alef přečtené 1277

Mapa dní 2019, Ransom Riggs

„Čtyřicet sekund. Tak dlouho mi trvalo, než jsem přicestoval z naší zahrady do smyčky 19. století v Londýně. Čtyřicet sekund … než jsem vystoupil … v Ďáblově akru. Z toho pocitu se mi točila hlava …“ Čtyřicet sekund, tak dlouho mi trvalo, abych se zorientovala. Čtyřicet sekund a byla jsem zpět, až mě to samotnou překvapilo, jak lehce a plynule se mi to podařilo, jak hladké a naprosto přirozené to bylo, vrátit se mezi podivné a zjistit, co bylo dál, poté … poté, co se příběh v 3. knize uzavřel. V Americe, kam se příběh přesunul, mě čekalo docela milé překvapení, totiž, zjištění, že autor to má pod kontrolou, osudy hrdinů (známých i těch nových) má dobře promyšlené, příběh, který vypráví, se posunul trochu jinam a přitom se o ten původní úplně přirozeně opírá a navazuje na něj. A mě to znovu bavilo, příběh podivných na americkém kontinentě se utvářel trochu jinak než ten evropský, v popředí totiž nebyli netvoři a stvůry a boj s nimi, ale daleko víc šlo o boje vnitřní, kdy na pozadí řekněme procesu utváření morálních hodnot, bojují podivní hrdinové o to, jak získat důvěru sám v sebe, a protože mají své smyčky i zde, procestují tak Ameriku v době rasové segregace, před ní i tu současnou, v té pak je jejich nejdůležitějším úkolem … dospět. Cesta je to rozhodně ve všech směrech dobrodružná, a je zajímavé sledovat, jak postupně zjišťují, že to, co nejvíc ohrožuje člověka (ať už normálního, či podivného) nejsou stvůry a netvoři, ale zase jen člověk! Jen při tom nesmíte zapomenout (a teď mám na mysli hlavně čtenáře, kteří nespadají do kategorie „young adult“), s kým máte tu čest, tedy, že naši staří známí podivní jsou dospívající teenageři, tenhle fakt má totiž na příběh dost velký vliv. Já si to musela připomínat docela často, jediným problémem, který jsem totiž s touto knížkou měla, byli, stejně, jako v předchozích dílech, hlavní hrdinové (Jacob a Emma), a to i přesto, že jsem si už na leccos (při paměti jejich teenagerského věku) zvykla, je mou jedinou výtkou k autorovi (z čistě subjektivních důvodů, jak to působilo na mě) … určitý způsob chování a vyjadřování, totiž, abych to upřesnila, Jacobovi, Emmě i jejich přátelům, jsem prostě některé jejich reakce, tak úplně nevěřila … chápu, Emmě a ostatním podivným je plus mínus 140 let :-), tak se to dá pochopit, ale co Jacob? … za mě, je se svými na svůj věk (16 roků) příliš přemoudřelými, příliš dospělými, reakcemi nejméně věrohodnou postavou z celé knihy … a nezachrání to ani občasné věrohodně trucovité záchvaty náhlého vzdoru :-).... celý text

Skřeti z podsvětí 1984, Theun de Vries

„… však sám dobře ví, že dokáže něco kromobyčejného. Říká se, že mísí barvy, jako nikdo, a taky, že dovede do svých obrazů propašovat ty nejpozoruhodnější čerchmanty …“ Vážně to umí :-), myslím Hieronymus Bosh (a vlastně i Melchior Hintham), takže se dívejte pozorně, a v mysli se vám po chvíli začnou míchat a promíchávat všechny ty heretické vize viditelně plné fantaskních démonů a oblud zaplňujících nebe i peklo. A vy budete přemýšlet, o co tu jde? Mám před očima nějaký důmyslný systém znaků, plných nám utajené mystické symboliky, a nebo to, co vidím, je „jen“ spontánní výšleh imaginace? Mám Boshovy obrazy ráda, ne, to je špatně řečeno, myslím si, že se to slovo k nim vůbec nehodí, ony prostě fascinují, přitahují pohled, po prvním letmém kontaktu si vás přitáhnou blíž, nutí vás prohlédnout si je a … žasnout, divit se, bát se, smát se, lekat se, toužit odvrátit zrak, toužit dívat se a dívat … prostě vás pohltí a nepustí … dokud na nich nevyčerpáte všechny své emoce. Přesně tohle je Hieronymus Bosh - geniální rebel, kacíř, vyvrženec, ale taky nejspíš miláček šlechty, toužící po svobodě, ale taky po spasení, po ryzím a nezprofanovaném umění, a taky po lásce. Malíř, který se nechal unášet vlastní fantazií? … víc než kterýkoli jiný. C. G. Jung Hieronyma Bosche označil za "mistra nestvůrnosti a objevitele nevědomého".  V rukou máte ovšem příběh Melchiora, … totiž, o skutečném životě Hieronyma Boshe je toho známo tak málo (myslím historicky ověřených skutečností), že se autor při své interpretaci musel opírat spíš o svou vlastní představivost – o svou vlastní vizi, kdo byl Hieronymus Bosh? … a tahle otázka zůstane bez odpovědi, protože o tom se v téhle knížce nedočtete … to, co máte právě v rukou, je jen jedna z možností, ale ještě spíš jen velmi pěkně vystavěný příběh … skutečnost byla spíš úplně jiná, … jenže to vůbec neva, já si příběh Melchiora užila, řekněme, esteticky, před očima mi vyvstávaly emočně laděné melancholické obrazy plné snových archetypů, ezoterických symbolů, niterné fantazie, i zvrácených představ, a to vše v mnoha plastických podobách … znepokojivých a působivých (jak se píše v komentářích níže).... celý text

