát tolarů za pořádné boty, měl obutí, jež jeho nohy udrží v suchu ještě za deset let, zatímco chudák, který si mohl dovolit dát za boty jen deset tolarů, utratí za stejnou dobu sto tolarů, a přitom bude mít prakticky pořád mokré nohy!“ Při této návštěvě Zeměplochy se také Noční hlídka pokusí vyřešit jeden z nejožehavějších ankh-morporkhských problémů, totiž, proč se trollové a trpaslíci nemají rádi, k čemuž se musíte vrátit poměrně dost daleko do minulosti … a ještě si uvědomit, že „trpaslíci nenávidí trolly, protože když někde odhalíte zajímavou žílu drahých kovů nebo minerálů, nemůžete milovat kameny, které najednou vstanou a utrhnou vám ruku, protože jste jim právě zarazili špičák do ucha.“ Takže se nedivte, že Noční hlídka má pak plno práce s mezidruhovou krevní mstou, která mezi nimi odjakživa panuje. Je to dost ožehavý problém, ale desátník Nóblhóch navrhne poměrně čisté řešení: „Nevím, proč bysme je nemohli nechat vyřídit si to mezi sebou a pak zatknout poražený ... dělali jsme to tak vždycky.“ Jenže ... „Patricij začal být děsně háklivý na tyhle etnické nepokoje,“ oznámil mu seržant Tračník zachmuřeně. „V poslední době mluví, jako kdyby se na tom chtěl pocvičit v sarkasmu.“ A tak můžeme být všichni rádi, že Noční hlídka má ve svém týmu i desátníka Karotku, o němž si seržant Tračník myslí, že je jednoduchý, protože Karotka tak na lidi často působí. On totiž jednoduchý skutečně je … jenže, nenechte se mýlit … „Lidé se mýlili v něčem jiném. V tom, že jednoduchý totiž neznamená totéž co hloupý. Karotka nebyl hloupý. Byl přímý, poctivý, pravdomluvný, neustále dobrosrdečný, a čestný v každém svém konání.“ … „Vy myslíte charisma? Jako osobní kouzlo?“ došlo konečně Angui. „Jo. Něco takovýho. Jo.“ „Jak to dělá?“ „Jó, tak to nevím,“ zavrtěl Noby hlavou. „Co když je to kluk, kterýho musí mít každej rád?“ Je to prostě všechno velmi křehká záležitost, jak říká seržant Tračník: „otázka kultury … nemá cenu vnucovat jim naši kulturu a náš způsob myšlení, víte?“ … a on s tím má bohaté zkušenosti, sám je kupodivu, už mnoho let šťastně ženatý … „protože si s ženou dokázali zařídit život tak, že se setkávali jen příležitostně, většinou na prahu, když jeden šel dovnitř a druhý ven. Ale ona mu nechávala v troubě slušné jídlo a muselo v tom být i trochu něco navíc, to bylo jasné. Měli totiž i vnoučata a z toho vyplývalo, že se ocitli v situacích, kdy se jeden druhému vyhnout nedokázali.“ Chápu, že teď to všechno možná vypadá trochu zmateně, „ale počkejte, až to uvidíte za pět set let“, jak říká Zatracený Hlupec Johnson: „Koukejte, ty plány vážně nebyly vzhůru nohama, když jsem je kreslil.“... celý text

Filosofie en noir 2018, Miroslav Petříček

„Setkání s druhým člověkem, je událost (tváří v tvář, v situaci) … vystavení se blízkosti druhého, prolomení uzavřenosti Já.“ Každé setkání s filozofií prof.Petříčka je „zážitkem myšlenkového dobrodružství“, tak se vyjádřil, někde jsem četla, jeden z jeho studentů, lépe už bych to říct opravdu nedokázala, je to totiž opravdu tak. Na tuto knížku jsem měla už nějaký čas spadeno, vzpomněla jsem si na ni s tím nejtěžším tématem letošní čtenářské výzvy – tíživé téma holocaustu, i o něm je toto „fenomenologické filozofické setkání“. Pan profesor zde opět rozvíjí, právě v rámci fenomenologické tradice, spoustu zajímavých myšlenkových experimentů… „Myšlení, ať chcete nebo nechcete, podléhá své době.“ … ať chceme nebo nechceme, nelze se tomu vyhnout … pro každého jsou formativní roky, v nichž objevuje svět … a právě na tom nejtíživějším období 20. století – holocaustu – pak hledá hranice dané společenskými konvencemi, a nejen to, spíš se dá říct, že je překračuje, a promýšlí svět trochu jiným způsobem (než jak jste možná zvyklí) … až k limitním stavům lidské představivosti (a věřte, že fenomenologie má velmi často tyto tendence, k takovým stavům vás dovést :-). Se současnou krizí společnosti (situací s uprchlíky) promýšlí skrz optiku jedné historické etapy, určitá východiska, která se k ní vážou a v nich vidí paralely s dneškem, poukazuje na „sílu strachu“, z vnějších vlivů, která vedla ke katastrofě nečekaných rozměrů, poukazuje na to, jak je tento strach v naší evropské kultuře, napříč etapami, všudypřítomný … „kde se bere (strach), když víme, že rétorika a činy, stavěné na strachu, vedly k Osvětimi?“ „Hrůza z krize je kontraproduktivní. Krize znamená, že se něco změní … to patří k vývoji, to je jedna věc … obrovské nebezpečí ale vidím v panických zkratkovitých reakcích, k nimž krize vybízejí. Jakmile se snažíme něčemu uzavřít, tak to znamená, že strach ochromil naši schopnost reagovat … na problémy.“ „Děsím se společnosti, která nejenže se myšlení bojí, ale dělá všechno pro to, aby myslet nemusela.“ … co jiného pak je „přišla ke mně informace a beru ji, jako danou“? … takovým obrovským prostorem je dnešní prostředí fake news! A tak si pan profesor, jako správný filozof, klade otázku: PROČ? Proč, když svět zažil holocaust, se to dnes opakuje? … a věrný své fenomenologické tradici, ji i zodpovídá. Vy tak máte možnost, vydat se spolu s ním po stopách jednoho zajímavého myšlenkového experimentu, na jehož začátku je „setkání s Druhým“ … s člověkem tváří v tvář, v situaci … a faktem, že holocaust „nestvořil své svědky“ … „sama struktura této události zabránila, aby její oběti byly schopné dosvědčit … vlastně nikdo ze zúčastněných … nepochopitelnost ochromuje všechny“ … … bude pátrat, co se stane s člověkem, když se ocitne „uvnitř“ takové události, pochopíte, že je nemyslitelné svědčit mimo referenční rámec události, vymanit se z něj a reflektovat událost jakoby z vnějšku … a už vůbec je nemyslitelné požadovat něco takového po obětech, které ztratily dokonce i schopnost obracet se k druhému jako k „Ty“, pak se totiž nedokážou vztahovat ani k sobě samým, tedy svědčit sami o sobě … „jejich zkušenost, jako oběti, se tak stala nesdělitelná i jim samým“ … a právě to je vyhlazení … paměti dějin … … všechny pokusy svědčit tak překračují hranice lidské schopnosti chápat … Petříček se skrz tyto úvahy pak dostává až k zhroucení lineární časovosti … a tak i k Husserlovi a jeho „analýze vnitřního uvědomění času“ a popisuje paradoxy kontinuity a diskontinuity, kterým fenomenologie čelí … a tady (věřte mi) se už dostáváte až na samé hranice myšlení … skrz úvahy – zápasení s možnostmi jazyka – až … na hranice sebedestrukce :-). PS: souhlasím s komentářem níže - pan profesor píše celkem srozumitelně i pro laiky, ale spíš doporučuji, pokud se ve fenomenologické terminologii už trochu orientujete.... celý text

