alef přečtené 1279

Peppermint frappé 2002, Monika Zgustová

„Všude jen samý pták a květ. Vlaštovko, pojď se taky proletět!“ S příběhy paní Zgustové to se mnou nebylo tak úplně přímočaře jednoduché, musela jsem si k nim najít cestu. Téměř od první stránky prvního příběhu jsem věděla, že mě zaujala, a že se mi líbí její vytříbený jazyk, postupně jsem pak zjišťovala, že její příběh je nejen čtivý, ale také precizně vystavěný a propracovaný. V podstatě jsem neměla důvod nepodlehnout kouzlu jejích příběhů okamžitě, a přesto se to nestalo, příčinou byli hrdinové (resp. v případech minulých – hrdinky) jejich příběhů. Už od počátku mi ty dámy prostě neseděly :-), jejich způsoby uvažování mě, skoro bych řekla, až popuzovaly. Tenhle svůj „odstup“ od hrdinek paní Zgustové jsem si ovšem vyřešila už u knížky č. 2 (Zimní zahrada), kdy jsem se rozhodla respektovat pojetí autorky, respektovat její hrdinky, právě proto, že jsou její a jsou takové, jaké je chce ona mít, a rozhodla se užít si její příběhy takové, jaké jsou ... a s tím jsem se pustila i do Peppermint frappé. Leccos mi to ulehčilo :-) ... soustředila jsem se na krásný a poetický jazyk, příběh si tak daleko víc užila, a možná proto jsem už neměla takový problém rozhodnout se mezi třemi a čtyřmi *, tentokrát má volba byla docela jasná, a navíc, ta čtvrtá * je jednoznačně za haiku, které jsem k mé velké radosti v textu objevila (bylo to překvapení a radost, mě totiž haiku dost baví) ... pro mě tedy jednoznačná přidaná hodnota :-). Ale teď už k příběhu ... uprostřed zimy jsem se „ohřála“ u výborné, krátké novely, jako „letní variace“ tří příběhů, tří osob (vlastně čtyř ... ale to si musíte přečíst), které se na krátkou dobu jednoho španělského léta protnuly, aby právě na tu kratičkou dobu psaly ve stínu fíkovníků s právě dozrávajícími plody, příběh společný, pro každého ovšem se svým vlastním specifickým vyzněním. Vypravěčem, či spíš „moderátorem“ událostí byl tentokrát muž (na mém vztahu k povahovým vlastnostem hrdinů – viz. výše, to moc nezměnilo ... no možná maličko :-) ...), který daleko více v nevyrčených (psaných mezi řádky) než v těch skutečně napsaných větách vypráví o protínání, ale daleko víc o míjení se ... tužeb, představ a přání. A tak se velká část děje odehraje hlavně na pozadí ... v myslích jednotlivých postav ... tam můžete číst to hlavní ... příběhy plné nepochopení ... vzniklých na základě naprosto rozdílných životních zkušeností, rozdílných prostředí a tím i rozdílných vysvětlení událostí, situací, vztahů ... a tak se jeden letní příběh jednoho muže a dvou žen přibližuje a splétá, ale daleko víc oddaluje a rozplétá ... aby skončil s koncem léta ... náhle, tak jako začal ... Nezatěžujíc se svými určitými antipatiemi k hrdinům se mi tento příběh četl lehce, užila jsem si tak krásný příběh o okouzlení (protože o tom to bylo skoro nejvíc) ... o pokušení, ale taky třeba o neuchopitelnosti lidského uvažování, o emoční nestabilitě (všech hrdinů) ... a v neposlední (a pro mě hodně příjemné) řadě taky ... o nadšení z umění, okořeněný jen špetkou exotiky i erotiky ... nejen v podání haiku :-). „Žít u cesty, v té krajině pokryté vinnou révou jako vysokým, měkkým kobercem, žít ve stínu fíkovníku, přes den se radovat z vánku a ze stínu, v noci se ukládat k spánku, ukolébáván přitakáváním jeho mocných větví. Živil by se fíky a hrozny, sušil by je na zimu. A cesta by mu dala možnost pohybu, styku se světem, i s jinými vinicemi! To je ideál: žít pod stromem u cesty!“ „Kruh slunce zašel za sad. Nový třpyt vyšel, jsem rád.“... celý text

Čas plný písní 1990, Jaroslav Seifert

„Psával jsem, kde se dalo, /v oknech kaváren, / u pokaňkaných stolků na poště, / kde ťukal telegraf. / Nejraději však doma.“ Sbírka veršů jako průřez ... motivy – milostnými, existenciálními, krajinnými, ... vzpomínkami – na dětství, mládí, na milostná okouzlení, na přátele. V sbírce najdete poskládaný celý básníkův život – chvíle lásky i smrti, zážitky z domova i ze světa ... převažují motivy krásy žen, domova, krajiny a dětství. Verše to jsou opravdu krásné – jsou průzračné, jsou intimní, jsou podmanivé svou melodičností, poeticky radostné, hravé, laskavé a něžné, ... doplňují je motivy existenciální, tradice, kultury a smrti, ty jsou pak (třeba ve snech o revoluci, nebo barikádách), drsnější a ponurejší. Mně se ale Seifert daleko víc líbí jako básník života – „váben a znepokojován představou ženy a touhou po ní“, ... a taky po ženském těle „jež oplývá smyslností“. Líbí se mi jeho oblíbená přirovnání ... ženy k řece, ženské vlasy jako paprsky, nebo tráva, hvězdy jako rty, ústa – země ... jsou to obrazy, které „procházejí“ snad všemi básníkovými verši, protože „žena“ v jeho verších zaujímá velmi výsostné postavení „miluje ji ... celou ... od vlasů až po kotníky“ :-). "Noc, věčné mraveniště hvězd, a co ještě? V nazelenalém přítmí altánku líbali se šťastní milenci. Rty stokrát zulíbané šeptaly stokrát zulíbaným rtům hořící slova a ta svítila na cestu krvi spěchající do končin vášně. Jako dvěma dýkami probodávali si jazyky navzájem pootevřená ústa. A večernicí byla tehdy Venuše. Když korálový hrot jednoho ze dvou vrcholků spanilé umíněnosti napsal mi při tanci na kabát pár znaků Morseovy abecedy, nemusilo to ještě nic znamenat. To se stává. Bývá to někdy jen náhoda. Já v tom však obvykle spatřoval volání z jiné planety, která kroužila kolem mého čela. Někdo mávne jen rukou. Já však obětoval tomu volání polovinu života. A možná ještě víc.“... celý text

