alef přečtené 1279

Boletus arcanus 2011, Miloš Urban

Pane jo, ... četba tohoto příběhu je zvláštní snový zážitek :-) ... který Vás dovede až do postapokalyptického světa ... ikdyž trochu jiného, než na jaký jsou čtenáři tohoto žánru (a já mezi ně patřím) zvyklí. Na počátku bylo slovo ... to slovo bylo HOUBA ... a s "houbami člověk nikdy neví ... jsou nejtajemnějším fenoménem přirody." Co následuje? Je to vlastně taková obyčejná otázka: "Co chceš?" "Psát knížky", vyhrkl jsem a ani toho nestačil litovat." A pak? Pak už nestačíte zírat :-). "Nepsal jsem o bídě, kterou prožívám skrze své smysly. Psal jsem jakousi divnou krásu ..." ... jež má ovšem zcela zásadní důležitost ... je to zázrak? ... zcela zásadní objev pro lidstvo? ... nenechte se mýlit ... je to daleko horší než se jen odvážíte pomyslet ... narazili jste na drogu, jež svému uživateli vychází vstříct ... jež uskutečňuje vše, co je v něm skryto ... v jeho vědomí, ... podvědomí ... v skrytých touhách ... a ano, je to tak ... dovede vás k úplné zkáze ... k skutečné apokalypse ... kdy zjistíte, že už žádný skutečný život neexistuje ... jen iluze života, kterou Vám dává tahle zatraceně omamně vonící houba ... Souhlasím s nefernefer ... je to výborně napsaný, houbami vonící příběh ...z kterého dost mrazí ... PS: ... i mně Urbanův styl psaní baví ... tohle je moje druhá a rozhodně ne poslední knížka tohoto autora.... celý text

Pryč z jejich myslí 1991, Clifford D. Simak

„Začalo to už tehdy, kdy jeskynní člověk seděl na bobku vedle svého ohně a zíral do temnoty noci, která ležela před jeskyní. Představoval si, co by tam mohlo být. Věděl pochopitelně, co tam asi je, protože byl tím, kdo to vědět musel – lovcem, sběračem a tulákem. Měl oči, které viděly, a uši, které slyšely, jeho smysly byly se vší pravděpodobností mnohem citlivější, než ty naše. ... Věděl to, ale nevěřil si, nevěřil svým smyslům.“ Myšlení je vlastně výměna elektrických impulsů, a jestliže platí zákon o zachování energie, v co se přemění? ...aneb, v co se přemění naše myšlenky? ... vítejte v alternativním světě našich myšlenek a představ ...nezbývá Vám nic jiného, než uvěřit v nadpřirozeno :-) ... Už od prvních řádků mě pan Simak opět okouzlil :-) ... po druhé přečtené knize si tohoto autora řadím do oblíbených a můžu říct, že určitě není poslední. Sci-fi v pojetí Simaka je trochu jiná, a jeho „jinakost“ se rozvíjí přesně tím směrem, který mně naprosto vyhovuje, sedí mi a dělá jeho příběhy pro mě tak zajímavými. Je to sci-fi ve které nenajdete moc techniky, ani válek nebo jiných forem násilí, bojů apod., ale jsou to příběhy lidí, ... o lidech, ... hodně se dozvíte o jejich myšlenkách, v co věří, co si myslí, ... Simak nás vede po cestě, která mi naprosto vyhovuje ... je to cesta návratu k lidské přirozenosti ... ke světu, který není poháněn stále se zrychlující průmyslovou /technickou revolucí, kde nejsou stále další a další technické vymoženosti cílem (ale jen prostředkem? :-)) ... no každopádně je to zajímavá představa :-) ... představa stvořená v našich myslích ... a hlavně o nich je tenhle příběh ... nebudu ho prozrazovat ... jen Vás do něj mohu pozvat a věřit, že Vás zaujme alespoň tak, jako mně :-). „Myslím, že nás pronásledují,“ řekl, „všechny ty představy, fikce, ... které jsme si kdy my lidé vysnili. Proto si jeho pracovitý mozeček, díky své zvířeckosti, tak čile spřádal jiné formy a tvary, jiné druhy života i nebezpečí…“ „... je to, říkal jsem si, má představa, která mě nutí vidět to tak odlišně, mé přání vidět to tak, jak jsem se už předem těšil.... Připustil jsem si, že otázka není, zda se změnil Pilot Knob, ale jak dalece jsem se asi změnil já.“ „Existují stovky jiných míst (a dosažitelnějších), která jsem si mohl vybrat – míst, kde bych byl také osvobozen od rachocení telefonu, kde by nebyla žádná politická prohlášení, o kterých by se mělo psát, žádné termíny, žádné důležité osoby, které by měl člověk znát, žádná potřeba být průběžně dobře informován, žádná nutnost přizpůsobovat se. Stovky jiných míst, kde by měl člověk čas přemýšlet a psát, kde by se nemusel holit, pokud by sám nechtěl, kde by mohl chodit ve špinavých hadrech a nikdo by si toho nevšímal, kde by nemusel nic dělat, pokud by si to tak přál, nemusel by se o nic zajímat, o nic se starat, kde by nepotřeboval být chytrý, nepotřeboval by být vtipný a mohl by si jen tak tlachat, aniž by tomu někdo přikládal zvláštního významu.“ „Proč, říkal jsem si, člověk vůbec prahne po své minulosti, když navíc ještě ví, že žádný podzimní strom nemůže vzplanout tak jasně, jako tomu bylo jistého rána před třiceti lety, že žádná voda plynoucí v potoce nemůže být tak průzračná, chladná ani hluboká, jak si na ni pamatoval, a že ve skutečnosti většina toho, na co si pamatuje, jsou zážitky vyhrazené jen pro toho, komu není o moc víc než deset let?“ „...léta zkroutila moji paměť do žádoucího vysněného tvaru, kterým se lidé balamutí, když vzpomínají na své mládí ... jak večer padal, zdálo se mi, že můžu v mlžném oparu cítit vůni luk lemujících klikatící se potoky ... Léta jsem si říkal, že znám tuto krajinu, kterou teď projíždím, že mi zůstala vtisknuta v paměti z dob mého dětství tak, že bych dokázal neomylně dojet do Pilot Knobu, jakmile bych se jednou dostal na tuto silnici. Ale nyní jsem začínal tušit, že jsem se mýlil. ...zneklidňovalo mě to a trošku mě to pokořovalo ...“ „... lidé už dnes nemají čas na to si posedět. Neustále něco dělají, ženou se a myslí si, že se ženou za něčím, ale většinou utíkají sami sobě.“ „Večer se změnil. Několik hvězd, které svítily na obloze, zmizelo a z dálky jsem slyšel vzdálené hřmění bouřky valící se dolů trychtýřem hor.... nade mnou mezi kopci rachotila bouřka a ve vlhkém nočním vzduchu jsem cítil vůni jablečných květů.“ „Mé tělo na mě vřeštělo – každé svalové vlákno, každý nerv, celá má kůže – to všechno se domáhalo toho, abych se pohnul. Ale já jsem své tělo držel – já, má mysl, můj rozum, mé myšlení. Bylo to poprvé v mém životě, co mozek a tělo stály tak ostře proti sobě.“ A teď ... už „nebudeme dělat nic kromě toho, že budeme sedět, přátelsky popíjet, trochu si povídat a hlavně se nestarat o čas. Čas je totiž ten nejlepší přítel, pokud mu člověk slouží, a ten největší nepřítel, pokud se ho snaží předběhnout. Většina lidí žije podle hodin, a to je to nejhorší měřítko. Žít podle slunce, to je něco jiného.“ „Takováto místa tu bývala před dvaceti lety a jsou zde ještě dnes, časy se tu ve skutečnosti nezměnily. Uvědomil jsem si, že nezávisle na tom, co se přihodilo mimo tento svět, lidé tady žijí tak, jako žili vždycky.“... celý text

