alef přečtené 1279

Volání Cthulhu 1990, Howard Phillips Lovecraft

„Jen poezie či šílenství by dokázaly plně postihnout zvuky, které slyšeli ... po bezpočtu věků je Cthulhu opět na svobodě a slídí po požitcích ... Cthulhu u kterého neplatí žádné zákonitosti hmoty a perspektivy ...“ To proto je tou nejmilosrdnější věcí na světě neschopnost lidské mysli usouvztažnit veškerý svůj obsah ... žijeme v poklidném ostrůvku nevědomosti ...a ještě že tak :-) ... já bych totiž hrozně nerada po tom krátkém nahlédnutí do zapovězených věků ... podlehla nepříčetnosti :-) ... záblesk pravdy mi úplně stačil :-) ... působil dojmem nejdivočejších snů tvořitele mýtů ... a přitom působil vlastně až poeticky ... svou zvláštní ... jedinečnou atmosférou ... kterou, když v Lovecraftových příbězích objevíte ... budete ji už vyhledávat čas od času znovu a znovu ... občas zatoužíte navštívit místa odedávna opředená zlými pověstmi a mýty ... občas zatoužíte slyšet o zvláštních snových vizích ... záhadných pocitových dojmech ... a prazvláštních fenoménech ... a že pan Lovecraft o nich vyprávět umí :-). "Není mrtvé to, co může věčně dumat, a po zvláštních érách i smrt může skonat."... celý text

Darwinovo rádio 2003, Greg Bear

Na téhle knize mě nejvíc ze všeho zaujal její námět: v hlavní roli – evoluce ... a co by se stalo, kdyby ... kdybychom se posunuli dál ... opustili teorii neměnného genomu a přistoupili na tvrzení o jeho dynamice ... tohle je Bearův svět, kde evoluce probíhá trochu jinak ... evoluce a oddělení nového lidského druhu od starého proběhne skoro naráz, ve „skoku“... evoluce tady nenásleduje Darwinovu myšlenku postupného vývoje ... biologové by řekli, že neprobíhá gradualisticky, ale dochází k tzv. saltacím (základem tedy je, že musíte přistoupit na teorii saltacionismu) – nový lidský druh vzniká nárazově, rychle, v rozsahu několika tisíců let (jako např. pokaždé, když se objeví nový kontinent, nebo když meteorit vyhladí starý druh, apod.)... a to není vše ... nový druh je po všech stránkách zdatnější ... v Bearově světě za vším hledej endogenní retroviry ... aktivující se za přispění stresu, protože ty jsou hnací silou tohoto vývojového skoku ... to ony nesou patřičné signály pro koordinaci činnosti v zásobárně genetické paměti ... ... bavilo mě to pohrávání si s myšlenkou, kdy si genom můžeme představit jako vědomou mysl – síť vnímající a přizpůsobující se prostředí ... složenou z jednotek soutěžících nebo spolupracujících mezi sebou ... schopnou posoudit a stanovit směr svého vývoje ... čtenáři znalí biologie si možná vzpomenou na teorii „sobeckého genu“, která se tu přímo nabízí ... protože v Bearově světě je změna fenotypu nesena sobeckostí genetické výbavy druhu, která se snaží o své zachování ... na počátku tedy stojí sobecký princip ... samotné geny viru indikují evoluční změnu a mění genom a fenotyp druhu – zajišťují tak své vlastní zachování ... ... dnes už je teorie „sobeckého genu“ překonaná ... to ovšem nic nemění na tom, že mě příběh, z tohoto úhlu pohledu bavil ... moje hodnocení se přesto zastavilo u 3*, všechny tři získal právě za nápad rozvedený do příběhu, víc ovšem dát nemůžu ... příběh jako celek už mě tak neohromil, už anotace tvářící se, že máte v rukou skoro thriller, po jehož přečtení nebudete moct usnout ... domnívám se, že na příběh „naláká“ asi jiný druh čtenářů, které možná víc než biologie a úvahy o evoluci, láká děj samotný, děj s rychlým spádem, kterého se ovšem v téhle knize nedočkají ... naopak čtenáře, které navzdory anotaci zláká (jako mě) evoluční myšlenka ... možná bude rušit děj samotný ... protože dějová linka příběhu ... snažící se možná o akčnost přesahem do politiky ... mě zvlášť neoslovila ...... celý text

Američtí bohové 2001, Neil Gaiman

Hluboce znepokojivý ... nekonečně se opakující příběh ... "mnohem znepokojivější, než má příběh ... právo být, pomyslel si Stín." No, já tedy se Stínem rozhodně souhlasím, po dočtení tohoto příběhu, mírné chvějivé znepokojení v duši ... přetrvává ... a víte proč? "Tohle je svět, jaký opravdu je." Já prostě musím říct, no páni! ... příběh Neila Gaimana se mi vypálil hluboko do šedé kůry mozkové :-) ... zvlášť všechna ta sdělení, která při pozorném čtení, naleznete mezi řádky. Tenhle příběh čtenářům nejen doporučuji, ale speciálně u něj, přidám ještě jednu radu, čtěte, prosím, i mezi řádky, je to možná trochu náročnější, příběh možná tak ztratí trochu ze své akčnosti, ale dostanete za to jinou přidanou hodnotu ... dozvíte se toho docela dost o člověku ... tedy o původním archetypu lidí ... o tom, co v sobě máme zakódované a ať jsme, kde jsme, vždy je to tam s námi ... tím archetypálním znakem je "víra", není lidské kultury, minulé, současné a budoucí, kterou by neprovázela, není ateizmus ... Neil Gaiman jasně ukazuje, že každý v něco věří ... a nemusí to nutně být Bůh, ... prostě věříme ... v Bohy, v bůžky, v modly, nebo třeba v McDonald, Facebook, a nebo věříme tomu, co nám říkají ve zprávách ...slepě a oddaně věříme ... a všichni ti "bohové" jsou tu s námi ... staří i ti "noví" ... tak, to je to bolestné zjištění, které mi způsobuje to znepokojivé chvění ... a generuje spoustu myšlenek, po kterých mám těžké sny :-) ... proto, prosím, čtěte i mezi řádky :-) ... a vzpomeňte si na tuhle knížku, až podlehnete pokušení ... něčemu slepě věřit :-) ... každému z nás se to občas stane ... pozor, tihle "bohové" ... na to čekají :-) ... V každém případě v téhle knize na Vás čeká skvělé čtení ... s neodbytně vtíravými myšlenkami :-)... "Madam Život je růže v květu, Smrťák vždy stopu zavětří, ona si tančí na parketu, on je ten trhan u dveří." W.E. Henley... celý text

