alef přečtené 1280

Mé dobré město Paříž 1989, Robert Merle

„Chyběl jste mi ohavníče!“ ... tak takhle bych Petra ze Sioraku přivítala, žít v jeho Francii :-) ... po prvních dvou dílech této série jsem si dala krátkou pauzu a na chvíli změnila žánr ... jenže „pravdu povědíno“ ... tenhle úchvatný, krásným až geniálním jazykem napsaný příběh mi prostě nešel z hlavy ... takže jsem se k němu zase „u velikém těšení“ vrátila :-) ... a s radostí a nemalou zvědavostí spolu s Petrem ze Sioraku odcestovala do krásné a klevetivé Paříže, plné žvanění a klábosení, do Paříže někdy tuze nestoudné a jindy zase zcela posměšné, a jindy zase skrývající mnohá nebezpečenství ... a vše dohromady poskytující mi mnohé přemyšlování ... na mou duši, nemám ani ponětí, co budu dělat, až jednoho dne dočtu poslední díl :-).... celý text

Město Ember 2009, Jeanne DuPrau

O prázdninách jsem tuto knížku na chvíli sebrala svému synovi, kterému jsem ji půjčila v knihovně, protože mám ráda dystopie, takže mě samozřejmě zaujala, ... a dobře jsem učinila, mně se to opravdu líbilo :-) ... byl to bezva dobrodružný příběh o stárnoucím městě plném špíny, hluboko v nitru Země, kde vše dosluhuje a zásoby se tenčí, a nikdo vlastně pořádně neví, co s tím, ... městě, kde si každý své povolání losuje, takže si nemůže být jistý, co ho v budoucnu čeká, a kde lidé žijí v nevědomosti, ... nakonec samozřejmě zjistíme, že naději mají, ale nevědí, jak ji naplnit ... a tak tu máme hlavní hrdiny, s čistou myslí a touhou, kteří pátrají po východisku, protože jejich situace samozřejmě není zcela bezvýchodná :-) ... bylo to bezva dobrodružství a pro mě příjemné odpočinkové čtení k vodě :-).... celý text

Kantův kategorický imperativ 2005, Jiří Chotaš

Celý sborník je věnován Kantově etice, a to především její hlavní zásadě – kategorickému imperativu. Kant si od této zásady sliboval, že se stane jednoduchým kritériem pro posuzování mravnosti jednání a zároveň, že bude jednajícího k morálnímu jednání motivovat. Nejen filozofové se dodnes přou o to, jak tato zásada svou úlohu plní. Kant (ale také stoupenci utilitaristické etiky, jako jsou Habermas nebo Rawls) stojí v opozici proti současným „trendům“ v morální filozofii, jako jsou různé druhy skepticismu, relativismu a dogmatismu, a to především proto, že vychází z předpokladu, že mravní jednání není věcí libovolného rozhodnutí, a ani nejde o nějakou naučenou konvenci, ale že je podřízeno jistým posledním závazkům – kvůli jejich dodržování jsme druhými i sebou voláni k zodpovědnosti. Spor s Kantem nastává až v momentu (ve kterém není zajedno ani současná diskuze), kdy požadujeme přesné určení nejvyššího pravidla pro posouzení. Kantovu kategorickému imperativu je často vytýkáno, že je chápán spíš jako test toho, co je v souladu s povinností – tedy test legality ne morálnosti jednání, a taky suverénní pohrdání všemi důsledky, které jednání (jež je v souladu s povinností) přináší pro štěstí zúčastněných – tedy lhostejnost k blahu člověka. Pojí se s ním také různé problémy, jako např.: Co můžeme chtít jako obecný zákon? Protože říká, že mravně přikázaná jsou všechna jednání, která spadají pod pravidla, která se dají zobecnit. Jenže ... problém je, že tímto „testem“ procházejí i pravidla, která jsme si sami uložili: např. každý den zazpívat jednu písničku ( to už samo o sobě se nám jeví jako mravně irelevantní) ... Kant s tím ale problém neměl, protože kategorický imperativ nevztahoval na jakákoli pravidla, pouze na MAXIMY, které patří do rodu praktických zásad (principů) – jejich specifická odlišnost je, že platí subjektivně (ne objektivně) – platí tedy pro individuální subjekt jako určení mé nebo tvé vůle, a to bez ohledu na to, zda je uznávána objektivně – proto mohou být maximy pro různé lidi různé. Toto je samozřejmě jen "ochutnávka" toho, co se v tomto sborníku dočtete, těch témat a úhlů pohledu jak bylo řečeno, je mnoho. Koho Kant zajímá, určitě pro něj bude toto čtení zajímavé. Mě např. zaujalo rozlišení maxim a pravidel, které je důležité z mnoha důvodů, např. protože maximy a pravidla nemají mezi sebou jednoznačný vztah, ... nelze najít žádnou jednotnou odpověď, a to hned z několika důvodů: ... jedna a táž maxima (např. bezohlednosti, pomsty, …) vyžaduje za různých okolností různá pravidla jednání, ale také ... k jednomu a témuž pravidlu jednání je myslitelná více než jedna maxima ... pak se jednání řídí pravidly různých maxim – a tak může být v jednom případě mravně zakázané, ale v jiném mravně dovolené a v jiném zase mravně přikázané ... a hledání normativních vzorců je třeba pro mě zajímavým tématem :-) ... sborník doporučuji každému, kdo se o takové a podobné otázky zajímá, ... je hodně odborná, takže doporučuji každému, kdo má v dané problematice základy Kantovy etiky už za sebou :-)... celý text