Dědictví po panu Šafránkovi 1961, Jaroslav Hašek

Jsou témata, která jsou věčná :-) ... a panu Haškovi jeho vlastní život poskytl spoustu námětů ... bohém se slabostí pro alkohol, tulák, anarchista (však za to byl i ve vězení), taky narukoval na frontu, byl zajat, vstoupil do čs. legií ... no uznejte, že pan Hašek měl z čeho čerpat :-). Základem jeho příběhů - povídek je satira a ironie, ... pomocí přehánění a zveličování ukazuje na lidské slabosti - jako jsou samolibost, přetvářka nebo třeba pomluvy ... všichni je známe, určitě jsme se s nimi už setkali ... v tom se náš život, od dob c.k. zase tak moc nezměnil :-) ... no a pan Hašek nám ukazuje, že když se jim zasmějeme, život bude příjemnější ... dříve ... stejně jako dnes :-).... celý text

Včely 2015, Laline Paullo

Od prvních řádků tohoto příběhu jste v očekávání ... zlověstného tajemství, které ukrývá jisté včelí společenství jednoho úlu u jednoho sadu. Před očima se Vám začne odvíjet příběh ... jste vtaženi dovnitř, do úlu a zapojeni do věčných, hodně niterných a taky hodně smyslných včelích rituálů ... přitom cítíte, spolu s včelami, v zádech blížící se katastrofu, ... a Vy, na rozdíl od obyvatelek úlu tušíte, že se jedná o rozsáhlou ekologickou katastrofu ... a tak začínáte mít dost špatné svědomí,prostě čistě jako člen společenství lidí, společenství odpovědného za to, co se tam venku děje a čemu včely musí čelit. Příběhem Vás provází Flora 717, narozená do nejspodnější společenské vrstvy, přinucená porušit ten nejposvátnější zákon, přinucená tváří v tvář zoufalému boji o přežití změnit svůj osud a tak i osud svého světa, přemožená svými instinkty – láskou ... stejně tak spalující jako zakázanou... „Matně vnímala energii dalších bytostí kolem sebe a uklidňující, neměnný rytmus v podlaze plástu pulzujícího pod jejíma nohama. Prostupoval jí celým tělem až do hlavy. .. Flora se jím nechala vést ...“ Máte tak před sebou příběh, který se moc pěkně čte ... střídá se zde napětí s poetikou včelích rituálů ... a příběh tak příjemně plyne ... a přesto jsem při hodnocení váhala mezi 3 a 4* ... je to čistě subjektivní záležitost, důvodem je, že tahle kniha měla u mě tak trochu smůlu, že se mi dostala do rukou až po přečtení Werberových Mravenců a já se neubránila srovnání, které je hodně subjektivní a založené vlastně na jedné jediné premise –Paullová se ve svém přiběhu na rozdíl od Werbera nevyhnula určité antropomorfizaci včelího společenství ... jejich způsoby chování prostě nesou lidskou stopu, znaky lidské a nám tak hodně blízké, proto se tenhle příběh asi tak pěkně čte (zvlášť v těch smyslně poetických pasážích :-)), pan Werber je ve svém příběhu víc naturalistický, mravenčí společenství je prostě mravenčí společenství a popis jejich rituálů vychází z této perspektivy ... a mně to natolik okouzlilo a zaujalo, že mně způsob popisu včelích rituálů z pera paní Paullové prostě tolik neoslovil ... na druhou stranu, bylo to rozhodnutí autorky, je to její fantazie, její příběh a vy máte možnost rozhodnout se, přijmout ho tak, jak Vám ho autorka představuje, nebo ne, a pak ho nečíst :-) ... a to by byla vážně škoda ... já se rozhodla přijmout příběh tak, jak je ... a nechat se provést včelími chodbičkami a životy jeho obyvatelek :-) ... a proto jsem se nakonec přiklonila k vyššímu hodnocení :-). „Lesem se linula vůně nového Vzývání, vůně divoké, tmavé a mladé Královny, silné a plodné. Listí se chvělo radostným voláním sester a květy vydávaly svůj nektar...“... celý text

