alef přečtené 1279

Sbohem a šáteček 1975, Vítězslav Nezval

Když si pan Nezval vzal na cesty k Středozemnímu moři papír, tužku a múzu ... přivezl si krásné vzpomínky, a tak vznikl Sbohem a šáteček :-) ... když jsem si na cesty k Středozemnímu moři vzala papír a tužku já (múzu jsem nepotkala :-) ... přivezla jsem si taky krásné vzpomínky, vzniklo ovšem jen pár vzpomínkových fotografií ... a pár poznámek k sbírce pana Nezvala :-). Bylo to fajn cestování ... to skutečné i to básnické :-) ... "A jestli viděl jsem co neviděli jiní tím lépe vlaštovko jež hledáš rodný chlév Ukázalas mi jih kde máš své hnízdo v skříni ... ... Chcem-li se setkati nelučme se radš tedy ..." Já se loučit určitě nebudu ... další cestu do Nezvalova světa už pomalu plánuju :-) ...... celý text

Denní dům, noční dům 2002, Olga Tokarczuk

„Život se z jedné poloviny odehrává ve tmě. Tak to prostě je, ať už si to uvědomujeme, nebo ne, ať to akceptujeme, nebo ne, ať s tím souhlasíme nebo ne.“ Není to román, ani soubor povídek, ale propletenec ... mišmaš z vyprávění, zpráv, útržků reálných, fantastických a snových ... a navrch ještě pár legend a taky několik zajímavých houbových receptů :-) ... jak je uvedeno v anotaci, „sylva rerum“ (les věcí) ... staropolská generační kronika venkovanů, zachycující bez ohledu na formu všechno, co komu připadne zajímavé nebo nějak podstatné ... ... nic není propojené, různá místa, různá časová období, různí hrdinové ... a jejich různé sny i různé všední životy ... ... nic není jednoznačné, jde o čistý střet skutečnosti a snu ... jde o koláž z emocí, osudů, událostí ... ... umístit si je musíte sami ... anebo víte co, ani se o to nepokoušejte :-) ... možná se, a to je má soukromá rada :-), zkuste trochu přidržet Marty a taky záhadného R. ... protože ti jediní vám mohou pomoci umístit v čase alespoň sami sebe :-) ... možná vám pomůžou najít tu neznatelnou hranici mezi iluzí a realitou ... „Když sny kopírují skutečné události z minulosti, když je míchají, proměňují na obrazy, přesýpají síty významů“ ... a to znamená jediné, začnete mít pocit, že minulost, stejně jako budoucnost, bude navždy neznámá a nezjistitelná ... „To, že jsem něco prožívala, vůbec neznamená, že jsem poznala význam ... co si pak počnu se svou přítomností?“ Zvláštní ... zvláštní ... zvláštní ... asi bych prostě použila slova Eremites v komentářích níže: „Ač se mi to stává málokdy, tak tentokrát prostě nevím....“ :-), protože, já mám takové knihy ráda, a taky protože mě autorka dostala svým jazykovým projevem ... já opravdu nevím, proč se bráním udělit víc hvězdiček ... asi prostě jen míra bizarnosti ... množství podivností ... snů, událostí, lidí, slov, významů, možností i nemožností, překročil mou osobní, subjektivní hranici ... a celek pak už nedokážu vnímat jako náležející do jedné knihy ... těch motivů, námětů, podnětů, myšlenek ... některých hodně intenzivních a jiných zas jen letmých, které jen tak zavadily o mysl, skoro byste je ani nepostřehli, bylo tolik, ... že bych si je docela ráda vychutnala, jak jsem řekla, autorčin literární projev je pro mě docela lahůdka :-), ... že bych uvítala možná i více než jednu knihu, věřím, že i pro autorku samotnou, by určitě mohla být zdrojem námětů na spoustu dalších, a věřím, že skvělých, příběhů, ... je skoro škoda prožít tolik příběhů a událostí v jedné jediné knize ... ony pak trochu začnou splývat, překrývat se jeden přes druhý a možná tak zbytečně odezní dřív než zachytíte všechna ta jedinečná a krásná slova, která autorka umí pospojovat svým osobitým a zajímavým způsobem ... „Všichni máme dva domy – jeden konkrétní umístěný v čase a prostoru; druhý – nekonečný, bez adresy, bez šance na zvěčnění v architektonických záměrech. A v obou žijeme současně.“... celý text

Ze mě : cesta Blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška 2011, Pavlína Brzáková

Rozhlédněte se kolem sebe ... co vidíte? ... všechno, co kolem sebe vidíte je pouhá interpretace ... svět vytvořený v souladu s naším poznáním a samozřejmě ... s pomocí „struktury našeho jazyka“. Výsledek? ... náš osobní život ... náš způsob, jak si ve své mysli tvoříme realitu. Problém je, že takový způsob nazírání ... dívání se na svět ... je strašně omezený a tak způsobuje spoustu nedorozumění. Proto se nám běžně stává, že si můžeme v mysli vytvořit něco, co vůbec nemusí být pravdivé. Jenže je to prostě způsob jak si, my lidé, "tvoříme svět" ... neumíme to jinak, než s pomocí našich domněnek, vzorců chování, zkušeností z dětství, atp. ... takže bysme měli počítat s tím, že všechno co vidíme, je jen „naše“ ... náš úhel pohledu ... náš svět ... A právě to ... neděláme :-). Pokusila jsem se do několika vět shrnout to, co si z téhle útlé knížky odnáším :-), Vlastně nijak zvlášť podobný druh literatury nevyhledávám, jak píše níže schillerter "některá témata jsou pro mě dost vzdálená", a přesto jsem po téhle knížce sáhla, důvod je jen jeden, pana Duška mám ráda :-) ... mám ráda jeho svět a jeho úhel pohledu ... a pak ... tak nějak jsem tušila, že se ty naše způsoby "nazírání reality" v mnoha bodech protínají, doplňují, souzní spolu, a vyhovují si :-) ... tušila jsem, že ten jeho svět je podobně v pohodě jako ten můj :-) ... tušila jsem, že se díváme podobným směrem ... tušila jsem to ... a teď už to vím :-). Tak to zkuste taky ... nahlédnout a podívat se, třeba taky uvidíte to samé, třeba vás překvapí, jak moc se ty vaše "pohledy" překrývají ... a třeba taky ne :-). Protože, když si to přiznáme ... pak je jednodušší přijmout do života ty druhé ... je jednodušší "vstoupit do společného prostoru s druhými a užívat si společného rytmu“ :-). PS: ... a taky napište ... jak se Vám ten "výhled" zamlouvá :-).... celý text

