alef přečtené 1279

Emoce zvířat 2017, Marc Bekoff

„Ne smilování, ale spravedlnost dlužíme zvířatům.“ Arthur Schopenhauer Člověku připisujeme emoce celkem bez problému ... ostatní, řekněme „ne lidská“ zvířata (občas zapomínáme, že i my k nim patříme), se dočkala vlastně teprve poměrně nedávno ... výzkumy, zaměřené na důkazy, že nejsme nic extra jedinečného, se ve větší míře rozjíždějí až teprve v současnosti. Povětšinou jsou to etologové, a mezi nimi třeba právě Mark Bekof, kteří nám přinášejí důkazy o tom, že nejsme jediní tvorové schopní řešit problémové situace, pociťovat lásku, nenávist, radovat se, mít žal, strach, pociťovat zoufalství, a nejsme ani jediní, kdo prožívá bolest, nebo utrpení. Takže, jinými slovy, nebuďme tak nafoukaní "páni tvorstva", protože mezi člověkem a ostatními živočichy neexistuje žádný ostrý předěl, který nás odlišuje, ale naopak tahle pomyslná hranice se spíš čím dál víc rozpíjí a splývá. A tak velmi doporučuji, přečtěte si tuhle knížku, je dobře srozumitelná nejen pro odborníky a ostatní, kteří se o tuto problematiku zajímají, ale řekla bych, že je opravdu pro každého. Mark Bekof je vědec (etolog), ale je hlavně jeden z těch, kteří si „konečně“ začali klást otázky trochu jinak. Jsem moc ráda, že se podobná uvažování posunula od otázek, zda vůbec zvířata nějaké city prožívají, k otázkám PROČ? ... jako např. proč se emoce u živočichů vyvinuly právě tímto způsobem? Trochu profesně a hodně osobně, je pro mě zajímavé sledovat nové výsledky výzkumů oborů jako evoluční biologie, nebo kognitivní etologie, protože jsou to právě tyto obory, které nám rozšiřují obzory a ukazují nám jak rozmanitý a bohatý je emoční život zvířat, jak až neuvěřitelně komplexní jsou sociální interakce a vytvořené sociální sítě u spousty živočišných druhů, jak propracovanou mají komunikaci s až neuvěřitelným smyslem pro detail, jak silná mohou být vzájemně vytvořená pouta, evidentně založená na vzájemném respektu a vnímání druhého ! ... a tím pádem, jak ani jiným zvířatům nedělá problém zorientovat se celkem bez potíží v citových projevech, vyvozených z chování, protože možná nejen člověk je veden analogií vlastní emoční podoby ... ... a to vše, protože emoce, empatie a schopnost rozlišit dobro a zlo (dobré od špatného) jsou klíče k přežití ... nejen pro člověka :-). Současné studie původu emocí a jejich významu v rámci evoluce se už poměrně často zaměřují na mezidruhové srovnání, navzdory tomu, že taková zkoumání emocí u nižších druhů živočichů můžou být celkem problém, minimálně můžeme říct, že je to dost obtížný proces ... díváme-li se totiž na emoce jiných živočišných druhů, musíme brát na zřetel, že náš pohled je předem omezený ... za prvé vlastními poznatky, a za druhé pak pro nás určitou nepředstavitelností prožívání emocí ostatních druhů. Přesto milí čtenáři doufám, navzdory určité nepředstavitelnosti prožívání emocí třeba křečků nebo velryb, že Vás tahle útlá knížka donutí alespoň trochu popřemýšlet a „přehodnotit“ způsob, jak bychom se měli k našim zvířecím příbuzným chovat ... protože, i když bychom se neměli vyřazovat z živočišné říše, máme, my lidé, „něco navíc“, totiž ... „Lidé mají ohromnou moc ovlivnit svět způsobem, který si zvolí.“... celý text

Poločas rozpadu 2017, František Kotleta (p)

„Proměníme svět v ruiny ... zapálíme ho a shoří. Zapálíme svět! ... ta slova opakoval jako nějakou mantru ...“ Jako by nestačilo, že svět je plný zmaru i bez holohlavých fanatických šílenců, co se rozhodli uspořádat večírek, který skončí posledním a největším „ohňostrojem“ – koncem světa, jenže mají smůlu, protože sympaťák plukovník Michálek je tu, vůbec jsem netušila, že bych mohla někdy nějakému akčnímu hrdinovi takhle fandit :-) ... a má samozřejmě nehorázné štěstí, co si budeme povídat, docela se mu hodí, protože zachraňovat svět je neskutečná dřina a taky dost nevděčná práce. Naštěstí se ale plukovník spolu se svými parťáky chytne té poslední marné a mizivé šance tenhle „nápad“ na totální genocidu zhatit. Prachobyčejná zvědavost mě donutila tuhle knížku otevřít, není (vlastně do nedávna nebyl) to žánr, který bych tak úplně běžně četla, každopádně před časem jsem z domácí scény vyzkoušela už pana Kulhánka a tohle setkání dopadlo výborně, takže jsem si nemohla nechat ujít ani dalšího z osobitých domácích autorů drsných akčních příběhů z postapokalyptické budoucnosti. Ze zvědavosti jsem přečetla první stránku a nebudu lhát ... „probrala“ se až na té poslední :-) ... že mě to takhle pohltí jsem vůbec nečekala, i mé druhé setkání s tímhle žánrem dopadlo na výbornou :-). Autor téhle exkluzivní brakové literatury překvapil ... navzdory tomu, že se na můj vkus až moc čvachtáte neustále v něčích vnitřnostech a to nemluvím o krvi, bylo to vynikající čtení, v rychlém spádu se míhá kontrast zmaru radioaktivního světa, ale hlavně lidské civilizace s lehkým vtipem a erotikou, a dokonce (překvapivě) místy s lehkým filozofickým podtextem (alespoň já ho tam vnímala) ... nebudu zapírat, chytlo mě to a nepustilo ... odpočinula jsem si u toho a odreagovala se ... a navíc, začala jsem shodou okolností dvojkou v sérii, a i když se to dá číst samostatně, teď už chci vědět, co bylo před a po ... takže se s plukovníkem Michálkem určitě ještě potkáme ... těším se :-). A abyste věděli, na co se můžete těšit, dovolím si ještě malou ukázku, pár japonských přísloví ... a trochu polštiny :-) ... „Výrazné ztráty na životě – fráze jako tahle se draly do mých myšlenek ... to je to první, co se každý velitel naučí – nenazývat věci pravými jmény. Lidé neumírají, ale dochází ke ztrátám na životě. Stejně tak není nepřítel pozabíjen, ale eliminován, případně zneškodněn, nebo město není vypleněno, ale jeho vojenský potenciál byl výrazně omezen.“ „Napjal jsi tětivu? Tak střílej!“ (japonské přísloví) „Vstoupíš-li do vesnice, řiď se jejími zákony.“ (japonské přísloví) „... myslím, že to byl náš nejšťastnější den v životě, hlavně proto, že jsme netušili, co všechno ještě přijde ...“ „Czerwone korale, czerwone niczym wino Korale z polnej jarzebiny I lzy dziewczyny i wielkie lzy ...“ „O čem byla ta píseň, na kterou jste tancovali?“ „O vášni a o lásce, ale hlavně o věcech, které v té písni nejsou.“... celý text

