alef přečtené 1279

Plechový bubínek 2001, Günter Grass

Anotace a komentáře u mě vzbudily velký zájem o tento příběh ... a tak jsem se do něj jednoho dne pustila ... ještě než k tomuto příběhu vyjádřím, cítím tentokrát potřebu říct, co mé pocity ovlivnilo ... vždy, když otvírám další knížku, další příběh a začnu číst, očekávám, že se dostaví emoce, které mou četbu provázejí, a je jedno jestli jsou pozitivní, nebo ne, prostě očekávám, že na mě příběh bude nějak působit, ... nejde ovšem jen o příběh jako takový, ale také o jazyk, jakým je napsaný, o způsob vyjadřování autora, ... prostě o slova :-), tedy o to, jestli to, jakým způsobem si s nimi autor „hraje“, jak je používá, skládá do vět a sdělení, mi sedí, nebo ne ... to je to, co od příběhu, a od slov očekávám, ... a s tímto očekáváním jsem otevřela i tuto knížku a začala číst ...¨ ... příběh vědomého útěku ze světa dospělých ... příběh Oskara, jehož vzpomínky jsou lidské, kruté i trapné, poznamenané životem neveselého dětství ... příběh silně emotivní, kde střídá soucit a lidskost, krutost společnosti, ... ... seznámila jsem se s Oskarovou babičkou, jíž smrt otce svého dítěte nikterak nezlomila, ba naopak rány osudu přijímala s filozofickým nadhledem :-), ... s Oskarovou maminkou, jež se nemohla rozhodnout mezi dvěma svými nápadníky, až pojala oba, jednoho za manžela a druhého za milence :-), ... a samozřejmě s Oskarem, který dostal v dětství plechový bubínek a ve třech letech se rozhodl přestat růst a nikdy se nestat dospělým, a který v sobě velmi záhy objevil schopnost vyluzovat hlas o vysoké tónině, který způsobuje praskání skla :-), ... a pak taky se všemi ostatními postavami a postavičkami, které žily a dohromady tvořily „živou kroniku“ svobodného města Gdaňsk v letech 1899 až 1945, ... tedy s Poláky, Němci, Židy, kteří vedle sebe dlouhá staletí dokázali žít v míru, aby se pak nechali zfanatizovat tak, že dokázali vraždit jeden druhého, jen proto, že soused je „jiné krve“? Takže ano, dostala jsem to, co jsem očekávala ... příběh stvořený ze slov plných emocí ... ... výborný, i když trochu zvrhlý příběh :-) ...... celý text

Velký bůh Pan 1992, Arthur Machen

Horory nejsou můj šálek kávy (zato miluju fantasy), jenže tenhle krátký příběh vzbudil na jedno odpoledne moji zvědavost :-) ... ... stačilo jen pár slov ... vplula jsem do příběhu a získala pocit, jako by se nic nedělo a přesto ... jako by se dělo všechno ... někde pod povrchem, kam nevidíte ... jen tušíte, dohadujete se, cítíte to, vnímáte ... se objevuje zmínka o zlu ... najenou přesně chápete, co tím Mr. Clark myslí, když říká: „jsem jako cestovatel, jenž pohlédl zvědavě do propasti a se strachem uskočil zpět. Co vím, je dosti zvláštní a hrozné, ale mimo mé vědomosti jsou temnoty a hrůzy ještě hroznější, neuvěřitelnější“ ... a taky, že „vše –ano, od hvězdy, jež objevila se právě nad námi na obloze, až k pevné půdě pod našima nohama – pravím vám, že to vše jsou jenom sny a stíny: stíny, jež zakrývají našemu zraku skutečný svět.“ ... ... Vaše mysl horečně uvažuje, probírá se „známými směry a cestami, které jste již stopovali stokrát“ ... a pak se Vám objeví „velká pravda a ... uzříte ... ohnivými čarami narýsovaný celý nový svět, neznámou zemi; pevniny a ostrovy a veliké oceány, po nichž ještě žádná loď neplula (pokud vím) od té doby, kdy první člověk otevřel oči a spatřil slunce a hvězdy na nebi a klidnou zemi pod sebou.“  „Dejme tomu, že některý elektrofyzik pozná dnes náhle, že on a jeho přátelé si hráli pouze s oblázky a považovali je za základy světa; dejme tomu, že tento člověk shlédne, jak se nezměrné prostory otevírají jeho proudu a jak lidská slova letí dále, až k slunci a za ně, do světů, jež jsou za ním, ... a uvidí ... nevyslovitelnou propast, zející hluboko mezi oběma světy, světem hmoty a světem ducha.“ ... bylo to docela zajímavé čtení, ... setkání s představou zla ... ničícího tělo i duši ... takže Vážení, já si vezmu autorovu radu k srdci: „až skončíte ...vypuďte vypravování z mysli. Ani si radši na ně nevzpomeňte, ... jinak toho budete litovat“ :-).... celý text

