alef přečtené 1279

Monadologie 1925, Gottfried Wilhelm Leibniz

Monády ... "duchovní atomy, které jsou podstatou všech věcí". Leibniz v tomto spisu představuje svou teorii předzjednané harmonie, vysvětluje řád a souvislost jevů tím, že Bůh uspořádal monády – nejjednodušší jednotky světa – tak, aby si jejich stavy vždy odpovídaly. Nejvyšší – božská monáda (Bůh) předzjednala všechny monády ve světě (jako hodinář nastavující hodinky :-). Od boha pak pocházejí všechny monády, a přestože je každá monáda uzavřená a monády se vzájemně neovlivňují, tvoří spolu harmonický celek světa a mohou žít v souladu. Pro Leibnize je typická představa suverenity Boha, která protiřečí každé snaze o jeho poznání, protože pojem Boha ohraničuje a přesahuje lidský rozum, lze jej sice myslet, ne však poznat. Kdybychom ovšem v dějinách filozofie hledali nějaké období, kdy se nepovažovalo minimálně za sporné postavit Boha před "soudní dvůr lidského rozumu", nebo ještě jinak řečeno, kdy víra v Boha nevylučovala přesvědčení o autonomii lidského intelektu, pak to bylo právě tohle období - osvícenství ... a k tomuto "požadavku" racionálního poznání Boha se přidává i Leibniz (Bůh jako hodinář, který předzjednal harmonii mezi všemi jsoucny – hodinovými strojky na počátku stvoření :-) ... pěkné přirovnání :-) ... typické pro novověký obdiv k všemu technickému (nesmíte přitom zapomenout na právě probíhající počátek technické revoluce :-). Pokud se zajímáte o novověkou filozofii, popřípadě ji studujete, určitě na Leibnize, jako jednoho z jejích představitelů, narazíte, a pokud chcete získat určitý ucelený přehled o novověku, neměli byste Leibnize určitě vynechat :-).... celý text

Metafyzika 2003, Aristotelés

Aristoteles nám vědy pěkně "zkatalogizoval" a zařadil, ... jako první byla samozřejmě fyzika, která . .. "je věděním o určitém rodu jsoucna – neboť zkoumá druh podstaty, jež má počátek pohybu a klidu v sobě, - je zřejmé, že není ani vědou praktickou, ani vědou poiétickou ... z toho tedy vyplývá, že fyzika je vědou teoretickou." Hned v závěsu se zařadila matematika: "Ale teoretickou vědou je také matematika; zatím necháme nerozhodnuto, zda zkoumá to, co je nehybné čili neměnné a odloučené, přece však je zřejmé tolik, že některé matematické útvary pozoruje jako nehybné a odloučené." JENŽE, ...podle Aristotela si s fyzikou a matematikou nevystačíme :-) "Je-li však něco nehybného a odloučeného, je zřejmé, že poznání toho je úkolem vědy teoretické, ale nikoli fyziky – neboť cílem fyziky je to, co je podrobeno pohybu – ani matematiky, nýbrž vědy, která je oběma nadřazena. Neboť fyzika pozoruje sice to, co je odloučené, ale ne nehybné; některé obory matematiky se sice týkají předmětů nehybných, ale jež snad nejsou odloučené, nýbrž jsou v látce ...avšak PRVNÍ VĚDA má předmětem zkoumání i to, co je odloučené, i to, co je nehybné. Sice všechny příčiny musí být věčné, ale především tyto; neboť jsou příčinami viditelných božských věcí." A tak je nám třeba ještě... PRVNÍ FILOZOFIE ... "jež zkoumá jsoucno jako jsoucno a to, co mu o sobě náleží ... není totožná s žádnou takzvanou vědou zvláštní. Neboť žádná jiná věda nepojednává obecně o jsoucnu jako jsoucnu, nýbrž každá si z něho bere určitou část a zkoumá určení, jež jí náležejí, jako například vědy matematické Ježto však hledáme počátky, tj. nejvyšší příčiny, je zjevné, že musí jako počátky náležet určité přirozenosti o sobě ..." ... a protože máme již vědy pěkně seřazené a "zkatalogizované" ... "šoupneme" ji pěkně před fyziku ... takže, jestli se někdy pustíte do Aristotela, zkuste začít od Metafyziky, první vědy, ... té, která předchází všem vědám teoretickým i praktickým :-).... celý text

Zelená tvář 1991, Gustav Meyrink (p)