Logicko-sémantická propedeutika 1997, Ernst Tugendhat

Odysseus 1999, James Joyce

Joyce jako by vůbec nezajímalo, že to, co ze svého nitra v okamžitých, prchavých asociacích vypouští na papír, má snad taky někdo číst ... ... tahle věta z úvodu k této slavné knize docela přesně vystihuje mé pocity z mých pokusů o četbu této knihy (čtu ji po částech už cca rok a hodlám v tom ještě chvíli pokračovat :-) ... a taky docela přesně ozřejmuje mé hodnocení, já si prostě v případě této knihy nemůžu pomoct, čistě subjektivně a na základě mých pocitů dávám 3 *, s vědomím, že tato kniha je neobyčejná, a má vlastně vše, superlativů si v komentářích níže přečtete opravdu spoustu a mnohé ji přesně vystihují, ... jenže, ... celkem výstižně popsáno v komentáři pode mnou ("puml"), ... když čtu knihu, očekávám od ní mj. "zážitek" ... špatně se to definuje ... estetické souznění, příjemný pocit, když po knize sáhnu o otevřu její stránky, těšení se . .. a to se u téhle knihy u mě prostě nedostavuje, ... čtu dál a vytrvávám, ... ovšem radost ze čtení mi schází ... téhle knize ta přemíra všeho podle mého hodně ubírá.... celý text

Evoluční psychologie člověka 2007, Robin Dunbar

Autoři knihy říkají, že jsou vzdáleni evolučního pohledu na lidské chování, kdy člověk je redukován jen na „pouhý automat neúprosně řízený geny“, jak se můžeme dočíst např. v knize Richarda Dawkinse „Sobecký gen“, ... a já doporučuji tuto knihu všem, koho toto téma zajímá, kdo četl Dawkinsovu knihu a chce vidět i jiný úhel pohledu... Evoluční psychologie a tzv. behaviorální ekologie člověka se zabývají právě úvahami o evolučních vysvětleních různých dílčích rysů lidské mysli i o komplexním vysvětlení vzniku naší mysli, a autoři obhajují některé předpoklady, jako, že všichni jedinci určitého druhu vykazují variabilitu ve svých behaviorálních, morfologických a fyziologických znacích, přičemž část těchto rozdílů je dědičná z generace na generaci, tedy, že potomstvo má sklon směřovat k podobě svých rodičů více než k jiným jedincům ...a také, že mezi jedinci panuje soupeření o zdroje (jídlo, pohlavní partneři, životní prostor) a některé z těchto změn dovolují svým nositelům soupeřit efektivněji, takoví jedinci se pak úspěšně „adaptují“ na své prostředí ... podle autorů pak hraje v sociální evoluci člověka velkou roli kooperace a reciprocita (nepříbuzenský altruismus) a aby takový systém „oplácení služeb“ fungoval, je podle nich důležité, aby se jedinci dokázali „individuálně rozpoznat“ a zapamatovat si své minulé vzájemné interakce, a tak na ně později dokázali reagovat. Naši předkové se tak setkali s problémem, spojeným s výměnou informací o prostředí, a se sdělováním instrukcí - tedy s potřebou jazyka a autoři poukazují na mnoho zajímavých faktů, ... např. že ze studií, které probíhaly v současných industriálních společnostech, vyplývá, že lidé jazyk nejčastěji užívají k úplně jinému účelu ... ke konverzaci o společenských tématech „drbech“ :-) (už lovci většinou lovili v malých skupinách a dorozumívali se nehlučně – posunky – jazyk k tomu nepotřebovali), problematické že je i sdělování instrukcí, protože např. při výrobě nějakého předmětu, je úspěšnější dát přednost názorné demonstraci, než verbální instrukci ... takže je zřejmé, že jazyk se užívá trochu jinak ... vždy v sociálním kontextu a má tedy především svůj sociální význam, pomáhá začlenit se do určitého kulturního kontextu, a tedy i do určité sociální skupiny ... ... a to je jen kratičký výřez zajímavých témat o kterých tato kniha hovoří ... výborně napsané a srozumitelně podané ...... celý text

