alef přečtené 1279

Vox 1993, Nicholson Baker

Hmm ... tahle útlá knížka, od které jsem neočekávala nic jiného než lehké dovolenkové a především odpočinkové, nebo řekněme relaxační, čtení ... docela překvapila :-). V žánru erotiky jsem nečekala (navzdory níže komentáři oksalakky, je to totiž přesně tak, je to chytrá erotická kniha) nijak extra vytříbené čtení, a ono ejhle, hned od první stránky jsem věděla, že je něco jinak a říkala si, páni, ono to je dobré ... ne, je to výborné, je to vlastně přesně to, co slibují recenzní články na konci knihy ... perverzně něžná, technicky dokonale napsaná erotická novela :-). To, co čtete je vlastně upřímný, citlivě napsaný příběh, ve kterém zjistíte, jak moc důležitá je lidská vzájemnost. Příběh dvou duší, které se navzdory ohromně nepravděpodobné náhodě, zvláštním způsobem potkaly a „zapadly do sebe jak dva čtverečky puzzle“ ... tedy, zpočátku jen jejich sexuální fantazie :-) ... jenže, kdo ví :-). Nechci prozrazovat ... přečtěte a uvidíte :-) ... samozřejmě určeno pro ty čtenáře, které tento žánr nijak nepobuřuje :-).... celý text

Knihovna duší 2016, Ransom Riggs

„Každý v sobě najde něco podivného.“ Letošní letní dovolenou jsem si trochu zpestřila, malým výletem :-). Proklouzla jsem smyčkou a už potřetí se začetla do příběhu podivných – „každý druh je má, lidský či zvířecí, skrytou větev, která je požehnána – a prokleta – mimořádnými vlastnostmi“. Jacoba a Emu jsem našla tam, kde jsme se minule rozloučili, v Londýnském metru, na stopě při pátrání po jejich přátelích unesených stvůrami, a taky na útěku, před netvorem ... A pak už nestačíte ani dvakrát mrknout a stojíte na prahu magického a dost děsivého světa ... ocitnete se v té nejhorší části viktoriánského Londýna, je to dost otřesné místo, ten nejnemravnější a nejnebezpečnější slum v celé dlouhé historii Londýna. Jestli máte tu odvahu představit si to ... pokračujte dál :-) ... ocitnete se totiž přímo v pekle, vlastně v Ďáblově akru a vašim průvodcem není nikdo jiný než Sharon, převozník, pardon podnikatel v cestovním ruchu, který vás za zlatý peníz provede těmi nejděsivějšími zákoutími. Hemží se to tu podivnými lidmi s ještě podivnějšími vlastnostmi, Ďáblův akr je přitáhl ze všech historických etap, zoufalství tu je hmatatelné, ulpívá na všem, tíží dokonce i samotný vzduch, těžko někde jinde potkáte tak nevýslovnou bídu ... a někde tady stvůry vězní ymbryny a ostatní přátele, které Jacob a Ema hledají a pokouší se vysvobodit. Hmmm ... „tenhle hypotetický řetězec událostí začíná být najednou dost nepravděpodobný.“ Vlastně je to naprosto šílená domněnka, že se něco takového může podařit. Ema se zasmála, „já vím. Ale můj mozek funguje jako stroj na výrobu nadějí.“ „To jsem rád,“ řekl Jacob. „Můj generuje ty nejhorší možné scénáře.“ Takže doporučuji přibalit si s sebou tolik naděje, kolik unesete :-), bez ní je totiž šance na návrat ... nulová ... přesně v duchu citátu z Tolkiena: „do Mordoru člověk prostě jen tak nevkráčí“ ... je úplně jedno, jestli se budete pomalu plížit vpřed, nebo vběhnete přímo do jámy lvové, ... to jediné, co vás může zachránit je naděje ... bez ní se na cestu nevydávejte ... jedině ona vás dokáže dovést šťastně do cíle :-) ... Příběh se uzavřel, co k němu říct? Riggs vytvořil zajímavý svět plný magické atmosféry, kterou dokonalým způsobem podporují kouzelné a tajemné fotografie, obojí dohromady posouvá celý příběh minimálně o level výš, jinak řečeno, přidává minimálně jednu * na mém hodnocení, další dvě ** jsou pak za dokonalé umístění příběhu ... Ďáblův akr, to je opravdu něco, přináší příběhu zajímavé postavy (Sharon, Bentham), vykresluje atmosféru a jen díky němu má příběh spád a udržuje zajímavost na takové hladině, že prostě chcete vědět, jak se celý příběh uzavře. Vlastně to nejsou hlavní postavy, ale právě prostředí, co mě na příběhu nejvíc zaujalo a co mě donutilo přečíst celou trilogii. Samozřejmě, že jsem hlavním hrdinům fandila, to ani jinak nejde, jen jsem bohužel byla na hony vzdálena jejich způsobu uvažování, jejich myšlenkovým pochodům ... ale to asi není tak úplně jejich chyba, spíš to bude tím, že cílová skupina pro tento příběh je úplně jiná, ... daleko, daleko mladší, generace :-), proto ode mě průměrní hrdinové, nezlobte se prosím na mě za toto hodnocení :-) ... v dokonalém prostředí dostávají krásné 3*** a příběh doporučuji :-) ... nejen té mladší generaci, ale i nám, kteří jsme postoupili už o pár levelů (minimálně věkem) výš :-).... celý text

Bílý oceán 2016, Roy Jacobsen

„Až zatoužíte, v kteroukoli hodinu, ke mně – mám otevřené dveře. Nedbejte na to, že mám v okně tmu, co tváří se, že neotevře. Neptejte se mě, proč je u mě tma, zda spím či nespím. Tlučte na dveře! I když spí naděje, bdí starost má, a ta vám vždycky ráda otevře.“ HAMO SAHJAN, arménský básník (Noc tisící druhá, 1976) Dnes jsem si náhodně přečetla verše, pro mě neznámého, arménského básníka a jako bych téměř okamžitě viděla osobu, která tahle slova říká. Před očima se mi objevilo moře ... a jinak nic ... jen malý ostrov Barrøy ztracený uprostřed studeného nehostinného oceánu, skalní stěny a severní ledový vítr ... tma. Uprostřed té tmy jediný dům na ostrově a v něm Ingrid. To ona volá tahle slova ... to ona touží, aby někdo vstoupil ... to u ní spí naděje :-). Ona totiž pochopila, ... že není nikdo, na koho by se mohla spolehnout, ani na lidi, které zná celý život, jako by všichni ... byli z jiného ostrova. „Majáky vysílají na moře světlo a připomínají uspávající víření, nejasné a mihotavé obrazy a první strach, který Ingrid pocítila, a který vycházel z ní samé, její osobní jed, který se podařilo skrývat – až do téhle chvíle, kdy leží na zádech v posteli rodičů v Jižním sále, tvář v dlaních ...“ Barrøy je totiž „ostrov mlčení, kde dospělí dětem nevysvětlují, co mají dělat, jen ukazují a děti napodobují ... jeho obyvatelé jsou lidé mála slov a velké moudrosti v rukou a nohou“ ... a tak, když se zeptáte, proč se něco musí udělat, na otázku nedostanete žádnou odpověď, prostě se to udělat musí.“ Máte v rukou krásný příběh ... o lidech z pobřeží a ostrovů v chladném moři ... o lidech, ke kterým „Bůh nepociťuje takovou náklonnost, jako k lidem ve vnitrozemí a ve městech; na celá dlouhá období na ně úplně zapomene ... a oni zapomenou na něj.“ Ani Ingrid nevolá děkovná slova ... přesto v sobě má poznání ... že jestli vůbec něco má smysl, pak je to jako blesk ... naděje z čistého nebe :-).... celý text