Deník nalezený ve vaně 1999, Stanisław Lem

„... když všechno záleží na tom, jak se na to díváte ...“ Byla to vlastně taková až surreálná „exkurze“ do světa budoucnosti, do světa, kde ztratil svou moc nám tak dobře známý „kult Kap-En-Thaalu“, který se opírá o složitou síť korporativních rituálů a institucionálních obřadů, založených na „vlastnictví“ ... tenhle svět už tedy neexistuje ... ovšem, není to žádná extra výhra ... nové „pořádky“ nejsou o moc lákavější ... vážně jsem si říkala, že Stanislaw Lem se vydal novým směrem a nechal se inspirovat surrealisty :-) ... protože svět, ve kterém se ocitnete je jak z hodně odvážného surrealistického snu ... jenže nejhorší na tom je, že myšlenka takového světa, až zas tak snová není ... má reálný a dost hrozivý základ ... tudíž, nakonec zjistíte, že pan Lem až zas tak moc „nesnil“, spíš systematicky zanalyzoval situaci, která by mohla nastat, kdyby ... Možná Vám tahle variace představ o budoucí generací, ale taky o jejich představách o nás, přijde trochu úsměvná, jenže, když se nad tím zamyslíte, ono to zas tak k smíchu není, podívat se na náš svět tak, jak by se na něj mohly pravděpodobně dívat hodně vzdálené budoucí generace ... a ještě horší pak je dívat se na ten jejich „možný“ svět ... spíš z toho pak mrazí ... U mě pan Lem opět boduje, výborně napsané a do detailu promyšlené a navíc, jako bonus, díky až snové atmosféře, čtivé až s neuvěřitelnou lehkostí, prostě se jen tak posouváte od jedné fantaskní představy ... k další :-). „Na chviličku jsem zavřel oči... hodně bych dal za vysvětlení, jestli se má situace zlepšila. Připadalo mi, že ano, ale k tomu ano bylo až příliš výhrad ... instrukce až příliš připomínala zápis mých pohybů uvnitř Baráku ... a Erms sám přiznal, že náš rozhovor nemá doslovný význam, ale je šifrou, ... jakýmsi vztahem k jiným, přímo nepojmenovaným významům, které se nad ním neviditelně vznášejí. Ale úplně nejhorší bylo, že ... v hloubi duše začínal pochybovat o samotné existenci instrukce ...“... celý text

A každé ráno je cesta domů delší a delší 2018, Fredrik Backman

„Jestli tohle nakonec není nejlepší věk ze všech? Pomyslel si stařec při pohledu na svého vnuka, který je přesně tak starý, aby už chápal, jak svět funguje, ale zároveň ještě dost mladý na to, aby to odmítal akceptovat ...“ Je spousta životních situací, kdy si přejeme být znovu dítětem a odmítnout akceptovat běh událostí ... s jednou takovou se v téhle knížce, která vlastně vůbec neměla být knížkou, jak píše v úvodu sám Backman, vypořádává i autor ... navzdory tomu, se Vám do rukou dostal citlivě napsaný, komorní minipříběh, ve kterém se po svém vyrovnává s tím, ... když se vytrácejí vzpomínky dřív, než z vás vyprchá život ... ... když fantazie to někdy vzdá dřív, než tělo ... ... protože občas potřebujete své myšlenky vidět zapsané, abyste pochopili ... co cítíte, když váš život, nebo život někoho vám blízkého, začne připomínat četbu knížky, ve které chybí stránka ... a zrovna ta nejdůležitější ...... celý text

Mrtvý holky 2007, Miloš Urban

„Nejhrůznější je ... nevyřčená skutečnost.“ Miloš Urban opět nezklamal :-), v deseti povídkách mě provedl svým zvláštním osobitým světem, ve kterém podivínské postavy trpí nejrůznějšími úchylkami a podivné okolnosti vedou k podivným nedorozuměním. V knížce najdete deset příběhů, ve všech smrt a násilí, v každém pak trochu jinak, Urbanovi se podařilo zachytit snad všechny podivnosti života :-) ... a tak můžete pozorovat, jak se postupně podivnost mění v úchylnost až nakonec ve zlo ...propracujete se od „pouhé“ úchylky, k neobvyklému násilí, pak skrz zdánlivou smrt až k zvrácené a brutální vraždě. Navzdory výše uvedenému, a to se mi na Urbanových textech líbí asi nejvíc, vás budou vší tou hrůzou, nadpřirozenem, případně jen disharomonií, provázet vlastně poetické texty, nechybí romantické kulisy starého zámku, opuštěného lesního altánku, nebo pohanských obřadů ... s tím je pak spojená unikátní, zvláštní, osobitá snová atmosféra, podle ní Urbana určitě poznáte ... a navíc příběhům to dodává na bizarnosti :-). „Holka les probudí, něco v něm zažehne...“ „To bylo doufám naposled. Protože jestli mě nenecháš na pokoji, zabiju tě už doopravdy.“ Já naopak doufám, že to naposled nebylo ... určitě ještě znovu zajdu, na návštěvu do Urbanova světa, když se totiž podívám kolem sebe po tom našem současném neromantickém světě ... motivů, různých podivínských postav trpících nerůznějšími obsesemi se určitě najde dost :-), takže pan Urban bude mít určitě o čem psát :-). A navíc, nebo především, já mám prostě, stejně jako Makropulos, Urbanovo psaní taky ráda :-).... celý text

Povídky nejen o psech 1990, Jan Werich

V téhle pokročilé podzimní době se docela běžně může stát, že váš den bude opravdu typicky melancholicky podzimní, plný deště a pochmurné nálady, kdy se vám nic nechce, jen zalézt domů a nic nedělat ... tak přesně pro takový den se tahle útlá knížečka, akorát na jedno odpoledne, hodí ... když ji totiž otevřete, „dýchnou“ na vás slova ... „ovane“ vás příjemná atmosféra ... a v jejím oparu pak budete v poklidu číst ... slova promlouvající do duše i o duši, ... nejen té psí, ale hlavně té naší lidské, ... a pak taky to je trochu o pohádkách :-). Vezměte třeba takovou Pohádku o pohádce, ...kde všude ta se octla :-) ... „U nejnižššího tiskáka a ten jen nad pohádkou vrtěl hlavou a podal ji vyššímu tiskákovi, který nad pohádkou také vrtěl hlavou, a ten vyšší to podal ještě vyššímu a tak to šlo pořád dál, až to došlo k nejvyššímu tiskákovi tiskárena patiskáren, a ten bouchl do stolu a četl vztekle nahlas“. Já četla sama a potichu, ale víte co? ... docela ráda bych si tyhle povídky poslechla namluvené přímo panem Werichem, ... jeho, pro mě tak příjemným hlasem, který hladí ... moc ráda bych tak poslouchala třeba tohle krásné vyznání našim čtyřnohým přátelům :-) ... „Milý Broku, ... chtěl bych Tvým prostřednictvím poděkovat celému psímu rodu, za lásku a dojemnou věrnost k nám, lidem, kteří někdy mě tak napadá, kteří si možná ve své většině tolik lásky a věrnosti ani nezasluhujeme.... Vy psi máte kliku, řečeno hovorově ... my lidé, než někomu podáme ruku, chceme vědět, odkud je a kdo, byl jeho otec a odkud, co dělala jeho matka, co si myslel její otec o své matce ... a mnoho jiného chceme vědět. Vy psi o nás chcete vědět velmi málo, ale konkrétně. Váš pohled říká: Máš mě rád? Dáš mi najíst? Smím tě bránit? Půjdeme ven a bude švanda? ... A to je nejkrásnější: Jak vy umíte vítat, upřímně a s radostí.... Voláte celou svou bytostí: Buď vítán doma, sláva, že ses vrátil! ... Umíte sdělit pocit domova jako nikdo. ... A za to vás mám taky rád.“ ... a za to Vás mám taky ráda, pane Werichu :-).... celý text