Jidášovo evangelium 2008, Simon Mawer

Tak tedy, tento příběh o krizi víry, ... o duchovním lapeném do osidel tělesné touhy svádějícím boj s rozumem, ... mě prostě nijak zvlášť neoslovil :-). „Leo mezi ženami ... a svatou Klárou, která na něj zděšeně zírá, jako by ji vyděsilo, že vidí spřízněnou duši utopenou ve všedních banalitách“ ... Zajímavé „kulisy“ slibovaly originální příběh, jenže ... samotné Jidášovo evangelium se v tomto případě stalo kulisou velmi mlhavou, jaksi dost podružnou příběhu o lásce, až jsem přemýšlela, kam se příběh Jidáše ztratil :-) ... zůstaly jen Leovy ženy, ... pomyslné Máří Magdalény? ... ženy, které významně olivňují Leovo konání, a tak i jeho víru v církev a Boha ... očekávajíc tedy alespoň příběh nabitý emocemi, ... nebo jinak řečeno, dramatický příběh zakázané lásky, ... dočkala jsem se bohužel jen spíš planého filozofování, spíš dumání nad svým životem, nad potřebou citů a samozřejmě i nad vírou ... které, přiznávám, z velké části nudily ... Ano, zaznamenala jsem v knize i zajímavou filozofickou úvahu, ta ovšem nebyla z pera autora :-) "Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, že? Kdo to řekl?“ „Tolstoj.“ „Anna Karenina. Všechny šťastné rodiny jsou stejné; jen nešťastné rodiny jsou nešťastné každá po svém. Není to pravda?“... celý text

Mendelův trpaslík 2010, Simon Mawer

Tento příběh je mé první seznámení s autorem. Pane Mawere zaujal mě Vás chytře napsaný příběh obsahující dost provokativní otázky, které nám až nevybíravým způsobem „servíruje“ :-) hlavní hrdina, doktor Lambert, jehož celoživotním tématem je snaha o pochopení ... svého postižení, které bere jako osobní křivdu, a ta pak do značné míry předurčuje jeho vztahy k ostatním lidem, ... Ben si nemůže pomoct a je to především a právě on, kdo na sebe nahlíží (skrz čočku mikroskopu) tímto prizmatem, ... nic se neděje samo o sobě, všechno je ve vztahu k jeho poruše ... osobní život i práce ... a proto žije v ulitě ... své inteligence a vědy. Ben, jako mozaiku, skládá a snaží se pochopit "lidský život", o kterém ovšem nerozhoduje Bůh, ale a pouze jen šťastná anebo zlomyslná? náhoda, životní loterie, která udává kombinaci našich genů ... ... "stopy dědičnosti, ať už se nám to líbí, nebo ne, si v sobě neseme všichni" ... ... "Nikdo nemůže za to, že mám tohle zakrslé, pokroucené tělo, tohle šeredné vězení z masa a kostí, blan a chrupavek. Jediným viníkem je zlomyslná náhoda“ Ben nám představuje své vize, překračující, stejně jako u jeho pra-pra-prastrýce Georga Mendela, ... „hranice toho, co lze vnímat zrakem, čeho se můžeme dotknout“, a díky čemu můžeme nahlížet „pod povrch věcí, hluboko do textury přírody“ ... Ben nám dává nahlédnout i do svého osobního, ... intimního života, a to stejně nevybíravým nebo spíš provokativním způsobem, ... jeho sexuální fantazie (povětšinou spíš neuskutečnitelné) se prolínají celým příběhem, ... Ben je totiž, měřítky většinové společnosti, odpudivý a nešťastný člověk: „... musíte se s tím naučit žít. Vlastně nemáte na vybranou. Nikdo z vás nemá na vybranou. Používám záměrně druhou osobu, která zahrnuje celý lidský rod. Nikdo není výjimka. Všichni jste oběťmi toho, jaká sbírečka genů nám byla přidělena v tom zdánlivě bezvýznamném okamžiku, kdy se mrskající spermie prodrala mezi svými rivaly dopředu a vnikla do vajíčka.“ „... Mám rád historické paradoxy. Tohle je jeden z těch křiklavějších. Sem na Moravu, do vesnice, v níž se narodil zakladatel genetiky a kam nacisty dovedla jejich posedlost rasovou čistotou a potřeba Lebensroumu, dorazili jako osvoboditelé Sověti. Svrhli tyranii genetiky a nastolili místo ní tyranii třídního původu. Tyranie, ty by lidstvu šly.“... celý text