Filozofia prirodzeného jazyka 1992, John Searle

Sto roků samoty 1998, Gabriel García Márquez

„Něco mi však říkalo, že vůči směru, kterým se události berou, jsem bezmocný. O tom, co se děje v mém domě, jsem už nerozhodoval já, nýbrž jiná tajemná síla, která určovala směr našich životů, a my jsme byli pouze jejím poslušným a bezvýznamným nástrojem. Jako kdyby se všecko řídilo nějakým proroctvím, které se samozřejmě a krok za krokem naplňovalo.“ Tohle je přesně popsaný pocit, který jsem získala, jakmile jsem otevřela tuto knížku, .... vyhrnula se na mě směsice jmen, osob, generací, ... spleť příběhů, které ve mně vyvolaly opravdu zvláštní pocit – že čas plyne jinak – tedy ... že chvílemi jde mílovými kroky vpřed, chvíli se zas otáčí vzad a jako by couval, ...pak zas stojí na místě, ... a taky se otáčí do kruhu ... a čtenář je tak spolu s rodinou Buendiú odsouzený ke sto rokům samoty :-), ... cítíte, že Buendíové jsou odsouzení k tomu, že novou příležitost na tomto světě prostě nedostaou ... samota úplně visí ve vzduchu, vznáší se nad stránkami ... a s ní nemožnost vymanit se z osudu, který se dědí z pokolení na pokolení ... Přestože v tomto románu existují létající koberce, mrtví znovu ožívají a prší květiny, není to nijak záhadná kniha ... vlastně se nemáme jak ztratit ... autor Vás celou dobu vede příběhem, ... velmi často budete mít pocit, že už už jste na hranici poznání a každou chvíli musí něco přijít ... co vám odhalí „pravdu“? ... jenže ... nic nepřijde ... Na začátku knihy jste vhozeni doprostřed děje: „O mnoho let později, když stál před popravčí četou, vzpomněl si plukovník Aureliano Buendía na ono vzdálené odpoledne, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led.“ ... abyste se o pár stránek později dostali skrze vzpomínky do současnosti ... a tak máte pocit, že do jedné vteřiny bylo natěsnáno spoustu let života ... za chvíli ale zase nabydete dojmu, že je knížka moc rozvláčná ... a to vše proto, aby Vám vzápětí došlo, že není cílem tohoto příběhu orientovat se v rodinných vztazích Buendiů, ani přesně interpretovat co se stalo, ... ale nechat se vtáhnout atmosférou knihy: „Macondo, spíš atmosféra než místo, je všemi místy, ale zároveň žádným.“ ... do jejího světa ..., kde čas je líný a občas zapomíná jít, do světa, kde se stávají věci, které nejdou rozumově vysvětlit, do světa plného rozpálených dnů, kde je jednoduché si představit, že takové nesnesitelné vedro vzbuzuje v lidech lhostejnost a netečnost k vlastnímu osudu ... je opravdu celkem jednoduché představit si, že pak se obyvatelé poddají osudu a rezignují ... že mizí hranice mezi reálným a imaginárním světem ...takže se nakonec prostě ocitneme v realitě, kde jsou i ty nejpodivnější události považovány za naprosto běžné, takže se nikdo nepozastavuje nad věčným přízrakem mrtvého José Arcadia Buendií, a kde se naopak i ty nejbanálnější skutečnosti jeví jako něco záhadného, jako například když José Arcadio oznámí objev, že Země je kulatá :-) ... a všichni ho považují za blázna ... takže je pak naprosto normální, že do doby, než do města dorazila civilizace v podobě vlaku, byl jediným dopravním prostředkem létající koberec :-). A jak se příběh blíží ke svému konci cítíte, že se ke svému konci blíží i čas vyměřený Macondu ... objevují se znamení předpovídající jeho zánik, jako skoro pětiletý déšť zanechávající město v troskách, a nebo vítr: „Dřevěné domky, chladné terasy, kde trávívali poklidná odpoledne u karet, jako by strhla předzvěst onoho prorockého větru, který měl v budoucnu Macondo vymazat z tváře země.“... celý text