Z prachu zrození 2002, Ray Bradbury (p)

Krásné ... prostě to bylo krásné ... celé se to vlnilo, vířilo a plynulo ... slova létala kolem ... a já se nechala unést výbuchem fantazie, velkým třeskem myšlenek ... do Domu, který přišel první a jeho příchod byl základem dalších pověstí, mýtů či opileckých nesmyslů ... nechala jsem se unést, abych si vyslechla Timothyho vyprávění ... byla to Cecy, která první, „v okamžiku věděla, že její putování nestačí, že když chce začít poslouchat a hledět a chutnat hned tady, hned tam, ... že když chce nechat jiskřit paměť a připomínat každou minutu, každou hodinu každé zapomenuté noci v hlubině čtyř tisíců let“ ... tak tu musí být ještě někdo, ten, co bude všechno sdílet a kdo to poví dál ... to proto Dům přijal Timothyho, který není jako ostatní jeho obyvatelé ... přijal ho, aby mohlo být vyprávěno ... ... přes propast čtyř tisíců let ... uslyšíte vzpomínky na tisíc polední ... pak přišel Dům ... Dům před nímž se boty samy zastavovaly a duše zapouštěly kořeny ... a pak přišla kočka ... se svým nadáním dotýkat se uší jiných lidí a pronikat tak do jejich myslí ... a ještě víc, k jejich snům ... a pak Cecy ... „celkově vzato, byla bohyní moudrosti a Rodina, která to věděla, s ní nakládala jako s porcelánem, nechávala ji spát celé hodiny, protože věděla, že až se Cecy vzbudí, její ústa budou ozvěnou dvanácti jazyků a dvaceti různých myslí, filozofií, které by stačily zkrušit Platóna o polednách a Aristotela o půlnoci“ ... a jsou tu i další členové Rodiny ... známí, neznámí, putující cestou v temných dickensovských bouřích ... a pak ... pak je tu ještě malý duch hlodavce, který konečně uprchl na svobodu, když nějací zvědaví Napoleonovi vojáci rozlomili pečeť a vypustili mohutné závany bakteriálního vzduchu, který zabíjel jednotky a mátl Paříž ještě dlouho poté ... ... čeká vás dloooouhý výlet (však taky musíte překlenout tisíce roků) ... tak se na to před tím, než otevřete knížku, pořádně připravte, abyste pak dokázali držet krok :-) ... s obyvateli tohoto prostoru ... „přibývalo jich a rozeznívali oblohu takovými melancholickými výlevy ztracených roků, že se na milion spáčů na farmách probudilo se slzami na tváři a napadlo je, zda v noci pršelo a nikdo to nepředpověděl ...“... celý text

Amok 1976, Stefan Zweig

„Psychologické hádanky mají nade mnou přímo zneklidňující moc, k smrti rád pátrám po souvislostech a stačí, aby byl přítomen nějaký zvláštní člověk, a už mě roznítí vášnivá touha poznat, co je zač, touha, která je skoro stejně silná jako vášnivá touha po nějaké ženě.“ Po otevření téhle knížky se před vámi otevře svět intenzivních pocitů ... každý z příběhů se otvírá nějakou silnou a nečekanou událostí ... ovšem na to, co pak přijde se dá jen stěží připravit ... spustí se nezastavitelný a neukočírovatelný řetězec zvratů ... a vy se ocitnete uvnitř ... vášní a rozporuplných citů ... pocítíte jak hrdinové příběhů podléhají mániím, zažívají opojení smyslů, pociťují strach ... střídají se milostné vzlety ... a pády ... sledujete zatemnění lidské duše: „To je víc než opojení …to je šílenství, jakási lidská vzteklina…jakýsi záchvat vražedné, bezpříčetné monomanie, který se nedá přirovnat k žádné jiné otravě …“ ... sledujete nezvratné propadání duševnímu šílenství ... je to náhlé (a vždycky je tam nějaký spouštěcí okamžik) ... najednou se ocitáte mimo reálný svět ... v ulitě izolace pocitů ... jenže, když se podíváte pozorně, zjistíte že propuknutí bylo dáno už dávno předtím ... zakódováno v člověku ... ... Zweigův obdiv k Freudovi je patrný snad z každého řádku :-) ... místy působí až trochu nekriticky, ale ono se není čemu divit, však taky v Zweigově době přinesla psychoanalýza do soudobé vědy a společnosti naprostý a totální zlom ... převrat ve vnímání lidského podvědomí a citů ... Zweigovo podání je ovšem tak působivé, že vás přinutí číst na jeden zátah ... až do úplného konce ... „Až do tohoto okamžiku jsem vám to dokázal vypravovat srozumitelně… možná také proto, poněvadž až do té chvíle jsem dovedl pochopit sám sebe… jako lékař jsem si vždycky dovedl určit vlastní diagnózu. Ale v tomhle okamžiku to u mne propuklo jako horečka… ztratil jsem nad sebou kontrolu… totiž, já věděl přesně, jak je všechno, co dělám, nesmyslné, jenže jsem už neměl nad sebou naprosto žádnou moc… už jsem sám sobě nerozuměl… jen jsem běžel pořád kupředu… posedlý svým cílem… Ostatně počkejte… snad se mi přece jen podaří vám to vysvětlit… Víte, co je to amok?“... celý text