Vybrané články k ontologii a epistemologii 2006, Willard V. O. Quine

Určité pochybnosti o možnosti poznání (čehokoliv), má asi občas každý z nás :-), v této publikaci Quine poukazuje na to, že filozofické ani vědecké teorie tak úplně nereprezentují nějakou „pravou podstatu jsoucna“, ale spíš, že se dá hovořit jen o určitých „obrazech“, kterými nám náš vhled do tohoto jsoucna mohou usnadnit. Quine nám představuje svůj naturalistický pohled, který nám říká, že není žádný zvláštní důvod domnívat se, že příroda dala člověku do vínku nějakou „mimořádnou epistemickou kapacitu“, jinak řečeno, že jsme nějak uzpůsobení k vytváření pravdivých teorií o čemkoli. Stejně jako šimpanzi (určitě se shodneme na tom, že většina různých teorií, nápadů a pojetí je mimo jejich dosah :-)), jsme i my, lidé, kognitivně omezeni (např. naše pojetí vesmíru by se mohlo zdát omezené jiným „více vyvinutým“ tvorům ve vesmíru). Ovšem na druhou stranu někteří vědci (dost často to jsou fyzici) nám říkají, že právě fyzika postačuje k vysvětlení „všeho co se děje, když člověk svůj svět poznává“ a pak taky, že jsme „na pokraji finální teorie všeho“ – což by tedy spíš svědčilo o tom, že pro nás, lidi, kognitivní omezení neplatí ... a pak si vyberte :-). Quine je tedy zastánce názoru, že lidské tělo i okolní svět jsou stvořeny přírodou, a tím je dáno i naprosté ovládání (determinace) lidského jednání přírodou a pak i filozofie by měla být součástí vědy: „Mám za to, že poznání, mysl a význam jsou součástí téhož světa, se kterým mají co do činění a mají být studovány ve stejném empirickém duchu, jakým jsou prodchnuty přírodní vědy. Pro žádnou filosofii, která by tomu předcházela, tu není místo.“, odmítá tedy něco jako „vnitřní svět“, neexistuje nic jako vnitřek světa, filozofování není možné nikde jinde než ve „vnějším světě“, takže tedy považuje stávající způsob formulace metafyzických otázek tímto způsobem za chybný. Pro zájemce o epistemologii, ontologii, skeptické teorie ... se bude jednat o zajímavé čtení.... celý text

Fantastická zvířata a kde je najít: Původní scénář 2017, J. K. Rowling (p)

Paní Rowlingová nám ukazuje, že její kouzelnický svět má netušené rozměry, rozpíná se jako sám vesmír a přesto zůstává stále originální a jedinečný ... její fantazie, zdá se, se ságou o Harrym nevyčerpala ... přiznávám, že mě newyorský kouzelný svět zaujal, moc se mi líbilo, že ho paní Rowlingová vystavěla jinak, nesklouzla k tomu, aby prostě navázala, nebo předešla příběhu o Harrym, k vystavění "nového světa" - tam za oceánem ji stačil základní stavební kámen - existuje paralelní kouzelnický svět - fantazie paní Rowlingové opět zapracovala a my, čtenáři, a posléze i diváci nového filmu, k němuž vznikl tento scénář, máme tak možnost seznámit se s "novými tvářemi" - s tím, jak žijí kouzelníci za oceánem a objevit i spoustu "nových" zajímavých tvorů a mezi nimi ... fantastická zvířata :-). K základnímu kameni pak paní Rowlingová přidala ještě jeden spojovací článek ... kouzelnický svět opět čelí hrozbě v podobě odhalení tohoto světa námi - nečary :-) (mimochodem nový - zámořský - název pro mudly se mi vážně líbí :-) ... aby tak "vyčarovala" nový, neotřelý ... a za sebe hodnotím jako přitažlivý ... příběh. Shrnuto ... děkuji Vám, paní Rowlingová, za tuhle možnost - vrátit se do magického světa čar a kouzel :-).... celý text

Nahý jsem přišel na svět 1985, David Weiss

„Upoutaly ho tváře. Uvědomoval si, že ... v nich odhalil temnotu, která padla na svět. ... Rembrandt, zdeptaný člověk, svýma rukama, svou imaginací a vizí vytvořil nesmrtelný svět – i když kolem něho a v něm všechno umíralo, i když ho tento svět ponižoval ... nepřestával malovat, ne aby se mstil, dokonce ani ne proto, aby se vyjádřil, ale protože pro něho nic jiného neexistovalo.“ Možná se divíte, proč je tu řeč o Rembrandtovi, když před sebou máte knihu o Augustu Rodinovi ... kdo četl, tak ví :-) ... a pro ostatní? ... v téhle knize se na svět díváte Rodinovýma očima, je to skoro jakoby jste kráčeli vedle něho a vnímali ... bolest, touhu, pocity beznaděje, nepochopení, ... nakonec i slávy ... vnímáte jeho umanutost, píli, s kterou rozvíjí svůj talent, který většina nechápala, a nebo se ani nesnažila pochopit ... díváte se do jeho nitra, a vnímáte jeho hodně zvláštní povahu, vidíte člověka dost konfliktního, který se snaží být nezávislý – na všem, člověka, který nesnáší jakákoliv omezení – nejen v práci, ale i v soukromí – a tak vidíte člověka, který je vám svým chováním ke svým blízkým dost nesympatický, člověka, který je docela nesnesitelně arogantní a přitom ... geniální: „Byl jako člověk bezmála svým uměním zrazený, stojící na pokraji smrti a vykoupený v posledním okamžiku. Jako kdyby prošel dalekou, dlouhou cestou. Život je třeba modelovat, ... život se musí tvořit ... a tak skicoval, dělal předlohy a sochal, jako ten, kterého vysvobodili z vězení ... do pohybu a výrazu postav vkládal sebe.“ Dlouhá a trnitá je cesta za slávou a jen málokdo se odváží se na ni pustit :-) ... máte před sebou krásně napsaný příběh, který Vás zavede do Paříže plné umění ... do Paříze impresionistické ... jak budete provázet Rodina na jeho cestě a potulovat se Pařížskými uličkami, setkáte se s Monetem, Degasem, Renoirem, Manetem, Cezánem ... a dalšími pařížskými umělci, budete svědky „zděšení“ z otevřené nahoty :-), které vyvolala Manetova Snidaně v trávě, budete svědky prvních „nezávislých“ pokusů o malbu v přírodě, které se pokoušely zachytit atmosféru dané chvíle, ... okamžiky duševního rozpoložení ... a samozřejmě ... Rodinovy pokusy o nové „moderní“ pojetí sochařství ... s Rodinem budete taky moci odjet do Itálie a „studovat“ Michelangelovu tvorbu ... proto, aby se Vám před vnitřním zrakem „zjevila“ postava ...naprosto realistické lidské tělo v pohybu a zároveň vyjadřující stav mysli ... uvidíte Rodinovýma očima ... očima, které mají cit pro krásu, ale i pro ošklivost ... v té nejrealističtější podobě :-).... celý text