Rýmované komentáře 2013, Karel Kryl

Karel Kryl je u nás doma známý především jako písničkář a básník, úmyslně jsem použila slovo písničkář na prvním místě, protože tak je tu nejznámější, je ale především básník, a to velice trefného slova. A to není všechno, Karel Kryl byl také cíleně a velmi přesně mířící komentátor, nejen politického, spíš se hodí říct společenského, dění. Krylovy texty totiž úplně bez problému obstojí i bez hudebního „podkladu“ :-). V téhle útlé, tematické knížečce, která se věnuje jen krátké etapě Krylova působení právě jako komentátora, žurnalisty působícího víc jak 20 let v rozhlase, přibližně mezi lety 1980-1990, máte možnost seznámit se s jeho trefnými a přesnými komentáři ... a i když Kryl míří velmi kriticky do naší společnosti ... nemůžu si pomoct, i ta jeho kritika je stále tak poeticky znějící :-) ... a co je důležité ... všechny ty verše, jsou nadčasové, možná spíš bohužel, se tak lehce trefují i dnes ... „Západem cloumá nejistota a klesá cena oběživa, Burza – zas jednou – neduživá A proletáře tlačí bota, Když mění dolar za dináry. Číňané mění premiéra, Francouzům chudne Riviéra, neb dělník lítá na Kanáry. Afrika chcípá z podvýživy, Gorbačov čeká na Godota. Jen u nás – jásot Karla Gotta ...“ /listopad 1988/ „Čas scelil rány. Jizvy ještě bolí. Opilý Lautrec kreslí na ubrusy václavské kopí s pláštěm Jana z Husi v době, jež ještě věří na symboly...“ /listopad 1988/ „Nad zemí prodanou větry až přivanou oblaka, zelená z žíravin, vlasy tvé havraní uchopím do dlaní: z prstenu zaplane vltavín, snítka nachových plodů rozčeří vodu – navzdory – posté pak na břehu vzroste rudý trs jeřabin.“ /srpen 1988/ „Táž hudba ve vzduchu jenž plný exhalací. Pro chudé na duchu vždy totéž pro legraci – a vždy kus za kus. Tíž hlupáci hloupost chválí. I země skoro táž, nad níž se nebe klene. Snad jednou rozmotáš to klubko zauzlené nebo ho upustíš – někam se zakutálí ...“ /květen 1989/... celý text

Čistá duše 1998, Sylvia Nasar

Tak nejprve musím předestřít, že jsem nekritická obdivovatelka matematika Johna Nashe, takže při hodnocení téhle knihy rovnou říkám, jsem pod vlivem výše uvedeného :-). „Není až tak důležité, aby hráč dělal vše pro skupinu, jíž je součástí, ale aby dělal to nejlepší pro sebe a pro skupinu.“ Postřehli jste ten zásadní rozdíl? :-) ... právě jste se seznámili s teorií, která zahýbala celým pojetím matematiky posledních 150 let, která rozhodujícím způsobem ovlivnila zejména moderní ekonomické teorie a navíc, svému autorovi, Johnu Nashovi přinesla Teorie her v roce 1994 Nobelovu cenu. Knížka, kterou máte v ruce přináší skutečný příběh o Johnu Nashovi, je to příběh výjimečného, ale taky nepřizpůsobivého muže, pro něhož je okolní svět plný výzev, a jehož úkolem, je převést je všechny do řeči matematiky, obalit všechny ty vztahy kolem sebe do vzorců, jež vykazují ... jinak řečeno, jednoznačně a exaktně pojmenovat „pravidla hry“ :-) ... muže, pro něhož je zároveň velmi těžké, téměř na hranici nemožnosti, popasovat se se společenskými konvencemi, navíc, jak všichni víme, Johnova mysl je nemocná. Nash se svou nemocí, schizofrenií, skutečně statečně bojoval celý život, pokoušel se léčit klasickými léčebnými metodami, pomocí medikamentů, které se běžně na schizofrenii užívají, problém ovšem byl, že s mizejícími halucinacemi mizela i Johnova schopnost „vidět věci neviděné“ ... řešit složité, abstraktní matematické problémy a teprve vysazení léků mu navrátilo „čistou mysl“, ovšem i jeho imaginární „přátele“ ... John Nash se, díky svému výjimečnému talentu – umět řešit problémy, ať už jsou jakékoliv, své nemoci postavil ... měl důvod myslet si, že i tento problém lze vyřešit ... jeho jedinečný talent mu totiž pomohl ... přijmout skutečnost ... vytřídit fakta a tak rozpoznat skutečnost a díky tomu se naučit se svou nemocnou myslí žít, řekněme, ve stavu příměří :-) ... po asi třicetiletém boji s přeludy totiž jako jeden z mála zvládl projevy paranoidní schizofrenie. „Šel jsem po schodech k nám, a potkal muže, co tam nebyl. Ani dnes tam nebyl ten muž, ach, kéž by zmizel navždy už.“... celý text

Tajný život knížete z Musaši 2016, Džuničiró Tanizaki

"Dávná vzpomínka na vůni mandarinek ..." "Stalo se to na jaře roku 1555 ve 24 roce éry ... toho a toho ... na slavnostní hostině spojené s obdivováním třešňových květů, pod plně rozkvetlými sakurami ... a znenadání odněkud přiletěl šíp ..." Středověk, Japonsko, samurajský svět ... pro mě velmi, velmi exotická, tajemná, zvláštní až děsivá kultura, do které se mi nepodařilo moc proniknout ... možná jsem jen na chvíli zaměřila svůj pohled stejným směrem, prostě jsem se jen podívala odkud ten šíp přiletěl ... ... to, co jsem zahlédla nahánělo strach ... nebo spíš ... podobalo se panice :-) ... právě jsem si uvědomila, že jsem se ocitla uprostřed hodně drsné samurajské vojenské společnosti ... a já přitom chtěla dál sedět pod tím třešňovým stromem :-), pochopila jsem, proč pro tuhle společnost platí přísná zásada oddělování obou pohlaví ... není to zrovna jemnocitný svět, právě naopak, moc se s tím nepářou, hlavy tu létají z krku jak odpálené golfové míčky ... ... a navíc, zvláštní, podivný, či podivně zvrácený, kníže Musaši ... drsný samuraj se zvrácenou myslí a podivnými choutkami ... "v jediném okamžiku se před ním náhle zjevil ... bizarní svět, zcela vzdálený skutečnosti" ... naplněný bitevní vřavou a zvukem válečných bubnů ... ... a pak je tu jako protiklad svět květinových zahrad ve kterých kvetou a krásně voní sakury ... "A chlapec se opájel divokými představami a v duchu si maloval fantastický obraz v němž byl jen hlavou ... ale při plném vědomí ... v tu chvíli jeho rozkoš dosáhla vrcholu ..." A tak jsem pochopila, že cílem tohoto vyprávění nebylo vychvalování hrdiny, odvážného samuraje ... ale objasnění oněch divných představ :-), překlopýtala jsem kvůli tomu přes ohromnou hromadu uřezaných hlav a temných stavů Musašiho mysli, jen občas se zastavila v malé oáze poetických popisů ... třeba u "sluncem zalité kamenné zdi přímo pod palácem", kde máte jedinečnou šanci pohlédnout vzhůru ..."k jasné podzimní obloze", a pochopila, že pro mě to je asi jediná přístupová cesta do tohoto světa, kde cítím pevnou půdu pod nohama, kde se cítím poměrně bezpečně ... ale hlavně příjemně :-) ... zbytek je totiž neprobádaný a pro mě dost neprostupný terén, a když jsem tohle pochopila, tak mě tahle exkurze začala bavit, už jsem se totiž nesnažila nakouknout za každý roh a propátrat všechno, ... co objevím, ... zůstala jsem ve své komfortní zóně a nadzvedávala jen ty kameny, které mě nějakým způsobem oslovily či zajímaly :-) ... takže ve výsledku to nakonec nebyl ztracený čas, každopádně jsem vstoupila na pro mě naprosto neprobádaný terén a zjistila, že zas až tolik pochopit svět samurajů netoužím :-) .. a že zajímavými se mi jeví spíš ty japonské zahrady a krásné a tajemné a taky dost intrikářské, dámy, co se v nich prochází a žijí ... ve světě odděleném a přitom zvláštně, jedinečným, pro nás dost neuchopitelným, způsobem propojeném s tím mužským ... "Což mohu zapomenout na záplavu vlasů ve spánku rozcuchanou?" Pěkné verše, ovšem pod zorným úhlem knížete Musašiho ... dosahující dost bizarních rozměrů :-).... celý text

