alef přečtené 1278

Příběh tisící druhé noci 2016, Joseph Roth

„Jak nevyzpytatelné musí být umění lásky západních zemí! Jaká zvrácená rafinovanost nezahalovat obličeje žen! Co mohlo být na světě utajenější a zároveň odkrytější než obličej ženy? Jejich přivřená oční víčka prozrazovala a skrývala, slibovala a zabraňovala, odhalovala a odpírala. (...) Přijel do Evropy, aby měl požitek z jedinečnosti, aby zapomněl na hojnost, uloupil hlídané, porušil zde panující právo, jen jednou, pouze jedinkrát se podílel na rozkoši z protiprávního vlastnictví a vychutnal zcela zvláštní, rafinovaný způsob Evropanů, křesťanů, příslušníků Západu.“ Musím se přiznat, že se mi tahle knížka dostala do rukou vlastně nedopatřením, v knihovně mě zaujal název a jméno Roth (zdroj nedopatření), spletla jsem si totiž Philipa Rotha (autora Portnoyova komplexu, který jsem četla) s Josephem Rothem (mně dosud neznámým). Když jsem doma zjistila svůj omyl a mrkla se na DK, kde knížka má jen 3 hodnocení a žádný komentář, byla to jasná výzva, podpořená zajímavou anotací a názvem. Vůbec svého omylu nelituji, rozšířila jsem si obzory a dovolenou si zpestřila „pohádkou pro dospělé“, kterak znuděný a marnivý perský šáh zatoužil po noci strávené s Evropankou, jak si pak vyhlédl svou „kořist“ a jak tím spustil zběsilé persko-rakouské manévry, co následovalo a jaké to mělo důsledky. Nečekejte žádné erotické čtení, dýchne na vás spíš nostalgie po ztracené minulosti bortícího se společenského řádu staré Vídně, satirické a notně ironické pojednání: … o jedné zaniklé epoše, končící „zvráceným obrazem“ Vídně konce 19. století, kde se všechny dosavadní hodnoty bortí, jak domeček z karet … „Tehdy (ovšem) ve světě ještě panoval hluboký a rozpustilý mír..." … o svědomí, které tíží lidské špatnosti, počínaje kuplířstvím, úplatky, machinacemi a lžemi všeho druhu, a konče neochotou čelit následkům svého jednání ... „Někdy ho napadlo, že dlouhá léta jaksi procházel se zavázanými očima kolem nebezpečných propastí, a pouze proto se do nich nezřítil, že si jich nevšiml. Příliš pozdě se naučil pozorovat. Velká i malá nebezpečí spatřoval nyní všude. Bezmyšlenkovitě uskutečněné činy, bezstarostně provedené, prostoduché nápady, lehkomyslně vypuštěné fráze, z čisté lhostejnosti zanedbávaná pravidla, to vše se strašně vymstilo.“ „Jak nevýznamně vypadal před léty ten roztomilý poměr s vlídnou Mizzi, jedna z mnoha milých epizod, nevýznamných jako dobrý oběd, příjemná jízda na koni, pozvání na hon, láhev šampaňského, dvoutýdenní dovolená. Ty zážitky tehdy vypadaly, když člověka potkaly, barvitě, vesele, lehce. Člověk je držel na niti jako balonky, dokud mu působily radost. Pak, když začaly být nudné, nit pustil. Balonky letěly pokojně vzduchem, člověk je ještě chvíli vlídně pozoroval. Pak někde v oblacích praskly. Jenže některé vůbec nezanikly … navzdory všem přírodním zákonům. Plny balastu, dopadly nyní, jako těžká závaží, zpět …“... celý text

Stanice Tajga 2008, Petra Hůlová

„Jsou hodiny, kdy se nic neděje. Bzučí moucha kolem lampy, v průvanu povlává záclona, na palouku v tajze se pase sobí jelínek. Bývají takové i celé dny. Slunce vychází a zapadá jako na houpačce, dny poslušně odtikávají, mezi probuzením a nočním spánkem je koberec zeleného pažitu a v něm jedna jediná stezička vpřed...“ Stanice … místo, kde můžete setrvat, zakotvit … nebo jet dál. Light motiv dalšího z příběhů z pera Petry Hůlové mě zaujal, a samozřejmě i místo, do kterého svůj příběh situovala – Tajga: místo plné vlků a sobů, nekonečně rozsáhlé, sporadicky osídlené a přitom etnicky dost různorodé, a taky přímo Charyň: stanice na trase Transsibiřské magistrály, místo, které vypadá úplně stejně po válce, kdy v Rusku vládne kolektivizace, zestátňování a kolchoznictví, jako v devadesátých letech, kdy padla sovětská velmoc. A pak je tu ještě jedno, vzdálené místo: „civilizované“ Dánsko těsně po válce – místo, odkud přicházejí hrdinové tohoto příběhu, aby se střetli se zaostalým světem na rusko-mongolských hranicích. Mrazivá divočina tajgy je prostorem, kde se všechny postavy a postavičky tohoto velmi složitě zapleteného a propojeného příběhu (prostorově i časově) musí vypořádat s existenčními problémy, a bojovat s dobou ve které žijí, ale i s tou dávno minulou. Přitom ani tak nejde o rozdělení na devadesátá léta (tedy současnost) a poválečná, tohle rozdělení je spíš podružné, protože to, s čím se všichni musí vypořádat je úplně jiná minulost – dávná a prastará minulost tajgy – s jejími fascinujícími a přiznejme, velmi extrémními, životními podmínkami. Pro „šílené“ cestovatele z Dánska, místo neuchopitelné, příručkově nenastudovatelné, … neznámo, s prastarými duchovními hodnotami – řídícími se přírodou a jejím uctíváním, kde navzdory dobám a režimům, šamanismus neztratil na své autoritě. Zapadlá ruská vesnice, je pak místem kde se zastavil čas, úplně se rozpustil v šedivé každodennosti, neměnné a stálé, jen tak totiž může uchovat svá tajemství, mystikou opředené tajemné rituály, které po generace neměnně determinují vztahy – mezi původními obyvateli (Kary, nebo, Řepáči, jak jsou nazýváni v příběhu) a Sověty a obyvateli násilím přestěhovanými do těchto nehostinných krajin (bez možnosti návratu) a pak cizinci, kteří nejspíš nějakým nedopatřením vystoupili na téhle zapomenuté stanici. Brzy pochopíte, že odlišné způsoby života původních obyvatel a „sovětských kolonizátorů“ jsou problémovými samy o sobě, „akčnost“ do časově velmi, opravdu velmi pozvolna plynoucího děje, tedy samozřejmě vnáší „vpád“ cizorodého elementu – třeba v podobě, až idiotsky naivního hlavního hrdiny Hablunda (jediné z postav, jejíž příběh je ukončen, příběhy ostatních zůstávají otevřené). Stejně pomalu a oklikami, jako se odvíjí děj příběhu, jsem se dostala i k svému hodnocení /ono to tak nějak svádí k rozvláčnosti, vážně :-)/, k důvodu, proč jsem příběhu Petry Hůlové strhla jednu *. V podstatě jsem z dalšího z příběhů z pera téhle autorky opět nadšená, jak už jsem napsala u knížky Paměť mojí babičce, kterou vřele doporučuji, Petra je pro mě osobním objevem letošního roku, její vědecké zázemí ji umožnilo napsat beletristicky strhující kulturně-antropologickou studii, a mě její způsob psaní, přiznávám, naprosto nadchnul. Už jsem zase odbočila, takže se vrátím k 4*, jejichž příčinou je Hablund, dokonale zařazený do příběhu, dokonale se hodící do příběhu (bez něj by to určitě nebylo ono), ale … proboha, mě tak strašně iritoval, byl mi osobně nepopsatelně nesympatický, s jeho idiotskou naivitou, že mi vlastně byl naprosto volný – mě bylo úplně jedno, co se s ním stane … a tak jediné, co mi v příběhu chybělo, bylo trochu víc mého čtenářského zaujetí pro hlavního hrdinu, své emoce jsem na něj opravdu neplýtvala :-). /Pozn. – možný spoiler: S idiotkou se v příběhu setkáte, místní idiotka Josipovičová, je ale pro mě, slabým odvarem zhýčkaného, neskutečně naivního a znuděného dánského zbohatlíka, který neví, co chce, a proč to chce, každou chvíli nadchnutý pro něco jiného, své peníze získal v podstatě kolaborací s Němci, resp. vydělal je na válečném obchodu s Němci a ve finále jdoucí si idiotsky pro vlastní zkázu, to pro mě byla silná káva :-)/.... celý text

Jozova Hanule 2002, Květa Legátová (p)