Dekameron 2000 aneb Láska v Praze 1990, Vladimír Páral

Tak jestli je tato kniha zprávou o stavu sexuálního chování současných Čechů (resp. mluvíme o 90-tý letech) a o jejich milostných problémech ... tak to, jak se říká, potěš pánbůh :-) ... ve sto povídkách se vám před očima promíchá šedivý svět pozdního socialismu (se svými neumytými okny v hotelu, šedivými záclonami, neochotným personálem a párky s horčicí podávanými na konferenci :-)) s šedivými životy jeho obyvatel ... stereotyp, jednotvárnost, rutinní všednodenní kolotoč – a z toho vykukuje občasná snaha některých z hrdinů, vymanit se z téhle ubíjející jednotvárnosti, zahlédnete milenecké páry podnikající chabý pokus o únik ze zaběhnutých pravidel a plíživě pronikající nudu, která zahubí každý další pokus :-) ... a jaké je hlavní spojovací téma těchto příběhů? ... lidská individualita kontra životní stereotyp ... tak bylo to docela zajímavé čtení ... to zas ano ... styl psaní pana Párala mi docela sedí, není mi nijak nepříjemný, naopak, ovšem v téhle knize jsme se asi trochu míjeli :-) ... já bytostný optimista a asi trochu hyperaktivní člověk, většinou v dobré náladě ... tak mně to nějak neoslovilo ... vnímala jsem v psaní určitou strohost a ta mi třeba v sci-fi Země žen naprosto sedla a vyhovovala, jenže u téhle knížky to nějak nebylo ono ... když si v názvu přečtete slovo Dekameron ... možná by nejeden čtenář (a já mezi nimi) čekal přeci jen trochu víc emotivní živoucí příběhy ... u čtení těchto příběhů jsem se pobavila i usmívala, ale byl to úsměv spíš takový shovívavý „nojo je tohle vůbec možný“, „no to nemyslí vážně“ nebo „nojo, asi to tak bylo“ a taky „jo, jo, to vystihl přesně“ apod. ... ano tyhle příběhy pobaví, ukazuji /stejně jako Dekameron/ beze studu, jaký život opravdu je, nemoralizují, v tom si jsou podobné, a to se mi na nich líbilo, jen ty emoce u mě nějak víc vzbuzuje Dekameron :-).... celý text

Silo 2014, Hugh Howey

„Tehdy mu ten zatuchlý betonový válec s patry a patry bytů, dílen, hydroponických zahrad a čističek plných změti trubek připadal jako rozlehlý vesmír, obrovský prostor, který člověk nikdy nedokáže celý prozkoumat, labyrint, ve kterém se on nebo jeho kamarádi mohou ztratit navždy.“ Na počátku příběhu je to většinou vždy stejné – země už nikdy nebude taková, jako dřív, je zamořená jedy a poslední zbytky lidstva se usilovně snaží přežít – vítejte v postapokalyptickém světě, pro čtenáře, kteří mají už nějakou tu postapo za sebou (taky jsem jich už pár přečetla) ... celkem obvyklý úvod ... pak už to ale je na autorovi a jeho příběhu, aby zaujal ... a na čtenáři, aby si v něm našel „to své“, svá očekávání :-) ... Tak k příběhu ... lidé jsou pěkně „nacpaní“ v ohromném tubusu pod zemí, cesta ven z něj je nemožná, ... a jak se dozvíte, žijí tam už po vícero generací ... dostáváme se tak k jádru, k autorově fantazii a představě o tom, jak to s lidmi, nestvořenými k životu v klaustrofobních podmínkách pod zemí, může vypadat ... a jde o to, jestli se naše představy (nás, čtenářů) potkají s těmi autorovými ... příběh je celkem mnohovrstevný, slibující, že by si v něm každý mohl najít „to své“ – od vzpoury, utajování informací, pátrání po pravdě (která nakonec může být ještě děsivější, než si dokážete představit), ... až po různá tabu a zakázané (škodlivé?) myšlenky ... nahlížíme do temné budoucnosti lidstva? I já si v tomto příběhu něm našla „to své“ :-), co mně zaujalo (pro mě je asi nejzajímavější a jádro tohoto příběhu – otázka, na kterou se těžko hledá odpověď (a možná ji ani nelze najít) ... a která bude aktuální včera, dnes i zítra ... co si počít s informacemi ...je to otázka vpravdě filozofická – je třeba sdělovat všechny informace všem? ... a není to otázka, zda mají všichni právo na informace, ale spíš otázka, resp. to co mně zajímá je, co přinese takové poznání (všech všeho?) ... a samozřejmě s tím spojená otázka oprávnění – kdo by měl takovou „moc“? „právo“? „svědomí“? rozhodnout ... co komu náleží? ... ... přesto, pokud mám hodnotit jako celek (a nemůžu se ubránit srovnání s jinými příběhy, které jsem už četla), ... tak tento příběh nevyznívá úplně nejlépe ... mám ráda, když, kromě spousty „zajímavých myšlenek“ příběh působí taky na moje emoce, když příběh s hrdiny „prožívám“ .... a to se v tomto případě nestalo, ... i přes nespornou zajímavost myšlenek, jsem s hrdiny nebyla „uvnitř“ příběhu, ... spíš je sledovala z povzdálí (trochu jako literaturu faktu) ... proto jsem váhala mezi 3 a 4*, ... a nakonec se přiklonila k nižšímu hodnocení ...... celý text