Vyhořelá společnost 2016, Byung-Chul Han

„Foucaultova disciplinární společnost špitálů, ústavů pro choromyslné, žalářů, kasáren a fabrik již není společností dneška. Její místo už dávno zaujala docela jiná společnost, totiž společnost fitness center, kancelářských věží, bank, letišť, nákupních galerií a genetických laboratoří. Společnost jednadvacátého století již není disciplinární společností, ale společností výkonu. A jejími obyvateli už nejsou „subjekty poslušnosti“, nýbrž „subjekty výkonnosti!" Pochopila jsem, … žijeme v poměrně složité době, … totiž na předělu dvou epoch, kdy negativní disciplinární společnost ještě udává tón a vesele generuje blázny a zločince, a do toho se o slovo hlásí „nová doba“, tedy společnost výkonu, produkující dnes už poměrně ve velkém, depresivní jedince a životní i společenské zkrachovance. Možná víc než kamkoliv jinde se sem teď hodí symbol „moderní doby“ … :-) … smajlík, jako symbol věčného úsměvu a symbol emoce … protože pokud bych měla v jedné větě objasnit téma této studie, asi bych k jejímu názvu přidala podtitul: „Emoční vyčerpání je to, co nás nejvíc ohrožuje!“ Knih, jako je tato, které z různých úhlů pohledu rozebírající do detailu krizi společnosti, kterou si víceméně už běžně přiznáváme, dnes najdete poměrně velké množství, stačí vybrat si, z jakého zorného úhlu se chcete dívat, i v tomto směru máte téměř neomezené možnosti … můžete se dívat zorným úhlem psychologie, sociologie, politologie, samozřejmě historie, v podstatě snad všech společenských věd (a i mnoha exaktních), samozřejmě vč. jejich „nadstavby“, o kterou se snaží filozofie. A právě z tohoto ranku je pak i tato knížka, Byung-Chul Han je totiž převážně filozof, vycházející z fenomenologické tradice (jeho disertační práce je věnována Martinu Heideggerovi), a pro mě to byl důvod mého výběru. Han tedy nabízí své vysvětlení (ovlivněné výše uvedeným) na otázku … Proč se deprese, syndrom vyhoření, hyperaktivita, chorobná těkavost a neschopnost udržet pozornost tak nezadržitelně šíří naší společností? Stali jsme se totiž společností jedinců, kteří už nečelí překážkám, ve smyslu zákazů nebo omezujících příkazů či represi, ale mnohem záludnějším nástrahám, přímo ďábelsky důmyslným … největším nebezpečím jsme si totiž sami sobě … nikdy v historii se člověku tak nevštěpovalo, že náleží pouze sám sobě, jako dnes … sám se utvářej! … sám se seberealizuj! Takže, milí čtenáři, pokud chcete přežít, určitě nebude na škodu, pro rozšíření úhlu pohledu, když do téhle knížky nahlédnete. … už neuvídíte dnešní technologicky vyspělý svět překvapivě snadný pro život, ale spíš uvidíte, že ten dnešní život v kyberprostoru je dost zákeřný, … že určitá transparentnost, po které se často volá, je dost záludně spojená s globalizací a je z velké části "jen" převlečenou informační přesyceností, … že vymizela “jinakost” a místo ní jsme si tu v rámci pseudohumanity nasadili "jen" neškodnou “odlišnost”, … a že negativní postoje nás neohrožují tak jako přemíra pozitivity :-). Samozřejmě, že ne se všemi Hanovými závěry souhlasím, minimálně bych s některými polemizovala, nebo bych řekla, že se sám dopouští určité redukce problému, ale to nic nemění na tom, že se jedná o knihu zajímavou, možná právě proto, že vás donutí podívat se na dnešní svět trochu jinak … “… lidský život končí smrtící hyperaktivitou, … z nedostatku klidu směřuje naše civilizace k novému barbarství. Žádná doba si necenila lidí činorodých, to znamená neklidných, více než naše. K nezbytným korekturám, jež bude třeba provést na charakteru člověka, patří proto rozsáhlé posílení rozjímavého elementu.“ (F. Nietzsche) Takže, milí přátelé, nebraňte se nudě, či nicnedělání, i ty totiž mohou mít na náš, minimálně psychický, život pozitivní dopad :-).... celý text

Tři muži ve člunu 2009, Jerome Klapka Jerome

„Odhod přítěž, člověče! Ať je lehká loď tvého života, naložená jen tím, co potřebuješ - útulným domovem a prostými radostmi, jedním nebo dvěma přáteli, hodnými toho jména, někým, koho bys miloval a kdo by miloval tebe …“ Na život existuje velmi jednoduchý recept: „ 1 libra bifteku s 1 pintou piva - každých šest hodin ... 1 desetimílová procházka každé ráno… 1 postel přesně v 11 hodin každou noc… a … nepřecpávej si hlavu věcmi, kterým nerozumíš." A spoustu dalších veledůležitých informací v téhle knížce získáte. Takže, vážení, vyplujte! Vyplujte v nekrytém člunu a čelte … prostým pravdám! Protože síla téhle knížky spočívá práve v nich, vězí v úhlu pohledu na prosté věci, resp. učí nás … je vidět! Proto je skutečným evergreenem …opakování je totiž matka moudrosti a opakovat si, jak s pomocí prostých a jednoduchých pravd prožít pohodový a spokojený život, nikdy neuškodí :-) ... "Spíš raději na kraji nebo u zdi, Jerome?" Odpověděl jsem, že nejraději spím v posteli.“ „… byl velice ochotný převzít kdejaké břemeno … a vložit je na bedra někoho jiného.“ „Myslím, že ze všech nesmyslných, rozčilujících bláznovství, která musíme snášet, je tenhle podvod s "předpovídáním počasí" nejhorší. "Předpovídá" přesně, jak bylo včera nebo předevčírem, a přesně opak toho, jak bude dnes.“ „Vždycky mám dojem, že pracuji víc, než bych měl. Upozorňuji, že to neznamená, že bych byl proti práci zaujat. Práci mám rád, okouzluje mě. Dovedu sedět celé hodiny a dívat se na ni. Rád si ji šetřím. …” „knížka, kterou je dobré mít na dosah, … na dosah ruky, na dosah paměti“ (Miroslav Horníček)... celý text

Sexy strategie 2015, Sylva Lauerová

Sex … je zážitek inspirativní … „celé dějiny umění nám nabízejí nespočet příkladů … ale pozor na něj! Je zrádný. Slibuje ráj, někdy však nabídne hotová muka. Nemá rád kompromisy, ale dobře vám radím, přesto se s ním pokuste vyjednávat, jinak vám dokáže ze života udělat pravé peklo. Je totiž úskočný, chtivý a nenasytný.“ S paní Lauerovou to mám trochu složitější … myslím si o ní, že je to velmi chytrá žena, a taky dobrá spisovatelka. Líbí se mi její jazykový projev, její styl má prostě šmrnc. Proto některé z jejich knížek (všechny jsou erotické, jen některé trochu méně) hodnotím dost vysoko (Jumaroro budiž příkladem). Některé ale zas hodně, hodně nízko (když je něčeho moc, je toho pak příliš :-)¨). U téhle jsem trochu na vážkách, a tak se uchýlím ke kompromisu 3*, a jen dodávám, abyste, pokud se rozhodnete tuhle knížku číst, nebrali na lehkou váhu autorčino upozornění v úvodu … pokud nemáte smysl pro humor a nadsázku … nečtěte :-). Tudíž, čtěte, pokud se rozhodnete číst v odlehčeném rozpoložení, tedy v dobré náladě, když se chcete trochu pobavit a velká očekávání si nechte … pro jiné knihy (minimálně pro jiný žánr :-)). „Líbám, tedy žiji.“ Heindrich Heine Polibek … akt, kterým se toho dá tolik vyjádřit … „lásku, přátelství, úctu i vášeň“ … slovo, které naše kultura zná velmi dobře. Ale znáte pravidla … příměřenosti? Pokud ne, tak jste na správném místě, paní Lauerová je totiž odbornice na slovo vzatá, a je toho víc, co se dozvíte, třeba tohle taky není špatné … vědět :-) : „žádný muž totiž nevynechá příležitost, aby se ženě podíval do očí. Pokud je žena přirozená, uvolněná a usmívá se … muž okamžitě zaznamená … nezaměnitelné signály“ :-).... celý text

Strážce majáku a jiné povídky 1956, Henryk Sienkiewicz

„strážce bydlí v majáku, který udržuje v pořádku … večer pak rozsvěcuje světla“ Ono se to velice jednoduše řekne, jenže, na takovém majáku jen tak někdo nevydrží, samota totiž tíží, ale když máte štěstí, naleznete „zbloudilou duši“ hledající klid … „prošel jsem svět, ale nikde jsem nenašel spokojenost … a teď už potřebuju klid, říct si, tohle je tvůj přístav“, pak najdete toho správného zaměstnance. A tak se strážce (hlavní a vlastně skoro jediný hrdina) začne cítit šťastně, jako nikdy v životě … jenže, pak se něco přihodilo (a to si budete muset přečíst), a pak si „…stařec opřel hlavu o skálu a přivřel oči, na nebi hořely ještě dlouhé a zlaté pruhy a on v jejich záři odlétal do milovaných končin … všechno se ho ptalo, a říkalo, pamatuješ? … a on viděl všechno, jak to bývalo …“. Henryk Sienkiewicz je (určitě nejenom za mě) sázka na jistotu. V rukou máte krátké, poetickým jazykem psané, a zvláštně smutně melancholické příběhy vyprávějící o pocitech. Budete číst a přitom téměř fyzicky cítit utrpení z rozporuplných pocitů: … ze zjištění, že nikam nepatříte a přitom toužíte zakotvit, … z toho, když naleznete útočiště, kde se cítíte bezpečně a spokojeně, jenže najednou zjistíte, že toužíte po známé krajině, … a možná i rozčarování ze zjištění, že pocity, které jste v sobě hluboko ukryli, že různá životní zklamání nejsou tak silná … jako stesk.... celý text