Francie - Středomořské pobřeží - Monako - Andora 2006, Iva Bártová

Co se týče plánování, prázdniny jsou skoro za dveřmi, a tak je nejvyšší čas začít vyhledávat informace k plánované dovolenkové cestě, kam to bude, je zřejmé. Naše rodinné dovolené se totiž většinou neodehrávají v režii nabídky některé z cestovních agentur, ale plánujeme a realizujeme si cestu sami, a taky to není dovolená pobytová, ale větší její část je spíš cestovního rázu, v posledních letech většinou volíme nějaký okruh po Evropě, no a letos to vyhrála trasa: Azurové pobřeží – Barcelona – Andorra … a domů . Je to kus cesty, takže informací k takové cestě není nikdy dost :-). Začala jsem tedy pěkně praktickými informacemi a pořídila si několik různých průvodců. Tento mě zaujal už při prvotním prolistování, obsahuje praktické informace, mj. různé kontaktní adresy a telefony, a je v něm i spousta fotografií, a poměrně dost textu, což slibovalo splnit prvotní účel, pěkně v klidu (vleže v posteli) si pročíst, prohlédnout kromě fotek různé mapové výřezy popisovaných lokalit a jejich blízkého okolí a vytipovat si tak zajímavá místa (chystám se navštívit). Svůj účel průvodce splnil, s jeho pomocí tak vznikl prvotní cestovní plán, do kterého už teď budu doplňovat informace z webu (už bohužel v sedě u počítače :-)). A samozřejmě si ho přibalím na cesty :-).... celý text

Provence & Azurové pobřeží 2011, Neville Walker

Romeo & Julie 2300 1982, Vladimír Páral

„Láska, ovšem, na tu se dá vždycky všecko svést, že.“ Jenže, co s tím, když vás přesvědčují, že ... „NEŠŤASTNÁ LÁSKA NEEXISTUJE“ jak řekla primářka dr. Linda Jávová (25) ... „Nanejvýš cosi jako duševní chřipka. Dočasná a skrz naskrz iracionální …“ … a ještě ke všemu se vás všichni kolem mermomocí snaží učinit šťastným … pak se totiž lehce může stát, že zešílíte … z lásky :-) … „Šílenství lásky?…“ špitl Áva nesměle. „Ale láska přece není šílená, …“ řekla Linda Jávová s převahou. „Chudáka holku asi zpitoměla televize nějakým historickým filmem ve stylu Romeo a Julie nebo něco na ten způsob. Ale teď snad můžeme doufat, že další střemhlavý nálet už nepodnikne.“ „A když ano?“ „Hodíme ji na krk psychiatrům…“ … taky vás mrazí, když si pomyslíte /navíc, není to moc daleká budoucnost/ … že jednou /ne zcela nereálně/ může být i láska, jen psychické onemocnění? … Co pak teprve provedeme s takovými běžnými, veskrze lidsky přirozenými, přáními, jako „udělat dobrý skutek“, „pomoci někomu“, „trpět pro někoho“ nebo „zachránit někomu život“? … nebo s přáními jako, „aby se o mě někdo bál“, „aby na mě žárlil“, a nebo, dokonce s takovou „zvrhlostí“ :-), jako přát si „aby po mně toužila a kvůli mně plakala“? Necháme se připravit o emoce? A dovolí nám to naše přirozenost? … dovolí nám to příroda? … pan Páral vystavěl smutný svět budoucnosti, žít bych v něm určitě nechtěla … vlastně, ani nemohla … bez emocí žít prostě neumím :-). Letošní čtenářská výzva mi přinesla už druhou knížku od pana Párala (ještě Mladého muže a bílou velrybu), a s nimi spoustu, zvláštně naléhavých, otázek … podaných velmi specifickým „technickým“ páralovským stylem, na který si musíte zvyknout, a který ne každému sedí (mě třeba sedí jen u některých z jeho knih), ovšem konkrétně u jeho sci-fi příběhů … tam sedí zcela a dokonale! „Vytáhl žaluzie s třeskem, jaký by jejich konstruktér určitě nepovažoval za možný, a hned pak na ležícího Ávu pustil proud ledového vzduchu. „Zavři to!“ zaúpěl Áva a popotáhl nosem. „Copak nevidíš, že mám rýmu?“ „Léčení rýmy vyžaduje především hojnost čerstvého vzduchu,“ řekl robot hádavě. „Ale ne ledového.“ „Dobré jitro. Je úterý sedm-patnáct. Vstávej!“ „Ještě chvilku. Mám rýmu a musím se prohřát.“ „Vstávej!“ „Nech mě ještě pět minut. Slyšíš, ty elektrický střevo? To je příkaz!“ „Vstávej!“ zašuměla Robka, přistoupila k Ávovu lůžku a strhla z něj přikrývku se zjevnou rozkoší. Kterou si ve svých obvodech naindukovala sama …“ Tak tohle bych doma fakt mít nechtěla … brrrrrr! :-)... celý text