Jonathan Livingston Racek 1999, Richard David Bach

"Několik dní se snažil být jako ostatní – snažil se doopravdy ... jenže ... v hlavě mu stále hlodalo, že život je neznámo a nepoznatelno" ... seznamte se prosím, tohle je Jonathan Livingston Racek, který není jako ostatní rackové, protože má touhu ... objevovat a následovat smysl a vyšší cíle života :-) ... “Tisíc let jsme se honili za rybími hlavami, ale teď konečně máme proč žít – učit se, objevovat, být svobodní“ ... Jonathan racek od toho dne ale žije sám, ... „netrápila ho samota, ale spíš to, že ostatní rackové odmítli slávu létání, která se jim nabízela – odmítali prostě otevřít oči a vidět“ ... Jonathan prostě přišel na to, že ... nuda, strach a vztek zkracují rackům život :-) ... a proto, na rozdíl od ostatních, žil dlouho a ... pak se dostal do nebe ... jenže, otázky ho trápily dál: Proč nás tu není víc? „Tam, odkud jsem přišel, byla…spousta racků, tisíce a tisíce.“ ... odpovědi se mu samozřejmě dostalo: „Ty jsi, Jonathane, výjimečný případ, jeden z miliónu. Většina z nás se sem propracovala velice namáhavě. Putovali jsme z jednoho světa do druhého, který se od prvního příliš nelišil, hned jsme zapomínali, odkud přicházíme, a vůbec jsme se nestarali, kam směřujeme, protože jsme žili jen pro přítomnou chvíli. Dovedeš si představit, kolika životy jsme museli projít, než nás vůbec napadlo, že život znamená víc než jídlo, boj nebo moc v Hejnu? Možná tisíc, možná deset tisíc takových existencí! Potom další stovka životů, než nám začlo svítat, že existuje cosi jako dokonalost, a další stovka, než jsme přišli na to, že smyslem našeho žití je tu dokonalost najít a ještě ji zdokonalit. Tohle pravidlo ostatně platí i tady: příští život si volíme tím, co se naučíme v tomto. Když se nic nenaučíš, bude to stejné, stejná omezenost a olovo na nohou. ... Ty ses ale, Jonathane, naučil tolik věcí najednou, že ti na cestu sem stačil jediný život.“ ... ale ani to Jonathanovi nestačilo ... a otázky na sebe nedaly dlouho čekat: „Co bude tedy dál? Kam vlastně směřujeme? Je vůbec nějaké nebe?“ ... a Jonathan se musel přestat považovat za „zajatce těla, jehož křídla mají zhruba metrové rozpětí a které snese výkon, jaký je možné zaznamenat na obyčejné mapě. Měl by pochopit, že jeho pravá podstata, dokonalá jako nenapsané číslo, žije zároveň v celém prostoru a čase.“ ... a Jonathane ... ještě to nejdůležitější ... nezapomeň, že se „musíš pořád učit mít rád.“ ... a taky tak úplně „Nevěř svým očím, ... Ukazují nám jen naši vlastní omezenost. Dívej se mozkem, hledej, co už znáš, a tak se naučíš létat.“ :-) ... a hlavně nezapomeň, že my všichni ...jsme příroda sama! Krásný příběh, při jehož čtení mi bylo ... prostě příjemně :-) ...... celý text

Ostrov 1967, Robert Merle

"Ale všichni přece nikdy nezahynou. Někdo je vždycky vítězem." "Ba ne," zavrtěl Mehani smutně hlavou. "Vždycky ne." Bůh svěřil lidem pozemský ráj ... a nenapadlo ho nic lepšího ... než nechat už jen na nich, jak s ním naloží :-) ... a v tomto příběhu ... rozdílnost hodnot ... a k tomu spousta předsudků ... fungovaly ... jako rozbuška! ... bohužel ne každý se dovede radovat ze všeho, co mu život přináší :-) ... obzvlášť v extrémní situaci ... "Mehani se k němu obrátil a řekl vážně, zamyšleně: "Líp na tomhle ostrově s přítelem než na Tahiti bez přítele." Purcell zrozpačitěl. Jsem hlupák, napadlo ho okamžitě. V Anglii člověk neprojevuje své city, a tím méně slovy." "... rád bych věděl, jaká je to spravedlnost, aby člověk, když něco vyvedl, byl za to trestán až do konce svýho nešťastnýho života?" "Přijde na to," odtušil Purcell. "Přijde na to, zda to, co jste udělal, způsobilo někomu velké utrpení či křivdu." Johnson se několik vteřin zamyslel a pak řekl: "Utrpení to způsobilo hlavně mně."... celý text

Kniha hřbitova 2008, Neil Gaiman

Existují místa, která mají zvláštní význam, jsou plná vzpomínek, lidí, kteří měli své životy, i když někteří třeba velice krátké ... ... otevřete tuto knížku a začtěte se do ... pohádkového? ... duchařského? ... detektivního? ... prostě do příběhu o jednom lidském životě, který začíná tak krutě ... ohavným zločinem ... přesto se nenechte odradit, protože příběh Vás pak zavede na místo, kde zjistíte, že je dobré ... "dívat se, co lidé dělají, a ne jen poslouchat, co vám říkají, že dělají", ... možná zjistíte, co dělá člověka dobrým a zlým a že mezi tím neexistuje až tak ostrá dělicí čára ... ... a taky zjistíte, spolu s Nikem, ... že teď je zrovna řada na Vás, abyste vyprávěli svůj příběh :-), ... že zaklínadlo pana Pennywortha: "Jsem prázdný rám dveří. Jsem prázdná ulička, jsem nic. Oči mě neuvidí, pohledy mne nezachytí" ... pro nás nefunguje, asi proto, jak na to správně přišla Liza, že některý věci fungují jen pro mrtvé, co se musí strašně snažit, abychom si jich všimli :-) ... protože my, živí, ještě musíme udělat spoustu chyb, ... projít hodně cest ... než se vrátíme s tou bledou paní na širokém hřbetě jejího obrovského šedého hřebce ... a cestou nás může provázet ukolébavka paní Owensové: "Hajej, můj maličký, houpy hou, hvězdičky na nebi svítí, až jednou vyrosteš, uvidíš svět, hádám, že se ti zlíbí ... ... Zlíbej svou lásku, roztanči sál, najdi své jméno i pokladů pár ... ... žij si svůj život, radost i žal, vydej se cestou i pěšinou v dál."... celý text