Fyzika nemožného 2010, Michio Kaku

Díky knihám pana Kaku se mi pootevřely dveře do „jiných světů“ ... ne, nehodlám cestovat časem :-) ... jen jsme se osmělila a nakoukla za jedny hodně zajímavé dveře ... za nimi se mi otevřel svět fyziky. Díky svým občasným krátkým výletům jsem zjistila, že fyzici jsou docela zajímaví lidé :-) ... takový fyzik musí mít ohromnou míru fantazie (a to je mi vážně sympatické) ... toulat se ve světě čisté abstrakce ... zjistila jsem, že takové „výlety“ jsou základem všeho ... při nich vzniká ten prvotní třesk ... záblesk myšlenky ... sám od sebe ale nestačí, ... zachytíte ji a už nepustíte ... jdete za ní třeba na konec světa ... a protože jste fyzik, tak víte, že je to cesta dlouhá, ... takže pokud to opravdu chcete ... vydat se ... a sledovat proud svých myšlenek ... k vzdálenému nejasnému cíli ... musíte mít taky hodně odvahy ... musíte být pořádný dobrodruh :-) ... to, že se cestou zatouláte je dost pravděpodobné a vy musíte mít krom jiného odvahu říct si také dost ... třebas se na půli cesty otočit ... přiznat si, že tahle odbočka nebyla ta pravá ... a třeba se vrátit i dost velký kus zpátky na to ošidné rozcestí, kde jste, jen tušíte, sešli z cesty ... a pokračovat po nově zvolené trase ... musíte mít tedy taky kopec trpělivosti a odhodlání ... položit si otázku: „ zůstane něco neuskutečnitelným po příští stovky nebo miliony let jen proto, že to není možné dnes?“ ... prostě, pokud jste fyzik, musíte počítat s tím, že s novými objevy dochází postupně k falzifikaci převažujících teorií a na jejich místo nastupují jiné, původně alternativní ... V této knize máte jedinečnou šanci nahlédnout fyzikům pod pokličku, doktor Kaku popisuje, vysvětluje fakta a názorně doplňuje patnáct příkladů inspirovaných sci-fi příběhy, takže pokud jste čtenáři sci-fi, případně vás taky zajímá fyzika, je to knížka pro vás. Doktor Kaku je známý popularizátor vědy, jeho textů se tedy nemusíte bát, nejde o strohé odborné čtení, ale naopak o zajímavě podanou fyziku, nechci říkat pro každého, ale určitě pro čtenáře, kteří nad sci-fi příběhy rádi přemýšlejí.... celý text

Podivný případ se psem 2003, Mark Haddon

Tohle není zábavná knížka, protože Christopher neumí vyprávět vtipy ... do rukou se Vám dostal deník, jednoho výjimečného kluka a vám se tak naskytla výjimečná příležitost nahlédnout do světa lidí, co se nedívají druhým lidem do tváře ... žít v takovém světě by pro nás, ostatní, bylo asi trochu složitější, zrovna tak, jako je dost složité pro Christophera žít ve světě, kde lidé spolu hovoří nejen slovy ... ale taky výrazy tváře, "řečí očí", ... tu totiž Christopher neovládá ... zato pravidla pro výpočet prvočísel jsou pro něj snadná a taky hrát šachy je snadné ... to jen z lidí je Christopher zmatený protože hodně mluví, a nepoužívají při tom slova, a taky protože používají metafory, ty Christopher nemá rád, ... zato má rád, když jsou věci uspořádané, proto má taky tak rád matematiku, a taky si všímá, jak věci fungují ... zato tváře ho vůbec nezajímají ... přesto člověka pozná ... všímá si, co je na něm neobvyklé ... detaily ... a pak ... v paměti nastaví příkaz "search", aby zjistil, jestli se s ním už někdy setkal, ... a takhle taky ví, jak se chovat v různých situacích ... Jak vidíte, Christopher to nemá vůbec jednoduché ... a proto taky napsal tenhle deník, ... příběh jehož smyslem je popsat věci slovy ... aby si to lidé mohli přečíst a udělat si představu ... tak proto máte tuhle příležitost ... podívat se na svět jinak ... a rozhodně se jedná o zajímavou zkušenost :-).... celý text

Dialogy o matematice 1980, Alfred Rényi

„Velká kniha přírody je psaná jazykem matematiky, proto v ní může číst jen ten, kdo se s tímto jazykem seznámil“ Galileo Galilei Přesvědčivé tvrzení, ... platí stále ... přesvědčuje nás o tom, že matematika hraje ve světě, v kterém žijeme zcela zásadní roli ... je vetkána do spletité sítě našich životů ... provází nás odjakživa ... a mě mrzí že v současném vzdělávacím systému se na něj poněkud rezignuje ... z matematiky se ve školách poněkud vytrácí motivace ... a možná by jen stačilo vrátit do matematiky hru ... možná by jen stačil ten pocit radosti, když je hra zakončená úspěchem ... prostě podpořit kreativitu :-). Máte před sebou rozhodně zajímavé čtení ... pardon ... dialog ... Sokratovský, který Vás zavede zpátky ... k podstatě matematiky ... a taky Archimédovský, který Vám připomene, k čemu všemu je matematika pro nás dobrá, můžete diskutovat o aplikacích matematiky, ... a pak samozřejmě Galileovský, který Vám připomene pravidla, jazyka té veliké knihy přírody, ... a dostanete ještě mnohem víc, taky si popovídáte s panem Pascalem, o pravděpodobnosti ... a to vše pak psané lehkým perem a s autorovým filozofickým nadhledem :-) ... bavilo mě to ... tak moc, že tuhle knihu chci mít doma ... už jen kvůli těm vážně skvělým Renčínovým ilustracím :-).... celý text

O létajících objektech 2004, Emil Hakl (p)

Do Prahy viděné subjektivním pohledem pana Hakla jsem se nechala pozvat už podruhé, ono totiž to první vůbec nedopadlo špatně, sice jsme si tak úplně na 100% neporozuměli, ale i přesto jsem v próze pana Hakla objevila něco, co mě donutilo otáčet další a další stránky a číst dál a neztratit jeho práci ze zorného úhlu. Autora jsem si sama (soukromě) zařadila do kolonky „pražští spisovatelé“ (zařadila jsem si tam např. i Miloše Urbana, ale taky třeba Gustava Meyrinka, ale i další ) ... jde o to, že příběhy zmiňovaných se odehrávají v Praze ... a to pokaždé v naprosto „jiné“ Praze ... celkem pravidelně tyto autory čtu ... a líbí se mi dívat se na Prahu „jejich“ očima, a zaujalo mě, jak ten pohled může být tak naprosto odlišný ... krásný ... ale pokaždé jinak :-) ... nejtajemnější je Praha Gustava Meyrinka ... Praha tajemných židovských uliček ... ale i Praha Miloše Urbana je tajemná ... ta je až nadpřirozeně tajemná ... spíš místo prapodivných záhad ... tajemná je ovšem pro mě i Praha Emila Hakla ... viděná jeho očima je to Praha plná pro mě „prazvláštních existencí“ :-) ... vím, že existují, ... že takhle žijí, ... milují, nenávidí, protloukají se životem ... znuděně, odevzdaně, apaticky ... prostě jsou tam, ... žijí tam ... když jdete po ulici, potkáváte je asi zcela běžně ... jsou to obyčejní lidé ... a přesto jsou pro mě trochu tajemní ... žijí v té časti Prahy, kam běžně nezavítám ... v nonstopech, hospodách, bufetech na periferii, v starých nájemních bytech ... a já tam za nimi zvědavě nakukuju :-) ... a tak se každé z těchto zastavení v Praze stává zajímavým jinak ... pokaždé jde o jiné dobrodružství :-) ... ... a protože jsem se s tvorbou pana Hakla nesetkala poprvé, věděla jsem už do čeho jdu, tak jsem si i příběhy z téhle knihy tentokrát užila asi trochu víc ... hrdinové příběhů žijí a mluví tak, jak se v prostředí ve kterém se příběhy odehrávají mluví a žije ... a je to takové zdánlivě jednoduché a prosté ... a tak to i přijímáte ... když ale chcete, objevíte mnohem víc ...vlastně až takové poetické vyprávění ... plné sebeironie, smutku ze života prožitého uprostřed apatické konzumní společnosti, ale taky místy se objevující zajímavou (někdy i zábavnou :-)) konfrontaci s takovým světem ... ... pozvání druhé mám za sebou ... bylo to fajn a už teď se těším ... až se zas někdy zastavím :-) ...... celý text

