alef přečtené 1279

Hodiny 2004, Michael Cunningham

Jeden obyčejný, teplý, červnový den tří newyorských žen... během tohoto jednoho dne se toho hodně dozvíme ... o plynutí času a života (a taky o možnosti dobrovolného odchodu z něj ... a o posedlosti myslet na to) ... a pak o momentálních pocitech, o minulosti, i o různých představách, jak dál, ... o zoufalé snaze ... „být šťastný“... a o touze ... „vytvořit něco, co by alespoň jednomu člověku třeba jen na jediný den udělalo radost“ ... hodně se řeší láska (v různých podobách) ... a to vše, tak jak to leží a běží ... „vypůjčené“ ... z popisu jednoho dne paní Dallowayové :-) ... ... není to knížka nijak pesimistická ... ale na mě působila zvláštně melancholicky (a to, přiznávám, nemám ráda) ... reputaci si u mě „spravila“ díky „spodnímu optimistickému tónu“ :-), který nám říká, že „čas od času ... se v záplavě hodin ... podobajících se jedna druhé, objeví nějaká, která nám poskytne pocit uspokojení ... všech našich tužeb“ ... tedy chvilky absolutního štěstí :-) ... "Vítejte, děti," zavolá na ně Virginia. "Našli jsme ptáčka," oznamuje jí Angelica. "Je nemocnej." "Slyšela jsem," řekne na to Virginia. "Ale ještě žije," prohlásí Quentin s vědeckou vážností. "Myslím, že bychom ho mohli zachránit." Vanessa stiskne Virginiinu ruku. Ach bože, pomyslí si Virginia, ještě před svačinou setkání se smrtí. Co se dá dětem v takovéhle situaci říct? Vlastně komukoli? "Můžeme ho uložit co nejpohodlněji," říká Vanessa. "Ale tomu ptáčkovi nastal čas umřít, a my mu už nemůžeme pomoct." Ano, tak to je. Švadlena přestřihne nit. Takový je život, děti, nic míň, ale taky nic víc. Vanessa svým dětem neubližuje, ale nikdy jim nelže, ani kdyby šlo o milosrdnou lež. "Měli bychom mu opatřit nějakou krabici a odnést ho do domu," navrhuje Quentin. "To si nemyslím," odporuje Vanessa. "Je to divoký ptáček a jistě by si přál umřít venku, v přírodě." "Uděláme mu pohřeb," navrhuje radostně Angelica. "A já mu něco zazpívám." "Ještě je naživu," okřikne ji Quentin zprudka. Bůh ti žehnej, Quentine, pomyslí si Virginia. Budeš to ty, kdo mě jednoho dne bude držet za ruku a bude u mě stát ve chvíli, kdy naposledy vydechnu? Zatímco co všichni ostatní si budou potají zkoušet řeči, které pak budou pronášet na mém pohřbu?... celý text

Parfém: Příběh vraha 1990, Patrick Süskind

„Kam se člověk podívá, vládne hektičnost. Lidé čtou knihy, ba dokonce i ženy je čtou ... Nic prý už nesouhlasí, všechno je teď najednou jinak. Ve sklenici vody prý teď najednou plavou docela malá zvířátka, která dříve nikdo neviděl; syfilida prý je docela normální nemoc a žádný trest Boží; Bůh prý nestvořil svět v sedmi dnech, nýbrž v miliónech let, jestli to byl vůbec on; divoši jsou prý lidé jako my; své děti prý vychováváme nesprávně; a zeměkoule prý už není kulatá jako až dosud, nýbrž nahoře a dole zploštělá jako meloun - jako by na tom záleželo! Ve všech oblastech se kladou otázky a do všeho se vrtá a zkoumá a ve všem se čmuchá a experimentuje do zblbnutí. Nestačí už, že se říká, co je a jak to je - teď musí být všechno ještě dokazováno, nejlépe svědky a čísly a jakýmisi směšnými pokusy. Těmhle Diderotům a d'Alembertům a Voltairům a Roussoauům, a jak se všichni ti pisálkové jmenují - a jsou mezi nimi i duchovní a urození pánové! - se opravdu podařilo svou perfidní neklidnost, pouhou radost z nespokojenosti a potřebu nesmiřovat se pro všechno na světě se stávajícími poměry, zkrátka: přenést bezmezný chaos, který vládne v jejich hlavách, na veškerou společnost!“ ... vítejte v Paříži balancující na pokraji nové „průmyslové“ doby ... ... hned od prvních řádků, navzdory tomu, že při čtení používáte především zrak, budete možná daleko víc vnímat tento příběh jiným smyslem – svým čichem – protože Vás totiž přímo praští přes nos ... zápach pařížských ulic plných smetí, dvorků páchnoucích močí, trhu páchnoucího rybinou, ale taky lidských příbytků, páchnoucích shnilým dřevem, kouřem, shnilým zelím, zápachem z nočníků, a lidí, páchnoucích potem, nepranými šaty, kyselým mlékem, a chorobami ... až je Vám z toho, mírně řečeno :-) ... nevolno, ... je totiž všude, ... na tržišti, v domech, kostelech i palácích ... ... do tohoto světa se narodí dítě s extrémně jemně vyvinutým čichem ... což mu, v kombinaci s životem v nejnižších patrech společnosti ... poskytne dost zvláštní „výbavu do života“ ... být svým způsobem jedinečný ...a zároveň zvrácený a zvrhlý: „Byl od počátku zrůdou. Rozhodl se pro život ze vzdoru a z čisté zlomyslnosti. ... Pro svou duši nepotřeboval vůbec nic. Pocit bezpečí, péče, něžnosti, lásky - anebo jak se nazývají všechny ty věci, které údajně dítě potřebuje -dovedlo dítě Grenouille naprosto postrádat. Naopak, jak se nám zdá, naučil se je sám od sebe postrádat již od samého počátku, aby vůbec mohl žít.“ ... a přece, i v této „smradlavé“ době: „Neboť rozkladná činnost bakterií neměla v osmnáctém století ještě žádné meze, a tak nebylo lidské činnosti, ani tvůrčí ani ničivé, nebylo projevu klíčícího nebo skomírajícího života, který by neprovázel zápach.“ ... leccos voní pěkně ... svazek levandule ... maso v polévce ... zahrady plné květin ...lesy, s vůní mechu a pryskyřice ... pach žehleného hedvábí ... vůně mateřídouškového čaje, ... vůně kusu stříbrem vyšívaného brokátu, ... vůně zátky od láhve se vzácným vínem, ... pach hřebene ze želvoviny ... „ve vzdušnějším terénu, ... byly pachy řidší, ... mísily se s větrem a rozvíjely se téměř jako parfém ...“ ... o čichové zážitky všeho druhu, o jejich dost věrný a nepřikrášlený popis, není v tomto příběhu rozhodně nouze :-) ... a věřte mi, že tohle je ta „krásná“ část příběhu, která Vám na chvíli dovolí pocítit záchvěv ... něčeho příjemného ... protože hned vzápětí Vás obklopí daleko horší pocity ... tenhle příběh je jeden z nejemotivnějších příběhů, co jsem četla ..., emoce, které pociťujete, Vás po většinu příběhu svírají a drtí ... střídá se soucit ... hnus ... úzkost ...odpor ... znechucení ... „Jeho život měl ... jen takovou cenu jako práce, kterou bude schopen vykonávat, bude se skládat jenom z užitečnosti ... a protože už ho teď nebylo možno tak snadno nahradit jako předtím, stoupla cena jeho práce a tím i cena jeho života. Najednou už nemusel spát na holé zemi, ale směl si v kůlně sroubit dřevěnou palandu, nasypali mu tam trochu slámy a dostal vlastní přikrývku. Na noc už ho nezamykali. I jídlo bylo vydatnější. Grimal už ho nechoval jako nějaké ledajaké zvíře, nýbrž jako užitečné domácí zvíře. Když mu bylo dvanáct let, začal mu Grimal dávat v neděli odpoledne volno a ve třinácti směl dokonce i v týdnu večer po práci na hodinu odcházet a směl si dělat, co chtěl. Zvítězil, protože přežil, ...“ ...a Grenouille, bohužel ... „našel kompas pro svůj budoucí život. A tak jako všechny geniální nestvůry, jimž vnější událost, vytváří přímou kolej do spirálového chaosu jejich duší, neuhnul Grenouille od toho, co se domníval, že rozeznal jako směr svého osudu. Teď se mu ujasnilo, proč až dosud lpěl tak houževnatě a zarputile na životě: Musel se stát tvůrcem vůní: a ne jen tak lecjakým, nýbrž největším parfumérem všech dob ... Že na počátku této nádhery byla vražda, mu bylo, pokud si to vůbec uvědomoval, naprosto lhostejné. Nedokázal se už vůbec rozpomenout na obraz děvčete z rue des Marais, na její tvář, na její tělo. Vždyť přece to nejlepší z ní si uchoval a přivlastnil: princip její vůně.“ ... Grenouillova absolutní absence emocí, nezúčastněnost, bezcitnost je tak zdrcující ... že se Vám do mysli neustále vtírá otázka: Jsme to, co z nás „vytvaroval“ náš život? ... naše okolí? ... společnost ve které žijeme? ... jak moc? ... jsme ovlivněni prostředím, ve kterém jsme vyrostli? ... vlastně celý příběh ... je zdrcující ...... celý text