První analytiky (Organon III) 1961, Aristotelés

Aristoteles zkoumá co je pojem, definice, soud, důkaz. Pojmy tvoří hierarchii podle obecnosti, definice je pak umístění pojmu do hierarchie, začlenění pod nejbližší obecný pojem (rod + uvedení druhového rozdílu), soud je spojení 2 pojmů – subjektu a predikátu, také tvoří hierarchii, a důkaz – je zařazení soudu do hierarchie. Formou důkazu je pak sylogismus – závěr ze 2 soudů, nejvyšší soudy pak dokázat nelze, to jsou axiomy. Jednotlivá tvrzení spojujeme v soudy, z předpokladů (premis) pak vyvozujeme závěry. Základní formou soudu je tedy sylogismus: ze dvou tvrzení plyne třetí. Obě výchozí tvrzení mohou být buď obecná (každý, všichni) nebo jednotlivá (je, existuje), a kromě toho mohou být také záporná (žádný a jen některý); podle toho pak některé závěry platí a jiné ne. Formalizováním aristotelské logiky vznikla později predikátová logika. Aristotelova „analytika“ či logika, jako nauka o pravidlech myšlení a řeči, vychází z jazyka a jeho forem a pojmy jako: podstata, akcident nebo atribut, jsou zároveň kategorie myšlení i jazyka. Tak to jen opravdu ve zkratce ... o čem se v tomto spise dočtete :-).... celý text

Kategorie (Organon I) 1958, Aristotelés

Při rozboru základních způsobů vyjadřování nachází Aristoteles 10 základních typů výroků "o tom, co jest", neboli kategorií. Kategorie u Aristotela znamená totéž co schéma nebo forma výpovědi. Vychází z toho, že vždy už mluvíme o věcech. Kategorie jsou nejvyššími rody pojmů, které o věcech vypovídáme. Vše, co o věcech můžeme vypovídat nutně náleží do jedné z 10 kategorií, nejsou to tedy jen způsoby výpovědí (o věcech), ale také způsoby bytí (jsou tedy zároveň základní ontologické formy, v nichž je jsoucno – všechno co tedy nějakým způsobem je, spadá podle toho svého způsobu bytí do jedné z kategorií: 1. substance (podstata - úsia); 2. kvantita (množství); 3. kvalita (vlastnost); 4. vztah (relace); 5. kde?; 6. kdy?; 7. poloha; 8. mít; 9. činit (činnost); 10. trpět (trpnost). Kategorie představují strukturu reality (gramatickou strukturu jazyka), jsou to výpovědi o skutečnosti. Základní otázkou je tedy: Co je podstata? - ne všechny skutečnosti jsou reálně existující, některé existují jen potenciálně (např. embryo – je v možnosti, že bude existovat skutečně) – podstata vzniká teprve spojením látky (resp. možnosti) a uskutečnění (tedy získání tvaru, podoby). Všechny možnosti mohou být uskutečněné po spojení s tvarem. Aristoteles při rozboru kategorií vychází od porozumnění – základním faktem je, že člověk člověku něco sděluje – něco, co má obsah, co chápeme – o čem se dorozumíváme. Nezbytné čtení pro všechny kdo se zajímají o logiku, resp. o její počátky :-).... celý text

Horoucí láska 2008, Robert Merle

Tak jsme se, Petře, opět setkali, ... Vy jste se stal rytířem, a taky důvěrníkem Jindřicha III., ... šťastně jste se oženil, ... a za své služby králi si vysloužil titul barona, ... mezitím se vévoda z Guise stal „pánem Paříže“ podporovaným katolickou církví a vlastně celou katolickou Evropou, ... jeho Liga se stala nebezpečnou, pronásledujíc a štvavými řečmi rozpoutávajíc projevy netolerance vůči „obnovenému náboženství“ ... a tak Vás, při našem dalším shledání čekalo opět hodně překážek a dobrodružství ... a mě moc těší, že jste se stal milujícím manželem, a přesto neztratil nic ze své schopnosti dobývat ženská srdce :-) ... tato Vaše, mnou obdivovaná, schopnost, je Vám stále k převelikému užitku, protože král (ať už Váš vřele milovaný Jindřich III., nebo jeho nástupník Jindřich IV.) moc dobře pochopil, že mu je převelice velmi k užitku a tak v zájmu francouzské koruny dále „sbíráte“ polibky šlechtičen i prostých krásek :-) ... a já Vás, při Vašem tajném poslání (při kterém „brousíte“ a „vypilováváte“ své galantní erotické umění :-)), za které jste si vysloužil titul markýze ... tuze ráda provázela :-) ... a opravdu velice velmi nerada se s Vámi loučím, ... jen proto, abych se s Vámi s libostí a potěšením opět brzo shledala v dalším pokračování ... Vaše spanilá čtenářka :-).... celý text