„Toužila jsem Želary poznat. Projít se klikatými stezkami vysoko nad říčním kaňonem, bořit se do mechu, hledat syrůvky, pít z lesních studánek … vidět pasoucí se dobytek, koňské potahy a v zimě andělsky bílý sníh.“ Na komentář k téhle knize by mi vlastně stačilo jedno jediné slovo: Děkuji! Děkuji za niterný příběh plný čisté, krystalické krásy, drsně syrové a přitom baladické a melancholické … děkuji za sdělené tajemství … proměny člověka! Vůbec bych nevěřila, že je možné tak hluboce propojit drásající prožívání tragických událostí s magickou a přitom nesmírně uklidňující atmosférou samoty vesnice hluboko v horách. V příběhu Hanule, kde se střídají dechberoucím způsobem baladické momenty s drsnými a naprosto nepoetickými momenty, které jsou, ač stroze konstatované, možná právě proto tak plné emocí, není věta ani slovo navíc, je krátký a přitom toho vypovídá tolik – o podobě bezpodmínečné lásky k druhému člověku, a o hledání a nalezení vlastní identity, Postavy prožívají sled událostí, snad všechny přitom permanentně nějakým způsobem překračují přirozený řád věcí – sled kroků jdoucích proti … a možná právě to způsobuje zvláštní provázanost osobitých lidských příběhů lidí žijících v nejvýchodnější části naší země, v zapomenutých Bílých Karpatech, kde, říkáte si, není co obdivovat … a nebo snad přeci … „Horský liják s vichřicí. Bylo mi to jedno. Pocítila jsem dokonce zvrhlé potěšení, když černota nade mnou zaútočila. Vítr smýkal větvemi, metly vod je přibíjely k zemi, svět se třásl v základech a já se nebála. Se zájmem jsem sledovala blesky, praskání větví mi znělo jako křik lesního ptáka, nevadilo mi, že jsem neozbrojeným pěšákem v první linii.“ … magickou krásu temných, hlubokých lesů a strmých srázů … mystické prostředí, kde cítíte, že se realita zvláštním způsobem spojuje s něčím „nad“. Ale abyste se nemýlili, lidé tu nejsou vydáni napospas osudu … oni mají možnost volit, rozhodnout se, a pak ještě něco mají, něco, co umožnilo nejen Hanuli, volit si z možností, jak žít … mají totiž zvláštní schopnost prožívat naprosto obyčejné, drobné radosti, které jim umožňují vidět za vymezený horizont – vesnice plné bídy, alkoholismu a sociální nerovnosti, vesnice svázané dávnými zvyky a předsudky – a překročit ho … „Prožívala jsem hluboké znechucení sama sebou. Dělalo mi to dobře… Jen hlouběji rýhy kol a šlehy smolné hřívy! Vy nepokoření, vy stonásobně živí! Neberte mi moje ponížení! … Vy nezranitelní, ač praskají vám žíly, vy sudbou prokletí, kteří se odvážili …“ Možná by se to hodilo, ale právě tento komentář nechci ukončit dramaticky, protože čtení to, navzdory dramatickému obsahu, bylo pohádkově překrásné … „Za chvilku bude čaj.“ … Vůně bylin, hřejivé kachle, petrolejka. Na zemi plesnivý pes. Místnost z babiččiných zkazek. „Vypravuj něco, Jozo. … Vypravuj, co ti povídala maminka.“ Díval se na mě zaskočen. „Většinou pohádky.“ „Vypravuj pohádku.“ Příběh, který jsem předtím nikdy neslyšela, byl prostý. Bylo to v dálce, dotýkalo se to současnosti jen na magickém předělu, kde všechny světy splývají v jeden.“... celý text

Hudba ticha 2015, Patrick Rothfuss

„Bylo to dobré místo, téměř úplně takové, jaké mělo být.“ Vlastně jsem to neměla číst, autor mi to v předmluvě sdělil celkem jasně, „pokud jste nečetli moje předchozí knihy, neměli byste začínat právě touhle, protože, jestli chcete „vědět“, měli byste si nejdřív přečíst Kroniku královraha – příběh Kvotha, protože to je příběh, který vypráví, a který říká „o čem to je“. Hudba ticha, „jen“ jako autorovo osobní sdělení, dovětek, příběh o rozbité kráse, vám nejspíš nic neřekne. Neposlechla jsem. Stává se mi to docela často :-), že si dělám věci po svém, a navíc, název se mi hodil do letošní čtenářské výzvy (kniha s oxymórem v názvu). Nejspíš budu jedna z vás, Patriku Rothfussi, nespíš budu taky, „nalomená“ :-). Nejspíš proto jsem, přes veškerá varování, Auri a její posedlostí a okouzlením okamžikem rozuměla, nejspíš proto mě tak oslovila průzračnost nálady a pocitu, čistá lyrika příběhu, který vlastně ani nebyl příběhem, spíš, napadá mě další oxymór – němým výkřikem, melancholickým a nádherně lyrickým (navzdory Podvěcí, kde se příběh odehrává) povzdechnutím nad ztrátami – předmětů, ale hlavně, pravd, třeba té, že „krutost nikdy nepřispívá k hladkému otáčení světa“. Ale vlastně to příběh byl, tenhle letmý povzdech totiž zašeptal příběh, jen potichu, aby Auri nevyděsil, příběh o „rozbité“ mysli, zoufale se snažící držet se strategie zabraňující sebezničení, strategie, díky níž se dokáže nevzdat, čelit systému a … doufat! … „že jednoho dne by se svět třeba mohl začít starat sám“. S podivně zneklidňující hudbou ticha jsem totiž zvláštně souzněla … „Dnes už to bylo zcela odlišné místo. Taková byla jeho povaha.“ „Ale i tak věděla … že je zde vítána. Nebo, ne-li vítána, tak alespoň klidně nepovšimnuta.“... celý text

Tajný život stromů 2016, Peter Wohlleben

Taky jsem to tušila (viz. komentáře níže) … Enti existují! :-) … už nikdy nebude procházka lesem stejná, jako dřív :-). Rostliny vs. živočichové … všichni JSME, patřime do souboru živých organismů, a jejich rozdělení je věcí konvence, my sami jsme si to tak určili, čistě na základě průvodních znaků. Do rukou se mi dostala krásná kniha, která je především o tom, že naše rozlišení, může být právě jen a čistě naším, … jen prostě nevíme, parafrázuji T. Nagela: „jaké to je, být netopýr“. A teď, na základě přečtené knihy, si dovolím toto tvrzení rozšířit, … a už vůbec netušíme, jaké to je „být jasanem“ :-). Tahle kniha mj. hodně hovoří o komunikaci, a to mě, asi zaujalo nejvíc, protože se jí, čistě v linii člověk – zvíře, zabývám. Pro mě tedy nebylo žádným novým zjištěním, že komunikace nemusí být jen o „řeči“, tedy tak, jak ji běžně chápeme, ale pomalu se na tomto poli přesouváme k malé změně paradigmatu, jinak řečeno, mělo by pro nás být již zcela běžné a nerozporné chápat komunikaci, třeba jako, jak navrhuje Peter Wohllben „předávání signálů“. Víme zcela bezpečně, že existuje, jen se mnohým stále ještě příčí, přičíst tomuto termínu výraz „komunikace“, a to zejména z jednoho prostého důvodu, museli bychom totiž zároveň takovému „organismu“ nebo, řekněme, takové „entitě“, přiznat zároveň, že ve své struktuře má něco, co bychom mohli nazvat analogií „mozku“, tedy nějaký „řídící systém“, který svým jedinečným způsobem /který zatím ne vždy, dokážeme rozpoznat, či vůbec přiznat si možnost takového systému/ přijímá, a také vydává, impulzy, které „vedou ke změně chování“ takového organismu (či entity). Naším problémem na tomto poli je především ČAS – významné změny lze totiž pozorovat právě ve vztahu k času, a ten je přeci jen pro nás a stromy, velmi, velmi odlišný, a nemusím nejspíš říkat, že ve výrazné nevýhodě jsme my, lidé :-). Možná je tedy tím nejzásadnějším problémem, který nám brání přiznat si výše uvedené, že zapomínáme na to, že „časový úsek, který je potřeba ke zpracování informací a proměně v čin, je u nás lidí a rostlin, diametrálně odlišný“. Vrátím-li se k mým oblíbeným Tolkienovým Entům (on to věděl už dávno předtím :-)) … je to prostě tak, že milí Enti jsou bytostmi (či entitami, jak je komu libo) „pomalého plynutí času“ … z našeho, tak krátkého, lidského pohledu prostě potřebují na to, aby se projevili, celé věky. A zase jsme u toho „náš úhel pohledu“, stále a znovu narážíme na to samé, na náš antropomorfismus. Nechápejte to, prosím, jako výtku, ono je to pro nás vlastně často dost nezbytné, těžko bychom se jinak i my sami zařazovali do světa, těžko bychom si bez něj vytvářeli zpětné vazby pro naše činy, je to tedy z určitého úhlu pohledu, hledisko užitečné, úvahy na toho téma by nejspíš vydaly na další dlouhý článek, takže to zkrátím, a jen si dovolím poslední poznámku – měli bychom si jen dát sakra pozor, aby nebylo nekriticky nekompromisní! A ještě na závěr, tuto knížku doporučuji! Odborníkům i laikům, věřím, že bude zajímavým čtením pro každého! A prosím, nebuďte při čtení ... nekriticky nekompromisní :-). „A až půjdu, tak se vrátím zčásti jen“ … verš hitu Petra Maffaye by mohl být napsán o stromě, jehož pozůstatky jsou pro lesní koloběh stále ještě nepostradatelné.“ „Po staletí nasával živiny ze země a ukládal je ve dřevě a kůře, … je tak cenným pokladem pro svoje děti.“ „… i kdybychom tady (u nás) měli mít jednoho dne španělské klimatické poměry, převážná většina buků by je zvládla. Jediným předpokladem je, že les nebude kácením narušen, co se jeho sociální struktury týče, a že si bude i nadále moci sám regulovat svoje mikroklima.“... celý text

Svítání na západě 2008, Otokar Březina (p)