Pláň Tortilla / Na plechárně 1979, John Steinbeck

„Když hovoříte o Dannyho domě, každý hned pochopí, že máte na mysli skupinu lidí, z nichž vyzařovala vlídnost, radost, láska k lidem a nakonec i mystický zármutek.“ Tak tohle čtení jsem si dokonale užila :-), bylo to naprosto úžasně pohodové, skoro se dá říct letní čtení (docela se mi to v tomto zvláštním ročním období mezi zimou, která ještě nebyla a jarem, které taky ještě nepřišlo, a kdy prší a prší, docela hodilo), oči jen tak lehce klouzaly po řádcích, až najednou byl konec … je to totiž jen pár příběhů, které spojují společní „hrdinové“ – mladí paisanové … „v žilách jim koluje směs španělské, indiánské, mexické a kavkazské krve“, jinak řečeno, partička kolem ústřední postavy Dannyho; a taky místo – pláň Tortilla … „žijí na okraji společnosti na návrší jihokalifornského městečka Monterey, kde si užívají svobodného života ve společnosti přátel, kalifornského slunce a vína“ … „Sluneční ráno je časem klidné pohody. Když listy slézu pokrývá třpytná rosa, proměňují se její kapky v krásné, třebaže nikoliv drahocenné šperky. V takový čas se nesluší spěchat … Neboť naše myšlenky zrána uplývají zvolna a jsou hluboké a zlaté … usedli na sluncem zalitou verandu, naslouchali vyvolávání rybářů v ulicích Monterey a ospalým, loudavým hlasem probírali rozličné a strhující děje, neboť než se země jednou otočí, odehraje se jich na Pláni Tortille na tisíc… „Kdyby se kapky rosy proměnily v diamanty, byli by z nás pracháči," mínil Pablo. "Ožralý bysme byli, jak je život dlouhej." Avšak Pilón, jenž byl zatížen smyslem pro realitu jako kletbou, dodal: "Každej by pak měl diamantů fůru. Nedostali bysme za ně ani vindru. A víno nebude zadarmo nikdy. Chtělo by to jeden den pršet víno a nádrž, do který bysme si ho nachytali." … a ještě něco je spojuje – jednotná, ve své podstatě velmi prostá, životní filozofie :-) … jsou vlastně stále spokojení, ač chudí, žijí šťastně, nemají žádné přemrštěné cíle, právě naopak, dalo by se říct, že si vystačí s naprostými maličkostmi, nepotřebují ke štěstí žádné materiální jistoty, k životu jim stačí když získají nějaké to jídlo, o které se pak spravedlivě podělí, a na vrcholu blaha jsou, když k tomu navíc mají dostatek vína a můžou si navzájem dělat společnost :-) … umějí si vážit maličkostí, ale hlavně, radovat se z nich … a to jim přináší svobodu, v té největší míře, jakou si umíte představit … nevlastní totiž nic hodnotného, tudíž jsou oproštěni od „návyků“ většinové americké konzumní společnosti, díky tomu jsou ale také dost nezodpovědní, ale proč by vlastně ne, vždyť oni nemají o co přijít, jsou tak naprosto nevázaní, … a stejně to pak mají i s přístupem k práci, pracují, jen když se jim chce :-) (moc často to není), a nebo, když za nějakým konkrétním účelem (většinou drobným cílem) potřebují nějaké peníze … mimochodem, je taky pravda, že společnost je moc nepřijímá, a že jsou z ní více méně vyloučení, ale je taky pravda, že se z ní možná tak trochu vyloučili sami a dobrovolně, že jim to prostě vůbec nevadí :-) … oni totiž rádi tráví většinu svého času posedáváním venku, obdivováním krásy přírody, filozofováním a diskutováním s ostatními obyvateli Pláně Tortilla a samozřejmě, vyprávěním … různě skandálních, pohoršujících, nebo naopak moralizujících historek … A protože tady, na Pláni, teče víno opravdu a doslovně proudem, počítáno po demižonech, doporučuji, dát si pro dotvoření té správné atmosféry taky, ale buďte rozumní, zkuste to spíš jen po skleničkách :-) ... „Z hlediska nálad duševních bráno, mohou být demižónky ocejchovány následujícím způsobem: Klesne-li hladina pod ohbí prvního demižónku, následuje vážný a soustředěný rozhovor. O pět centimetrů níže se nacházejí sladké a smutné vzpomínky. O dalších osm centimetrů níže přebývají vzpomínky na dávné a šťastné lásky. O tři centimetry níže vzpomínky na lásky sice dávné, leč nešťastné. Na dně prvního demižónku leží všeobjímající, blíže neurčený smutek. Pod ohbím druhého demižónku číhá černá, všivá sklíčenost. Spadne-li hladina o dalších pět centimetrů, probudí to ve vás buď píseň smrti, anebo píseň touhy. Další tři centimetry a zpíváte, co vám slina na jazyk přinese. Zde se cejchování obvykle končívá, neboť od tohoto místa se každý ubírá svou vlastní stezkou a jakákoliv předpověď je nejistá. Dál se může stát zkrátka cokoliv.“... celý text