Po strništi bos 2013, Zdeněk Svěrák

„A že nejdeš ven? Hrát si s klucima.“ „Pojď. Nemůžeš tady bejt celý dny zalezlej.“ Příběhy plné klukovské „poezie“ :-), pro mě jeden z důvodů, proč po knížkách pana Svěráka pravidelně sahám a proč je tak ráda čtu. Příběh Edy se ale malinko odlišuje, je totiž daleko víc subjektivní, výrazně autobiografický. Prostřednictvím Edy nás pan Svěrák zavedl do svého dětství, aby nám ukázal neprůbojného, plachého městského kluka, kterému se podaří začlenit se mezi místní „otrlé“ kluky, a tak dostat svou šanci, vyrůst v „pořádného“ ... nebo řádného? .... muže :-). Příběh je od počátku uvažovaný jako filmová povídka, pan Svěrák ho psal už s tím, že bude příběh zfilmovaný, což může mít své výhody, před očima vám v podstatě poběží film – jednotlivé „scény“ – pečlivě vybrané epizody z dětství sestavené do příběhu se silnou pointou. Eda je v příběhu malý kluk, a tak i vypravuje a popisuje, bez příkras mluví o tom, co prožívá, klukovsky popisuje situace, tak, jak mu je vysvětlili dospělí, výsledkem pak je ... láskyplný text. On totiž nelíčí jenom historii jedné rodiny, venkova a života za Protektorátu, v tom příběhu je ještě další rovina (našla jsem jich tam víc, ale tahle se mně osobně moc líbila), Eda svým klukovským způsobem tak krásně hovoří o ženách :-). Jeho ideálem ženské krásy je samozřejmě jeho maminka, tatínek tak obdivován není :-) ... Eda k ní vzhlíží, což asi bude částečně dáno i tím, že on prostě krásným, klukovsky milým a poetickým způsobem popisuje a pozoruje všechny ženy :-) ... ve vztahu k mužům: „Moji rodiče se k sobě moc nehodí, ale mají se rádi. Tatínek je o dva centimetry menší než maminka, a když jdou někam spolu, nosí klobouk, aby byl větší… Maminka má krásné vlasy a tatínek má pleš. A na té pleši má hrbol od úrazu.“ ... ve vztahu k dalším ženám: „Teta má větší prsa než maminka, při práci se jí vlní a zapocený žlábek mezi nimi se odkrývá a zakrývá, což se mi líbí.“ ... ve vztahu k potenciální ... lásce: „Míle je asi šestnáct. Je krásná. Pod tričkem se jí při dýchání zvedají bochánky prsů ...“. Jak už jsem řekla, vyrůstá z malého kluka ... v muže :-), a nejenom ve vztahu k ženám, v příběhu budete sledovat taky další Edovu „iniciační“ cestu ... k tomu mít, nejen po klukovsku „pro strach uděláno“ :-) ... „Tyhle řeči by si ženský mohly odpustit, nedělají mi dobře… ‚Kluk se celej třese,‘ zjistí maminka. ‚Netřese!‘ bouchne mě teta do zad. ‚Ten má pro strach uděláno, viď?‘ Přikývnu, ale že bych měl pro strach něco uděláno, to teda nemám.“ ... „Umiňuji si, že nebudu dělat našemu jménu ostudu. Budu tvrdý. V žádném případě mi nesmí koukat z očí, že chci přes držku.“ ... „Jenže pak přijde další perná zkouška: strniště. Všichni po něm jdou, jako by nepíchalo. Udělám pár kroků a zakvičím a vzpomenu si, že můj bratr umřel na otravu krve, protože si vrazil do chodidla rezavý hřebík. Rychle si nazuju boty. ‚Vojíne Součku, zuj se,‘ řekne přísně generál Ota. ‚Jinak budeš furt blbej Pražák.‘ Tak si zase boty zuju a opatrně vykročím. ‚Já už si na to moc nevzpomínám,‘ řekne z tříkolky beznohý Vlastík, ‚ale šoupej nohama, nezvedej je.‘ A tak jdu, jako když bruslím. Nepíchá to. Vůbec to nepíchá! Umím chodit po strništi bos.“... celý text

Hospoda Jamaica 1992, Daphne du Maurier

„... když už o vás vím tolik, nemyslíte, že by bylo dobře dovyprávět mi i zbytek vašeho příběhu? Jak se jmenujete a jak dlouho už žijete na Jamajce? ... Jen se nebojte, řekl s úsměvem, vyslechl jsem už kdysi mnohou zpověď ... váš příběh mi nebude znít tak podivně, jak myslíte. Jsou i horší pelechy, než je Jamajka.“ Nečekala jsem, že mě Daphne du Maurier svým romantickým příběhem tak okouzlí :-). Přečíst si něco od paní du Maurier jsem měla v plánu už hodně dlouho, a ještě než jsem se do příběhu o zchátralém hostinci uprostřed nehostinných hrůzu nahánějících bažin na drsném, krutém, a přesto krásném, mořském pobřeží pustila, někde jsem si přečetla, že spisovatelčiny popisy cornwallských bažin patří k tomu nejkrásnějšímu, co bylo o tomto kraji napsáno, a to mě samozřejmě nalákalo. Teď už můžu jen potvrdit, výsledek naprosto nezklamal, právě naopak, paní du Maurier mě opravdu dostala :-). Vytvořila úžasně působivý obraz Cornwallu z počátku 19. století, se všemi jeho krásami, náladami, ale taky nástrahami. Čtenářský výlet do odlehlého koutu Británie, na Bodminskou planinu, a k jezírku Dozmary Pool (mimochodem, v něm je prý uschovaný slavný Excalibur) se opravdu vydařil. V obrazu, který mi vyvstal před očima, nechybělo naprosto nic, sugestivní líčení vyvolalo představu divokého pobřeží, pochmurnou krásu skalisek, rozlehlé travnaté plochy s úzkými cestičkami uprostřed tajemných a nebezpečných rašelinišť, i zvláštní krásu opuštěných vřesovišť ... a samozřejmě, ponuře nevábné Jamajky. Navíc nebyl to až tak úplně romantický výlet, romanticky rozervaná je spíš krajina, ve které se příběh odehrává, a samozřejmě hlavní hrdinka Mary, mladá, krásná a taky statečná, vytržená z důvěrně známého prostředí, zažívající pocity osamělosti, strachu a opuštěnosti, osudem nedobrovolně vehnaná do životního dobrodružství, donucená zaplést se do nervy drásajícího života plného pobřežních pirátů, pašeráků i vrahů, do prostředí nepřátelského a dost nebezpečného, tedy do života, kterému se jako správná romantická hrdinka vzepře. Dějová zápletka je pak dobrodružně – detektivní, možná místy až hororová (ale to spíš ve filmu – po dočtení jsem se podívala na jednu z verzí z r. 1939, kterou natočil A. Hitchcock – bylo to jiné, a nebylo to vůbec špatné, mě se to líbilo, jen doporučuji shlédnout až po přečtení knihy, protože dojmy budou nejspíš kvalitativně dost odlišné – to co nabízí du Maurier a co Hitchcock je opravdu trochu něco jiného, du Maurier celý příběh zabalila do dramaticky romantického vyprávění, na rozdíl od Hitchcocka, který vsadil daleko víc na drsnost a ošklivost, hrůzu nahánějící krajiny i charakterů). Ale zpět ke knize, doporučuji, pokud si chcete odpočinout, je tahle knížka to pravé, poskytne vám příjemně mrazivý, napínavý a dramaticky popisovaný příběh v lákavě jedinečném prostředí ... a Mary budete prostě fandit :-). „Stála tak dalších deset minut nebo ještě déle a čekala na nějaký zvuk nebo znamení, ale všude byl klid. Jen hodiny v předsíni tikaly, chraptivé a nepřístupné – symbol času a lhostejnosti. Náhle zaslechla výkřik, ale v okamžiku dozněl a ztratil se a byl tak slabý a vzdálený, že to mohl docela snadno být výplod jejích představ, vybičovaný vším, čeho byla v noci svědkem.“ ... „Mary prošla předsíní a vkročila do chodby. Ani paprsek světla nepronikal ven skulinou pode dveřmi ... přistoupila těsně ke dveřím a přitiskla ucho na výplň. Ani hlas se odtud neozval, ani ona bezpečná známka života, lidský dech. I ten prudký pach po vyčichlých nápojích ... byl teď mnohem méně znatelný a klíčovou dírkou sem vnikal průvan. Mary podlehla náhlému impulsu, který nedovedla ovládnout, stiskla kliku ... nikdo tam nebyl. Dveře do dvora byly otevřené ... muži byli pryč ... a jí se místnost náhle zdála nevinná a neosobní. Bylo po hrůze. Poslední paprsek zapadajícího měsíce namaloval na podlaze bílý kruh a uvnitř kruhu se pohyboval tmavý kroužek jako prst. Byl to vržený stín. Mary pohlédla nahoru ke stropu a viděla provaz, provlečený hákem v trámu. Konec provazu vrhal stín do bílého kruhu. Kýval se tam a zpět ...“... celý text