Rasa a dějiny 1999, Claude Lévi-Strauss

Lévi-Strauss odsuzuje jakoukoli podobu rasismu, zastává se ohrožených etnických skupin a varuje před kulturní homogenizací (tendence k jednotvárnosti a redukce odlišností) ... Lévi-Strauss tak pojmenovává hlavní dopady globalizace na kulturu a zároveň varuje před vytvářením právě takové globální kultury ... a že k ní máme bohužel pořádně našlápnuto ... Jeho knihy mj. vyprovokovaly ve Francii debatu se známým filozofem Jeanem-Paulem Sartrem o přirozenosti lidské svobody. V roce 2005 při jednom ze svých nemnoha veřejných vystoupení neskrýval skepsi: "Lidský rod žije způsobem, který se rovná smrtelné sebedestrukci. Není to zkrátka svět, který mám rád."... celý text

Hon na ovci 2016, Haruki Murakami

"Kdo to zavinil Kdo mě podvedl Kdo mě sužoval Kdo mě zneužil Kdo mě obelhal Kdo mě vydíral Kdo mě vyděsil Kdo mě nenechal v klidu žít" Murakami hledá ... a my spolu s ním ... "kdo je zodpovědný za stav světa, ve kterém musí žít" ... ... před očima se Vám objevují slova s tajuplným smyslem, ... slova, do nejmenších detailů vykreslující stíny na duši ... křivky slov protínají plochu papíru tak směle ... ... už od prvních slov přemýšlíte ... o co tady jde? ... v mysli naskakují jednotlivé výjevy, a vy máte stále takový zvláštní pocit ... hledáte význam ... propojení příčiny s následkem ... nevzdáváte se, a přesto máte pocit, že stále nechápete ... pocit střídá pocit a vy se pořád nemůžete rozhodnout ... "myšlenky se rozpínají jako vesmír, ale zároveň se koncentrují do nitra ... slova, přepjatá až k hranici arogance střídají věty se slovy osekanými na samotnou dřeň ... v hlavě vám pluje beztvará mlha a z ní se vynořují nejrůznější představy ... a zase se do ní vracejí" ... ... a tak si pohráváte s myšlenkou, jestli autor jen tak, sem a tam hází se slovy, ... která třeba vůbec nic neznamenají, ... a nebo ... je také docela možné, že jste se ocitli v radikálně odlišném vesmíru ... ve vesmíru s radikálně odlišným uvažováním ... všechno je možné ... nic není nemožné ... chvílemi máte pocit, že ani nemáte tušení ... chvílemi zas, že slovům přikládáte daleko větší význam, než je nutné, protože ... ... "je klidně možné, že se na svoji lidské pouti jenom tak bezcílně pohybujeme územím čiročiré náhody, současně je ale docela klidně možné i to, že žádná nahodilost neexistuje, ... že pro nás neplatí žádné náhody, a tím méně pak nějaké možnosti..." Mám za sebou další snovou výpravu plnou emocí /které budu ještě dlouho zpracovávat :-) /, do Murakamiho světa ... docela jsem si oddychla, když se mi na konci podařilo vynořit se nad hladinu :-) ... a nadýchat se "čerstvého" vzduchu v tom mém, "normálním" světě :-) ... ale taky vím, že se mi za čas opět zasteskne ... a já se pokusím o další výpravu ... za poznáním? ... čeho? ... za snem? ... jakým? ... nevím ... ale přesto se budu pokoušet dál :-)... celý text

Místo člověka v kosmu 1968, Max Scheler

Slovo „člověk“ podle Schelera značí 3 navzájem zcela neslučitelné okruhy: 1. Myšlenkový okruh židovsko – křesťanský s příběhem o Adamovi a Evě, stvoření, ráji a pádu. 2. Myšlenkový okruh řecko – antický, který vyzdvihuje „sebe-vědomí člověka“ a zvláštní postavení „logosu“ – rozumu, který člověka přesahuje (transcenduje), člověk se na něm pouze (jako jediný tvor na Zemi) podílí. 3. Myšlenkový okruh převážně přírodních věd, který chápe člověka jako konečný výsledek vývoje Země, bytost odlišnou od ostatních forem života svou složitostí. Neexistuje tedy jednotná idea člověka, už sám pojem „člověk“ je dvojznačný, za prvé čistě vědecky vzato, je to „tvor na vrcholu řady obratlovců a savců“, ovšem nezávisle na tomto významu, tu existuje ještě jeden pojem „člověka“, který Scheller označuje „podstata člověka“, a právě ten člověku přisuzuje zvláštní místo, nesrovnatelné s žádným jiným tvorem na Zemi, a které mu dává „vědomí“. Antropologie pojímaná jako filosofická disciplína má pak za předmět svého zájmu člověka jako celek, člověka v celosti jeho bytí: „Stále vzrůstající množství speciálních věd, které se zabývají člověkem, ať jsou jakkoli cenné, daleko více podstatu člověka zakrývají, než aby ji objasňovaly. Pomyslíme-li, že ... zcela otřeseno je zvláště darwinistické řešení otázky o původu člověka, pak můžeme říci, že v žádném dějinném období se nestal člověk tak problematickým jako v současnosti.“ Scheler tvrdí že hledá ... jak objasnit vznik a podstatu člověka, jeho postavení v přírodě (tedy v kosmu), která by mluvila o člověku na úrovni fyzické, psychické, duchovní i metafyzické. Filosofická antropologie má pak vystihovat podstatu člověka v metafyzických souvislostech, má nalézt odpovídající definici člověka, která by vysvětlila, proč je člověk výjimečnou bytostí, stojící na jedinečném místě v řádu přírody, které nepřísluší žádnému jinému tvoru. Scheler však jde ještě dál, tvrdí, neoriginálně (opakuje Kanta), že všechny prioritní problémy filosofie se dají převést na otázku: Co je člověk? ... hledá univerzální vlastnost, která určuje podstatu lidského jedince ... a nachází ji v lidské otevřenosti světu, ... touto svou otevřeností se odlišujeme od všeho dalšího života, který se naopak vyznačuje tím, že je na své organické prostředí vázaný. Člověk, jako jediný tvor dokáže vázanost na prostředí překročit ... to pak určuje způsob, jakým ve světě jsme – je to prvotní vlastnost lidského rodu :-). "Člověk je jediná bytost, která umí říci: Ne!"... celý text