Poselství z vesmíru 1990, Clifford D. Simak

Úžasné! ... jiné vyjádření pro příběhy od pana Simaka prostě nemám ... málokdy se mi stává, že by mě hned první věty příběhu tak lehce vtáhly „dovnitř“ ... panu Simakovi ale stačí pár slov ... a jsem přesně tam, kde nás čtenáře chce mít ... uvnitř ... a to doslova a do písmene ... protože tu hovoříme o sci-fi, řekla bych to trochu jinak ... mé myšlenky se velice rychle, efektivně a úspěšně sesynchronizují s příběhem :-) ... pak už stačí jen uvolnit dostatečný prostor pro fantazii ... a pak už jen s otevřenou myslí sledovat ... varianty a možnosti ... všech možných světů ... to, jak je interpretovat pak hodně záleží na čtenáři ... na jeho schopnostech a způsobu myšlení ... nedá mi to, pana Simaka prostě podezřívám, jestli on náhodou taky nenavštívil planetu Kimon :-) ...tam se určitě seznámil s její filozofií a nám se tak naskytla možnost ... odbočit na hodně zajímavou cestu za poznáním :-) ... anebo je to všechno jen iluze? ... „Nic než iluze, ale hezká." "Teď už možná tu odpověď znám, Morley, říkal si Bishop, odpověď, na kterou tam, na Zemi, čekáš. Ale nemůžu ti ji prozradit, protože to je něco, co se sdělit nedá. K tomu se musí každý dopracovat sám. A je jenom škoda, že na Zemi k tomu moc předpokladů není. Jen málo lidí by tam bylo schopno dospět k tomuhle závěru. Existuje pouze jediný způsob, ... a to je pokora. Jenže Pozemšťané nejsou pokorní tvorové. Už dávno zapomněli pravý význam tohoto slova. Začne tím, že si řekne: Nic nevím. A pak si řekne: Chci vědět. ..." PS: některé z příběhů pak ještě v sekci Povídky. PS: zapomněla jsem pochválit neméně úžasné ilustrace :-).... celý text

Turnus 2015, Hugh Howey

Je zajímavé sledovat, kolik různých způsobů, jak sami sebe (lidstvo) zničit jsme schopni téměř jen tak z fleku vymyslet ... lidi jsou prostě vynalézaví ... je to zdroj našeho úspěchu ... a musíme si dát hodně dobrý pozor, aby to nebyl taky zdroj našeho pádu ... noční můry ... protože je to jak špatný sen, probudit se a zjistit, že je najednou všechno jinak ... že se svět „scvrknul“ na ohraničený prostor ze kterého není úniku ... a vás, čtenáře provázejícího hrdiny tohoto příběhu, napadne, jestli není lepší dál snít, jestli to není lepší než probudit se, přivést se k životu do téhle noční můry. Jenže člověk je kromě vynalézavosti obdařený i jinými „jedinečnými“ vlastnostmi ... najdete mezi nimi taky ohromnou vůli přežít ... byla nám dána geneticky ... evoluce stanovila pravidla, přežívají ti nejúspěšnější, a ta nás nutí nevzdávat se ... a s veškerou svou vynalézavostí, důvtipností dál žít ... a pokračovat v koloběhu ... sebezničení a „povstání z popela“ ... a protože paměť, naše, ale i ta kolektivní, navzdory všem předpokladům, nám neumožní na vše milosrdně zapomenout a pokračovat na volný list (nepopsaný papír), snažíme se dál i přes tu odpornou pachuť v ústech, kterou zanechaly naše „vzpomínky na minulost“ ... předznamenávající naši budoucnost ... i přes ten pocit drtivé tíhy ... našich minulých činů, které neseme na svých zádech ... a které neméně dotvářejí naši budoucnost ... ...a tak vzpomínky prší (ty mraky vypadají dost zlověstně) a nejde je zastavit ... tvrdě dopadají do naší mysli ... děsivá noční můra nabyla své denní podoby ... zhmotnila se a převedla nás (lidstvo) na druhý břeh ... ze kterého už není cesty zpátky ... ... a vy jen čekáte, kdy se konečně z té noční můry probudíte ... JENŽE PAK ZJISTÍTE, ŽE UŽ DÁVNO NESPÍTE ...a hledáte šanci ... jak se probudit dřív ... než usnete :-). Tohle rozšíření perspektivy už odvyprávěného příběhu ze Sila nebylo vlastně špatné ... a taky bylo dost poučné ... zvlášť, když si uvědomíme, jak děsivé mohou být některé plány na „přežití“ ... tak děsivé, že by třeba mohly pomoct ... probudit se včas.... celý text