Příběh rodu Homo 2009, Robin Dunbar

"V jak podivné době to vlastně žijeme! Vždyť oněch 28 000 let od odchodu neandertálců je v naší 5 milionů let dlouhé historii něčím naprosto výjimečným - rodovou linii člověka zastupuje jediný žijící druh hominida. Až do té doby byla naše planeta svědkem náhodných, a jistě poměrně obezřelých setkání dvou (a někdy až pěti) druhů hominidů, jejichž cesty se čas od času zkřížily. Snad odtud pramení ten náš pocit naprosté výjimečnosti a občas i poněkud nemístný dojem vlastní důležitosti." A tak se nám lidem stalo, že jsme podlehli dojmu, že se svými předky nemáme v podstatě nic společného, možná proto máme za to, že nám tahle zvláštní pozornost právem náleží :-). Centrem Dunbarových úvah a jednou z ústředních záhad lidské evoluce je náš neobvykle velký mozek - a schopnosti, které nám jeho vlastnictví přináší. Touto otázkou se samozřejmě zabývalo už poměrně velké množství autorů, od biologů, přes etology, sociobiology a neurology až po čistě filosofy. Zrovna tak jako je hodně oborů, do jejichž zájmu tato otázka zapadá, tak je i mnoho odpovědí, výběrem: velký mozek je zodpovědný za způsob obstarávání potravy, za výrobu nástrojů, za koordinaci aktivit při lovu, atp. Dunbar patří mezi skupinu badatelů, zastávajících novější hypotézu tzv. "sociálního mozku" - hlavním selekčním tlakem nebylo prostředí, protože to je relativně stálé a dokázali si s ním poradit i druhy (mj. hominidů) s relativně menším mozkem; hlavním selekčním tlakem se pro nás stali ostatní jedinci našeho druhu, protože s předvídatelností tvorů žijících sociálním způsobem v poměrně čím dál víc komplikovanějších vztazích, to je poměrně dost složité - a lidské aktivity jsou čím dál složitější - a na to už potřebujete opravdu poměrně velký mozek, schopný zpracovat ohromné množství dat :-), mozek, který nám dává naši "výjimečnou"? vlastnost - "mít ponětí o myšlenkách, přáních a záměrech ostatních" - tedy o stavu mysli jiných jedinců. A právě tahle schopnost nám podle Dunbara umožnila vznik všech těch našich lidských aktivit - vytvořit si sociální kontex, a mj. i jazyk, jako prostředek pro výměnu informací. Čeká vás výborně napsané, dostatečně odborné, ale i pro laiky zajímavé čtení o fylogenezi lidského druhu, jehož hlavním cílem je hledat odpovědi na otázky výlučnosti člověka, zabývající se tedy hodně tématy jako je teorie mysli (což je pro mě osobně hodně zajímavé), ale také třeba transcendentními záležitostmi, jako je vznik a význam náboženství. Při četbě téhle knížky pak vůbec není špatné, nechat si v té vaší mysli, někde na pozadí usadit myšlenku, kterou si v průběhu čtení občas připomenete: nakolik jsou všechny jevy záležitostí pouze výlučně naší, lidskou? Nakolik jde o čistě naši výlučně lidskou přirozenost, stavějící nás v pomyslném žebříčku na první příčku, a nebo si to jen občas prostě myslíme, a stále stojíme stále v jedné řadě? ... s ostatními živými tvory na téhle planetě :-). Možná tahle naše výjimečná vlastnost, tak úplně výjimečná není, a nebo je, a právě proto, že dokážeme sami o sobě uvažovat jako o problému, bychom měli pochopit, a sami se postavit zpátky, do jedné lajny, kam patříme :-). "Skutečně to vypadá, že se na nás rozmarná paní evoluce tak trochu vyřádila a namíchala jakýsi prapodivný lektvar jménem člověk."... celý text

Příliš dlouhá swingers party 2014, František Kotleta (p)

"Cestou jsem musel přehodnotit všechno ... co jsem kdy o magii četl nebo slyšel. ... ze dne na den ... jsem k ní musel začít přistupovat jako k praktické záležitosti. Byl to pěkný nápor na mozek. Kromě urputného přemýšlení jsem pak dostal i rychlou lekci v ovládání pistole CZ 75 ..." Začalo to tak nadějně a nakonec ... bohužel z toho byla jen příliš dlouhá párty. Docela jsem se na další zastávku u pana Kotlety těšila, jenže tentokrát to tak úplně nevyšlo. Mé první seznámení s Kotletovským rukopisem proběhlo v postapo střední Evropě a vůbec to nebylo špatné, naopak, v rámci brakového žánru a mých jen několika zkušeností s ním, mě vlastně příjemně překvapil, a navíc plukovník Michálek je prostě formát :-), a tak jsem se docela těšila i na pana doktora antropologie. Což o to, Tomáš Kosek nezklamal a rozhodně minimálně jedna z udělených hvězdiček po právu náleži právě jemu, za mě opět další sympaťák :-), a pochvalu vlastně dostanete, pane Kotleto, za celý akční tým :-), zvlášť, když si hned v prvním příběhu vyjeli pěkně za hranice všedních dní, rovnou do magií skrznaskrz prošpikované Afriky, mezi šamany, magické rituály a sem tam nějakého toho "wúdu zombíka" :-). Takže druhá hvězdička je jasná, akční děj skvěle umístěný, všeho tak akorát, správně sestavená směs napětí, erotiky (vzhledem k názvu se dala samozřejmě čekat), a taky! ... fakt čtivého detektivního příběhu (a tím si mě pan Kulhánek opět docela získal). Takže, jak jsem řekla, začalo to slibně, přestože jsem v rukou držela brakovou literaturu, první příběh měl hlavu i patu, rychlý spád, a tak celkově dobrý rozjezd po všech stránkách (rozumějte, vč. erotiky, které tam bylo tak akorát a v přijatelných mezích), takže i tu třetí udělenou hvězdičku získává příběh první, podle mě výborný, pobavil, odreagoval a je velká škoda, že v podobném duchu z větší části už knížka nepokračovala, ... rozjelo se to trochu jinak, a já bych klidně zůstala u šamanů a magických rituálů přímo v Africe, a nebo toho prostě jen asi bylo tak akorát, bylo to fajn, ale stačilo. ¨ Jenže párty neskončila, naopak, pěkně se rozjela a nabrala tak na obrátkách, že to za mě bylo kontraproduktivní, a mě to prostě přestalo bavit ... když je totiž něčeho moc, tak je toho příliš. Samozřejmě, že tohle je čistě subjektivní záležitost a vůbec se nebudu divit, když pro jiné čtenáře to třeba bude tak akorát, a jeden příběh prostě nestačí :-). Takže čistě za mě, alespoň, že v dalších příbězích tahle zvláštní detektivní společnost postupně vyřešila své "zvláštní" případy, za použití opravdu velmi nekonvenčních metod :-), ale jak jsem řekla, tahle párty se rozjela na můj vkus trochu moc a trvala ... trochu příliš dlouho.... celý text