Foucaultovo kyvadlo 2001, Umberto Eco

Od té doby, co jsem „okusila“ první, ... jsem „ztracená“ :-) ... Ecovy příběhy mě prostě lákají, ... vzbuzují ve mně zvláštní druh touhy :-) ... přečíst je všechny ... porozumět? ... pochopit? ... nebo snad alespoň nahlédnout do autorovy mysli ... do jeho způsobu uvažování :-). Pro tentokrát jsem uvízla v síti Foulcaultova kyvadla – jediného pevného bodu ve vesmíru, ... kterého se člověk, ve světě postrádajícím smysl, může zachytit ... a opět, už po několikáté, ... jsem se nechala chytit do pasti ... autor používá stále stejnou strategii, a já přesto nejsem sto, se jí vyhnout, obejít, podlézt, překročit, prostě jakkoli ji předem „prokouknout“ ... opět jsme svědky prezentace příběhu formou rukopisu ... který nám je vyprávěn autorem-vypravěčem, který nás (ostatně jako vždy :-)) ... zas a opět vyzývá ke „spolupráci“ ... vypravěč si s námi „povídá“ ... zvažuje, rozvažuje, předkládá řešení, objasňuje okolnosti, vysílá indicie, odkazuje ke „kdovíčemu“ :-), ... ale taky upozorňuje, ... třeba na své pochyby ... a nás čtenáře tak „nutí“ spolupracovat :-) ... odhalit příběh ... tentokrát (opět :-)) ... docela hodně zaměřený na knihy a rukopisy ... z kterých jakoby čerpá svoje znalosti, které jsou pro hlavní hrdiny zdrojem inspirace, a které opět pomáhají ... odhalit a zkonstruovat Plán ... (opět :-)) ... na ovládnutí světa (tentokrát vymyšlený templáři) ... a hrdinové mají hned zaděláno na problém :-) ... a to, když se o Plánu dozví jistí lidé, kteří ho berou vážně :-) ... a naši hrdinové se octnou na pomezí – toho, co skutečně existuje ... toho, co jsou reálná fakta a co smyšlená ... a tak se zpočátku nevinná hra dost nebezpečným způsobem vymkne z rukou ... ... a pak tu máme Kabalu, pod vlivem nauky o stromu sefír jeden z našich hrdinů (Casaubon) vnímá jednotlivé fáze svého života, které ho vedly přes vytvoření Plánu až na pokraj ohrožení života ... podle kabaly stvořila Pravůle od Boha deset sefír, které řídí svět, a Bůh stvořil všechny jevy světa kombinací písmen svého jména. Sefíry a 22 písmen hebrejské abecedy pak tvoří základní princip kabaly ... ...no a pak už zbývá jen ... nehybný bod, na kterém je kyvadlo zavěšeno a na který nepůsobí rotace Země ... stane se jedinou neotřesitelnou jistotou, ... stojící na fyzikálních zákonech ... ... postaví vás „zpátky na zem“? ... ... myslím, že jedinou „záchranou“ před náporem textu ... je přijmout Ecova pravidla ... číst „různě“ ... používat různé způsoby čtení textu a pak samozřejmě taky jejich interpretací ... využívat, to co nám Eco nabízí - téměř neomezenou možnost hledat v textu odkazy k jiným dílům :-) ... ale pozor ... dávejte si pozor na informace, které Vám jsou poskytnuty ... neuvažujte o nich jako o neměnných faktech, ... střezte se toho ... brát je za spolehlivé ... nikdy nevíte ... jak byly použity :-) ... jak jsem psala na začátku ... ztratila jsem se v Ecově světě :-) ... docela dobrovolně a s nadšením se „brodím“ jeho texty ... a snažím se, ... opravdu se snažím ... zahlédnout poznání :-) ...... celý text

Sex a represe v divošské společnosti 2007, Bronislaw Malinowski

Nakolik ovlivňuje jedince kultura, do které se narodí a nakolik je naopak on schopen v průběhu vývoje ovlivnit tuto kulturu? Nebo jsme čistě odkázáni přijímat vliv prostředí, rodiny, blízkých? Malinowski nabízí svou teorii kultury, která ukazuje na obrovskou variabilitu kulturních forem, a to skrze pojednání o sexu a jeho potlačování v divošské a v civilizované společnosti. Pouští se do sporu s Freudovou koncepcí vzniku kultury, kde má podle něj zásadní úlohu Oidipův komplex. Malinowski říká, na základě svých terénních výzkumů (prováděných během první světové války na Trobriandských ostrovech), že Oidipův komplex je pouze vedlejším produktem kultury, z jeho pozorování vyplynulo, že vývoj osobnosti probíhal na ostrovech úplně jinak než v evropském prostředí (u "divochů" nebyla nikdy sexualita potlačována) ... to co Freud považuje za univerzální jev, to Malinowski odmítá, říká, že není možné ztotožňovat instinktivní vztah mezi dítětem a matkou se sexuálním pudem, ... Oidipův komplex lze pozorovat, ale jen jako vedlejší produkt kultury (a toto tvrzení podporuje svým výzkumem v různých evropských společenských vrstvách v Anglii a rodném Polsku). Malinowski uznává, že Freud objevil nové rozměry psychiky člověka ve vztazích mezi členy úzké rodiny, ale zároveň říká, že z pozorování divochů můžeme odvodit, že rodina je v různých společenstvích různá a to dokonce i v různých společenských vrstvách téhož společenství. Ukazuje, že svět dospělých (zejména v bohatých vrstvách civilizované společnosti západního typu) vytváří v dětech podřízené reflexy, pocity viny, vyvolává v nich poznání neslušnosti, kterou by jinak ani nepociťovaly, kdežto dětství, dospívání, ale i dospělý život se v divošských společnostech odbývají bez skrývání a bez studu ... tedy bez pokrytectví :-).... celý text