1Q84: Kniha 3 2013, Haruki Murakami

Tak se tu opět setkáváme, v roce 1Q84, a pokud jste právě otevřeli třetí knihu příběhu, je jasné, že jste (stejně jako já a všichni, kdo čtou tento příběh) přistoupili na důležitý fakt, přistoupili jste na existenci imaginárního světa, který se řídí jinými pravidly, může se reálnému světu hodně podobat, tak, že to až mate, ale taky se může docela radikálně lišit ... přistoupili jste na fakt, že fikční svět je sice nereálný, ale ne nemožný :-) ... proto jste tu, a s očekáváním dalšího vývoje událostí jste nic netušíc vstoupili spolu s Tengem a Aomame do kruhu ... do bludného kruhu myšlenek ... a zdá se, že vystoupit je téměř nemožné ... a taky dost frustrující, jen tak sledovat Tenga a Aomame a jejich zlověstně poklidný (pro čtenáře možná až dost nudný) život ... děj se na chvíli jakoby úplně zastavil ... je to jako obraz, který v jediném okamžiku zachycuje výjev ze světa, ve kterém na večerní obloze plují dva měsíce a který ztvárňuje lidi, kteří tam žijí ... svět ve kterém čas plyne asi úplně jinak ... tak pomalu, že je to až čtenáři zvyklému na náš hektický svět téměř hmatatelně nepříjemné ... a tak se tam tak brouzdáte, chvíli jste u Tenga, chvíli u Aomame, až se vám může stát, že nepostřehnete prostor, který se tu stejně nenápadně otevřel ... netušený prostor pro hru ... na významy, na hledání spojitostí ... všude kolem jsou náznaky, motivy, možné interpretace ... když se vám podaří tenhle prostor objevit ... dívejte se pozorně, je někde na hranici reálného a imaginárního ... možná v něm objevíte kouzlo Murakamiho přiběhu ... nabídne vám pohled do duše člověka ... na jeho vnitřní bouře, vášně, perverze, a na jeho touhu po lásce ... protože právě na ní se soustředí celá třetí kniha příběhu. Je jen škoda, že tenhle příběh o velké lásce z velké části zastiňuje spoustu zajímavých a v předchozích dvou knihách rozehraných témat ... u Murakamiho je to ale celkem běžná záležitost, že dost často mění hru ... původní opouští rozehranou a vrhá se do jiné ... a tak mě ten jasný a naprosto zřetelný konec ... závěrečný výskok z kruhu ven ... docela překvapil, asi jsem to tak nějak nečekala :-). I proto jsem docela dlouho „bojovala“ s hodnocením ... postupně jsem si našla důvody pro pouhé 3, ale taky pro 4, i pro 5*... v duchu jsem znovu procházela příběhem a hledala momenty, slova, věty, které pro mě byly ty stěžejní a bylo jich docela dost a tak jsem taky zjistila, že tenhle příběh není tak úplně jen o Tengovi a Aomame, ono to dost nutí se na ně soustředit a prodírat se jejich vztahem/nevztahem, takže se pak tolik nesoustředíte na všechny ty vedlejší postavy ... a když to uděláte a podíváte se jen o kousíček vedle, dostanete toho hodně navíc ... ... Ušikawu, slídila rozplétajícího řetězec příčin a následků, které se několikrát zpřetrhaly a pak znovu různě a na načekaných místech, propojily ... „Dovedl se stejnou měrou – a v jistém smyslu celým srdcem – vžít do každého z obou protichůdných stanovisek. Tím způsobem si pomaličku polehoučku osvojil schopnost pochybovat sám o sobě. A uvědomoval si čím dál víc, že to, co bývá obecně považováno za absolutní pravdu, je ve většině případů jen velmi relativní pojem. A naučil se i jiným věcem. Například tomu, že rozlišování mezi subjektivním a objektivním není vůbec tak jasné, jak si spousta lidí myslí, a že pokud je dělicí čára mezi nimi už z podstaty tak nejasná, není až zas tak těžké ji tu a tam vědomě poposunout.“ ... Tengova otce ... honícího se celý život za výkonem, za cílem, který vlastně žádným cílem není, a kam ho pohání jeho zvrácené představy o životě zasvěceném práci (ostatně tohle je dost hrozivý obraz celé japonské společnosti) ... s jeho nekompromisností, která drtí dětskou duši, ale i tu jeho ... je dost bolestné sledovat, jak soubor pravidel (v Japonsku dost běžný)opírající se o nekompromisnost (dříve i dnes) muže být tak zlověstně kontraproduktivní a vést spíš než k čemukoliv jinému k přízemnosti a zatvrzelosti (ostatně Aomaminy rodiče s jejich vztahem k víře, to jen potvrzují)... „Dost možná, že si tvůj tatínek odnesl na druhou stranu nějaký tajemství. A tebe to, jak se zdá, zasáhlo. Ale podívej, ty už bys do toho tmavýho vchodu radši neměl dál nahlížet. To nechej kočkám.“ Pochopila jsem ... je čas odjet z Kočičího města ... dokud ještě jezdí vlaky :-).... celý text

Einsteinův vesmír 2005, Michio Kaku

„Na počátku Bůh řekl…“ ... sem si prosím doplňte osm složitých parciálních diferenciálních rovnic známých jako „Maxwellovy rovnice“ a poté uzavřete ... „… a bylo světlo.“ Nikdy mě asi nepřestane udivovat, jak tenká (místy neznatelná, prostupující) je hranice mezi vědou a uměním ... protože to, co je spojuje ... je lidská fantazie... Tuhle hranici sleduji dost pozorně, protože právě na oné tenké a „děravé“ příčce mezi nimi najdete „prostor“, který obě oblasti prolíná ...tam někde najdete filozofii (ta mi je nejbližší) ... je důvodem, proč bedlivě sleduji jak prostor umění, tak ten druhý, kde vládne věda ... a hlavně, velice bedlivě sleduji onu sotva znatelnou hranici mezi nimi ... v dnešní době přesycené informacemi, je to možná prostor, kde se dá na chvíli zastavit a v klidu popřemýšlet ... utřídit si myšlenky ... dát úvahám jednoduchý? směr ... nebo přivát nějaký ten vítr do plachet :-) ... Albert Einstein byl nesmírně složitá osobnost ... a pro mě nesmírně zajímavá osobnost (on se dost často toulal právě v tomhle „meziprotostoru“ , kde v klidu nabíral vítr do svých plachet ... nebo jinak řečeno ... intuitivně pronikal do říše abstraktního myšlení ... a filozofie mu byla jedním z průvodců :-). „Tím, že se od víry odvrátil, poprvé odmítl nemyslící autoritu, což byl jeden z celoživotních rysů jeho osobnosti. Již nikdy slepě nepřijal za směrodatné tvrzení nějaké autority. Přestože došel k názoru, že biblická náboženská tradice je s vědou neslučitelná, byl také přesvědčen, že vesmír obsahuje celé světy, jež leží mimo dosah vědy, a že bychom si měli být vždy vědomi hranic vědeckého poznání a lidského myšlení.“ V době, kdy Einstein žil, došlo k jednomu ze zásadních obratů (pokud byste byli filozof, řekli byste epistemologický posun :-)), ... jak filozofové, tak vědci si začali uvědomovat, jak principiální je odlišnost mezi lidským světem běžné zkušenosti a mikrosvětem subatomární fyziky. Věda předchozího století přistupovala k přírodě jako k neproblematickému předmětu měřitelných vlastností, jenže ... svět se v určitých rozměrech od lidského světa zkušenosti prostě dost zásadně liší ... vzdaluje se „zdravému rozumu“ ... najednou už hmota není tím, čím se zdála být :-) ... a nehovoříme tu o jen tak nějakém pozvolném posunu v uvažování ... ale o tom, že představy o skutečnosti znamenaly naprostý zlom ve struktuře celé vědy ... ... vědu potkala úplná a totální změna ... zatímco v 19.století si vědec sám sebe chápe jako nezávislého pozorovatele a tak velice zřetelně odděluje poznávající subjekt a vnější realitu ... bum ... v století 20. museli vědci tenhle postoj prostě opustit ... a přehodnotit pojetí poznávajícího subjektu ... ale i možností jeho poznání ... protože objektem našeho poznávání není už příroda sama ... ale příroda, vystavená našim prostředkům a metodám zkoumání ... Díky panu Kaku za Váš text, se kterým je schopný držet krok i takový laik jako jsem třeba já ... nezbývá než poděkovat za takové knihy :-).... celý text