Když šeptá listí – Příběh stromů a mého života 2017, Hope Jahren

„O čem je ta knížka?“, zeptal se mě Bill jednoho večera.“ Když vezmete tuhle knížku do ruky, bude nejspíš první, co vás zaujme, krásná obálka, některé knížky prostě zaujmou už jen svou vizáží, a tomto případě vydavatelství podle mě odvedlo dobrou práci :-) ... a pak hned, věřím, bude následovat i krásný, poetický, a teď už vím, že i trefný a dobře zvolený název knížky ... "když šeptá listí" ... pokud si získal Vaši pozornost, tak tahle knížka je pro vás ... nejspíš jste poetické duše a máte kladný vztah k přírodě :-). Takže, o čem, že tahle knížka je? Těšte se, máte v rukou pěkný příběh ... o jedné spisovatelce, která vlastně není spisovatelkou, ale uznávanou vědkyní, a která se rozhodla se čtenáři podělit o svůj život, o to, jaké to je, když se člověk s něčím potýká, a to jak na poli profesním, tak soukromém, ony se totiž ty soukromé a profesní vichřice tak nějak proháněly jejím životem současně ... periodicky se opakující vzlety a pády ... Hope Jahrenová není spisovatelka, psaní nestudovala a přesto píše přesně tak, jak to má ona sama ráda u jiných spisovatelů, píše čistě, nezápasí s textem a neočekává uznání, a když se jí ho dostane (jako spisovatelce i jako vědkyni), vlastně ho ani nevnímá, je původní, je svá ... a dělá, co ji baví a naplňuje a vlastně si ani nedokáže představit, že by dělala něco jiného ... A navíc, zjistíte, co se stane ... ... když se s pomocí mízy rozvinou dva děložní lístky a nastartují fotosyntézu, ... když už je rostlina připravená a dočasné děložní lístky odpadnou a odumřou, ... a když se vytvoří první list jen s pomocí nejasné genetické informace a s nekonečným prostorem pro improvizaci ... „Tak zavřete oči a představujte si ... třeba špičatý cesmínový lístek, hvězdici javoru, srdčitý břečťanový list, trojúhelníkový vějíř kapradiny, prstovité listy palmy ... a uvažte, že na jediném dubu roste víc než stotisíc lalokovitých listů a žádné dva nejsou naprosto stejné, že každý dubový list na téhle planetě je unikátním ztvárněním jednoho přibližného a neúplného náčrtu ...“ A je toho daleko víc, co se dozvíte, není to obsahově nijak těžké či náročné čtivo, spíš, jak jsem už předeslala, takové poetické zamyšlení nad přírodou a jejími procesy a taky nad stavem vědy v USA ... takže, pokud máte zrovna chuť na lehkou, odpočinkovou a nenáročnou četbu (jak jsem zjistila níže z komentářů, nejspíš odborně nijak zvlášť přesnou), o lásce k přírodě ... těšte se :-).... celý text

Tichá žena 2005, Monika Zgustová

„Můj příběh? Vždyť žádný nemám: jen jsem tiše poslouchala příkazy ... Má se člověk řídit příkazem morální autority, nebo vlastním svědomím?“ Je to pár dní, co jsem tento příběh dočetla ... uběhla i taková ta obvyklá chvilka (kterou mívám po téměř každé přečtené knize) ... kdy nechávám doznít poslední slova a příběh si pro sebe a v sobě „uzavřu“, jenže tenhle příběh se mě nechce „pustit“ :-) ... nedaří se mi ho uzavřít a stále se ve mně perou rozporuplné pocity ... popuzuje mě, že se nemůžu rozhodnout ... líbil? x nelíbil? „Svědomí... ono se mění podle doby a podle podmínek. Ty nejsi spokojená se svou volbou, ale kdyby ses rozhodla jinak, byla bys skončila... vždyť víš ... v osmatřicátém roce, před Mnichovem, se Češi rozhodli bojovat proti nacistům, i když to znamenalo krveprolití. Váš prezident nakonec přijal rozhodnutí opačné, aby se krveprolití vyhnul: od té doby chodí Češi se svěšenou hlavou. Poláci, kteří se o rok později postavili se zbraní německým tankům, chodí s hlavou pyšně vztyčenou, ale byli pobiti a jejich hlavní město rozbořeno a vypáleno. Co je správné?" "Postavit se na odpor." "Zabít v Praze krutého říšského protektora Heydricha za nasazení vlastního života bylo jistě čestné, hrdinské a správné. Po atentátu však Němci vypálili a srovnali se zemí dvě české vesnice a nastolili hrůzovládu a masové odvážení do koncentráků. Byl atentát na Heydricha správný i z tohoto hlediska? Nebo nebyl?" "Byl," řekla jsem, "myslím, že byl ...“ "Ale nejseš si tím jistá. Vezmi si můj příklad. Byl jsem přesvědčen, že carský režim v Rusku byl nespravedlivý a že revoluce je správná. Dobrovolně jsem se dal do Rudé armády, dobrovolně jsem za revoluci bojoval. Teď vím, že režim, který nastolila revoluce, je nespravedlivější, než byl předešlý, že je strašný. A vím i to, že prožitek, který jsem měl jako dobrovolník, byl pro mě natolik zhoubný, že mě málem zabil. Vidíš, tohle je další příklad rozhodnutí podle nejlepšího svědomí." "A co má tedy člověk dělat?" zeptala jsem se. "Myslet na to, co může přinést každý krok, každé rozhodnutí. Jako když hraješ šachy." (...) Dlouhý citát ... ale myslím, že právě někde tady jsem se „zasekla“ ... tenhle příběh je hodně o svědomí a svobodě ... a rozhodnutích, která provází? nebo předurčují? ... naše životy ... „Andreji, ... opravdu myslíš, že život je moře a my jsme jeho oběti?“ Ale je ještě o něčem ... je taky o bezvýznamnosti, o tom, že osudem? údělem? člověka je jen jedno ... „upadnout v zapomnění“ ... „Holbenův Kristus je lidský, vůbec ne božský, je to v podstatě člověk ve vší své bídě, člověk zbavený svých přání a jakékoliv naděje, otázek a pochybností, i veškeré své velikosti, dokonce i velikosti, kterou mu propůjčuje svoboda“ ... člověk, jehož život není ani vznešená tragédie, ... ani laskavé drama ... nýbrž absolutní prázdnota ..." A někde mezi tím se „potácí“ Tichá žena ... hlavní hrdinka příběhu ... a já už teď vím, že právě s ní mám ten svůj „problém“ ... protože jsem právě odložila úchvatný, výborně poskládaný a krásným jazykem napsaný příběh ... o dívce, posléze ženě ... pro mě zvláštně popuzujícím způsobem jednající ... uvažující a rozhodující se ... na hony vzdáleným způsobem od toho mého ... pochopte, ne zavrženíhodným, nesprávným, či jinak pobuřujícím či neschvalitelným způsobem ... jen prostě JINÝM ... ani lepším, ani horším ... jen JINÝM ... a teprve, když tohle přijmu, můžu konečně příběh v sobě „uzavřít“ :-) ... A ještě něco ... děkuji autorce za všechny ty zvláštní pocity, příjemné, nepříjemné i rozporuplné, které ve mně její příběh vyvolal :-). „Chci být volný a svobodný jako plynoucí mrak ... celý život si vede bez zábran, nikdy po ničem netouží, se vším a všude je spokojený ...toulá se po celém světě, aniž by zanechal stopy ...“... celý text