Starý kraj 2016, Dörte Hansen

Je hodně způsobů, jak psát o problémech, které vyvstávají z toho, že my, lidé, jsme tvorové společenští, tedy, sdružující se v různorodých společenstvích. No, a nejvíc problémů pak vyplývá z toho, když někdo „nedrží basu“ a rozhodne se žít po svém, a stačí, že to je třeba jen trochu jinak, než jak se všeobecně pokládá za „správné“, a navíc, těch způsobů, co je pokládáno za správné, je taky asi milion a jeden, a velmi se liší nejen časem ale i místem, lokalitou, kde se právě nacházíte. Dörte Hansenová si vybrala vlastní, osobitou, autorskou cestu a vydala se po ní, prochází Starým krajem … … „Annu napadlo, že ten kraj zná jen v létě. Krajina ve své chladné nahotě se jí nyní odhalila úplně … pohlédla na ovocné stromy, které stály v těžké zemi, jako vojáci v nekonečných řadách a mezi nimi pevně zamrzlá naplavená zem. Hluboké brázdy od traktoru plné dešťové vody, která se proměnila v bílý led. Obrovští draví ptáci … posedávali po větvích … příkopy byly pokryté rozcuchanou prořídlou trávou, krajina bez barvy“, … zprostředkovává nám tak jeho obraz krásně poetickým a trochu zádumčivě melancholickým způsobem. Je to totiž kraj starých selských usedlostí, který už svým názvem evokuje dodržování starých tradic, způsobu života, založeného na tvrdé práci. A tak je příběh, který Dörte vypráví, příběhem o … potkávání se, ale možná ještě víc o míjení se … starého a nového, tradic s cool trendy, lpění na starých postupech s novými moderními myšlenkami. Není to zrovna veselé vyprávění, je to spíš takové povzdychnutí, ze kterého je, jako jemný podtón, cítit i určitá bezradnost, přesně taková, jakou je možné vystopovat všude kolem, jen se občas schovává za drsná slova, tvrdé výzvy, ostrý křik a silná gesta, v tomhle příběhu je ale nenajdete, v tomhle příběhu, jsou všechny ty obavy pečlivě „obalené“ do příjemných slov, aby neranily, neřezaly a nebolely, přesto tam jsou, a jsou zvláštně zneklidňující … určitými výzvami, které, jak víme, a nechceme si přiznat, na nás čekají, nevyhneme se jim, a bude těžké, najít nějakou, řekněme přiměřenost, zvlášť, když všude kolem můžeme dnes a denně vidět, jak obě „strany“ mají klapky na očích a tvrdošíjně trvají na té své „pravdě“ … cestě, směru, myšlence … a o nějakém kompromisu, natož „prolnutí“ zatím nemůže být ani řeč. Na téhle cestě vás budou provázet „osamělé duše“, Anna a Vera, ještě spíš by se dalo říct, solitéry (pozn. solitér - v zahradní architektuře pojem pro strom přirozeně rostoucí osamoceně), protože to přesně ony jsou, přirozeně osamocené, nezařaditelné, nespoutané tradicemi (v případě Very), ani novodobými trendy (v případě Anny), pro obě pak nespoutané konvencemi společnosti, žijící své životy tak, jak se samy rozhodly? … asi spíš by se takhle nerozhodly, takže spíš tak, jak nejlépe, za daných okolností, dokázaly … … „příroda zase pomalu přicházela k sobě, jako pacient, který se probouzel z dlouhého kómatu, byla ještě bledá a zesláblá … půda vypadala uplakaně a stromy se třásly zimou, kapala z nich voda, ale na větvích už rašily pupeny … když člověk přitiskl ucho na kmen, bylo slyšet šumění vody „proud mízy“ … Heinrich z keřů růží sejmul jutové pytle, vypadalo to, jako by jim po dlouhé, skličující zimě, udělil milost …“.... celý text

Trhlina 2017, Jozef Karika

Nejděsivější jsou příběhy, které by se mohly stát, resp., které byste - možná - mohli prožít … takže se v příběhu nepotkáte s žádnými démony, ani jinými strašáky, ale vlastně jen sami se sebou … se znepokojujícími otázkami, chtěla jsem říct, skrytými v našich myslích, jenže právě, že to tak není, to čeho bychom se totiž měli bát nejsou otázky, schované tam někde uvnitř, i když třeba nevyslovené, ale možná spíš mysl sama o sobě … totiž, její hrůzu nahánějící způsoby, jak zpracovává realitu, jak si pohrává s naším ... vnímáním reality … Musím říct, že mě Karikovo celkem originální tajemno zaujalo. PS: Slovenské hory mám ráda (a v minulosti jsem je už mnohokrát navštívila), ale na Tribeč v dohledné době (než trochu pozapomenu) radši asi nepojedu :-).... celý text

Až nadejde čas 2007, Peter Høeg

„Člověk oněměl úžasem před kapkou rosy a čas se zastavil. Čekal, až mu strčí hlavu do záchodu, a čas utíkal příliš rychle a ne dost rychle zároveň.“ Zvláštní příběh … seversky strohý a přitom hluboce filozoficky existenciální … něco dokážeme vysvětlit přírodními zákony a něco ne … … nejde tu o žádnou magii, ale spíš o momentálně racionálně nevysvětlitelné jevy, v jejichž středu je - čas - což je samozřejmě reálná veličina, jenže v tomto příběhu si musíte zvyknout na to, že nejvíc ze všeho záleží na úhlu pohledu a tedy na tom, kdo se dívá, pak už vás totiž nepřekvapí něco jako kruhový čas, zastavení času či jeho opotřebování, spotřebování, případně nastavení a jiné další podobné jevy, pochopení času je prostě složitou záležitostí a alfou i omegou k tomu je, že … záleží na interpretaci … „… nemůže existovat žádný objektivní vnější svět … máme jenom jeho filtrovaný a zpracovaný otisk …“ … donutí vás hodně přemýšlet, a přesto si možná vůbec nebudete jistí „o co tu jde“? Taky si úplně jistá nejsem, a tak jsem se přidržela toho, co si myslím, že je stěžejní … interpretace … zaměřila jsem se tedy na toho, kdo se dívá … na úhel pohledu … na subjektivní způsob vnímání světa vs. konvencí stanovená pravidla … „Čas je sféra jazyka, barev, pachů, tělesných vjemů a zvuků, sféra, ve které člověk žije spolu se světem, nástroj k uspořádání a pochopení světa, jedna z příčin, že člověk dokáže přežít.“ S tím souhlasím, je to tak, člověk je asi jediným tvorem na téhle planetě (úplně jistí si být nemůžete), který je konstituovaný pravidly a zároveň jako jediný má tu možnost podívat se na ně „zvenčí“ … tedy, uvědomit si je, a nebo, jednat jim navzdory … překročit tak svá vlastní pravidla! Hoegovy knihy (tato je 3, kterou jsem četla) jsou hodně originální, a to po obsahové i jazykové stránce, nezvykle používaný jazyk, netradiční a kontroverzní náměty, u téhle knihy se třeba v Dánsku strhla vášnivá debata ohledně dánského vzdělávacícho systému 70. let, než vyšlo najevo, že jde pouze o autorovu fikci, pokud by totiž šlo o popis skutečnosti, pak by to bylo fakt hodně děsivé … jenže Hoegovi nešlo o skutečnost, možná (alespoň si to tak vykládám) vzdělávací systém je prostě dobrým příkladem takového systému konstituovaného pravidly, sešněrovaného pravidly od sklepa až na půdu, řídícího se pravidly a stojícího na hodnocení a škatulkování ať se děje, co se děje … každý musí být zařazen … Hoeg možná jen tak chtěl ukázat, ať se prostě podíváme „zvenčí“ :-) … „pokud je to skutečnost, pak je důležité, aby si lidé tu a tam … kladli otázky jiného druhu, než ty, jež si jinak kladou …“... celý text