Otec prasátek 1998, Terry Pratchett

„V přesném, zvláště filozofickém užití jazyka je absurdní to, co očividně porušuje pravidla logického myšlení, a zejména to, co se dostává do formálního protikladu se sebou samým.“ Důvod, proč jsem si tak zamilovala Pratchettův svět, proč se tak ráda vracím na Zeměplochu, ... čas od času prostě zatoužím po „exotické“ dovolené :-) ... a když k tomu ještě hledáte titul do Čtenářské výzvy, Zeměplocha s jejími nekonečnými, nadčasovými, bezčasými, magickými a všemi těmi jinými nevysvětlitelnými možnostmi, je jednoznačnou volbou ... ať hledáte, co hledáte ... tady se obejdete :-) ... tak proč nezačít s hledáním právě tady, na Zeměploše ... ... kde "Zatím bylo všechno v pořádku, věci fungují, jak mají, a... ...jenže nefungovaly." „Stejně jako nejlepší inženýři dokáží slyšet i droboučké změny hlasu a rytmu, které signalizují, že se děje něco špatného, mnohem dříve, než to zaregistrují první přístroje, zaslechl SMRŤ disharmonický tón v symfonii světa. Byl to jediný chybný tón mezi miliony jiných, ale tím byl nápadnější.“ „Všechno někde začíná (i tento příběh), i když s tím tvrzením mnoho fyziků nesouhlasí ... lidé si vždycky mlhavě uvědomovali potíže se začátkem věcí. Projevují například hlasitý údiv nad tím, jak se dostane při sněhové kalamitě do práce řidič sněžného pluhu ...neustále pak vládne touha najít v té pokroucené, zauzlované a potrhané časoprostorové síti nějaký bod, na nějž by se dal položit metaforický prst a ukázat, že tady, tady, je to místo, kde všechno začalo.“ ... stačí, když pak někdo ... „vidí věci jiným způsobem než ostatní lidé ... filozof Didactylos shrnul všechny alternativní hypotézy do dvou vět. „Věci se prostě dějí. Čert je vem.“ Takže, Vážení, je čas na exotiku, dobrodružná dovolená klepe na dveře :-) ... jenže ejhle, klepe na zavřené dveře ... a není pochyb o tom, že ten, kdo je zavřel, chtěl, aby tak zůstaly ... a pak, je tu ten nápis ... četli jste ho přece, předpokládám, víte který? Ten, co říká, „za žádných okolností neotevírejte tyto dveře“ ... „Samozřejmě, že jsem ho četl,“ zabručíte si ... proč si myslíte, že je chci otevřít? ... proč? ... jak jinak byste asi zjistili „proč někdo chtěl, aby zůstaly zavřené, samozřejmě!“ „A pak je tu ta potíž se začátky. Někdy, když máte co dělat s okultními říšemi, které mají úplně jiný vztah k času, můžete se dočkat důsledku o něco dřív než příčiny.“ ... ale nebojte se „ať už utečete jakkoliv daleko, nakonec se vždycky zase dohoníte.“ Tak jo, teď už je opravdu čas na pohádku, nejen děti pohádky milují ... ta, která je na řadě teď, je dost hrozná ... přesto tuhle verzi budete ochotní vzít na milost :-) ... Zuzanina verze je neodolatelná ... díky ní si obohatíte svůj pohádkový svět, ... zjistíte třeba, že Jack podsekl fazolový stvol a „přidal tak ke krádeži, svádění a nepovolenému vniknutí do soukromého objektu, ... ještě vraždu a ekologický vandalismus, ale prošlo mu to a žil pak šťastně až do smrti. Ani jedinkrát ho nepotrápilo svědomí po tom, co všechno provedl, ani jedinkrát se necítil provinile. Což dokazuje, že když jste hrdinou, může se vám prominout skoro všechno, protože se nikdo neodváží klást vám nepohodlné otázky“... ... jako třeba, kdo je ten velký kulatý muž se širokým úsměvem na tváři a pytlem na zádech ... ... nebo, co je to za místo, tak vesele vyzdobené ... z knihovny a polic visí chomáče břečťanu a jmelí, po stěnách jsou rozvěšené barevné papírové řetězy a lamety, ... ... a vám, v tom praskajícím, bzučícím a prskajícím ohňostroji, který máte uvnitř hlavy, stíhá myšlenka myšlenku ... „rozmařilost života v podobných věcech SMRTĚ nikdy nepřestala udivovat“ :-) ... trefa do černého ... tahle dovolená se vyvedla a já si dovolím Vám ji doporučit ... a na cestu Vám přibalím ještě jednu malou ochutnávku: „Jedním z mála způsobů, jak se stát nesmrtelným, byl vyhýbat se životu. A ze všeho nejméně Auditoři věřili v osobnost. Mít osobnost znamenalo být tvorem, který má začátek a konec. A protože ony jednotné bytosti zastávaly názor, že v nekonečném vesmíru je každý život až nepředstavitelné kratičká záležitost, znamenalo to, že osobnosti umírají prakticky okamžitě. V jejich logice byly pochopitelně jisté mezery, ale než to Auditoři zjistili, bylo už pozdě.“... celý text

Chuť jablečných jadýrek 2010, Katharina Hagena

Vůně ... jablečný sad ... zralá jablka ... větvičky rybízu ohýbající se pod množstvím zralých kuliček ... vůně pozdního léta ... to je to, co mě k téhle knížce připoutalo ... kouzlo okamžiku ... atmosféra příběhu ... samotný děj se pro mě odvíjel vlastně jen na pozadí ... mě zaujal snový svět ... vytvořený ze vzpomínek ... protože paměť má jedinečnou schopnost ... někdy nerozeznává mezi skutečností a představou ... a tak se můžeme těšit z intimního pohledu ... Iris nám přestaví její vůně ... její vzpomínky ... tak, jak jsou uložené ve světě její paměti ... ... knížka, kterou možná právě otvíráte, vám tak poskytne pocitový příběh ... ukáže zahradu a dům s kouzelnou atmosférou starých skříní ... zapomenutých „pokladů“ ... ty nejzajímavější ovšem nejsou schované na dně skříně ... ani v tom nejzazším rohu vonící zahrady ...ty nejzajímavější mají vzácné „kouzlo“ ... vyvolat vzpomínky ... a otevřít cestu ... k sobě :-) ... byla to pěkná, létem vonící, procházka :-).... celý text

