alef přečtené 1279

Nadějné vyhlídky 1960, Charles Dickens

Komplikovaný, i když spíš bych řekla, spletitý, příběh, přesně vhodný pro podzimní deštivé večery, ... uvařte si třeba voňavý čaj, zachumlejte se do deky a začtěte se ... i přes avizovanou spletitost, máte v ruce příběh, který plyne lehce ... hraje si s jazykem, místy je i vtipný :-) ... a hlavní hrdina Pip? ... tomu prostě fandíte, ... prožíváte s ním všechny jeho životní mylníky, ... příkoří vyvolávající ctižádost, ...jeho hledání sama sebe, a taky lásky, ... a snažíte se mu rozmluvit jeho mladickou zaslepenost, a čekáte jestli zmoudří ... pod tíhou reality :-) ... Touláte se přitom viktoriánskou Anglií "ačkoliv mě nesmírnost Londýna děsila ... není-li Londýn vlastně notně šeredný, křivolaký, stěstnaný a špinavý ... " ... sledujete přitom pokrytectvím prolezlou společnost, taky viktoriánskou justici, která není zrovna synonymem spravedlnosti, ale spíš schopnosti zručné manipulace, ... a pak hlavně Pipa a jeho rozčarování z "nadějných vyhlídek" ... zhroucení chlapeckých snů ... i jeho pokání ... a samozřejmě romanticky šťastný konec :-). PS: víte, že šťastný konec Dickens původně vůbec nezamýšlel? ... dopsal ho až po konzultaci s literárními kolegy a jejich naléhání, Dickens původně Pipovi přisoudil skončit tam, kde "nadějné vyhlídky" začaly ... v kovárně, kde by Pip žil osamělý život, živíc se poctivou prací :-).... celý text

Střet civilizací 2001, Samuel Phillips Huntington

Huntington tedy rozhodně nehýří optimismem ... zato naprosto jasně, přesně a srozumitelně popisuje osm základních civilizačních okruhů, okruhů s rozdílnou kulturní identitou. Ve své teorii se pak jednotlivým civilizacím věnuje dost podrobně, rozpitvává jejich strukturu a míří přesně a jasně k důvodům, které ho vedou k jeho teorii o střetu civilizací, která je postavená právě na kulturních odlišnostech mezi jednotlivými civilizacemi. Samozřejmě se hodně zaměřuje na tu naši, západní, podrobuje ji kritice, ale zároveň podává i své možné řešení - kudy by se měly ubírat naše myšlenky, ale především naše konání (jako např. proč bychom se měli, naše západní civilizace, vzdát našich globalizačních snah a jejich univerzalistických hodnot ... a v tom s ním tedy musím prostě souhlasit ), ... před očima se vám tak pomalu rýsuje cesta ... jak přežít :-). V době prvního vydání, to tak asi ještě nebylo, ale dnes už, bohužel, tušíme, možná by se dalo říct, že už skoro víme, že společnost pomalu spěje ke změně paradigmatu, ... jak velká bude, těžko říct, ovšem určité změně "pravidel hry" se zcela jistě nevyhneme (měli by jsme se na ni připravit) ... a můžeme jen doufat, že s touhle změnou, nepřijde i velká výměna "hráčů" ... snad ještě má svět čas "přijmout nová pravidla" ... podmínkou je bohužel, že v tom nemůžeme zůstat sami, ale musí na ně přistoupit i ostatní "hráči" ... no, zatím si to tedy neumím představit, ... nějakou takovou "dohodu", přijetí pravidel o nevnucování svých hodnot ostatním, která by pomohla vytvořit nový mezinárodní řád, založený na svébytných civilizacích vzájemně respektujících své rozdílnosti ... uff, tak tohle je dost odvážný sen ... ale, nebyla by to paráda? :-))). Souhlasím, že se rozhodně jedná o inspirativní čtení, hodné zamyšlení, které stojí za to, najít si čas, ... a přemýšlet u něj.... celý text

Příspěvek k dějinám radosti 2014, Radka Denemarková

„Na telegrafních drátech za zahradou se shlukují noty, těla vlaštovek. Kamenem by nedohodil. Ale copak je čas metat kamení? Je.“ Zhluboka se nadechněte a otočte první stránku ... nebojte se, žádný kámen nepřiletí, jen spousta slov ... podobných lavině, která víří, přelévá se, ... slova se různě kroutí, zamotávají, rozbíhají, aby se pak zdánlivě náhodně zase spojila, ... nenechte se ovšem mýlit, tahle lavina, kterou jste spustili,otočením první stránky, má svůj řád a své zákonitosti ... takže, pokud hned na počátku nezpanikaříte, máte šanci ... „plavat“ spolu s přívalem slov a ... vydržet přitom nad „hladinou“ ... Pokud tedy budete mít kliku, a podaří se vám „přežít“, odměnou vám bude zajímavý příběh, ... odkryjí se před vámi těžká témata, jako sex a násilí: „násilí není ničím jiným, než nejkřiklavějším projevem moci“, a věřte mi, že právě u příběhů Radky Denemarkové to platí víc než u jiných, ... odkryjí se vám témata, jejichž význam, ten, který autorka zamýšlela, nemusí být jediný možný, ... spíš se Vám nabídne nekonečně mnoho způsobů, jak tenhle zvláštní příběh interpretovat, a to skrze svůj vlastní názor, svůj pohled na svět ... nabídne se Vám prostor, plný spousty slov, který přesto dává možnost, přemýšlet a promýšlet ... a že budete mít o čem ...... celý text