Náročná četba (na letní prázdninové dny ne úplně dobře zvolená, přesto jsem se s ní tak nějak pokusila „popasovat“ :-). Meyrink na čtenáři požaduje určitý „vyšší level“ vnímání, tak nějak bych to nazvala, a tím mě docela zaujal, při čtení se mi vybavily texty Umberta Eca a pak ještě Kafkův styl psaní, přičemž Eco je můj velmi oblíbený autor a Kafka, i když mu neupírám jeho kvality, už tak ne, ... a tak, když mám hodnotit tento příběh, jsem trochu na vážkách. Mého oblíbeného Eca mi Meyrink připomněl inteligentním textem, který si s čtenářem „hraje“ ... a zároveň mu dává prostor ... pro vlastní úvahy ... a to hodnotím velmi kladně ... řekla bych na 5*, jenže pak je tu příběh, který mi připomíná Kafku, příběh, kde hlavním motivem je určitý duchovní rozvoj hrdiny, inciace, nebo vnitřní očista, doprovázená, jak jinak než symbolickou „smrtí hrdiny“ a jeho „vzkříšením“, ... a samozřejmě během tohoto „procesu“ dojde k vnitřní proměně ... a jak jinak, než skrze nejvyšší poznání :-)... omylu svého dosavadního života, přičemž hrdina pak samozřejmě usiluje o určité mimosmyslové poznání, které je skryto za realitou ... a přiznám, se, tohle není zrovna můj šálek kávy, nechci tím upírat textu kvalitu, protože, vzato čistě objektivně, asi tam je, nebo ji tam alespoň cítím, nejsem v tomto směru žádný odborník :-), přidáme-li ovšem subjektivní pocity, nedá se nic dělat a je to tak za 3* ... shrnuto, ode mně to bude celkem za * 4. Jen ještě doporučuji, aby jste si na knížku udělali trochu víc času, než jsem si udělala já, a možná ji líp načasujte, než na prázdninové dny :-), protože před sebou máte zvláštní a náročný příběh ... o tom, jak se lidská mysl od pradávna snaží proniknout za hranice „tajemného“ a jak si proto stvořila svět plný duchů, démonů, a jiných nadpřirozených bytostí, ... k tomu si pak přidejte vesmír, ne ten vědecky poznávaný, ale vesmír, plný bohů, andělů a démonů. Jste připraveni? ... sehrát HRU ... o lidskou duši, o strach z neznámého, abyste pochopili, jak se mýty prolínají s naší realitou, jak ovlivňují naše myšlení a naše životy ... ... přeji Vám příjemné čtení :-).... celý text

Rozvětvený paroháč 1989, Marcel Aymé

Dostaly se mi do rukou zvláštní těžko zařaditelné příběhy ... začínají téměř pohádkově, to se takhle usadíte do křesla, otevřete knížku a začtete se do první věty: ... bylo nebylo žil byl kdesi kdosi ... vplujete tak do příběhu, kde vždy najdete nějakou záhadnou kombinaci různorodých, dost neočekávaných a taky dost kuriozních příhod ... a Vám to nepřijde vůbec zvláštní, no úplně stejně jako v pohádce :-). V Aymého povídkách se prostě realita propojuje s fantazií harmonicky, čtete příběh ve kterém úplně poklidně plyne přirozený lidský život, postavy žijí své normální životy s všedními starostmi ... ovšem pozor, to jsou jen připravené kulisy, takže se nenechte zmást realistickým prostředím, je tu vlastně od toho, aby vyzdvihlo ústřední prvek každé z povídek – a tím je fantastično, které dělá život postav nějak speciální, neobvyklý .. a přitom působí jako by šlo o naprosto běžnou každodenní součást života všech postav, nic zvláštního, nikdo se nad tím nepozastavuje, nic, co by mělo způsobovat sebemenší údiv (vzpomněla jsem si na Kafkovu Proměnu :-). Přiznávám, že mě tenhle zvláštní styl vyprávění zaujal, není to tak úplně magický realismus (ikdyž samozřejmě určité shodné prvky jsou zcela zřejmé) ... já bych Aymého styl spíš popsala jako bezbřehá fantazie zaznamenaná sarkastickým jazykem, sklouzávajícím až k černému humoru s trochu filozofickým podtextem :-), která nám otevírá kouzelný (pohádkový, zázračný) svět, tak nějak koexistující s tím našim reálným. Tyhle "světy" se nijak nenarušují, spíš naopak, stejně jako v pohádkách je tady zázračno něčím nutným, nepřekvapujícím, přirozeným, nijak neporušujícím pravidla reálného světa, ... u některých povídek jde prostě jen o originální (bláznivý :-) nápad zasazený do reálného prostředí ... daný jev prostě JE :-) ... takže to přijměte ... protože pak si užijete docela příjemné čtení :-).... celý text