Co Bůh? Člověk? 1934, Bedřich Bridel

„Nic nejsem, ani stínu stín, ani nějaká barva, nic nejsem, pro mou vinu ... Vrcholné baroko, jeho tajemná ... mystická atmosféra, umění ... bohaté, zdobné, uchvacující smyslová (a smyslná) nádhera barokních chrámů ... prostředí, ze kterého vzešla meditativní a lyrická báseň Bedřicha Bridela. Text je to veskrze existenciální ... člověk ... hledající svou roli ve světě, smysl svého bytí ... Občas asi není na škodu podívat se na sebe trochu jinak ... jako na člověka slabého, malicherného a v měřítku světa, natož Boha ... nicotného :-). ... ňáké zdání, ňáká larva. Neb jestli mě tvářnosti zbaví Bůh, tehdy znamení ani stínu jakosti, ani nebude myšlení. Jako bych nikdý nebyl, všecko se o mně zavrhne, na světě ničímž nebyl, jako voda se zalehne. Zdání budou než prázdná, všecko umlkne, zaletí, zmínka nebude žádná, nebude ani paměti.“ A položit si ty samé otázky ... "CO BŮH? ČLOVĚK? Kdokolivěk? Co já? Co ty?"... celý text

Co se děje se světem? 2016, Václav Cílek

„V půdě a životě rostlin, popásajících se stádech a bzukotu včel je totiž něco věčného.“ Eseje pana Cílka jsou pro mě srdeční záležitostí, obdivuji široký záběr, přehled i odbornost tohoto pána :-). Řekla bych, že se v téhle literární formě, na hranici mezi literaturou a odborným textem přímo našel. Pro mě je to rozhodně radost, číst Cílkovy odborně i lidsky zajímavé a přitom tak poetické texty. Co tedy objevíte, pokud nahlédnete do Cílkovy knížky? Texty hodné zamyšlení a přitom jemně drnkající na lyrickou strunu. Texty – eseje, které se díky své formě, postavené na individuálním stanovisku, pohybují mezi subjektivním pohledem a odbornou realitou. Texty, které se pěkně čtou, v popisných částech lahodí duši a v obrazových i oku :-), ale hlavně jsou osobité, svými tématy dokážou oslovit, nabízejí prostor k zamyšlení. Proto jsem si pana Cílka zařadila do jedné linie vedle Jana Kellera, Stanislava Komárka a Erazima Koháka, filozofů, ekologů, sociologů, ale především zajímavých osobností dívajících se podobným směrem :-). Proto je pro mě pochopitelné určité znepokojení ... s jakým pan Cílek sleduje současné civilizační procesy, během kterých „získáváme mnoho nových dovedností, ale zároveň ztrácíme lyrický cit, jehož praktickou částí je třeba pěstování květin a teoretickou třeba čtení poezie“, ... nad tím, jak si učitelé stěžují, že je stále složitější dnešní znuděnou generaci něčím zaujmout, ... s jakým se pan Cílek dívá na současné návrhy řešení chronických ekonomických krizí, protože se domnívá, že řešení čistě za pomocí nových důmyslnějších a chytřejších ekonomických nástrojů, prostě nestačí. Proto je pro mě pochopitelný i nadhled a mírný optimismus ukazující cestu ... jako směsici velice starých a velice nových postupů ... „těch starých, protože se za ta staletí či tisíciletí prostě osvědčily a těch nových, protože šetří čas a energii a umožňují nevídané věci, jako třeba v případě filtrování vody“, ... jak jít hlouběji, zajít ještě mnohem dál, hluboko do sféry kultury, protože je to právě kultura, která „je založená na způsobu, jak vnímáme svět“, ... a tedy, že dlouhodobě a udržitelně příznivá cesta nastane, až si budeme vědomi „podhoubí světa, tedy jeho vzájemné provázanosti, protože ekonomická krize pravděpodobně není o penězích, ale o nás samých. Má kulturní kořeny a odráží to, jak vidíme svět“, ... jak přestat „znásilňovat čas a pochopit to správné měřítko, ve kterém se dá žít a rychlost s jakou se toho dá dosáhnout“. „Příliš vysoký strom se může vyvrátit, ale i žít chráněn jinými pralesními tvory.“ „Angličané milují mohutné libanonské cedry pro jejich schopnost žít dlouho a ve vichřicích času sílit pomalu, ale tento obdiv nepřenáší na rychle rostoucí a snadno se rozpadající topol. Jenže my žijeme spíš v době topolů než v době cedrů.“... celý text