Sněhulák 2012, Jo Nesbø

Tak, jako se v příběhu záhadně objevil na zahradě sněhulák, tak se u nás doma jednoho dne záhadně objevil Jo Nesbø, a vynutil si, abych mu věnovala pozornost, kterou jsem mu tvrdošíjně odpírala (krimi čtu opravdu jen poskrovnu, jenže ten sněhulák na mě z té obálky tak koukal!), takže, abych to neprodlužovala, moje první seznámení, plný počet * a poklona autorovi, za strhující psycho-krimi-thriller, ale ještě spíš, za psychologicky propracovaného, a za mě čtenářsky zajímavého, zarputilého, strohého, paličatého a osamělého detektiva Harryho Hola … „nejlepšího kriminalistu na oddělení, ale nejhoršího státního zaměstnance. Harry neuznává autority … a když je třeba, porušuje veškerá pravidla, kvůli čemuž je nebezpečný sám sobě i svému okolí.“ … tak ho popisuje jeho nadřízený Bjarne Møller, a taky: „Po pracovní stránce je svérázný a bezohledný. V opilosti dokonce životu nebezpečný. Ale za střízliva byl normální. Člověk se na něj mohl spolehnout, a to bez výhrad.“ Bez výhrad připouštím, že mě to bavilo, sledovat Hola při vyšetřování, sledovat tak trochu opilého loosera … „byl promrzlý … a byl opilý. Zase opilý. Opilý Jimem Beanem, opilý ďábelskostí, opilý sám sebou, opilý sračkami.“, … který je zároveň puntičkářsky zarputilým detektivem, se suchým humorem: „coby Evropan považuji za svoji povinnost vykouřit trochu toho svinstva (opia), které jsme do téhle země dotáhli.“, … a který má zároveň slabost pro ženy: „Bylo to trapné, ale zatímco na ni čekal, začalo mu srdce bít maličko rychleji … akceptoval tu banální skutečnost, že ženská krása nad ním vždycky bude mít tuhle nepatrnou moc.“ … „ʻKromě toho, že bych chtěla, abyste měl chuť se se mnou vyspat, bych chtěla, abyste pro mě měl nějaký úkol.ʼ ʻA to přesně mám.ʼ ʻChuť se se mnou vyspat?ʼ ʻNe, ten úkol.ʼ“ … ale hlavně, který je fakt výborný, na jednu stranu systematicky a logicky uvažující, a přitom na druhou intuitivní a nekonvenční, detektiv … do nejmenších podrobností sleduje stopy, analyzuje, vyvozuje závěry, přičemž se ale řídí vlastními pravidly, takže bez mrknutí oka obejde všechny předpisy, a nebo se nechá vést spíš představivostí a intuicí … „Nevěděl, co hledá, mozek měl prázdný, byl to nejlepší způsob, jak nepřehlédnout nic, co by tam případně mohlo být … Harry si to zkusil představit …“. Věřím, že si mě v budoucnu zas najde, některý z dalších příběhů Harryho Hola, už jen proto, abych zjistila, jestli opravdu pro vyšetřování udělá, a taky obětuje … cokoli … „Chtěl ses vždycky poprat s příšerami na vlastní pěst, Harry.“... celý text

Mladý muž & bílá velryba 1995, Vladimír Páral

"Štěstí, je přirozeným stavem člověka." (V. Páral) „Ale musíme-li již odevzdat kus života, není lepší věnovat jej třeba i nešťastné lásce – než například izolaci cholesterolu z lanolinu?“ Páralův vyprávěcí "experiment" - technický styl psaní (jeho hrdinové s technicky schematickými způsoby chování) mám ráda, ve většině (ne ve všech!) jeho knih mi sedne, zobrazuje totiž život ... životy lidí, takové, jaké byly, bez příkas, bez ozdob, autenticky zobrazuje realitu, která je protikladem ke snům - všech hrdinů jeho knih, oni totiž všichni (bez výjimky) sní ... mají představy, touhy, přání, a ty jsou většinou na hony vzdálené skutečnosti. Takže, co vás čeká ... severočeská chemička, 29 dní a 4 postavy ... a příběh o vyrovnanosti, netečnosti, harmonii, manipulaci a vášni, taky o duševním klidu a intenzivních prožitcích, jako jsou obdiv, radost, bolest ... a láska. Budete tak spolu s hrdiny přemýšlet o životních možnostech, hodnotách, vizích a výzvách ... budete prostě rekapitulovat hodnoty ... a tak život samotný :-). Čeká vás v podstatě subjektivní vyprávění jednotlivých postav, o jejichž objektivní zhodnocení, se musíte pokusit už vy sami, každý čtenář sám ... dle svého vlastního duševního rozpoložení, či prostě, přístupu k životu ... „,Co to znamená, když si Edita kouše nehty?ʻ zeptal se mě Břeťa. ,To znamená, že přemýšlí, a je to velice vzácné.ʻ ,Co to znamená, když nedokončí větu a zavře oči?ʻ zeptal se mě později. ,To je ještě vzácnější. To přestává lhát.ʻ ,Co to znamená, když někoho při líbání chytne za obě uši?ʻ zeptal se mě pak. ,To že ti udělala? Ale to tě už miluje jak tenkrát mě...ʻ ,Co to znamená, když pláče s hlavou na někoho ramenu a hned pak se usmívá?ʻ zeptal semě Břeťa naposledy. To jsem už nevěděl...“ Možná se taky ptáte, co ta bílá velryba? ... samozřejmě, že není náhodná :-) ... že by, symbol velikosti? ... životní zkoušky? "Ale já chci žít a ulovit svou velrybu " ... a dát tak životu smysl? „Žít vodu, vítr, hory a oblaka – chcete být šťastni? Žijte stále jednodušší věci.“ ... "jaká to úleva, když člověk přestane bejt moudrej!“... celý text