Muž, který sázel stromy 2006, Jean Giono

„člověk je přece jen obdivuhodný tvor“ Řekněme si to na rovinu, za výše uvedený citát je třeba přidat velmi výrazné OVŠEM … ovšem za předpokladu … a přesně o tom si přečtete v této útlé knížečce :-). Máte totiž v rukou kratičké vyprávění, v podstatě takový novodobý mýtus, je to totiž náš celkem běžný způsob, jak si vysvětlovat svět kolem nás a zdůvodňovat svou činnost v něm (a to už od nepaměti). Takže, máte v rukou kratičké vyprávění – podobenství, ve kterém ale nenajdete žádné bohy – pomocníky, ani jiné nadpřirozené síly, jen pastýře Bouffiera a vypravěče, který se rozhodl podělit se s námi o zvláštní příběh jednoho muže, který „objevil znamenitý prostředek, jak být šťastný“. Muže, který utekl ze světa, mimo lidské společenství a zvolil si život v přírodě – v souladu s přírodou, z počátku proto, aby našel klid po smrti své ženy a syna. Náš vypravěč se v kraji postrádajícím snad úplně všechno potkal s mužem, nestarajícím se o okolní svět (vč. zuřící světové války všude kolem), žijícím v naprosté pustině bez života a přesto plným sebejisté důvěry … v moc přírody, které pečlivě a s důvěrou naslouchal – a tak do vyschlé krajiny navrátil život. Nemůžu jinak, než dát tomuto prostému podobenství plný počet * a děkuji uživateli „opic 12“ – níže, za bezva komentář :-) (přiznávám, taky „závidím prostou čistotu, jako smysl života“). A taky závidím Vergonským jejich Bouffiera, když se totiž tak podíváte na „výsledek“ jeho celoživotní práce … „Válka, kterou jsme právě přečkali, nedovolila ještě, aby se život plně rozvinul. Ale Lazar vstal z hrobu. Na nižších úbočích pohoří jsem viděl políčka s ječmenem a ještě nezralým žitem. V pozadí v úzkých údolích se zelenaly louky. Stačilo jen osm let, dělících nás od té doby, a celý kraj zářil zdravím a blahobytem. Na místě zbořenišť, která jsem viděl v roce 1913, stojí nyní čisté a pečlivě omítnuté usedlosti, svědčící o šťastném a pohodlném životě. Začaly zase téct staré prameny, napájené dešti a sněhy, jež lesy zadržují. Vodní toky byly regulovány. Vedle každé usedlosti, obklopené javorovým hájem, voda přetékala z nádrží kašen na koberec svěží máty.“ Říkám si, že bychom ho v té naší krajině, kterou jsme svou činností taktéž pomalu odnaučili zadržovat vodu … taky moc potřebovali :-).... celý text

Tabatěrka z Bagomba 2001, Kurt Vonnegut Jr.

„…věci o něž máme trvalejší zájem, si pamatujeme déle než věci, které nás příliš nezajímají, a živé obrazy se nám vryjí do paměti lépe než holá fakta…“ Seminář Mnemotechniky jsem sice neabsolvovala, ale s různými mnemotechnickými pomůckami se určitě setkal snad každý, a tak možná víte, … že to funguje :-). Základem vždy je vytvořit si nějakou příjemnou představu a do ní včlenit seznam – toho, co si chcete zapamatovat a vytvořit si tak „živý“ obraz. V rukou máte knížku plnou takových „živých“ obrazů … ohlédnutí do minulosti a samozřejmě, jak jinak než, za přítomnosti značné dávky humoru a satiry. A to je přesně to, co u Kurta Vonneguta očekávám a vyhledávám. Je to jeho typická vypravěčská strategie – svým specifickým stylem tak reflektuje … cokoliv :-), životní zkušenosti, události nebo jen drobné aspekty z jeho života, které ho nějakým způsobem ovlivnily. A nám čtenářům tak podává velmi plastický (a tak trvale zapamatovatelný) obraz Ameriky cca 60. let. V té době se Vonnegut živil psaním do chicagských novin, do článků se mu podařilo sestavit poměrně rozsáhlou „studii“ americké společnosti – povídky, které v téhle knížce najdete, jsou pak zajímavou sbírkou velmi různorodých, skoro se dá říct i tradičních, předsudků běžných amerických občanů :-). „Seminář v podstatě vyřešil všechny problémy jeho nekomplikovaného života kromě jednoho: jeho neschopnosti dosáhnout jakéhokoli pokroku v navázání vztahu se svou sekretářkou … kterou již dva roky tajně zbožňoval“ … „Nenechte se odradit. Jste naprosto normální“, řekl instruktor. „Ale podívejme se, zda bychom vám mohli nějak pomoci, abyste dosáhl lepších výsledků. Pokusme si vytvořit si nějakou příjemnou představu, kterou bychom si rádi zapamatovali.“ A Alfréd to skutečně viděl …“ Co viděl a jak to dopadlo … to už si musíte přečíst sami … vytvoříte si tak určitě spoustu zajímavých a zábavných představ :-).... celý text

Blaník 2001, Zdeněk Svěrák

Pohádky považoval náš český génius Jára Cimrman odjakživa za materiál „pro děti nebezpečnější než alkohol či zápalky“, protože, jsou to „příběhy, v nichž nejmladší a odstrkovaný princ dostane nejkrásnější princeznu, hloupý Honza přelstí všechny chytráky…“ (Smoljak, a kol.). Realita je ovšem od té pohádkové značně odlišná, a tak Cimrman usoudil, že je nutné pohádky ničit. V případě blanické pověsti se mu bohužel nepodařilo pověst odstranit z širokého povědomí, a tak se rozhodl pověst v očích národa demytizovat. Navíc, v Čechách obecně je víra v magické hory podstatně rozšířenější, určitě si vzpomenete i na mnohé další kopce a kopečky opředené různými pověstmi, mýty či báchorkami:-). „Učitel: Máme své české vojsko, je dobře vyzbrojeno a vycvičeno, je stále v pohotovosti, bedlivě sleduje, co se v Čechách děje, a čeká, až bude národu nejhůře. Říkám to dobře? Smyl: Dobře to říkáš. A ještě jim řekni, že nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.“ Kolektivu Divadla Járy Cimrmana tímto vyslovuji vřelý dík za demytizaci českého národního mýtu o blanických rytířích, jež jsou božím nástrojem a naší poslední instancí, určenou k naší ochraně :-). Hlavně ale děkuji pánům Svěrákovi, Smoljakovi a samozřejmě Cimrmanovi, za naprosto geniální hru se slovy a jejich významy, za to, jak dokonale, snad každé jednotlivé slovo, pečlivě vybírali a zakomponovali do textu. Výsledkem jsou totiž naprosto jedinečné, vtipné, poetické, prostě veskrze originální, texty :-). „Smil (nahlíží do knihy): To je sice nepohodlné, ale je tu psáno, že „vojsko trpezlivo čaká vpivnici“. To zas nemají tak špatné. V pivnici. Učitel: Ale pivnice, pánové, to není hostinec. To znamená slovensky obyčejný sklep.“ A ještě jednu poznámku: nezapomeňte prosím, že vše podstatné se v dějinách ( ale i v lidském životě) … stále opakuje :-).... celý text