Dobrá znamení 1997, Terry Pratchett

"Lidé by se nikdy nemohli stát svatými ... kdyby současně neměli možnost stát se dokonale zlými." Začalo to velmi impozantně ... jenže, pak se přihodily jisté události, které se přihodily ... měla to být temná a bouřlivá noc, ale nebyla ... jenže to, že nastala krásná a příjemná noc, neznamená, že nebyly temné síly v ulicích :-). "Jsou všude. A ještě k tomu vždycky! V tom je celý ten vtip." A pak, všude kolem je mnoho úkazů, víceméně nezvratných důkazů, o tom, že "na většině konání člověka se podílí Satan" (jen tak namátkou: války, morové pohromy a nečekané audity). A z toho pak vychází neuvěřitelné množství zmatku a nerového stresu ... to, že dosud nenastal Armagedon, je pak jen a jen dílem jednoho padlého anděla, který si nesmírně užívá naše 20. století ... a navíc, má rád lidi :-) ... což je u démona velmi podstatná chyba, samozřejmě, že se snaží, aby nám naše krátké životy, co nejvíc znepříjemnil, jenže ať se snaží, jak se snaží, nic z toho "není ani z poloviny tak hnusné, jako ty věci, které na sebe lidé vymýšlejí sami" ... prostě, celé Peklo se všemi jeho démony a ďábelskými léčkami nám nedokáže udělat nic, co bychom si nedokázali udělat sami ... jsme totiž ve své fantazii a představivosti ... vyjímeční ... naštěstí, jsme vyjímeční ještě v něčem ... přestože velmi snadno dojdete k názoru, že my lidé, jsme horší než Peklo samo, najednou, zcela nečekaně a naprosto nepředvídatelně ... se dokážeme zachovat vznešeně a velkoryse ... tak, že se o tom ani Nebi nesní :-). Je tedy zřejmé, že na průběh událostí, ani andělé, ani padlí andělé, nemají vlastně nijak zvlášť velký vliv :-) ... což ovšem neznamená, že nemůžou sem tam nějaké té náhodě pomoci ... třeba, aby jeden kluk vyrostl v zcela normálního kluka, navzdory tomu, že má schopnosti zničit celý svět :-) ... na druhou stranu, až zas tak důležité to není, protože to může (viz. výše) ... téměř kdokoliv ... Páni ... spojení mého oblíbeného Terryho Pratchetta a neméně oblíbeného Neila Gaimana zafungovalo na sto procent :-) ... výsledkem bylo svěží čtení plné toho nejlepšího z obou :-) ...bavilo mě to ... bavil mě příběh, bavila mě myšlenka, bavilo mě hledání ... mám totiž od obou autorů už "něco za sebou", a tak mě bavilo hledat v textu ... bavila jsem se mj. i tím, že jsem si pro sebe identifikovala jednotlivé části /tak tohle určitě psal Pratchett a tohle zase Gaiman/. Spojení fantazie a humoru těch dvou byl pro mě vážně skvělý zážitek :-). Děkuji, pánové! "Ale až zvítězíme, bude život mnohem lepší," zakrákoral anděl. "Jenže zdaleka nebude tak zajímavý."... celý text

Born to Run: Zrozeni k běhu 2011, Christopher McDougall

A) „Každý den ráno se v Africe probudí gazela a ví, že musí běžet rychleji než nejrychlejší lev, jinak zahyne. Každé ráno se v Africe probudí lev a ví, že musí běhat rychleji než nejpomalejší gazela, jinak bude mít hlad. Je jedno, jestli jste lev nebo gazela – jakmile vyjde slunce, měli byste utíkat.“ Tak tohle je prosím příroda :-). B) „Jak to, že mě bolí noha? Protože běhání vám škodí. Proč mi běhání škodí? Protože vás z něho bolí noha.“ A tohle jsme my, lidé, sportovci, z té technicky (my si tedy myslíme, že po všech stránkách) vyspělejší části světa. C) „Pijí, jako by každý víkend byl silvestr, a nalijí do sebe za rok tolik kukuřičného piva, že v podstatě každý třetí den svého dospělého života tráví buď s opicí, nebo s kocovinou. Na rozdíl od Lance Armstronga nedoplňují Tarahumarové svou dietu žádnými na ionty bohatými nápoji pro sportovce. Mezi cvičením se neládují proteinovými tyčinkami, ve skutečnosti do sebe dostávají jen minimální množství proteinů, protože jsou živi především z mleté kukuřice doplněné jejich oblíbenou pochoutkou – grilovanou myší. Před závodem Tarahumarové netrénují, nerozcvičují se, ani se nezahřívají. Prostě dojdou ke startovní čáře, vtipkují a povídají si… A pak osmačtyřicet hodin pádí jako o život.“ A tohle jsou Tarahumarové, dle našeho názoru (viz. výše), původní a tudíž primitivnější společenství. Jsem taky „běhač“ :-) ... určitě o sobě můžu říct, že běhání je má každodenní radost , a ať chci nebo ne, musím se zařadit do skupiny B (já teda nechci, ale jiná na mě nepasuje). Zatím to se mnou teda není tak špatné, rozhovor viz. b) jsem zatím s žádným lékařem nevedla .-), ale přesto jsem si docela ráda přečetla tuhle knížku, protože tím, že se poučím, že by se třeba dalo běhat jinak, určitě nic nezkazím :-). „Na tomto pocitu je něco dokonale univerzálního a člověk musí obdivovat způsob, jímž běhání spojuje naše dva nejzákladnější podněty: strach a radost. Utíkáme, když máme strach, utíkáme, když jsme nadšení, utíkáme před problémy a běháme pro radost.“ Jak už jsem řekla, běhám pro radost, samozřejmě, že umím utíkat, i když mám strach, ale radši běhám opravdu pro radost, minimálně je to pak s větším nadšením :-). Je to radost a nadšení čistě mé vlastní, mé vlastní potěšení z pohybu, a můj vlastní dobrý pocit, takže rovnou říkám, nejsem žádný závodní ani jakýmkoliv jiným způsobem soutěživý běhač, a tak ani metody popsané v za c) ... jako jsou iontové nápoje, sledování příjmu proteinů a nejnovějších trendů ve sportovní obuvi a další podobné záležitosti, nepraktikuji, v tomhle jsem asi trochu podobná Tarahumarům ... nijak zvlášť se nerozcvičuji, ani nezahřívám, prostě mě popadne takový pocit, že teď by to šlo, nazuju boty a jdu se proběhnout, většinou to je navečer, kdy na to mám nejvíc času a tak je moje běhání spíš taková víc než fyzická, duševní očista (z nánosů každodenního náporu na psychický systém), takže opravdu jdu jen tak :-). Což znamená, že při čtení jsem toho zas až tak moc nového neobjevila, ale zato jsem si potvrdila, že můj víceméně intuitivní přístup k běhání (poslouchej své vlastní tělo, sama uvidíš, co ti dovolí) není možná vůbec špatný :-) ... a taky jsem si potvrdila, že to komerční, co je kolem toho, mě nezajímalo dosud a asi nebude zajímat ani dál. Knížku jsem tedy pojala jako nijak náročný, zato docela zajímavý a celkem příjemný dokumentární cestopis ... cesta to byla zajímavá a návštěva taky :-), a navíc mi splnila další bod čtenářské výzvy. A jedno doporučení jsem si nakonec přeci jen odnesla: „Nejlepší běžci nezanechávají stopy – není jen nadneseným příměrem, ale skutečným, konkrétním doporučením ...“... celý text

Ve všední den i v neděli... 2009, Egon Bondy (p)