Jak udělat něco slovy 2000, John Langshaw Austin

Od Austina přišel první zásadní podnět k rozvoji teorie mluvních aktů. V těchto přednáškách představuje svou teorii, která v úplnosti zachycuje "co člověk dělá, když něco říká". A jak to tedy je? Když něco říkáme, vykonáváme několik různých aktů najednou - tím, že vyslovíme větu, sdělíme adresátovi její obsah, artikulujeme určitý zvukový komplex a taky vyslovíme slova v určité gramatické konstrukci a v neposlední řadě - samozřejmě je užijeme s více méně určitým významem :-) ... a aby toho nebylo málo, měly by také dávat dohromady nějaký smysl :-) ... slibovat, varovat, hrozit, přikazovat, zavazovat k něčemu, atp. ... ... a to samozřejmě není vše, co se v těchto přednáškách dozvíte, je to záležitost mnohem složitější :-) ... pro lingvisty, je to studijní materiál, pro zájemce o to, proč a jak spolu komunikujeme, to je rozhodně také zajímavé čtení :-).... celý text

Úvod do studia člověka a civilisace 1897, Edward Burnett Tylor

Lidé ve všech kulturách se vyvíjejí přibližně stejně a náboženství se vyvíjí společně s nimi (jeho původ je ve všech kulturách stejný - vždycky ho najdeme v animismu: všeobecně rozšířené víře v samostatnou duši). Důvod je podle Tylora v tom, že lidstvo má společnou psychickou jednotu - principy racionálního myšlení jsou základem lidského chování v moderních i primitivních společnostech (způsob lidského myšlení máme shodný - primitivní i vyspělé společnosti - jediné v čem se lišíme je stupeň poznání). Tylorova teorie byla pro své zobecňování s vlnou relativismu odmítnuta - hlavní námitkou bylo, že kultuře je třeba porozumět především v jejich vlastních termínech (těch relativních, které jsou jedinečné právě pro tu konkrétní kulturu), ne pouze v těch obecných, společných pro všechny kultury.... celý text

Vosí továrna 1998, Iain Banks

Izolovaný ostrůvek ... jako oáza soukromí, izolace od světa ... kde ovšem nic není normální ... o normálnosti se nedá uvažovat snad ani u jedné z postav příběhu ... prostě, jinak řečeno, seznámíte se tu s jednou mimořádně morbidně ujetou rodinou ... ... nejdřív jsem se sama sebe ptala, proč „tohle“ vlastně čtu? ... to co mě na tomto příběhu, už od prvních řádků, zaujalo ... byl zvláštní rozpor v chování – všech – v téhle rodině, se kterou se na ostrově seznámíte, snad nebyla výjimka, ...rozpor mezi nespornou inteligencí, kterou bohužel (u všech) přebíjí až patologicky zvláštní chování ... a Frank tomu všemu „kraluje“ ... mladík, který je schopný vytvářet komplikovaná technická zařízení, debatovat (a celkem věcně) o současných problémech, na které má svůj vyhraněný (ale vlastně ani ne nijak zvlášť) názor, ... se Vám před očima změní ve vyšinuté „dítě“, stavící si na pobřeží přehrady, bunkry, totemy, pohybující se ve svém vlastním, fantazijním světě, který je řízen „vlastními zákonitostmi“ (podřízen vosí továrně), ... je to morbidní svět, který se Vám před očima otevře, svět, ve kterém se neprojevuje za žádných okolností lítost, kde Frank je „vládce ostrova“ vytvářející si svoje vlastní normy , kde je jen na něm, jestli je bude dodržovat a nebo porušovat, ... je to svět, ve kterém je vše podřízeno smrti a násilí ... ... a tak se rázem ocitnete v šokujícím příběhu dítěte, které si logicky bez mrknutí oka a pocitů viny ... ospravedlnilo a vykonalo ...vraždy ... v příběhu dítěte, které nepoznalo matku, ... které se krutě a bez lítosti mstí za svůj handicap .... které si k tomu účelu svůj ostrov „přetvořilo“ v jednu velkou „válečnou zónu“ – svůj mikrosvět, ve kterém se cítí bezpečně ... aby jste na konci zjistili, že vše je až k neuvěření ještě šíleněji a morbidněji ... jinak ...... celý text

Svítání 2009, Robert Merle

"Zatímco píši tyto řádky, cítím vás za svými zády, spanilá čtenářko, žel dotýkat se vás nemohu." Aj, milý Petře, po tomhle se mi bude vskutku stýskat :-) ... vězte, že jsem Vás velice velmi ráda provázela při Vašich cestách, ať už vojenských, diplomatických nebo milostných :-) ... protože, ty si nikterak nezadaly, co se nebezpečenství a okolostojičností týče s těmi dvěma předchozími :-) ... bylo mi potěšením Vás poznat a nahlédnout do Vašeho předobrého srdce, které bylo vždy na správném místě. "Spanilá čtenářko, někdo mi klade ruku na rámě a do ucha šeptá, ... že podléhám slabosti a tuze vám lichotím. ... Kdyby jedinkráte jediná z mých čtenářek, kdyby mi medle napsala, že se cítí nelibě z přemíry mých přívětivostí, nemohl bych jinak, než v okamžení jim konec učinit. zarmoucen ovšem, že skrze nedůtlivost jediné musím se zříci potěšení, abych vyjadřoval všem vděčnost, ... jež zakouším při myšlence, že jsou na světě, a že dávají našemu šedému žití barvu, teplo i mrazení." ... proboha živého, milé spanilé čtenářky, ať žádnou z vás ani nenapadne, ... tohle Petrovi zatrhnout :-) ... račte mu dovolit, ... aby pokračoval v těchto malých rozhovorech :-), pakli vám nejsou proti mysli ... které z Vás by taky byl proti mysli tento nevinný ... a tak milý ... rozhovor ... působící ... mrazení :-).... celý text