Erik 1996, Terry Pratchett

"Nejhorší peklo ... si dělají především sami lidé." Zato to "opravdové" peklo s démony ... vůbec nevypadá tak, jak byste si představovali, ... je to ovšem důsledek toho, že démoni stejně jako mnozí lidé zapomínají rozlišovat mezi tělem a duší. Skutečnost je však taková, že existují hranice toho, co můžete duši udělat, například do běla rozžhavenými kleštěmi. Každá alespoň trochu zlá nebo zkorumpovaná duše je totiž dost chytrá na to, aby si velmi rychle uvědomila, že protože nemá odpovídající tělo ani příslušná nervová zakončení, není vlastně žádný důvod, kromě obyčejné síly zvyku, proč by měla zažívat jakoukoliv strašlivou agonii. A tak ji nezažívá :-). Nakonec spolu s Erikem a Mrakoplašem zjistíte, že v pekle koneckonců nemusí být tak zle :-) ... za určitých okolností se návrat do reality všedního života může jevit jako ta horší varianta ... zvlášť pro Mrakoplaše, který měl vždycky dojem, že ty chvíle, kdy právě nebyl pronásledován, vězněn nebo bit, byly ty, kdy odněkud padal, a ty pády, přestože byly vždycky stejné a častokrát dlouhé, se nedaly v žádném případě popsat jako nudné ... a proto měl moc rád nudu, byla to jediná doba, na kterou se mohl s jakous takous pýchou a radostí ohlédnout ... a pak si uvědomil, proč je nuda tak strašlivě přitažlivá. Bylo to to skvělé vědomí, že někde kousek od vás, třeba právě za nejbližším rohem se odehrávají ošklivé věci, nebezpečné a plné dobrodružství, ale že vy s nimi prostě nemáte nic společného :-). Takže Mrakoplaš nespěchal, jenže peklo mu ukázalo, co to je nuda z nudy a tak se přeci jen rozhodl vrátit se, jenže jak? Samosebou, že to je Zavazadlo, které ho bude tahat z problémů :-) .... ovšem doporučuji dávat si na něj pozor, protože nelze žádnými slovy popsat zuřivost toho, kdo musel dvakrát proběhnout nekonečnem vesmíru, aby našel svého majitele, který není momentálně nic víc než ztracenou duší :-). Zdálo se, že se tady nedá celkem nic dělat. A TAK MOŽNÁ ŽE BY BYLO NAČASE JÍT DOMŮ, pomyslel si Smrť, který v příběhu samozřejmě nemůže chybět, proto se právě otočil, aby udělal, jak řek, ale v tom okamžiku uslyšel nesmírně slaboučký tón. Bylo to něco, co bylo ke zvuku v témže poměru, v jakém je foton ke světlu, tak nevýrazné, titěrné a nehlasné, že v hluku běžně fungujícího vesmíru by to zmizelo bez povšimnutí. Byl to zvuk vzniku první základní částice hmoty :-). Smrť se tedy tiše přikradl k místu, odkud to vycházelo, a pozorně se na ně zadíval. Ležela tam kancelářská sponka :-). Pssst ... teď znáte tajemství Stvoření :-) ... samozřejmě, že Stvořitelé, co se týče konstruování vesmíru, občas dávají přednost metodě tzv. Velkého třesku, ale zato jindy preferují metodu Postupné konstrukce :-). A tak se Smrť poněkud uvolnil. Teď totiž začne dlouhá předehra a ještě dlouho po ní se věci budou komplikovat :-) ... pak bude potřeba zjistit, jestli evoluce stojí za tu dřinu s vytvářením ploutví, křídel, nohou a bůhví čeho ještě. Jenže tak nebo tak, už se to nedalo zastavit. Proto jediné, co teď Smrť potřebuje, je trpělivost a té má až až. Už brzo se objeví živí tvorové, budou se vyvíjet jako šílení a pobíhat a smát se na novém slunci. Začnou být unavení. Začnou stárnout. Smrť si sedl. On mohl počkat. Ve chvíli, kdy ho budou potřebovat, bude na místě :-). Vesmír vznikl ... všechno co na tom bylo zajímavé se už odehrálo ... moc toho nezbývá ... přesto čtěte ... dozvíte se, jestli všechen ten kravál okolo toho ... nebyl nakonec zbytečný :-). "Výborně. Jsem rád, že se to nakonec vyjasnilo. Stvořitel se nepřítomně rozhlédl kolem. Neviděli jste tady někde náhodou moji knihu, co? Mám dojem, že když to všechno začalo, měl jsem ji v ruce."... celý text

Děti chovatelů slonů 2012, Peter Høeg

Petr žije se svou rodinou, s bratrem Hansem, na kterého je spoleh, s krásnou a ďábelsky chytrou sestrou Tilte a psem Baskerem III., a samozřejmě s jejich, mírně řečeno, excentrickými rodiči ... na malém dánském ostrově, který naleznete uprostřed ,,, Moře možností. Je brzy ráno, začíná nový, svěží a nenapodobitelný den, ráno, kdy máte pocit, že svět je naprosto dokonalý, že tahle chvíle potrvá věčně ... je brzy ráno na ostrově a Petr se vás snaží dovést k tomu, abyste si začali všímat okamžiku ... ještě předtím, než vám dojde, jak zvláštní situace, ve které se Petrova rodina ocitla, je, a ještě předtím než o tom začnete přemýšlet, jakmile totiž přijdou myšlenky, ocitnete se v kleci ... a vězení, o které tu jde, není nic míň, nic víc, než náš život, to, jak ho žijeme, a nejhorší na tom je, že si ho stavíme a udržujeme my sami ... svými slovy ... a myšlenkami. A teď máte jedinečnou šanci, ... je ráno, chvíle předtím, než začnete vnímat ... a stavět ... další slova .... další myšlenky ... právě teď máte šanci ... všimnout si :-) ... tak ji nepropásněte ... otevře se Vám trochu jiný svět ... viděný očima čtrnáctiletého kluka ... s nadobyčejně vyvinutým pozorovacím talentem ... a chutí vidět svět a taky své rodiče ... trochu jinak ... ... máte jedinečnou šanci ... vstoupit a zahlédnout okolní svět, jak se každou chvíli sesype, a zahlédnout spolu s Petrem celé moře ... bezpředsudečných možností :-). Tenhle výlet není tak úplně bez rizika, musíte počítat s tím, že to, jak člověku je, se takříkajíc přenáší na okolí, a podle toho okolí vypadá, v jednu chvíli to může být v pohodě, a hned za chvíli, vám to může připadat jako místo, kam se člověk dovleče ... aby umřel... ... a pak jsou tu ještě ty pocity ... jakoby člověka svlékaly do naha ... které se dostaví, ještě předtím, než se stihnete dozvědět ...a pak se vám stane, že se skutečnost začne znovu měnit ... a není vám tak úplně jasné, co se blíží ... Buďte opatrní ... s niterností, která v tomhle příběhu na vás vyvěrá z každého řádku, se musí opatrně, je to sní totiž jako s běžeckým tréninkem, formu je třeba budovat postupně ... ... přesto to stojí za ten risk ... protože, když vydržíte a ustojíte poznání ... zjistíte, co se stane, když se člověk "položí do lásky" ... už to nikdy nezapomene :-))). Tak, to by bylo asi tak všechno ... chtěla jsem vám jen vysvětlit, proč na svých knižních zastávkách je dobré strávit pár minut i na Fino ... na ostrově, který je "jak perlička obklopená rozbouřeným mořem, jemuž ostrov udatně vzdoruje" ... mořem, které přesto není pro ostrov hrozbou ... ale tombolou ... a když budete mít štěstí ... vytáhnete si vítězný los :-).... celý text