„... Hledal jsem štěstí pak jsem hledal pravdu teď hledám už jen sebe Hledám poněvadž něco musím hledat pokud smrt nenajde mne Posléze už budu hledati jen své vzpomínky a ani ty nepochopím ...“ Egon Bondy je pro mě hodně těžko uchopitelná osobnost, ... rozdvojená, roztrojená ... rozprostraněná ... provokující básník pro kterého neexistuje snad žádné tabu – od těch společenských až po nejintimnější záležitosti člověka, ... filosof, stavějící se svým unikátním způsobem k realitě, pyšný na své myšlenky, objasňující pozici člověka ve světě, ... inteligentní a společenský člověk, se sklony k psychickým poruchám, považující něco takového jako peníze, za věci pomíjivé, možná proto jejich velké obnosy zanechával v různých restauracích :-), kde za pomoci alkoholu unikal realitě, ale také rozvíjel živé debaty se svými přáteli, protože o své myšlenky se rád dělil s ostatními ... tohle bylo prostředí, ze kterého vycházela jeho tvorba ... Bondy tak svým čtenářům i posluchačům nabízel ten nejobyčejnější, a možná proto nejpravdivější všední obraz – všednost (on to často považoval až za trapnost) s jakou žijeme ... proto jsou jeho texty často bez pointy, bez symboliky, bez příkras ... A tak ... ne všechny jeho básně jsem „pobrala“, ne všechny jeho básně jsem pochopila, ne všechny jeho básně se mi líbí, ... snad jen doufám, že alespoň trochu chápu, proč jsou takové, jaké jsou ... „ZŮSTANE NĚKOLIK POPSANYCH LISTŮ a na nich několik myšlenek ne nezajímavých pro psychopaty a psychiatry Zůstane potomek jenž roznese dál mizernou porouchanost otcovských genů a nevhodnou výchovu již se mu dostalo Zůstane nekonečna množina neuskutečněných činů tužeb a snů a hromádka nepodařených zostuzujících pokusů a neúspěchů a všechno to brzo vstřebá čas imunní až k vzteku ...“ ... „Vždycky jsem věděl že v tomto světě existuje krása nepoznal jsem ji ale vím že tu je Je prý krása ženy krása lásky a milovaní stejně jako krása přírody Neviděl jsem je a věřím že jsou Je krása uměni Pociťoval jsem ji na kolenou Je krása práce krása poznaní a asi i krása radosti minuly mne ale věřím že někdo kdo není nešťasten jako já je zná Je krása snu Tu znám a miluji ji! Je krása opojeni a opilství a té mi bylo jediné dopřáno tak jak se má ...“ ... "Když je dnes člověku dvacet chce se mu hnusem zvracet Ale těm co je čtyřicet je toho vyblít ještě vice Jen ti co je jim šedesát můžou jít se sklerózou klidně spát."... celý text

Osiřelý západ 2011, Martin McDonagh

Jeden stupidní dialog střídá druhý a výsledný dojem vyráží dech, nevíte, jestli je to víc k smíchu, nebo k pláči. Každopádně do příběhu zapadnete a on vás pohltí. Hře na to stačí 4 postavy a 1 prostor, z toho dva citově i morálně zaostalí bratři, žijí spolu a jejich život to je jeden obří kolotoč konfliktů často z naprosto malicherných příčin. Jejich vzájemné dialogy jsou krátké, stručné, úsečné, a často vulgární – většinou se totiž jedná o hádky. Celkově jejich vzájemný vztah funguje čistě v rovině cynismu a agresivity (svou roli v příběhu taky hraje vražda, pokusy o vraždu, i sebevraždu), je až s podivem, že se opravdu vzájemě nezabijí, že přežijí. Jejich vzájemná agresivita je prezentovaná, navzdory tomu, že se jedná o dospělé, jako klukovská perverzní hra – slovní potyčky přecházejí v bitky (kdy na sebe třeba navzájem míří borkovnicí, vyhrožují si nůžkami, kradou si (ne jako děti hračky) ale kořalku, pytlíky chipsů a časopisy, a zahánějí tak naprostou citovou prázdnotu. V tom jsou stejní, ikdyž jsou každý povahově jiný, ale jen ve smyslu, každý jinak až patologicky jiný. Bylo to dobré, a věřím, že v podání činoherního klubu (viz. komentář níže) to muselo být ještě lepší.... celý text

Dům bez dveří 2015, Simone Bártová (p)

„Své verše klade sem, časem již pocuchané, své verše, život svůj, z nějž něha na zem kane ... hádanku klade sem, již nikdo neuhodne, bolavou hádanku, jež nemá vysvětlení ... (Jiří Orten) Možná, že první, co upoutá vaši pozornost, když vezmete tuto útlou knížku do rukou, bude také obrázek od Edwarda Muncha na přebalu, mě zaujal (taky proto jsem knížku zařadila do letošní čtenářské výzvy – knížka, která vás zaujala svou obálkou), to, co jsem totiž viděla byly emoce ... emoce v obraze. Doporučuji prohlédnout si ho, leccos totiž napoví o celé knížce a její autorce. Já na obrázku viděla duševní prožívání, a posléze ho objevila v knížce, našla jsem z deníkových záznamů a básní sestavenou emotivní výpověď. Je bolestná ... ve slovech o lásce, možná místy až příliš hořká, či rezignovaná; je pocitová ... ve slovech o životě, možná až příliš ztracená v pocitech zbytečnosti, bezcílnosti, nesmyslnosti a absurdity života; a je velmi upřímná ... ve slovech o samotě, možná až příliš tvrdá k té samotě uvnitř, v sobě, ale i venku, v davu mezi lidmi ... „Nikdo ti neřekne, jak máš žít Nikdo ti neřekne, kdo jsi musíš si všechno sám prožít ochutnat život ze všech stran objevit sebe bez zábran jen ty sám, všude a vždycky sám“ Trvalo to docela dlouho, ale pak jsem to tam našla, abych to vysvětlila, já sama (už jsem to v několika komentářích tak různě psala) jsem založení spíš optimistického, někdy možná i pragmatického a příležitostně i kreativního (to když z nějaké mizérie hledám cestu ven) ... a tak mi to nedalo a mezi slovy jsem hledala ... „ Svět není dobrý ani zlý. Posuzovat věci tím, že je pojmenováváme, znamená vytvářet teorie. A teorie není pravdou. Je to jen varianta pohledu. ... Být hledajícím.“ Simone své emoce poskládala do textu, který působí harmonicky, líbilo se mi, jak je docela precizně a do detailu doplněný krásnými fotografiemi, které přesně dolaďují, či podtrhují atmosféru veršů i myšlenek. Simone ale především, doufám (že jsem to našla správně), tak poskládala své myšlenky, zdající se neuchopitelné ve svém strachu z existence, z absence lásky ... a vytvořila z nich tak jen variantu pohledu na svět, aby pak mohla jít a být tou ... hledající ... novou radost ze života, novou lásku ... cokoliv, co si bude přát :-). „To už tak je, že básník musí někde strašně trpět, aby se to na druhé straně projevilo v kráse.“ (František Halas)... celý text