O postmodernismu 1993, Jean-François Lyotard

Lyotardovy úvahy o postmodernismu (jehož je zakladatelem) ... by pro nás všechny měly být takovým varováním, nebo výstrahou, nebo prostě jen připomínkou toho, že něco děláme sakra špatně ... Lyotard docela jasně ukazuje na důvody, proč už v dnešní době na nás nefungují velké metanarativní příběhy, které interpretovaly svět kolem nás pomocí různých náboženství, ... ukazuje proč jsme se přiklonili k univerzálním popisům světa postaveným na vědeckém popisu reality, a proč i ty selhávají ... když se v prudkém sledu objevují jeden za druhým, v neustálé konfrontaci s novými a novými vědeckými poznatky ... výsledkem je pak už jen skepse a snaha o zrelativizování naprosto všeho :-) .... problém je v tom, že smyslem dnešní, informacemi přehlcené, doby už není tak úplně hledání pravdy (žijeme v době, která v pravdu nevěří!), smyslem je dnes bohužel pouze přenášet a prodávat informace ... a pro nás, lidi, to ještě bude dost těžké (a v současné době dost málo pravděpodobné), uvědomit si tohle všechno a pokusit se ... znovu uvést naše životy do souladu s přírodou, která si žije podle vlastního řádu ... Lyotard se namísto totalizujících velkých vyprávění tedy pokouší zavést pluralitu malých vyprávění, které spolu navzájem konkurují ... za to je postmodernismus kritizován, právě jako příliš relativistický ... Lyotard ale nevyvrací existenci objektivní pravdy, jen říká, že její pozice leží mimo horizont lidského poznání, a že neexistuje žádný zcela jistý druh poznání, ale pouze lepší nebo horší interpretace ... „Když věci v krajní míře zjednodušíme, je za „postmoderní“ pokládána nedůvěřivost vůči metanarativním příběhům. Ta je bezpochyby výsledkem pokroku věd; tento pokrok ji však zároveň sám už předpokládá. Tomu, že metanarativní legitimizační dispozitiv se stal přežitkem, odpovídá zejména krize metafyzické filosofie a krize univerzitní instituce, která na ní byla závislá. Narativní funkce ztrácí své funktory, velkého hrdinu, velká nebezpečí, velká putování myšlenky a velký cíl. Rozplývá se v shluky jazykových prvků, ... přičemž každý z nich je nositelem pragmatických valencí sui generis. Každý z nás žije na křižovatce mnoha z nich..."... celý text

Retro ČS 2013, Michal Petrov

Spolčení hlupců 1995, John Kennedy Toole

Chodí „trochu“ výstředně oblečený (zásadně má na hlavě naraženou zelenou loveckou ušanku) ... je tlustý tak, že se skoro nevejde v kině do sedačky ... má doktorát, a přesto je doma a nechává se živit svou taky dost svéráznou, matkou ... a abych nezapomněla ... jízda autobusem byla koneckonců jedním z podstatných formativních zážitků jeho života :-) ... tak tohle je Ignácius ... přesto, že je inteligenčně o několik stupňů nad běžnou populací ... není to s ním vůbec jednoduché ... jeho vztah k práci, k autoritám, ke společnosti vůbec, ale taky k matce je mírně řečeno problematický ... má velký dar vyvolávat v ostatních (čtenáře nevyjímaje) depresivní až stísňující pocity ... a taky tak trochu (no spíš víc než trochu) považuje za středobod světa jen a pouze sám sebe :-)... před čtenářem se začne odvíjet komický? (po pravdě řečeno, ani mi to zas tak nepřišlo, když to vezmete do důsledku, moc k smíchu to není :-)) ... satirický? (tak to jo) příběh ... naplněný spoustou až absurdních švejkovských situací z maloměšťáckého prostředí New Orleansu ... příběh na jedné straně popisující dost zdrcujícím a frustrujícím způsobem úpadek lidské kultury ... a na té druhé? ... popisující prostě protivnýho, mrzutýho chlápka, taky dost rozmazlenýho, nabručenýho, pohrdlivě se vyjadřujícího o všem a o všech, kromě svého výsostného středobodu Já ... "Slušný, podnikavý, spolehlivý, mírného založení." Dobrotivý bože! Co to chtějí za kreaturu? Obávám se, že pro koncern s takovýmhle světonázorem bych nemohl pracovat.“ "Jsem anachronismus. Lidé si to uvědomují a protiví se jim to." "Mankote, synečku, měl by sis říct 'Hlavu vzhůru'!" "Hlavu vzhůru?" opakoval po ní divoce Ignácius. "Kdo ti zasel do hlavy tuhle duchaprázdnou veteš? Odmítám 'pozdvihat hlavu'. Optimismus mě plní ošklivostí. Je to zvrácenost. Od chvíle člověčího pádu je jeho jediným případným stavem ubohost."... celý text