Prosté motivy 1928, Jan Neruda

"Byla to zima překrásná! Kolkolem všude božský klid, ta příroda, v kámen spoutaná ..." Na první stránce to začalo příjemným zimním zastavením (v krátké době u další ze sbírek obrazů čtvera ročních období) u obrazů prostých pravd o lidském životě, vyjádřených jednoduchými veršíky, skromnými a pokornými ... "Co vše mi vypráví ten les, co hovorných tu stromů, co vše sem lidé napsali a nevěděli komu!" ... s náladou střídavě jarně svěží či podzimně melancholickou ... "Podzim je zde a krátký den, svět jak by k spaní byl odstrojen ..." Pan Neruda svými veršíky na jednu stranu oslavil život, a na tu druhou vzpomínal a smiřoval se se životem, a tak v nich najdete všechno (život ve všech jeho etapách), a o všech je vyprávěno tak mile ... lyricky sladkobolně :-).... celý text

Kámen a bolest 1977, Karel Schulz

„Osamělost, která má hroty a ostny a rve do krve, osamělost zraňující, ne ta, která konejší a uspává, ale ta, která bolí. A stesk, bludný, temný a trýznivý, stesk jako černý cár tmy, který ucpává ústa k zadušení. To dítě jednou se zalkne slzami – – –, tak to řekla maminka Lucrezia. Jak je to podivně vysloveno!“ … že jsem se právě začetla do výjimečného příběhu, jsem poznala hned na prvních stránkách (vlastně po pár větách), a stačilo jen pár dalších, abych mu naprosto propadla… „Vidět! Tvary! Tvary! Chrám S. Maria del Fiore, Santa Croce, San Marco, S. Maria Novella, ale nejvíce S. Maria del Carmine. Chrámy z prastarého kamene, prosáklého modlitbami a hudbou. Jejich klenby, sloupoví, obrazy, sochy, vše je oblečeno v hudbu. Hoch se tam vrací neustále. Za odpoledního ticha, kdy je v kostelích prázdno …“ … a byla jsem tam s ním a slyšela … „Již se ozval první, druhý, třetí tón, hudba, hudba odněkud, snad z náhrobního kamene před ním, na němž je vytesána podoba klečícího rytíře … Co je to za hudbu? A pak již tuší: to mluví kámen. Kámen má srdce, a ono volá a zpívá. V kameni je život, který se prodírá ven na světlo, který se propaluje v tvarech a tónech, chce býti slyšen a viděn, život kamene. V kameni je sen a síla, dřímají tam moci zlé a temné i oslava Boha, kámen uhnětený rukou …“. … a byla jsem tam s ním a viděla – Itálii vrcholné renesance … „Florentské jaro, v němž jest vždy hudba, vždy cosi vonícího a kovového, vždy nádhera a krev, až z toho vznikne florentská růže, z hudby, kovu, krásy, krve a vůně, uzavírající se soumrakem a mlčenlivá, zachvívající se pod modravým snem večera.“ … byla jsem tam s ním a snažila se pochopit všechny vrstvy příběhu (a že tohle je příběh opravdu mnohovrstevný), ďábelské pletichaření papežské stolice, dvůr Medicejských, humanistu Lorenza Magnifica, a samozřejmě Michelangela a jeho vášeň, snažila jsem se nalézt a poskládat všechny dílky téhle okouzlující mozaiky … „okny vtéká barevné měkké světlo“ … a to, co jsem uviděla, byl neuvěřitelně plastický, zvláštně naléhavý, obraz… „Lid stojí v chrámu zkamenělý, ohromený. Kostnaté ruce bijí na brány Florencie a jsou to ruce mnichovy, či ruce osudu?“ … „Zaťav dláto, prudce udeřil kladivem, aby odťal první kus mramoru. Celá Florencie slyší tyto rány. Neboť Florencie již opět naslouchá jinému bušení, než byly údery kostnaté ruky mnichovy na její bránu.“ … … byl to obraz Florencie, která vidí, slyší a pociťuje jeho snahu … "vytvořit v ní království boží na zemi" … a která má jako první šanci zvážit význam Michelangelova umění, vidět, jak zápasí s kamenem a dává mu tvar … třeba v podobě Davida … „A Florencie slyší údery dláta Michelangelova, jeho údery do mrtvého bloku … Michelangelo tesá Davida. Celá Florencie slyší tyto údery.“ Číst Michelangelův příběh bylo, jako sledovat, do posledního detailu, do těch úplně nejmenších a s precizností poskládaných podrobností, dokonale zpracovanou a věrohodnou výpravnou historickou ságu, plnou kontrastů a zvratů, emotivně zabarvených až vyčerpávajících scén, vykreslených s drásající názorností s pomocí dokonale autentických popisů, ale také zvukomalebných, poetických slovních spojení a básnických přirovnání, tedy, plnou neotřelých a velmi působivých vjemů, působících opravdu na všechny smysly. A bylo to – krásné! Autor slovy přesně vystihl (řekla bych přímo, vymodeloval) to, co Michelangelo svýma rukama, oba totiž tvořili … srdcem! Pan Schulz vás nijak nepřesvědčuje o událostech, neargumentuje (a jako erudovaný historik o nich ví jistě dost a dost), jen přirozeně a opravdu sugestivně vypráví, co vidí, a vy to jednoduše vidíte s ním. Děkuji za nezapomenutelný zážitek! „Kámen žijící hlubokým, skrytým a vášnivým životem, kamenný spánek, z něhož lze probudit obry, ano, obry, postavy nadlidské, srdce vášnivá a temná, srdce osudová. Někdy se z něho dere tak prudký řev bolesti, že slyšen, srazil by k zemi zástupy, a jindy je to píseň něhy a domova, vzdušný a vznášející se obrys, dlouhý vlnící se vlas, křídlo a palma; tisíce tvarů je zakleto v kameni, tisíce životů čeká pod jeho zraňujícím povrchem.“... celý text