Kuchařka pro dceru 2007, Jana Florentýna Pišová

Ztracené podoby kraje 2016, Josef Čelikovský

Docela příjemné, ne nijak depresivní, spíš melancholické čtení o dozvucích dospívání ... o prohrách v lásce, v přátelství, v rodině ... a o pokusu, jak se s nimi vypořádat. Příběh se odvíjí formou vnitřního monologu hlavního hrdiny-autora, který se nám, čtenářům, snaží zprostředkovat svůj vnitřní svět, svůj způsob prožívání všech těch životních událostí, které ho v dospívání ovlivnily. A nebyly to jen všechny ty životní peripetie, ale také prostředí ve kterém vyrůstal ... malá vesnice. Zprostředkovat nám, čtenářům, stejným způsobem, jako vnitřní svět, i ztracenou podobu kraje, ve kterém vyrůstal, s jeho vztahy a vazbami, ale taky poetikou, se ovšem autorovi už tak úplně nepovedlo, alespoň mě tak úplně neoslovilo, a vzhledem, k tomu, že jsem právě tohle (vzhledem k názvu knihy) očekávala jako stěžejní téma, tak budou muset 3 hvězdičky stačit.... celý text

Olav Audunssön 1 1975, Sigrid Undset

Jejda, tak tohle je opravdu už hodně dávno, co jsem přelouskala celého Olava a hned nato Kristinu Vavřincovou ... právě vzpomínám na svá gymnaziální léta :-) ... a na romantické čtení o lásce :-) ... (o jejích různých podobách - od dětské, přes mileneckou až po mateřskou v Kristině Vavřincové) a nebo v případě Olava, o touze (bolestné) a snaze naplnit ji ... vzpomínám na příběh o nesčíslně komplikacích a o vyvzdorované lásce :-) ... a taky na vyprávění o těžkém životu na Heistvikenu, o utrpení a o pocitech viny, a taky o dospívání a prvních láskách Olavových dětí ... prostě na vyprávění o smyslu života ... na drama vrcholící pocity viny a následného pokání ... a samozřejmě to vše jsem silně emocionálně (njn to už tak v pubertě bývá) prožívala :-).... celý text

Fantastická zoologie 1999, Jorge Luis Borges

"Vyschlá země a půda, jež k užitku není, vsakuje do sebe jed, jenž skapává z mokvavé rány ... ... jsi čarovným výtvorem, tak navrať se svému prachu ..." Kdopak jsi? ... nesourodá podoba ... cosi nemožného ... falešná představa ... odpoutaná obrazotvornost ... "... spatřili, jak se blíží ... měl lví pazoury, tělo pokryté šupinami, nohy jako spáry supa, na čele rohy divokého býka a ocas s pohlavním údem mu splýval v hadí hlavu" ... seznamte se prosím, tohle je CHUVAVA, strážce cedrového lesa z babylonského eposu o Gilgamešovi, ... anebo byste se rádi dozvěděli, jak vypadá jednorožec? ... či jiná nepozemská, fantazijní, mytologická, bájná či vybájená bytost? ... pak jste tu nejspíš správně, vítejte v "mytologické zahradě", kterou se pro nás, čtenáře, pan Borges pokusil vytvořit ... ... vysledoval, vystopoval, vyhledal pro nás snad všechny známé, méně známé, polozapomenuté i zcela zapomenuté ... myslitelné i nemyslitelné bájné bytosti ... a pěkně nám je naservíroval v uceleném přehledu ... ... no a to je přesně ten důvod, proč se mé hodnocení zastavilo na slabých třech hvězdičkách ... ... sám Borges kdesi řekl, že "sny si zaslouží naši zvláštní pozornost, neboť jsou patrně nejstarším literárním žánrem" ... a co jiného jsou všechny tyhle mytologické bytosti než naše zvláštní, vyjímečné a úžasné sny ... a tak mi přišlo, že je to prostě málo, vzít "sny" a srovnat je v ucelený přehled ... pan Borges připadl na vyjímečné téma ... ovšem jeho zpracování už mi, bohužel, tak vyjímečné nepřipadlo, ... spíš právě naopak ... dostala se mi do rukou taková skoro průměrná encyklopedie ... s úryvky "slavných" děl, pověstí, bájí, pohádek ... ze kterých lze čerpat "údaje" ... vystopovat "původ" ... ... a za mě ... je to prostě málo ... chtěla bych víc, daleko víc ... poznat, co se za těmito symboly skrývá, ... zjistit jejich význam, ... ten zřejmý ... i ten skrytý ... znát proč jsou tak neuchopitelné, nepředvídatelné, někdy nepochopitelné, nebo nepochopené, ... zkrátka, proč jsou tak tajemné, záhadné ... a tím i lákavé :-) ... ... a to je hodně těžký úkol pro autora ... tak snad ... někdy ... někdo :-) "hrdinské činy vítězí nad časem ... a zůstávají v paměti potomků"... celý text