Láska – vybrané citáty 2009, Paulo Coelho

Etika a nekonečno 2009, Emmanuel Levinas

Velice těžká filozofie ... Lévinas se hodně inspiroval Husserlem a Heideggerem, jejich analýzou "bytí", kdy Husserl je jeden z prvních, kdo se ptá "jak jsem na tom?" ... Já, jako člověk, ptá se ale dost obecně, jsou to úvahy o uspořádání světa, ... a Heidegger na něj navazuje svou analýzou "pobytu" ... člověka ve světě, kdy se ptá po smyslu našeho bytí, a Lévinasovi na tom stále něco chybí, protože Heidegger se nesnaží popsat "povahu" člověka, ale jen způsob jeho existence ... Lévinas jde tedy dál, zajímá ho "řeč" ... a to díky faktu, že díky řeči se obracíme k druhému ... k člověku a jeho osudu ... ... právě jste se dobrali základního bodu Lévinasovy filozofie ... metafyziky chápané jako etika ... setkáte se s "tváří" ... obracíte se k druhému a to je záležitost etická: „Tvář je to, čehož smysl spočívá v příkazu: „Nezabiješ!“.“ ... a k vraždám přesto dochází, protože etický požadavek není ontologická nutnost. Zákaz neznamená, že by vražda byla nemožná, ale že zákaz přetrvává ve špatném svědomí z vykonaného zla." Z Lévinasovy koncepce pak také zjistíte, jak jsou navzájem spjaté tvář a rozhovor, protože je to právě tvář, která umožňuje a začíná každý rozhovor. "Autentický vztah k druhému není vidět, ale je to rozhovor, tedy odpověď nebo odpovědnost." a Lévinas používá slova Dostojevského: „Jsme všichni odpovědní za všechny a za všechno přede všemi a já víc než druzí." Etickým vztahem se tedy vymykáme ze samoty bytí, jenže, ... když nejsme v bytí, jsme ještě ve společnosti? Lévinas toto nekonečno pojmenovává Bůh .... na tuto myšlenku ho přivedla tvář, resp. význam tváře, protože tvář znamená nekonečno ... nekonečno, které smyslu nabývá tak, že subjekt řekne: „Jsem zde!“ Lévinas tyto myšlenku uzavírá tvrzením: „Každý, kdo na sebe vezme odpovědnost za druhého, svědčí určitým způsobem o slávě nekonečna. Tato odpovědnost předcházející zákon je zjevení Boha.“ Do popředí zájmu se dostává Bible ... jako forma textů do nichž je vloženo etické svědectví. Etika celé knize vládne, je společná všem, i když je Bible různě vykládána. Důležitou podmínkou je subjektivní četba. Podle Lévinase Bible popisuje lidství jako průlom bytím, který staví v potaz pyšnou nezávislost bytostí, neboť jejich identitu podřizuje druhému. „To o čem říká, že je psáno v duších, je nejprve psáno v knihách…“ Lévinas říká: „Podle mě skrze každou literaturu hovoří nebo koktá … lidská tvář … za své dějiny se stydím právě její zásluhou …“. Smysl Písma není podle Lévinase v dogmatickém příběhu o jeho nadpřirozeném či posvátném vzniku, ale v tom, že osvětluje výraz lidské tváře, tváře ještě nestylizované, a bez pózy. Smysl Písma pak vidí Lévinas v průlomech, které v našem bytí zpochybňují naše čisté svědomí z bytí zde. Jak jsem říkala, ... máte před sebou velmi složitou, propracovanou etickou koncepci ... a pochopit Lévinase není otázka přečtení jedné z jeho knih, ... leccos se Vám osvětlí, když budete mít už zkušenost s fenomenologií pánů Husserla a Heideggera :-).... celý text