Jak ševci zvedli vojnu pro červenou sukni 1979, Václav Čtvrtek (p)

"...takový je pevný zákon: pro lidi jsou první věci lidské, pro vodníky věci vodnické a pro víly věci vílí..." A jak to nakonec dopadne? Dostane se Stázina Kubovi za ženu? A bude pořádná ševcovská svatba? Nechte se překvapit :-) ... než švec Kuba a jeho milá Stázina ke štěstí přijdou, musí překonat mnohé nástrahy a nebezpečí :-) ... ... měla jsem doma na návštěvě čtyřletou neteř a tak jsem s nostalgií vytáhla z knihovny tuhle pohádku ... a znovu (už asi po milionté :-) se nedočkavě těšila ... až Stázina roztočí svou červenou sukni :-) ... ... a už teď se zas těším na další příležitost k návštěvě v Čtvrtkově Jíčíně :-)... celý text

Příběhy ze Shakespeara (I) 1996, Charles Lamb

Tuto knížku četl syn v rámci povinné četby pro 7. třídu ZŠ, nedalo mi to a nahlédla jsem. Pro děti cca 6.-7. třída relativně přístupná forma jak dětem přiblížit Shakespearova dramata. Knížka vypráví příběhy, děti se tak dozví "o čem, že to je", ... co přineslo tomuto autorovi jeho nehynoucí slávu :-) ... v tomto věku, kdy si děti "začínají" s literaturou, kdy už nečtou jen pohádky, je to určitě vhodná forma. Pokud tedy pouze chcete vědět "o čem, že to je", znát obsah a děj příběhu, vystačíte si s touto knížkou, ... ovšem pokud Vám tohle nestačí a v Shakespearových příbězích chcete nalézt víc, ... pokud chcete poznat jeho jedinečnou schopnost vyjádřit neuvěřitelnou škálu lidských emocí v několika verších ... čtěte jeho původní díla ... nebo si Shakespeara užijte v divadle :-).... celý text

Základní mravní pojmy a postoje 1995, Robert Spaemann

Na světě jsme jen díky druhým a jen díky druhým nebo lépe řečeno - ve vztahu k druhým - má náš život smysl. Pro etiku je tedy právě vztah k druhému jednou z nejvyšších mravních hodnot. Není to ale rovnoměrný vztah, jsme odpovědni za druhého nezávisle na tom, zda je tato odpovědnost opětována. A možná, že právě tahle odpovědnost je důvodem, proč lidé neustále hledají odpovědi na otázky „dobra“ a „zla“, proč hledají nějaký, řekněme obecně platný, význam těchto slov. Podle Roberta Spaemanna si jsou morální představy různých epoch a kultur nápadně podobné, dokonce mnohem víc, než bychom si mysleli. Můžeme nalézt určité univerzální hodnoty napříč kulturami. „Ve všech kulturách mají rodiče povinnost vůči svým dětem a děti vůči rodičům, všude je vděčnost považována za „dobrou“, všude se pohrdá lakomstvím a ctí se velkomyslnost …“ . Všechny tyto příklady jsou o tom nejzákladnějším vztahu „já“ a „ty“, proto je místo, kde bychom měli hledat nějaké univerzální hodnoty, právě v tomto vztahu. Řekněme, že tyto hodnoty jsou univerzální, ve smyslu uznávané ve většině kultur. Přesto se tu vynořuje otázka - po důvodu, proč jsou nebo nejsou lidmi dodržovány? Otázka osobního rozhodnutí, „proč“ se člověk rozhodne určité normy dodržovat. Přirozeností každého člověka je přeci dělat to, co se mu zamlouvá, kde vidí svůj osobní zájem. Spaemann se domnívá, že je to proto, že v člověku existují popudy různého druhu a člověk si sám sobě vnitřně argumentuje „pro a proti“, tzn. argumentuje jedny proti druhým a v pozadí této argumentace jsou ty nejniternější popudy, morální podněty, které máme každý v sobě. Tím univerzálním, nebo základním podnětem, pak je svědomí. „Ten, kdo jedná podle svého svědomí, tomu se zamlouvá jednat podle svého svědomí. A ten, kdo se řídí určitými morálními normami, tomu se zamlouvá činit právě to.“ Univerzální, nebo základní hodnoty bychom tedy měli, každý z nás, hledat sami v sobě, „vyslechnout“ své svědomí a rozhodnout se, zda žít podle norem společnosti, podle toho, co uznává za „dobré a špatné“, s vědomím, že tyto hodnoty mohou být značně relativní, nebo se řídit „vyšším“ významem „dobré a špatné“, který nám poskytuje jen a jen naše svědomí.... celý text