Metro 2033 2010, Dmitry Glukhovsky

V tomto příběhu ožívá neradostná vize budoucnosti, kdy zemský povrch, tak, jak ho známe, už neexistuje ... jen malé osady v podzemí moskevského metra ... kilometry tunelů žijící vlastním životem a udržující život desítek lidí, kteří čekají, že se zase jednou vrátí na povrch ... protože metro je pěkně tvrdý svět ve kterém bez nějakého toho kalašnikova nebo alespoň ostrého nože nepřežijete ani dvě zastávky.:-) .... je to skoro hororový svět ... společnost lidí, která se zde snaží přežít ve velmi omezeném a pro člověka nevhodném, stále temném prostředí, je společností lidí odolných a odhodlaných přežít, problémem je spíš uchovat si zdravý rozum, protože v takových podmínkách se to daří jen málokomu, a o to víc se pak daří různým extrémním společenstvím ... „Jak dlouho přežiješ na houbách, multivitaminech a vepřovém? Vzdej se, homo sapiens! Už nejsi vládce přírody! Ne, nemusíš hned zhebnout, takoví my zase nejsme. Jen se tu chvíli ještě plaz ve smrtelné křeči a zadus se vlastními výkaly. Ale jedno bys měl vědět, sapiens: užil sis života až až. Evoluce, jejíž zákony jsi tak skvěle pochopil, postoupila na další stupeň. Ty rozhodně nejsi koruna veškerenstva. Jsi dinosaurus a je načase, abys uvolnil místo novým a dokonalejším tvorům. Nebuď sobec, hra skončila, pusť teď k lizu jiné. Jen ať si budoucí generace lámou hlavu, co zahubilo homo sapiens – ale kdo by se o něco takového zajímal.“ ... lidstvo prožívá své poslední dny. ... a je jedno, jestli to bude ještě deset nebo sto let.... máte před sebou příběh, nad kterým budete asi ještě chvíli přemýšlet, i po jeho dočtení ... „Co je však hvězdná obloha pro dítě, které si ani neumí představit, co to znamená nemít nic nad hlavou? Zvednout pohled a nevidět betonový strop nebo plesnivé propletence kabelů a trubek, nýbrž azurovou propast, která ti zničehonic zeje nad hlavou – jaký je to pocit? A hvězdy! Může si člověk, který nikdy neviděl hvězdy, vůbec představit, co je to nesmrtelnost? Ten pojem nejspíš vznikl pod dojmem jasné noční oblohy. Miliony žhnoucích ohýnků, stříbrné hřebíky zatlučené do kopule z modrého sametu…“... celý text

Okna v bouři 2009, Jaroslav Vrchlický (p)

Poezii čtu méně, než bych chtěla, prostě ne dost často, ale občas dostanu takovou náladu, nebo chuť, stává se mi to obzvlášť v tomto období, podzimních až zimních tmavých večerů ... a tentokrát se mi dostala do ruky tahle sbírka... VÍM „Vím, svět jsem svými verši znavil. Kdo v této spoustě vyzná se? Mnoho jsem znudil, jiné bavil, Dnes každý k tomu přizná se. A mně to v hloubi duše jedno. Co psáno – psáno, žiju dál, ... Kdos ohřeje se na mém zpěvu, kdos usměje se všetečně, kdos jádro chytí a kdos plevu, a obé v posled zbytečně.“ ... a příjemně jsem si užila tuhle svoji chvilku poezie :-) ... Vrchlického básničky jsou inspirované životem, snahou vyrovnat se se světem, s otázkami na život i na smrt, ... s otázkami, jak žít v souladu nebo spíš v symbióze s ostatními lidmi, ... jsou lyrické, ... plynou, a proto tak krásně „zní“, když je čtete, ... jsou smyslné, ...nebo spíš intimní, protože jsou o hledání, a taky o proměnlivosti nálad, ... jsou nevšední, nebo spíš ... vysoko nad všedností našich životů :-). Mě jste pane Vrchlický bavil, ... jste opravdu vnímavý pozorovatel života, a taky jsem se ohřála Vašim zpěvem, ... obzvlášť, když jsem se snažila chytit jádro, ... místo plevy :-).... celý text