Krajiny vnitřní a vnější 2007, Václav Cílek

Mé první setkání s panem Cílkem, a teď už vím, že rozhodně ne poslední. Tahle knížka esejů na mě opravdu zapůsobila, je docela precizně sestavená, tedy, alespoň dle mého skromného mínění, moc se mi líbilo, že se pohybuje na pomezí mezi odborností a osobním vyznáním, určená tak velkému okruhu čtenářů, a díky širokému záběru témat, velice odlišných typů čtenářů ... od přírodovědců, geologů, ekologů, historiků, architektů, a taky filozofů ... až po čisté laiky, poetické duše, které zaujme autorova osobní stránka textů, dotvářející „kouzlo“ téhle knížky :-). Texty jsou velmi různorodé, proto si dokážu představit, že si v nich každý (jak jsem už zmínila – různě zaměřený) čtenář dokáže najít takový, který ho „osloví“, kterému bude moci přitakat, souznít s myšlenkami autora, ale věřím, že i taky takový, který ho možná „zvedne ze židle“ :-) (zvlášť právě odborníci se k některým hypotézám nevyjadřují úplně shodně), a ty ostatní „donutí“ třeba k polemice :-) ... a víte co, mně se to na téhle knížce líbí :-), je spousta odborných textů na dané téma, věřím, že mnohé víc odbornější, než tento, ale mně se líbí právě tenhle způsob, jak se s textem vypořádal pan Cílek, dal do něj, kromě své nesporné odbornosti i své srdce :-) ... vložil do něj kus svého osobního prostoru a podělil se o něj se čtenáři ... a tak jsem měla možnost přečíst si odborný, inteligentní, výborným způsobem sestavený (mě naprosto vyhovujícím) a zároveň ... emoce vzbuzující! text! :-) ... a číst takové knížky má smysl ... porozumět krajině, ve které žijeme, by měli nejen odborníci, vědci, kteří podrobně zkoumají vlivy a děje v ní probíhající, ale všichni! ... je samozřejmě důležité porozumět prostředí, ve kterém žijeme, ale možná ještě daleko důležitější (a to by si měli uvědomit zejména vědci, držící se čistě faktů), že v dnešní době je velmi důležité pocítit sounáležitost ... a osobní odpovědnost ... a to nám můžou přiblížit právě emoce, které v nás vzbuzuje naše „vnitřní krajina“ ... máme tak možnost ... porozumět :-). Takže, děkuji, pane Cílku, a Vám, čtenáři, knížku vřele doporučuji ... všem :-). "Doma jsi tam, kde najdeš potmě kliku.“ Karel Čapek... celý text

1Q84: Kniha 1 a 2 2012, Haruki Murakami

„Fikční světy jsou soubory nerealizovaných možných stavů věcí.“ Za zvuků Janáčkovy Sinfonietty, spoluvytvářející tajemnou atmosféru, se stanete velmi brzo po vstupu do příběhu svědky náhodného řetězení podivných událostí a nevysvětlitelných záhad, velice záhy zjistíte, že sledujete výjevy ze světa, v němž na večerní obloze vyplouvají dva měsíce, ... jako čtenáře Murakamiho příběhů Vás to ale nemůže nijak zaskočit :-), jste přeci ve skupině vyvolených :-) ... všimlo si jen pár jedinců, že pohled do zrcadla zprostředkovává realitu jaksi pokřiveně, že “realita je bezbřehá netečnost, nekonečná samota.“ ... že se nacházíte ve světě, kde se smysluplné otázky hledají těžko ... a odpovědi, ještě hůř, protože „věci nejsou takové, jaké se zdají být ... a dost možná, že právě tohle otřepané „tou dobou ještě nikdo netušil, co přijde“ představuje vůbec nejdůležitější poučení, jaké dějiny nabízejí člověku ...“. Pane jo, Murakami mě opět dostal :-) ... příběhem, hlavními hrdiny – složitými osobnostmi, kterým se honí hlavou všechno možné, počínaje metafyzickými otázkami ... až po lesbické zkušenosti z minulosti ... proud myšlenek může být samozřejmě hodně zajímavý :-) ... a Vy nemáte ani ponětí, kdo je kdo a kam mají všichni namířeno ... „žádný z pocitů zatím nepřevládá, jen se komíhají sem a tam .. jako dobře vyvážené váhy“ ... na jedné straně náznaky, na té druhé možnosti ... výsledkem je neomezená množina možných světů ... trefa do černého! ... bod mého zájmu, zaujetí a posléze okouzlení Murakamiho příběhem :-). Filozof a lingvista Bertrand Russell tvrdí, že existuje pouze jeden svět, který se dá považovat za skutečný. Fikční svět je nepravdivý a zcela bez referencí, proto ho považuje za prázdný. Pro Russella je fikční svět stejně neexistující jako jiné nemožné entity (např. kulatý čtverec), přesto však udává, že neexistující nekoresponduje se smysluplným, proto tyto fikční entity dokážeme rozpoznat. Ačkoliv nejsou reálné :-). Gottlob Frege, filozof a matematik, zase prohlašuje, že fikční světy jsou prázdné, bez referencí. Avšak podle jeho teorie i bez reference mohou mít fikční světy význam. „Jejich význam je ustanoven a vyčerpán smyslem.“ Taky tvrdí, že bez reference nemohou být fikční světy pravdivé, ale POZOR! ... zároveň ovšem nejsou nepravdivé :-). Pořádně zamotané že :-) ... doufám, že Vás tahle malá vsuvka neodradila :-) ... to by byla vážně škoda, protože máte v rukou perfektní příběh, do kterého se ponořit je „jako když přehodíš výhybku na kolejích ... stávající vědomí náleží ještě do světa, který byl, ale okolní svět sám už je jiný. Změna skutečnosti ... ovšem realita je a vždy bude jen jedna!“ A pak, já bych se držela starých mistrů (stejně jako Tengo :-): „Každé umění a každá touha, podobně i praktické jednání a záměr směřuje, jak se zdá, k nějakému dobru, proto bylo správně vyjádřeno, že dobro jest to, k čemu všechno směřuje.“ „Co má tohle být?“ „Aristoteles přece. Etika Níkomachova. „Jaký má ale ten váš citát smysl?“ „Že v konečným důsledku směřuje všechno k dobru. Že dobro je konečným důsledkem všech věcí. Pochybnosti si můžeme nechat na zejtra,“ :-). „Ať už mu totiž v lese příběhů vyvstávaly všechny možné souvislosti sebejasněji, jasné a jednoznačné odpovědi mu tam nikdo nenabízel. To byl ten rozdíl oproti matematice. Posláním příběhů totiž obecně řečeno je, vyjádřit určitý problém v jiné formě. A vlastnosti a vnitřní směřování takového převodu nám pak ve výsledném vyprávění napovědí odpověď. Právě takové náznaky odpovědí si odtud Tengo odnášel zpátky do reálného světa. Náznaky, podobné kouskům papíru, popsaným nesrozumitelnými zaříkadly. Občas postrádaly souvislost a nemohl je uplatnit hned. Skrývaly v sobě však možnost. Jednoho dne to zaříkadlo možná pochopí.“ A ještě malé rozloučení ... s příběhem a se čtenáři, kteří už četli a tak pochopí :-): „Jakmyle to jednou je napsané, uš to vůbec není ten přýběch co sem řýkala já. Ty sy ho dovedl převést do slof moc dobře a mislým tag dobře že bi to nigdo jyný tak nedovedl. Teť uš to ale neňý moje viprávjeňý. Nedělej sy ale starosty. To neňý tvoje chiba. To jenom já chodým mymo ty šyroké cesty.“... celý text