Je těžké být bohem 1973, Arkadij Strugackij

Příběh Vás přivítá v podivném středověkém světě, kde jsou na denním pořádku represe, cílené především na ty, kteří projevili sebemenší inteligenci, nadání či zájem o vědu nebo umění: "Jsi-li chytrý, vzdělaný, pochybuješ, říkáš věci, které nejsou obvyklé, nebo třeba jenom nechlastáš tolik, jak je zvykem — hrozí ti nebezpečí. ... Kdejaký kramář má právo uštvat tě až k smrti. ... Včera v ulici, kde bydlím, udupali starce, protože zjistili, že umí číst a psát." Chvíli Vám bude trvat, než z příběhu pochopíte (pokud jste tedy nečetli anotaci :-)), že nejste na Zemi. A hodně dlouho Vám bude trvat, než pochopíte důvod návštěvy - protože ono vlastně nejde ani o pomoc zdejšímu lidstvu v době krutého středověku, ani o to podívat se do zrcadla na vlastní minulost, ale jde čistě a jen o sociologický experiment: „jak dlouho by našemu člověku na Arkanaru stačilo, aby se stal stejně krutý a agresivní jako místní“? Experiment, kterému jde čistě a jen o to, zkoumat reakce na konfrontaci s primitivním světem. PS: Docela souhlasím s "Eldarem80" ... spíš než sci-fi mi tento příběh sedí taky na fantasy a souhlasím, že ne tak dokonalou, zvlášť pokud srovnáváme se Sapkowským.... celý text

Zlodějka knih 2009, Markus Zusak

Všechny ty momenty hrůzy ... propojené s krátkými okamžiky krásy ... pane Zusaku, tohle se Vám opravdu povedlo, napsal jste zvláštní, osobitý příběh, vyprávěný tou asi jedinou možnou vypravěčkou, nebo si dovedete představit někoho, kdo by takový příběh dokázal vyprávět tak, že Vám z mysli, z duše, vyplouvají emoce a vibrují celým člověkem? Tahle vypravěčka je odhodlaná splnit svůj úděl a přitom nám přiblížit osudy těch, se kterými se potkala, ... je to spíš průvodkyně, nikam nespěchá, je trpělivá, barvitě popisuje a Vy tak máte možnost „prožít si“ celý příběh, a co je nezvláštnější ... je „lidská“, ... ne jinak, je plná „lidskosti“: „Nikdy nezapomenu na první den v Osvětimi ... Některé jsem zachytila na půl cesty ... Držím tě, říkala jsem si, když jsem jejich duše nadlehčovala ve vzduchu, zatímco zbytek jejich bytosti – jejich fyzické schránky – se řítil k zemi.“ ... je zvláštní zjistit, že se snaží lidi pochopit: „Jak vůbec dokázala jít? Jak to, že se dokázala hýbat? Tohle prostě nikdy nepochopím – čeho jsou lidé schopni.“ ... a taky: „Ukázala zas jednou i mně, že z jedné příležitosti se přímo rodí další, stejně jako se z risku rodí větší risk, ze života více života a ze smrti více smrti.“ ... Samotným příběhem nás pak provází knihy, hrají důležitou roli, každý název kapitoly odkazuje k některé z těch, co Liesel ukradla, kterými byla obdarována, nebo které našla, ... tu první Liesel zvedla ze země, když vypadla mladému hrobařovi, tu druhou, zachránila před upálením nacisty, ... pak tu máme přízračný Mein Kampf, ... mrazí Vás, cítíte až odpor, nebo děs, že právě z jeho stránek, přetřením na bílo, vznikne kniha pro Liesel, kniha, ve které vypráví, ... vytváří svůj příběh, ... a nesmí chybět ani kniha darovaná, která Liesel přináší okamžiky pociťované krásy, z psaného slova, kniha darovaná, vrácená a posléze zpět ukradená, kniha jako symbol: „Všude samé knihy! Jedna každá stěna byla vybavená přeplněnými, a přesto netknutými policemi. Na hřbetech černých, rudých, šedých knih, knih všech barev byly nápisy všemožných stylů i velikostí. Byla to jedna z nejkrásnějších věcí, jaké Liesel Memingerová v životě viděla.“ ... a tak dál skrz další knihy vytvořené, darované, ukradené ... se příběh uzavírá ... a pak už zbývá jen „uklidit“ ... s očima plnýma slz vnímáte Smrt: „Když se začalo s úklidem, na její knížku párkrát někdo šlápl, a přestože příkaz zněl odklízet jen kusy betonu, skončil na korbě náklaďáku i tenhle její největší poklad. V tu chvíli jsem musela jednat. Vyšplhala jsem se nahoru a vzala ji do ruky, aniž bych tušila, že během příštích let ji na svých cestách budu číst stokrát po sobě a pak znovu, znovu uvidím místa, kde se naše cesty proťaly, a budu žasnout nad tím, co ta dívka viděla a jak přežila.“... celý text

Do tmy 2015, Anna Bolavá (p)