Duch a svět 1878, Jaroslav Vrchlický (p)

„Báj v mysli kruh jest, když se voda zčeří, mdlá hlava klesá, ale srdce věří.“ Básníkův způsob, jak se vyjádřit k filozofickým otázkám o člověku prostřednictvím poezie. Přiznávám, mě naprosto dostal. Před očima se mi otevřel náš svět v trochu jiné formě ... duše mi byla průvodcem, prostřednictvím pocitů mi ukázala celý lidský věk, ... svět mýtů a bájí ... od stvoření z prvotního chaosu ... "Nač ze propastí beztvárného věčna jsi vyvolal nás, ku jakému cíli? Teď rosteme, my děti nekonečna, v nás člověk jásá, stůně, plesá, šílí.“ Dívejte se básníkovýma očima, objevíte svět plný krásy ... „Ó země! Každý tvůj pruh to je list, kde možno sny tvé minulosti číst i tvého citu plání, ba tak jsi plna divných zázraků, že často Bůh sám z hvězdných oblak se k tobě spící sklání.“ ... svět plný našich lidských snů a touhy, a tedy ... smyslných zážitků a prožitků :-). „A, blázen! On chtěl zahanbiti bohy svou radostí, že miluje ho víla? ... Slyš! Vzdech dlouhý, pln něhy, bolu, lítosti a touhy se vydral z cedru: „Miluj!“ vzduchem znělo, a všecko listí na větvích se chvělo a vodopádem řinulo se dolů, jak slzy přes líce se řinou v bolu na mrtvé tělo; hnízda s větví spadla, a každá větev úpěla a svadla, a brzy suchý strom se zhlížel v řece. Co kentaur snil, snad nebylo snem přece. (Kentaur) ... svět člověkem stvořený. "Na strmé výši Araratu ve skalné sluji dumá kmet, ... a dívá se, jak v různé strany v dál pod ním spějí karavany, jak táhnou mraky větrem hnány a dějin duchem národy.“ (Mýtus)... celý text

Dlouhá země 2013, Terry Pratchett

„Věděla, jak je těžké přimět lidi, aby pochopili, co pochopit nechtějí, jako například, když ona trvala na tom, že „For Crying Out Loud“ je jedna z nejsvatějších písní, která kdy byla nahrána. Řekla mu, aby následoval své srdce ...“ Myšlenka, že můžete cestovat na další a další verze Země a začít tam budovat vše od začátku, je lákavá, že? Když na tuhle myšlenku přistoupíte ... najednou uslyšíte něco, jako povzdech, svět, pod zamračenou oblohou prostoupí jediná myšlenka ... JÁ ... kterou následuje další ... K čemu? Je to chvíle, kdy se narodil Jošua Valienté a jediné, co mu může jeho matka Mária dát je opičí náramek, jenže ... je to hříšný symbol, a tak dítě zůstane samo, s výjimkou vesmíru, který se vlil a promluvil ... nekonečným počtem hlasů, po kterých následovalo nekonečné Ticho ... to proto ho má Jošua tak rád. Možná, v jiném čase, byste o něm mohli hovořit jako o čaroději, jenže Jošua nemá rád, když je středem pozornosti, když se na něj lidí dívají a nemá rád ani, když se o něm mluví, a už vůbec ne, když lidé opakují jeho jméno, protože to většinou dělají, aby vás uklidnili, když si myslí, že jste Problém. Ale Jošua Problém být nechce, lidé jen prostě nechápou, to, co je Jošuovi naprosto zřejmé, pravidla, která musíte dodržovat, abyste něčemu porozuměli .. je třeba postupovat podle určitých pravidel ... postupovat podle návodu, protože od toho návody jsou a udělat to pořádně :-). „A mimochodem, co myslíte tím, od samého začátku? Já jsem byl ten začátek! Proto jsem tady, je to tak? ... Ano. Samozřejmě. Ale myslím, že pro každého je jeho začátek ten první Krok ...“ Takže, když všechno uděláte správně ... pak vítejte na Dlouhé zemi, o které je i pro vědce těžké hovořit, aniž by přitom blábolili něco o m-bránových překryvech a kvantových mnohovesmírech ... prostě si to zkuste představit tak, že se vesmír dělí pokaždé, když třeba jen spadne list ze stromu, a že v každém okamžiku vznikají miliony nových větví ... zdá se, že něco takového nám říká i kvantová fyzika, že :-). A co je nejdůležitější? Že pro většinu lidí je Dlouhá země otevřená ... A pak přijdou neodbytné otázky. Čí je to země? A jste ještě pořád ve Wisconsinu, kde to všechno začalo? Podle Jošuy je možné na takové otázky použít biblickou metaforu, to, co se děje je Apokalypsa, a má své čtyři jezdce ... Chamtivost ... Neschopnost řídit se pravidly ... Zmatek ... a Náhodné odřeniny. A Jošuovi už je špatně z toho, jak musí stále dokola zachraňovat všechny ty Spasené. Jaké mají právo potulovat se po všech těch místech a vstupovat do cesty Tichu? Utápět klid ... tu vzdálenou hlubokou přítomnost za chomáčem světů ... a přesto cítil povinnost pomáhat a pak trávil spoustu času o samotě ... a byl zmatený z toho, že se mu to líbilo ... protože to z něj dělalo odlišného člověka, a to, že je jiný pro něj znamenalo Problém ... a to bylo špatné, protože si moc dobře pamatoval na malou sošku muže, kterého přibili na kříž ... protože byl Problém ... jako by uvázl v něčem, k čemu byl povolán, podobně, jako on ... Dobře, takže tu máme řetězec světů ... táhne se dvěma směry, na východ a na západ, jako když procházíte chodbou a základní otázka zní: Kolik těch světů je? Jenže to nikdo neví, je to problém uspořádání světa, dokonale promyšleného uspořádání, a vy můžete libovolně procházet ... což je něco, co se nedá zakázat, už jenom proto, že se to nedá kontrolovat ... jenže to je taky Problém ... svět tak, jak ho známe, by se mohl zhroutit ... „Ministr zdravotnictví a bezpečnosti se zatvářil překvapeně. „Nechápu, proč bychom to nemohli zakázat? Nikdy předtím nám to nevadilo.“ Abyste pochopili, musíte se ještě nutně seznámit s někým ... jmenuje se Lobsang, je to první umělá inteligence, oficiálně a úředně prohlášená za bytost s vědomím. Až budete procházet příběhem ... určitě stojí za to, věnovat mu dost pozornosti, protože si můžete být jisti, že on pozoruje ... naslouchá a analyzuje .. a uvnitř si přehrává krátká videa všech možných výsledků momentální situace, které si jen dokážete představit. Je Lobsang člověk nebo jen UI opičící se po lidech? „Smajlík, říkal si Jošua, uděláte jeden oblouček a dvě černé tečky, a vidíte lidský obličej. Jaké je potřebné minimum, abyste pořád ještě viděli lidskou bytost? Co musí být řečeno? ... Možná, že jediný podstatný rozdíl mezi opravdu vyspělou UI a člověkem je zvuk, který vydají, když je uhodíte...“ A víc už nepotřebujete ... protože to, o co jde, je jen zvláštní malý detail ... a vy nepotřebujete nic jiného než vlastní mysl ... která se PODÍLÍ ... a samozřejmě ... postupovat podle návodu :-). „Myslím, že první homo sapiens se cítil podobně jako ty, když se díváš na nás ostatní, s našimi Vkročci ... jako homo sapiens, který se diví, proč těm ostatním kolem trvá tak dlouho, než spojí dvě slabiky.“... celý text