Andělská hra 2010, Carlos Ruiz Zafón

Je mi líto, ale podruhé už to nefungovalo ... navzdory takovému lákadlu, jako jsou tajemství ukrytá v barcelonských uličkách ... "chtěl jsem věřit, že až otevřu tato svá nová okna, tak mi barcelonské ulice budou za soumraku do ucha našeptávat různé příběhy, a za úsvitu pak všelijaká tajemství, ... abych je vyprávěl tomu, kdo bude chtít naslouchat", ... a přestože se Ruiz Zafón přidržel čtenářsky osvědčených ingrediencí, jako jsou tragické a velmi bolestné okolnosti uvozující příběh hlavního hrdiny, následovány pocity osamělosti a následně totálního selhání a zmaru, a v neposlední řadě pak ověnčeny romantikou v podobě osudové (a hlavně díky způsobu uvažování hrdinů) totálně nemožné lásky, a které pak takhle pěkně pohromadě, v téhle "dostatečně děsivé" kombinaci ... rozehrály tajemnou hru. Je mi to fakt líto, že už to nefungovalo ... a to ani když už pak víte o hlavním hrdinovi ještě něco ... "vím, že v srdci stále chováš (dickensovsky mladicky odvážné) ... nadějné vyhlídky", které se stále tvrdošíjně pokoušejí "změnit běh života" ... ¨ Čekala jsem prostě posun neočekávaným směrem, nějaké překvapení, které se ovšem nekonalo, nebo možná ukázku toho, že vstoupit dvakrát do stejné řeky lze, nebo se alespoň projít po březích a příjemně zavzpomínat :-) ... ale zjistila jsem jen, že se o to Ruiz Zafón sice pokusil, ale ten pokus mu tak úplně nevyšel. Poprvé to bylo nápadité, podruhé už ... chvílemi nudné.... celý text

Zvonokosy 1981, Gabriel Chevallier

"Den v té chvíli vrcholil jedním z nejkrásnějších podzimních večerů ... Sklizeň byla dobrá; ukazovalo se, že letošní víno bude výborné. Bylo proč radovat se v tomto koutě Beaujolais. Zvonokosy zaznívaly duněním kutálených sudů." K zakončení letošních knižních výletů, s vědomím toho, že na konci roku, víc než bilancovat co se povedlo a co ne (ono na tom stejně už nic nezměníte), je lepší být příjemně naladěn na ten nadcházející, tedy, vykročit do něj s dobrou myslí, a tudíž je potřeba na to jít zvesela, jsem se tedy vydala do Zvonokos, do kraje plného vína a tudíž veselých a bodrých venkovanů, z nichž většina jsou vinaři, lidé (povětšinou) dobře naladění :-). Příběh, který jsem četla, je sice sžíravou satirou, kritikou společnosti, lidských charakterů, a toho všeho kolem (však víte), ale pro mě byl především psaný tak překrásně laskavými slovy, že je vám při čtení tak úžasně lehce a příjemně. A taky je to příběh, který absolutně nikam nespěchá, vypravěč prostě sedí někde u vínka a povídá, přemítá, občas se vrací, občas něco přeskočí, aby si vzápětí vzpomněl, a k patřičnému bodu příběhu se vrátil a dovyprávěl, pak si v klidu dá další skleničku, a nevzrušeně pokračuje ve vyprávění, a celé to "posezení" s vypravěčem je tak neskutetčně milé, prostě se tam cítíte fakt dobře, a navíc je to vypravěč s vekrze vtipnými postřehy, takže se taky moc dobře bavíte (samozřejmě, jak jinak než na úkor všech zvonokoských občanů :-). A tak v téhle knížce najdete jedinečnou ukázku - městského machiavelismu ... "který neponechává nic náhodě a od samého počátku postupuje tajnými oklikami" ... aby nakonec přerostl ve zvonokoský skandál :-). Jednoznačně tak doporučuji ... určitě si nenechte tyto bouřlivé události ujít :-) ... jsou totiž jedinečnou ukázkou úpornosti a toho, jak (nejen) zvonokoští občané "dokážou houževnatě, až do krajnosti, setrvávat v dobru a zlu".... celý text