„Tajemství bolesti! Výkřiky soumraků! Škubnutí Blížení po vláknech etherných! Potkání ohnivá mystických oblaků, Jež svítí pohledům do dálek nádherných! Stem blesků slyšel jsem váš reflex v duši hrát, Na křídlech úzkosti let smrti chvěl se v něm, Zpěv žíti budoucích, zor příštích vonný pád, Šum lesů tajemství, jenž šeptá vesmírem.“ Víte, jaké to je, když smyslové vjemy, udávají hlavní tón celé skladbě – v hlavním kurzu je západ slunce a soumrak, a tak uvedou mysl do mezního stavu – kdy v hlavním kurzu je tíživý kontrast, světa o kterém člověk sní, vs. světa, ve kterém nucený žít, a přivedou mysl k poznání – skrze náladu a asociace, které vyvolá? Jestli ne, tak zkuste Březinovy básně, dovedou vás totiž na horizont prostoru, kde se budete moci rozhlédnout po poetické a melancholické krajině, s mystickou, tíživou, a ponurou atmosférou, kde se střídají stmívání a záplavy světla, šedivé těžké mraky a mlhy se slunečním svitem, vánkem a zurčící vodou, kde příroda vystřídá celou škálu svých symbolů na to, abyste pochopili ... Březinovy básně jsou tak pro mě spíš takovou náladovou krajinomalbou … při čtení plynou hladce, ale spíš než jako básně mi připomínaly prózu s pravidelným rytmem, která se, navzdory tomu, že je těžká (a vlastně i tíživá) překvapivě lehce čte … jako když sníte a ve snu se slova seskupují … a po probuzení si najednou nejste jistí … tím, co jste viděli svým vnitřním zrakem, a cítili svými smysly … jako zapomenutý sen … „Tys nešla. Hodiny z dálky se smály, má jara v nich jasmíny kvetla, a dýchala na tvůj neznámý obraz věnčený lilijemi; čas vadl, růže mé chřadly, vína má hořkla, rudla má světla, a sny, jež jsem ti naproti vyslal, se vrátily teskny a němy. Tys nešla. Zaklínal jsem tě magií Vůle, jež prostorem sálá proudy tajemných spojení a přenáší nejhlubší chvění! Větrům jsem házel setbu své touhy, aby v duši ti splála v ohnivé keře a suggescí vůně vedla tvé snění. S dušemi básníků jsem hovořil o tvé váhavé chůzi; naděje má s umdleným úsměvem seděla na prahu dveří; oněmly cesty, bázní se schoulily stromy a v soumraku hrůzy šlépěje přátelských kroků jak černým sněhem se zaváty šeří. Tys nešla. Kdo tě potkal a svedl z mých zahrad? …“... celý text

Kam letí nebe 1961, Ivan Wernisch

„Není možné připojit se očima na kurs jednoho racka. Ani nevíš, jak a kdy si vyměnil směr s jiným rackem a ztratil se, nedbaje toho, že už má jméno, žes ho sledoval, ztratil se, a teď si představ, po světě létá racek, má jméno a neví o něm.“ (Chvála rackům) Ivan Wernisch byl pro mě neznámým básníkem, krátké a trefné básnické postřehy "dětských očí" z jeho prvotiny mě zaujaly hned „na první dobrou“, prostě mě chytly od první stránky :-). Až teprve po dočtení jsem zjistila, že dnes už je laureátem mezinárodní literární Ceny Franze Kafky pro rok 2018. Wernischovy básničky sice vypadají na první, druhý i třetí pohled jako básničky, ale vnímala jsem je spíš jako krátké texty psané veršem. On sám o nich říká, že to jsou spíš poetické anekdoty, což docela přesně vystihuje prožitek, který si z těchto stránek odnesete, … čtete totiž poetická slova, která do sebe krásně zapadají, lahodí do posledního písmenka, a teprve po závěrečné tečce „vám to dojde“ :-) … dostaví se význam sdělení. Až do poslední chvíle jste totiž vnímali právě jen krásu poetických slov, v případě téhle sbírky, viděnou "nedospělýma očima" (jak je napsáno v komentáři níže od Tyyynab: "prosté okouzlení věcmi"), najednou totiž zjistíte, že vám ta slova taky něco sdělují, že je to vlastně taková básníkova hra se slovy, která svůj význam sdělí teprve na úplném závěru … vnímavému čtenáři. "Lampa se pouze polorozsvítí, aby tvář muže za stolem zůstala utajena. Přesto však je třeba, aby muž byl skutečný, nevoskový, nesádrový, nedřevěný muž. Aby se prokázal nějakým nečekaně silným a krásným úmyslem. Tak se chytají můry." (Tak se chytají můry)... celý text

Sedmikostelí 1999, Miloš Urban

„Pozdvihl jsem dalekohled a namířil … vzhůru. Rázem se proměnil v dětský krasohled, musel jsem přimhouřit oči před záplavou záblesků … ve vysokých oknech, bájivých vykládačích světla dne … Nejprve mne upoutalo okno v kapli Božího hrobu … a přišlo mi pokleknout (jako) vděk za tu krásu. Abych se ubránil dojetí, pohlédl jsem jinam, do okna Thunovské kaple, a spatřil tam … člověka zápasícího o život … výjev hrůzného majestátu … poslední soud … zachraň se, dokud je čas!“ „Viděl jsem minulost: kamenné kružby protínaly sklo v roztodivných obrazcích … šplhaly po sloupech … měly v sobě vtesánu pokoru středověkého člověka.“ Pochmurné, iracionální, romantické vize, tajemný až bizarní děj, jako výplod dekadentní mysli, jehož výsledkem je návrat ke středověku, jako kultovní záležitosti doby přelomu milénia (vzpomínáte? … vnímané jako období příslibů a hrozeb nejasné budoucnosti lidstva), tak nějak lze popsat náladu gotického románu Miloše Urbana, který je povedenou směsicí středověkého hororu, moderní krimi, romantického příběhu a filozoficko-historické úvahy o ztrátě víry a jejím znovunabytí, když k tomu pak přidáte ještě drobné paralely odkazující k Umbertu Ecovi (mému favoritovi na literárním poli), je na světě jedinečný čtenářský zážitek. Jestli jste tady na DK, určitě to znáte taky, … když otevřete knížku a příběh vám dokonale sedí a četba je pro vás komfortní záležitostí :-). Skoro jakoby navzdory temnosti příběhu, kdy na scénu vstoupí starobylé bratrstvo, Praha je ochromená a otřesená sérií podivných brutálních a krutých vražd, protože tohle je jen jedna rovina, příběh je v širokém pojetí mnohovrstevný, a navíc, psaný zajímavě různorodým jazykem, spolu s Hastrmanem (za mě) zatím to nejlepší z Urbana, … rozhodně mi bylo potěšením :-). Doporučuji, protože jsem, krom všech výše zmíněných důvodů, přesvědčená, že Urban napsal příběh, který je dobře čitelný pro velkou škálu čtenářů, určitě si v něm může najít každý tu „svou linii“, a skrze její „optiku“ pak číst, … strhující příběh, nebo třeba „jen pouhou“ detektivku, či romantický příběh s krásnými popisy staré Prahy, nebo „erudované“ historicko-filozofické úvahy … každý, dle svého gusta :-). „Po dny a noci jsem se … bránil pomyšlení, že v celých dějinách lidstva to byl právě člověk dvacátého století, kdo nejvíce snil a nejhůře chyboval.“... celý text

Sláva strojů a měst 1929, Jaromír Rašín

„Seděl jsem v své knihovně a čekal … na ohlášenou návštěvu dvou inženýrů z Ameriky a jednoho redaktora, říšského Němce … přijeli do Evropy, slyšeli o mé továrně na med, kde pracuje přes deset milionů dělnic a to je nadchlo … stačí prý s trochou fantasie zaměniti v světě představ tyto miliony včel za lidi a tuto továrnu na med za továrnu na některý jiný artikel lidské nezbytnosti a vstoupíme do závratných oblastí lidské vůle a touhy.“ K téhle útlé knížečce z hlubin antikvariátu jsem se dostala skrze Jaroslava Duška a jeho divadelní představení, motivované právě touto knihou, to on ji někde v antikvariátu objevil, a protože ho nebývale ostrá kritika technického pokroku (z r. 1929!) oslovila, představení bylo na světě. Takže, když jsem brouzdala tady na DK po nabídce e-knih a uviděla tam titul Sláva strojů a měst a posléze zjistila, že nemá žádné hodnocení, hned jsem věděla, co ten den večer budu číst :-). A bylo to hodně zajímavé, mimo jiné, si např. přečtete zamyšlení … znovu podotýkám, z r. 1929! – zda je možné řídit svět, jako firmu? Autor je včelař, čímž je jeho vztah k přírodě (světu) asi jasný a určitě uhodnete i jaká by byla jeho odpověď na výše uvedenou otázku . Doporučuji, je to pár stránek, na nichž zjistíte, co je „sláva“ všech těch našich technických zázraků proti … „obyčejným“ včelám!, … a taky, že jen mateme sami sebe (nebo, že si jen mažeme „med kolem huby“ :-)), když si myslíme, že to tak není … tolik let už to je, co trvá náš technický rozkvět, a stále jsme nějak nepochopili, že dívat se na svět pragmaticky, čistě z praktického hlediska, … prostě neobstojí ... Tehdy to začalo a, tak nějak, … je to stále stejné … jen dnes si to tak už asi tolik nebereme … k naší vlastní škodě ... „Počkejte, pánové,“ řekl jsem. „Mluvíte příliš učeně. Nerozumím vašim výrazům. Co jsou to molekuly práce?“ Inženýři se shovívavě usmáli a ochotně vykládali. „Účelem práce je dílo, ale zhotoviti dobré dílo je těžké, neboť dobré dílo jest uměním, ale ne každý člověk je umělcem. Seženete-li na příklad deset tisíc lidí a řeknete jim, aby všichni dělali boty, budou je dělat, ale každý jinak a špatně, boty budou drahé a bude jich málo. Když však je podrobíte naší disciplíně, budou všichni dělat boty dobré, neboť nikdo z nich nebude dělati boty. Zní to paradoxně, ale je to pravda.“ Inženýr se usmál a podíval se na mne pohrdlivě, neboť začal ve mně tušiti nepřítele moderních výrobních metod. „A co tedy dělají ti lidé, když nedělají boty?“ tázal jsem se. „Jeden dělá dírku, druhý zářez, třetí klepne kladívkem, čtvrtý strčí kůži pod stroj, pátý ji vyndá a tak to jde od jednoho k druhému, až je z toho bota,“ ochotně vysvětloval inženýr. „A s automobily je to zrovna tak…“ „A to ti lidé, kteří takto pracují?“ otázal jsem se. „Dostává se jim uspokojení z vykonané práce? Naplňuje se jejich duch radostným sebevědomím? … Inženýři se na mne dívali udiveně, jako by nevěděli, o čem mluvím. Pak vyhrkli oba současně: „Nenajímáme dělníky, aby se u nás obšťastňovali prací, ale aby pracovali, a staráme se, aby byli zdraví a silní.“ „Mýlíte se, pánové“, řekl jsem vážně. „Práce má činiti člověka šťastným, neboť jedině ona to dovede. Člověk má pak v sobě jiskru tvůrčí síly … protože chce tvořit … raduje se ze svého díla … a se zadostiučiněním pohlíží na svůj výrobek.“ „Teplý vánek přinášel otevřenými okny do knihovny vůni kvetoucích lip a směšoval ji s vůní růží, které do vázy z míšeňského porcelánu postavila pečlivá ruka mé ženy. Bylo tak krásně jako pět minut po stvoření světa. Vše bylo tak samozřejmé a spontánní. Včely nosily med, slepice vodila hejno kuřat a na poli zrálo obilí. Kdyby se ze stěn knihovny, z množství svazků nedívala na mne tisíciletá moudrost člověka, nebyl bych v tu chvíli ani věřil, že je na světě ještě nějaká moudrost kromě moudrosti boží.“ Rozhodně se jedná o čtení k zamyšlení.... celý text