Písně kosmické 1959, Jan Neruda

„Ty třepotné, smavé hvězdičky tak čiperně na mne hledí – ach prosím vás, je to pravda vše, co lidé prý o vás vědí?“ O Písních kosmických si mj. můžete přečíst, že jde o „poeticky zpracované vědecké poznatky o vesmíru, přičemž stojí na rozhraní vážného a humorného tónu, vesmír přibližují pomocí personifikace nebeských těles, která funguje jako paralela k běhu lidského života.“ Takto vybavena jsem se do Nerudových písní pustila :-) ... otevřela první stránku a začetla se ... do veršů znějících upřímně a prostě, zpívaných lehkým a hravým tónem .. a víte co, líbilo se mi to :-). Číst tímhle způsobem o tom, jak je celý svět, vesmír, propojený, o tom, že člověk a všechna tělesa ve vesmíru mají nějakou souvislost, a o tom jak zběsile roste rychlost dnešního života. Básník Neruda vidí náš budoucí vývoj, možnosti lidstva, docela optimisticky :-) ... a mě se to hezky četlo ... přeci jen, není potřeba nad naší budoucností stále jen truchlit a pesimisticky kroutit hlavou, kam ten svět spěje, s panem Nerudou, jsem naši budoucnost na chvíli viděla jako celkem přijatelnou :-) ... nastavenou přirozeně podle cyklů všehomíra ... celého kosmu, sluneční soustavy, Země a Měsíce, které jsou řádně zkoordinované s cyklem lidského života :-). „Vesele se Zemí Měsíc jde, Země zas v mocném kruhu se okolo Slunce otáčí v zářivém planet pruhu. A i to velké Slunce zas kolem většího vede nás – a toto slunce jeho kde jde? – a kolem čeho? Mysli se nejvýš – a nad tebou hvězd jako vřesných zvonců -, a kdybys byl jako Slunce stár, nedomyslíš se konců! Klečím a hledím v nebe líc, myšlénka letí světům vstříc - vysoko – převysoko – ..."... celý text

Sonety 2003, William Shakespeare

"Sílu pekla si člověk musí zkusit sám, aby uměl ocenit krásu nebe." Shakespearovy sonety ... to je krása a elegance, emoce a pocity, láska a erotika ... vše dohromady to pak lze nazvat ... dokonalostí! Při jejich čtení cítíte volnost a lehkost lyrických a romantických veršů ... veršů na alžbětinskou dobu dost zvláštních a odvážných ... oslovujících mladého aristokrata (v době, kdy se psaly hlavně na oslavu králů a žen) ... hlavně v tom, že jsou to verše psané muži a přitom milostné, subjektivní a romantické ... oslavují jeho dokonalost, ale taky ukazují jeho slabé stránky ... sobeckost, narcismus, lhostejnost ke slovům chvály a lásky. S ženami to pak má básník trochu jinak ... objevuje se černá dáma, která není modlou ... dokonalou a krásnou ... hodnou lásky ... je to naopak ... ona je zrádná ... černou dámu lze získat snadno ... bez lásky a citu ... zato náš mladý muž je pro básníka nedosažitelný ... Začtete-li se do Shakespearových sonetů ... dostane se vám prostě popisu mnoha podob lásky ... ve všech jejích emocionálních i erotických podobách ... je zajímavé, jak vedle sebe najdete ... verše oslavující sílu lásky, a pak zas hovořící o zaslepenosti a naší lidské slabosti, ... verše plné lásky a naděje, a pak zas plné sexu a povrchnosti. Ukazují na všechny stránky našeho vnímání ... lásku vroucí, bláznivou, nenaplněnou, povrchní, sexuální, pudovou, erotickou ... zjišťujíc tak hranice ... mezi zakázaným a dosažitelným ... "Ne, ne, já jsem, co jsem, a ti, kdo viní mne ze všech těch přestupků, jmenují jen své viny: já se smím napřímit, zatímco oni ne, jejich duch nemůže odsuzovat mé činy! Leda by tvrdili o světě veškerém, že každý v něm je zlý a triumfuje zlem." "Můj hřích je láska a tvoje ctnost nenávist, nenávist pro můj hřích, cit, který k tobě mám: když ale porovnáš svůj stav s mým, já jsem si jist, že potom nebude důvodu k výčitkám. A jestli přece, to ze tvých rtů jistě ne, vždyť potřísnily ten svůj šarlatový skvost, vždyť lhaly lásky slib tolikrát jako mé a v lůžkách jiných žen loupily dost a dost. Kéž tě smím milovat, jako ty miluješ jiné, k nim vzhlížíš tak jako zas k tobě já."... celý text

Havran (14 básní) 1959, Edgar Allan Poe

„Jako by chtěl celou duší, za ta slova navždy skrýt se.“ Poe byl bezesporu hodně složitou osobností, a jeho Havran (stejně tak jako celá jeho tvorba) ... ta ponurost, vyvolaná hrůza, úzkost, strach ... to vše je zrcadlovým obrazem jeho duše, duše básníka poznamenané životním příběhem. Každé slovo má hlubší smysl, nutí přemýšlet ... nad životem, ... nad sebou samými... Poe je naprostý mistr fikce ... vypráví příběh a přesvědčuje nás, že to, co bude vyprávět je pravda, předkládá fakta, odvolává se na ně, je až racionální a přesný ve svých popisech, hrdinové jsou buď čistě racionální, nebo naprosto šílení :-) ... a vše je naprosto uvěřitelné ... a přesto před sebou máte čistou fantazii. Poe měl totiž představu dokonalé poezie ... podle něj báseň směřuje k vytvoření nadpozemské krásy :-) ... tedy k nejčistšímu, nejsilnějšímu a nejvíc duši povznášejícímu prožitku ... to je ovzduší básně ...vnímat skutečnou krásu při čtení je podle Poea vzrušující a povznáší duši, ovšem, ne na dlouho, protože je v povaze vzrušení, že trvá pouze krátce :-) ... ... a tak se Havran nezrodil z náhody, čisté intuice, ale vznikl krok za krokem s přesností a důsledností ... a teď už je na nás, čtenářích, jestli mezi řádky odhalíme tajemství básně :-) ... plné otázek ... o bytí a nebytí ... Poe používá různé motivy, ... které vedou všechny nějakým způsobem k úzkosti nebo přímo k smrti ... v Havranovi je tím, co přivádí k smrti ... láska ... která umírá ... U Poea je prostě vše trochu jinak než byste čekali :-) ... strach a úzkost vede k životu, vyburcuje aktivitu, zatímco láska ... k smrti, protože láska je harmonie, která vede k zastavení času, pasivitě a nevyhnutelné smrti ... návrat možný není ... „nevermore“ je dost jednoznačné ... ... zůstává jen věčné utrpení v podobě vzpomínek ... touha po návratu milované ženy ... návratu, který možný není ... „Klid je pryč, já žasnu znova, jak jsou přesná jeho slova. ... Naděje, že odpluje ten temný smutek z jeho líce Není _Nikdy – nikdy více.“ „Proroku se strašnou mocí! – Ptáku, ďáble vševědoucí! Volám Nebe – volám Boha, jehož ctíme bez hranice – Řekni duši plné bolu, myslící na Leonoru, Zda v edenu budem spolu, polibím ty krásné líce, Dívku z ráje, Leonoru, políbím na krásné líce. Havran řekl: „Nikdy více.“... celý text