Mozek 2007, Jack Challoner

Jack Challoner ve své knize poukazuje na to, že je potřeba se na otázku: Jak mozek funguje?, dívat trochu jinak, především bychom si měli uvědomit rozdíl mezi pochopením mozku „jako výrobce a producenta mysli“ a pochopením chování „jako produktu mysli“. Neurovědy se zatím vždycky snažily spíš o pochopení toho prvního – mozku jako výrobce mysli, snaží se odpovědět na to, jak reálně fungují a mezi sebou komunikují struktury mozku a nervový systém – resp. co se v mozku děje, když myslíme, hovoříme, spíme, vnímáme, atp. ... a pak se samozřejmě zabývají taky funkčními poruchami, nebo studují chemické prostředí, ve kterém mozek svou činnost provozuje, atp. Challoner v téhle knize také popisuje, jak složitě se věda musela ke svým poznatkům dopracovávat ... od názorů antických lékařů a filozofů, kteří měli za to, že mozek není centrem našeho myšlení (někteří za takové centrum považovali např. plíce :-), Aristoteles zas mozek považoval za „žlázu určenou k ochlazování krve“ :-)), mimochodem první, kdo pokládal mozek za centrum myšlení byl asi Pythagoras, který pochopil, že mozek potřebujeme k vnímání, myšlení a taky, že má co do činění s naší pamětí, a taky jako jeden z prvních považoval duševní choroby za nemoc mozku. Dočtete se také o všech těch různých pokusech a následných objevech, které výzkum mozku provázely a které vedly k tomu, že začínáme chápat funkce jeho jednotlivých částí, ... píšu začínáme, protože, přes veškerý výzkum, je toho ještě hodně, co nevíme, a mozek jako pochopení celku nám stále ještě uniká, ... to je úkol na kterém pracuje neurověda dodnes, ... poznat, jak jsou jednotlivé mozkové struktury propojeny, především v kontextu řešení různých úkolů, jako je učení, mluvení, cítění, ..., zkoumat jestli jsou při řešení zapojovány různé části mozku, jestli dochází k jejich zapojování postupně, nebo současně, ... jaké biologické a chemické pochody mozek k vytváření spojů a vzruchů potřebuje ... to vše jsou jednotlivé dílky velkého puzzle, které se neurovědci snaží poskládat do celkového obrazu... a těch poznaných dílků už je docela hodně, a přesto stále některé chybí, jako např. jak se všechny tyto pochody vztahují k našemu vědomí, co z nás dělá vědomé bytosti, jak vzniká pocit „vlastního já“ – a pak taky spousta neznámých na poli výzkumu sociálních aspektů chování, jako je např. empatie ... ... rozhodně se jedná o zajímavé čtení :-)...... celý text

Den mravenců 2006, Bernard Werber

Všechno je jedno. (Abrahám) Všechno je láska. (Ježíš Kristus) Všechno je ekonomie. (Karel Marx) Všechno je sex. (Sigmund Freud) Všechno je relativní. (Albert Einstein) Edmond Wells - Encyklopedie relativního a absolutního vědění A dál…? Je jich miliarda miliard ... neexistuje jediný kilometr země, na němž by nebyli ... dokázali se přizpůsobit všem svým predátorům a všem klimatickým podmínkám – dešti, vedru, suchu, zimě, vlhku i větru ... uspěli nejlépe ze všech zástupců života na zemi ... a přesto si jich sotva všimneme, ... jenže ... oni nás odedávna skrytě sledují :-). V tomto příběhu zjistíte, co se pod zemí děje, ... když si mravenci uvědomí, že nejsou jedinou civilizací na zemi: „ Mé jméno je Chli-pu-ni. ... Jsem dcerou Belo-kiu-kiuni. Jsem 333. královna dynastie Ni a jediná plodná samička města Bel-o-kanu. ... Když jsem byla mladá, myslela jsem si, že Bel-o-kan je hraniční město vesmíru. Věřila jsem, že my, mravenci, jsme jedinými civilizovanými tvory naší planety... Teď vím, že opravdu EXISTUJÍ. Zničení první lovecké expedice mají na svědomí ONI. ... Požár, který zpustošil Bel-o-kan a zabil mou matku, to byli také ONI. ONI – PRSTY. Nechtěla jsem o nich nic vědět. Ale teď už je nedokážu přehlížet. Všude v lese lze nalézt stopy jejich přítomnosti.“ ...mravenčí linie tohoto příběhu se začíná odvíjet ... a je podaná opravdu barvitě ... a taky je docela vzdálená, tomu, jak si mravenčí společnost představujeme ... od teď už budete vědět, že v mravenčím společenství není nikdy „jeden“ mravenec, jednotlivec je nic ... existuje jen celek, komunita ve které je každý nahraditelný: „Chceme-li porozumět tomu, proč mravenec necítí strach, je třeba si uvědomit, že celek mraveniště žije jako jednotný organismus. Každý mravenec v něm hraje stejnou roli jako buňka v lidském těle. Copak se konečky našich nehtů obávají, že budou ostříhány? Copak se chlupy, jež nám rostou na bradě, třesou strachy před blížící se břitvou? Copak se náš palec u nohy vyděsí, když ho pověříme, aby zjistil teplotu vody ve vaně, která je možná vařící? Nepociťují strach, protože nežijí jako autonomní entity....“ Lidská linie – podaná opět formou kriminální zápletky – je jiná ... v protikladu k šíři záběru a množství informací o mravencích, které z příběhu můžete vstřebávat ... je ta lidská část výrazně jednodušší ... o postavách se dozvídáme spíš náznakově, ... sem tam nám autor o zúčastněných lidských hrdinech příběhu prostě něco prozradí, ... a mně se to vlastně docela líbilo ... lidská linie neodpoutávala od mravenců, ale jen lehce doplňovala a tím jakoby spolu s úryvky z Edmondovy Encyklopedie, ... podtrhovala všechno to poznání, ... kterého se nám v jejich fascinujícím světě dostane :-) ....... celý text