Letní lži 2017, Bernhard Schlink

K Letním lžím jsem se dostala až skoro v půlce podzimu, možná to byl ten důvod, proč jsem z nějakého důvodu nebyla tak úplně spokojená. S přibývající tmou začíná pro mě období, které mám z celého roku ráda nejméně, jsem poměrně činorodý člověk, i přesto v tomhle období prostě potřebuju spíš nějakou tu vzpruhu a na melancholickou notu se proto napojuju spíš neochotně :-) ... když praží slunce a povalujete se u vody, popřípadě někde v chládku usrkáváte studenou tekutinu a čtete si, je to jednodušší, všechna ta slova si zas tolik neberete :-) ... takže by se mi asi tahle knížka plná zajímavých, dobře čitelných a vlastně podmanivých příběhů, ukazujících lásku mezi lidmi různými způsoby, četla opravdu v létě asi lépe, nebo spíš snáz? V téhle knížce totiž najdete sedm příběhů, složitých a propracovaných, které všechny souvisejí nějak s láskou, kdy život hlavních postav (povětšinou to jsou muži) ve všech povídkách má vždycky něco společného s minulostí a zázemím, a vesměs všichni cítí nějakou potřebu ze svého života „utéct“ nebo prostě něco změnit, muži mají dost často pocit, že je čeká něco nového pro co musí opustit to předchozí, většinou jsou nějak nespokojení, cítí se nevyužití zklamaní, že nevyužili svých příležitostí, a tak podobně ... a všechny příběhy jsou nějak spojeny s životní lží, se kterou musí žít, nebo kterou zažívají ... lež tu má mnoho různých podob. Zaujalo vás to? Mě taky :-) ... proto jsem se do knihy taky pustila ... a velice záhy zjistila, že se tak úplně neumím naladit na stejnou notu ... vesměs všichni ti hlavní protagonisté mně něčím iritovali, dráždili a rozčilovali :-) ... a každý trochu jinak a přesto měli něco společného ... a to je asi to, co mě popuzovalo nejvíc ... všichni (bez výjimky) si neustále něco představovali ... co by kdyby ... a vždy by to mělo vypadat jinak, než jak žijí ... takže vlastně největší lži, které se dopouštěli byla ta, které se dopouštěli sami na sobě, lhali si vesměs do vlastní kapsy ... všichni, i ti, kteří si své představy táhli životem jako životní břemeno, i ti, kteří se tak nějak usmířili se světem, a s životem ve kterém žili ... Všechny postavy tu prostě lžou ... většinou (vždy) proto, že se bojí ... toho, co by se stalo, kdyby ... a tak se nemůžou rozhodnout ... tápou životem jako bludištěm a netuší, jak dál ... Ale hlavně, vůbec si neuvědomují, že lží ubližují nejen těm druhým, ale hlavně sami sobě ... tak to mě na všech těm mužích v hlavní roli ... asi popuzovalo :-) ... Jediné, co mě vždycky na konci smířilo byly otevřené konce příběhů :-) ... nevíte ... a závisí to na každém z vás, čtenářů ... jaký osud jim přiřknete ... a v tomto případě se mi to velmi líbilo ... mohla jsem se tak alespoň trochu konfrontovat a vypořádat s muži, kteří se tak úplně jako muži nechovají, tedy, každá žena to má asi jinak, ale mně se líbí, když za muže hovoří činy :-) ... a muži v těchto příbězích byli až okatě příliš emocionální, nechávali se ovládnout ženou, byli okatě příliš nerozhodní a celkově budili dojem, že jsou slabí, na rozdíl od partnerek, které ve většině příběhů byly ženy sebevědomé, rozhodné, ambiciózní a taky trochu nepřizpůsobivé, prostě silné ... popravdě řečeno, i s tím jsem se musela vypořádat ... po svém :-) ... musím přiznat, že ani to mi nijak sympatické nebylo ... ono se pak na druhou stranu ani nemůžete divit, že takoví muži, když je konfrontujete s důležitým rozhodnutím, udělají, to, co udělají ... opouštějí ženy, ničí vztahy ...a prostě utíkají :-). Příběhy z pera Bernharda Schlinka jsou psané, jak už jsem napsala, čtivě, dobře se čtou a určitě vás zaujmou, jsou propracované, jdou do hloubky, určitě o nich budete přemýšlet a určitě vaše emoce nenechají chladnými, ať už v pozitivním, či negativním smyslu, každý to má asi jinak (a v každém zanechají jiné pocity) ... věřím, že na některé čtenáře budou mít třeba úplně opačný efekt, jejich melancholická nota jim přijde příjemná a uklidňující ... a v tom je nejspíš jejich největší síla :-).... celý text

Pohyblivé obrázky 1996, Terry Pratchett

„Zeměplocha je tak neskutečná, jak je to jen možné, abychom přitom ovšem zachovali alespoň základ reality, který jí umožní existovat. Je dost skutečná na to, aby byla ve skutečném maléru.“ Základem celého toho maléru je, že lidé chodí špatným směrem, říká se totiž, „že všechny cesty vedou do Ankh-Morporku, největšího z měst Zeměplochy. No, alespoň je takové rčení, že se říká, že všechny cesty vedou do Ankh-Morporku. Není to ale pravda. Všechny cesty vedou z Ankh-Morporku, jen občas po nich lidé chodí špatným směrem.“ :-)  A jak je to s vámi? Pokud se tu spolu setkáváme, tady dole, u komentářů k Pohyblivým obrázkům, nejspíš jste se taky vydali špatným směrem :-) ... no, ale když už se to stalo, prostě se do Ankh-Morporku mrkněte :-) ... jen dávejte dostatečně pozor, je to samozřejmě na vlastní nebezpečí a až poběžíte zrychleně pryč, nezapomeňte se vyhnout i ceduli Holy Wood ... protože tam to všechno začalo ... „Jsou to reakcionáři ... nadutí kouzlokrati! ... Co asi tak vědí o nezadržitelném pokroku? Vůbec je to nezajímá! Všichni do posledního mohli něco takového vymyslet už před léty, a vymysleli? Ti určitě! Jen si pomyslete, co všechno můžeme dát lidem - můžeme dosáhnout toho, že budou žít mnohem… no, řekněme spokojeněji. Možnosti jsou nesmírné.“ „Myslím, že vím, co by lidé chtěli ...“ Aťsepicnu to ví opravdu naprosto přesně, „ ... chtějí atrakce! Efektní podívanou! Růžové brýle!“ A tak se to stalo, všechny ty, „mimo hranice vesmírů ležící ... syrové, nezpracované reality typu: co by bylo, kdyby bylo - nejlepší by bylo, kdyby bylo - kdyby bylo, tak by nebylo a bylo by - prostě všechny ty divoké myšlenky a nápady, které se vytvořily a zase zanikly jako základní prvky ve vznikajících supernovách“ se prodraly chatrnými ochrannými stěnami opotřebovaného světa a ta pravá realita ... tak ta prostě utekla pryč :-). Pokud tedy nemáte až neuvěřitelnou schopnost vstřebat každý šok a vzpamatovat se z nejneočekávanějších událostí, dávejte si dobrý pozor... a mějte taky na paměti, že to s čím jste se tu setkali, je jen „kouzlo Holy Woodu. Není to žádná magie ... protože, magie, to jsou samé pověry a humbuk. Ne. Tohle jsou jen kouzla pro obyčejné lidi.“ :-) „Aha, odpad světa změníme ve zlato a takové ty věcičky,“ usmál se Viktor. „Ne světa, ale světla, mládenče. S odpadem světa to nefunguje. Ale světlo ve zlato…“ ... to už je jiná, a nejlíp by vám to nejspíš objasnil pan Silverfish, je totiž alchymista, ale asi úplně nejlíp by vám to mohl objasnit Kolík Aťsepicnu ... protože to je jeden z těch vzácných lidí, kterým to myslí v přímkách ... rozumějte, „většina lidí totiž myslí cik cak. Tak jejich myšlenky například začnou: „Hrozně by mě zajímalo, jak bych to udělal, abych byl hodně bohatý,“ a pak pokračují úplně jiným směrem třeba: „Co bude asi k večeři,“ nebo: „Kdo by mi tak ještě půjčil pět tolarů?“ Aťsepicnu má ovšem ten vzácný dar najít cílovou myšlenku, tedy, najít tu myšlenku, která uzavírá myšlenku prvotní, v tomto případě „konečně jsem hodně bohatý“ a pak ji dokáže spojit přímkou a navíc ... pak podle ní pomalu a trpělivě postupovat, dokud nedojde na konec ... samozřejmě, ne že by to pravidelně fungovalo. „Jak už tolikrát zjistil, v celém tom procesu se pokaždé objeví nějaká malá, ale životně důležitá chybička. Většinou ji představuje až podivná nechuť lidí koupit to, co se jim Kolík rozhodl prodávat.“ ... jenže to Kolíka nezastaví, postupuje opravdu neúprosně tím správným směrem ... a tak se na obzoru rodí ... reklama :-). Když si pak později Viktor promítal těch posledních pár minut, skoro nic si z nich nepamatoval. To už tak někdy bývá. Mějte prostě na paměti, že okamžiky, které změní váš život, přicházejí většinou rychle a neočekávaně ...  „Opravdu to chcete vědět? Chcete vědět, jak to všechno funguje?“ „No, ano, já -“ „Víte, mnoho lidí je tak obyčejných a nudných,“ pokračoval Silverfish. „Ukážete jim například takový malý zázrak, jako je obrázková skřínka, a oni řeknou jenom ,oh!‘. Nikdy se vás nezeptají, jak to funguje. Nezajímá je to.“ „No ano, ale je to pořád ta nejlepší věc, která se kdy stala,“ konstatovala Ginger věcně. „Asi ano… poslyš, myslíš, že bychom se mohli jít najíst?“ zeptal se Viktor. „Těžko. Každou minutu nás poženou na plac,“ zavrtěla Ginger hlavou. Viktor si to myslel. Jenže on se zatím proloudal životem celkem šťastně, i když to vždycky dělal takovým tím nenápadným a pomalým způsobem, jak to sám uznal za vhodné, a neviděl teď důvod, proč by měnil svůj životní styl. „Pak budou muset křičet hodně nahlas,“ oznámil jí ... Ano Zeměplocha je neskutečná, tedy především ... neskutečně lákavá ... asi jako párky, co prodává Aťsepicnu „... voněly hezky. Vždycky voněly hezky. Ale pak jste se do nich zakousli a znovu a znovu jste zjistili“ .. že chcete další a další ... „Aťsepicnu vycházel z poučky, že lidé, kteří k tomu dostanou dost osmažené cibulky a hořčice, snědí všechno.“ ... fakt to funguje :-) ... ať mi na Zeměploše podají cokoliv ... mám chuť na všechno ... znovu a znovu :-). Tak dobrou chuť :-).... celý text