Mapa Anny 2014, Marek Šindelka

„Anno, bacha! Kolem je svět! Hlídej ho chvíli za mě.“ Anna a její „úhel pohledu“, proplétající se knihou, pomáhá vytvořit z jednotlivých povídek celek, a taky ukazuje, že takových „úhlů pohledu“ může být víc – když se totiž díváte na skutečnost, vždycky je to „jen“ z určité perspektivy, a na to bychom neměli zapomínat. Marek Šindelka, další na mé „cestě“ za poznáním českých autorů, a další z příjemných překvapení. Díky tomuto svému „poznávacímu výletu“ jsem zjistila, že česká literární scéna má co nabídnout, a taky, že povídky (dříve u mě dost opomíjený žánr) bylo chybou míjet bez povšimnutí, díky těmto mým „občasným výletům“ si totiž u mě získávají čím dál větší oblibu. „A teď, jak tu stojím obrůstán hovorem jak krajkou, křehkou krajkovou strukturou namočenou v cukrové vodě …“ Dělá mi trochu problém stanovit nějaký ústřední motiv Šindelkových povídek (kromě Anny), asi za takový spíš leitmotiv vinoucí se celou knížkou bych označila sama „slova“ – pečlivě volená, cíleně sešněrovaná do křehké krajkové struktury … a pak … namočená do cukrové vody, výše uvedený citát totiž přesně vystihuje můj pocit z téhle knížky – dokonale a poměrně složitě poskládaná slova se smyslem pro detail (přesně jako krajková struktura) vyjadřující různými způsoby … posedlost pocity, jenže, pak najednou nastane nějaká svízelná situace a z nějakého momentálního důvodu autor celé své dílo na chvilku (možná jen mikrosekundu, je to jen jako mávnutí proutkem) ponoří celé své precizně vystavěné dílko do cukrové vody a všechno obalí sladký balast, je to jen jako chvilková nepozornost, ze které se autor okamžitě probere a svůj výtvor zas pěkně rychle propláchne svěžím proudem čisté vody, zachytí se jen pár sladkých molekul, které jen letmo ucítíte po vůni a v těch kratičkých chvilkách se mi příběh změnil před očima, místo mikrodetaiů pocitů, rozpitvaných do nejmenších podrobností, místo zajímavých metafor a přirovnání, jsem na chvilinku viděla, radši se hned ještě předem omlouvám autorovi za ten výraz, protože je možná trochu nespravedlivý a bylo to opravdu vždy jen na pár vteřin, ale tak dobře, řeknu to, v takových chvilinkách mi to přišlo opravdu trochu jako laciné ždímání emocí. Na druhou stranu, já mám sladké docela ráda :-), takže mě ta chvilková „vůně“ nijak zvlášť nerušila, spíš jen tak chvilkami prostě při čtení „zavoněla“, a trochu na chvíli změnila perspektivu původní napínavé cesty různorodými prostory, časy, etapami viděnými perspektivou mikrosvěta pocitů. „Vešla do kupé, a přestože všude kolem byla volná sedadla, ukázala rukou na kabelku na sedadle a požádala starší ženu u okýnka, aby jí místo vedle sebe uvolnila. Stála uprostřed vlaku a se zvláštní nervozitou, ve které bylo cosi agresivního, ukazovala na sedadlo a dožadovala se nejsměšnějšího ze všech práv – práva cestujícího v dopravním prostředku. K čemu to všechno bylo? Jisté je, že žádost na sebe okamžitě strhla pozornost. Náhle mezi nás – jediné tři cestující – vpadlo téměř hmatatelné dusno … Jede se dál, za sklem se vlní krajina a ten nepatrný stín se zvedne z matčiny tváře, smrští se pohybem medúzy a odpluje pryč. Ale přesto, až pak večer bude uklízet nádobí do polic, zjistí, že jedna ze sklenic v kredenci – ta úplně vzadu, ta, co ji nikdy nepoužívají – je prasklá. A navždy už zůstane. Tam někde se usídlil stesk.“ „Všechny ty temné úkony, zautomatizované pohyby, cestičky a cesty, milióny rodinných večeří, miliony souloží, facek, polibků, stisknutých rukou, úsměvů. Každý prostor je nakažený tolika příběhy, že z toho člověka přepadá závrať.“... celý text

G. 2013, John Berger

Pokud bych měla říct o čem tato knížka je v několika slovech (a věřte mi, že to je úkol téměř nadlidský :-), vysvětlení níže), asi bych řekla, že zpracovává velké téma, a tím je jedinečnost prožitků. A díky takovému velkému tématu je pak do téhle knížky ve výsledku zapracovaných asi tak milión motivů :-). Johnu Bergerovi se podařilo napsat opravdu jedinečnou knížku, která si své ocenění 100% zaslouží, takže, za mě, je v ní snad všechno, co mám ráda, počínaje mnohovrstevným příběhem, přes propracované úvahy až k odborným pojednáním, jenže ( je tu to protivné „jenže“, které navíc signalizuje jednu * dolů) nemůžu si pomoct, ač touto knížkou naprosto okouzlená, přesto jednu * z hodnocení trochu zdráhavě odmazávám, totiž … přišlo mi to skoro jako by se pan Berger chtěl trochu předvést, co vše zvládne zapracovat do jedné knihy, abyste rozuměli, ono se mu to povedlo, vážně, zcela precizně a dokonale se s tím popral, jenže … když jste něčím přehlcení, ono se to pak tak úplně komfortně nečte, ne, že by vás to všechno nezajímalo, ne že by vás to všechno nebavilo, a ne že by vás to všechno neohromovalo, to jako ano, jen je toho okouzlení na jednu knížku prostě moc. Takže, co můžete očekávat: … občasný intelektuální přetlak, a když to pak „bouchne jak papiňák“, vzniká trochu chaos, … velmi složité chápání jazyka – ohromující množství metafor a metonymií, navíc ztížené značným přesahem - transcendentní smysl slov rozhodně pochopení neulehčuje :-), spíš vás nutí změnit myšlení a přizpůsobit se autorově způsobu … vnímání světa (za mě v tomto směru dokonalé čtení), … autor se představí i jako literární teoretik (kterým skutečně je) a představí svou teorii kulturní podmíněnosti těla (jinak překlad či objasnění anotace z přebalu: „fascinující spojení historických detailů a meditace o sexu“ :-)), do popředí pak vystupuje zejména zajímavá linie – studie ženy, jako subjekt vs. objekt, … a je toho ještě víc, v příběhu budete svědky sexuální revoluce, ale taky aviatické revoluce, a dokonce i skutečné revoluce milánských dělníků, … a v neposlední řadě pak knížka nabízí třeba krásný milostný příběh plný úvah o lásce a touze .-). Důvodů, proč číst jsem vám uvedla jen 5, ve skutečnosti jich ale je opravdu asi milón … jen se mi sem prostě nevešly :-). „Mlhy neustále mění mé dimenze pouze teritoria na mapě lze změřit zvuky jež vydávám vznikají jinde jsem zabalená do úžasného mlčení svých ňader zaplétám si vlasy do vět nikdy je nerozpustím chodím kam chci … prolom to úžasné mlčení mých ňader.“ (Báseň pro Beatrici)... celý text