Marsyas čili Na okraj literatury 1948, Karel Čapek

Texty pana Čapka neztrácejí šmrnc ani po letech ... a to ani v případě úvah o takových okrajových žánrech jako je anekdota, lidový humor, odrhovačky apod. ... „Neboť kritika nemá pokdy, aby si všimla toho, co čtou statisíce neznámých čtenářů. Kritika musí pojednat o sbírce 17 básní, vydaných ve 250 číslovaných výtiscích. Zajímá se o literaturu, ale nezajímá se o její okraj. Jenže na tom okraji se najde ledacos ...“ :-) Pan Čapek Vám např. poradí, ... jak roznést na kopytech svého protivníka v diskuzi ... a nečekejte nic menšího než použití nekorektních a neplatných argumentů ... :-) ... nebo, že přísloví nás učí, třebas, že "osel je osel, i kdyby zlaté sedlo měl" a že skoro každé přísloví můžete celkem snadno vyvrátit jiným, že si určitě vyberete, ať už chcete sdělit cokoliv :-) ... anebo, ... věděli jste, že anekdoty nejsou tvořeny? ... "avšak jisto je, že se množí ... podobně jako některé organismy ...a sice pučením ... proto často kolují v celých trsech" :-) ... v každém případě, pan Čapek říká, že nemá v úmyslu "spřádat teorii, jež by srovnala, roztřídila a zjednodušila ... tuhle nesčíslnou houšť " ... pouze poznává, že tato oblast je složitější, než bychom si mysleli ... "je možno objevit, že (tímto) pralesem vedou schůdné stezky, ale taky, že prales je prostě prales" :-) ... ... dává nám, čtenářům, objevit, že i tahle část literatury může být zajímavá :-).... celý text

Apokalypsa Evropy 2016, Zdeněk Šafář

Náhodou se mi dostal do ruky tento poněkud zvláštní postapokalyptický příběh z pera prof. Šafáře, jehož profese (pan prof. je sociolog) se v příběhu rozhodně nezapře. V tomto případě bohužel k jeho velké škodě, z textu je víc než patrné, že je autor vědec, a tak celý příběh vyznívá spíš jako vědecká studie - zamyšlení nad průběhem událostí po blíže neurčené katastrofě. Jisté náznaky toho, že by se mělo jednat o beletrii pan profesor učinil, ale opravdu nevyzněly tak, jak by si asi autor asi představoval, ale přesně naopak, působily na text až rušivě ... jako neumělé pokusy o děj, dost šroubované a až nevhodně použité. I přes to všechno bych asi nedala tak nízké hodnocení, protože mě zajímalo, jak si sociolog představuje "rozpad" společnosti a nově se utvářející struktury "poté" ... a ve spoustě věcí bych mu dala za pravdu, ... jako studie, či článek v odborném periodiku (samozřejmě s vynecháním neumělé dějové linky) by to bylo možná docela zajímavé čtení, nebo alespoň text k zamyšlení, samozřejmě, že ne úplně ve všem bych s autorem souhlasila, ale jeho nástin událostí je dost pravděpodobný, i když někdy i tak dost překombinovaný (rozhodně bych našla dost námětů k diskuzi :-) ... ... co mě ale přimělo dát nakonec tak nízké hodnocení je něco jiného, je to kniha jako celek, ... úroveň textu podle mého názoru knihu úplně potopila ... řekla bych, že ji téměř poslala ke dnu :-) ... vydavatel odvedl naprosto fušerskou práci, ... tenhle text snad (kromě autora) nemohl před vydáním nikdo číst, přeci není možné, aby si korektor nevšiml? ... autor má v oblibě nadužívání určitých slov, jako například "již" (není to jediné, ale nejvíc to tluče do očí), setkáte se s ním snad na každé stránce (od úplně té první), a to v opravdu hojném počtu, na jedné stránce třebas i 5x někde jsem dokonce napočítala na jedné straně asi 7x ... musím přiznat, že po první kapitole jsem na tohle slovíčko už byla téměř alergická :-) ... zvlášť, v užití v jakém bylo použito, ... zcela výhradně jej užívá hlavní postava, profesor velící tvořícímu se uskupení přeživších, který od prvního okamžiku "poté" má jedinou myšlenku, okamžitě začít formovat nové uskupení a aby mu to šlo od ruky, pije jednoho panáka za druhým, přičemž na něj nemají žádný vliv, uvažuje čistě racionálně, logicky a samozřejmě bezchybně :-) ... nějaký případný šok, samozřejmě absolutně vytěsnil ... nejspíš ho přeci jen omlouvá podnapilý stav, jinak si nedokážu představit, že by člověk pár minut po katastrofě užíval věty jako: "již jsme to zvládli", "již víme, jak na to", "již jsme započali ...", "již jsme učinili" ... a pod., kterými je text doslova prošpikován :-) ... nemohla jsem si pomoct, je toho víc, ale tohle jsem prostě musela zmínit, protože už po pár přečtených stránkách mě to doslova iritovalo :-). PS: a ještě jedna poznámka v závěru, nikdy jsem se nesetkala s tím, že by někdo pil panáka "visky" ... ale "whisky" :-) ... nevím, kde na to slovíčko autor přišel, ovšem v textu je ho, vzhledem k nadprůměrné konzumaci hlavního hrdiny, taky požehnaně :-).... celý text