Hledání ztraceného času I. – Svět Swannových 1979, Marcel Proust

„Čtení: vnímání psané formy jazyka, rozumění psanému textu…“ (Encyklopedický slovník češtiny) Na téhle definici mě zaujalo slovo „rozumění“ … a přemýšlela jsem, proč tam není „porozumění“? Už od té doby, co jsme se naučili číst, slovům rozumíme, … porozumět textu, to už je ovšem trochu jiný level :-) … tak o tomhle jsem přemýšlela, když jsem psala komentář k panu Proustovi, protože s ním je to nějak podobně :-) … a tay jsem si vzpomněla na mého „oblíbence“ Umberta Eca: „Nechci tvrdit, že rychlost je hodnota sama o sobě. Čas vyprávění se může zpomalovat, může být cyklický či nehybný ... Tato chvála rychlosti neznamená popření rozkoše z otálení. Pokud by taková rozkoš neexistovala, nemohli bychom vpustit Prousta do Pantheonu literatury.“ (Umberto Eco – Šest procházek literárními lesy) – je to totiž jeho oblíbené téma . Ale teď už zpátky k Marcelu Proustovi a Swannovým … a co z téhle „předehry“ vyplývá? Pokud se pustíte do Hledání ztraceného času, jako čtenář, který rozumí slovům a zajímá ho především „jak to dopadne“, nebo jinak řečeno, vrhnete se na Prousta kvůli příběhu a tomu „o čem to je“, pravděpodobně brzo zjistíte, že buď musíte přijmout trochu jinou roli čtenáře, takového, který chce především textu pozorumět (tím myslím stále jen ve své osobité interpretaci), nebo přiznáte porážku a knihu nejspíš odložíte. U Prousta je to totiž podobné jako u Eca … žádá od čtenáře mnoho. Série Hledání ztraceného času se tak pro mě stala nejspíš čtením na spoustu let, protože i přečtení první knihy mi trvalo opravdu hodně dlouho, když totiž čtete s cílem pochopit význam některých vět, uvědomíte si, že vás to nutí hlavně … zpomalit a nespěchat. Co skutečně chtěl čtenáři Proust říct? … je stále otázkou, a to i pro jiné, daleko erudovanější čtenáře, možná by se divil kolik intrepretací a výkladů už na světě je a ještě jich určitě spousta přibude (už jen věnovat se v Proustově díle tématu „čas“ by vydalo asi na spoustu publikací :-), nejvíc přiblížit své úmysly by nám mohl asi jen Proust sám, jeho komentář bych si určitě přečetla. Jaký je tedy svět, do kterého vstupujete? … Je to svět plný ohromného množství událostí, některé autor jen naznačí, nebo jen tušíte, nebo si myslíte, že tušíte, anebo netušíte vůbec, každopádně od čtenáře se žádá, aby domyslel, a aby si spoustu mezer zaplnil sám … a taky to je svět, jehož základním kamenem je právě „čas“ (informace, kterou můžete využít při čtení ve svůj prospěch), protože, jak říká Eco: „bojovat s Proustovým časem nejde“ :-) … a pak je to svět, který vyžaduje z vaší strany spoustu entuziasmu – nadšení, chuti a trpělivosti, protože pak vám toho nabídne … hodně :-). „Člověk, který spí, má v kruhu kol sebe proud hodin, pořad let a světů. Procitaje, táže se jich, veden … pudem, a čte v nich ve vteřině místo země, jež zaujímá, dobu, jež uplynula až do jeho spánku; ale jejich řady se mohou smísiti, prolomiti … Jestliže usne v poloze ještě nevhodnější … například po obědě, sedě v lenošce, tehdy zmatek ve světech, vybočivších z dráhy, bude úplný, kouzelná lenoška s ním závratnou rychlostí bude cestovat časem a prostorem, a ve chvíli, kdy otevře víčka, bude se domnívati, že ulehl před několika měsíci v jiném kraji.“... celý text

Dobrý člověk ještě žije 1971, Romain Rolland

„Do toho vylouhovaného pytle jsme nacpali něco slastí i strastí, kousků veselých i zlomyslných, zkušeností i bláznovství, sena i slámy, fíků i hroznů, ovoce zeleného i slaďounce uzrálého, růží i hloží, všech možných věcí viděných, vyčtených, věděných, nabytých, prožitých! A to všecko je v naší brašně nacpáno páté přes deváté. Jak těší hrabat se v tom!...“ Na začátku příběhu se nám představí padesátiletý „stařík“ s velmi svérázným pohledem na svět! Tak jo, přiznávám, pobavilo mě to :-), a to vč. následujícího monologu: „jaká podivná radost je to pro mne vidět tě opět, sklánět se sám a sám nad svou starou tváří, procházet se vesele jejími vráskami a jako z hluboké studny v mém sklepě (brr, čert vzal vodu!) vypít ze svého srdce doušek starých vzpomínek?“ … vlastně by mě to mělo spíš vyděsit :-), ale tak, přeci jen žiju v době kultu „věčného mládí“ a tudíž mě to přeci nemůže rozhodit :-) … každopádně, krásný text, který následoval, mě pak usmířil docela, … a já, hodíc výraz „stařík“ za hlavu, se úplně ponořila do krásného … snění? … kdepak, Colas mě okamžitě vyvedl z omylu: „Snít? Co to povídám? Mám přece oči pěkně dokořán, zvrásněné v koutcích, pokojné a posměvavé; prázdné sny, to nechávám jiným! Vypravuji, co jsem opravdu viděl, říkal a dělal.“ Tenhle příběh totiž není vůbec o žádném staříkovi, a není ani o snění, je prostě o životě … takže jsem se ponořila do úžasného příběhu o nezdolné chutí k životu … který je „ještě šťavnatější než předtím, takový křehký, měkoučký a do zlata, tak nejlépe usmažený, vypečený, křupkavý v zubech a rozplývavý na jazyku.“, nazvěme to, spolu s našim hrdinou „apetit vzkříšeného“ … přesně tak to totiž s Colasem je … sice už se padesát let prohání po cestách Francie (po kterých souběžně prošla válka), a určitě to nebyla žádná procházka růžovou zahradou, přesto má v sobě stále entuziasmus a tedy obrovskou chuť, rozdávat radost a taky vyprávět … o té spoustě slunečních paprsků, které mu za ta léta dopadly na hlavu, dešťů, před kterými se musel schovat, anebo které ho zmáčely … o nepřekonatelné touze po nezkrotné galské veselosti … o radostech a strastech běžného života, a taky o tom, jaké to je, když se vám život úplně náhle promění pod rukama a o tom, jak se s tím s humorem a veselou myslí vyrovnat … Roland do Colasova vyprávění vložil snad všechny krásy jazyka – metafory, přirovnání, archaismy, přísloví, rýmy, … aby tak vzniklo originální a svébytné, poutavé a až barevné a voňavé (cítíte to, vidíte to) líčení … protože Colas vyprávění miluje a ze všeho nejvíc pak miluje, když má taky dobré posluchače … jako třeba přátelé u džbánku vína, nebo malou zvědavou vnučku :-) … „Když tě tak člověk slyší, řekl by, že se živíš jenom hubou: lelkovat, žvanit jako o závod, zívat žízní,…“... celý text