Kronika ptáčka na klíček (I.–III.) 2014, Haruki Murakami

„… člověk si vytváří kousek po kousku svá tajemství“… a tak se někdy i neškodné věci přelévají různými prapodivnými kanály tak dlouho, až se nakonec zhatí, celkem nezávisle na původních úmyslech … „svá tajemství má totiž každý“. Máte před sebou 700 stránek příběhu, který se ovšem celý odehrává na velmi malém prostoru – v úzkém světě jedné tokijské ulice, ze které jen zřídka vystrčíte nos :-), a ve kterém platí jedno zvláštní pravidlo: čím těsnější prostor, tím víc nehybnější čas a tím víc podivných věcí, událostí i lidí. Vplula jsem vlastně do známých vod, doslovně, protože v téhle knížce má voda svůj význam, ale i metaforicky … známé typické kulisy – v nich ovšem nový příběh. A tenhle se opravdu povedl, pokud bych měla hodnotit z přečtených, Ptáček na klíček momentálně zaujal první příčku. „Jsem perfekcionistka … když chceš někoho oklamat, musíš především oklamat sám sebe.“ S každou další zkušeností s Murakamim se mu vždycky trochu víc obdivuji, a nic na tom nemění ani stále stejná, někdo by možná řekl i ohraná, šablona jeho příběhů. Je to totiž jen zdání! … Murakami je nejen mistrem dialogu i popisu, ale především mistrem fikce … perfekcionista, který své čtenáře „utáhne na vařené nudli“ … někdy i doslova, jeho popisy přípravy jídel jsou jeho čtenářům dobře známou ingrediencí, kterou rozhodně nešetří a pravidelně ji přidává do všech svých příběhů. Murakami totiž nenechává nic náhodě, „vaří“ z prověřených a osvědčených „surovin“. A možná právě podle toho se pozná dobrý „kuchař“ – stejné ingredience a výsledek přesto překvapí, šokuje či ohromí – jedinečnou chuťovou, nebo lepší bude, smyslovou, zkušeností. Vlastně vůbec nechápu, jak to dělá :-). „Zdálo se mi, že tu nějaká mocná síla zastavila přirozený chod života.“ Možná … třeba nějak takhle, ale to posuďte sami: „Připadal jsem si jako ve scéně nějakého uměleckého filmu, … kde se vysvětlování zásadně zavrhuje, neboť se pokládá za neřád, který škodí „realitě“ …“, i tak lze nahlížet na věci, a je potřeba říct, že právě tohle Murakamimu jde opravdu dobře, ovšem … „stát se součástí takového světa … je strašně divný pocit“ , „každý člověk se (totiž) narodí s nějakým osobitým základem existence“, který se prostě občas vymkne z ruky, a když je člověk vykolejený, začnou se dít věci, a taky když o něčem usilovně přemýšlí, a všechno se zdá děsně zamotané. Nemusíte se ale ničeho obávat, existuje na to jeden dobrý fígl :-) … „stačí dělat pořádek od jednoduchých věcí … začít rozmotávat to, s čím by si poradil každý blbec“ … „lidi normálně na první pohled jasné věci přeletí, nechtějí se jimi zdržovat, … jenže čím víc času jim dáš, tím líp potom přijde to ostatní.“ V téhle knize si to ostatně můžete velmi dobře vyzkoušet. Máte v rukou krásný příběh o tom, že občas to, že vlastně nemáte co ztratit, může být vaší jedinou silnou stránkou. A nezapomeňte při tom na to, že čtete Murakamiho … tedy, že každý detail nese svůj důležitý význam, začněte tedy od toho, že je čistě mechanicky budete řadit jeden vedle druhého … až z náhodné a zdánlivě nesmyslné kombinace … možná vytvoříte souvislou realitu :-). „Bál jsem se prázdnoty, ale bál jsem se i toho, co by ji mohlo naplnit.“ Více v mém pokusu o recenzi zde: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/svet-tady-a-tam-11809... celý text

Pánbůh vám požehnej, doktore Kevorkiane 2009, Kurt Vonnegut Jr.

„Pokud Ježíš hlásal dobro, co na tom záleží, jestli byl nebo nebyl bohem?“ Clemens Vonnegut – pradědeček Kurta Vonneguta Jr. Clemens Vonnegut nejspíš položil první základní kameny humanismu Kurta Vonneguta Jr.: „Jsem humanista, což částečně znamená, že jsem se vždy snažil chovat slušně a že po smrti neočekávám žádnou odměnu ani trest.“ Nějak podobně to má i strýček Alex Vonnegut (totiž, všichni členové Vonnegutovic rodiny jsou humanisti), člověk sečtělý a moudrý, který měl k lidem jen jednu, ovšem zásadní, výhradu: „když už se jim přihodí, že jsou šťastní, málokdy si toho dovedou všimnout“ :-), a který každý hovor přerušoval neustálými výkřiky: „Jestlipak to není nádhera!“ Čirý optimismus strýčka Alexe mi je sympatický, je jednou z těch zvláštních ingrediencí, ze kterých Kurt V. míchá své „koktejly“ – vyprávění, eseje, povídky, prostě příběhy, které servíruje svým čtenářům. Tak a teď si představte horký letní den, kdy je vám teplo už jen z toho, jak dýcháte, a maximem dnešní aktivity je, že se vám podaří doplahočit se k lehátku někde ve stínu (u moře, bazénu, na zahradě, … doplní si každý sám). Znavení ulehnete a v tu chvíli vám někdo naservíruje v orosené sklenici lákavě vyhlížející drink – umně namíchanou lahůdku, která vás osvěží, dodá energii, ale hlavně dobrou náladu :-). A přesně takhle jsem to měla s touto opravdu malinkou (pár stránek) knížečkou, byla to báječná, dobře načasovaná, příjemně osvěžující, lahůdka, kterou jsem slupnula jako malinu (mňam .-)¨). A víte, co? … Jestlipak to není nádhera! Krásný letní den, pohoda na lehátku, osvěžující koupání po ruce a pár příjemně strávených chvilek – vlastně spíš, provokativních zastavení nad morálními dilematy, vzniklých ze „spolupráce“ s kontroverzním zastáncem asistovaných sebevražd Jackem Kevorkianem, kterým ovšem nechyběl typický (a za mě dokonalý) humor pana Vonneguta :-). Bylo to krátké, lehké, inspirující a vážně zajímavé setkání!... celý text