Roky rýže a soli 2016, Kim Stanley Robinson

"Umřel jsem jako nerost a vrátil se jako rostlina, umřel jsem jako rostlina a vrátil se jako zvíře, umřel jsem jako zvíře a vrátil se jako člověk. Proč bych se měl bát? Kdy jsem smrtí něco ztratil? Ještě jednou umřu jako člověk, abych ..." Evropané uvolnili své pozice a Evropa je tak volná pro jiné kultury /samozřejmě ... pro další dvě největší světová náboženství, budhismus a islám/, jestli tedy držíte v rukou tuhle knížku, tak vás tahle možnost /alternativní svět/, asi taky zaujala. A co vás v téhle celkem obsáhlé knížce čeká? ... zajímavá směs myšlenek, motivů, možností ... je jich jako zrnek rýže ... nabídka je celkem velkolepá ... zbývá už jen ochutnat ... ... vybírejte po libosti, z pestré mozaiky složené ze střípků všedních dnů životů, které jako by vypadly z pohádek Tisíce a jedné noci /to arabský svět a islám ukazují, co všechno by bylo jinak, kdyby na světě nezůstali žádní křesťané/ ... na výběr jich máte spoustu, různých, a taky mnoho hrdinů, kteří se s měnícím se prostředím mění taky ... ... ve svém výběru ovšem nemusíte být nijak zvlášť pečliví, protože ve skutečnosti totiž máte před sebou jen jednu skupinu duší, obývající měnící se těla /však taky budhismus je možné považovat za „kolébku“ velkých náboženství/ ... a tak máte před sebou v tisíci příbězích stále ty samé duše, které to zkouší znovu a znovu, život za životem ... dokud nedosáhnou „Buddhovy moudrosti a skrze ni vysvobození“ ... některé se pak přesto znovu vrátí do světa lidí, aby pomohly jiným ... na cestě ... ... a abych nezapomněla ... návdavkem taky navštívíte v krátkých mezihrách bard ... mezistav mezi smrtí a zrozením ... je to totiž jediné místo, kde si duše uvědomuje kontinuitu svého bytí ... „Samozřejmě že se mnohokrát rodíme znovu. Plníme svá těla tak jako vzduch bubliny, a když bublina praskne, odvaneme do barda, kde bloumáme, dokud nás to nezavane do nějakého nového života, někam zpátky do světa ... toto vědomí skýtalo útěchu, když vyčerpaně klopýtal po bitevních polích v dozvucích střetů, po zemi poseté rozlámanými těly připomínajícími prázdné kabáty ... proto měl tak často pocit, že poznává lidi, které potkával. Jejich existence byly sdíleným osudem ...“ „Tvar je prázdnota, prázdnota je tvar.“ Robinson si vzal opravdu velké sousto ... a vy tak musíte spořádat tisíc let lidských dějin :-) ... nejsem moc velký jedlík a tak mi tahle porce dala docela zabrat ... i když, koneckonců, nechutnalo to, ač směs přidaného koření byla opravdu hodně pestrá, vůbec špatně :-). Byla jsem připravená, věděla jsem, do čeho se pouštím, když jsem otvírala první stránku, tedy, alespoň co se množství, velikosti porce, týče, takže jsem jen nedočkavě očekávala první sousto, ono je totiž docela rozhodující, jestli daná směs chutí a vůní ... přijde k chuti :-). Takže ... vstoupila jsem do jiné sféry a byla připravená, že všechno, co se bude dít od této chvíle, je něco nezvyklého ... záhy jsem ovšem zjistila, že se jedná spíš o něco předurčeného, co je neúprosně nutné prožít ... protože, je to karma, před níž se nedá utéct :-). Možná se o to pokusíte ... budete kličkovat či přeskakovat, a ani bych se tomu moc nedivila, protože on se totiž Robinson místy až dost „zapovídal“ a urputně se snažil dovysvětlovat ... všechny ty možné okolnosti, které dovedly svět tam, kde je. Řekla bych, že to bylo dost zbytečné a natahovalo to, už tak dost dlouhou večeři, za únosnou míru :-) ... já pak občas ztrácela trpělivost, a taky ... ta hromada „jídla“ se mi pak zdála ještě větší :-).... celý text

Spalovač mrtvol 2007, Ladislav Fuks

"Největší lstí ďábla je, když sám o sobě prohlašuje, že není." „Dámy, páni, co tu uzříte, je strašná věc, … píše se rok 1680 a Prahou jde hrozná zvěst, že nastává velké umírání, černá smrt, lidu kruté týrání, kterému neujde žádný lidský tvor. Neboť přišlo zlé postavení hvězd a otrávené studně byly, to byla ta přírody a nepřátel lidstva lest, ale lidé ještě žili. V Praze se teprve stahuje k neštěstí… “ Právě se nacházíte v Panoptiku ala Madame Tussaud ... je to obyčejná pouťová atrakce ... předestírající děsivé události ... a taky předloha ... pro Kopfrkinglův zločin ... Příběh, který máte v rukou, přiznávám, se mi četl strašně špatně, a nebylo to proto, že by byl špatně napsaný, ale právě naopak, ... slova, správně zvolená a umístěná velice přesně jedno vedle druhého ... řádek za řádkem ... vytvořila výborný text ... a právě z něj pak na mě padala hrůza ... způsobující mrazení v zádech ... Příběh, ve kterém se na první pohled spořádaný a milující otec rodiny a zaměstnanec krematoria dostane až k spolupráci s nacisty a vyvraždění vlastní rodiny ... kde je židovská rodina jako jediná překážka na cestě za vysněnou prací ... u plynových komor ... dusí ... Příběh, ve kterém je krutost překrývaná něžností krásných slov, ve kterém sentimentální patos zakrývá zlé úmysly, obdiv k hudbě zakrývá patologické úvahy nad tím kolik kilogramů popela vznikne z těl zesnulých žen ... bolí ... Příběh, ve kterém má smrt nekonečně variací ... a je jedinou jistotou v životě člověka ... ve kterém je smrt dobrem, protože ušetří utrpení ... děsí ... Příběh, ve kterém zlo je to, co je pozitivní, co je samo o sobě zjevné a silnější a reálnější než dobro. Dobro ... štěstí a spokojenost, je to, co je negativní, pouhé ukončení touhy a zánik bolesti. Pomíjivé dobro končí s uspokojením naší dychtivosti, jen zlo stále trvá. Život samotný je pak samozřejmě zlý ... vyvolává zlé sny ... Tak proto se mi tenhle příběh četl špatně ... to proto bych mu subjektivně, dát čistě na pocity, které jsem při četbě měla, dala stěží dvě hvězdičky ... jenže nemůžu ... už jen pro ta slova, kterými Fuks vládne opravdu mistrně ... a taky mi v uších zní smuteční pochod z Beethovenovy Eroiky ... a už zase mě mrazí v zádech ... když si vzpomenu ... že hudba je i pro Kopfrkingla ... důležitou složkou lidského života a poznání a že právě z jeho úst vychází slova : "umírá chudý, kdo nepoznal krásu hudby."... celý text