Střed světa 2014, Thomas Van Essen

Tuhle knížku jsem si koupila v Levných knihách, abych si ukrátila čas strávený cestováním, a tak vlastně splnila mé očekávání ... zpříjemnila mi cestu :-). Zaujalo mě, že se jedná o příběh romantického malíře 19. století Williama Turnera /výtvarné umění je jedna z mých zálib, takže volba byla celkem jasná :-)/. Turner je jako malíř zajímavý třeba tím, že v období, kdy se malovaly romantické krajinky začal používat „převratnou“ ... nebo spíš v očích tehdejší doby „skandální“ techniku, vedoucí později k impresionismu, hrál si svým zvláštním, jedinečným a abstraktním způsobem se světlem a barvami, což v době kýčovitých krajinek bylo opravdu dost skandální :-) ... ... tento příběh byl ovšem o něčem jiném, odvíjel se od Turnerova ztraceného obrazu Heleny Trojské, údajně nejkrásnějšího obrazu na světě, resp. obrazu na němž byla geniálním způsobem vyobrazena nejkrásnější žena na světě, jež probouzí touhu a vášeň ... a tento obraz je pak spojovací nitkou se současným příběhem, ve kterém obraz vypráví další, tentokrát tak trochu thrillerový příběh o jeho hledání a ukrývání, pátrání po zvláštních okolnostech, za kterých vznikl ... a samozřejmě opět o touze a vášni, kterou probouzí ... ... bylo to celkem příjemné čtení ... příběh mě provedl kouskem života Williama Turnera /a to pro mě byla hodně zajímavá část příběhu, kterou bych ohodnotila asi spíš 4*/ ... o zbytku tohoto vyprávění už to tak úplně ale říct nemůžu ... protože právě tato část z knížky udělala příjemné čtení na ukrácení času dlouhým cestováním ... a pak tu máme probouzení touhy a vášně :-) ... slibující probudit emoce a fantazii :-) ... a já mám emoce v příběhu ráda, tento příběh na mě ale bohužel emocionálně moc nezapůsobil ... jak napsala v komentáři pode mnou Ollinecka, autorovi jsem prostě jeho líčení dokonalosti obrazu a jeho účinků ... nevěřila ... škoda :-).... celý text

To snad nemyslíte vážně! 1989, Richard P. Feynman

Knížka vyprávějící milý, vtipný a až poetický příběh o tom, jak se z jednoho zvídavého chlapce opravujícího stará rozbitá rádia stal uznávaný fyzik. Z příběhu téměř fyzicky cítíte jeho chuť do života ... a taky jeho touhu život poznat ... a až do těch nejmenších detailů ... životu a světu porozumět :-) ... a to je sympatická "vlastnost" nemyslíte? ... mně tedy rozhodně ano :-) ... při čtení pak zjistíte, že byl v hledání odpovědí na své otázky vždy dost důkladný, ... ať už se jednalo o jakýkoli problém :-). " Jak to vypadá, když usínáte? Co se děje, když usínáte? Zastaví se vaše myšlenky najednou, nebo se pohybují pomalleejjii aaa ppooommmmmmaaalllllllllleeeejjjjiiiimiiin? Jak vlastně dochází k tomu vypnutí mysli?" To mě zaujalo. Teď jsem musel odpovědět na otázku: Jak proud vědomí zaniká, když člověk usíná? Takže následující čtyři týdny jsem každé odpoledne pracoval na své kompozici. Stáhl jsem v pokoji žaluzie, zhasl světla a šel spát. A sledoval jsem, co se děje, když usínám."... celý text

Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl 1999, Roger Penrose

Roger Penrose nás v této knize seznamuje se svým "přístupem" k otázkám lidského vědomí, jeho přístup je odlišný od mnoha jiných autorů - vědců i filozofů, kteří zastávají názor, že vysvětlit lidské vědomí lze s pomocí pojmového aparátu biologie (tudíž nelze srovnávat lidský mozek např. s umělou inteligencí). Penrose shodně s tímto přístupem říká, že v akci mozku je navíc nějaký fyziologický prvek a ten je zodpovědný za uvědomování si, resp. ve fyzikální aktivitě mozku je něco, co leží za hranicí vypočitatelnosti, co tedy nelze výpočetně simulovat. Také říká, že nejenom vnitřní projevy vědomí, ale i vnější, není možné vyjádřit výpočtem, jeho postoj je ovšem odlišný v tom, že jeho pojmovým aparátem se stala fyzika, která odkazuje až ke kvantové fyzice, která podle něj přináší přijatelné vysvětlení: „... vnějšího chování … bytosti obdařené vědomím“. Penrose toto své stanovisko dělí na dvě varianty, resp. silné a slabé stanovisko. Kdy slabé stanovisko, říká, že tento prvek, nevypočitatelný proces, musíme hledat v nám známé fyzice, oproti tomu silné stanovisko (které zastává přímo Penrose) tvrdí, že na to současná fyzika nestačí. Podle této varianty musíme postoupit dál, za hranice nám známé fyziky, resp. je potřeba rozšíření současné fyziky. Podle Penrose tedy není náš fyzikální obraz světa zcela úplný a je pravděpodobné, že budoucí fyzika nám skutečnou podstatu vědomí vysvětlit dokáže, protože naše dosavadní znalosti fyziky na to prostě nestačí. Stěžejní, pro tento přístup je slovo vypočitatelnost. Penrose připouští, že dosud známá, klasická fyzika je pro nás, i přes některé technické problémy, v podstatě vypočitatelná, ale Penrosova silná verze této teorie připouští, že existuje ještě jiná, nevypočitatelná teorie, která spojuje klasickou úroveň fyziky s fyzikou kvantovou a která vyžaduje nějakou novou fyziku, její důsledky přitom budou důležité pro vysvětlení činnosti mozku. Nejprve si ale musíme, spolu s Penrosem, položit otázku, jestli máme nějaký důvod, pro tvrzení, že naše schopnost porozumět věcem je něco víc než výpočet? Penrose tvrdí, že tento důvod máme a podává k němu vysvětlení. K tomu je nejdříve potřeba vymezit pojem výpočet, pro tento účel, je myšleno to, co dělá počítač, resp. ne počítač reálný s omezenou kapacitou paměti, ale počítač ideální (jestli znáte, tak takový Turingův stroj, který má nekonečnou paměť a může počítat nekonečně dlouho :-)). Penrose uvádí několik různých příkladů (pravděpodobně) nekončícího výpočtu, v kapitole 2.2 zmiňujejednoduchý příklad, jeho úkolem je najít liché číslo, které je součtem dvou čísel sudých, a kde je zřejmé, že výpočet by běžel do nekonečna, protože sečtením sudých čísel vždy dostaneme zase jen číslo sudé. Podle Penrose je tak zřejmé, že výpočetní procedura nemůže zahrnout veškeré lidské matematické uvažování, matematický vhled nemůže být „zakódován“ do výpočtu, protože člověk k tomuto závěru dojde jinak než výpočtem. (Zajímavé je, že sám Turing by se s tímto názorem nejspíš neztotožňoval :-), Penrose ho řadí do zastánců první varianty, tedy silné umělé inteligence, protože Turing by podle Penrose nejspíš argumentoval tak, že lidská mysl užívá algoritmů, ale tyto algoritmy mohou být i chybné. Turingův výrok přímo zní takto: „…pokud předpokládáme, že stroj nikdy nechybuje, pak nemůže být zároveň inteligentní. Existuje několik matematických vět, které říkají zhruba právě toto… neříkají však nic o tom, kolik inteligence může stroj vykázat, pokud slevíme z požadavku neomylnosti.“) Pro Penrose je tento názor nepřijatelný, protože ve svém důsledku znamená problém, jak by mohl člověk, jehož mysl funguje podle chybných algoritmů sledovat nějakou argumentaci a rozumět jí? Hlavní problém Turingova řešení vidí tedy Penrose ve správnosti postupů. Penrose uvádí ještě jeden argument na podporu nevypočitatelnosti projevů lidského vědomí, tzv. gödelovský argument, který nám mj. říká, že matematické porozumění, nebyla zrovna schopnost, která by se nějak zvlášť uplatňovala v přirozeném výběru, přírodní výběr se podle Penrose řídil spíše obecnou schopností uvažovat a je tedy spíš otázkou náhody, že tuto schopnost můžeme použít i k chápání matematiky. Pomocí Gödelova argumentu nám ukazuje, že tato schopnost (chápání matematiky) je nealgoritmická, a tedy, že je použitelná i pro jiné účely než je matematika. Penrosovo řešení otázky lidského vědomí musíme hledat v oblasti kvantové fyziky, protože nevýpočetnost tohoto procesu, která je jeho hlavním rysem, je podle Penrose podobná rysu nevýpočetnosti, který se objevuje při pokusech zkombinovat obecnou teorii relativity s kvantovou fyzikou. Ve hře jsou náhodné prvky, které podle Penrose nemáme pod kontrolou. Otázku, zda je budoucnost určena naší minulostí, modifikuje na otázku, zda je budoucnost určena přítomností vypočitatelně, v ní hraje důležitou úlohu prvek náhody a také determinismus, který filozofie odjakživa spojovala s otázkou svobodné vůle. Penrosova otázka tedy zní, zda do vývoje našeho vesmíru nevstupuje nějaký druh nevypočitatelnosti vyššího řádu, s kterým pocit svobodné vůle souvisí, resp. poukazuje na nevypočitatelné prvky lidského chování, jako úsudek, rozum, vhled, soucit, morálka, atp., tedy na lidské duševní schopnosti. Penrose tuto otázku samozřejmě neřeší, jen ukazuje cestu, po které bychom se, při hledání odpovědí na podstatu lidského vědomí, měli vydat, tou cestou je pro něj fyzika, resp. kvantová fyzika ... zajímavé čtení, které doporučuji :-).... celý text