Závan klíčovou dírkou 2013, Stephen King

Příběh Temné věže byl odvyprávěn ... mysl autorova se uvolnila pro nové příběhy ... a přeci ještě nebylo řečeno poslední slovo. Je to tak hezky zvláštní ... opět se setkat se starými přáteli a „novým“ příběhem, ... opět se setkat, abychom si připomněli, jak strašně těžký úkol na sebe Roland vzal, udržet řád ve světě rozpadajících se zákonů, ve světě, kde čas je jen „tvář na vodě“ , ... opět se setkat, abychom se ujistili, že ka-tet, jedno učiněné z mnoha, neopustilo stezku Paprsku. Připadá mi to dávno ... ty dny, kdy jsme společně putovali ... přesto to bylo tak snadné ... vrátit se a poslouchat Rolandovo vyprávění ... stačilo jen vsunout ten správný klíč do klíčové dírky a otevřít další z tajemných dveří ... do Středozemě ... ale hlavně do Rolandovy mysli ... a nechat Rolanda dovyprávět ...to, co dovyprávěno nebylo ... příběh z doby, než se svět hnul, ... „není nad příběhy za větrné noci, kdy lidé našli ve studeném světě teplé místo". „Za stěnami stále kvílel vítr – hlas bez těla. Jake si pomyslel: Je na druhé straně klíčové dírky. A co je tam, odkud ten vítr vane? Celá věčnost. A Temná věž.“... celý text

Závěrka aneb ztížená možnost happy-endu 2017, Miloš Urban

„Oči plující zimním podvečerem, kolem nich tvář; dvě temná světélka ve světle bílém ...“ Sociální sítě ... život v sociálních bublinách ... stačí pár kliknutí a patříte do některé z nich ... jste uvnitř a můžete klikat ... lajkovat o stošest :-) ... je tu ale ještě jeden pohled ... ten zvnějšku té zářivé bubliny ... a není zrovna moc pěkný ani pozitivní ... protože to co vidíte je povrchnost všech těch vztahů uvnitř ... vidíte mikrosvět postrádající hluboké emoce ... svět kompenzující reálné vztahy ... a v něm hrdiny Urbanova příběhu ... žijící v Praze, ovšem ne v tom magickém městě, na které jsem byla z Urbanových příběhů zvyklá (a které mě svým osobitým způsobem okouzlovalo) ... máme tu hrdiny žijící v úplně obyčejné městě ... v prostoru, ze kterého na vás „kouká“ jen všední každodennost ... přiznávám, já tak trochu doufala, že i tady najdu trochu z té nevšední Prahy, ale dobrá, zvykla jsem si ... a vlastně uznala, že to ani jinak být nemůže, tak, jak to je, naprosto správně doplňuje příběh. Poznala jsem, že Urban na nás čtenářích prostě zkouší další ze svých literárních experimentů :-) ... takže zapomeňte na originální a jedinečný prostor, i postavy ... ale taky zapomeňte na slibovanou erotiku :-) ... tenhle příběh není o sexu, a vlastně ani o erotice ... protože ty jsou projevem lidských pudů a vášní ... to, co tady naleznete je ovšem jen jejich stínem ... který ukazuje na posedlost ... touhu po tělesnosti ... tenhle stín ale nejsou ani jeden z hlavních hrdinů schopni překročit ... vášeň je totiž pěkně silná emoce :-) ... a co takhle čistá láska? ... kdepak ... jen a jen posedlost :-) ... Jako experiment, to vůbec nebylo špatné, ale, přiznávám, že se ráda vrátím k tomu známému Urbanovi, do světa na pomezí reality a fantazie ... který čtenáře dráždí a příjemně šokuje :-). PS: souhlasím s nefernefer ... její komentář je přesný a doprovodné fotografie jsou prostě jalové. PS2: s Matějem bych nejradši „zaklepala“ ... sakra chlape prober se :-).... celý text

Barva mléka 2014, Nell Leyshon

Jediné, co se mi teď chce říct, je ... Bože, tohle byla paráda ... jenže ... tohle prostě nejsou ta správná slova, k Mary a jejímu příběhu se vůbec nehodí ... Mary Boha nectí ... Maryiin život je tak přímý a jednoznačný "vstáváme když se rozední jdeme spát když je tma. jíme když nám kručí v břiše tak že už nemáme na výběr. buďto tak nebo když matka zavolá že je jídlo na stole" ... a zrovna tak její vyprávění ... bez interpunkce a velkých písmen ... běží přímo k cíli ... přímo a bez vytáček nám Mary sděluje, co se rozhodla říci ... bez příkras (ostatně těch Mary ani není schopná) ... její sdělení je zcela prosté ... a přesto, nebo ... právě proto ... pro Vaše emoce naprosto zdrcující ... "když jsem si stoupla uviděla jsem statek, kraj domu, pěšinu a pole ...co bych si tak přála, kdybych si mohla přát ... co bych řekla kdyby se mě někdy někdo zeptal, co bych si přála? ... nevěděla jsem ... věděla jsem, že mám sny ale nevěděla jsem jak přesně vypadají" "nerada vám to říkám, nerada, ale pamatuju si na ten den a vím že to byl den kdy všechno začalo bejt jinak ... a řekla jsem sama sobě že vám budu říkat všechno ... nevím čím mě mlátil, nevím kolikrát mě uhodil, zavřela jsem oči a nechala ho ..." ...právě jste se seznámili s Mariiným otcem ... "byla černá tma, když jsme vešly do kuchyně ... zdravím dědo, jak ses dneska měl? ... jak se dneska měl? zeptala se matka, jak by se měl, usazenej v týhle starý židli jako líný prase ...není línej, řekla jsem, nemá na vybranou, jeho nohy ho nemůžou odnést kam chce ... co se týče užitku, může bejt klidně mrtvej, řekla ...přál bych si bejt mrtvej, řekl děda ... no já jsem ráda, že nejseš mrtvej dědo, řekla jsem, protože jsme díky tobě šťastný ...štěstí nikdy za nikoho žádnou práci neudělalo, řekla matka" ...tak a teď už znáte i Mariinu matku ... a dědu ... je toho už docela hodně, co toho teď o Mary víte ... protože tohle jsou základní stavební kameny ... jejího vesmíru, ... protože Mary nikdy nebyla dál, než na nejzazším okraji jejich polí ... ... Maryiin vesmír se změnil ... a Mary se rozhodla pozvat Vás do jejího světa ... nechce se po vás nic jiného, než abyste sledovali příběh, který se Mary rozhodla vypovědět ... jestli se rozhodnete, toto pozvání přijmout, mějte na paměti, že vaším úkolem je pouze sledovat ... být svědkem ... hodnotit je zcela zbytečné, jak by řekla Maryina matka ... co se týče užitku ... můžete si bejt jistý ... že je to naprosto k ničemu ... PS: děkuji za krásný komentář SteveP1.... celý text