Stařec a moře 1957, Ernest Hemingway

Krásný příběh plný emocí ... příběh ve kterém pocítíte celou škálu různých pocitů ... beznaděj střídá naději a odhodlání ... rutina a jednotvárnost střídá akci a napětí ... pocity bezútěšnosti a osamělosti se střídají s vírou v lidi, která dává důvod žít ... ... je to ovšem i příběh, o odvaze, síle vůle a pak taky o ... mužské ješitnosti a tvrdohlavosti :-) ... a taky to krásně napsal v komentáři níže JanPřemysl: " Nejde jen o těžkosti života, jde o boj, který vede každý sám se sebou, se svojí vůlí, ..."... celý text

Stín větru 2006, Carlos Ruiz Zafón

"Existuje místo, kam se dostane každá kniha, která upadne v zapomnění ... ztracené v čase tu dál žijí ... za obalem se rozprostírá nekonečný svět ... stačí jen vejít a prozkoumat jej" ... tak jsem tedy vešla :-) ... a začetla se do romantického, tajemstvím obestřeného a detektivní zápletkou zpestřeného příběhu, který mi z počátku hodně připomínal příběhy z červené knihovny, které jsem si jako cca 13ti letá občas četla v létě na prázdninách u babičky (v té době jsem četla všechno na co jsem přišla :-) ... ideální četba pro teplé letní dny začínajících prázdnin :-) ... ... k mému překvapení (příjemnému překvapení) ... se tento příběh rozvinul ... a já dostala víc (daleko víc) než jsem očekávala ... na pozadí plynul příběh, jak vystřižený z edice "Večery pod lampou" (možná někdo znáte ... viz. babiččina četba :-)) ... romantický hrdina zmítaný osudovou láskou ... v několika podobách a variantách (a přiznávám, že se mi to pěkně četlo ... byla to pro mě taková pěkná vzpomínka na mou babičku :-)) ... ... do popředí mé pozornosti se ovšem velice brzy probojoval "jiný" příběh ... okamžitě, jak jsem ho zachytila, mě zaujal a já se s touto linií příběhu snažila "držet krok" až do poslední stránky :-) ... ústřední postavou této linie ... pro mě nejzajímavější z celého příběhu, je ... kdo jiný než Fermín Romero de Torres ... a jeho životní filozofie :-): "Tenhle svět nezahyne při výbuchu atomové bomby, zahyne, protože se utluče smíchy ... zahyne kvůli banalitám, protože si ze všeho dělá vtipy ... a navíc ještě špatný." "Lidé nejsou zlí ... ale pitomí, a to není totéž, zlo představuje jakousi morální hodnotu, vyžaduje záměr a jistou úvahu, ... pitomec nebo blb nijak nepřemýšlí, ani neuvažuje, jedná pudově jako hovězí dobytek. Je přesvědčen, že jedná správně, že má vždy pravdu, je pyšný, že se s odpuštěním tentuje do každého, kdo mu připadá jiný, kdo se od něj liší, ať už barvou, ... jazykem, vírou, ... nebo svými volnočasovými aktivitami. Světu by skutečně prospělo víc zlých lidí a méně omezených tupců." "až do této chvíle jsem nepochopil, že se jedná o příběh o osamělých lidech, o ztrátách a prohrách, ... že jsem jako člověk, který v románech hledá únik ..." Knihy by neměly být únikem z reality, neměly by nám naše žité životy nahrazovat ... ale jen doplňovat ... příjemně doplňovat :-)... "pak následovalo vrzání a skřípění ... stovky kavkovských zámků". Tuhle knížku jsem špatně odhadla ... s každou další otočenou stránkou mě překvapovala ... s každým dalším dějovým zvratem, se příběh stával zajímavější ... ... tahle knížka je (přesně jak píše ve svém komentáři tanuki) ... jako žena ... "rozehřívá se pomalu, ... ale pak už ji nic nezastaví" :-) ... příběh se pak na vás valí, a od jistého okamžiku, už není cesty zpět :-) ... je třeba vyjít mu vstříc ... a dojít až k poslednímu písmenku :-).... celý text