Kresba 2010, Michael Sanders

Mlha 2007, Stephen King

Co se skrývá v mlze? Kromě zmutovaných děsivých potvor jsou to především lidé, zahnaní do kouta, takže si dejte pozor! To jsou totiž ti nejnebezpečnější tvorové! V momentě, kdy na Vás útočí obří pavouci totiž zjistíte, že civilizovanost je jen tenká vrstva na povrchu ... zjistíte spoustu informací o lidské přirozenosti :-). Po čase jsem se opět nechala zlákat do Kingova světa ... a moje výprava, dá se říct, byla úspěšná ... tenhle svět fantazie a napětí (ať už z ranku hororu, fantasy nebo sci-fi, či psychologického thrileru) mě zaujal už dávno, a protože jsem už vyzkoušela vše, kromě hororu /který není mým šálkem kávy/, rozhodla jsem se pro tuto povídkovou sbírku, abych „ochutnala“ nepoznané :-). A pan King mě opět nezklamal, naopak, usadil se celkem pevně v mém seznamu oblíbených autorů :-). King své příběhy staví na přirozené lidské zvědavosti :-) ... na touze zahlédnout něco nevšedního, často dost šokujícího, která nutí nás čtenáře „provětrat“ své emoce :-) ... a přesně v tom se autor našel, přesně tohle mu sedí a je v tom opravdu dobrý :-) ... podněcuje Vaši fantazii, pobízí a láká ... a vy se, krůček po krůčku vydáváte do tajemného světa, který vás neláká nádhernými barvami, půvabem pevných a krásných tvarů, poetikou ... naopak ... ocitnete se ve světě mlhy, tmy, šera, ponuré atmosféry, ve světě, kde se všechny tvary zdají pokřivéné, kde mrazí ze zvuků, které slyšíte ozývat se ... a vyprávění je tak sugestivní, že jste téměř sami sobě schopni popřít, že sledujete fikci :-) ... tohle je autorova velice silná stránka. Při čtení Kingových příběhů vás hned od prvních řádků příběh „lapí“, je vykreslený tak podrobně a sugestivně, že se ocitáte uvnitř, jdete po cestě k domu, noříte se do hlubokého lesa, cítíte bezmoc, strach, děs, odhodlání, odevzdání, vztek, zlost, euforii ... prostě nemáte na vybranou, jediné co můžete, je prožít všechno přesně tak, jak autor zamýšlel :-).... celý text

Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů 2009, Mary Ann Shaffer

Další z mých letošních „úlovků“ , mimochodem s opravdu krásnou obálkou :-), prázdninového čtení na pláž, a protože slunce pálilo a bylo opravdu hodně teplo, tak mi ani nevadilo, že jsem se spolu s knihou podívala trochu severněji, do Lamanšského průlivu na ostrov Guernsey. Tenhle výlet byl vážně příjemné osvěžení :-). Moc se mi líbila forma dopisů ... to čekání na další zprávu (v době mailů a mobilů něco téměř neuchopitelného :-)), ... to, že musíte vynaložit určité úsilí, aby sdělení, které chcete dopisu předat, mělo ten správný význam, příjemci sdělilo, to, kvůli čemu byl dopis odeslán, a zároveň potěšilo, a ještě návdavkem mělo lehkou vtipnou tečku na konci ... prostě byla to paráda a já se s knížkou na konci jen nerada loučila ... byl to jen krátký jednodenní výlet ... a já bych tam strávila klidně celý měsíc :-).... celý text

Pohádky (21 pohádek) 1968, Božena Němcová

Dům o tisíci patrech 1964, Jan Weiss

Na začátku jsem „nevěřila vlastním očím“ ... vážně :-) .... říkala jsem si, kde se „tohle“ vzalo ve spisovatelově mysli ... teprve z autorova životopisu jsem pochopila ... zdroj halucinogenních snů, které se staly výchozím bodem tohoto příběhu. Jan Weiss byl v roce 1916 zatčen a držen v zajateckém táboře Tockoje, kde si nedotatečná hygiena, špína a hlad, všudypřítomná krutá zima vybraly svou daň ... oslabený organismus a omrzliny periferních částí těla, takového rozsahu, že si vynutily amputaci prstů na nohou (s nelidskou krutostí zaživa uštípnutých) ... nepředstavitelnou bolest Weiss přežil, proto, aby hned nato bojoval s tyfovou nákazou, obojí, mu přineslo horečnaté sny – blouznění na pokraji smrti, a Weiss na tuhle životní zkušenost nikdy nezapomněl, věřím, že se ani nedá na něco takového zapomenout. S mučivým trýzněním má Weiss spojené „skleněné sny“ (tak tomu říká), halucinace, které k němu přicházely když bojoval se smrtí: „Zdálo se mi o samém skle. Poléval jsem mrtvoly sklovinou, abych je takto mumifikoval. Ale pod sklem bylo docela dobře vidět, jak se rozkládají a bylo to strašně zajímavé, čistotné a důmyslné uspořádání. Ale i živí lidé chodili do těchto skláren. Nechávali si zasklít ruce či nohy, které se jim počaly kazit od jakési podivné nemoci.“ ... tak a jsme zpět, ... u příběhu Domu o tisíci patrech ... sklo se v něm objevuje opravdu hojně, najdete ho zde jako často užívaný materiál ... sklo ... chladné a odrážející ... realitu? ... sen? ... odrážející vše v poněkud pozměněné podobě ... ... z ní pak vychází příběh ... a vy se ptáte: je to fantasy? ... nebo sci-fi? ... dystopie? ...alegorie? ... surrealismus v nejčistší podobě? .... je to tohle všechno! ... je to fantasy s motivy jako je neviditelnost, ... s pohádkovými motivy dobra vs. zla (čeká vás taky setkání s princeznou a princem, ale taky s detektivem, lékařem, nebo třeba s řádovou sestrou :-) ... užijete si tak prolínání pohádkového světa ... a reálné přítomnosti? ... kdo ví? ... užijete si především spoustu zázračna ... v neobvyklém příběhu, ve kterém se kupí zločiny, ukrutnosti, zvrácenosti dekadentní společnosti do ponurých vidin ... .... užijete si taky, řekla bych skoro zcela volné, asociativní řetězení myšlenek ... do nejasného obrazu zahaleného mlhou ... který vás značně dezorientuje ... ... takže na konci můžete jen doufat, že jste pochopili :-) ... že jste byli svědky ... úpadku člověka ... „obžírajícího se zlatem, neřestí a mukami“.... celý text