Vanutí 1932, Vladimír Holan

„Splav lůny rozšuměl se v louce mraků a mám tě milovat. V sadařství těla svého studem ze zázraku cítím tě tiše vát.“ Slova Písně milenčiny ke mně přivála lehkou povívající lyriku Vladimíra Holana ... lehkým krokem jsem tedy vykročila k obzoru a poslouchala dál ... vypravěče zpívajícího Milostnou píseň ... „Na obzoru své vůle chci teď zprohýbat tvůj pohled na krajinu a v horách nastalých o malbu dechu dbát, bys lehce šla v jich stínu.“ ... vypravěče odhalujícího tajemství duše a těla ... a Pláč ... skrytý za oponou ... „Blaží nás výjevy, zlátnoucí z tajemna duše a těla. A přece jenom opona, jen opona se chvěla.“ ... „A někde uprostřed mne poznáváš jak okraj studně a někde při okraji obraz tvé krve tone ve mně vzestupně a bludně. K tobě se vzdaluji.“ ... taky jste to zahlédli? ... to balancování, mezi touhou a jejím splněním? „Mlčím vás, jabloně! A vítr očí vzdouvá plachty mých víček v starost o dva sněhy, před jejichž bělostí pohled mé krve couvá, zapřen do rány něhy." ... to hledání překvapivých vazeb, slov narušujících pravidla a významy? "Ležím kříž odříkání. umřít! A přec tu je zachvění údivu, jež vlní dech můj sem. Podobně dar se ještě pohybuje na citu přijatém." ... ty souvislosti, zpochybněné hrou protikladů, abstraktních výrazů na hranici možností ... lidských smyslů? :-) ... „V radostném smíření, že země všemu předcházela, bys křídla obhájil, můj dech se zvedá teď, můj rod. Mlčící jabloně! slovo jablka ústa má bys chtěla - k vám z lože sestupuji, přicházím - - A přece od.“... celý text

Rybí krev 2012, Jiří Hájíček

„Dětství je hrozně intenzivní období, takže mám obrazy návsi a chalup okolo vryté do paměti a ta venkovská atmosféra je ve mně pořád.“ Jiří Hájíček V této knize se Vám dostane do rukou vlastně takový zcela obyčejný příběh všedních lidí, založený na reálné inspiraci - jedné malé vesnici se zvláštním osudem, ve které autor skutečně žil. Dál už si pak příběh jde svou vlastní cestou ... je smyšlený a přesto tak neuvěřitelně uvěřitelný ... mě se ta cesta líbila, příběh plynul pomalu, jako líná řeka za letního ospalého odpoledne :-) ... všechny ty popisy krajiny, prostředí, atmosféry tempo příběhu zvolnily a tak mi daly příležitost ... zasnít se a vrátit se ... do prostředí, krajiny mého dětství (taky moje babička s dědou žili na podobné vesnici, jen ve východních Čechách a já tam trávila krásná léta :-) ... mezi lidi, které jsem tam tenkrát potkávala ... protože, ač vymyšlení, Hájíčkovi hrdinové jsou opravdoví, jsou to lidé, které můžete dnes a denně potkat na ulici, nebo na návsi v konzumu :-) ... tak asi proto se mi ten příběh tak líbil, protože mi umožnil zavzpomínat :-) ... ... dnes už je to hodně jiné, i na vesnici už se dostal náš dnešní globální svět ... a zasáhl poměrně tvrdě ... dost neúprosně tak mění ráz českých vesnic ... možná v tom je hodně nostalgie, ale mě se ten dnešní pohled vůbec nelíbí ... tak i to mi Hájíčkův příběh připomněl ... ... a pak samozřejmě taky ty „velké“ dějiny ... to všechno, co bylo na pozadí příběhu ... co změnilo osudy těch „vymyšlených“ lidí z vyprávění ... ale bohužel i těch skutečných ... protože, ty „velké“ dějiny ... to co bylo na pozadí ... to se skutečně stalo ...tak i to mi Hájíčkův příběh připomněl ... ... tak, to je asi tak všechno, politické i historické události na chvíli vypluly na povrch, a připomněly tak ty malé příběhy ... o industrializaci krajiny, o zániku starých tradic, o mezilidských vztazích, o vysídlování, o příslibech a nadějích, o etice našeho počínání, o boji člověka, se sebou samým a s rozhodnutími, která se ho fatálně týkají ... bylo to hodně zajímavé ohlédnutí a připomenutí ... děkuji. „A dole pod svahem voda. Široká rozlitá řeka. Na levém břehu, kde bývala i naše chalupa a za ní škola, není nic. Prázdný břeh, dvě přivázané pramice. Na pravém břehu jsou vidět oplocené zahrádky, jeden obytný přívěs, několik zahradních chatek nebo malých kůlniček, nové, mladé stromky ...“... celý text