Bytí a čas 2002, Martin Heidegger

Těžké čtení .... nalézt v Heideggerově analýze pobytu „subjekt“, resp. „já“ jako „to, čím jsme“. Heidegger se v této knize bude snažit Vám objasnit „to, čím jsme“ pomocí analýzy různých „vztahů k sobě“. Říká, že člověk, aby se mohl tázat na své bytí, mu už nějak musí rozumět, tedy, musí vědět, že tu je něco, co nezná, a čehož smysl mu uniká. A právě tato neurčitost ho pak nutí k dalšímu tázání, které směřuje právě k smyslu bytí. Na začátku Heideggerovy analýzy je tvrzení: „Jsoucno, kterému primárně klademe otázku, tážeme-li se po smyslu bytí, má charakter pobytu.“ Heidegger se tedy snaží vypracovat strukturu pobytu, charakterizovaného jako „bytí ve světě“. Analýza pak spočívá v tom, že zkoumá z různých hledisek momenty, které ho konstituují. Vychází z Descartova „cogito ergo sum“ (myslím, tedy jsem), a říká, že Descartes dobře prozkoumal ono „cogito“ (myslím), ale, to, co zůstalo neprozkoumané je „sum“ (jsem), proto si jeho analýza klade otázku po bytí tohoto „jsem“. Na začátku taky zdůrazňuje, že je zavádějící používat výrazy „život“ a „člověk“, protože neříkají nic víc, než třeba „botanika rostlin“, ... důležitý je spíš rozdíl ve způsobech ptaní se, nejde o to, klást si otázku „co znamená být osobou?“ (protože tím se zabývá např. psychologie, ale také antropologie a v neposlední řadě i biologie, řekněme tedy exaktní vědy), ... takže, podle Heideggera je potřeba člověka chápat jako něco víc než jen jako rozumnou bytost, ... už novověk zavedl ideu transcendence: „člověk je něco, co samo sebe přesahuje“. Jako problém vidí Heidegger to, že bytí se chápe jako samozřejmé, ve smyslu „výskytu“ ostatních stvořených věcí. Podle něj chybí v psychologii, antropologii i biologii „jednoznačná, ontologicky zakotvená odpověď na otázku po způsobu bytí" ... a tyto ontologické otázky nelze vypozorovat z empirického materiálu exaktních věd, protože ontologické jevy tu jsou ještě před tím, než se začne shromažďovat empirický materiál. Tak to jen tak na úvod :-) ... jak píše Misericordia, Heidegger problematizuje a analyzuje to, co považujeme za samozřejmé - naše bytí a ptá se po jeho smyslu ... připravte se na zajímavé čtení ... kterému ovšem porozumět, je hodně náročné a proto je vhodné asi spíš pro ty, kteří mají alespoň základy filozofie za sebou a něco o fenomenologii a Heideggerovi už vědí :-).... celý text

Ostrov 2014, Roy Jacobsen

Severské autory nijak zvlášť nevyhledávám, jejich literatura bývá většinou dost drsná, strohá, úsporná, chladná v emocích, prostě taková, jako země, odkud pocházejí, ... a přesto si tahle útlá knížka ke mně cestu našla, možná taky díky obálce, která mně zaujala, a jsem moc ráda, že se tak stalo. Pane Jacobsene, je to za 5* :-). A to i přesto, že příběh je přesně takový, jak jsem očekávala, ... psaný stroze, úsporně, popisující drsnou přírodu, drsné a emoce příliš neprojevující ostrovany ... a přes to, přese všechno, je to krásný příběh, který Vás zaujme už po prvních přečtených řádcích, chytí Vás ... a Vy se ocitnete na malém severském ostrůvku a necháte se unášet vyprávěním, budou s Vámi smýkat ostré severské větry, šplouchat na Vás studená voda ... a mezi tím vším, ... mezi řádky ... ucítíte občasné závany tepla ... vážně :-) ... i tak daleko na severu na tenhle studený ostrov občas zasvítí slunce ... a pak se vyprávění najednou na malou chvíli stává až poetickým, malebným, ... jen na tu malou chvíli pocítíte chuť podívat se tam ... ale ta Vás hned o pár řádků dál zas pěkně rychle přejde ... stačí, aby trochu zafoukalo, přihnala se bouře nebo jen menší ledová sprška ... a Vy jste pěkně rádi, že jste o mnoho set kilometrů jižněji :-) ... ... a v naší příjemné zeměpisné šířce si můžete vychutnat tenhle obyčejně neobyčejný, působivý, silný příběh, který, ač se na první pohled jeví, jako vyprávěný chladně a bez emocí, bude působit na všechny Vaše smysly ... slaný závan větru a studeného moře nejprve nasajete svým čichem, poté ucítíte na jazyku slanou příchuť moře, a na kůži studený poryv větru ... a to vše se Vám spolu s občasnými hřejivými paprsky, vtiskne do Vaší mysli :-). „Nikdo nedokáže ostrov opustit, ostrov je vesmír v kostce, kde hvězdy spí v trávě pod sněhem. Ale stane se, že se o to někdo pokusí. Bývá to v den, kdy vane pomalý východní vítr.“ ... taky cítíte ty vzácně teplé hřejivé paprsky na tváři? „... obloha nad ostrovy je vysoká, větry chladné a matoucí, občas přinesou i krátký závan tepla ... a nad mořem náhle ustane vítr ...“... celý text