Podsvětí 2017, Michal Šefara

„Většina podzemních pověstí vznikne tak, že lidé vidí nějaký vchod, třeba jen několik metrů dlouhého sklepení a vybájí si za ním celou chodbu.“ … která možná vede do neznáma, možná se v ní skrývá celá armáda, a nebo nějaké děsivé mystérium, spekulovat můžete po libosti – kdykoliv a o čemkoliv … takové schody vedoucí do tmy totiž vzbuzují určité vzrušení … vyburcují fantazii, která se rozběhne tunely a příběh je na světě :-). Otázkou je, jaký ten příběh bude? … o tomhle se dočtete, že je mysteriózní … za mě, s lehkým zaváháním, ano, … ale taky, že je to thriler … tak za mě, s celkem jednoznačným, ani náhodou, vlastně jsem dost rozpačitá s jeho zařazením, takže začnu asi pěkně přímo u zdroje … u vstupu do pražského metra, stavby, která má, jako asi každá taková pod zemským povrchem, svá tajemství, která samozřejmě přiživují fantazii – a tak pak vznikají různé pověsti či mýty … spekulovat se tak dá téměř o čemkoliv :-) … stačí třeba právě divné schody, neužívaný tunel, kde by se schovala celá armáda tajemných stvoření, nebo záhadný nápis na zdi (mimochodem právě o něm mluví sám autor) … a námět na příběh je na světě, teď už to je jen na autorovi: … má prostor, kde může využít způsob fungování toho pražského „Podsvětí“ :-), popisy stanic, rituálů a úkonů zabezpečujících jeho chod, a samozřejmě lidí, kteří do tohoto světa náleží, všechno to do sebe pěkně pasuje, a vyprávění je v tomto směru přirozené a funkční, … má tak nejvyšší čas přidat do příběhu tajemství – záhadu, pohromu, či nebezpečí, které se na metro, potažmo lidi v něm, potažmo všechny lidi, nevyhnutelně řítí … i v tuhle chvíli zatím vše funguje dobře, příběh se rozvíjí a vy jste napnutí, co na vás v útrobách téhle podzemní říše číhá :-), … jenže pak přijde nevyhnutelné … příběh má samozřejmě i své hlavní hrdiny, a najednou se to všechno nějak zadrhne, ozubená kolečka do sebe zapadnou jen s námahou a celé to soukolí už není tím bezvadně fungujícím celkem, běžícím jako hodinky, a prostě to najednou začne skřípat. A tak se musíte ptát, co se pokazilo? … použití mytologie je dobrý, mezi čtenáři (i u mě) určitě oblíbený nápad, jenže!, proč proboha antické? … v Praze! (máme přeci svoji vlastní, takhle totiž antická bohyně pohybující se pražským metrem působí, jak se říká, jak pěst na oko) … to pokažené kolečko tam nějak vpašovali naši hrdinové, „antická bohyně“ Nina, resp. její postava jak vystřižená ze Sexu ve městě, ale ani ostatní na tom nejsou o moc lépe – policista Kerber – působící vzhledem i chováním dost prvoplánově jako hlídač podsvětí (ale jinak docela „sympaťák“ :-)) a technik Haďák – odkud pochází jeho přezdívka, jste jistě už uhodli, jinak Ostravák v Praze, v čemž bych neviděla problém, kdyby se to celé nějak nezadrhávalo na mluvě - za mě hlavní slabině celé knížky – nezvládnutý jazyk – místy přemoudřelé a místy infantilní vnitřní monology i dialogy Niny, a lá romány pro dívky a ženy, rádoby drsný jazykový projev Kerbera prolínající spisovné výrazy s vulgárními způsobem mluvy drsňáků, který mi vůbec neseděl (ta kombinace byla zvláštní a těžko uvěřitelná), a do toho všeho zvláštním způsobem užitý občasný Haďákův ostravský dialekt … výsledkem pak byla změť, které korunku nasadil (nejen zde kritizovaný) bohatě nadužívaný výraz HUH! (fakt si všimne každý :-). Nechci ale být velkým kritikem, mně se to vlastně, jako celek, docela líbilo, melodie, kterou jsem poslouchala sice sem tam vyloudila nějaký falešný tón (ale mé hudební nadání není na takové úrovni, že bych ho vždy s zaznamenala :-), sice to určitě nebyl napínavý thriler, ale když příběh přijmete jako odpočinkové čtení s mysteriózními prvky, pak jsou 3* opravdu na místě a vzhledem k mládí autora, věřím, že určité „mouchy“ ještě vychytá, já si od něj určitě ráda ještě něco přečtu :-).... celý text

Umina verze 2016, Emil Hakl (p)

Když si jednoho dne Ef zabouchne dveře, náhle a nečekaným směrem, se věci dají do pohybu … jste vtaženi do téměř detektivního příběhu odehrávajícího se v „Haklově realitě“ – v ní se totiž odehrávají asi všechny autorovy příběhy (alespoň z těch, co už jsem četla, všechny). Najednou prostě stojíte na pražské periferii, cítíte nevyvezený odpad z přetékajících popelnic uprostřed parného letního dne, pach moči a zvratků z rohu boudy – hospody té poslední cenové kategorie a o každém, koho potkáte, můžete rovnou říct podivná či podezřelá „existence“… až potud můžete říct, ten starý, známý a stále stejný!, Hakl, dobře identifikovatelný ve své přímočarosti a naprostému naturalismu v popisech všeho. Do výše uvedeného prostředí pak bez problému zapadne i Ef, osamělý, rezignovaný muž, nejspíš prožívající počínající krizi středního věku, tudíž bez vztahu, unášený životem jen tak nazdařbůh, který ovšem najednou potká, to, co nečekal – lásku, a to je, jistě mi dáte za pravdu, velmi silná emoce, takže, právě teď přijde to zákonitě očekávané … JENŽE. Najednou je totiž všechno trochu jinak, a taky JINÉ! … stále je to ten známý Hakl, ale přitom i jiný … tím svým drsným, místy sprostým, a naturalisticky přímočarým způsobem totiž hovoří o citu, jako je LÁSKA, navíc, do příběhu velmi prostě, jednoduše, a naprosto přirozeně, vklouzne sci-fi prvek, který mu vyloženě „sedí“, přestože se příběh stále odehrává ve stejných, výše uvedených kulisách, vnímáte ho najednou trochu jinak, je to poloha, asi bych řekla, „měkčí“, je totiž poznamenaná, a to úplně navzdory právě se rodícímu čistě „technickému“ stavu: člověk – robot, probuzenými … emocemi. Uma (krásná žena, ale taky stvořená umělá inteligence) se totiž snaží pochopit svět a Ef … ten se zas snaží zprostředkovat jí svět tak, jak ho vidí on. Emil Hakl překvapil … originální a neotřelou představou Umy - krásné, po fyzické stránce dokonalé, umělé inteligence, snažící se pochopit náš svět, a v něm pak především to, čemu říkáme emoce, tedy, náš způsob života v něm. Jeho představa mě bavila, ale nejen to, nabídla i dost námětů k zamyšlení (nad světem, ke kterému spějeme? … já tedy stále doufám, že ne :-)) … v téhle tvrdě přímočaré a přitom celkem do hloubky jdoucí, filozofické, poloze by měl pan Hakl setrvat – pak je to totiž vážně dobré :-).... celý text

Pes baskervillský 2009, Arthur Conan Doyle

„Mezi těmito místy a kol nich rozkládají se smutné močály bez života. To jest tedy jeviště, na kterém se tragedie odehrála, a na kterém přičiněním naším se dále odehrávati bude.“ „Jest to asi pěkná poušť.“ „Ano, sídlo hodné dějův oněch. Chtěl-li ďábel míti skutečně ruku svou ve věcech lidských –“ Před nedávnem čtená kniha (Noc v osamělém říjnu ...kdo má rád „urban fantasy“ doporučuji) mi připomněla Velkého detektiva (najdete v ní spoustu odkazů), a protože Psa baskervillského znám jen z filmového zpracování, řekla jsem si, že je na čase to napravit. „Svět jest samá věc samozřejmá, kterou však nikdo zpravidla nepozoruje.“ … „Uniklo mně snad něco?“ tázal se Watson s jistým vzrušením své samolibosti. „Myslím, že jsem nic důležitého nepřehlédl.“ „Bojím se, milý Watsone, že většina závěrků vašich byla mylná. Řekl-li jsem, že jste mne povzbuzoval leckdy, mínil jsem tím, abych upřímně řekl, že přezkoumáváním omylů vašich býval jsem tu a tam uveden na pravou cestu.“ „Holmes vrátil se na své místo s klidným pohledem vnitřního uspokojení, kterýž svědčil, že má před sebou úkol sebe důstojný … ve chvílích úsilného soustředění myšlenek, … kdy odvažuje každou součástku důkazu, kdy buduje různé theorie, kdy staví jednu proti druhé, a kdy rozhoduje v mysli své, která věc jest důležitá, a která bez váhy.“ Sherlock Holmes, jeden z prvních velkých detektivů, je opravdu originální osobnost … se spoustou excentrických návyků, výstřední, přesto gentleman, který si ovšem s oblibou dělá věci po svém – účel světí prostředky, a je jedno, jestli je/není záležitost společensky považovaná za konvenční a přijatelnou, … a v neposlední řadě pak, se sklony k špatné životosprávě (kouření, drogy, zanedbávané jídlo) … zvlášť, když spletitý propletenec věcí, událostí, detailů (pro ostatní – totální chaos, pro Holmese – uspořádaný soubor) …vede k nevyřešené záhadě, v tu chvíli není nic důležitějšího … vše ostatní, vč. zmíněných konvencí, jde stranou - je to totiž VÝZVA! – to je to, co Holmese pohání, dokázat něco, co nikdo jiný nedokáže, objasnit i tu nejpodivnější záhadu. S detektivním žánrem to mám tak, … „jdu spíš po klasicích“, po těch z kterých tento žánr vychází – jako např. E.A. Poe, který je nejen průkopník hororu, ale i detektivního románu, Chesterton a jeho otec Brown, paní Agáta a její pan Poirot, a samozřejmě sir Doyle a jeho Velký detektiv … s nimi si naprosto vystačím, je to takové hezké a už dlouhodobé „přátelství“ s občasnými, vždy zajímavými návštěvami. V téhle poloze mi detektivní žánr naprosto vyhovuje (přiznávám, že současným detektivkám nijak zvlášť neholduji, ani knižním, a už vůbec ne televizním, to už musí být, když mě v nějaké formě zaujmou, … ale jsou i takové výjimky). Tohle je totiž poloha, kde se mísí nevysvětlitelná tajemství, často dobrodružství, občasné mystické prvky, a pronikavý intelekt … a k tomu si dosaďte, jako bonus, detektiva – gentlemana :-) … tak to je přesně to, co mě na těchto příbězích baví a proč se k ním pravidelně čas od času vracím ... a sledovat metody pana Holmese, vždycky stojí za to :-). „Ovšem docela nepravdu v nynějším případě jste, milý Watsone, neměl. … Neuhodnete toho sám? Znáte přece moje methody. Užijte jich!“ Zkuste to taky … na chvíli se zastavit, nalít si sklenku vína (jako podpůrný prostředek doporučuji :-), v klidu se usadit a přemýšlet … nechat plynou volné asociace … přebírat a třídit … prostě dívat se slavnému detektivovi „pod ruce“, ale ještě víc „do mysli“ … za mě, bezva zkušenost :-).... celý text