Postel, hospoda, kostel 2016, Zbigniew Czendlik

Knížka o tom, jak si dělat legraci ... ne z Boha, ... ale z našich představ o něm :-). Rozhovor s člověkem, pro kterého jsou víra a rituály naprosto zažitá věc ... Bůh je prostě členem rodiny, součástí komunity i celého národa. (Jak sám říká: "Nezapomeňte, že jsem Polák." :-) ... proto je pro něj, ponořit se do tichého rozhovoru s Bohem, naprosto přirozenou věcí ... stejně samozřejmé jako si vyčistit zuby :-) ...... celý text

Čtu báseň, která nekončí 1984, Lawrence Ferlinghetti (p)

svět je to nejlepší ze všech míst kde se dá dělat spousta věcí jako třeba legrační kousky a milostné kousky a psí kusy ... svět je báječné místo k narození jestli vám příliš nevadí ... různé jiné nepřístojnosti které víc než dost sužují naši patentovanou společnost ... všechno čím naše bláhové tělo je dědičně zatíženo ... ... vyprávění o kultuře, jejiž základní hodnoty a způsoby života stojí vně mainstreamu ... ale především vyprávění o nás, vyprávění, které si vytváříme pro nás ... vyprávění, jako přirozená potřeba a přirozený projev člověka :-)... celý text

Vladař na scéně 1990, Robert Merle

Po dobrodružstvích prožitých v Paříži, jsem s radostí spolu s Petrem opět zavítala na Mespech a znovu se rozhlédla po klidném venkovském kastelánství, kde se nakonec sešli všichni mí oblíbení hrdinové téhle ságy. A pak, na mé svědomí, začalo sněžit tak, že “nešlo rozeznat cestu od pole a mráz byl na umření” :-), ... a tak jsem si uvařila čaj, přihodila pár polínek do krbu a ponořila se do čtení: “Madame, klečím vám u nohou” :-) ... vážně jsem si moc užívala tohle vyprávění :-), plyne tak lehce, Petr je opravdu neodolatelný průvodce :-), ... o tom, jak se, coby lékař, dostane do královských služeb a harcujíc se po velkých cestách království, je svědkem (trochu i strůjcem :-)) velkých hitorických událostí ….... celý text

Podivné město 2014, Ransom Riggs

„Neřekla jsem osud," opakovala. „Věřím tomu, že pokud jde v životě o něco velkého, neexistují náhody. Všechno se děje z nějakého důvodu. Ty jsi tady z nějakého důvodu - a není to proto, abys selhal ... a pak se tma začala vrstvu po vrstvě loupat a obloha se téměř neznatelně oděla v jemnou bledou modř.... zavřel jsem oči ... a svět se vytratil" ... „Kdysi dávno, v podivné době, se v hlubokém a prastarém lese potulovalo strašně moc zvířat. Byli tam králíci a jeleni a lišky, tak jako v každém lese, ale byla tu také méně obvyklá zvířata, jako třeba chmůrvědi chůdonozí, dvouhlaví rysové a mluvící emurafy“.... víte, podivní tvorové musí být volní, aby byli šťastní ... Ačkoliv nepatřím do cílové skupiny čtenářů téhle série, našla si slečna Peregrinová a její podivné děti ke mně cestu. S docela velkým časovým odstupem od prvního dílu, jsem držela v rukou tuhle krásnou knížku, a tím myslím zajímavě zpracovanou, obálka, fotky a tak, a těšila se, nebo spíš byla zvědavá na pokračování ... moje mysl se těšila na to, co už se mi připomnělo v prvním dílu, že věci nejsou takové, jaké se zdají :-) ... čas se najednou nedá odhadnout ani podle měsíce, ani podle pohybu hvězd, ... a vy zjistíte, že se tu pohybují mezi námi děti s podivnými schopnostmi, které nás buď děsí, nebo fascinují (možná proto jsme k takovým „nenormálním“ ... často dost krutí), ... a samozřejmě jsou tu taky úžasná podivná zvířata (mít doma třeba takovou emurafu :-)), ... a pak stvůry, kterým jde jen o to přiživit se na těchto výjimečných duších, ... proto existují také ymbryny, které tyto děti (i podivná zvířata) chrání v časových smyčkách, … jenže už ani tam není bezpečno ... a tak Jacob, vypravěč a hlavní hrdina, zjistí, že by si měl dávat zatraceně dobrý pozor na to co si přeje :-) ... splní se mu totiž jeho sen o dobrodružnějším životě ...takže spolu s ním a podivnými dětmi můžeme sledovat jak se svět podivných řítí do naprosté zkázy ...přiblížíme se doslova na krůček až k úplné hranici všech možností ... ... dneska se hodně mluví o tom, že už se my lidé (tedy hlavně my, dospělí), tolik „neúčastníme“ na svém duševním světě, že jsme se přeorientovali tak nějak materiálně, ... a přitom si vůbec neuvědomujeme, že snění je zásadním posláním mysli :-) ... vážně, ... mysl sní čtyřiadvacet hodin denně ... sní nejenom když člověk spí, ale i v bdělém stavu ... je to její přirozenost, ... a tahle knížka Vám to připomene :-).... celý text