Kolej Today 2012, Martina Doležalová

Veronika, hlavní spojující postava těchto povídek, je sběratelkou příběhů - povídek, nejspíš stejně, jako autorka ... a asi to tak mělo zůstat, jak v případě hlavní hrdinky, tak spisovatelky ... sbírat příběhy, životní peripetie kamarádů, více či méně známých, i neznámých lidí a lidiček, může být fajn koníček :-) ... a věřím, že na kolejích o ně jistě autorka neměla nouzi :-) ... co se mi na této knize bohužel nelíbilo, je způsob podání těchto příběhů. Psaný projev autorky mi bohužel přišel spíš jak více či méně povedené středoškolské slohové práce, slohový útvar: vyprávění na téma studentský život a jeho peripetie :-).... celý text

Mechanické piano 1987, Kurt Vonnegut Jr.

Budoucnost, ve které se lidem možná ještě nikdy nežilo líp ... svět osvobozený od hrůz jako je hladovění, vraždy, apod. ... lidé dostali šanci obrátit Zemi na příjemné místo k bydlení :-). „Vždyť to muselo být absurdní nechávat lidi trčet celý den na jednom místě, využívat akorát jejich smyslů a podvědomých reflexů a vůbec jim nedovolit samostatně myslet.“ „Hlavně to bylo drahé“, řekl Paul, „a o nic spolehlivější než dřevěný metr. Představte si ty hromady šrotu, nebo jaké to bylo peklo zastávat nějaké vedoucí místo. Každá kocovina, rodinné spory, neshody s nadřízeným, dluhy, ... každé lidské trápení se tak či onak projevilo na výrobku.“ Usmál se. „A zrovna tak lidské štěstí.“ Růžová budoucnost je ovšem jen zdání ... rozvoj umělé inteligence, ten „pitomý hodnotový žebříček, který srovnává lidi a stroje“ - má jeden hodně nepříjemný důsledek – ztrátu pocitu potřebnosti člověka na Zemi. Není pak překvapením, že toho někdo začne mít až po krk :-) ... a potom co? „Čert ví – prorokování je nevděčná živnost a konečně dějiny nám samy s odstupem času ukáží logické řešení" ... ... a pak už dřív nebo později „někdo uchvátí obraznost těchto lidí novou magií. Jejím základem bude příslib znovunavrácení pocitu účasti ... důstojnosti, krucinál.“ „Při každém souboji člověka proti stroji fandím člověku ...“ ... já taky :-).... celý text

Konec světa 2001, Emil Hakl (p)

Moje první seznámení s panem Haklem proběhlo na, pro mě, vlastně naprosto neznámém, ... neprobádaném území ... na území, které je naopak pro autora prý typické, ... seznámili jsme se celkem příznačně v hospodě :-) ... pak jsem spolu s autorem a jeho příběhy prošla nonstop, jeden zvláštní byt, ve kterém se střídali pro mě naprosto zvláštní osoby a osůbky (z mého pohledu, člověka nezasvěceného do tohoto prostředí působili téměř jak mimozemšťani :-)¨), navštívila jsem taky rockový klub a v neposlední řadě Prahu, tak, jak ji neznám, prošla jsem si „konečně“ noční ulice Prahy ... ne ty hlavní, ale ty postranní uličky do kterých bych se asi jinak neodvážila :-) ... pan Hakl mi dovolil nahlédnout génia loci „pospolité hospodské atmosféry“ :-) ... nahlédnout a prožít zcela jedinečný kontakt s postavami, se kterými bych se asi jinak nikdy nesetkala ... a věřte mi, že ani netoužím se s nimi v reálu shledat :-) ... takhle mi to bohatě stačilo :-). Je to zvláštní, navzdory prostředí, ve kterém se tyhle příběhy odehrávaly, působilo na mě vyprávění místy až poeticky, a za to má autor u mě velké plus :-) ... tenhle „podtón“ příběhu "způsobil“ vypravěč, který celý příběh vypráví jakoby nezaujatě, jen tak mimochodem ... podívejte, co se mi přihodilo, událo, k čemu jsem se připletl ... není to vlastně nic zvláštního, nic mimořádného ... prostě ... takhle žiju svůj život ... ale nenechte se mýlit, vypravěč není žádné jednoduché individuum jen tak se brodící životem od ničeho k ničemu ... i když to tak může trochu chvílemi vyznít ... jenže je tu ta jeho druhá stránka ... kdy cítíte jeho nadhled, tušíte, že to není tak jednoduché ... vypravěč je možná outsider, ale je to taky dobrý pozorovatel, sledující pozorně a celkem přesně vyprávějící se stoickým klidem o nečekaných zvratech, o proměnách, které většinou nejsou nikomu po chuti, o cestách od ničeho k ničemu, o nudném zaměstnání, o vztazích, které se nikam neposouvají a pozvolna, někdy i dost rychle, spějí k záhubě, o touze, resp. spíš o netoužení po ničem ... a až se tím vším prokoušete ... dospějete ke „konci světa“ :-). Moje hodnocení je hodně ovlivněno subjektivními pocity ... váhala jsem mezi 4 a 3*, a pokud bych měla hodnotit čistě jazykový styl, být objektivní, tak by to byly jednoznačně 4*, ... jenže :-), ... myslím, že k literatuře prostě subjektivní pocity patří ... je to jeden z jejich základů, subjektivní prožitek je jedním z důvodů, proč čteme a v tomto případě, ... prostředí nonstopů a té zvláštní společnosti kolem... mé hodnocení trochu snižuje, ale jak říkám, tohle je moje subjektivní záležitost a rozhodně mi nic nebrání tuto knihu doporučit ... nemůže se stát nic jiného, než že se, stejně jako já, prostě ocitnete na jiné planetě :-).... celý text