Čarodějky na cestách 1996, Terry Pratchett

„Pohádkám je jedno, kdo v nich účinkuje. Důležité je jen to, že je příběh vyprávěn, a že se neustále opakuje. Nebo si to představte takhle: Pohádky jsou parazitující životní forma, která deformuje životy tak, aby co nejlépe sloužily příběhu samotnému. Bojovat s pohádkami umí jen opravdu výjimečné osoby a ty se stávají zažívací sodou historie.“ Takže se pohodlně usaďte a poslouchejte: „Bylo, nebylo… v horách Beraní hlavy byla jedna čarodějka“ ... jenže ona nebyla jedna, ale byly tři ... „A přesně tak se to stane skoro pokaždé,“ vmísila se do Stařenčina monologu Bábi. „Jak se jednou s příběhy nějak víc zapleteš, zmatou tě a začnou tě vláčet s sebou. Pak už přestaneš rozlišovat, co je příběh a co skutečnost. A nakonec tě pohltí. A přitom nejsou skutečné. Já věci, které nejsou skutečné, nemám ráda.“ ... jenže, ať už je to jakkoli, pohádky jsou důležité. „Lidé si většinou myslí, že pohádky vytvářejí lidé. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Pohádky (a ostatně i jiné příběhy) žijí nezávisle na těch, kdo v nich vystupují. Jestliže chápete tohle, pak je ve vašem vědění síla. Pohádky a báje, veliké a pestrobarevné stuhy tvarovaného časoprostoru, se vlní a vlají vesmírem od prvopočátku času.“ ... a vyvíjejí se ... „Ty nejslabší zahynuly, zatímco ty silnější přežily a vykrmovány neustálým vyprávěním a pohlcováním těch slabších ztloustly… a vlály a kroutily se i v temnotách. Jejich existence pokryla jemnými, ale neobyčejně vemlouvavými vzorci celý ten zmatek, kterému se říká historie. Pohádky a příběhy vytvořily hluboké brázdy, kterými se většina lidí ubírá, stejně jako voda teče z úbočí hor stále stejnými cestami. A pokaždé, když cestou příběhu projdou noví a odpočinutí představitelé, brázda se prohloubí. Tomu se říká teorie příčinných souvislostí příběhů a vyprávění a znamená to, že určitým způsobem počatý příběh na sebe začne brát určitou podobu. Nasbírá do sebe záchvěvy spojené se všemi jinými podobami sebe sama, ať už byly vyprávěny kdekoliv.“ Tajemství je venku, teď už víte, proč se historie neustále opakuje.  „Pch!“ odfoukla si popuzeně Bábi, „a k čemu to je jako dobrý? Podle toho, jak si někdo proseká cestu křovím, se tak asi pozná, jaký z něj bude manžel, co? Tak může vážně myslet jen kmotřička sudička! Chodit sem a tam a vnucovat lidem dobré konce, ať už o ně stojí nebo ne. Fakt moc fajn!“ „No ale na dobrých koncích přece není nic špatného,“ odporovala jí se zápalem Magráta. „Poslyš, šťastný konec je dobrá věc, když se ukáže, že je opravdu šťastný,“ odpověděla jí Bábi, „jenže to za lidi nikdy nevyřešíš, ty jim ten šťastný konec jednoduše přičarovat nemůžeš, protože to nejde. Je snad jediný způsob, jak bys lidem mohla zajistit, aby celé jejich manželství bylo šťastné. Ve chvíli, kdy oba řeknou ,ano, beru’, bys jim musela useknout hlavy, rozumíš? Štěstí … šťastný konec je něco, co se nedá vyčarovat…“ Bábi Zlopočasná upřela oči ke vzdálenému městu. „Jediné, co vyčarovat můžeš,“ dodala, ,je prostě konec.“ Takže, je to čistě na vás, milí čtenáři, jestli ten váš ... bude šťastný :-). Teď se ale nestresujte, pěkně se usaďte a v dobré náladě si vychutnejte tenhle „příběh o příbězích. Nebo o tom, co to vlastně skutečně znamená být kmotřičkou sudičkou.“ A abych nezapomněla, jako bonus, v něm najdete i povídání o zrcadlech a zrcadlení.... celý text

Hastrman 2012, Miloš Urban

„Lidé ať jsou lidmi, on ať je jejich postrach, jejich varovný prst. Protože pokud jím nebude, stanou se postrachem oni a jejich prsty už nebudou varovat - budou jen trhat a brát, urvi, co urvi.“ Hned na začátku musím podotknout, že románový svět Miloše Urbana mám ráda, je mi příjemné se v něm pohybovat a vracet se do něj, vždycky se těším :-). Podobně to mám i s jeho spisovatelským pohledem na svět – dívá se originálně, a taky provokativně, na to, co chce vidět a posléze sdělit čtenáři, má svá vlastní kritéria. Takže mě u jeho knížek vůbec nepřekvapují hodnocení od 1-5*, a tedy ani to, že se názory na něj tak různí (od odmítnutí, přes nepochopení, až k úžasu), asi nejvíc ze všeho to ukazuje právě na to, co se nám Urban ve svých knížkách často snaží říct, že není jediná pravda o světě, že je možné dívat se různě, a že vždycky záleží na tom ... kdo se dívá. Ti z vás, kdo jste Urbana ještě nečetli, nebo četli a na poprvé to nevyšlo, zkuste to ještě, někteří možná knížku po pár stránkách zaklapnete, protože zjistíte, že svět, tak, jak ho vidí pan Urban, vás neoslovuje, někteří možná dočtete, ale stejně nebudete nadšení, protože jen sem tam, občas, se za oknem vlaku, kterým jste právě projeli napříč příběhem, mihla zajímavá krajina, a některé poetický příběh o krajině a živlech, které ji mění, o vášni a lidech, kteří se s ní potýkají, a o všech dávných i nedávných mystériích, která s tím nějak souvisí ... zaujme. Pak budete chtít vědět víc, možná občas i zastavit na některém z nádraží cestou a rozhlédnout se kolem, pokochat se krajinou a zaposlouchat se do vyprávění místních, to protože příběhy, které uslyšíte, vám budou povědomé ... Já tam možná budu taky, a budu se těšit, že se třeba občas na stránkách Urbanových knížek potkáme :-). Není jedna pravda o světě a zrovna tak není jeden způsob, jak Hastrmana číst, právě naopak, řekla bych, že jich je docela hodně, takže záleží jen na vás, jestli se budete snažit v příběhu všechny zachytit, pochytat, případně porozumět jim, nebo jestli si zvolíte takovou cestu, která vám bude příjemná a která vás příběhem provede tak, že vás to bude prostě bavit ... já si zvolila ten druhý způsob, našla si cestu svou ... docela přirozeně si mou pozornost první získala hora ... „Tenkrát jsem byl na hoře poprvé a právě tehdy narazil na to, co skrývala prohlubeň nad severním svahem kousek pod bukovým lesem ...“ ... a s ní krajina a tedy „dívání se na svět“, protože třeba právě o něm je totiž hastrmanův příběh docela hodně ... hodně toho je napsáno o původní poetické skoro barokní krajině v severních Čechách, tedy o krajině, představující prapůvodní obraz krajiny – lesy, pole, jezera, který by neměl být měněn „hora ať zůstane horou, jezero jezerem“. Jenže krajina své dominanty ztrácí (vlastně se tam i můžete jet podívat a přesvědčit se) ... „hora kamene, odjakživa zde stojící a vyživující svými prameny celý kraj, je po pár desetiletích lidské hamižnosti rozpáraná a zmrzačená. Prameny vyschlé; viklan, odvěký symbol a místo pohanských obyčejů, vyvrácen“ ... krajina se zploštila „stejně jako duše lidí, kteří v ní – a z ní – žijí.“ ... tohle „dívání se na svět“ hastrmanovýma očima trochu bolí ... „Všichni jste lidské bytosti, z vody se skládáte a bez vody se neobejdete ani den, a přece děláte všechno pro to, abyste o ni navždy přišli.“ ... a opět celkem přirozeně pak přišli na řadu lidé, kteří v krajině žili a žijí ... protože příběh, který jsem poslouchala, byl příběhem o paměti krajiny a lidí, o tom, jak se v ní už po staletí mísí staré, pohanské vs. křesťanské chápání světa, a do toho se celkem neúprosně o slovo hlásí osvícenský duch ... a jak tohle všechno drtí technická revoluce (první, druhá, třetí ... a dnes už i čtvrtá), a tak mě zajímalo, jak se s tím místní lidé potýkali, každý dívajíc se tím svým způsobem na svět kolem sebe ... Jasně, že jsem zjistila, to co jsem tušila ... paměť je paměť, takže je to stále stejné ... přestože se všichni dívají na totéž, ne každý totéž vidí ... možná proto je Hastrmanovým údělem ... stále se vracet ... jako memento ... jako připomínka ... jako paměť, která má, a všichni to víme ... svá omezení :-) ... my, lidé, totiž rádi zapomínáme ... „Přišel jsem bez šatů, když čas neměl smysl, hleděl jsem vzhůru ze dna řek, přespával v rákosí a v korunách dubů, lovil jsem v tůních, jezerech.“ „Protože to tak musí být ...“ „Snad to tak musí být ...“... celý text