Zajímavý příběh o posedlosti ... vedoucí až k (nebo spíš za) hranici sebedestrukce. A víte, co je na tom příběhu nejzajímavější? ... že se to vlastně moc hezky čte ... vyprávění příjemně plyne, sledujete Annu od rána do večera, od večera do rána, jste jí neustále „za zády“,´„posloucháte“ její vnitřní hlas a přitom Vás jednotlivými kapitolami spolu s ní provázejí všemožné léčivé „plevele“ :-) ... vše, co je škoda nechat na stromech, na trávnících, na krajích polí, na březích potoků, na hřišti, podél hřbitova, v lese, v sadě ... vše, co se dá posbírat a odvést do výkupu ... z vyprávění cítíte vášeň, je ovšem smutné, že ji Anna nepociťuje k lidem, že jediný zdroj takových citů se suší na novinových listech u ní na půdě. Je to vlastně smutné vyprávění o promrhaném životě? Jenže tak to Anna necítí (a vlastně ani Vy), vyprávění nevyznívá smutně, spíš nevím ... rezignovaně? ... nebo jako konstatování? ... toho, co je dané, co vždycky tak bylo, a není třeba o tom nijak zvlášť rozumovat, pouze přijmout ... vlastně si vůbec nejste jistí, co Anna cítí ... celý svůj život, veškeré své každodenní počínání, všechnu sílu a energii, kterou má (a vzhledem k její nemoci tušíte, že jí není zrovna moc) podřídila jedinému cíli ... nasbírat co nejvíc ... jenže proč? Anna je hodně zvláštní člověk ... je záhadná a tím i zajímavá, ... a přitom ... neuchopitelná, nepochopitelná, ... a asi i nepochopená ... „Pod korunami stromů se to ještě těžko pozná, ale na dvoře už vidím oblohu na některých místech prosvítat. Nebude to dlouho trvat a začnou se otevírat květy divizen. Chci to vidět. Sednu si na zahradě přímo k nim a tentokrát to nepropásnu. Párkrát za život jsem tohle zkoušela, ale málokdy se to povedlo. Vždycky už bylo pozdě. ... Až dnes je ten pravý den. K tomuhle momentu se musí dospět. Duševně dozrát a dostárnout. Divizny se zkrátka otvírají jen před vyvolenou duší. Dělají to sice každý den, ale zpozorovat se nenechají. Je to záhadný proces, nepatrná chvilka. Dnes ráno by to mohlo vyjít. ... Nebudu spěchat a nepřijdu ani příliš pozdě. Jakmile si s prvními denním světlem člověk rozezná čáry na rukou, je konec, hotovo, rozevřeno. Je třeba přijít o moment dřív. Přesně teď.“ PS: za chvíli pokvete bez, vyrábím z něj šťávu, ale nebojte se nepůjdu na něj s nůší ... jen s malým košíkem ... nechám i pro ostatní :-)... celý text

Fatu-Hiva 1981, Thor Heyerdahl

„Pokrok je schopnost člověka komplikovat jednoduché.“ Navázala bych na kratičkou anotaci k téhle knížce ... Fatu-Hiva nabízí život jen z darů přírody ... a tahle knížka nabízí vyprávění ... o ztraceném ráji ... o hledání sebe sama a taky toho druhého :-) ... o odchodu z civilizace .... o návratu do doby kamenné :-), k životu bez vymožeností techniky a taky bez léků (v podobě pilulek, kterými nás zásobuje náš farmaceutický průmysl :-) ... nabízí vyprávění o životě v souladu s domorodci ... tedy o životě v chatrči z bambusu a palmových listů ... o křišťálově čisté vodě, stíněné palmami a tropickou vegetací ... ale hlavně, o životě ve kterém nejste svázáni konvencemi ... tedy ani časem, kdy Vás neustále nepohání hodinky nemilosrdně odměřující každou minutu a pobízející Vás k další a další aktivitě, v rámci civilizačního "maratonu" :-) ... ... místy je to i smutné vyprávění ... o "vývoji" naší západní civilizace a o chování bílého člověka k domorodým kulturám a jeho vlivu na ně ... a o té "nejzhoubnější" nákaze, kterou jsme na ostrovy zavlekli ... touze ... po věcech, které ve skutečnosti nepotřebujeme, a nutnosti pracovat, abychom si na ně vydělali ... a taky jsme s sebou "přinesli" naši věčnou nespokojenost, pak upínání se k budoucnosti, a taky pohrdání časem prověřenými zkušenostmi ... "Předtím tu stály vzdušné bambusové domečky se střechou z palmového listí, která nepropouští vodu a tlumí zvuk tropického deště, teď se každý snažil postavit si obludu pokrytou plechem, v níž se mohl k mdlobám udusit. Dříve místní umírali stářím, případně pod palicí nepřítele, ale přežívali bez vážnějších nemocí či zubních kazů, nyní obyvatelstvo zdecimoval a nadále bičuje mor, chřipka, elefantiáza a lepra. V lepším případě jsou ostrované jen závislí na cukru, mouce, rýži a alkoholu, a to nejen fyzicky, ale hlavně materiálně, jako na drahém dováženém zboží."... celý text

Metro 2035 2016, Dmitry Glukhovsky

„dějiny píšou vítězové, ale tady je neměl kdo psát – a brzy je nebude mít ani kdo číst ... i éteru se zmocnila prázdnota. Nekonečné prázdno ...“ ... tomu je možné říkat čistá beznaděj ... stav, ve kterém se nachází Arťom na začátku poslední části přiběhu, který by si nikdo nepřál prožít ... „ a našly se i stanice, kde panovala neprostupná tma, jako v tunelech, pokud tam někdo přinesl světlo v kapse, mohl z nicoty vylovit kousky reality – podlahu, strop, mramorový sloup, ...“ ... v Metru ale najdete i takové, kteří jsou přesvědčeni, že všude, kde žijí lidé, je třeba zaznamenat historii ... a tak se opět setkáte taky s Homérem, který je přesvědčený, že „suchá fakta se zapomínají, a proto, aby si to lidi zapamatovali, potřebujou živou historii“ ... ... vítejte zpět v Moskevském metru ... kde rozklad společnosti uzavřené už hodně dlouho pod zemí nedokáže už nic zastavit ... ani zjevná pravda? ... nebo jen naděje? ..., možnost vylézt té díry, ... nic už nemůže přesvědčit ... a tak hluboko v podzemí se dál všichni upínají tvrdošíjně k životu a přitom jen volí pomalé „čekání na smrt“ ... Pan Glukhovsky se do nás, lidí, opravdu docela tvrdě„obul“ ... přežít tam dole znamená ... zjednodušit ... VŠE ... jídlo, životní prostor ... ale taky uvažování ... výběr slov ...vystačíte si jen jednoduchými zkratkovitými slovními spojeními ... „Musím jim to všem povědět. Suchojovi. Všem. Našim. Zítra. Klidně.“ ... nic víc není třeba ... říkat, ... myslet, ... uvažovat ... ... a pak, při putování Metrem není největším nebezpečím a hrozbou tma, nedostatek jídla, příšery, démoni, ani krysy a jiná havěť ... ale jsou to především lidé, ... s jejich potřebou vytvářet společenství a frakce ... spiknutí, konspirace ...pak si nemůžete už být jistí ničím a hlavně nikým ... můžete jen fandit Arťomovi ... a věřit, že se nevzdá ... lidskosti ... a hlavně naděje :-) ... máte před sebou příběh s ponurou, těžkou, dusivou atmosférou tunelů, ve kterých Vás na každém kroku muže potkat smrt, a kde jediný způsob jak přežít znamená ... moc nepřemýšlet ... a pokud možno rychle reagovat ... na změť událostí ... které se metrem řítí rychlostí projíždějící vlakové soupravy :-) ... za mě důstojné ukončení série, ... autor si (jak výstižně píše SONP) ... prostě vyřídí "účty" se všemi těmi frakcemi, společenskými a politickými uskupeními, která jsme si my, lidé, navymýšleli a snažili se realizovat ... a ponechá nám (lidstvu ... a samozřejmě Arťomovi :-) ... naději :-).... celý text