Nechte prosím kytky žít 1993, Johannes Mario Simmel

"Zvláštní ... zdá se, že se mi život točí v kruhu. Je to náhoda? Ne, náhody přeci neexistují ..." Z téměř akčního a špionážního dobře se rozbíhajícího začátku, který mě poměrně brzo chytil a navnadil, příběh bez varování přešel do romantické a trochu ujeté "slaďárny", aby se hned vzápětí přerodil v politikou říznuté melodrama na pozadí studené války ... a pak zas znovu a znovu ... akčně-detektivní pokračování - romantika - politika ... aby po několikterém opakování, následoval celkem povedený /dobře spisovatelsky odvedený/ závěr, který mě, po mírném zklamání, s panem Simmelem zase částečně "usmířil" :-). To si totiž takhle čtete, docela dobře se rozjíždějící, napínavý, až skoro akční, a rozhodně zajímavý, příběh o jednom drsném právníkovi, který je ještě větší prevít, než jste doufali, a jak tak čtete, najednou bez varování zjistíte, že jste se po pár stránkách pročetli k romantické červené knihovně ... POZOR! možný spoiler! ... kdy ON potká za pomocí naprosto šílené náhody JI, oba se okamžitě zamilují a všechno je sluníčkově krásné a průzračně jasné, až na to, že on jí lže, jako když tiskne, ale to přeci vůbec nevadí, až na to že on je v podstatě bezcharakterní prevít bez špetky svědomí, ale vám to tak vůbec nepřipadá, protože to všechno dělá jen z čisté lásky k ní (a taky z pudu sebezáchovy, ale na to se snaží nemyslet), ale hlavně, až na to, že na lži se život prostě stavět nedá (a on zatím neví, že mu to všechno vrátí!)...k tomu je navíc Evropa momentálně plná jaderných zbraní, Německo plné neonacistických organizací a nepokojů s rasistickým podtextem. Příběh se nám tedy posunul a v Německu teď žijí dva "zamilovaní blázni", co si říkají "kocoure" a "veverko", a kteří je diví, "jak bychom se mohli milovat, když padají bomby?", zároveň stihnou probrat problematiku polské Solidarity, Reaganových výroků, nebo třeba tureckých emigrantů a rozmáhajícího se rasismu (mimochodem jejich infantilní oslovování vleám začne už po pár strán lézt na nervy, zvlášť, když víte, že on je renomovaný právník, špička ve svém, sice poněkud gangsterském, oboru a ona vzdělaná knihovnice). KONEC spoileru! Přiznám se, na mě to bylo moc, moc romantiky, moc infantilních dialogů, moc probíraných politických témat ... ale taky málo, málo dobře rozjetého akčního příběhu z úvodu a závěru knihy, málo psychologie svědomí, motivu, který příběhem bohužel spíš jen proletěl (a který by mě určitě zajímal daleko víc) ... a vlastně i trochu akorát, akorát dost na to, abych pochopila, proč se autorovi říká "továrna na bestsellery", jeden z nejplodnějších autorů našel své know-how, které si pak našlo své čtenáře, a on ho díky svému talentu velmi dobře využil k napsání spusty zajímavých, dobře řemeslně odvedených, příběhů /velice pečlivá rešerše a erudovaná příprava je jednoznačně součástí jeho know-how, a to kvituji/. Mým subjektivním hodnocením se prosím nenechte tedy příliš ovlivnit, co čtenář to jiné preference, a přesně na tom pan Simmel staví (a já to beru jako jeho klad), takže si od něj určitě v budoucnu zas někdy ráda něco přečtu, jak jsem napsala, jeho příběhy jsou precizně odvedenou prací, zařadit si je ale (díky skladbě textu) musím spíš mezi lehké odpočinkové čtení, které se těch vážných, většinou i zajímavých, témat zlehka dotkne, trochu se v nich porýpe a uhání lehkým krokem dál, někdy ve víc, nekdy v méně, povedené kombinaci :-).... celý text

Cirkus Les Mémoires 2005, Petra Hůlová

"Co tě sem přivedlo?“ Dobrá otázka – důvod, proč jsem opět sáhla po další z knížek Petry Hůlové, je totiž poměrně sázkou na jistotu, co se týče dobrých otázek, ale i dobrých odpovědí, mám už ji jako autorku „vyzkoušenou“ (její výbornou prvotinu Paměť mojí babičky u mě ale zatím žádná další její kniha nepřekonala, laťku totiž nasadila sama sobě opravdu dost vysoko), ale abych se vrátila k tomu, co jsem chtěla říct, Petra si opravdu umí klást dobré otázky, výsledkem pak jsou vesměs velmi zajímavé a originální náměty jejích knih (všechny), Petra umí nejen klást otázky, ale s pomocí svých knih se na ně snaží dát i odpověď, a musím říct, že pokud můžu posoudit, tak se jí to poměrně dost dobře daří :-). „Na život se musí chytře, věděl to odjakživa. Proto taky odjel.“ Bylo a je jich hodně, těch, co nejspíš tahle věta napadla, a pak se všichni potkali, ale mnohem víc, míjeli … někde na neurčitém místě jednoho z největších „cirkusů“ světa – v New Yorku… „Bylo jedno, že v New Yorku šlo dostat úplně všechno.Indové si od svejch chodili na poštu pro papiňáky na rejžový koláčky, Arabky pro navoněnej olej a Nigerijci pro vyztužovací pomádu do vlasů. ... Ale každej národ tu má aspoň tři čtyři ulice a ty větší celý města …“ Jenže … na samotu a pocity vykořenění, na zklamání z nesplněných snů, totiž tohle nestačí … beznaděj se tomu říká … „Přikyvoval a koukal přitom na svý boty. Pár černejch hlav hodilo unavenej obličej a někam to s autama rozjely. Nejvíc se styděl za svý oblečení. Hrbil se, že to přes to zmačkání nebude tak zřejmý. I love NY. Mikina, co si ji sem šetřil. Byl rád, že se všude nevidí. Jen v posuvnejch dveřích, co chrlily ven z letištní haly lidi s vozejkama, co nasedali do taxíků, jako by se to rozumělo samo sebou. Taky měl předtím doma sny.“ Tak a teď jsem se dostala k tomu, proč jen 3* … podobné hodnocení ode mě dostala knížka Biancy Belové – Jezero, obě totiž mají něco společného, obě jsou toho plné … velmi intenzivně popisované, tudíž vysoce koncentrované beznaděje, která zalézá až do morku kostí a ukazuje život z té druhé, odvrácené, strany … „Obludárium.“ … dejte si pozor! … „Abyste nenarazili, jdete tam, kde na zemi není žádnej práh, jedině tudy se dá projít. To byl jeden z jeho snů o tomhle městě. Taky myslel, že tu bude chodit mezi tabulema ze skla.“ … jenže místo toho … „Žil ve městě, kde se ukázalo, že je víc dvoupatrovejch domků z překližky než čeho jinýho.“ … a když je něčeho moc, je toho příliš, pak se totiž může stát, že vám ta všehochuť … úplně zkazí chuť :-) … hodnocení je tedy čistě subjektivní, každý, kdo co snese, já dávám přednost asi trochu jiné stravě, složené z menšího množství ingrediencí, kde pak dokáže více vyniknout chuť jednotlivých složek pokrmu :-). Za mě to tedy Petra tentokrát trochu moc přikořenila, ovšem názor je to čistě osobní, takže to nic nemění na tom, že si myslím, že Petra je dobrou a zdatnou „kuchařkou“ a k jejím příběhům se ráda zase vrátím … ale přiznávám, že tohle cirkusové panoptikum, jsem už docela ráda opustila :-). „Stačilo se jen rozhlížet po vagóně a Tereza moc dobře cejtila, že je a není jedna z nich. Jak kdyby jen ona tu byla sama sebou, zatímco všichni ty okolo měli osudy a věci k vysvětlování. Dívala se, jak nastupujou a vystupujou, jako by listovala fotkama National Geographic a sama tam byla taky. --- Proudy lidí z metra se na hlavní rozbily do hemžení, každej si někam šel, kdyby si tu lehla, jenom ji opatrně překročej.“... celý text