Spánek 2013, Haruki Murakami

"Možná si život bude za to rozšíření - za to, že jsem si ho vybrala s předstihem - chtít později vzít právě tolik zpátky. Je to sice úplně nepodložená hypotéza, ale na druhou stranu ji ani nic nevyvrací." Když se vám život bez varování a náhle rozšíří o celou jednu třetinu, asi si řeknete, že to není normální a nejspíš budete mít pravdu. Jenže ONA má pocit, že ji něco chybí, ale protože nedokáže říct, co to je, žije dál svůj anonymní prázdný život plný rutinních činností a vlastně ani netuší, že hledá svou vlastní identitu, momentálně schovanou uvnitř navenek uspořádaného a uhlazeného chaosu ... jinak řečeno, žije ve světě, svým stereotypním životem, který předem vylučuje jakékoliv zapojení fantazie. A tak se to stane, naráz, náhle, bez varování ... vítejte v kafkovsky laděném světě, ONA se totiž najednou musí potýkat ne s jedním, ale s dvěma světy. Ten druhý je plný symbolických forem, záhad, tajemství a existuje paralelně s tím skutečným, racionálním, ale hlavně je jedinou cestou k nevědomí, k netušeným hlubinám paměti. „Byla to archetypální hrůza přímo z podstaty, jako když z bezedné studně paměti neslyšně stoupá ledový chlad. Chlad, který pronikal až k samým kořenům mé existence."¨ Kafkův svět mi není příliš blízký, zato ten Murakamiho mě přitahuje. Murakami v jednom z rozhovorů říká, že ho fascinuje tvoření něčeho z ničeho, protože v té chvíli se spustí proces, do kterého se zapojují nevědomé pochody lidské psychiky - na povrch začnou vyvěrat na jedné straně dosud netušené souvislosti, na té druhé se k nim přidávají chaotické představy. A to přesně mě na Murakamiho příbězích baví, jeho experimenty - kdy události jakoby kupí jednu na druhou, vlastně vytržené z kontextu, a tak ani nemáte moc šanci prohlédnout, prozkoumat příčiny, následky, prostě jen sledujete běh událostí, na které i hlavní hrdinové mají nepatrný, nebo žádný vliv ... a tak je jímá existenciální úzkost a hrůza :-). Takže vysvětlení samozřejmě nečekejte ... jen náznaky .. možné interpretace ... ať si vyberte každý sám ... a to mě u Murakamiho prostě baví ... Tři hvězdičky dávám proto, že tentokrát mi ONA vážně moc nesedla a navíc ... ta kupa indicií, kterými se na začátku příběhu musíte "prohrabat" mi tentokrát přišla navrstvená až bych řekla nezajímavým způsobem a do třetice, ten JEJÍ racionální svět mi přišel ani ne tak stereotypní, jako spíš jednoduchý až hloupý ... Naštěstí mi tuhle návštěvu opět zpříjemnila krásná hudba, která mě, dle očekávání, provázela :-) a jako malý bonus ...navíc krásné ilustrace.... celý text

Kniha o biči 2014, Vladimír Páral

"Lola pozorně a znalecky prohlížela uchazeče. Celkem nic moc, ale jeden byl úplně jedničkový! Ty zůstaň a všichni ostatní zmizte! ... A tyhle dvě trapné slepice už začaly kdákat, pitomě, jako vždycky. Ukazovaly na různé uchazeče ... ale ty dvě nány stejně ničemu nerozuměly ..." Abych pravdu řekla, pan Páral mě naprosto zklamal totálně brakovým textem. nemůžu se ubránit, že vydáním téhle knihy, sám zneužil své vlastní jméno. Pan Páral, jak sám říká, si nikdy moc "nebral servítky", to je naprosto v pohodě, však jsem taky neočekávala nijak "uhlazenou" vysokou literaturu, ale co jsem očekávala je rozpoznatelný páralovský rukopis na který jsem zvyklá, a který mi vyhovuje, a ten jsem prostě nedostala. Pro mě opravdu zklamání, ta jediná udělená hvězdička je pak za občasné náznaky výše zmíněného - úporně hledaného v textu, a že jsem se vážně musela snažit (možná, že si tu hvězdičku zasloužím ještě víc, než pan Páral :-). Čekala jsem totiž minimálně něco na úrovni Dekameronu 2000, Lásky v Praze nebo Playgirls, nebo alespoň na úrovni pohodového erotického příběhu z pera známého autora, jenže tuhle knihu opravdu nemůžu položit do jedné řady na pomyslném stole, tahle knížka bohužel patří někam pod stůl. Sám pan Páral o knížce říká, že vznikla za šedesát dni, tak bohužel, je to na její úrovni hodně vidět. Nejenom, že to prostě není literatura, není to ani žádným způsobem zajímavý, nebo přitažlivý erotický text. Celé mi to připadlo jako jeden, ani ne divoký, jako spíš pořádně zmatený sen, a protože jeho autor, je shodou okolností spisovatel, tak si sen někde poznamenal na kus ubrousku, či papíru vytrženého z bloku, a tak jak byl ho prostě poslal vydavateli :-). Který se mrknul a řekl si, vida, příběh o pomatených ženských, co si založily nějakou šílenou sektu, která se rozhodla opět založit funkční otrokářskou společnost, s muži otroky a dominantními ženami ... to se bude dobře prodávat, obzvlášť, když k tomu napíšeme velkými písmeny Vladimír Páral. A tak se nám, čtenářům, do ruky dostal naprosto triviální text, kde marně hledáte cokoliv, co by zaujalo. "Mazlivě si přejížděla řemínky důtek po hrudi ... bříško ... boky ... Tak tohle je teprve ten správný adrenalin. Prudce mu vrazila důtky do ruky. Tak a teď ty." Nic dalšího, zajímavějšího nečekejte, to je vážení konec :-). Nebylo to erotický, ani nijak lechtivý, nebylo to ani umělecký (tedy žádná tragikomedie) ... bylo to prostě spíš jen komický ... prostě jsem se místy neubránila úsměvu (spíš bych řekla úsměšku). Knihu jsem dočetla, to nebyl žádný problém, vzhledem k tomu, že se jednalo vlastně jen o pár stránek (sice jich je 150, ale vzhledem k úpravě textu z toho vyleze tak maximálně 60-70 stránek), a vlastně se celou dobu i bavila (takže ano tu jednu hvězdičku si pane Párale zasloužíte) ... a víte čím ... hledala jsem ... hledala jsem na stránkách, ve větách, v slovech ... pana Párala jsem hledala.... celý text

Anglické absurdní divadlo: Jednosměrné kyvadlo / Bezva finta / Narozeniny / Návrat domů 1966, Harold Pinter