Maškaráda 1998, Terry Pratchett

„Hudba a magie mají mnoho společného. Vezměte jen jejich staré názvy Muzika a Magika. Liší se o pouhá dvě písmena.“ ... a když ještě navíc naleznete v duši ty správné zákruty ... jste přesně tam, kde vás čarodějky z Lancre chtěly mít ... aby věci začly být znovu napínavé a zajímavé :-) ... nebojte se a směle se vydejte v jejich stopách ... ony nejsou zlé ... Je to něco mnohem horšího :-) ... „Ony jsou horší než zlé?!“ „Ony si myslí, že vždycky vědí, co je pro každého nejlepší.“ ... ony ... pletou se lidem do života, myslí si prostě, že jenom proto, že mají pravdu, je to dobré :-) ... a to vlastně skoro vůbec nečarují ...všechno je to v tom, že prostě šidí lidi a jsou hrozně mazané! Myslí si, že si můžou dělat, co chtějí ... a věřte, že si taky dělají ... přesně to, co chtějí :-) ... ...zvlášť, když jsou tři ... jenže teď nejsou ... a tak jim chybí ta jedna, co oběhne včas lidi a varuje je, že se ty dvě zbývající pohádaly ... jenže teď jsou dvě a tak si Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová asi dost lezou na nervy ... zatímco, když byly tři ... dokázaly lézt na nervy celému světu ... což je samozřejmě mnohem větší legrace :-) ... ... jsou to opravdu okouzlující dámy ... vzbuzující respekt ... a taky dokážou být pořádně drsné ... i Smrť o tom ví své :-) ... „Mám víru.“ SKUTEČNĚ? VÍRU V CO? „Jen víru, chápeš?“ ODVAHA JE SNADNÁ VĚC, KDYŽ SVÍTÍ SVÍCE. Bábi se naklonila kupředu a svíčku sfoukla. DOBRÁ, DOKÁZALA JSTE TO. „Tak to už by stačilo,“ řekla, ... „Pak tě vyzývám ke hře. Taková je tradice. To je dovoleno.“ Smrť chvíli mlčel. TO JE PRAVDA. HRÁT SE MNOU O ŽIVOT JE DOVOLENO. CHÁPETE, ŽE NA TO, ABYSTE VŠECHNO VYHRÁLA, MUSÍTE VŠECHNO VSADIT? „Hop, nebo trop? Ano, vím.“ ... tak tohle je Bábi Zlopočasná :-). ... a pak je tu Opera ... „Bylo tu také vidět množství péřových doplňků a blýskavých šperků. Ramena se tuto sezónu nosila odhalená. Vzhledu byla věnována maximální pozornost. Lidé sem chodili, aby byli viděni“ ... a Bábi Zlopočasná je dost zaujatá i proti románům, protože život je dost těžký, i když kolem nepoletují různé výmysly a neovlivňují lidské myšlení. A protože divadlo, to je vlastně románový příběh, kde „Spousta lidí je zamilovanejch jeden do druhýho, hodně se převlíkaj za někoho jinýho a nastane zmatek, je tam drzej sluha, nikdo vlastně neví, kdo je kdo, pár starejch vévodů se zblázní, je tam sbor cikánů a tak dál. To je taková základní opera. Nakonec se určitě ukáže, že někdo je něčí dávno ztracenej syn nebo dcera nebo žena nebo něco.“ ... momentálně vtělený do masa a krve, tak proto divadlo skutečně nenáviděla. Ale v tom to právě bylo – „nenávist bylo přesně to správné slovo. Nenávist je síla vztahu. Je to jednoduše řečeno láska, která se k vám otočila zády.“ ... a taku tu je TEN lustr ... tedy ... ústřední svícen a Bábi začaly právě svrbět palce u nohou :-) ... „to byl ten okamžik, kdy jste se stali čarodějkou. Ne když jste zkoušeli hlavologii na hloupého venkovského staříka nebo míchali léky, odstěhovali se na samotu u lesa a naučili se poznat jednu bylinu od druhé. Ne. Stalo se to ve chvíli, kdy jste otevřeli svou mysl světu a pečlivě zkoumali všechno, co zachytila.“ ... a ještě samozřejmě Duch opery :-) ... „Jakmile je nějaký prostor ze všech stan uzavřen, mění se ve vlastní vesmír a některé věci jsou v něm uvězněny.“ ... a to buďte rádi, že to tak je :-), protože hudba tady vstupuje do hlavy a sní „tam pronikalo i něco jiného, úlomky věcí, útržky událostí, ozvěny starých výkřiků... Klouzala ještě dál, až někam pod běžné vědomí, do temnoty, kam už nesahala zář ohně. Tam číhal strach.“ ... jenže „show must go on“ ... a tak čarodějky budou mít hodně práce ... proto si Bábi povzdechla: „Je to celé pokřivené. A vůbec si nejsem jistá, jestli to dokážu přinutit, aby se to stalo správně. Ta ubohá duše...“ a vzduchem zavířil černý plášť podšitý rudým hedvábím a postava zmizela ... jen okamžik ještě bylo slyšet zvuk tichých kroků ... Tak tohle je ta proslulá Opera ... a představení prostě musí pokračovat ... „Je to, jako když sílí bouře... Ne, je to jako milování. Ano. To je mnohem vhodnější, oggovská, metafora. Vložíte do toho všechno, co ve vás je, takže dříve nebo později dospějete k okamžiku, kdy musíte pokračovat, protože si nedokážete představit, že byste mohli přestat ... „show must go on“ :-).... celý text

Sny robotů 1996, Isaac Asimov

Mohou stroje myslet? ... tuhle otázku jsme si položili už docela dávno ... v padesátých letech minulého století si ji přesně takhle položil taky Alan Turing, matematik a filozof, který pak formuloval Turingův test, na základě kterého lze říct, pokud daná umělá inteligence testem projde, že myslí ... zatím se tak úplně ještě nestalo ... bohudík :-) ... jenže výzkum jde mílovými kroky dopředu a neuronové sítě se „učí“ velmi rychle a efektivně už dnes ... pomalu bychom se asi měli začít obávat ... dne, kdy to přijde ... Lidská mysl a tedy i umělá inteligence je obor, který mě hodně zajímá ... v rámci beletrie je pan Asimov celkem jednoznačnou volbou :-) ... a dobrou volbou :-) ... navzdory datu vzniku příběhů (většina vznikla právě v padesátých letech minulého století), stále nestačím žasnout nad aktuálností témat, nad intuitivností, přesností a filozofickým a etickým nadhledem autora ... pane Asimove, bylo to, navzdory tomu, že teď už píšeme rok 2018, dokonalé!  I po dočtení stále cítím lehké (zatím lehké) mrazení v zádech ... představy o budoucím světě se vlastně moc nezměnily ... lidé stále touží ... vytvořit a využít dokonalé stroje ... to směřování je stále stejné ... frankensteinovská hrozba je nám asi málo ... asi je pro lidi těžké pochopit, že to, co bychom mohli vytvořit ... by nás opravdu mohlo přesáhnout natolik, že by, až to pochopíme, mohlo už být pozdě ... Čtěte vážení čtenáři pozorně, pan Asimov naplnil naši budoucnost představami. do kterých intuitivně zahrnul obavy, hrozby, starosti, strachy, ale také naděje a sny, které nás lidi trápí, všechny ty, které v umělé inteligenci dokážeme vidět, které dokážeme nahlédnout, ale zároveň poodhalil i takové vize, kde zatím jen nepatrně tušíme ... Naše lidská komunikace je velmi složitým procesem dorozumívání, slouží nám k mnoha účelům – sdělujeme informace, myšlenky, přesvědčení, názory ... ale taky pocity a emoce všeho druhu ... má proto téměř nekonečně možností a podob :-) a přitom, druhá lidská mysl, která naše sdělení přijímá, je dokáže všechny rozpoznat ... a právě v tom spočívá dokonalost lidské mysli, jak dokáže dojít k právě takovému přesvědčení, které měl mluvčí svou promluvou na mysli :-) ... a doufám, že právě tohle zůstane privilegiem nás, lidí :-) ... Proto bychom si varování pana Asimova měli vzít k srdci a přemýšlet nad nimi ... „A opustí někdy vědci svou specializaci? Jistě, vyskytl se takový co odešel ... jednou mi řekl, že nemůže v noci spát. Říkal, že když zhasne světla, slyší stotisíc výkřiků z Hirošimy. Když jsem o něm naposledy slyšel, byl úředníkem v obchodě s galanterií ...“ Trochu mě uklidňuje, že i roboti se někdy, za určitých okolností, mohou zmýlit ve svém úsudku :-) ... „ ... jen na okamžik zapomněl, nebo si nechtěl vzpomenout, že ostatní roboti mohou být hloupější než lidé ... stal se obětí ... vlastní nadřazenosti ...“ A taky, že jedno velmi jednoduché rozhodovací zařízení je stále k dispozici :-) ... a že funguje přesně, v duchu naší ... iracionální mysli :-) ... „Poslední minci držel mezi prsty a nepřítomně se na ni díval. ... ano, stroj skutečně vyhrál válku, nebo přinejmenším jisté velmi jednoduché početní zařízení ... víte, používal jsem je kdykoliv jsem musel udělat zvlášť těžké rozhodnutí ... se zamyšleným úsměvem vyhodil minci ... zaleskla se ve vzduchu a dopadla na otevřenou dlaň ... sevřel ji a připlácl na hřbet levé ruky ...pravá zakrývala minci ... „Pana nebo orel, pánové?“... celý text