Půjde to! : breviář 1947, Jiří Solar

To snad ani nejde dát nízké hodnocení ... sem tam vtipným, sem tam moudrým, sem tam milým, sem tam motivačním, sem tam úsměvným a rozhodně optimistickým ... životním postřehům :-). Magnet "Každý je magnetem toho, nač myslí. Na sysly mysli a budeš syslí. Slunce nos v duši a budeš sám svítit! Na propast mysli - a budeš se řítit! Každý si přitáhne, co v srdci nosí. Kdo seje úspěchy, úspěchy kosí, ostrouhá kolečka ten, kdo si hoví. Nebe vždy pomáhá optimistovi!"... celý text

Kluk z kostek 2017, Keith Stuart

„Co Sam? Kolem téhle věty se točí naše životy. Sam, planeta starostí a zmatku ...“ Samův svět ... obrovský motor, který musí fungovat určitým způsobem ... předvídatelně, aby se Sam mohl cítit v bezpečí. Tohle je alfa a omega, základní pravidlo – svět, jako systém. Druzí, lidé, kteří se pohybují v jeho světě, s jejich nepředvídatelným chováním, jsou pro Sama jen chyby v systému, a pak jsou tu samozřejmě i další lidé, řekněme přátelé, podle Sama bychom je mohli definovat jako „lidé, které tak nějak snáší“ :-). V téhle knížce máte jednu z mála šancí podívat se na svět trochu jinak, určitým osobitým způsobem, vlastním pro lidi s poruchou autistického spektra, podívat se, jaké to je: ... když je svět jednou velkou hádankou ... v příběhu, který máte před sebou, bohužel nejen pro autistického Sama, ale i pro jeho otce, protože pak už není žádným velkým překvapením, že problémy, kterých je spousta, narostou přímo do obřích rozměrů, ... když je svět jen napodobeninou ... kde se všechno děje tak nějak automaticky a znovu říkám, bohužel nejen pro Sama, ale i pro jeho otce, protože pak totiž vůbec není překvapením, že problémy narostou do obřích rozměrů. Alexovi to trvalo dlouhých 8 let, než alespoň trochu pochopil, ... že svět jako systém, který musí určitým způsobem fungovat, vlastně není až tak odlišný od toho našeho, ... že ta propast není nepřekonatelná, ... že tam vlastně možná ani žádná není,  ... že možná stačí podívat se na společenský systém jen trochu jinak – protože pak uvidíte, stejně jako Alex, že se vztahy to máme podobně vlastně všichni ... podívejte se dostatečně zblízka (použijte klidně drobnohled) ... a uvidíte, že i valná většina našich vztahů funguje a vychází ze zvyku, zvyklostí, konvencí ... tak schválně, projděte si jednotlivé interakce: „... ptáme se, jak se kdo má, ... říkáme klišé, jako že se musíme potkávat častěji, ... smějeme se blbým vtipům, a přitom ve skrytu duše víme, že jsou to jen kecy ... série opakujících se společenských tiků“ :-) ... jediný rozdíl je, že když se narodíte s autismem, nedostane při narození příručku, jak to všechno funguje, takže když všichni kolem hraji tuhle velkou hru, lidé jako Sam jsou nuceni pochopit ji za chodu, pravidla nedostali ... Alexovi trvalo dlouhých osm let, než alespoň trochu pochopil, ... že úlohou rodiče je být příručkou ... vysvětlovat pravidla, pořád dokola, a to i v případě, že Samovi některá nebudou dávat nikdy smysl, ... že problém má hlavně on, že věta: „Já vím, jenže ...“, tu prostě neplatí, že něco musí udělat, hlavně sám se sebou ... a že byl nejvyšší čas přistát na tvrdé podlaze. Bylo zajímavé sledovat, jak díky Minecraftu pustil Sam Alexe do svého světa, jak Alex dostal „druhou šanci – hrát se svým synem“ :-) ... šanci na další dobrodružství. Bylo zajímavé sledovat, jak první, kdo to pochopil, byl Sam, že „při dobrodružství je normální přicházet o věci“, a že to nevadí, protože „dobrodružství jsou nebezpečná, právě proto jsou to dobrodružství a ne procházky“ :-). A abych nezapomněla, taky bylo moc zajímavé sledovat Samovu mámu, která věděla, jak Samovi vysvětlit, jaký je svět – převést zážitky do jazyka, který používá a kterému rozumí. Zatímco Alex mlčel a vykrucoval se, máma dělala Google překladač :-), Alex k tomu potřeboval Minecraft ... vygenerovat novou krajinu a začít znovu ... i v životě. Alex totiž postrádá, jednu důležitou vlastnost otců (všech dětí, nejen těch autistických) ... být přirozený, uvolněný a schopný sdílení, vzájemné blízkosti, zato velmi dobře umí vršit komplikaci na komplikaci. Každopádně se jedná o knížku zajímavou, navzdory tomu, že je psaná z pohledu jednoho ukňouraného rodiče :-). Nemůžu se vyhnout srovnání s před časem přečtenou knížkou Marka Haddnona, Podivný případ se psem, kterou hodnotím minimálně o dva levely, vyjádřeno v herní terminologii :-), výš, tedy z 5* jsou jen 3, přesto stále zajímavé, *.... celý text