Malí bohové 1997, Terry Pratchett

Už se mi zase stýskalo … po křišťálově průzračné filozofii, která tak moudře a přitom lehce a čistě kouzlí se slovy :-). Jen, kdyby nebylo Bohů, protože s nimi to je právě naopak, je totiž „velmi těžké uhodnout, co si myslí, mnohdy dokonce i potom, co vám to řeknou“. Začalo to docela nenápadně … zatímco se Zeměplochou žene evoluce, vy se zaobíráte jednou z těch filozofických otázek, které se neustále vracejí, a která zní: „Vydá padající strom v pralese zvuk, když široko daleko není nikdo, kdo by ho slyšel?“ … v klidu a pohodě dospějete k závěru, že „věci se prostě dějí a navazují jedna na druhou“, a taky, že se „nestarají, kdo je při tom přistihne“. Jenže, pak se do toho začne nepříjemně zaplétat historie, a to je vážení, něco úplně jiného, na historii si musíte dát pozor, „je třeba ji hlídat, pozorovat, zaznamenávat. Jinak to není historie.“ Abyste rozuměli, tyhle věci, co mají s historií co do činění, ty se musejí stát v pravý čas, a proto má své správce, kteří žijí tam, kde jsou uloženy všechny TY knihy … přesně ty, ze kterých se historie odvozuje a lidi pak říkají: „je psáno“, takže: můžete si být jistí, že jestli je psáno, tak je to právě tady, vysoko v horách Beraní hlavy. A je to venku, už víte, že existuje místo, odkud se věci „musí velmi pozorně sledovat“, protože „jsou tady jisté tlaky. Svobodná vůle, předurčení… moc symbolů… bod, ze kterého není návratu“ … vždyť to znáte :-). A pak je tu ještě cosi, co má na běh událostí, řekněme, určitý vliv … „na světě totiž existují biliony bohů. Je jich víc než sledích jiker. Většina z nich je příliš malých, než aby byli vidět, a nikdy je nikdo neuctíval, tedy rozhodně nic většího než řekněme třeba bakterie. A je známo, že bakterie se nemodlí a požadují jen velmi málo ve věcech zázraků. Jsou to malí bohové - duchové míst, kde se křižují dvě mravenčí stezky, bohové mikroklimat mezi stonky trav. A většina z nich takovými zůstane. … Je to způsobeno tím, že jim nikdo nevěnuje víru.“ Jenže, někdy to tak není … „někdo spojí podivně tvarovaný strom, pod nímž se vyspal, se zázračným vyléčením z vleklé choroby, která ho dlouho a úporně sužovala. Někdo vyryje spirálu do osamělého kamene. … Protože bohové chtějí, aby v ně někdo věřil, a lidé zase chtějí bohy.“ Tím to často končí, ale někdy to pak jde mnohem dál … „Přibudou další kameny a na místě, kde kdysi stával strom, se vybuduje chrám. Bohové nabývají na síle a víra jejich uctívačů je žene vzhůru jako tisíce tun raketového paliva. Některé z nich zastaví až nebe. … A některé ani to ne.“ Při téhle návštěvě Zeměplochy tak zjistíte, že i Bohové můžou mít své problémy, jako např.: „Když jste bohem, spočívá váš problém v tom, že se nemáte ke komu modlit.“ Byla to čiročirá zvědavost, která mě zavedla znovu na Zeměplochu a dovolila mi zatoulat se tak daleko do hor Beraní hlavy … „To byla jenom ta moje hloupá zvědavost.“ „Většina zvědavosti je hloupá,“ přikývl Vorbis. „Často zavádí vědomí a myšlenky na nejisté cesty“ … takže si dejte pozor :-).... celý text

Návrat starého varana 1991, Michal Ajvaz

„Přišel jsem pozdě. Mystéria kvůli tobě nebudou začínat znovu, nikdo nebude čekat, až se nadechneš. Hraje pouze ten, kdo přijde, … bez rozmýšlení …“ Byl to sen, co se mi k ránu zdál? … bylo to tak snové, že to nic jiného nemohlo být! … neuzavřené … bez konce i začátku … vklouznutí do děje, nebo jen do letmé myšlenky, která prolétla kolem … události přicházejí s naprostou samozřejmostí … a řadí se náhodně, jako sny. S prvním písmenkem na vás dýchne magická, surrealisticky obrazná atmosféra, která rázem zpochybní všechny racionální základy vaší mysli, časoprostor vás prostě přestane zajímat. Bude jich 21, těch zastávek … ve Starém městě, i na jeho periferii, budete hledat skryté vstupy do jiných světů … ale hlavně! … budete hledat pevný bod – přirozený svět – ke kterému byste se mohli uchýlit, a kde byste mohli najít jistotu – „bytí ve světě“ … přeji Vám hodně štěstí na té cestě :-). Ještě přidám pár užitečných „cestovních rad“, možná se vám budou hodit :-) ... Víte například, že … „sama kompozice Prahy je založena v půdorysu zaniklého města. Osa Staroměstské náměstí - Havelský trh - Václavské náměstí je trasou staré kultovní cesty od posvátného háje u řeky k chrámu Matky bohů, který stál v místech dnešního Národního muzea“, a taky, že „samo jméno Praha pochází z původního jazyka a znamená patrně studni zasvěcenou démonu Ahovi. Nacházela se snad v místech dnešního Ungeltu. (Je zajímavé, že dodnes tu dochází k vědecky nevysvětlitelným úkazům: zastavují se digitální hodinky a samovolně se otvírají lahve se sodovkou.)“ /sen č. 1... Město/ „Možná že se chtěli nechat ulovit sítěmi zažloutlých záclon, rozsápat zvířaty prázdných odpoledních bytů, zešílet ze hry na klavíru, která zní za zdí. Nechat se pohltit ornamenty koberce, po němž se tiše šine sluneční světlo. Ztratit se, podobat se k nerozeznání rozeschlému nábytku, proměnit myšlenky v neurčitou vůni vnitřku starých skříní, zapomenout na rozestavěný dům a na rukopis knihy, kterou jsme se chtěli proslavit. Démon ji uzavře hudbou mlčení, krásnou jako trosky paláce na mořském břehu. Putovat prázdnými byty po staré stezce, vyšlapané na vyrudlých kobercích cestovateli, směřujícími do Asie, a nočními zvířaty, vpisovat poslední nesrozumitelné vzkazy na okraje stránek do sebraných spisů Václava Beneše Třebízského v hloubce cizí knihovny. Žít v nádherné zemi beznaděje … /sen č. 2 ... Holešovice/ „Jdu Valdštejnskou ulicí, kolem zahrad v odpoledním zářijovém slunci, za mnou ťape a mručí obluda, velká jako selátko. Myslím na to, co napsal Hegel v předmluvě k Filosojii práva o skákání na Rhodu. Tento způsob myšlení mi není tak úplně vzdálený, obzvláště když totéž říká i můj Lao-c’. Zdá se mi však, že poskakování už bylo přece jen příliš. V Tomášské ulici si jdu na chvíli sednout ke Schnellům; obluda čeká způsobně venku. Ale pivo mi nechutná, když na ni myslím. A myslet na ni musím stále. …“ /sen č. 3 … Zápas s andělem/ PS: … do jednadvaceti pokračovat nebudu, ale doporučuji projít cestu celou … stojí to za to!... celý text