O svobodě 1913, John Stuart Mill

Jak popsat problém o který Millovi jde? Omezování svobody jednat (bránění, donucování, kontrola) je vnímáno jako něco negativního, jenže, život bez jakýchkoli omezení individuální svobody by stál za nic, protože při bezvládí by někteří obrátili svou svobodu proti jiným, aby z toho těžili. Problém, který se před námi objevuje zní: Na základě čeho stanovíme, kdy je omezení individuální svobody morálně ospravedlnitelné a kdy ne? Mill svobodu považoval za nejvyšší hodnotu a hlavní lidskou potřebu. Podle něj je tedy zcela nelegitimní jakýkoliv společenský tlak na jedince, a zásadní je možnost vybrat si sami takový způsob života jaký chceme a uznáme za vhodný. Hájí to, že každý máme určitou sféru života do které by druzí (společnost, stát) neměli zasahovat (neměli ji kontrolovat nebo jakkoliv omezovat) - a mluvíme tu o čistě soukromém jednání a praktikách, které nemají žádný vliv na druhé, ale i o jednání a praktikách, které se sice týkají jiných, ale nikoho nepoškozují nebo předvídatelně neohrožují. Mill považuje za naprosto nepřijatelné omezení něčí svobody proti jeho vůli z důvodu, že takové omezení je pro jeho vlastní dobro, i když přímo nepoškozuje druhé, tedy i když si myslíme, že něčí jednání je i pro něho samotného špatné, jediné co jsme morálně oprávněni je přesvědčovat ho a diskutovat s ním, v žádném případě ne omezovat jeho svobodu rozhodování :-). Podle Milla bychom tedyměli mít individuální svobodu věřit a cítit co a jak chceme, vyjadřovat, co chceme a dělat si sami se sebou, co chceme :-).... celý text

Ortodoxie 2000, Gilbert Keith Chesterton

Mám s tímto autorem trochu problém, Chesterton používá svůj rozum jako hodně ostrý nůž ... snaží se tak oddělit nesmyslnost od logičnosti (občas se o něm mluví jako o mistrovi paradoxu) ... z jeho uvažování je zřejmý odpor k postojům a názorům tehdejší společnosti (poměrně kritizuje své současníky a jejich názory docela otevřeně používá proti nim), nejspíš tak chtěl poukázat na to, že ne vše co je běžně přijímané, musí být pravdivé, a že bychom měli více přemýšlet než jen prostě přijímat vše, co je nám předkládáno, jenže z textu je taky docela patrná jeho ohromná sebedůvěra ve vlastní úsudek a vlastní logické pochody :-) Nechci být ale nijak extra kritická, protože v téhle útlé knížečce je toho poměrně dost, co mě oslovilo: „Čím však dnes trpíme, je pokora na nepravém místě. Skromnost opustila oblast ctižádosti a usadila se v oblasti přesvědčení, kde se nikdy neměla octnout. Člověk má pochybovat o sobě, ale nemá pochybovat o pravdě.“ Dnes taky často věříme „v sebe sama“ ... a je hojně rozšířená představa, že neexistuje žádná trvalá hodnota, na niž bychom se mohli s důvěrou spolehnout :-) ... co si budeme povídat, ono s pokorou pohlédnout na pravdivý obraz sebe sama, je hodně obtížná záležitost :-) „Otevřenost, to jsou zadní vrátka naší mysli, kterými mohou znovu přicházet myšlenky, které hlavní branou nevpustíme, protože je považujeme za vyřešené a pochopené ...“ ... a tohle je asi to nejdůležitější co si odnáším .. protože otevřenost nám pomáhá „vidět věci očima druhého člověka“, pak můžeme respektovat, že se může jeho pohled od našeho více či méně lišit ... ale pozor! ... nebuďme zase příliš skromní a nepochybujme příliš o vlastních názorech ... jen si uchovejme v mysli určitou pokoru, která nám připomene, že nikdo není neomylný :-)... celý text