Ve jménu zítřka 2019, Thomas Blanc

„Samota dokáže s lidskou myslí různé věci. Většinou nutí myšlenky točit se v kruzích. Ty samé nápady, ty samé strasti, strachy a naděje. Neustále dokola. To, co je v jednu chvíli směšná myšlenka, může za pár týdnů v hlavě bez cizího názoru, vykvést v paranoidní realitu.“ Konec světa je téma, kterým se lidé zabývají už od nepaměti. Vlastně asi už od té doby, kdy jsme si uvědomili, že jsme smrtelné bytosti, v tu chvíli nás totiž začaly trápit představy o konci – světa, nebo civilizace. Takže lze s přehledem říct, že se jedná o téma veskrze populární :-). Patřím mezi pravidelné čtenáře post-apo i sci-fi, mám tak celkem s čím srovnávat a Thomas Blanc se svou prvotinou z toho vůbec nevyšel špatně. Majíc totiž v rukou prvotinu od neznámého autora, dalo se očekávat ledasco, ale nebojte se, žádný „průšvih“ se nekonal :-), vlatně docela milé překvapení, a to hned, jak jsem vzala knížku do ruky, její přebal je totiž příjemně sametový a navíc upoutá pěknou ilustrací, tak nějak celkově mě knížka zaujala svou grafickou úpravou, první z *, které uděluji, je tedy rozhodně za ní, věřím ale, že ani obsahem nebudete zklamaní. Anotace slibuje zajímavý námět a nové, neotřelé, či šokující pojetí tématu. Tak přiznávám, šok se úplně nekonal, ovšem ani žádné zklamání. Vlastně jsem byla docela spokojená, a to není málo, obzvlášť u prvotiny. Autor měl příběh dobře promyšlený, a to až do detailů, děj byl plynulý, s víceméně vhodným střídáním napětí a popisných částí objasňujících události. Nejvíc mě asi zaujala právě skladba textu, kdy k objasňování TOHO (příčin a následků) dochází retrospektivně, postupně během příběhu a graduje s jeho závěrem – jednoznačné plus a jasné celkové 3* mého hodnocení :-). Škoda těch dvou, které jsem musela z hodnocení odebrat, byly to vlastně detaily, které rozhodly, jenže myslím, že docela důležité, protože právě ty dělají příběh výrazně nadprůměrným čtením. Pro autora je to těžké, má v hlavě námět, promýšlí strukturu a formu textu, a především, chce vyprávět, takže to jsou právě detaily, které mu, ve vyprávěcím zápalu, můžou proklouznout mezi prsty, problém je, že právě ty pak tvoří text plynulý, a způsobují „komfortní“ čtení. Slabinou téhle knížky je tedy podle mě její korektura, jsem přesvědčená, že téhle knížce by strašně moc pomohla daleko pečlivější. Protože je to právě korektor, který by mohl autora upozornit, třeba na to, že popisy jsou místy zdlouhavé, občas zbytečně podrobné, zabíhající do zbytečných detailů, na začátku knihy až kýčovitě jednoduché, a které, jak psali někteří čtenáři, ve výsledku nudí, odpoutávají od děje. A nebo na to, že dialogy, jsou, právě naopak, místy uspěchané, nedořečené a useknuté, často v místech, kde by se čtenář možná rád dozvěděl trochu víc, právě v dialogu je možná nejsnazší připoutat čtenáře k ději, a to se ne vždy úplně dařilo. Vesměs se jedná o záležitosti, které „praští do očí“ až během četby, a na které mohl autora někdo při prvotním čtení upozornit, a možná mu taky říct, aby ještě trochu promyslel užití jazyka, totiž celkem nápadně (a za mě ne úplně vhodně) se míchá spisovná mluva s nespisovnou, s občasnými pokusy o akčnější, a tedy drsnější řeč, a pak jednoduchost až prostota s celkem zajímavými psychologickými či filozofickými vhledy, a to nepůsobí moc věrohodně (viz. komentáře níže), spíš to „bije do očí“. Za sebe bych hlasovala pro to držet se spíš, vzhledem k žánru a pak kvůli větší věrohodnosti příběhu, té nespisovné mluvy, přeci jen, když je všechno na draka, očekáváte od hrdiny asi trochu drsnější vyjadřovací prostředky, alespoň já bych je určitě použila :-), a informace /zvlášť ty banálně jednoduché/ trochu protřídit. Co mi naopak připadalo v pohodě a celkem věrohodné byly vnitřní myšlenkové pochody hlavního hrdiny, protože, aby to nevyznělo špatně, tahle kniha si příliš velkou kritiku nezaslouží, spíš naopak, možná bych s autorem trochu polemizovala, taky o jeho představě průběhu apokalypsy, jsem ovšem přesvědčená, že by se jednalo o konstruktivní dialog, tudíž to považuji spíš za plus téhle knihy, vyvolává totiž ve čtenáři jednoznačně spoustu otázek, nutí zamýšlet se, a to mě na ní nejvíc bavilo. Jednoznačně kladné body si pak u mě získala i za své ekologické poselství a v tomto duchu budoucí vizi, v tomhle směru, můžu jen říct: „jedeme s autorem na stejné vlně“ :-). „Nikdo z nás neví, do jaké doby a prostředí další generace vyroste. Vypadá to, že se budou mít skvěle, jenže … nakonec se najde někdo, kdo to bude chtít změnit. Vždycky se někdo takovej najde, a pak to může chytit spád, že budou všichni zírat. Doufám ale, že u toho já už nebudu.“... celý text

My 1989, Jevgenij Ivanovič Zamjatin

„Četl jsem spoustu neuvěřitelných věcí o dobách, kdy lidé ještě žili svobodně, tj. neorganizovaně, divošsky. Ale nejfantastičtější mi vždycky připadalo právě tohle: jak mohla připustit tehdejší státní moc – i když byla ještě v plenkách – aby lidé žili bez čehokoli podobného našim Deskám, bez povinných vycházek, bez přesně stanovené doby jídla, aby vstávali a chodili spát, kdy se jim zlíbilo; … Není to k smíchu? U nás tenhle matematickomorální úkol vyřeší v minutě každé desetileté číslo; u nich to nedokázali všichni jejich Kantové dohromady (protože ani jednoho z těch Kantů nenapadlo vytvořit systém vědecké etiky, tj. etiky založené na odčítání, sčítání, dělení a násobení).“ „A taky si představte, že se lidé tehdy milovali pro nic za nic, planuli, trápili se… To přece bylo hloupé plýtvání lidskou energií, viďte?“  A přesto se milý D-530 (jinak hlavní hrdina a vypravěč), přepočítal … ve svých vzorcích jaksi zapomněl na jednu velmi důležitou veličinu – totiž … ženu :-). „tváře nezkalené pošetilostí myšlenek … a najednou tu stojí žena a v očích se jí zračí jakési divné zneklidňující X a já je nemohu pochopit, dát mu číselné vyjádření …“ Jediná věc, která totiž může narušit řád … je lidská fantazie :-) … jako zdroj chaosu a nevypočitatelnosti! Zamjatinovi se povedl celkem mistrovský kousek … v krátkém příběhu se mu podařilo fascinujícím způsobem vykreslit psychické pochody, procesy v lidském myšlení, či ještě jinak, stav člověka, … který se musí rozhodnout, co je a není správné, … a který je najednou nucený naslouchat hlasu rozumu, ale především, hlasu svého svědomí. Musí tedy najednou dělat něco, s čím neměl dosud žádnou zkušenost … pochybovat o svých činech. Pro milého D-530 to znamená, že musí opustit svou „komfortní zónu“ … ve které mají všechny lidské skutky logická zdůvodnění … „a najednou jsem spatřil všechnu krásu toho velkolepého baletu strojů … ptal jsem se sám sebe, proč je to tak krásné? … dá se odpovědět: protože to je nesvobodný pohyb, protože veškerý hluboký smysl tance je právě v absolutní estetické podřízenosti, v ideální nesvobodě. A je-li pravda, že naši předkové se oddávali tanci ve chvílích největšího zanícení (náboženské mystérie, vojenské přehlídky), znamená to jedině, že instinkt nesvobody je člověku odedávna vlastní …“ … a učinit krok ven z bezpečného úkrytu do světa, kde už se lidský život nedá převést na matematické operace, jen tak totiž může zjistit, že svět ve své racionální podobě zabíjí lidskou přirozenost … a teprve pak mizí sterilní MY. „Kterýsi starověký myslitel vyslovil, ovšem náhodou, moudrou věc: Láska a hlad vládnou světem. Ergo: kdo chce ovládnout svět, musí ovládnout …" ... doplňte si,prosím, už sami :-). „Pustit na ulici houfec takovýchhle holých, nahých pravd… No, představte si to…“... celý text