Gala Dalí 2017, Carmen Domingo

„Snění nic nestojí. Jestliže přestanete snít, nikdy se nikam nedostanete. Já jsem začala snít. Začala jsem věřit v to, co jsem chtěla uskutečnit. A právě tenkrát jsem začala myslet jen a jen na sebe.“ ,,Byla mou Gradivou, utěšitelkou mých hrůz, vítězkou nad mými delirii, milenkou, magnetizující mé vertikální síly. Je Ledou, je matkou, je Helenou.“ Salvador Dalí Byl jí naprosto posedlý, až hysterický ... jejich vztah, to byla „chorobná abnormalita s psychopatologickými symptomy“ ... femme fatale ... „Byla neuvěřitelně hubená. Vystupovaly jí kosti na krku i ramenou, měla velmi štíhlý pas. Nebyla krásná, ale její vzhled přitahoval pozornost a budil respekt. Bylo těžké od ní odpoutat pohled.“ Těžko by někdo tvrdil, že ne, ona opravdu byla femme fatale ... mnozí by ale o ní spíš řekli, že to byla ďáblice, zlá, hříšná a zkažená žena (a nejspíš by jejich tvrzení nebylo daleko od pravdy :-) ... takže, když to spojíme dohromady, máme tu excentrickou, vyzývavou, ale taky manipulativní a sebestřednou „andělskou mrchu“ (slovy pana Hrušinského ze známé pohádky Tři veteráni) ... ženu, která celý život cestovala, ... přesně plánovala (svůj život a tak neodmyslitelně i životy druhých) ... rozhodovala a sjednávala a vymýšlela ... a přitom všem se na veřejnosti nijak zvlášť neprojevovala, naopak ... ona to neměla zapotřebí ... byla schopná, ale netoužila po slávě a uznání ... radši stála v pozadí, jakoby stále zahalená tajemstvím ... a přesto stála téměř za vším ... To vše a určitě by se těch přívlastků našlo ještě daleko víc, byla Gala Dalí, která celý svůj život zasvětila tomu, aby „utekla minulosti a žila v přítomnosti“, ... která byla přesvědčená, že může „změnit běh času, ... která, „pokud si něco usmyslela, nic nebylo nemožné“ ... a která byla zvyklá bojovat ... jen a jen za sebe ... ... to proto „považovala za nejlepší řešení, že se odstraní zrcadla ještě předtím, než se jí vplíží do duše stáří, a než se přítomnost zrcadel uvnitř ... obrátí proti ní“ ... to proto, chtěla zastavit čas ... Jiná ... Gala byla prostě jiná, asi už od narození, prostě se tak narodila (a její otčím byl asi jediný, kdo to hned poznal ... už jako dívka „působila povýšeně ... vypadalo to, že se chce vyhnout kontaktu s ostatními ... ale skutečnost byla jiná ... neměla nikoho, s kým by si mohla popovídat, a cítila se velmi osamělá ...chodila vzpřímeně, se vztyčenou hlavou a vypadala vyšší než ve skutečnosti byla. Její chůze byla chůzí princezny z věčně zmrzlého království.“ „Nebudu bez tebe umět žít,“ přiznal se mladý básník Gale a pevně ji uchopil za ruce .... a po něm, pak celý zástup mužů ... pokryl její ruce polibky ... „Ani nebudeš muset,“ odpověděla klidně a tak zabránila, aby se nářek protáhl víc, než bylo nutné. Neměla ráda emotivní loučení.“ Jiná ... byla prostě jiná a takovou ji musíte brát ... jiná být neuměla ...... celý text

Strom kůru shazuje 1979, Vladimír Holan

„Jsem-li temný, nesrozumitelný, náročný – toť také proto, že jsem nikdy nepodceňoval možného čtenáře…“ Vladimír Holan Básník Holan věděl, že nelze „pomíjet všechna zákoutí myšlenky“, věděl, že nic není černobílé a přímočaré, a tak v podstatě o běžných, jednoduchých a obvyklých věcech ... vypovídal dost neobvykle ...skrytě ... slova schoval za oponu metafor, nečekaných slov a podivných spojení. Jeho lyrická poezie je plná pocitů a nálad, ale taky plná filozofie, mytologie i náboženských motivů ... a všechny ty obrazy ... zpřesňují ... zaostřují ... básníkův pohled na lidskou existenci. Připravte se, že se ponoříte dost hluboko, až do spodní vrstvy lidské psychiky ... a tam najedete vrstvu nejtemnější ... meditativní ... Holanovy básně odrážejí asi docela věrně jeho zvláštní život ... Holan se v určitém období uzavřel světu ... vstával v poledne, poté otevřel láhev vína, vykouřil cca 60 cigaret denně a probděl noc, pak spolkl prášek na spaní a do oběda spal ... možná to byl zdroj jeho náladovosti ... v jeho básních každopádně dobře zúročené :-). A tak máte před sebou verše, které vás určitě překvapí svou naléhavostí, s jakou vás nutí nahlédnout ... za tu oponu, kterou básník svými slovy vystavěl :-) ... „Básníka nemůže omluvit nic, ani jeho smrt. A přece z jeho nebezpečného bytí zůstává zde vždycky ještě jaksi navíc několik jeho znamení. A v nich věru ne dokonalost, i kdyby jí byl ráj, nýbrž pravdivost, i kdyby jí mělo být peklo ...“... celý text

Voyeur aneb Muž, který se dívá 1994, Alberto Moravia (p)

„Když jsem ji viděl s tou její velikou, pevnou, poklidnou uzavřenou tváří na postavičce s vosím pasem, kulatými boky a prsy, probudil se zas ve mně podivný pocit a zůstal jsem skoro bez dechu.“ Dodo, muž, který se dívá, jeho smyslná manželka a chlípný otec ... Moravia v krátkém a poetickém příběhu líčí nestandardní? ... jak se to vezme – Freud by vám o tom určitě obšírně povyprávěl :-) ... milostné situace hlavních hrdinů a zachycuje tak jejich pravou tvář ... Na Moraviu jsem se už nějakou dobu chystala, má volba padla na Římanku, ale bohužel ji v knihovně zrovna neměli, a tak jsem se musela spokojit s touto útlou knížečkou¨. Říkala jsem si, že k četbě na pláži je to tak akorát dlouhé (cca 100 stran) a pak se uvidí, jestli se s Moraviou ještě „potkáme“ ... každopádně s autorem a jeho příběhy se určitě v brzké době budu chtít setkat znovu :-) ... a to navzdory tématu, které až tak moc nezaujalo (v hodnocení ...jedna hvězdička dolů). Jazyk, styl psaní mě, nechci říct přímo okouzlil, ale rozhodně oslovil, a taky se mi moc líbily jeho popisy ženy :-) ... a navíc jsem zjistila, co všechno můžeme podle Moravii pomocí sebereflexe objevit :-). Předtím, než jsem se do příběhu pustila, přečetla jsem si, že se jedná o téma jako vystřihnuté z Freudovy psychoanalýzy ... hlavní hrdina vyžívající se v sexuálních úchylkách, který se zaujetím sleduje nejen svoji ženu při intimních situacích ... paralelně k tomu chlípný a obscénní otec ... oba spojeni silným vztahem k matce (on svou matku podvědomě miluje, jeho otec jako sok v lásce) ... klasický psychoanalytický jev ... a s tím jsem se do příběhu pustila. Kromě výše uvedeného ... jsem v něm ovšem objevila další vrstvu, která vypráví víc ... o ženě a o její „vazbě“ nebo jejím vztahu k muži ... o ženě, která se „propůjčuje“ mužským touhám, fantaziím, ale taky nadějím, a která muži určitým způsobem dává směr :-) ... o ženě, kterou interpretuje v různých podobách ... jako dívku, prožívající první milostné vztahy, jako ženu prožívající milostné avantýry, ale taky jako ženu, která nabízí ... lásku?, tělo? ... pro život i za peníze ... takže se toho dozvíte docela dost i o vztazích a citových konfliktech, které v nich prožíváme, získáte prostě takovou „analýzu“ vášně, ale taky lásky :-). Příběh to je krátký a za přečtení rozhodně stojí :-). PS: Přijde mi zajímavé, že do období, kdy Moravia psal tento příběh spadá jeho vlastní životní etapa, kdy se oženil s ženou o 47 let mladší než on :-). A na závěr ... podle Moravii je i spisovatel, nebo filmař (paralelně k tomu pak čtenář, divák) ...voyeur ... kniha či kamera ... jsou pro něj klíčové dírky ... třeba do ložnice ... a ... „ty špehuješ a ... cítíš vinu, ale nemůžeš odvrátit zrak“ ¨:-).... celý text