Duševná slepota - nevidieť do mysle, Esej o autizme a teórii mysle 2009, Simon Baron Cohen

V této knize naleznete jednu z nejsoučasnějších a nejzajímavějších teorií, jak porozumět tak složitému systému jako je člověk. Baron-Cohen se pokouší vysvětlit a obhájit svou teorii, jak si vysvětlujeme a jak předvídáme chování druhých lidí. Mechanismem, který nám umožňuje identifikovat „objekty“ v různých situacích a interagovat s nimi, nás vybavil přírodní výběr, obdařil nás naši specializovanou nervovou soustavou – která je tím nejdůležitějším co potřebujeme v našich kulturně vybudovaných světech ... umožnila nám, aby se u nás, lidí, vyvinula kognitivní konstrukce, díky níž obýváme mentální světy, díky níž si vytváříme kognitivní model světa, který individuálně prožíváme jako skutečnost ... reprezentace, které tak vytváříme, jsou pak základem naší společné skutečnosti ... a taky naší schopnosti komunikovat. Tento mechanismus tvoří většinu architektury lidské mysli a přitom funguje tak automaticky, že jsme si ho dlouho vůbec neuvědomovali. V této knize se dočtete o výzkumu, který se zabývá těmi nejzákladnějšími otázkami o tom, jak lidé mentálně konstruují svůj společně obývaný sociální svět, zkoumá univerzálně vyvinutý „jazyk očí“ – vzájemně srozumitelný pro všechny členy našeho druhu – a věřte, že je to "mocný" nástroj, může přivést dvě oddělené mysli k společné interpretaci vzájemného působení (aniž by použili řeč). Zjistíte, co nám „jazyk očí“ hovoří :-): ... jak pomocí něho „vykreslujeme“ svoje záměry ... přesvědčení ... pocity ... naděje .. touhy ... přetvářky, ... a jak s jeho pomocí je „vkreslujeme“ do jiných aktérů (v jejich sociálním světě) ... a čteme jejich záměry ... pocity ... naděje ... touhy ... ... a jak prostřednictvím těchto mechanismů interpretujeme chování druhých. Přírodní výběr prostě podpořil ty, kteří využívali nejlepší „tipovací“ systém :-). Velký problém je, když tento mechanismus selže – takový jedinec se pak stává „slepým“ vůči existenci druhých myslí, i když stále žije v tom samém prostoru – fyzickém i vizuálním světě ... jen si představte, že si najednou nemůžete chování toho druhého vysvětlit pomocí kauzálních pohnutek a důvodů (jako možná, že chtěl ... možná, že měl v úmyslu, ... možná, že k tomu měl ten a ten důvod), ... najednou jediné co můžete je použít tvrzení o možných časových pravidelnostech (možná, že to dělá každý den v tuhle dobu) ... problém je, že v lidském jednání je jen málo těch jednoduchých, lehce dostupných a přitom přesvědčivých vysvětlení, která nejsou propojená s mentální rovinou ... uvědomíte si, jak je hrozně těžké pochopit druhého člověka jinak než s pomocí (prostřednictvím) naší schopnosti „vidět“ ... co druhého vede k jeho jednání (vědět, že vím, a také, že ten druhý ví, že vím, proč dělá to a to) ... ... pochopit, proč někteří postrádají tento vrozený mechanismus (lidé s autismem trpí v různé míře slepotou mysli) je jedním z cílů téhle knihy, protože „slepota mysli“ není prázdný myšlenkový experiment ... pro některé lidi je skutečná ... K téhle publikaci jsem se dostala "oklikou" ... skrze můj zájem o teorii mysli ... a je to opravdu hodně zajímavé čtení, a to i pro laiky, dozvíte se toho spoustu o své, výlučně lidské, schopnosti sebereflexe a taky o „odhadu“ mentálních stavů ostatních lidí – dozvíte se nakolik jsou vrozené a jak moc se bez nich nejste schopní obejít v každodenních vzájemných mezilidských interakcích (jako je komunikace, nebo spolupráce ...) a dozvíte se toho i spoustu o tom, jaké důsledky vyplývají z toho, když se dostanete do interakce s osobou trpící deficitem této schopnosti.... celý text

Dante pro začátečníky 2015, Joe Lee

Přinesla jsem domů synovi jako schůdnou alternativu k povinné četbě ... a dříve, než jsem předala, sama nejprve "prozkoumala" její "kvality" ... s jednoznačným verdiktem ... nezklamala :-) ... právě naopak ... chválím zpracování ... přitažlivé pro studenty ... téměř komiksové ilustrace ... objasňující a lehkou formou vyprávějící text ... který vás provede Dantovým světem a jeho "příběhem": "V půl naší zemské pouti když se vkročí, já octnul jsem se v tmavém, pustém lese, neb cesta pravá zmizela mi z očí." Tak začíná Dantova komedie ... ve které bychom jen stěží hledali vtipy, přesně tak, milí studenti, nenechte se mýlit, máte před sebou komedii v jejím původním smyslu ... přesto se můžete těšit, protože před sebou máte příběh se šťastným koncem, a to navzdory tragičnosti jeho průběhu :-) ... máte před sebou dobrodružné putování ... do míst, která nejsou běžně přístupná ... očím a myslím žijícího člověka :-) ... a tak zapojte svou fantazii ... odměnou vám bude "odkrytá architektura věčnosti" v celé její děsivé velkoleposti :-) ... a nebojte se ... vaší fantazii dost pomůžou opravdu úžasné ilustrace :-) ... tak se do toho směle pusťte ... vážně to stojí za to ... projít se po cestě ... kam běžně vede ... jen jednosměrná jízdenka :-) ... PS: knížka není jen pro studenty ... určitě se bude líbit Vám všem, kdo si hned netroufáte na originál ... rozhodně se jedná o originální a zajímavý počin ... který nemůžu než pochválit :-).... celý text