Mnich, který prodal své ferrari 2009, Robin S. Sharma

„Na smrtelné posteli určitě nebudete litovat toho, že jste nestrávili víc času v práci.“ V každé knize se vždy snažím najít, motiv, myšlenku, větu … cokoliv, co mě osloví, a dá mi důvod knihu dočíst, nakonec se podařilo i v téhle, s uvedeným citátem mohu jen souhlasit :-). „Nikdy nepodceňuj sílu jednoduchosti.“ I s tímto tvrzením souhlasím, dokonce jsem přesvědčená, že je to velmi dobrá myšlenka, správně uchopená, pak pro život velmi užitečná. Nechci být moc přísná, v téhle knize se to ale autorovi spíš nepovedlo. Možná, že to s tou „jednoduchostí“ trochu přestřelil, až banálně jednoduché hlavní myšlenky nejsou nic nového, navíc podány, spíš bych řekla, obaleny, příběhem velmi, promiňte mi, primitivním. Opravdu si nedokážu představit, že by se rozhovor dvou špičkových právníků vystudovaných na Harvardské univerzitě vedl v tak primitivním duchu … a teď nehovořím ani tak o obsahu sdělení, ale spíš o jeho formě… stále dokola se opakující, velmi jednoduché a velmi často až úsměvně prosté fráze je třeba, pokud chcete knihu přečíst, brát opravdu s notnou dávkou nadhledu. Mé hodnocení je čistě subjektivní, samozřejmě, ne každá kniha je pro každého, a každý čtenář k ní přistupuje s jiným očekáváním, ostatně autor je motivační řečník (pořádající semináře osobního rozvoje) … takže předpokládám, že kniha je asi nejvíc určená pro respondenty takových setkání. Přemýšlela jsem, za jakých okolností bych tuto knížku doporučila? Tak za 1. … berte knihu s nadhledem :-), protože, jestli se chcete něco dozvědět, o psychologii vítěze, o holistickém přístupu k osobnímu růstu, o nevyužitém potenciálu v každém z nás, atp. … v téhle knize to nenajdete. Za 2. … berte knihu s humorem :-), protože, a teď použiji citát z knihy: „Smích je lékem duše.“. Za 3. … berte knihu i trochu vážně, protože, přeci jen, možná se z ní i něco málo, velmi light formou, dozvíte, o tom, jak naše mysl „žije“ v příbězích a že si tímto způsobem interpretujeme svět. Za 4. … vezměte knihu na milost i z, řekněme, estetického (asi je to nepřesné vyjádření) hlediska, protože vám poskytne několik příjemně se čtoucích, popisných řádků, o síle okamžiku, projeveném např. v kráse přírody. A na druhou stranu, knížku nečtěte! … a to zdůrazňuji, pokud jste náchylní nechat si podsunout myšlenky, že to bude „celý vesmír, který se spojí, aby vám pomohl využít váš vlastní potenciál, který v každém dřímá“, a že pak budete „znovu mladí, krásní a kypící zdravím“, protože změna … se musí uskutečnit vždy! ve vás :-). Nechci tu rozvádět plno dalších více či méně rozporných, či diskutabilních, tvrzení … je to na každém čtenáři, ať posoudí věrohodnost Juliánových tvrzení … ohledně tajného společenství a toho, jak je jediný a na první pokus objevil, i když se o to už spousty let pokoušelo mnoho jiných, ale hlavně o trochu zvláštním mixu „metod“ k získání všeho co chceme :-). Naopak, pokusím se ukončit svůj komentář optimisticky, základní pravdou, s kterou, opět, stejně jako s těmi na začátku, mohu jen souhlasit: „Většina lidí žije … ve velmi omezeném kruhu svého potenciálního bytí. Všichni máme velké zásobárny … ze kterých můžeme čerpat.“ Takže, milí přátelé, do toho! … cílem je smysluplný život! „Dobří lidé sami na sobě neustále pracují.“ /Confucius/... celý text

Alenka v kraji divů… a za zrcadlem 2007, Lewis Carroll (p)

„Kdo – kdo jsem teď, to prosím ani nevím – vím jen, kdo jsem byla, když jsem dnes ráno vstávala, ale od té doby jsem se už jistě několikrát proměnila.“ Alenka je o "zkušenosti ze světa" - tak, jak ho vnímá dětská fantazie, tak, jak ho dospělí nezakoušejí. Děti mají něco, co v dospělosti ztrácíme - umění snění - stavění "vzdušných zámků", "snových krajin", něco, co si do dospělosti odnese jen málokdo z nás :-) ... je krásné si to občas připomenout ... proto se k Alence čas od času budu ráda vracet :-). "Začni na začátku", pronesl král důstojně, ..."a běž, až dojdeš na konec, potom se zastav." Alenka a její přátelé z říše divů zkrátka vzbuzují zvědavost a fantazii nejen u dětí :-). "Málo platné", řekla kočka, "tady jsme všichni potrhlí. Já jsem potrhlá, ty jsi potrhlá." "Jak to víš, že jsem taky potrhlá?", zeptala se Alenka. "To je jisté, jinak bys sem nechodila." Alence se zdálo, že to žádný důkaz není; ptala se dál: "A jak víš, že ty jsi potrhlá?" "Předně", spustila kočka, "pes potrhlý není, to uznáš, ne?" "Snad", odpověděla Alenka. "Tak vidíš", pokračovala kočka, "pes vrčí, když má zlost, a vrtí ocáskem, když má radost. No a já vrčím, když mám radost, a vrtím ocáskem, když mám zlost. Jsem tedy potrhlá."... celý text

Kouzelník ze Lhasy 2015, David Michie

Víte, co je váš největší problém? …. „Příliš přemýšlíte!“ Po přečtení téhle knížky musím dát lamovi Ccheringovi za pravdu, naše mysl nás zaměstnává na plný úvazek, ani chvíli si nedá pokoj a vytváří souvislý proud myšlenek, které jedna za druhou, většinou i jedna přes druhou, zaměstnávají, a vyžadují si naši pozornost. Naučit se odpoutat svou mysl od tohoto neslábnoucího proudu vědomí, tedy - meditovat, není zrovna jednoduchou záležitostí, ale jde spíš o určitý trénink, ostatně jako všechno, co se týká naší mysli. Vlastně hovořím o něčem, s čím mám jen malou zkušenost, a nemyslím tím proud myšlenek, bez přestání se mi honících v hlavě :-), ale meditaci. Jógu praktikuji ryze z praktického hlediska – jako velmi dobrý podpůrný prostředek při relaxaci a k u udržení fyzické kondice, meditace a různé formy dosažení „bdělé mysli“ do téhle kategorie nespadají, zato s proudem neodbytných myšlenek mám zkušeností soustu :-) … takže bych to uzavřela tím, že kolem různých forem meditace spíš jen tak zlehka a nesměle našlapuji. Tuhle knížku, kterou se možná chystáte číst, ale prosím nechápejte tak, že je to kniha, která vám tato tajemství poodhalí, spíš, a teď vážím slova, jako knihu, která vám, když budete chtít (budete přístupní) poodhalí trochu jiný „svět“, a to je nejspíš i jejím cílem, alespoň já ho tak chápala, ukázat (dejme tomu našemu západnímu světu), že existují i jiné přístupy k životu a k … realitě, že svět, realita, kterou prožíváme, je taková, jak si ji interpretujeme, a k tomu používáme příběhy. Naše mysl je tak prostě nastavená … tenhle způsob fungování ve světě nám byl totiž dán do vínku, jako např.: „Když je nám bídně – mysl se snaží celou věc racionalizovat a hledat výmluvy, abychom se cítili lépe.“ S málokterou knihou jsem měla takový problém s hodnocením, jako s touto. Je to totiž kniha, ze které výrazně vystupuje několik velmi zajímavých myšlenek, a to natolik, že vás donutí knihu přečíst celou a odpustíte jí všechno, i spoustu nedostatků, které se vám v tu chvíli zdají naprosto podružné. Alespoň mně se to stalo, myšlenky, které mě zaujaly, totiž naprosto překonaly zbývající (většinový) obsah, a ten, jako celek, pak zas překonal formu, za mě nepřehlédnutelně nedokonalou. Odpustila jsem všechno :-) … slepený příběh, o lásce dvou mladých lidí, kterým nebylo souzeno být spolu /jak šitý na míru pro televizní společnost produkující telenovely, on a ona mladí, krásní, ctižádostiví, toužící po skvělé kariéře, které spojila dohromady vášeň, bohužel každý v jiném koutě světa, tudíž překonávající nepřekonatelné překážky, protože se samozřejmě ani jeden nechce vzdát své hvězdné kariéry, do toho si přidejte naprosto odlišná rodinná zázemí, samozřejmě nepřekonatelně odlišná, náročná choroba, soudní spory, … prostě kterýkoli z filmů od Rosamunde Pilcher, a jste doma :-)/… odpustila jsem i nedokonalost jazyka – formy sdělení, protože jak píše níže „gersie“ … to důležité sděleno bylo, a nezapírám, příběh, který jsem si uvnitř, mezi řádky, (dala jsem si s tím tu práci) našla, mě oslovil :-).... celý text