Brána osudu 2015, Agatha Christie

„Jen mě tak napadlo, jestli to není případ příčiny a důsledku ... když si někdo dá takovou námahu, i když se tím nepochybně taky bavil, aby vypracoval jakýsi kód a tajné sdělení ...“ „Řekněme, že by to byla pravda ... ať už to byl kdokoli ... víme, že nezemřela přirozeně ... a pak ještě ty další události ...člověk si jen prostě klade otázky ... mohl vědět něco, co pro někoho dalšího představovalo nebezpečí? ... a tak zemřel!“ Díky čtenářské výzvě jsem se seznámila s dalšími svéráznými postavami z pera paní Christie Pentličkou a Tommym, vlastně jsem o nich dosud neměla ani tušení, takže díky :-). Tahle knížka je poslední knihou již nežijícího autora a paní Christie ji psala v opravdu pokročilém věku, i to mě na ní zaujalo a smekám pomyslný klobouk, byla to dáma a navíc profesionálka :-), vystavěla, držíc se její spisovatelské „šablony“, opět zajímavý příběh, působící starosvětsky mile, hlavně díky hlavním postavám :-), a pak ani ne tak detektivně, spíš bych ho charakterizovala jako dobrodružný, no dobře, dobrodružně špionážní :-), příběh, ve kterém se pustíte po tajemné indicii a pátráte a pátráte, dokud neodhalíte :-) ... Možná je v tom kus nostalgie, možná taky proto, že jsem se seznámila s novými postavami, možná taky fakt, že i s posledním příběhem mě paní Christie překvapila ... mě se to, ostatně jako vždy, líbilo, a nemůžu jinak než 4*, pátou si nechávám, možná taky nostalgicky, pro pana Poirota :-). „Vrať se Hannibale,“ zavolal Tommy. „Na hřbitov nesmíš.“ Pokud by na to Hannibal reagoval, jeho odpověď by zněla: „Já už na hřbitově jsem, pane.“ Radostně pobíhal po hřbitově s výrazem psa, kterého vypustili do zvlášť příjemné zahrady.“... celý text

Nemusí být vždycky kaviár 1999, Johannes Mario Simmel

MENU Polévka z račích ocásků Teplé chlebíčky s lososem Svíčkové řezy se žampiony Pommes chips Pohár Jacques PŘI TOMTO MENU SE THOMAS LIEVEN STAL TAJNÝM AGENTEM „Je nám líto, ale musíme vás zatknout.“ Zlý sen tedy pokračuje, pomyslel si Thomas, řekl ovšem přátelsky: „Pánové, jste Francouzi! Víte, jaký je hřích rušit dobré jídlo. Smím vás poprosit, abyste s mým zatčením počkali, až se najím?“ „Můžeme zavolat šéfovi?“ požádal jeden. „V pořádku, monsieur. Šéf má jen jednu prosbu.“ „Totiž jakou?“ „Zda by snad mohl přijít a pojíst s vámi. Říká, že při dobrém jídle se všechno snáz projedná.“ Ráda bych Vás seznámila s neodolatelným sympaťákem, jmenuje se Thomas Lieven a je tajným agentem proti své vůli a taky milovníkem dobrého jídla a žen, a věřte mi, že své kouzlo má nejen pro ženy, on má totiž spoustu neodolatelných vlastností, které ocení i muži :-) ... „Jaký je to muž, myslela si… Jaký je to muž – o tom přemýšleli i nespočetní lidé, kteří Thomase Lievena poznali v uplynulých letech. Jací lidé byli oni, lze usoudit z toho, co Thomas Lieven miloval a co nenáviděl. Thomas Lieven miloval: krásné ženy, elegantní oblečení, starožitný nábytek, rychlé vozy, dobré knihy, kultivované jídlo a zdravý lidský rozum. Thomas Lieven nenáviděl: uniformy, politiky, válku, nerozum, ozbrojené násilí a lež, špatné způsoby a hrubost. V jisté době byl Thomas Lieven prototypem spořádaného občana, nepřejícího žádné intrice, se sklonem k životu plnému jistoty, klidu a pohodlí. Ale právě takového člověka vymrštil zvláštní osud – o němž se bude ještě podrobně vyprávět – z jeho dosud klidné dráhy. Ale příběh kdysi pokojného občana, jehož vášní je ještě dnes vaření a který se proti své vůli stal jedním z největších dobrodruhů naší doby, tento příběh je pravdivý.“ MENU Polévka lady Curzon Kuře na paprice Hlávkový salát „Klára“ Rýže Špikovaná jablka s polevou z vinné pěny Toast se sýrem TATO VEČEŘE VYNESLA 717 850 ŠVÝCARSKÝCH FRANKŮ Pro zájemce, recepty jsou k dispozici uvnitř této úžasné knihy, vlastně i recept, jak vydělat oněch 717 tisíc švýcarských franků, ten ale nedoporučuji :-) ... co ovšem velmi doporučuji, je tato mimořádná, vyvážená a po všech stránkách dokonalá literární pochoutka :-) ... díky čtenářské výzvě jsem jako druhé zastavení s panem Simmelem zvolila právě tuhle knížku ... a nejen, že toho nelituji, ale právě naopak, výborně jsem se bavila :-) ... svou pomyslnou laťku jste si, pane Simmele, u mě zvedl hodně vysoko :-) ... „Dejte mi, prosím, šéfa kuchyně… To je jedno, okamžitě ho vzbuďte!“ Za pět minut zvonil telefon. Thomas zvedl sluchátko: „Gaston? Tady je Ott. Právě jsem utrpěl těžkou ránu osudu. Potřebuji něco lehkého, povzbuzujícího. Udělejte mi jeden tomatový koktejl a pár kroket se sardinkami… Děkuji.“ „Zdráhám se uvěřit, že celý svět je blázinec!“ mínil Thomas Lieven. O rok později se už nezdráhal. A o osmnáct let později, když v noci v jednom luxusním hotelu v Cannes přemýšlel o svém životě, o tom byl přesvědčen. Celý svět je blázinec – to se mu jevilo jako jediná hluboká pravda, které se člověk v tomto století šílenství ještě mohl držet. A měl by!“... celý text

Ranhojič 2004, Noah Gordon

Je to už delší dobu (vlastně dost dlouho) co jsem četla knihy Noaha Gordona, Ranhojič a Šaman (ze série Dynastie Coleových vyprávějící o lékařské rodině díky níž „pocestujete“ napříč stoletími a celým širým světem), před časem se mi dostaly znovu do rukou, a tak jsem si je půjčila a znovu se vrátila na krátkou exkurzi ... ... s Ranhojičem do 11. století, do doby, kdy v zaostalé Evropě (nekulturní a temné Anglii, kde nad životem a smrtí vládne dost nemilosrdně církev), po pádu Římské říše surovém a nehostinném prostředí, ve kterém můžete v podstatě na veškerou, do té doby známou antickou lékařskou vědu, zapomenout, a kde zajišťovali jedinou „lékařskou péči“ potulní léčitelé a ranhojiči (bradýři, vlastně holiči, kterým se ostrá břitva občas hodila nejen na holení, ale taky k občasnému uříznutí patřičné části těla, která nesla známky nemoci, či jiného poškození a bez které se dalo žít, tedy, pokud jste daný zákrok přežili :-). Takže, veškeré v té době dostupné lékařské poznatky musíte hledat o dost dál na východ, skoro by se dalo říct na druhém konci světa (alespoň pro lidi té doby to tak jistě bylo), musíte totiž zavítat daleko na střední východ, do Persie, do tehdejšího centra rozkvětu a bohatství, a taky smyslnosti a rozmařilosti, protože právě tady se koncentrovalo také veškeré tehdy dostupné vědění, a kde vládla (díky osvícenému panovníkovi) vstřícnost k získávání nových poznatků a tedy i k rozvoji lékařství. Kde jinde byste pak chtěli hledat zakladatele moderní medicíny Avicenu, než právě tady, v centru všeho dění. Pro našeho hrdinu, Roba, je to splněný sen, učit se od mistra lékařského vědění ... pro nás, čtenáře, možnost prožít zajímavý, dobrodružný a napínavý výlet, zdroj poučení o válce a náboženském fanatismu (neodpustím si říct ... aktuální i dnes), a v neposlední řadě, možnost nahlédnout „pod ruce“ největším léčitelům tehdejší doby :-). PS: ... romantické duše si také přijdou na své ... mezi řádky objevíte samozřejmě i příběh o lásce, touláte se přeci smyslným orientem :-) ... takže přeji poučné čtení i příjemné snění :-).... celý text