Na jaře zazpívá skřivan naposledy 1992, Johannes Mario Simmel

„I just want to tell a good story.“ Somerset Maugham Samozřejmě, že jsem o něm, rozumějte, autorovi, věděla :-), ale tak nějak se mi dosud jeho knížky vyhýbaly, až teď, v rámci čtenářské výzvy (Kniha s ročním obdobím v názvu), když jsem hledala, padl mi znovu do oka, posléze v knihovně do ruky a bylo rozhodnuto :-) ... Simmelova tvorba je opravdu pestrá, výběr je velký, proč padla první volba právě na tento příběh jsem tedy před chvilkou objasnila ... navíc, téma – dokument o světových ekologických katastrofách, celkem dobře zapadl do mých čtenářských preferencí ... takže jsem knížku otevřela s poměrně vysokým očekáváním ... Erich Maria Remarque, Ernest Hemingway, Graham Green a Somerset Maugham ... velká jména literatury, ti všichni Simmela v jeho tvorbě ovlivnili ... dozvíte se to z webu ... ale taky třeba právě z téhle knížky :-) ... není nijak složité přijít na to, co je autorovou ambicí ... v podstatě to na vás docela křičí z každé stránky ... a musím uznat, že na to jde autor celkem přitažlivým způsobem, ... servíruje aktuální témata všech možných bolestí světa, ... a řekla bych, že se docela snaží, aby pochopili všichni :-) ... což občas sklouzávalo k dost polopatickému vysvětlování a objasňování určitého (deklarovaného) stanoviska :-( ... přiznávám, to mi moc nesedělo (docela ráda používám vlastní rozum a úsudek si radši dělám sama). Příběh sám o sobě je založený na skutečných událostech (viz. aktuální světové téma) ... samozřejmě s nezbytným obalem smyšleného příběhu, což je, jak jsem se dočetla, pro Simmela typické (ani v této knize tomu nebylo jinak), navíc prý často používá nebo do příběhu vkomponuje tragický, komplikovaný, nebo jinak zamotaný milostný příběh (i ten tu najdete) ... a to nebylo, vzhledem k době čtení (letní prázdniny), vůbec špatné a docela jsem to uvítala :-) ... děj to oživilo a příběh se dobře četl ... shrnuto ... dobrá volba k četbě u vody v parných letních dnech ... nepřijde vám pak tak depresivní to, jak na vás chvílemi Simmel valí ta nepěkná fakta o stavu naší planety, která by možná v jiném prostředí způsobila mírnou paniku ... což ovšem neznamená, že byste o příběhu neměli přemýšlet ... to vůbec ne, přemýšlejte, až se budete opalovat pod horkým sluncem ... třeba jaký je stav naší ozónové vrstvy nebo našich oceánů, ... možná trochu rychleji sáhnete po opalovacím krému s vysokým UV faktorem ... téma, které se vám dostalo do ruky je dost varující, aby alespoň trochu uvízlo ve vaší paměti ... Navíc ... na příběhu je vidět, že autor se na příběh, který se nám rozhodl sdělit, opravdu dobře připravil ... popis míst, kde se děj odehrává ... detaily ... vše působí naprosto věrohodně ... retrospektivní líčení minulých událostí (s těžkými tématy jako nacismus, poválečná doba, špionáž v oblasti genetického inženýrství, potažmo životního prostředí, politika) ... vše sedí ... až máte chvílemi skoro pocit, že sledujete aktuální dění v televizi, či čtete včerejší noviny :-( ... a z toho zas pak spíš mrazí ... Moje hodnocení je tak někde na hranici mezi 3 a 4*, ale tak, je to první Simmel, teprve jsem si s ním začala :-) a navíc, téma, které mě oslovuje ... určitě si od něj ještě něco přečtu a pro tentokrát se přikloním k vyššímu hodnocení :-).... celý text

Velké záhady minulosti 1995, kolektiv autorů

Moc pěkně zpracovaná encyklopedie, jak po vizuální, tak obsahové stránce. Zpracovává zajímavá témata, ke každému si můžete přečíst zajímavý příběh, který celkem vhodně doplňuje získané informace (z více zdrojů), vždy doplněno i pěknými obrázky, které k příběhu přitahují pozornost, je docela radost touhle encyklopedií listovat :-). Je to, jak píše Filatov níže, jedna z prvních encyklopedií Reader´s Digest Výběru, který vtrhl na český trh někdy v roce 1993, tato je pak z roku 1995, Readre´s Digest byl v té době docela fenoménem, jeho cílem bylo podávat čtenářům, kteří nemají čas sami si vyhledávat informace, zajímavý výběr témat v přehledných publikacích. Nechci posuzovat do jaké míry byly informace ověřovány, ani jejich relevantnost, tehdy to pro čtenáře každopádně bylo složitější, se k takovým příběhům dostat, dnes je to jiné, každý, kdo má zájem, si většinu těchto informací může vyhledat na webu, jistě mnohé z nich budou i relevantnější. V době, kdy jsem knížku dostala, jsem z ní ale byla unešená, líbila se mi po všech stránkách a přečetla jsem ji celou, řídíc se heslem: důvěřuj :-) ... ani dnes bych k téhle publikaci nebyla nijak kritická, většina příběhů je zajímavá, obsahuje spoustu zajímavých myšlenek, nebo vás alespoň přivede k zajímavým tématům z našich dějin, čte se dobře a hesla důvěřuj, bych se asi držela i dnes :-) ... jen s malým dodatkem, pokud bych se dané, získané informace rozhodla použít dál, rozhodně bych své heslo rozšířila: důvěřuj ale prověřuj :-) ... pokud budete číst s otevřenou myslí ... rozhodně to nebude na škodu a čtení si určitě i tak užijete :-) a nejspíš se vám dostane i rozšíření vašeho poznání :-). Mně se tahle encyklopedie líbí, mám ji doma ve své knihovně a občas v ní ráda listuji a některá z témat si ráda připomenu.... celý text