Nový pohled na lidskou duši a vědomí 2017, Rostislav Szeruda

„Je zajímavé, že žijeme ve vesmíru, který má nejen podmínky vhodné pro život, ale jeví i značnou míru smysluplnosti. Živí tvorové v tomto světě jeví obrovskou míru svobodné vůle, což je pro deterministickou fyziku velmi špatně stravitelné. Nebo měl vesmír, již na počátku, v plánu stvoření ...?“ „Psýché by musela být cosi jako složitý tvar v kvantovém poli (in-forma), který se neustále mění v závislosti na tom, co se právě odehrává v naší mysli.“ Pana Szerudu znám, četla jsem už jeho první knihu Kvantová duše, a tak, když jsem narazila na další jeho knižky, pustila jsem se do pokračování. Podle fyzika, Mgr. Rostislava Szerudy, by neměla fyzika ignorovat existenci života, lidí, existenci vědomí a svobodné vůle, ani se pokoušet tento fakt obcházet pomocí netestovatelných samoúčelných hypotéz. Říká, že je na čase si položit otázku, „jaké vlastnosti musí mít náš vesmír, aby v něm mohli žít vědomí pozorovatelé.“ Přiznám se, že ve fyzice moc kovaná nejsem, natož ve fyzice kvantové, ale Szerudův pohled na lidskou duši, či psýché, mě zaujal, právě skrze můj zájem o lidskou mysl (teorii mysli), a určitě nelituji rozšíření obzorů i trochu jiným směrem, než kterým se ubírá pohled můj (přibrat k filozofii a biologii ještě fyziku, je možná z mé strany dost troufalé, ale tak, pokusila jsem se, a pustila se do kvantového světa :-)). Odnesla jsem si víc otázek, než odpovědí, vyjádřeno matematicky, vytvořila si rovnice, do kterých si dosadila daleko více neznámých, než známých hodnot :-). Našla myšlenky, s kterými spíš souhlasím i vývody, se kterými bych polemizovala, a největší skupinu pak tvoří ty, o kterých si zatím svůj názor vytvořit netroufám, každopádně jsem si knihu zařadila mezi ty, do nichž se určitě nedívám naposledy, protože možná, až znovu narazím na další otázku, budu knihami pana Szerudy znovu a znovu listovat. Protože kniha přináší mj. celkem srozumitelně sestavený přehled východisek, z nich Szeruda vychází, tedy úvah, které těm jeho předcházely, což je fajn, protože většinu z nich znám a bylo dobré si je na začátku připomenout (model mysli jako počítače od Alana Turinga, J.R. Searle a jeho „čínský pokoj“, nevypočitatelnost – tedy kvantová podstata fungování lidské mysli R. Penrose, až po psychlogii C.G. Junga, aj.), dobře se čte, a je do značné míry srozumitelná i laikům (přečtete ji celkem bez problému celou, pokud se smíříte s tím, že z fyzikálních teorií, které později nastoupí, asi úplně všemu neporozumíte, což ale nemění nic na tom, že se Szeruda, jako popularizátor vědy, snaží vše vysvětlit tak, aby porozuměl i laik, podává dost vhodných příkladů, které částečně problém zjednoduší, či přiblíží). Szeruda se tak postupně dostává ke kvantové podstatě lidské psýché (jak ji nazývá), a tady už se přibližuje ke kontroverzním názorům, což rozpozná i laik, který se kvantovou fyzikou nijak nezabývá, takže doporučuji kritické čtení (ale ne zas moc, protože přeci jen se budete pohybovat na poli kvantové fyziky a těžko polemizovat, když si nemůžete být jist, zda vám podstata neuniká – záleží na rozsahu vašich odborných znalostí), takže ještě spíš o čtení s myslí otevřenou a přístupnou – trochu jinému úhlu pohledu. Kdybych tu měla hovořit o všem, co mě v knize zaujalo, na komentář by to bylo opravdu moc (už tak je hodně dlouhý), tak možná jen trochu zkratkovitě, o čem se lze v knize něco dozvědět: „Dle obecné teorie relativity, je předvídatelnost budoucího vývoje hmoty v mnoha směrech omezena už samotnou globální geometricko-topologickou strukturou prostoročasu“ … jinak řečeno, prostě nedokážeme spočítat ani dlouhodobě předpovídat chování chaotických systémů :-). Je budoucnost dána minulostí? … „není známo nic, co by tento princip z hlediska fyziky narušovalo“ … takže vzato do důsledku – "již na počátku světa bylo určeno, na co každý z nás myslí právě teď i to, na co budeme myslet a co budeme dělat dnes večer – je to tedy pouhá iluze, že máme možnost se rozhodnout, jestli půjdeme do kina nebo na pivo?" Je naše možnost svobodné volby nulová? … Szeruda je přesvědčený, že to tak není a vysvětlení nehledá (jako třeba já, někde mezi biologií, psychlogií a kulturní antropologií), ale právě v kvantových jevech. A víte o čem ještě pan Szeruda píše? Přečtete si, jak působivě popsal zážitek změny vnímání prostoru a času Jack London ve svém románu „Tulák po hvězdách“: „Přestože jeho tělo nevýslovně trpí, nachází způsob, jak svou duši osvobodit. Pomalu umrtvuje své tělo, až je jeho duše schopna se od něj odpoutat a přenést do minulých životů.“ Následující popis obsahuje jeho počáteční zážitky: „Nejvíc mě zaráželo zdánlivé zvětšování mozku. Nepřekročil stěnu lebky, a přece se mi zdálo, že jeho povrch je už mimo lebku a rozšiřuje se dál. Bylo to provázeno jedním z nejpozoruhodnějších pocitů nebo zážitků, s jakými jsem se kdy setkal. Čas a prostor, pokud tvořily obsah mého vědomí, se nesmírně rozšířily. A tak, když jsem otevřel oči, abych si to ověřil, viděl jsem, že stěny mé těsné cely se rozestoupily, takže cela se podobá prostorné audienční síni. A zatímco jsem o tom uvažoval, věděl jsem, že se rozestupují dál. --Rozšíření času bylo stejně pozoruhodné. Srdce mi tlouklo jen v dlouhých intervalech. Dostal jsem nový nápad a začal jsem zvolna a bezpečně počítat vteřiny mezi dvěma údery srdce. Zprvu, jak jsem jasně zjistil, uplynulo mezi dvěma údery něco přes sto vteřin. Když jsem však počítal dál, intervaly se prodlužovaly tak, že mě počítání unavilo.“ U Jacka Londona se samozřejmě jedná o beletrii, tudíž o fantazii, ale to nic nemění na tom, že popis, který se vám dostane, je, jak tvrdí autor, „velmi podobný tomu, co skutečně lidé mohou prožít při změněných stavech vědomí“, autorovo vysvětlení, o subjektivním vnímání reality, samozřejmě z oblasti kvantových jevů, si už přečtěte sami … doporučuji.... celý text

Noc v osamělém říjnu 2002, Roger Zelazny

Splnění dalšího bodu do čtenářské výzvy (kniha, která má v názvu kalendářní měsíc) mě dovedlo k dalšímu dosud nevyzkoušenému autorovi – tentokrát jsem zabloudila, po delší době, opět do žánru „urban fantasy“ a prošla se opět nočním Londýnem (už jsem to totiž několikrát zkusila: v Aaronovitchových Řekách Londýna a taky v Gaimanově Nikdykde – tam jsem mrkla do Podlondýna). Ani do třetice se žádné zklamání nekonalo, naopak, tyto, vždy trochu jiné, návraty mě prostě baví :-). Průvodce mi tentokrát, kromě Čmuchala, dělaly takové celebrity jako Velký pan detektiv a jeho věrný asistent (jistě uhádnete o koho se jedná), a taky vyhlášený místní vrahoun Jack, a to samozřejmě není vše, bylo jich daleko víc, vesměs se jednalo o zajímavé osobnosti, se kterými se v temných zákoutích Soho určitě rádi seznámíte :-). Takže se připravte, 1. října začíná nová Hra … další kolo odvěkého zápasu „zavíračů“ a „otevíračů“ brány mezi světy, jejíž otevření by mělo samozřejmě pro lidstvo nedozírné následky. Na pořadu dne je tak výlet do světa lovecraftovské mytologie, žádné akční honičky nečekejte, spíš šachovou partii, ve které se ovšem mění čas od času hráči, konec hry, jak název napovídá, je jasně stanoven, nebude to trvat déle než do 31. Užila jsem si to a Rogera Zelazného si tak s klidem můžu zařadit do oblíbených autorů tohoto žánru, a až příště zatoužím opět po dalším výletu, budu vědět se s panem Zelaznym (stejně jako s Gaimanem či Aaronovitchem) nešlápnu vedle, naopak, že mě bude čekat další prima dobrodružství ...... celý text