Mysl, mozek a věda 1994, John Searle

Tato kniha reflektuje úvahy o silné umělé inteligenci, která říká, že veškeré myšlení je jen určitý typ výpočtu a pocit vědomí je provedení tohoto výpočtu. Podle zastánců této teorie je tedy inteligence záležitostí fyzikálních operací se symboly, a přitom není podstatné, v jakém prostředí, se takový systém realizuje. Vědomí je tedy čistě formální proces. Jak to tedy vlastně s tou umělou inteligencí je? Je možné srovnávat lidský mozek (produkt evoluce, která trvá již miliardy let, jsou v něm „zakódovány“ všechny zkušenosti vnějšího světa) a umělou inteligenci (jejíž „stáří“ můžeme datovat maximálně několik desítek let a přestože její vývoj probíhá značnou rychlostí, zdaleka se ještě nemůže s „kvalitami“ lidského mozku rovnat)? Johnem Searle je kritikem slepé víry v umělou inteligenci, zastává názor, že v principu je možné vědomí simulovat, tato simulace ovšem nikdy nebude mít žádné pocity, v mozku při procesu uvědomování si, probíhá ještě něco jiného, mít myšlenky neznamená jen realizovat správný program, ale je zde ještě něco, co přímo souvisí s fyziologickou konstrukcí mozku, s tím, že je složen z neuronů, a to je i důvod proč počítač při simulaci pocit vědomí nemá. K lidskému myšlení patří také sémantický obsah, tedy „význam“ a vědomí, naše myšlenky, pocity, city, tento obsah mají, jsou „o něčem“, k něčemu odkazují (říká se tomu intencionalita). Searle uvádí svůj "slavný" argument "čínského pokoje", který je z tohoto úhlu pohledu dost přesvědčivým argumentem proti silné umělé inteligenci, říká nám, že vnitřní aspekty vědomí nejsou vyjádřitelné výpočtem. Searle je přesvědčen, že otázky týkající se mysli, by měly být zodpovídány pomocí pojmového aparátu biologie. Searle zároveň říká, že ať už je mysl způsobena čímkoli, působí při myšlení v mozku kauzální síly a mentální stavy, které přitom vznikají (vědomí, intencionalita, subjektivita, …) jsou ... biologické povahy ... tím se liší např. od názorů Rogera Penrose, matematika, zabývajícího se také našim vědomím, který je naopak přesvědčen, že pojmovým aparátem pro vysvětlení těchto fenoménů by měla být fyzika :-). Searlova kniha se dá zařadit do zajímavé série knih zabývajících se našim, specificky lidským, vědomím, její výstupy jsou dnes již překonány (a tím nemyslím, že jsou zcela jiné, jen nám kognitivní věda, jako multidisciplinární obor, přináší všechny nové poznatky spojené a promyšlené z mnoha úhlů pohledu, rozhodně doporučuji např. knihu Marka Petrů - Úvod do kongnitivní vědy), přesto může být zajímavé, řekla bych pro zájemce o hlubší poznání lidského vědomí, zcela nezbytné, si tuto knížku přečíst :-) ... PS: Penrose se nedomnívá, že by biologie na poli zkoumání lidského mozku nebyla důležitá :-), naopak si myslí, že na tomto poli bude v blízké budoucnosti dosaženo mnoho úspěchů, a to proto, že ve fyzice si nový výzkum žádá i novou fyziku, revoluci, která by znamenala změnu fyzikálního paradigmatu a nedomnívá se, že by k něčemu takovému mohlo dojít v blízké budoucnosti. Přesto je přesvědčen, že klíčový prvek pro pochopení vědomí, přinese lidstvu fyzika :-).... celý text

Čaroděj a sklo 2008, Stephen King

Už se známe dost dlouho, a tak je nám umožněno nahlédnout ... posbírat střípky Rolandovy minulosti ... zaslechnout ozvěny kroků, jeho přátel, rodiny, lásky ... jejichž stopy v Rolandově světě už dávno zavál vítr, ... a Vy najednou zjistíte ... poodhalíte pozadí událostí a poprvé od začátku máte tušení ... příběh ve Vás začne vyvolávat emoce, které až dosud spaly, ... spaly i v Rolandovi, který si city až dosud vědomě příliš nepřipouštěl ... a teď? ...pomalu se začínají znovu probouzet ... a s nimi se v Rolandově (ale pozor, i Vaší!) mysli bolestně objevuje poznání, že kolo ka se nemilosrdně otáčí ...... celý text

Tři vyvolení 1999, Stephen King

Prostě se najednou probudíte, spolu s Rolandem, na pláži a vtáhne Vás to opět dál ... do neobyčejného, mystického světa plného (přímo zaplněného) neuvěřitelnými snovými, magickými a tíživými vizuálními obrazy, ... do světa, který se nebude podobat ničemu, co jste zatím četli ... objevíte dveře ... které vždy znamenají volbu: otevřít nebo neotevřít? ... Vás to zběsilým tempem vtáhne ještě dál, než jste doufali, ... do myslí lidí, které pro Rolanda dveře vybraly, a on si musí zvolit .... vše do sebe zapadá ... každá věta má své místo a přesto se otázky stále jen hrnou ... bez odpovědí, ... ty jsou ještě v nedohlednu ...... celý text