Portnoyův komplex 2006, Philip Roth

Zajímavý, provokativní příběh podaný dost nekonvenčním způsobem, skrze psychoanalýzu hlavního hrdiny, vzbudil mou pozornost. Jenže Alexovo melodramatické vyprávění moje očekávání tak úplně nenaplnilo, prostě mi nebyl vůbec sympatický, svým sklonem k sebestřednosti, která mu bránila vnímat okolí alespoň trochu objektivněji, která mu neumožnila vytvořit si sám od sebe alespoň trochu odstup. V anotaci, nejen na DK, se dočtete, že se jedná o jeden z nejkomičtějších příběhů v americké literatuře, no, mě zas tak moc komický nepřišel, a nepřišlo mi to ani jako satira ... spíš dost naopak, přes všechnu snahu o zlehčení, nekonvenční způsob vyprávění, nemohla jsem si pomoc a vnímala příběh dost vážně – jako celkem trefnou a dopodrobna vykreslenou studii viny – a to celé Portnoyovic rodiny, jako takového prototypu americké židovské rodiny 60-tých let? Příběh se mi dařilo vnímat bohužel jen jako takovou sondu do židovské komunity, skrze rodinu, která na jednu stranu odmítá, ale na druhou chce být součástí liberálního světa kolem, a které se nedaří uniknout tradici ... Na celém příběhu byla nejzajímavější zvláštní, provokativní a tím zajímavá konfrontace „židovství“ a „sexuality“, samozřejmě, že Roth používá u obou témat nadsázku :-) (to nejspíš měla být ta avizovaná komičnost), bohužel v podání Alexe, „hrdiny“, který se proti vlastní vůli vyčleňuje, je donucený vypořádávat se s konvencemi , které mu znemožňují vlastní svobodná rozhodnutí, a která ho nutí svádět vnitřní boj a neustále volit, rozhodovat se ... to nebylo tak úplně ono, té nadsázky tam bylo na mě asi trochu moc, ale uznávám, že jde čistě o subjektivní dojmy, které moje hodnocení ovlivnily :-).... celý text

Solaris 1994, Stanisław Lem

Dokonalé! Vlastně by stačila tahle jedna jediná jednoslovná věta, ale nedá mi to, téma lidského vědomí mi je hodně blízké, a tak se pokusím o pár vlastních slov :-). Musím přiznat, že na mě Stanislaw Lem hluboce zapůsobil svým originálním pohledem na omezenost lidského vědomí, poukázáním na to, jak v kontrastu s celým vesmírem je lidská bytost naprosté nic, a když sleduji, kam naše lidská civilizace směřuje, vážně bychom si to měli alespoň občas připomenout :-). Autor ukázal na spousty otázek, které si vnímavý čtenář může klást, odpovědi pak nechal na každém z nás (jiné prostě zatím nejsou :-)), ten, kdo chce, může jen přemýšlet o možnostech ... ... inteligence nám tak naprosto nepoznatelné, ne, že bychom nechtěli, ale jde tu spíš o určitou nemožnost, limity, které nás omezují v našich schopnostech, limity našich smyslů, našeho vědomí (ať už si to přiznáme, nebo ne, zatím toho o našem vědomí víme, přes veškerý pokrok v oblasti zkoumání lidského mozku, jen naprosté minimum), ... chápání, resp. jak se postavíme k tomu, co je mimo náš dosah, mimo naše možnosti, co nás přesahuje (a zatím jsme v tomto směru, podíváme-li se do minulosti i do současnosti, neprojevili nijak výraznou schopnost pojmout transcendentní záležitosti, snažíme se o to, to ano :-), světová náboženství, věda, ale třeba i politické systémy, se předhánějí, kdo přinese lepší „nápad“ :-). Otázek je hodně, odpovědí málo, důležité je, že tohle je jedna z knih u kterých můžete přemýšlet, pokud budete chtít ... o příběhu lidstva, které se marně snaží pochopit ... „Odvěká víra zamilovaných a básníků v sílu lásky, která je silnější než smrt, ono finis vitae sed non amoris, která nás pronásleduje už celé věky - je lež. Ale ta lež je jenom zbytečná. Nikoli směšná.“... celý text

Motýlí ostrov 2014, Corina Bomann

Krásná obálka – první, co mě na téhle knížce zaujalo, přiznávám, taky občas vybírám knížky podle vzhledu :-), ... dlouho mi pak ležela na nočním stolku a čekala ... až pojedu na dovolenou a vezmu ji s sebou, protože tohle je přesně knížka pro tyhle účely :-) ... stopy minulosti – střežené rodinné tajemství – věštba – exotická krajina – zakázaná láska – osud ... spousta romantiky, ale taky drobky ze zeměpisu a historie Srí Lanky ... je tedy čas, odjet na Motýlí ostrov a zjistit, co se doopravdy stalo :-).... celý text

Osudy horší než smrt 1996, Kurt Vonnegut Jr.