Theologická summa 1937, Tomáš Akvinský

Když čtete dílo, jako je Summa theologická, doporučuji mít vždy na pozadí svých myšlenek stále na paměti dobu, ve které vznikala. Počínající středověk byl dobou hlubokého kulturního úpadku, způsobeného rozpadem římské říše, ale taky třeba vpádem arabů, byla to doba, kdy došlo ke střetu antického světa s monoteistickými náboženstvími, jako je křesťanství a islám. V antice se do té doby vše řídilo cykly – věčně se opakující vznik a zánik, oproti tomu monoteismus přišel s aktem stvoření světa jedním Bohem. A úplně nejbytostnější rozdíl můžeme vidět v představě Boha, ve vztahu Boha a člověka. Antika měla nejrůznější představy o božské bytosti, jako praoheň, první hybatel, atp. Naproti tomu křesťanství pojalo Boha jako všemohoucího Stvořitele, který svět stvořil z ničeho, vše kromě něj bylo stvořeno, proto je mezi Stvořitelem a stvořeným - propast – vše je zde jen skrze Boha a kvůli Bohu, jako výtvor Boží vůle, člověk má jedinou úlohu plnit Jeho vůli, kterou mu zjevil ve svých přikázáních. V antice byla největší ctností blaženost, středověk má zbožnost a pokoru, nejzavrženíhodnější je pýcha, troufalost člověka, pokud by se chtěl vyrovnat Bohu. Křesťanský Bůh není neosobní, ale zcela osobní, vůči Bohu stojí člověk jako jednotlivec, mluví s ním jako osoba k osobě, zatímco pro antiku je duše něčím neosobním, přírodním faktorem. S koncem poloviny 1. století n.l. už není křesťanství jen náboženstvím jedné skupiny (židů), ale expanduje do celého Středomoří. Mýtus se prolíná s historickými událostmi, úcta se týká i člověka, víra směřuje k lásce a filozofie se prolíná s teologií a základním rysem středověké mentality je podřízenost člověka všemu vyššímu. Je to svět náboženské úcty, pochopené jako úcta k autoritě a oddanost vůči ní. Filozofie je pěstována především kvůli teologii, jako příprava na teologii a později v scholastice jako nástroj teologie. Asketické křesťanství přišlo s příkazy a zákazy. Filozofie se stala čistě teocentrickou – věnuje se jen Bohu – snaží se ideově zdůvodnit otázky typu: Je jen jeden Bůh? Jaký je status Marie Bohorodičky? A jaký Ježíše Krista? – Jejím úkolem se stalo hledat bezrozporné odpovědi. Tomáš vychází z předpokladu, že Bůh je stvořitelem světa, a proto můžeme z jevů, které ve fyzickém světě pozorujeme usuzovat na jeho podstatu – navazuje tak na Aristotelův (ve středověku se v Aristotelovi opravdu hodně viděli :-) ) kosmologický důkaz. Důkazy, které uvádí, bývají označovány jako cesty k Bohu, nemůžeme je samozřejmě brát jako důkazy v pravém slova smyslu, protože jejich základním předpokladem, nebo požadavkem je víra, tu už ale musíte mít v sobě. Posuďte sami: 1. Důkaz z pohybu a změny: cokoli se pohybuje, pohybuje se proto, že jím něco pohybuje. Proto musí být něco (někdo), co je příčinou pohybu. Na počátku musí být první hybatel, který všechno uvedl do pohybu a sám je nehybný. 2. Důkaz z první příčiny: všechno, co jest, musí mít nějakou příčinu, a protože řetězec příčin nemůže být nekonečný, musí existovat první příčina, kterou nic nezapříčiňuje, která je příčinou sama v sobě. 3. Z nahodilosti: věci mohou být i nebýt a někdy tudíž muselo nastat, že nebyla žádná z nich; proto musí existovat něco, co nutně jest – a tedy vždycky bylo. Všechny věci vznikají a zanikají nahodile. To, že jsou, musí být zapříčiněno něčím, co existuje nutně, tedy Bohem. 4. Ze stupňů: kdykoli užíváme slov „více“ a „méně“, předpokládáme nějaké absolutní „nejvíce“ a „nejméně“. Vlastnosti věcí můžeme hierarchizovat a posuzovat, co je lepší, pravdivější, dokonalejší a co méně. Jednou z vlastností je také jsoucnost. Bůh je „nejvíce jsoucí“ a je původem všech ostatních jsoucen. 5. Z účelnosti: věci v přírodě směřují k nějakým cílům, často k nejlepšímu, ačkoli samy nemají žádné poznání. Musí být tedy vedeny někým, kdo poznává. Vše se děje za nějakým cílem, přestože sama příroda je nevědomá a nemůže jednat za nějakým účelem. Účelnost pochází zvenku, od rozumné bytosti, od Stvořitele.... celý text