Jméno růže 2007, Umberto Eco

„Na konci svého hříšného života, jak tu co kmet šedivý jako sám svět čekám, až mě pohltí bezedná propast tichého a pustého božství, [...] chystám se na tomto pergamenu zanechat svědectví o podivuhodných a strašlivých událostech, jimž mi v mládí bylo dáno přihlížet. Chci zde „verbatim“ (zopakovat), co jsem viděl a slyšel, aniž bych se v tom pokoušel hledat nějaký vyšší úradek, spíš abych těm, kdož přijdou po nás (pokud je Antikrist nepředejde, zanechal znaky znaků, aby je zbožně luštili.“ Po přečtení prvních vět se mi stalo to, co se mi u Eca stává pravidelně, slova mě pohltila, a já věděla, že se jim nedokážu ubránit :-), a tak jsem se nechala unášet vírem událostí, poskládaných jako velmi, opravdu velmi, různorodá mozaika. Ecova metoda vyprávění mě asi nikdy nepřestane fascinovat, je to naprosto dokonalé (alespoň já to tak vnímám) mísení narativních vzorců, výsledkem je úžasná kombinace (nechci psát vyšších, ale nevím, jak jinak je pojmenovat) filozofických úvah prolínajících historický román (s častými odkazy na gotický román – vzpomeňte si na labyrint) a takové (opět nevím, jak přesně tuto rovinu nazvat) „lidovější“ roviny detektivního románu. A to zdaleka není vše, setkáte se s dialogy fiktivních hlavních postav s doloženými historickými postavami ... o politice, logice, estetice, mystice, ... cestou potkáte také odkazy na kroniku, jako např. příručka inkviziční praxe :-) ... a co je výsledkem? Krásné a ucelené vyprávění dokonale propojující vzájemně související historická fakta a navozující způsoby středověkého myšlení. Pro mě osobně je asi nejzajímavější částí románu jeho filozofická rovina (ale to jsou jen mé osobní preference, neznamená to, že by ostatní roviny nebyly stejně dokonalé :-): „stopy, skrze něž k nám svět promlouvá jako veliká kniha“ ... ke mně prostě autor promlouvá skrze slova filozofie :-) ... líbí se mi, hledat a nacházet :-) ... jako tady například odkazy na sémantiku (nauku o znacích a znakových systémech) – je to vlastně taky taková „detektivní práce“ :-): „Jenže stopa na tom místě a v té denní době mi říkala, že přinejmenším jeden ze všech možných koní tudy proběhl. Tím jsem se dostal na půl cesty mezi obecnou představu koně a poznání koně jedinečného. Rozhodně jen ze stopy, jež byla jedinečná, jsem mohl vyvodit vše, co platí o koni obecně. ... ideje, s jejichž pomocí jsem si předtím představoval koně ... byly pouhé znaky ... znaky ideje koně, a znaky znaků používáme jen tehdy, nemáme-li přístup k věcem, které označují.“ ... baví mě být „detektivem“ a hledat ... a nacházet v textu třeba Platóna, když si klade otázku, zda je mezi slovem a věcí jím označovanou přirozený a tedy nutný vztah, a nebo je ten vztah stanoven dohodou lidí? Platónovi taková nutnost nastala v okamžiku, když ho zaujala teorie poznání, hledaje cestu k idejím, nemohl se vyhnout otázce, zdali je možno užívat k poznání věcí samých o sobě, poznání jejich jmen; neboť jména, označující ne jednotliviny, nýbrž pojmy obecné, jevila se mu samostatnou oblastí, ležící za světem smyslových jevů ve směru ke světu idejí ... :-) ... je to dobrodružství, pane Eco, které mě nepřestává bavit ... takže děkuji, za další skvělou, voňavou a chutnou porci :-).... celý text

V rozpuku mládí 1989, Robert Merle

Skvěle okořeněné je to Vaše vyprávění, pane Merle, trefil jste se mi přesně do chuti, všeho přesně tak akorát, žádné z ingrediencí není moc, ani málo ... dozvíme se hodně ... jak se studuje medicína na univerzitě v Montpellieru, jak si počínat na cestách, jak se bezpečně pohybovat po městě, jak se soudilo, uplácelo, jedlo, žilo, milovalo .... Vaši Siorakové jsou k ženám převelice lichometní (a mně jako ženě, to velmi imponuje :-), dnes bychom prostě řekli, že mají jednoduše nadání, jak velice velmi úspěšně sbalit ženu :-) ... a jejich strategie jsou nadmíru úspěšné :-) „Chlapci, ona je malá brunetka zakulacená všude, jak má být a má hnědé oči se zlatými záblesky. Ach ty vóči ...“ ... a to vše navzdory době, ve které žijí, kdy křesťanství nepřiřklo slasti snad téměř žádné důstojenství ... ... a tohle činí Vaše vyprávění po všech stránkách příjemným a naprosto neodolatelným :-) ... a já už se velice velmi těším na další setkání ... Vaše oddaná spanilá čtenářka :-)... celý text