Zpíváno z dálky 1967, František Hrubín

Básníci jsou většinou niterně spojení s krajinou ve které žijí ... nejinak je to i u pana Hrubína ... a tak se čtenář může zaposlouchat do nádherných lyrických tónů básní, které zpívají ... vyznání rodné krajině ... „Pod nebem, šťastné písni zapřeným, stoupá z duší útlý dým naděje, zde ležíš, země ...“ ... krajině, kterou se rád toulá, a je to především krajina v noci, protože Hrubín je „básníkem noci“ - nočních objetí, nočních krajin ... šerosvitů a stínoher, nočních úzkostí a strachů, zatmívání a rozbřesků ... (potichoučku jsem se přidala a sledovala jeho kroky se zatajeným dechem) ... „V tom jitru průsvitném, kdy stín a světlo znovu se utkávají, z kožichu lučin na slunci jsi vytřás zlatý prach včel, můj kraji.“ ... „Za hvězdou hvězdu polyká slzící obzor, přivíraje pod víčky nebes spící kraje s písní, jež ze strun uniká, ze strun, jež plný souzvuk spojí na těle jako na nástroji.“ Tak krásně o ní zpíval, jako o ženě ... a jeho vyznání bylo plné obdivu ... ale také touhy a erotiky ... pan Hrubín, byl básník, který miloval krajinu ... a ženy ... z každého slova ... z každého písmene ... jeho láska a obdiv vyzařuje ... „Živote, postůj v milencích, když v sobě došli tiché slávy, než na tělech jim zpopelaví ruce jak růže ve věncích, než jim krev boky rozechvělé jak světlé břehy podemele!“ ... „Žíznivé ruce mé se opíjejí na přání milenčino, neboj se, noci, sladké vlasy její rozlíti jako víno. Mdlé prsty světel rozhrnují kvítí na kraji tvého lůna. Na konci louky odcházejíc svítí nahými zády luna.“ Byl to krátký noční výlet ... byl to sen? ... pak se mi vůbec nechtělo probouzet :-).... celý text

Krásná i bezbožná tajemství našich dějin: Legendy versus historická „pravda“ 2015, Jan Bauer

Dějiny, to není tak úplně to, co se učíme ve škole – soubor jmen, pojmů a dat ... kdy, kde a kdo ... dějiny to jsou záhadné a tím pádem vzrušující příběhy ... přímí svědci, těch dávno minulých dějin, nejsou, k dispozici máme jen legendy ... a samozřejmě i určitá (částečně ověřitelná) fakta, a tak zjistit, jak to tehdy bylo je docela detektivní práce :-) ... je to hlavně spousta otázek, na které je někdy dost těžké najít uspokojivou odpověď. Autor, Jan Bauer, je v tomto ohledu velmi zkušený a proto se mu opravdu povedlo podívat se trochu jinak, hluboko do našich dějin na příběhy neobjasněné, na příběhy pradávných vražd, záhad, střetnutí, vášně či převlékání kabátů, povedlo se mu jít po stopách příběhů, které se nikdy možná nestaly a přesto často posloužily jako podnět, nebo inspirace třeba pro různá umělecká díla .... položil si prostě otázky trochu jinak a tak možná uvedl na pravou míru některé z mýtů. Co se mu ale nejvíc povedlo bylo to, že obrátil naši pozornost ... k přemýšlení o dějinách :-). „Krajina od Nových Hradů směrem na České Budějovice je tajemným územím dávných mýtů a legend. Jakýmsi jejím magickým středem je vesnice Doudleby. Jako bychom se zde rázem ocitli v prostředí starých pověstí českých, tentokrát však nesepsaných Aloisem Jiráskem, který se bohužel až příliš úzkoprse držel středu Čech a většina jím vyprávěných příběhů se odehrává pouze v Pražské kotlině. ... Vždyť Slované v té době bývali vyhlášenými a neohroženými válečníky. ... Slované k nám přicházeli několika proudy a v několika vlnách a určitě ne jako ojedinělé zemědělské rodiny, jak si to představoval ještě František Palacký, ale jako po zuby ozbrojené vojenské oddíly, následované civilním obyvatelstvem.“ V téhle knize Vás čeká několik dávných příběhů opředených určitým tajemstvím ... a jejich možné rozuzlení ... čekají tu otázky, na které se Vám nabídne určitá odpověď ... ale hlavně Vás tu čeká vlastně taková báječná hra, která otevírá mysl a nabízí možnost i pro Vás ... dívat se jinak :-).... celý text

Skleněný pokoj 2013, Simon Mawer

Skleněný pokoj ... jedinečný prostor ... v domě jednoduchém, geometricky dokonalém a chladném ... první dojem ... nenechte se ovšem mýlit ... základním principem tohoto skleněného prostoru je sice strohá krása ... dokonalá kompozice, symetrie a rovnováha ... pokud ovšem vstoupíte, začnete cítit ... pociťovat a svoje pocity budete jen těžko vyjadřovat slovy ... Simonu Mawerovi se to ovšem povedlo ... vytvořil krásný příběh plný emocí, pocitů a vášně ... protože postavy a postavičky, které prošly Skleněným pokojem ... nezůstaly chladné, strohé a bez emocí ... své emoce projevily ... každá po svém a ve svém dějinném období ... takže můžete sledovat mladické nadšení, smysl pro pokrok, velkolepou dravost a dychtivost první republiky, epochy, která dala Skleněnému pokoji vzniknout ... skrz slova cítíte životní prostor, který mění své funkce podle přání svých obyvatel ... protože to oni si přejí „nový životní styl“ ... manifestovat krásu a dokonalost atmosféry ... jenže ... je to až příliš dobré na to, aby to vydrželo ....“tahle báječná doba, tohle všechno, svět ve kterém žijeme“ ... Hana cítí ten studený závan ... Hana, která je tou nejzajímavější, nejpřirozenější a taky nejpravdivější postavou příběhu ... Skleněný pokoj má ovšem podobný efekt na každého ... osvobozuje od běžných konvencí, povzbuzuje otevřenost, ... a taky upřímnost ... pokojem se line jazz ... dovnitř vnikají poslední paprsky zapadajícího slunce ... prostor stimuluje ... a otevírá mysl i srdce ... pak může láska a taky vášeň ve všech jejích podobách, vyplout na povrch ... a je jí tolik, že slova nestačí ... Jenže pak přijde nevyhnutelná průtrž mračen ... povodeň zaplavující venkov i města ... válka se valí ulicemi a všechno strhává s sebou ... zanechává jen kaluže lidské bídy a strachu ... prožene se i Skleněným pokojem, jen jeho obyvatelé už tu nejsou, zato jsou tu jiní ... a ti nemilosrdně devastují ... a na konci války to není lepší ... zkázu dovršuje slavná Rudá armáda ... odstranit škody, ty materiální, dá hodně práce ... ovšem odstranit šrámy na duši ... nezbývá, než se smířit ... s osudem ... „Zajímá mě ten dům a ti, kdo ho postavili ... museli to být neobyčejní lidé, když si pořídili takový domov. ... Byli to lidé kultivovaní, lidé s rozhledem a představivostí. Chtěli žít moderně, nově. To je celé.“ A ještě něco ... nezapomeňte se podívat na druhou stranu onyxové stěny ... nechte se okouzlit ojedinělým úkazem, kdy „sluneční světlo dopadající tabulovým sklem oken v tom správném úhlu zažíhá hluboko v kameni dávný oheň“ ... když budete správně naladění, uslyšíte Chopinovo Nocturno ve fis dur „něžný, elegický kus, který pocity vystihuje lépe, než by dokázala jakákoliv slova ... tóny se snášejí měkce jako podzimní listí za tichého dne ...“... celý text