Pan Kaplan má stále třídu rád 1987, Leo Rosten

O panu Kaplanovi jsem mockrát slyšela a dosud neměla tu čest se s ním seznámit :-), a tak jsem si letos před dovolenou řekla, že je na čase a přibalila si ho s sebou na cesty :-). Pane Hymane Kaplane, těšilo mě, tahle volba nebyla vůbec špatná, byl jste fajn společník :-). Největší pochvalu ode mne ovšem dostane pan překladatel :-), má můj velikánský obdiv. Skvělým způsobem se popasoval s knihou, která je celá postavená (a to jak v originále, tak v češtině) na jednom jediném základním humorném prvku - komolení cílového jazyka jeho novými uživateli :-). Je neuvěřitelné, jak se mu podařilo všechny ty komické situace převést do češtiny, aniž by se vytratily (právě naopak) všechny ty výborné jazykové hříčky :-). Sama se s angličtinou "potýkám", tu více, tu méně úspěšně, už spoustu let :-), je to (alespoň pro mě) takový "nekonečný boj" :-) ... anebo spíš nikdy nekončící hra, nesnažím se s angličtinou prát :-) ... snažím se jí porozumět :-), a tak vím, že to není tak úplně jednoduché, s ohledem, alespoň myslím :-), na dost výrazně odlišnou strukturu češtiny a angličtiny, že to prostě mohl být docela překladatelský oříšek :-). Každopádně panu překladateli se to povedlo naprosto dokonale :-), a tak jsem měla po ruce docela príma čtení z prostředí večerní školy pro imigranty, takže se spoustou "zajímavých charakterů" :-), přičemž všichni mají něco společného ... rozmanité jazykové nedostatky :-). A všem samozřejmě vévodí pan Hyman Kaplan s jeho opravdu originálním přístupem k nově poznávanému jazyku :-). Jenže pan Kaplan není tak úplně hlavní postavou, tou je totiž JAZYK (a je jedno jestli anglický nebo český), máte tu jedinečnou šanci poznat, jazyk z jiné perspektivy, ... totiž - jako živel :-) ... složitý, nedokonalý, překvapující, ale taky dokonalý a úchvatný :-))). Doporučuji :-) ... a ještě něco ... smíchu není nikdy dost a tahle knížka vám určitě v tomhle směru bude přispívat k dobré náladě a pohodě :-).... celý text

Hedvábí 2015, Alessandro Baricco

Kratičký milostný příběh přečtený v horkém malátném letním odpoledni ... 65 kratičkých kapitol, vždy 1 - 2 strany, pár odstavců, ... téměř, jako byste spíš četli poetickou výpravnou báseň ... o cestě mezi Francií a Japonskem, ale spíš ... o cestě mezi skutečným a imaginárním světem, a taky ... o muži, který nežil "uvnitř" svého života a dlouho za sebe nechal rozhodovat druhé ... Příběhu vládne tajemná až snová atmosféra, která je spojená hlavně s Japonskem ... nepoznanou zemí „na konci světa“ ... vyprávění plyne lehce ... a přímočaře ... jako by se jen odvíjelo vlákno z klubíčka hedvábí ... rok co rok ... pořád rovně ... až na konec světa, do Japonska, země uzavřené před celým světem ... se vydává Hervé na cestu ... aby kromě výhodného obchodu objevil .... své sny, touhy a představy ... Bylo to kratičké zasnění ... lehká sladká podívaná ... lehká jako "nic" ... jako hedvábí :-) ... skica o několika črtech ... detaily ponechány na fantazii čtenáře :-) ... "Manželce Helene přivezl darem hedvábnou tuniku, kterou si ona z ostychu nikdy neoblékla. Když ji člověk držel v prstech, bylo to jako svírat nic." "Nádherné látky, hedvábí ... tisíce barev, oranžová, okrová, bílá, stříbrná, ... pouze šustot těch barev vlnících se ve vzduchu, neprostupných ... lehčích než nic."... celý text

I viděl Bůh, že je to špatné 2016, Otto Weiss

„Můj Bože, slyšíš mě? Ach ano, jsem to já, já, kacíř, nevěrec, jenž v úzkosti se ptá svým hloupým proč a zač na věcí tisícero ... na význam činů tvých, jich účel, smysl, cíl, a pročs neblahý nám osud připravil. – A jestli člověku snad hloubat nepřísluší o smyslu plánů Tvých, proč dals mu tedy duši ...“ „Na zemi trvá teď už tři a půl roku válka, hrozná ... ani v moci boží nebylo, aby jí zabránil.“ Terezínským ghettem prošlo více než 155 000 mužů, žen a dětí. Na 35 000 z nich našlo smrt přímo v Terezíně, dalších 83 000 po deportaci z Terezína zahynulo ve vyhlazovacích táborech, v koncentračních táborech a za pochodů smrti v závěru války. V Terezíně před válkou žilo přibližně 7 000 obyvatel, v některých obdobích tady bylo vězněno i 60 000 lidí různých národností ... Kdo by čekal, že lidé, kteří jsou poníženi a zbaveni lidské důstojnosti, budou usilovat jen o materiální statky, hluboce se mýlí, opak je pravdou, kulturní život se pro mnohé (často to byly děti) stal skoro nezbytností ... vystaveni nepochopitelnému násilí, ponižování, strachu a konfrontováni každý den se smrtí tak „unikali“ realitě, ... uvědomili si tak, že nacisté jim můžou vzít všechno, ale nikdy se jim nemůže podařit připravit je o vzpomínky a znalosti, ... a pak, když „tvoříte“ - cokoliv, taková chvilka poskytuje rozptýlení a chvilkové zapomenutí? ... to asi ne, ale možná chvilkovou úlevu. Proniknout do jejich myslí, do toho co si mysleli, se nám asi nikdy nemůže zcela podařit ... můžeme jen obdivovat jak stále znova a znova hledali své místo na světě, které jim bylo ukradeno... „Co jsem?“ Člověka zamrazí, když vnímá, co všechno lze jednoduchým zápisem v deníku sdělit. K dětem, které útrapy holocaustu přežily a jako dospívající byly v Terezíně literárně a výtvarně činné patřila i paní Helga Weissová – Hošková. Její jedinou zbraní byla upřímnost ... nic není vylepšeno ... psala a malovala to, co vyjádřit chtěla a jak to cítila. V téhle útlé knížce máte jedinečnou možnost vidět její obrázky, ... a začíst se do příběhu – který je osobním svědectvím jejího otce, který se ovšem nevrátil ... Knihu asi není možné hodnotit, ani „prožít“ ... a už vůbec ne zcela pochopit ... přesto je nutné, aby takové knihy čteny byly ... aby bylo připomínáno ... I viděl Bůh, že je to špatné ... je tedy takovou soukromou zpovědí ... V příběhu pak je i samotný Bůh uvržen do naprosté beznaděje... „Pocítil zatrpklý vzdor nevinně odsouzených a pozoroval pobuřující bezstarostnost nestydatých kořistníků, poznal nepřestávající hlad jedněch a věčně nasycená břicha druhých, byl svědkem zoufalství z nejistého zítřka ...“ ... a protože chce prožít lidský úděl až do konce, nechává v sobě působit pocity, které by při takové nespravedlnosti měl každý běžný smrtelník. Pociťuje tak obrovské rozčarování, křivdu a bezmoc, vidí bídu, utrpení, ponížení lidí a vnímá ... všechnu tu nesmyslnost ... „Nikdy nemůžeme pochopit, co tito lidé zažívali. Chytali se každé byť nepatrné naděje, protože to, co znamená být v Terezíně, už věděli.“ „Škoda, že se Dante nedožil Terezína. Jeho fantazie nebyla by se musela tolik namáhat.“... celý text