Básně 1998, J. H. Krchovský (p)

„Snad mám jen takový podivný pocit ...“ Pan Krchovský žije v zvláštním světě ... „svět , v kterém žiji beztak vůbec není tak jako vše s čím mám co do činění ...se sebou sám a sám i v sobě ...“ ... nejspíš to bude nějaká paralelní dimenze, která se sem tam prolíná s tou mojí :-) ... „Skrz víčka hledím do tmy ke hvězdám a zdá se mi, sám sobě, že se zdám ...“ ... tyhle letmé doteky, jsou pro mě, v mém světě, dost emočně náročné :-) ... „vteřina každá na mé pouti ze sna do sna je emocionálně pro mě zcela neúnosná ...“ ... při delším setkání, pokud se dráha našich světů protne nad únosnou míru ... tedy rozhodně ... pak hrozně ráda spěchám zpět ... na světlo :-) ... „po schodech vzhůru tmou...“ ... beru je radši po dvou ... i po třech ... „zdál se mi hrozný sen ... naštěstí konečně svítá“.... celý text

Dvě slova jako klíč 2016, Josef Formánek

Knížky pana Formánka mám přečtené skoro všechny, jeho způsob psaní mě zaujal už u Prsatého muže, po něm následovalo Mluviti pravdu, kterým si mě autor získal :-), no a příběhem Umřel jsem v sobotu si pak autor nasadil pomyslnou laťku opravdu hodně vysoko :-). V tomto příběhu jste ji, pane Formánku, bohužel nepřeskočil ... ono hledání smyslu života je většinou docela riskantní podnik ... víte o tom svoje, vždyť je to stěžejní téma Vaší tvorby, nevím, možná by jste se měl už pomalu poohlížet i po jiných tématech, ono totiž někdy hodně bývá až příliš ... a pak stokrát „propírané“ téma ztrácí na intenzitě, a v tomto případě navíc jste si, jak říkám, sám sobě nasadil laťku tak vysoko, že už je pak hodně těžké sám sebe stále překonávat :-). Jste velice dobrý vypravěč, dokážete vyprávět víc příběhů současně, a všemi zaujmout, v každém z nich nacházíme, my čtenáři, silný, působivý, často dost neobyčejný životní příběh, a Vaše vyprávění plyne tak spontáně, intuitivně, jsou v něm emoce, taky se objevují zvláštnosti s mystickým nádechem, jsou to často jen maličkosti, ale pro mě příjemně oživují příběh, a pak samozřejmě v každém z nich nacházíme spoustu autobiografických prvků ... a tohle všechno dohromady je pak důvod proč Vaše příběhy čtu, proč jsem a i nadále budu, Vaše trvalá čtenářka :-). Z komentáře mi tak trochu vlastně vyšel takový námět pro autora :-) ... každopádně další knížku, si určitě zase přečtu :-). „Odteďka chci žít tak, abych mohl zítra odejít s úsměvem.“ Josef Formánek, rozhovor pro Radiožurnál http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/host/_zprava/jdi-tam-kam-te-nohy-povedou-a-delej-to-co-ti-veli-srdce-a-tak-vznikla-kniha-josefa-formanka-dve-slova-jako-klic--1665209... celý text

Princ z dřevěného hradu 1980, Elek Benedek