Mravenci 2005, Bernard Werber

Začetla jsem se velice rychle do jednoho evolučního příběhu o mravencích a jednom zvláštním vědci: „Musím svůj příběh předat dál. Všechny příběhy, když se na ně podíváte trochu víc zblízka, se navzájem podobají. Na začátku je vždy nějaký subjekt „v naději“, spící. Přijde na něj krize. Tato krize ho přinutí reagovat. Podle toho, jak se zachová, buď zemře, nebo se vyvine.“ ... tohle byl počátek ... mravenců ... a daleko později, i člověka ... „Hmyz nás znepokojuje. Je menší a křehčí než my – a přece nám dělá potíže ...“ Před touto knihou jsem četla výbornou SF Město od Simaka, ve které jsem v závěru vyprávěného příběhu docela symbolicky „objevila“ zanikající mravenčí civilizaci /mající své ambice a cíle, pro nás lidi nepoznatelné, protože poznat mravence by znamenalo prozkoumat mravenčí vědomí ... takže člověk s hrůzou zjistí, že se tomu prostě nedá přijít na kloub, protože při konstrukci obrazu mravence konstruuje svůj vlastní obraz ... mravenčí mysl do podoby mysli člověka ...jenže my lidé nejsme vlastníky mravenčí mysli a tak nikdy nezjistíme, jaké to je být mravencem :-) ... v tomto příběhu mravenci symbolicky započali (byli prvním živočišným druhem vytvořivším společenskou strukturu) ale také ukončili (jako poslední „inteligentní“ živočišný druh) dějiny Země ... ... přiznávám, že se mnou tenhle příběh z pera p. Simaka docela otřásl ... a nešel mi z hlavy ... a tak jsem se symbolicky vydala za mravenci do dalšího příběhu, ... a nechala se opět „pozvat“ do fascinujícího světa tohoto společenského hmyzu, s pevně stanovenými pravidly fungování jejich společenství, ... do světa hmyzu, který už po staletí fascinuje lidstvo svojí organizací a sílou, ... do světa hmyzu, který funguje jako nemilosrdný organismus, který semele všechno, co se mu připlete do cesty ... ... a opět se nesměle pokusila nahlédnout do mravenčí mysli :-) ... vím, .. nikdy nezjistíme, jaké je to být mravencem .-) ... i tak to ale byla zajímavá exkurze ... „Slunce vstoupí do našich dutých koster ... Rozhýbá naše zbolavělé svaly ... A spojí naše rozdělené myšlenky. To je starobylé ranní blahořečení rezavých mravenců, pocházející ze stého tisíciletí. Už tehdy v jejich mozku probouzel první dotek tepla touhu zpívat.“ ... psssst ... mravenci ještě sní ... první jarní sluneční paprsky vysílají své první dávky energie a my tak můžeme opatrně nahlížet do probouzejícího se mraveniště ... „Je to opravdu zajímavé Společenství, které dochází k rozhodnutím neustálým slaďováním, pomocí pracovních skupin zaměřených na projekty, které si svobodně volí. Jestliže nejste s to vytvořit jedno z těchto nervových center, krátce řečeno sestavit svou skupinu, pak Vaše zkušenost nejsou k ničemu.“ Na své exkurzi zjistíte, že mravenci žijí v dost nemilosrdném světě: „ ... ukázal na změť rostlin zaplavující jídelnu. „Vidíte je? Všechny si konkurují, jsou připravené se navzájem zabíjet pro kousek místa na slunci nebo pro kapku vody. Jak se jeden list dostane do stínu, rostlina na něj zapomene a sousední listy začnou růst víc. Svět rostlin je opravdu svět bez lítosti…“ A my čtenáři velice brzo podlehneme pradávné lidské touze – poznat :-) „Kdo ale může tvrdit, že někoho vůbec zná? Řekněme, že se jen často ocitáme jeden vedle druhého ...“, protože toužíme pochopit (stejně jako Edmond), ale možná se dobereme jen k takovému závěru, jako Jonathan :-) "Vzal Nicolase za bradu. „Poslechni, chlapče, až budeš větší, uvidíš, že dojdeš k tomu co já: že jediný opravdu vzrušující živočich, jediný živočich, jehož inteligence je skutečně odlišná od naší – je žena!“ . „Je tak těžké mít poselství o neštěstí, nechávat si je pro sebe a nenalézat žádná tykadla ochotná je přijmout! Tak rád by se zbavil vší té tíhy a sdílel s ostatními tu strašlivou znalost.“... celý text

Dítě Bridget Jonesové 2016, Helen Fielding

Neodolala jsem :-) ... prostě jsem si ten další (a doufám, že ne poslední) dílek série musela přečíst :-). Helen Fieldingová o Bridget řekla, že je to příběh „O rozdílu mezi tím, jací očekáváme, že bychom měli být a o tom, jací doopravdy jsme.“ A také o tom, jak Bridget zjistí „jak si myslíme, že náš život poběží a jak se ve skutečnosti vše vyvine.“ Paní Fieldingová, Váš záměr se Vám povedl. Přiznávám, že (ač nejsem standardní čtenářka románů pro ženy) Bridget, ... která je za všech okolností sama sebou (jo, je ztřeštěná, ale mně se ta její ztřeštěnost líbí :-)), ... která vnáší do života Marka Darcyho „život“ (protože ten její svět je svěží, je milý, uvolněný, a nekonvenční, není prostě tak sešponovaný pravidly jako ten Darcyho :-)), mám ráda a fandím ji, už od první knížky :-). Někde jsem četla, že autorka píše další a další pokračování, protože čtenářky chtějí svou Bridget zpátky, a tak ji mají ... nerada to přiznávám, ale i mě každé další setkání s vtipnou a svým osobitým způsobem se životem brodící Bridget těší :-).... celý text

Malý pražský erotikon 2014, Patrik Hartl

Víte, co se mi při četbě téhle knížky honilo nejčastěji hlavou, tedy kromě toho, že jsem se dobře bavila? Docela často jsem při čtení přemýšlela, jak bych reagovala, být v kůži protagonistů tohoto příběhu :-). Většinou asi úplně jinak :.-), ale to nic nemění na tom, že pan Hartl sestavil zajímavou kroniku života dvou rodin žijících v sousedství, že sestavil (dost komplikovaně) propletený kaleidoskop vztahů, který byl přitom ale uvěřitelný (a to navzdory tomu, že se v něm autor snažil zachytit snad všechno, s čím bychom se mohli setkat :-) ... od lesbického vztahu ... až po obsedantně kompulsivní poruchu, od bouřlivé puberty až po pornografii :-) ), uvěřitelný byl proto, že byl poskládaný s vtipem a nadhledem ze střípků mnoha životů nás všech :-). Takže já si tenhle příběh, plný erotiky, lásky, touhy, (a občas i různých životních katastrof, které provázel smutek a třeba pocity bezmoci), ... prostě příběh plný spousty emocí (které jsem prožívala spolu s hrdiny, protože jsou to emoce, které prožíváme všichni :-) ), užila, bavil mě a zpříjemnil mi jeden víkend :-).... celý text