Citadela 2004, Antoine de Saint-Exupéry

Je to podruhé, co se tu vyznám ze svého obdivu k Saint-Exupérymu, poprvé to bylo, jak jinak než u Malého prince, a teď je to ... u knihy, k níž materiál a různé poznámky shromažďoval Exupéry po většinu svého života, ... u knihy, která nemá souvislý děj, zápletku ani rozuzlení a překračuje tak žánry jako filozoficko-literárně-básnické dílo odhalující pomocí alegorií smysl, který jen podvědomě tušíme, ... u knihy poetické a příznačně nedokončené ... „Život není ani prostý ani složitý, ani jasný, ani temný, ani rozporuplný, ani vnitřně jednotný. Život prostě je. Pouze řeč sama ho pořádá nebo komplikuje, osvětluje či zatemňuje, vtiskuje mu rozporuplnost či jednotu.“ Stránky Citadely nám při pozorném čtení odhalí svět – jako příběh, který, je nám povědomý, jako bychom ho už znali, ... najdete v něm totiž to, co se z našich životů vytrácí ... to, co ztrácíme a ani o tom nevíme ... „Neboť jsem především ten, který bydlí.“ Svět se Vám ukáže jako obydlí – životní prostor, ve kterém se pohybujeme. Od něj se odvíjí veškerá naše činnost, způsob, jak žijeme. A podle Exupéryho je tenhle prostor vyplněný „předivem svazků“, které určují, čím jsme. To, jak „kvalitní“ předivo budeme mít k dispozici, je dost rozhodující, protože právě z něj si vytváříme své jedinečné vzory, které zas dál, znova a znova předáváme z pokolení na pokolení, jako symbolické dědictví - naše kotvící lana :-) ... propojující nás se světem skrze smysl věcí ... „Nikdy nemohu zušlechtit chrám, budu-li neustále znovu začínat.“ Předem vzdejte pokus odstřihnout se :-) ... člověk totiž potřebuje mít něco stálého, předávaného, co odolá času a poskytne tak pevný základ pro naše další snažení ... „Nemůžeš milovat dům, který je bez tváře a kde kroky nemají smysl.“ Člověk, který se vzdá téhle „jistoty“ ... určujícího zázemí se stává neúplným, vytrženým ze světa, který pro něj pozbývá zásadního smyslu jakožto obydlí. Když totiž nevíte, kdo jste a kam patříte, je docela těžké zaujmout v obrovském světě své vlastní, neopakovatelné místo :-). „Mýlíš se totiž, jestliže věříš v hmotné statky pro ně samy.“ Poznáváte? ... jedno z největších nebezpečí ... konzumní orientaci společnosti „vyznavačů každodennosti“ ... vynášející na piedestal užitečnost a popírající hlubší význam věcí i života ... „Tvá potrava však není jenom pro břicho, nýbrž i pro srdce.“ Příběh tak směřuje k transcendentním záležitostem ... tázajícím se po smyslu lidské existence ... „Tak lidé promrhají to nejvzácnější, co mají: smysl věcí.“ Ten, kdo pouze užívá, nakonec zcela ztratí pojem o tom, co je důležité ... „A ty teď nevíš, kam zaměřit své touhy, a hledáš štěstí v majetku a trmácíš se, abys nahromadil kamení, které by jinde mohlo vytvořit baziliky, a vidíš v tom kamení podmínku svého štěstí. ... Kráčíš od trosek k troskám a kloužeš k marnosti, neboť to, co zbylo, tě nemůže nasytit a jedinou možnou barvou je už jen barva marnosti.“ A tak se lehce může stát, že se jednoho dne rozhlédnete, a věci, které kolem sebe uvidíte, se vám budou zdát „prázdné“ ... ztratily pro vás (pro člověka) totiž to základní ... strukturu, která by je spojovala a dávala jim smysl ... „Jako kámen, který leží mimo chrám, či holé slovo mimo báseň, nebo kus masa, jež není součástí těla.“ Rozhlédnete se a uvidíte sami sebe (člověka) ve světě, kde všichni jen užívají, aniž by sami něco vytvářeli ... „Ti, kdo výměnou nic nenabízejí, nemohou se ničím stát.“ „Člověk ... je v první řadě ten, kdo tvoří.“ To činí člověka člověkem ... a je jeho podstatou ... „Citadelo, vystavíım tě v srdci člověka.“... celý text

Obrys krásy 1977, John Keats

"Sladké jsou tóny, které k uším znějí, však sladší ty, jenž vnímáme jen v duchu ..." ... "Jak před věčností, sláb a beze vzdoru, před tebou stojím, slova hledaje. Kamenná pastorálo, v budoucnu, až smrt mé celé pokolení vstřebá, zas utěš člověka a řekni mu: Krása je pravda, pravda krása je! Toť vše, co víš, a co je vědět třeba." /Óda na řeckou vázu/ Pocitová Keatsova poezie vás uvede do příjemně romantického snění. Malé, kapesní vydání je rozsahem tak akorát vymezený čas na malý letní romantický výlet, kdy je fajn, ponořit se do básníkových snových vizí :-) ... "Co něžnější je nežli vítr v létě, co na práh klidu dříve uvede tě než jednotvárný bzukot čmeláka, když z květu jiný květ jej přiláká? Co tišší je než růže zrosené daleko od lidí v ostrovu zeleně, co nad hluboký údol svěžejší, co nad slavičí hnízdo skrytější?" /Spánek a poezie/ Bylo to příjemné ... úžasně poetické vyznání z obdivu ke kráse ... "Ano, chci být tvůj kněz a v ztracený kout mysli své tě uvést potají, kde myšlenky, z bolesti zrozeny, jak stromy ve větru se kývají. ... A vprostřed tiché divočiny tam obrostlý růžemi ti zřídím chrám s klenbou, již zdobí mysl neúnavně poupaty, zvonky, hvězdami k tvé slávě, s uměním, jaké zná jen fantazie, když jednou zrozený květ víckrát nepovije. Tam čeká tě, co dáno bylo nám z krajiny něžných představ, spanilá. Louč zapálená, okno dokořán zve Lásku, aby vstoupila." /Óda na psyché/ Líbilo se mi zasnít se :-) ... jen nerada jsem se vracela do toho našeho světa skutečna ... "svět skutečna mě dvojnásobně ruší Jako proud bahna hrozí strhnout duši…"¨ /Déšť z plané růže/ Líbilo se mi, být chvíli v lyrickém světě nymf a dryád :-) ... bylo to snové ... bylo to meditační ... a veskrze příjemné čtení :-).... celý text

Kníška Karla Kryla 1990, Karel Kryl

Básně ... písňové texty ... vypovídající o lidské hlouposti a slepém poslouchání, ale taky básně milostné a intimní. Starosti s láskou, a bohužel zrovna tak i lidská hloupost nás asi budou provázet navždy ... „Měl klobouk z peří rajky a s důstojností snoba on vymýšlel si bajky v nichž vítězila zloba“ /Divný kníže/ Karle, každé Vaše slovo, každý verš ... vše stále aktuální, zas tak moc se toho nezměnilo, ... lidi jsou nějak stále stejní: „Zástupy lidí jdou pozpátku vpřed ..." /Znamení doby/ Zbývá jen "se slzou na víčku ... hledět na sebe"? ... ona totiž cesta ... je tak nějak stále rozbitá ... a dát to všechno do pořádku se tak nějak moc nedaří ... Tak jsem si docela ráda připomněla (v rámci Čtenářské výzvy - Kniha poprvé vydaná v roce vašeho narození) Krylovy texty ... zbývá jen přát si, aby si i dnes našla své čtenáře, tak jako stále oslovuje mě ...... celý text