Povídky otce Browna / Paradoxy pana Ponda 1985, Gilbert Keith Chesterton

„„Zločin,” řekl kněz pomalu, „je umělecké dílo jako každé jiné. Netvařte se překvapeně … každé umělecké dílo, andělské nebo ďábelské, má jedno poznávací znamení - totiž jeho podstata je prostá, i když je provedení sebesložitější.“ A pak, „každý paradox je vlastně skrytým příběhem“, jak říká G. K. Chesterton. Tak tohle pro mě to byla taková lahůdka :-) … sledovat otce Browna, jak „nabývá převahu rozumová část jeho bytosti (ať už to byla část moudřejší či nikoliv)“ :-) ... odhrnovat všechny ty rafinovaně nařasené závoje, halící prostá fakta … a rozkrývat tak skryté … „každý chytrý zločin je (totiž) nakonec založen na jednom docela prostém faktu - faktu, který sám o sobě není vůbec záhadný. Záhadnost je jenom závoj, kterým se halí, aby od sebe odvedl pozornost. Celá tato rozsáhlá, rafinovaná a (při normálním průběhu) velmi výnosná krádež byla zbudována na tom prostém faktu … Ostatek byla komedie, a musím říci, že komedie mistrovská.” S použitím slova „rozkrývat“ jsem se možná trochu přecenila … asi by se spíš hodilo „poodkrývat“, otec Brown je totiž „mazanější než všichni čerti“, jak se o něm obdivně vyjádřil jistý gentleman, … a i já bych dala, stejně jako on, nevím co, za to, abych se dozvěděla … všechno to, co je za příběhem ... “Promiňte,” řekl kněz neoblomně. “tady příběh končí.” “A to zajímavé začíná.” zamumlal Pound. Ten jeho trik jsem myslím pochopil. Škoda že ten váš mi zůstal záhadou.” Jenže mám smůlu … své originální a osobité know-how si otec Brown drží :-) … myslím tim, to, co se děje uvnitř, jak by řekl jiný neméně bystrý gentleman na poli detektivním, pan Poirot, té "šedé kůry mozkové" :-) … „No, řekl s úsměvem, „přirozeně vám nemohu prozradit totožnost ani osudy toho muže. Ale nevím, proč bych vám nemohl povědět pouhá vnější fakta, která jsem zjistil sám od sebe.” Co se týče otce Browna, spokojím se úplně se vším … s každým objeveným střípkem holé skutečnosti :-). PS: Několik takových střípků vlastních „poznatků“ se pokusím "přilepit" ještě k některým jednotlivým povídkám – v sekci povídky.... celý text

Příběh tisící druhé noci 2016, Joseph Roth

„Jak nevyzpytatelné musí být umění lásky západních zemí! Jaká zvrácená rafinovanost nezahalovat obličeje žen! Co mohlo být na světě utajenější a zároveň odkrytější než obličej ženy? Jejich přivřená oční víčka prozrazovala a skrývala, slibovala a zabraňovala, odhalovala a odpírala. (...) Přijel do Evropy, aby měl požitek z jedinečnosti, aby zapomněl na hojnost, uloupil hlídané, porušil zde panující právo, jen jednou, pouze jedinkrát se podílel na rozkoši z protiprávního vlastnictví a vychutnal zcela zvláštní, rafinovaný způsob Evropanů, křesťanů, příslušníků Západu.“ Musím se přiznat, že se mi tahle knížka dostala do rukou vlastně nedopatřením, v knihovně mě zaujal název a jméno Roth (zdroj nedopatření), spletla jsem si totiž Philipa Rotha (autora Portnoyova komplexu, který jsem četla) s Josephem Rothem (mně dosud neznámým). Když jsem doma zjistila svůj omyl a mrkla se na DK, kde knížka má jen 3 hodnocení a žádný komentář, byla to jasná výzva, podpořená zajímavou anotací a názvem. Vůbec svého omylu nelituji, rozšířila jsem si obzory a dovolenou si zpestřila „pohádkou pro dospělé“, kterak znuděný a marnivý perský šáh zatoužil po noci strávené s Evropankou, jak si pak vyhlédl svou „kořist“ a jak tím spustil zběsilé persko-rakouské manévry, co následovalo a jaké to mělo důsledky. Nečekejte žádné erotické čtení, dýchne na vás spíš nostalgie po ztracené minulosti bortícího se společenského řádu staré Vídně, satirické a notně ironické pojednání: … o jedné zaniklé epoše, končící „zvráceným obrazem“ Vídně konce 19. století, kde se všechny dosavadní hodnoty bortí, jak domeček z karet … „Tehdy (ovšem) ve světě ještě panoval hluboký a rozpustilý mír..." … o svědomí, které tíží lidské špatnosti, počínaje kuplířstvím, úplatky, machinacemi a lžemi všeho druhu, a konče neochotou čelit následkům svého jednání ... „Někdy ho napadlo, že dlouhá léta jaksi procházel se zavázanými očima kolem nebezpečných propastí, a pouze proto se do nich nezřítil, že si jich nevšiml. Příliš pozdě se naučil pozorovat. Velká i malá nebezpečí spatřoval nyní všude. Bezmyšlenkovitě uskutečněné činy, bezstarostně provedené, prostoduché nápady, lehkomyslně vypuštěné fráze, z čisté lhostejnosti zanedbávaná pravidla, to vše se strašně vymstilo.“ „Jak nevýznamně vypadal před léty ten roztomilý poměr s vlídnou Mizzi, jedna z mnoha milých epizod, nevýznamných jako dobrý oběd, příjemná jízda na koni, pozvání na hon, láhev šampaňského, dvoutýdenní dovolená. Ty zážitky tehdy vypadaly, když člověka potkaly, barvitě, vesele, lehce. Člověk je držel na niti jako balonky, dokud mu působily radost. Pak, když začaly být nudné, nit pustil. Balonky letěly pokojně vzduchem, člověk je ještě chvíli vlídně pozoroval. Pak někde v oblacích praskly. Jenže některé vůbec nezanikly … navzdory všem přírodním zákonům. Plny balastu, dopadly nyní, jako těžká závaží, zpět …“... celý text