Lady Fuckingham 1999, Oscar Wilde

Příběh plný neřestí, který není brakovou literaturou :-) ... prudérní viktoriánská Anglie vs. sexem zkažená dámička :-) ... je to prostě kniha určená ne pro všechny čtenáře ... naprosto souhlasím s nefernefer a vlkodlaqem ... kdo si chce odpočinout u knihy, která je pornografická a netají se tím a zároveň dobře napsaná, navzdory tomu, že je stále jen o tom jednom v mnoha podobách :-), a nebo možná ne ... možná je to pro mnohé dost rozmanitý příběh :-) ... o mladých šlechticích ... i o těch vyzrálejších ... o krásných a vášnivých šlechtičnách a o všech těch hrátkách plných erotiky, ale taky sexuálních úchylek, násilí a taky o vášni, každý ať už s vybere, co je mu libo :-) .. a kdo si nic z toho nevybere, není mu to po chuti, či ho to nějak pohoršuje ... tak ať prostě nečte :-). Ti ostatní se u tohoto příběhu určitě odreagují :-) ... a někteří možná i poučí :-).... celý text

Stráže! Stráže! 1995, Terry Pratchett

„Věříte na draky?” ... je tu totiž jedna taková záležitost, která jen zbytečně zneklidňuje lidi ... způsobuje nepříjemné pocity a taky myšlenky, které Vám říkají, že bude nutné to nějak vyřídit ... za starých časů to bývalo prosté ... to stačilo draka zabít :-). Dnes ale všichni víme, „že draci se už přes tisíc let počítají k vyhynulým zvířatům.“ Otázka ovšem zní: vědí to ti draci? :-) Že jste ještě nikdy neviděli, jak se zatýká drak? ... v tom případě jste tu správně ... v Ankh-Morporku, který se nijak nevypíná do okolní krajiny, spíš se tak nějak plíží, tiskne se k zemi, jako by se bál, aby ho někdo neukradl :-) ...a že ty obavy jsou celkem oprávněné ... vždyť je to místo magií doslova prolezlé ... je to místo, kde se celý svět najednou jakoby zbortil a zošklivěl, jako když se odráží v pokřiveném zrcadle a pak zase jakoby se zase trochu vrací ke své původní podobě, ale pořád je to jako když se na něj díváte skrze dno láhve :-). Říká se, že bohové hrají hry s osudy lidí. Jenže ... jaké hry, proč, jaké jsou hodnoty jednotlivých figurek a o čem ta hra je a jaká má pravidla? – těžko říct? ... pravidly se tu nikdo moc neřídí, a vlastně ani zákony ... o čemž se velmi rychle přesvědčil „přerostlý trpaslík“ Karotka, který se do Ankh-Morporku vydal hájit právě právo a zákony ... a taky kapitán Elánius, kterému ze všeho nejvíc hrozí, že z toho všeho přijde o rozum :-). A pak je tu taky TA knihovna ... což je na Zeměploše velmi nebezpečné místo ... a její naprosto úžasný knihovník :-) ... je to mimochodem velmi bystrý orangutan :-), a taky jeden z mála obyvatel Ankh-Morporku, který dokáže rozpoznat kontrast ... intelektu a hlouposti ... a pak taky, že příčina a účinek na Zeměploše jedou podle vlastních pravidel ... a zejména, že logické úvahy ... tady zásadně končí v paradoxu :-). Kam bysme taky přišli, kdyby tohle všechno dokázal rozpoznat každý :-) ... „Říkají tomu sféry kompetencí,” doplňoval bratr Štukatér. „To jako že já se jim nebudu míchat do tajemně provázané téhle ... plné příčinných souvislostí, že, a oni nebudou po městě štukovat domy.” A najednou přišla odpověď ... „byla pěkně umaštěná a špinavá, protože v horách Beraní hlavy se pošta dala tomu, kdo měl alespoň zhruba namířeno směrem k místu, kde žil adresát“ ... přečíst si ji ale musíte sami ... musíte se přeci konečně postavit pravdě tváří v tvář ... a já Vám, milí čtenáři, přeji příjemné prozření :-).... celý text

Krajina Českého středohoří 1964, Čestmír Berka

„Čechy jsou líbezná mírně zvlněná úrodná krajina měkkých kontur s modravými kopci v dáli, a idylou kapličky nebo božích muk.“ Hana Librová Člověk si vytváří k místu, kde žije, kam si jezdí odpočinout, nebo se nabít energií, kam se prostě rád vrací ... citovou vazbu ... a díky ní vnímáme takové místo jinak ... vnímáme i věci zběžně nepoznané ... nepostřehnutelné ... takové místo je pro nás magické, je to místo, co má duši. Když někdo maluje krajinu, musí takové místo chápat přesně takhle, a navíc, krajinu, přírodu ... uctívat. Protože to vše dobrý obraz ukazuje, ... prozradí osobitý pohled, ukáže proč právě tenhle výsek krajiny zaujal, ukáže, co v ní malíř viděl, ... proč právě tenhle lesík, hora, skála ... proč se právě tahle scenérie ocitla v jeho zorném poli ... Tohle všechno se opravdu ukáže, když se na obraz díváte pozorně, vnímavě, když necháte působit emoce, pocity vyvolané atmosférou místa, protože pak Vás vyvolané pocity „chytnou za srdce“ ... a vy poznáte, že to jsou přesně ty emoce, o které se s vámi malíř chtěl podělit :-). Jedna z výrazných osobností české krajinomalby ... člověk milující krajinu Českého středohoří, je neoddiskutovatelně Emil Filla. „Poznat krajinu, znamená ji vlastníma nohama projít – jen taková krajina je pak dobře namalovaná.“ Emil Filla Ovlivněn impresionismem namaloval Emil Filla spoustu nádherných, panoramatických, plastických krajinomaleb. Pan Filla krajinu opravdu důvěrně poznal, a děkuji, že jsem měla tu čest se s jeho důvěrným pohledem, právě na českou krajinu, seznámit, bylo mi potěšením ... obdivovat kouzelnou a magickou krásu Českého středohoří, viděnou jeho očima na obrazech tvořených jeho pocity z důvěrné známé krajiny :-).... celý text