Město 2013, Clifford D. Simak

"Tyto legendy si psi vyprávějí u večerních ohňů, když vane severák. To se vždy rodina shromáždí u kamenného krbu a štěňata tiše sedí, a když vyprávění skončí, zvědavě se ptají: "Co je to Člověk?" ... ne vždy jsem si po prvních přečtených slovech knihy jistá, že je „to ono“, že mám před sebou příběh, který mi za ten čas s ním strávený rozhodně stojí ... někdy musím dát příběhu šanci mě zaujmout ... a někdy se stane, že se to prostě nepovede ... ale to rozhodně není případ téhle knížky, ... právě naopak, přečetla jsem první řádky a hned jsem věděla, že prostě jo :-) ... že mi tenhle příběh o člověku – legendě? ... bude za ten čas s ním strávený stát :-) ... ...a tak jsem se do něj pustila, držíc se ponaučení, kterého se mi dostalo hned v úvodu: "Zde je tedy máte, ty příběhy - nechť si je každý čte, jak mu je libo, pro zábavu nebo s úmyslem vystopovat historický význam či pro náznak nějakého skrytého smyslu. Naše rada pro průměrného čtenáře: neberte je příliš vážně, protože jinak vás zmatou či na vás číhá šílenství...“  Člověče ... kdo jsi a kam kráčíš? "Patník - jediný badatel, který věřil, že příběhy jsou historicky podloženy a že Člověk v pravěkých psích dnech doopravdy existoval, tvrdil, že tento první příběh je vylíčením skutečného zhroucení lidské kultury. ... Nezdá se být možné - píše -, aby tak velká událost, jakou je zhroucení mocné mechanické civilizace, nalezla odraz jen v tak malé literární formě jako je legenda." V celém příběhu dominuje pojem "město": „I když nejsme s to podat jednoznačný výklad pojmu a už vůbec nemáme představu o jeho funkci, ...většina psů se shoduje, že ... „ považuje společenskou strukturu Města za nepřijatelnou nejen z ekonomického, ale i ze sociologického a psychologického hlediska. Žádná bytost s vysoce vyvinutou nervovou soustavou nezbytnou pro vývoj nějaké kultury, tvrdí, by v tak omezených podmínkách nemohla existovat“ ... ... a pak tu máme „jazyk“: “Jazyk příběhu je obzvláště matoucí. Výrazy typu "Čert aby toho kluka vzal!" se staly záhadou pro nespočet sémantiků po celá staletí a vlastně dodnes nejsme s to interpretovat smysl mnohých slov a výrazů o nic lépe a poučeněji než v počátcích psí legendologie. Máme však jasno v terminologii, která se týká pojmu Člověk. Množné číslo této mytické rasy zní "lidé", ... přídavné jméno "lidský", ... ... svět zatím není zralý pro takovou pravdu ... že lidstvo stojí u pádu svých metropolí ... a vývoj lidstva pomalu, přes roboty, lidské mutanty a inteligentní mravence ... směřuje k vyšlechtění inteligentní psí rasy, která člověka přežije ... ... Simakův styl psaní mě zaujal, a to natolik, že tento příběh řazený do SF rozhodně není to poslední, co si od něj přečtu ... pro mě byl spíš hluboce hluboce filozofickým textem ... nezaměřeným na popis technologií budoucnosti (to jsem vnímala spíš jako kulisu příběhu), ... ale především a právě na člověka, ... varuje nás, ... ukazuje, kam naše civilizace, zaměřená na technologie, směřuje ... a důvodem je, že sami před sebou zavíráme oči, neumíme se poučit a stále znovu a znovu svou inteligenci užíváme ...proti sobě ...a z toho opravdu mrazí ... a je celkem jedno jestli budoucnost lidstva půjde směrem zkázy měst jejich vylidňováním, jak jsme byli svědky v tomto příběhu ... nebo třeba právě naopak, jak to spíš dnes můžeme pozorovat ... jejich šíleným zalidňováním a přeměnou v megalomanské soběstačné komplexy, kde se soustředí ohromné množství lidí, kteří, čím blíž k sobě mají ... tím míň jsou „spolu“ ... ale jak je vidět, ani „cesta z města“ by nemusela být tou správnou volbou :-) ... spíš bychom si měli začít hledat „cestu k sobě“ :-) ... ... možná je opravdu člověku potřeba rozumu „bez vyježděných kolejí logiky“ ... aby našel cestu k novému pojmu a smyslu života ... která by mu třeba ukázala jednodušší a přímější směr :-) ... zatím člověku nezbývá než „kráčet sám, jako jediná myslící, inteligentní rasa, zcela uzavřená sama v sobě“ ...... celý text

Deset malých černoušků 2009, Agatha Christie

Detektivky nijak zvlášť nevyhledávám a moc jich nečtu, ovšem paní Agáta, to je čestná výjimka ... když mám sáhnout po detektivce, je moje volba do velké míry celkem jednoznačná :-) ... ... a tak jsem se zas jednou vydala, spolu s ostatními hrdiny tohoto až hororového příběhu, na anglický venkov, na ostrov, do luxusního sídla, které z počátku navozuje klid a pohodu (to se mi na příbězích paní Agáty líbí :-), no a když jste tak pěkně usazení v křesle, popíjíte čaj, můžete si položit otázku: Co se asi tak může stát, když dáte dětskou říkanku do rukou šílence? ... nic víc a nic míň, než, že se všichni zúčastnění velice záhy dozví svůj osud :-), stanete se tak hned vzápětí svědky toho, jak všichni stanou tváří v tvář spravedlnosti za činy, které spáchali v minulosti a nebyli za ně po právu potrestáni ... opravdu všichni, vč. toho posledního: „Jeden malý vojáček vztek měl na svět zrádný, proto se sám oběsil – a tak nezbyl žádný.“ Následuje vrcholná etapa ... hrůzy a vzájemného podezřívání (jak jinak, než že se, s narůstajícím počtem nevyjasněných úmrtí, mezi zúčastněnými – tedy spíš zbývajícími zúčastněnými :-), začínají objevovat různé teorie vysvětlující uplynulé události) ...a posléze smrti (vynalézavé a dost brutální). S polknutím posledního doušku čaje se rázem ocitnete na konci příběhu, na konci autorčiny vynalézavé hry, během níž nám dovolila postupně nahlédnout do minulosti a myšlenek všech zúčastněných ... a to je to, co mě na jejích příbězích vždy zaujme :-). Paní Agáta byla na tento svůj román patřičně hrdá, ve své autobiografii napsala: „Napsala jsem tu knihu po příšerně složitém promýšlení a měla jsem radost, co jsem z toho udělala. Bylo to jasné, jednoduché, neproniknutelné, a přece to mělo dokonale logické vysvětlení.“... celý text