Letošní volba četby na dovolenou byla v podstatě sázkou na jistotu, Kurt Vonnegut je pro mě dostatečně známým autorem, patří mezi mé oblíbené a tak jsem nemohla udělat s volbou knížky jeho esejů chybu :-). Styl psaní autora znám, přesto mi malou chvilku trvalo zvyknout si na jeho poněkud chaotický vypravěčský styl (i proto jsem si na dovolenou vybrala knížku esejů, kratších útvarů, to se dá zvládnout i na pláži :-), ... autor prostě s každou událostí, s každou osobou, zachází se stejnou důkladností bez ohledu na její důležitost v textu, a na to si musíte zvyknout, protože pak se Vám zdá, že autor „přeskakuje od jednoho k druhému“, je to ale jen zdání, na konci Vám vše dá ten správný smysl :-). „... jsou v životě postavy hlavní a postavy vedlejší, detaily podstatné a detaily nepodstatné, je plno lekcí, které je třeba udílet, zkoušek, kterými je třeba projít, vše má začátek, střed a konec ...“ Právě eseje a přednášky, které Vonnegut psal celkem v hojné míře, mi připadají, že pro něj byly takovou určitou terapií (je o něm známo, a i v esejích se o tom zmiňuje, že se pokusil spáchat sebevraždu, a v jejich rodině se vyskytlo dost duševních problémů), že si tak „po svém bojuje“ proti chaosu a ztrátě smyslu ve světě, který se na nás valí ze všemožných stran, většinou (konzumní společností „přibitou“ k televizním obrazovkám) naprosto ignorován.. „Knihy člověka učí imaginaci. Ti z nás, kteří nemají ve svých hlavách okruhy imaginace zničené informačními dálnicemi, se podívají do něčí tváře a vidí příběhy. Pro všechny ostatní je obličej prostě jen obličejem." A je třeba říct, že autor „bojuje“ chytře, s ironií a vtipem a taky s místy provokativním, ale potřebným nadhledem, a tak nám, čtenářům, předává svůj vzkaz: „Jsme, co předstíráme, že jsme, a proto si opatrně vybírejme, co chceme předstírat.“ Ukazuje, že všichni, jeho nevyjímaje, hrajeme ... společenskou hru: „To, že někteří z nás umí číst a psát a trochu počítat, ještě neznamená, že si zasloužíme dobýt vesmír. ... Mám pocit, že lidi prostě kašlou na to, jestli se tahle planeta bude točit dál, nebo ne.“ Hru s širokým záběrem, se spoustou rozehraných partií ... a tak se dotknete dilemat amerického způsobu života (jako je mýtus ideální komunity - městečka, kde se všichni znají, všichni jsou šťastní a nikdy se tam nic neděje, ale taky úřednické rutiny a nebezpečně vzrůstající role financí, ale taky prohlubující se propasti mezi generacemi atp.), bude se zabývat hrozbami globálních katastrof, krizí identity a ztráty smyslu života, proto se mj. vrátíte i hodně zpět, až k druhé světové válce (s kterou má osobní zkušenosti), protože se autor bude snažit ukázat na hloupost válečné mašinérie, na poválečná traumata veteránů neschopných zařadit se do civilního života, aj. Vše Vám bude servírováno, přes závažnost témat, s humornou a lehkou formou ... proto nezbývá, než knížku doporučit :-).... celý text

Zpěv drozda 1986, Walter Tevis

„Z lesa zaznívá jenom zpěv drozda.“ ... krajina ztichla, na Zemi se snaží dožít svůj vykořeněný a neúprosně osamělý život zbytek lidské populace, který v nevědomí míří ke své totální zkáze ... na Zemi už nejsou války, nepokoje, násilí ... ale ani radost ... New York je velmi klidné místo k životu ... lidé jsou „přibiti“ k televizorům, .. nevědí vůbec nic o tom, co bylo, neznají ani svou minulost, ani minulost nikoho jiného ... zapomněli číst, ... heslem, téměř zákonem je: „Když si s něčím nevíš rady, pusť to z hlavy.“ ... řízení světa přenechali robotům, ... posledním „výkřikem“ lidského snažení je robot 9. generace – umělá inteligence, jež lidé (před mnoha generacemi, ještě předtím, než úplně a nadobro zblbli :-)) „darovali“ lidskou mysl, se všemi jejími emocemi ... vrcholem této technologie je robot Spofforth, dokonalý „prototyp“ člověka, ... a fatální chyba lidské vynalézavosti . Je mnoho způsobů, jak sami sebe vyhubit, a nepotřebujeme k tomu ani války či jiné katastrofy, stačí pouhopouhá náhoda? ... chybný úsudek? ... vědecký omyl? ... dokonalému Spofforthovi bylo přeci jen něco odepřeno ... sex a svobodná vůle ... oboje z čistě pragmatických důvodů ... fyziologické vybavení potřebné k sexu není třeba, když se nemůže rozmnožovat a svobodné vůle jakbysmet, přáním člověka přeci je, aby Spoffort lidem „sloužil“ navždy, byla mu tedy dána do vínku nesmrtelnost ... jen při tom jeho tvůrci tak nějak pozapomněli, že mu byly předány lidské emoce a tak se z nejdokonalejšího robota stala nejinteligentnější, ale také nejfrustrovanější myslící entita. Máte před sebou zajímavý příběh, o tom, jak člověk nad sebou může vyřknout ortel smrti a ani o tom nemusí mít tušení ... tenhle příběh by měl být pro nás všechny varováním, .. co se může stát, když si člověk „hraje na Boha“ ...a „daruje“ umělé inteligenci vědomí ... je to příběh o tom, jak lze zcela lehce a přirozeně nastoupit na cestu do pekel :-). „Tak tedy končí svět Bez třesku S tichoučkým vzlykem.“ PS: můj obdiv má komentář "tsal" - děkuji, je naprosto dokonalý :-).... celý text