Červená královna 2007, Matt Ridley

"Vy sami vězte, neutíkajíce se k božstvu, Toliko s člověkem rozumět lze lidstvu. On, přešlapuje na úzkém, vratkém mostě, Tu chmurně moudrý je, tu zase hrubě sprostý. Příliš vzdělaný na pochybnosti skeptiků A příliš slabý na pyšný pokoj stoiků; Na půli cesty váhá, zda spočinout, či jednat; Zda k hovadům se klonit, či k slávě Boží stoupat, Zda řídit se svou myslí, nebo snad slastmi těla. Zrozen jen, aby zemřel; v každé myšlence chyba; Ač trápen k uzoufání, rozume, vždy se mýlíš, Ať myslíš příliš málo nebo myslíš až příliš." Každý jedinec je jiný díky genetické variabilitě ... současně je každý jedinec, díky neustálému mísení své variability s genetickým bohatstvím ostatních lidských bytostí, součástí jednotného lidského druhu. Naše vybíravost při hledání partnerů přinutila lidskou mysl k horečnatému rozvoji, jehož jedinou příčinou bylo, že vtip, ... nápaditost a originální osobnost vzrušují naše bližní. Ridley říká, že tento pohled na úlohu člověka ve světě je poněkud méně povznášející, než pohledy, jaké nám předkládají tradiční náboženství, na druhou stranu ale osvobozuje. Můžeme tak být sami sebou :-).... celý text

Cesta 2008, Cormac McCarthy

Tak jo ... měli by jsme táto jít ... já se bojím .. hrozně se bojím ... Já vím ...mrzí mě to ... Tak jo ... můžeme jít ... Šli dál ... Tak jo ... ty si myslíš, že umřeme, že jo ... Nevím ... neumřeme ... Tak jo ... ale nevěříš mi ... Nevím ... Neříkej pořád nevím ... Tak jo ... Šli dál ... a chlapec se ho držel za ruku ... Strohost dialogů podtrhující beznaděj křičící na nás z každé stránky ... tak jo ... řádek za řádkem čteme o bezvýchodnosti a o blížícím se konci ... tak jo ... a přes to přese všechno ... musíme jít .... taky cítíte tu naléhavost! ... Doufal ... že se rozjasní ... bylo mu jasné, že doufá tam, kde to nemá žádný smysl ... Tak jo ... jdeme ...drž mě, ať se děje, co se děje ... Tak jo ... ať se děje, co se děje ... Země je totálně zplundrovaná ... není nic ... ani Bůh není ... a přesto zůstává holá naděje ... zůstat naživu ,,, alespoň do příštího dne ... pokračovat v životě ... Chlapec se pod přikrývkami otočil. Pak otevřel oči. Ahoj táto, řekl, jsem tady ... Já vím ... Tak jo ...... celý text

Dědictví otců 1989, Robert Merle

Od prvních řádků jsem věděla, že mám v ruce něco ... řekla bych mimořádného, tahle kniha mě prostě chytila a už nepustila :-) ... a tak jsem začala číst a seznámila se se Sioraky ... a to už jsem byla ztracená naprosto a zcela ... páni ze Sioraku jsou opravdu okouzlující a neodolatelní :-) ... zvlášť jejich pohled na ženy: „Často jsem si pomyslel, že jsem-li šťasten, že jsem muž, pak proto, že jsou na světě ženy. A musím dodat, že se denně obracím vášnivou děkovnou modlitbou k Pánu, říkaje, díky, můj Bože, že jsi stvořil Evu…“ :-) ... jejich přístup k ženám, lásce a erotice si mě naprosto získal :-) ... a panu spisovateli skláním poklonu, jeho vyjadřovací schopnosti jsou opravdu jedinečné ... vyprávění je chytré, duchaplné a uvěřitelné, ... využívající krásné slovní hříčky, takže mi dalo taky hodně „přemyšlování“ :-) ... a pane Merle, ... odteď už se nerozčiluju ... ale „vytahuju drápky“ :-)... tak to přeci dámy dělají :-). „Má-li nějaký muž rád něžné pohlaví, má rád všechny ženy, přestože rozdílným způsobem a ať jsou jakéhokoli věku.“ Děkuji za krásný příběh pane Merle ... Vaše spanilá čtenářka :-).... celý text