Vnitřní světlo 1993, Arthur Machen

„Ulice byla špatně osvětlena ... Divil jsem se zvláštnímu klidu a temnu tady, když to musilo přece být blízko nějaké hlučné hlavní tepny londýnského života, ... za velkými vraty pevně uzavřenými a zamčenými bylo docela temno a pusto. Pak přišel ohromný průmyslový závod; a u cesty ohyzdná holá zeď ... a na vteřinu tím oknem uviděl jícen pekla,“ Všechno je podivnější ... víc, než si dokážete představit :-) ... připravte se na magické popisy ... na to, jak pradávné síly zla vyplouvají na povrch ... a s nimi skrytá tajemství ... a všechno se to „hrne“ současným světem :-) ... taky si opravdu hodně užijete popisu prostředí, ve kterém se příběhy odehrávají ... a nejsou to opravdu žádné akčními thrillery ... co se týče akce, máte spíš pocit, jako by se vlastně ani nic nedělo ... a přeci se děje ... před Vámi se otevírá mystická atmosféra, kterou opravdu vnímáte ... v ulicích Londýna pak potkáte dva svérázné gentlemany ... tito pánové Vás provedou vážně až poetickým :-) příběhem plným symbolů, které ale každý vnímá úplně, ale úplně, jinak (trochu mi to připomnělo pány Jackyla a Hyda :-)) ... zde stojí proti sobě ... rozumové zdůvodnění událostí a jejich pocitové chápání ... „Je dost zvláštní to, co jsem spatřil; někdo se loudá klidnou, střízlivou, všední londýnskou ulicí, ulicí s šedými domy a holými stěnami a tady jako by se na okamžik odhalil závoj, a kouř z pekla vystupuje mezi dlaždicemi, půda se do ruda rozžhavuje pod jeho nohama a jakoby slyšel syčení pekelného kotle. Muž, prchající v šíleném strachu o svůj život a zuřivá nenávist je mu v patách s nožem již vytaženým; tady je skutečně hrůza; ale co je to vše proti tomu, co jste mi řekl? Povídám vám, Fillippsi, vidím, jak se spiknutí zaplétá; naše kroky bude ode dneška sledovat tajemství a nejvšednější příhody budou plny významu. ... Náhoda nám vložila do ruky nit, řekněme, že zamotanou; bude naším úkolem sledovat ji.... Jinak nevidím důvodu, proč by měl být některý z nás znepokojován. ... Já osobně budu spát klidně a půjdu po své práci s pocitem jistoty a pevnou spolehlivostí v přirozený pořádek věcí.“ Nemůžu si odpustit ještě ukázku „popisné poetiky příběhu“ :-) „Prošli tmavou ulicí a zamířili do něčeho, co vypadalo jako úzký průchod železem pobitými otevřenými vraty. Průchod byl vydlážděn dlaždicemi a vyzdoben pěknými keři v kořenáčích po obou stranách a stín vysokých zdí tu tvořil chládek, který byl velmi příjemný po horkém vzduchu na slunné ulici. Průchod ústil na malé náměstí, rozkošné místečko, kousek Francie, přesazený do srdce Londýna. Vysoké zdi čněly po obou stranách, pokryté lesklými popínavými rostlinami, květinové záhony s řeřichami, měsíčky a voňavou rezedou zářily barvami, a uprostřed náměstí vysílala fontána skrytá v zeleni chladnou sprchu ustavičně padající do bazénu pod ní. Židle a stoly byly rozestaveny v pohodlných vzdálenostech, a na druhém konci dvora byly dokořán otevřeny široké dveře; za nimi byla dlouhá, temná místnost a vřava provozu tu zněla jako vzdálený šepot.“... celý text

Ovace nevlídnosti 2012, Sylva Lauerová

Paní Lauerová je opravdu zvláštní umělecká duše, nepíšu spisovatelka, nebo básnířka, protože na mě působí spíš jako osoba se zvláštně citlivou duší, která tak, jak proplouvá svým životem, občas zaznamenává ...volně se řadící asociace bloudící její myslí ... a podle momentálního "rozložení sil" z toho pak vznikne buď příběh (a většinou dost eroticky laděný), nebo básnická sbírka (ve které opět většinou erotika má také své místo :-) ... mně to u paní Lauerové sedí, ... tak nějak to k ní patří, je to prostě její způsob vyjádření (ne ve všech jejich knihách ho ovšem hodnotím pozitivně, neznamená, že vše, co napsala se mi líbí, existuje i taková, jejíž "imaginace" si paní Sylva ... měla nechat pro sebe :-)) ... ale jak jsem napsala, tento způsob vyjádření u ní najdete prostě všude, prolíná se její tvorbou ... ... tahle sbírka je ale trochu jiná ... jde opět hodně hluboko ... hledá bolesti lidské duše, proto, ... aby jí pak podala lék ... v podobě krásy okamžiku :-) ... přesně, jak se píše v anotaci ... je to způsob, jak se paní Sylva dívá na svět ... a nabízí nám tak způsob, jak se oprostit od problémů ... v okamžiku poznání ... zahlédnout ... třeba právě krásu všedního dne ... nebo noci :-) "noční četba je toužení v příbězích slavných knih v němž scházíme se všichni a přesto každý sám v hodinách večerních ..."... celý text