Pohádky z tisíce a jedné noci 1958, František Hrubín

Jak to bylo pohádko? No přeci na začátku je vždycky klasická pohádková formule :-): „V pradávných, velmi dávných dobách, ... kdy ještě věřil lid i knížata, že hvězdy visí na železných skobách a zem je jako koláč placatá,…“ . A teprve potom přijde zásadní informace, ... o králově zvyku popravovat své manželky :-): „žil jeden král a ten měl krutý zvyk: když oženil se, dal druhý den zrána svou ženu stít…“ Stěžejní informaci ovšem hledejte až o něco níže, někde pod tímto textem: „Povím ti, chceš-li hezkou pohádku,… Pohádky však je sotva polovic…. Vychází slunce, pohádky je půl,… A vypráví mu dále, noc co noc,…“ Právě jste se seznámili s krásnou Šehrazád, to o ní je tu řeč :-): „…byla i chytrá, vtipu měla za tři, vždyť k pravé kráse vtip a rozum patří,..“ To ona vypravuje ty krásné pohádky: „…Jsou krásné, přitom vtipu mají za tři, Vždyť k pravé kráse hodně vtipu patří ...“ ... „dlouho a dlouho králi vyprávěla, tisíc a jednu noc jí naslouchal, slavičí píseň ze zahrady zněla a jasmín voněl, svěží vánek vál, za slovem slovo bzučelo jak včela; čím dál tím více spokojen byl král“ ... „…Šahrazád už má nad manželem moc …svou ženu zanic byl by nedal král.“ „A sedm z jejích příběhů vám povím,… “ Hrubínova adaptace Pohádek tisíce a jedné noci je určená pro děti, ale nejen proto je jiná než původní text. Samozřejmě se pan Hrubín snažil příběhy přizpůsobit dětem, nebo lépe řečeno, českým dětem, a udělal to, podle mě dokonalým způsobem, krásný příběh si představte jako drahou a vzácnou orientální látku, kterou pan Hrubín „koupil“ a použil, ono totiž když máte v úmyslu vytvořit něco krásného, na látce nemůžete šetřit :-). Text, který vznikl, si pak představte jako originální a jedinečný potisk, který vzešel z básníkovy mysli a který předal dětem ve formě „české pohádky“, ve formě, na kterou jsou zdejší děti zvyklé ... nenajdete tedy žádné opravdu drastické motivy, které se samozřejmě v původním orientálním textu vyskytují, nenajdete ani žádné náboženské motivy, přestože původní text je silně náboženský, a nenajdete ani sáhodlouhé opakující se věty a souvětí, díky čemuž je text daleko jednodušší a pro naše děti (ale nejen pro ně) daleko přitažlivější :-). Pana Hrubína obdivuji, vytvořil asi nejčtenější českou adaptaci těchto pohádek ... ale především ... kouzelný text - Šahrazádin milostný příběh Vás (stejně jako v originále) uvede do světa orientálních pohádek, a ve zpracování pana Hrubína, řekla bych přijatelnou formou snad pro každého, vám tento, pro nás tak exotický prostor, představí. Doporučuji :-). A dovolím si ještě malou poznámku k původní knize. Tisíc a jedna noc je považována za dílo arabské literatury, protože časem právě arabské prostředí nejvíce ovlivnilo její podobu, přestože její původ je zřejmě indickoíránský. Je to Indie, kde pravděpodobně vznikl hlavní rámcový příběh o mladé ženě Šahrazád (Šírázád), která noc co noc králi Šahrijárovi vypráví různé neuvěřitelné příběhy. Nad ránem vždy povídání přeruší a král, ačkoliv má už delší dobu ve zvyku každé ráno po svatbě své novomanželky popravit, nemůže odolat dalším poutavým dobrodružným příběhům, a tak si krásná a chytrá Šahrazád zachrání život. Původní pohádky jsou pak téměř cestopisy po arabském světě :-), ale najdete v nich samozřejmě spoustu fantaskních prvků – ty k pohádkám patří :-).... celý text

Král, dáma, kluk 1997, Vladimir Nabokov

„Nemyslím v žádném jazyku. Myslím v obrazech.“ Cílem je nalézt odpověď na položené otázky a dospět tak k možnému tématu. /V. Nabokov – z rozhovoru pro BBC, 1968/ Když jsem přemýšlela, co k tomuto příběhu napsat, první, co mě napadlo, bylo, že je to příběh plný správně zvolených slov, tím myslím, přesně zvolených slov, každé je na svém místě, má svůj účel a autor si dobře promyslel, kam které přijde :-) ... ještě jinak, měla jsem z příběhu dojem takové hry, kterou hraje autor s námi čtenáři. A zároveň bych řekla, že má o nás čtenářích docela vysoké mínění :-), cítíte se spíš jako „parťák“, skoro bych řekla, že předpokládá, že sdělení, které nám svým jedinečným způsobem „zašifroval“ do textu, prostě odhalíme, vycítíme, že si my čtenáři dáme tu práci objevit a odhalit, to, co je v příběhu ukryté, že budeme spolupracovat :-). Příběh je poetický, takže se vám pak bude dobře číst, samozřejmě, pokud daná pravidla hry přijmete :-). Nabokov vás na začátku příběhu jednoduše uvede do určité (konkrétní a přesně promyšlené) atmosféry, ... příběh se začne odvíjet a nastoupí „hráči“, čtenáři se tak dostane jedinečné možnosti ponořit se do vnitřních monologů každého z nich ... a zjistit jaké je jeho konkrétní místo v dané „hře“, Nabokov je v tomhle dost důsledný, je to, jako byste byli přímo uvnitř proudu myšlenek, přímo v hlavě každé z postav. Nenechte se ovšem ošálit dojmem, že najednou „víte vše“ ... že dokážete odhadnout situaci ... doporučuji být ve střehu a pozorně sledovat, ... kdo mluví, a jak to bylo řečeno, nečekejte tak úplně poctivého a pravdomluvného vypravěče, nezapomínejte, že hrajete hru a vašim úkolem je odhalit to ukryté :-), náznak se určitě objeví a pokud ho nepostřehnete ... prostě o něj přicházíte ... takže věřte, že dojít ke konci ... není tak úplně procházka růžovým sadem, ale je to řádně a precizně vystavěný labyrint, do jehož cíle se dostane jen pozorný čtenář :-). „Jako obvykle bych chtěl podotknout, ... pokud se nějakému odhodlanému freudovci podaří proklouznout dovnitř, je třeba ho upozornit, že v románu jsou tu a tam nalíčeny ukrutné pasti.“ /V. Nabokov – Předmluva k anglickému vydání, 1967/ Být čtenářem, který zakusí stejný prožitek jako autor při tvorbě díla, je pro Nabokova dost zásadní: „Blaženost vyvolanou šťastně volenými slovy sdílí jak spisovatel, tak čtenář.“ ... ovšem pozor, není to zadarmo :-): „Dlouho a těžce se lopotím se slovy, až do okamžiku, kdy mám pocit, že je zcela ovládám … jestli potom se zas musí lopotit čtenář – výborně. Umění je těžká věc.“ /V. Nabokov – z rozhovoru pro BBC, 1968/... celý text