Soudné sestry 1995, Terry Pratchett

Na Zeměplochu, kde syrová magie přeskakuje v neviditelných výbojích od vrcholku k vrcholku hor Beraní hlavy, kde se hýbe listí i když je úplné bezvětří, ... se moc ráda vracím ...víte, co je ale potřeba udělat nejprve? ... musíte se řádně zaostřit v čase ... to totiž většina lidí není, a tak žije v jakési časové šmouze, která je rozmáznutá kolem bodu, kde se právě nachází naše tělo, buď se tedy malinko předcházejí nebo naopak malinko zpožďují v čase, stane se pak, že se tak úpěnlivě zabýváme tím, co se stane, až zjistíme, že na to vlastně už vzpomínáme ... je Vám to jasné? ... Bábi Zlopočasná říká, že potíž je v tom, že když jsou věci jasné, neznamená to, že jsou taky pravdivé ...a tak se Vám lehce může stát, že z hlubin Vaší mysli vystrčí hlavu emoce, na kterou většinou nemáte zrovna moc čas, ... opět se setkáte se zvědavostí ...zjistíte, že všechno je tak, jak má být, s výjimkou toho, co není v pořádku ...a tak spolu s Bábi můžete začít rozebírat své pocity, aby jste našli něco dávno ztracené, protože city a pocity nejsou nikdy jednoduché ... vždycky pod nimi objevíte další a další ...a pokud nevědomost považujete za zbytečný přepych a rádi víte, co se děje ... začněte číst :-) ...uslyšíte hlas, který se zmocní kostrbatých veršů .. upraví je a vátí vám je v takové podobě, že se vám vypálí přímo do mozku a zasáhnou vás přímo do srdce :-) ... uslyšíte hlas, který proniká pod neohrabanou slupku slov, a říká všechno, co jste chtěli říci, ale nikdy jste nedovedli přesně vyjádřit ...prostě zjistíte, co mají čarodějky za lubem? Tahle návštěva Zeměplochy se opravdu vyvedla ... a já se už moc těším na další :-) ...... celý text

Jazykový instinkt – Jak mysl vytváří jazyk 2010, Steven Pinker

Co je řeč? Je to fyzická aktivita – zvuk, posunek, je to symbol – odkazuje k něčemu jinému, přičemž všichni, kdo touto řečí komunikujeme, rozumíme „oč jde“ – chápeme, co znamená. Na tomto předpokladu stojí existence každé naší kultury, kde mohou lidé spolu dohromady existovat a dorozumívat se, patříme tedy k živočišnému druhu, který umí, a to s výjimečnou přesností, „dávat tvar událostem ve svém vlastním mozku“. Pinker říká, že tím, že svými ústy vytváříme zvuky, ve své mysli způsobujeme vznik myšlenek, a že tato schopnost nám je dána přirozeně. Společný jazyk pak způsobuje, že se stáváme členy určitého společenství, které je vzájemně propojeno sdílenými informacemi, výsledkem pak je, že mezi členy takového společenství je možná spolupráce, kterou umožňuje právě fakt, že „jejich úsilí je koordinováno sjednanými dohodami“ . Podle Pinkera je tedy jazyk úzce vetkán do lidské zkušenosti, a naše sociální vztahy jsou na něm založené, protože vždy „vyhrává strhující řečník“ :-). Jsou kognitivní vědci, kteří popisují jazyk jako mentální schopnost, neuronovou síť nebo výpočetní modul, z čehož by bylo možné mj. vyvodit, že jazyk je kulturní artefakt, který se učíme (od svých vzorů), jsou ovšem i jiní, kteří proti tomuto rozšířenému názoru argumentují, jako právě Pinker, který říká, že jazyk je „odlišná část biologického vybavení našeho mozku“ , že je to dovednost, která je kvalitativně v každém jedinci tatáž, a je odlišná od obecných schopností zpracování informací. Její odlišnost spočívá v tom, že lidé „vědí jak mluvit, ... v tomtéž smyslu, jako pavouci vědí, jak spřádat pavučiny“ . Takže jazyk pak tímto způsobem můžeme vnímat jako instinkt. Pinker navázal na myšlenky známého lingvisty Noama Chomského, o kterém se říká, že svým pohledem na lidskou řeč způsobil revoluci v kognitivní vědě, proto doporučuji každému koho zajímá jak a proč vznikla naše specificky lidská řeč :-).... celý text