Kvítek karmínový a bílý 2014, Michel Faber

Na začátku tohoto příběhu jsem se nechala (v bezpečí svého domova) popadnout za ruku a odvést do Londýna, do ulic, do kterých bych se nejspíš nikdy neodvážila vkročit: „... musíte si při tom dávat pozor. Zvlášť kam šlapete, třeba, aby jste neuklouzli na lejnu, taky musíte ostražitě sledovat každý průchod a suterénní schodiště, dávejte si dobrý pozor, aby Vás někdo neoslovil a doufejte, že Vás v tomhle smradlavém bludišti nezahlédne nikdo známý...“. Bylo to jako mávnutím kouzelného proutku, prostě jsem se jen zaposlouchala do slov vypravěčky ... a věřte mi, vyznala se, řekla bych, že s určitou dávkou škodolibosti, to proto, abych hned z počátku věděla, do čeho jdu, mě zavedla do těch nejšpinavějších částí města, na návštěvu k té nejobyčejnější prostitutce, kterých je v Londýně bezpočet. Zavedla mě přímo do temného světa: „V jednu chvíli si to kráčíte po Oxford Street, a v druhou je najednou fasáda slušnosti pryč a s ni i solidnost, přímé linie Oxford Street ... jsou během chvilky vymazané děsivou vizí propadu ... zchátrala i vozovka ... zchátralá jsou i těla a mravní charakter ...“, zavedla mě do vnějšího kruhu pekla, kam se chodí bavit aristokratické kruhy, rozumějte, jejich představitelé mužského pohlaví :-). Knížka tak úplně není pro slabé povahy, protože si tu „vychutnáte“ starý Londýn se všemi jeho pachy, špínou, zvuky a nemocemi … a přesně tady se seznámíte s Sugar, která není typicky krásná, krásu vyvažuje svým všeobecným přehledem, sečtělostí a uměním naslouchat druhým, která dokáže muže přesvědčit, že všechny jejich sebevíc zvláštní touhy a choutky, jsou to, po čem touží i ona, a která, opravdu dost nestandardně oplývá inteligenci, kterou bychom zrovna tady nehledali (stěží bychom jinak mohli u prostitutky hledat úvahu o tom, zda je společenské postavení a hmotné zabezpečení opravdovou svobodou :-) ..." je tohle svoboda? ... když si můžete koupit jakékoliv šaty, cokoliv co potřebujete, ačkoliv nemůžete při společenských večírcích, setkáních či banketech dodržovat dekórum, které určitá témata zakazuje? Jak jednodušší to bylo v kruhu svých bývalých souputnic, kde si pozor na jazyk dávat nemusela" :-) ... tak, je tohle svoboda? Sugar si myslí, že spíš ne, že se vlastně stala z prostitutky otrokyní zlaté klícky :-), ... a pak samozřejmě s Williamem, který je právě na cestě za další ze svých avantýr a o kterém bychom zatím mohli říct, že je jen a pouze budižkničemu neschopné vzít na sebe zodpovědnost :-), a taky že je ženatý a má doma tak trochu šílenou manželku, jejímž jediným cílem je být dámou :-). Vzestup do vyšších pater společenského žebříčku může začít :-) ... „A přeci jste si mě nevybrali naslepo. Byla vzbuzena jistá očekávání. Upejpavost stranou, doufali jste, že uspokojím všechny vaše touhy, které jste, ze samé plachosti, ani nedokázali pojmenovat ... a teď váháte ...“ Tento příběh Vám ovšem nebude vyprávět jen o lásce ... nebo spíš o zvláštním, dost nestandardním, milostném vztahu Williama a Sugar, ale ukáže Vám tehdejší život v celé jeho šíři, ukáže Vám všechny důsledky nastupující nové doby, kterou s sebou nese průmyslové revoluce: „Myslím, že spějeme k velmi zvláštním časům. A sice k časům, kdy veškeré naše morální volby zkomplikuje a zradí naše láska k pokroku.“ Seznámíte se také například s (mně tedy ne moc sympatickou) paní Foxovou, která se ale ukáže jako "vizionářka" :-) ... „Paní Foxová je přesvědčená, že i těm dámám a pánům, které netrápí svědomí, nakonec záhy vyschne zdroj služebnictva a všichni, až na ty nejbohatší z nich, se pak budou muset seznámit s tak exotickými předměty, jako jsou mopy a utěrky na nádobí.“ Tak a už dost, mohla bych psát dál a dál :-), třeba o Henrym, o Agnes, o Sofii, věřte mi, že za těch víc jak 900 stran jsem nasbírala opravdu kupu emocí a dojmů :-), ... ale víte co? ... nechte se popadnout za ruku ... a posbírejte si svoje vlastní :-) ...... celý text

Metro 2034 2011, Dmitry Glukhovsky

Celkem snadno vklouznete zpět pod povrch do zničeného světa v podzemí, a přesto to bylo jiné, ... nemohla jsem se rozhodnout, jestli Metro 2034 je pokračováním, či snad volným pokračováním Metra 2033 ... anebo vlastně samostatným příběhem, vycházejícím se společného základu ... postapo světa Moskevského metra a záhadného bojovníka Huntera ... záhadného natolik, že se jeví skoro jako někdo jiný než ten, se kterým jsme se seznámili v Metru 2033... tuhle otázku jsem tak úplně nerozluštila, prostě jsem přijala karty tak, jak jsou rozdané: „Poslední hráči to vzdali už před desetiletími a znetvoření, strach nahánějící tvorové, kteří se tam teď pohybovali, hráli novou partii podle svých pravidel. Z hlediska lidí nebylo na odvetu ani pomyšlení.“ ... a odhodlaně se pustila do dalšího čtení ... a opětovně se „seznámila“ s nelítostně vyhlížejícím a respekt, až hrůzu vzbuzujícím bojovníkem Hunterem, a taky se „sympaťákem“ Homérem, už jen to jméno a pak jeho urputná snaha zachovat „paměť lidstva“ :-) : „Když malé děti zavřou oči, věří, že se celý svět ponořil do tmy; domnívají se, že všichni kolem nich jsou v té chvílí stejně slepí jako ony. V tunelech je člověk bezmocný a naivní jako ty děti, napadlo Homéra.“ „Strach a zděšení nejsou v žádném případě jedno a totéž. Strach člověka pobízí a nutí jednat a objevovat nové cesty, zatímco zděšení ochromuje tělo i mysl a zbavuje všeho lidského. Homér už toho v životě viděl dost, aby uměl rozdíl mezi oběma emocemi rozpoznat.“ ... při čtení jsem nakonec pochopila, že „fatální hra o lidstvo se s každým dnem stále více osamostatňovala a nakonec už nezbýval čas přijmout správná rozhodnutí“... a hned se ptala, jestli je tohle to, co způsobilo „posun“ či změnu Hunterovy postavy? ... protože nakonec zjistíte, že je prostě třeba smířit se s tím, že vše je už definitivně spočítáno a nic se s tím nedá dělat: „kolektivní šílenství ... oloupilo lidi o jejich lidskost ... a jestliže Země byla předtím prozkoumána a osídlena až do posledního zákoutí, změnila se teď zase ve stejný bezbřehý oceán chaosu a zapomnění, o jakém mluvili už antičtí filozofové. A nepatrné ostrůvky civilizace klesají jeden po druhém do jeho hlubin, ... lidstvo očividně zdivočelo. ... nastala epocha skutečné pohromy.“ Když jsem jela včera odpoledne z práce domů, svítilo slunce, nízko nad průzračně modrým obzorem, a pomalu se barvilo do červena, mrzlo, a sníh jiskřil, a já si vzpomněla ... na jednu jedinou větu z téhle knížky: „Naráz ... miliardy slov zůstaly nevyřčeny, miliardy snů neuskutečněny, miliardy urážek neodpuštěny.“... celý text

Bylinky báby kořenářky 2008, Klára Trnková

Tahle knížečka mi připomíná staré sešity, které jsem si prohlížela jako dítě u své babičky, nebo ještě lépe staré obrázkové herbáře, je přesně tak podobně ilustrovaná, působí starosvětsky, a to bylo, jak píše autorka i jejím záměrem. Už si ani nevzpomínám, kde se u nás doma vzala, nejspíš mi byla darovaná, asi proto, že doma jednu malou bylinkovou zahrádku mám, a tak občas do téhle brožurky nahlédnu, jejím velkým mínusem bohužel je, že není moc obsáhlá, jak do množství bylinek, o kterých se zmiňuje, tak do množství informací, takže doporučuji brát jen jako pěkně ilustrovanou doplňkovou odpočinkovou příručku :-).... celý text