O lásce, tichu i zradě 2012, Ivan Klíma

„.... když jsem z auta pozorovala, jak jste vyšel z kina, jak se rozhlížíte, protože mě doufáte ještě zahlédnout – pochopila jsem, že máme cosi společného – možná touhu, možná osamělost, možná očekávání ...“ Nebylo to špatné, vlastně to bylo docela fajn, číst tuhle útlou knížku povídek až minipovídek od Ivana Klímy, jsou krátké a čtou se velice dobře. Jenže, co si představíte pod „nebylo to špatné“ nebo „bylo to celkem fajn“, asi nejspíš takový lepší průměr, že? Jenže, ono to je právě trochu jinak, povídky pana Klímy nejsou průměrné (nebo možná jen některé), ono je to spíš tak, že některé jsou opravdu výborné a některé zas tak moc ne, že v některých příbězích jsem autorovi uvěřila každé slovo a v některých skoro nic ... Knížka se četla opravdu dobře, příběhy jsou to vesměs krátké až kratičké ... vypráví o pocitech, uvažují o lásce, o tom, co je v našich životech podstatné, o absurdnosti, o marnivosti, o tom, po čem toužíme, čeho můžeme dosáhnout, a naopak čeho nikdy nedosáhneme ... ukazují prostě všemožné lidské osudy. Hrdinové niterných příběhů se nacházejí na různých (často docela běžných) místech, setkávají se s různými (často docela běžnými) lidmi a taky se často dostanou do různých krizových (přesto docela běžných) situací, a my, čtenáři, je prožíváme s nimi, máme vždy možnost nahlédnout dovnitř, „číst myšlenky“, které směřují třeba k otázkám o smyslu života, o nestálosti lidské existence a pomíjivosti věcí, nebo o důvěře vs. nedůvěře k lidem. Jsou to většinou myšlenky plynoucí ze špatných zkušeností, a pak nějaká vnější okolnost nabourá dosavadní svět (zvyklosti a představy o něm), a my jsme svědky toho, jak se s nastalou situací hrdina (kterému „sedíme“ v hlavě) vyrovná... Celá sbírka je rozdělená do 4 částí, a ty výborné (z mého čistě subjektivního čtenářského hlediska :-), najdete v části II. a IV. Válečné téma, v druhé části, mě svou silou, úvahami o pohnutých lidských osudech, morálce, ctnostech, spravedlnosti a nespravedlnosti, opravdu zasáhly. Jsou to příběhy lidí, kteří zažili zcela konkrétní traumatický zážitek (nejen v koncentračním táboře, nebo při pronásledování) který zanechá v jejich životech hodně hluboké rýhy, takové co se asi nikdy úplně nezacelí, takovým „hrdinům“ pak věříte, že ví své o nestálosti lidské existence, o pomíjivosti věcí, o tom, že to, co je teď a tady, už za chvíli být nemusí, a to se ani o to nemusíte sami nijak přičinit, věříte jim, že přes to všechno, přes nedůvěru k lidem, přes špatné zkušenosti s lidmi, stále touží mít někoho blízkého ... Hodně příběhů se pak věnuje lásce (která mají různou podobu), kdy hrdinové často zjišťují, že žili v nějaké iluzi o sobě, o druhém, a hledají pravdu ... hlavně o sobě :-). Některé příběhy zaujaly, některé přímo oslovily, ale byly i takové, které jsem panu Klímovi absolutně neuvěřila ... vážně, ani slovo, prostě to nešlo, zvlášť v několika příbězích, kde hrdinové používají mobilní telefony a jejich mluva i vnitřní monology jsou vedeny „výrazovým slovníkem“ sotva sedmdesátých let, mluvou, kterou prostě už dnes nehovoříme, výrazy, které nám v hlavě opravdu už dnes nenaskakují ... A pak ... už jen taková jednohubka, pár extra krátkých příběhů, půl stránky a šmitec ... tak to bylo vážně fajn , mě se to líbilo, dobrý tah a výborná tečka uzavírající celou sérii, fakt pochvala na závěr :-). „ už tehdy mě napadlo, že povahu člověka lze vyčíst z jeho pohybů: Vaše chůze byla rázná, ale přitom, jakoby se do ráznosti nutila ...“... celý text

Třikrát za svítání 2017, Alessandro Baricco

Baricco v rozhovoru s Kay Rush říká, že jeho knihy se dělí do dvou kategorií – „ty, které se mu psaly snadno, které psal pro své potěšení a lehce, a pak knihy, které mu vzaly mnoho času a sil, které pracně stavěl, stránku po stránce, jako cihly nějaké architektonicky velmi složité stavby.“ Třikrát za svítání je teprve druhý text, který jsem od Baricca četla a zařadila bych ho, i vzhledem k tomu, co sám o něm píše, mezi ty odpočinkové, vlastně tahle kniha vznikla jako takový momentální nápad při psaní Pana Gwyna, a přesto jsem po jeho přečtení (a nedávném přečtení Hedvábí) Bariccovým textům propadla ... vím jistě, že se ještě mnohokrát u jeho příběhů setkáme :-). Čím si mě tahle knížka, tři kratičké příběhy, a vůbec Baricco, získali? On prostě v textu (úsporném, řekla bych až minimalistickém) využívá snad všeho, co mu literatura dokáže nabídnout, bílé stránky jednoduše zaplňuje, vším, co mu jazykový projev umožní, a tak v textu najdete záznamy vzpomínek, útržky zpráv, lyricko-epickou baladu, poetické vyznání, ... v tak kratičkém textu taky objevíte věty či slova, která vlastně až tolik nejsou v příběhu důležitá, ale prostě působí „krásně“, na druhou stranu pak užívá dialekt, vulgarismy, porušuje syntax, a taky pravidla grafické úpravy textu – najednou se objeví bílé místo, utnutá věta, pokračování na dalším řádku, opakující se věty – a přitom tak vytváří příběhy, které vůbec nepůsobí jako nesourodá směs, právě naopak, ze všech těch barevných střípků Baricco vytvořil krásnou a jedinečnou, umně sladěnou vitráž, která ladí oku a duši :-). Všechny ty střípky pak jednotí hlavní téma ... „My, kteří vyprávíme příběhy, vlastně trávíme život vyprávěním jednoho jediného příběhu. Jednoho, jež má mnoho forem. Pravděpodobně příběh, který jsem vždy vyprávěl já, má co do činění s touhou po nekonečnu a s potěšením z navracení řádu. V bezpečí vymezených hranic. Je v nich kult přivést vše… Nejprve potěšení ze způsobení exploze světa, a pak kult gesta, které vrací věci na jejich místo a dokáže ten výbuch uklidit.“ Alessandro Baricco Přání dosáhnout nekonečna, dotknout se ho a odhalit jeho tajemství na sebe v jeho románech bere mnoho podob ... tak proto se stal Baricco mým oblíbeným autorem, kterého ráda doporučím :-). „Třeba jste to ve skutečnosti nechtěl. To je také možné. Ale bylo by to přehnaně nelogické, pro člověka, jako jsem já. Nikdy neděláte nelogický věci? Ne Nikdy ani chybička? Spousty, ale žádné nelogické. Je v tom rozdíl? Samozřejmě.“ ... „Podíval se na hodinky, jako kdyby existovala nějaká možnost, že na nich najde odpověď, a z toho, co viděl, neodvodil nic užitečného, kromě vágního pocitu, že na spoustu věcí je špatná chvíle.“... celý text