Peníze od Hitlera 2006, Radka Denemarková

„Vyberu podlouhlý pohled. Záběry Puklic. Tvrdý rozkouskovaný obrázek jedné Bohem zapomenuté vesnice. Prodavačka mi odmítne dát obálku, ačkoliv je v ceně. „To tam sice píšou, ale my to nevedeme.“ Polib si, děvenko. A nepřej si, aby ses mi dostala na stůl. Rýpala jsem se celý život v cizích tělech.“ Radka Denemarková mě zaujala hned při prvním seznámení (Příspěvek k dějinám radosti), s jejími texty se doslova „peru“, jsou drsné a težké … a přitom doslova přitažlivé, přesně v tom smyslu, že si vás přitáhnou a nepustí. Se slovy si vyloženě hraje, její texty jsou zahalené do básnických metafor (takže přitažlivé i v tom estetickém smyslu) plných symboliky, řetězení volných asociací … je to výrazně zvláštní způsob, jak zpracovává velké téma, které se prolíná asi všemi jejími knihami (četla jsem 3 a ve všech je našla), …a není to o válce, o poválečných událostech, ani o vině/nevinně, i když všechna tahle témata se objevují a vy je v příbězích prožijete … jenže nakonec zjistíte, že vše se točí jen kolem jediného: "moci člověka nad druhým člověkem". Slova, která budete číst, bolí, vypalují se do mysli, jsou tvrdá a míří přímo, je to jejich úkol, zasáhnout … abyste si to pamatovali … „žít, čekat, zašlápnout, vracet se, bát se, vláčet se, řezat, topit, třást se, padnout, vychrstnout, roztavovat, být terčem, vyhýbat se, postavit se, schovat se, obrnit se, vyškubávat, zachytávat se, vyhrabat se, vylhat se“ … slova, která se vám vyškrábou do mozku, uvrtají se tam, aby mohla vyprávět, zas a znova … příběh o tom, jaká atmosféra byla v naší zemi po válečných událostech, jak jsme se s ní vypořádali (nejdřív oni, protagonisti těchto událostí … a pak my, současníci, budoucí generace, poslouchající hlasy … relativizující vinu) a jak spíš nehledáme, nebo spíš ani netoužíme najít (v rámci dnešních relativistických tendencí) … „vítěze“. Jinak je to ovšem s postojem autorky, ten je po celou dobu zřejmý, více méně jasný, z jejího pohledu nemáte o „morálním vítězi“ – vině/nevině – žádné pochyby … zato pravda … ta je zpochybněna! „V Puklicích kolem sebe vzpomínky odhazovat můžu. Dnešek ukázal, jak je můj návrat nežádoucí. Čistím se v Puklicích, vymezené smetiště mých minulostí.“ Proto čtěte pozorně, až budete přeskakovat mezi slovy oddělujícími světy, minulosti a současnosti, ale především mezi světy velmi striktně oddělujícími „vzdělané“ osoby, hovořící spisovným, kultivovaným jazykem, vyjadřujícím nadhled nad událostmi a „jednoduché“ vesničany, mluvící hrubě, jednající krátkozrace a minimálně amorálně, řídící se hlavně a především vlastním prospěchem, a vlastní spravedlností, abyste zachytili bezvýchodnost situace … nejspíš právě jako pokus o sdělení pravdy… Tahle "demarkační čára" mezi "vzdělanými" a "prostými" je trochu zvláštní, možná by se dalo říct krátkozraká, každopádně šokující a přitahující pozornost … což bylo nejspíš jejím cílem a úmyslem, a v tom případě se to autorce opravdu povedlo … šokovala, zaujala a do mysli doslova "vyryla" příběh, který si budu pamatovat. „Jsem ryba chycená do sítě. ... Ryba podchycená, poponášená a vzápětí vhozená do zrezivělé zpívající kádě. Bez vody. (…) Podběrákem mě vytáhnou, (…) Odhodí němou rybu, v jejíž moci není plnit žádná přání.“... celý text

Ma Tzu Prázdné zrcadlo 2012, Osho

„Nereaguj. Prostě jen buď a zrcadli…“ aneb, co nás přivede k „prostému buď“ … a taky, k nejzákladnějšímu právu každého z nás … „být sám sebou“. K téhle literatuře se dostávám jen oklikou (dost velkou oklikou), skrze můj zájem o lidskou mysl (o teorii mysli), … tak se to prostě jednoho dne stalo, Osho se mi dostal do rukou, a protože jsem tvor zvídavý, tak jsem si řekla, že je načase nahlédnout a zjistit … o co tu jde? Vybavena svým filozofickým (spíš ve smyslu analytickým), a částečně i psychologickým (ve stejném smyslu), zázemím, ale taky svou vrozenou zvědavostí, a v neposlední řadě i svými čistě sportovně-relaxačně zaměřenými znalostmi jógy (jako jediného zdroje mých zkušeností s meditací), jsem se do knihy pustila a pokusila se o bezpředsudečné, řekněme, prozatím … čtení. „Meditace otevírá oči, ukazuje nám, že existuje i něco jiného než logické a racionální vnímání světa, umožňuje nám celostně vnímat realitu. Ukazuje nám, že svět není tvořen a žit jen tím co vidíme, slyšíme a racionálně vnímáme“ (Osho, 1991) Tak pro začátek, s tím mohu jen souhlasit :-), ale pojďme dál: Osho je, zjistila jsem, sporná postava /samozřejmě jsem ještě před začátkem nahlédla do dostupných zdrojů, abych si něco pozjišťovala/, jeho učení je občas přirovnáváno i k určitému druhu sektářství /ale to bych s tím až tak úplně nesouhlasila/, každopádně bych řekla, že je spíš občas nepochopený, občas těžko stravitelný /zvlášť pro nás, lidi západu/, a občas právě naopak, až bezhlavě /možná proto se říká sektářsky/ přijímaný. Výsledkem mého pokusu o čtení bez všech takových „nálepek“ je, řekněme zjištění, že to nebylo marné, ani zbytečně strávený čas, protože když chcete, věřím, že v knize najdete pasáže, se kterými budete více méně souhlasit, které vám přinesou, dejme tomu, třeba nápady nebo techniky, … minimálně se dá říct, užitečné… Tak například, posuďte sami, .. možná, že budete souhlasit, nebo k těmto výrokům budete alespoň shovívaví: (příslušná část příběhu): „Člověk, který žije se záměry, je odkázán k pocitům zklamání. Člověk, který žije s očekáváními, je odkázán k pocitům zklamání, protože existence k tobě nemá žádný povinný závazek … pokračuje spontánně. Nenos s sebou své touhy, své ctižádosti a svá očekávání, to jsou rušivé stavy. Vytvářejí zmatek v tvé mysli. … Jak klidná je voda Hirosawy! Měsíc je odrážen, ale voda se ani nepohne. Takový krásný měsíc a jezero Hirosawa přijímá zcela přirozeně odraz, zcela spontánně. … Měsíc nebo žádný měsíc, na tom nezáleží. Jezero Hirosawa je klidné. A takové by mělo být tvoje vnitřní vědomí - prostě tiché jezero.“ (příslušná část o meditaci): „Buď tiše. Dovol svému tělu být zcela nehybné. Zavři své oči a podívej se dovnitř s takovou naléhavostí a úplností, jak to jen jde.“ (a na závěr samozřejmě příslušné? (samozřejmě, dle mého subjektivního výběru) … zjištění): „pokud se nezbavíme svých potlačených emocí, nemůže naše mysl být klidná“. Tak s tím jsem třeba neměla vůbec problém, navíc, dá se to říct i trochu jinak, aneb, „přeložila“ jsem si to do „své řeči“: „odraz“ … „zrcadlení“ … odrážíme, to, co přijímáme (doktor se na svět dívá očima lékaře, křesťan následuje Ježíše, budhista zase skrz dodržování svých předpisů) … reagujeme tak na všechno … ani si neuvědomíme, že se tak pohybujeme v kruhu … podnět – reakce … ocitáme se tak opět a začátku zas a znova (nemyslete si, i když jste přesvědčení, že nereagujete, když vás někdo dopálí, jste tam taky, jen ve skutečnosti totiž potlačujete reakci, která ale už proběhla – uvnitř vás  )… takže ano, je to tak, „odrážíme“ jako šílení všechno to, co se pokoušíme být ( žijeme v zajetí svých vzorců) … tak se nám možná zjištění viz. výše „pokud se nezbavíme svých potlačených emocí, nemůže naše mysl být klidná“ … může při všech těch našich interakcích typu: podnět – reakce … docela hodit :-). A, samozřejmě, toho bylo daleko víc, co mě oslovilo, zaujalo, minimálně, donutilo knihu přečíst. Jako další příklad: „Právě před pár dny jsem se dozvěděl, že stromy mají určitou citlivost ve vztahu k vodě.“ … ale tenhle příběh o tom, že „Strom nemůže žít bez vody. Zajisté musí mít určitou citlivost, určité skryté poznání o tom, kde se nachází voda“, a jeho vysvětlení „většinou začnete být přitahováni tam, kde může být vaše žízeň uhašena“ (pozor, to není vše) … si už musíte přečíst sami a vyvodit si vlastní závěr … pokud možno s otevřenou myslí :-). Pokud tak budete postupovat, pak tahle kniha nebude o mnichovi, sedícím v oranžovém rouchu a trávícím nekonečný čas v lotosovém sedu a meditujícím o věcech, které nemají s praktickým životem nic společného (časté představy nás lidí tímhle světem nedotčených), ale bude to čtení – o životním hledání, které je cestou alternativní ke konzumní společnosti, které je sice hodně zaměřené na transcendentální hodnoty, ale taky na osobní rozvoj, jen možná trochu jinak, než jsme zvyklí … Mimochodem i někteří psychologové se kloní k názoru, že psychologie a spiritualita jsou dvě části téhož procesu … věřím, že mnohým, kteří v životě „sbírají“ víc utrpení, než radosti (díky bohu k nim nepatřím a jsem na světě ráda :-)), pomůže, třeba tím, že objeví nové cesty … kudy se vydat (já určitě doporučuji …myslím to hledání nových cest … to je docela zábava, možná by se dalo říct i docela fajn životní naplnění). „Vrať se zpět, ale přines si s sebou všechny zkušenosti, pomalu, tiše a půvabně. Sedni si na pár okamžiků, upamatuj se na místo, na kterém jsi byl, připomeň si radost a ticho z toho, být pouze zrcadlem, … obrovskou svobodu, která tehdy přichází …“... celý text