Hraběnka Cathleenová 1929, William Butler Yeats

V dávných dobách se náhle objevili ve starém Irsku dva neznámí kupci, ... měli černé vlasy obepjaté zlatou stuhou a nádherné šaty, ... a tihle kupci nakupovali duše pro samotného ďábla: "duše starého člověka měla cenu dvacet zlaťáků, ani o haléř víc, neboť Satan měl čas ji odhadnout. Duše vdané ženy stála padesát zlaťáků, byla-li krásná, a sto zlaťáků, byla-li ošklivá. Ještě vyšší cenu měla duše mladého děvčete - nejsvěžejší květy jsou nejdražší." Asi proto, že jsem si začala se sílami pekelnými, a v komentáři je trochu pomluvila, pomstily se mi a tak ani nevím jak, ale podařilo se mi komentář k Hraběnce Kathleen smazat, zbylo mi pouze pár poznámek. Takže, pssst, ať se o tom ti zmetci ďáblovi nedozví, ale vkládám znovu, mírně pozměněné /paměť je prevít :-)/. Yeates zaznamenal formou veršovaného dramatu zajímavou a poutavou legendu, která vypráví příběh ze staré keltské pověsti. Příjemně se čte, plyne docela lehce, (vlastně je to pohádka), a taky, celkem zajímavě namíchaná směs romantismu a okultismu přimíchaná do keltských folklórních motivů. Navíc je to opravdu krásný příběh, o tom, jak se poslové ďábla střetli s krásnou a zbožnou hraběnkou, která chce zabránit, aby kradli duše Bohu a je ochotná obětovat svou čistou panenskou duši, aby své poddané zachránila ze spárů ďábla. Poslové Satanovi jsou sice protřelí: "Marně se namáháš světice se safírovýma očima.", jenže zapomněli, že mají co do činění s naprosto čistou duší (kromě toho, že má nedozírnou cenu) - Bůh nemůže přeci dopustit, aby byla zatracena duše, tak obdivuhodná ve své lásce k bližnímu, duše, která byla ochotná vykoupit tolik životů z věčného zatracení. "Když uplynulo osm dní, lodě přivezly do hladovějícího Irska obrovské zásoby obilí a hlad byl zažehnán. Kupci zmizeli z hostince a nikdo nevěděl, co se s nimi stalo, avšak rybáři z Blackwatru dodnes tvrdí, že ti dva jsou na rozkaz Luciferův přikováni v podsvětí za to, že jim unikla duše hraběnky Kathleen." William B. Yeats mi je celkem známý jako básník, ale až dosud jsem s ním neměla žádnou zkušenost, jako s dramatikem, a bylo príma, rozšířit si obzory. Možná, vidět hru přímo na divadelních prknech, bylo by těch hvězdiček víc, speciálně v případě dramat, pokud se divadelní hra povede, většinou knižní předlohu překoná, a tak radši zůstanu u Yeatse - básníka.... celý text

Vražda v katedrále 1971, Thomas Stearns Eliot

"Proč v čase narození našeho Pána, v čase Vánočních svátků, na zemi nevládne pokoj a mezi lidmi dobrá vůle? Pokoj tohoto světa je vždy nejistý ..." Ale ani Kristus nepřináší harmonii: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ Dramatický dialog je prý forma, která je Eliotovi blízká, ale, abych pravdu řekla, mě nijak neohromil, možná to je díky náboženskému tématu, na mě působil nepříjemně stroze, až studeně, a hodně intelektuálně. Vzhledem k tématu - vražda arcibiskupa Thomase Becketa, později svatořečeného jako Svatý Tomáš z Cantenbury, se asi spíš hodí pro církevní využití (Becketova kázání a taky, jako připomínka téhle události), ale čtivější je v té sekulární poloze - tajemství vraždy. Takže odpověď na tu nejdůležitější otázku: Kdo zabil Thomase Becketa? ... si každý musí zodpovědět sám (nejspíš se budou odpovědi lišit, podle toho, jaká poloha příběhu je čtenáři bližší - ta světská či duchovní) ... takže, byli to: "Muži, nebo Bůh, anebo obojí?"... celý text

Konec hry 1994, Samuel Beckett

Můj primární záměr: vyhledat na téma britské drama něco krátkého a čtivého pro dceru, její původní záměr: sepsat z toho krátkou seminárku. A tak jsem objevila dramata W. B. Yeatse, T. S. Eliota a Samuela Becketta. Můj sekundární záměr: Zjistila jsem, že se mi Beckettova hra Konec hry hodí do čtenářské výzvy (kniha, která má méně než 10 komentářů) a navíc, ji mám, už nějaký ten čas, v chystám se číst (postapo ve formě divadelní hry jsem ještě nečetla) – 64 stran – prostě jsem se do ní pustila. Dceřin sekundární záměr: známe mámu, ona určitě neodolá a přečte si to, a pak mi s tím trochu píchne :-). Primární výsledek: Samuel Beckett a 64stránková hra – oboje celkem přijatelně vhodné na zpracování krátké seminární práce. Sekundární výsledek: Musím se připojit k jediným dvěma komentářům pod touto hrou, abych pravdu pověděla, neohromilo, i když, díky krátkosti textu a tedy úspornosti sdělení to vlastně bylo docela zajímavé čtení, a taky díky zvláštnímu humoru, se mi to svým způsobem i líbilo. Líbila se mi na tom celém ta úspornost slov – sdělení - hra na mě zafungovala jako takový poslední krátký výkřik zoufalství – a pak už není nic! Má vlastně těžký a zdrcující konec – naštěstí je dost krátká a tak konec přijde rychle a náhle – ani se pořádně nestihnete leknout, a ani vás tak nestihne zdrtit příliš. Věřím, vidět to jako divadelní hru přímo na jevišti, účinek by byl asi silnější. Co Vás tedy čeká: hra o jednom dějství, účinkují 4 osoby, momentálně živořící v jedné malé místnosti. Jenže oni ani tak nežijí v té malé místnosti, oni živoří v naprosté pustině – živoří ve světě, po výbuchu atomové bomby. Jsme v „divadle“ – takže si představte jeviště, kde není nic, prostě žádné kulisy, zrovna tak jako ve světě, kde se tyto 4 postavy nacházejí, jsou tu jen oni, živořící, ochrnutí, slepí ... nemocní, bezmocní, pomalu umírající ... a vzpomínající na krásné dny, které prožili ... předtím. V prostoru panuje špatná nálada ... všichni navzájem se nesnáší. Vymanit se z vzájemné závislosti a odejít do zpustošeného světa není řešení – tam čeká taky jen smrt. Život se tak stává něčím naprosto absurdním – a Bůh ... nikde. Opona padá - konec hry – jako metafora pro poslední dny lidstva! „Potom jednoho dne to náhle končí, mění se to, nic nechápu,umírá to nebo jsem to já, to taky nechápu. Ptám se na to slov, která zbývají - spánek, probuzení, večer, ráno. Nedokážou říct nic. ... Otvírám dveře chýše a odcházím. Jsem tak shrbený, že vidím jen svá chodidla, když otevřu oči, a trochu zčernalého prachu mezi nohama. Říkám si, že země vyhasla, ačkoliv jsem ji nikdy neviděl žhnoucí. ... To je samo sebou. ... Až padnu, budu plakat štěstím.“ „Pomodlíme se. Nagg: Mám dostat dražé! Clov: V kuchyni je krysa. Hamm: Krysa! Copak jsou ještě krysy? Clov: V kuchyni ještě jedna je. Hamm: A tys ji nezahubil? Clov: Napůl. Vyrušils nás. Hamm: Nemůže utéct? Clov: Ne. Hamm: Dorazíš ji za chvilku. Modleme se. Clov: Zase? Nagg: Chci to dražé! Hamm: Pánbůh nejdřív! ... Jste soustředěni?“... celý text

Chrám plný květů 2011, * antologie

"Jak potůček vinoucí se mechem jsem čistý a průhledný." "Kéž máš za příbytek kamélie,¨ noc za nocí." Číst zvukomalebné haiku, je pro mě fascinujícím estetickým zážitkem. Intimní a hluboké prožití přírody, naprosto jedinečný způsob vnímání - unikátní ve své touze po harmonii ... to je japonské haiku, ukazující mnohotvárnost života, to je to, co na něm obdivuji. Mimochodem, v Japonsku patří poezie ke klasickému vzdělání, a tak jsem se začetla do deseti starých mistrů, nejen proto, abych si doplnila vzdělání, ale především, pro ty naprosto fascinující, dokonale jednoduché a přitom úžasně abstraktní zážitky, které mi takhle poezie přináší. "Jaro už odchází, ptáci pláčou i ryby mají oči plné slz." "Můj letní plášť - ještě jsem nevychytal všechny vši." "Na větrem odrané haluzi krčí se havran podzim je pryč." "První ledová sprška - i opička touží po kabátku."... celý text