alef přečtené 1279

Sekáč 1996, Terry Pratchett

„víte, život je zvyk, kterého se člověk velice těžko zbavuje“ Takže, jestlipak víte, co se může stát, když se začne Azrael, jehož myšlenky, kdyby existovaly v reálném vesmíru, daly by se rozměry udávat jen s pomocí rychlosti světla, nudit? A navíc, když zrovna v ten samý čas, exaktně řečeno, kdy se budoucnost přelévá do minulosti zrníčky „teď“ (jsou to přesně ty vteřiny, které v nekonečném běhu mění bude v bylo a najdete je u SMRŤE, ve všech těch hodinách a hodinkách, které tam pro nás všechny obhospodařuje), takže, zrovna v ten samý čask, kdy auditoři, kteří pečlivě dohlížejí na to, aby vesmír byl patřičně oddělen od času, objeví mezi myriádami světů ten plochý a na něm OSOBNOST, která se tam zničehonic objevila a auditorům způsobuje vrásky na čele, pardon, pardon, naši auditoři samozřejmě žádné čelo nemají, oni nemají ani žádnou osobnost, protože moc dobře vědí, jak je to nebezpečné, takže tam, kde byste hledali čelo a za ním myšlenky (nějak to prostě normální lidskou řečí popsat musíte, i když víte, že to vlastně není možné), takže, tam někde se objevila určitá zachycená nepravidelnost, a samozřejmě, je známo, že tam, kde dochází k podobným výkyvům, tak přesně tam se objevuje osobnost ... tedy „on“ ... někdo, kdo o sobě může tvrdit ... „já“ ... a to je vždycky velký problém. Že vy taky používáte zájmeno „já“ nebo „můj“? Nevyvíjíte se takhle náhodou v osobnost, že ne? To byste pak totiž mohli mít s auditory pěkné opletačky, podobné jako je má zrovna teď SMRŤ. Že by to byl nějaký žert? ... na to má SMRŤ jednoduchou odpověď: "MÁM DOJEM, ŽE SMYSLEM PRO HUMOR JSEM SE PRÁVĚ NEPROSLAVIL." Jenže Albert je z toho celý vedle: „ ...vy přece nemůžete umřít, protože jste Smrť, musel byste navštívit sám sebe, vždyť by to bylo jako s tím hadem, který si požírá svůj vlastní ocas.“ "JENŽE UŽ JE TO TAK", milý Alberte, když si Azrael něco „umane“, a Smrť si nedává pozor a začne používat osobní zájmena, začnou se dít v realitě takové nepravidelnosti, že auditoři nad nimi prostě jen tak nemůžou mávnout rukou, takže teď má i SMRŤ vyměřený svůj vlastní čas a proto se rozhodne velmi rychle: "VIDÍŠ? MÁM SVŮJ VLASTNÍ ČAS!" „A když ho teď máte, co s ním chcete dělat?“ zeptal se Albert. Smrť vysedl na koně. "UTRATÍM HO!" Plop ... byl to zvuk, jaký by vydala první kapka deště, která dopadla do stoleté vrstvy prachu... „Mám takový dojem, jsem si skoro jistý ... podívejte, smrt musí pokračovat, ne? Smrt je něco, co je věčné, nemůže se to přestat dít. Kvůli tomu vlastně existuje život, ne?“ Takže, tomu je samozřejmě potřeba urychleně udělat přítrž, a jak jinak, než pro JEHO vlastní dobro, že ... no a co se týče intelektuálních kvalit, tak od toho tu jsou samo sebou mágové, aby se o to pokusili ... A co z toho všeho plyne? ... tak na to si už musíte přijít sami ... na tuhle dobrodružnou cestu vám přidám jen ještě jeden malý, soukromý, postřeh ... Smrť je mnohem víc lidský, než ta celkem početná skupina lidí, kteří se rozhodli, že ten svůj vyměřený čas ... jen tak promrhají. A jaké z toho plyne ponaučení? ... hlavně si nezapomeňte napsat do diáře ... „znovu se narodit“ :-).... celý text

Noc s Hamletem 2004, Vladimír Holan

„Doba, kdy jsem psal Noc s Hamletem, byla pro mne nejkrutějšími léty mého života“ (Vladimír Holan) ... nejspíš proto je Holanova „báseň noci“ plná abstraktních a meditativních slov ... o konečnosti a taky věčnosti bytí, ... o poezii a údělu básníka, ... o dítěti a dětství, ... o sexu a lásce, ... o samotné existenci ... „Kdysi, kráčeje kvetoucím vřesovištěm, zaslechl jsem dětskou otázku proč? a nemohl jsem odpovědět. A nemohl bych odpovědět po tolika letech ani dnes ...“ ... „Není poznání... Žijeme jen a jen v přeludech. A přece jsme prochvíváni úzkostí, že ani ty nám nezůstanou – nebo že nám zůstanou navždycky.“ ... „Odepsal jsem ji do sněhu pod oknem, aby počkala, až Mozart ještě jednou vyjádří tlukot zamilovaného srdce dvojími houslemi v oktávách ... Odepsala mi: já už jsem dál a dobře vím, že Janáčkovi stačily tympány, aby vyjádřil smyslný život ženy...“ ... „Dobře vám rozumím! řekl jsem Hamletovi... Vždyť jsem kdysi bezděky přerušil v rozhovoru dvojici, která se k němu už nikdy nevrátila.... ... Bez podnětu, bez důvodu, bez důsledků, bez osudu byla tu bytost v nedílné své plnosti ... Žel, už jen spatřena: krása je ztrátou, ledaže opakuje sebe tak dlouho, až také láska ztrátou je...“ „Ovšem, ani nevědomost neznamená štěstí... Ale báseň je dar!"... celý text

Edison 1969, Vítězslav Nezval

„V dobách, kdy mne Praha ještě deprimovala a kdy jsem ... ještě neodhalil její krásy, byla světla pražských mostů, odrážející se ve vodě, prvním signálem magičnosti Prahy. Na procházkách po těchto mostech jsem přišel na myšlenku napsat velkou báseň o člověku, bez něhož by bezpochyby tvář měst byla jiná, chudší, o Edisonovi.“ Vítězslav Nezval A tak ze smutků života, z touhy a radosti, z toulek kolem temné noční Vltavy, ze siluet pražských chrámů a úderů pražských hodin, vznikl Edison a další Nezvalovy Básně noci ... „Naše životy jsou truchlivé jak pláč Jednou k večeru šel z herny mladý hráč venku sněžilo nad monstrancemi barů vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru avšak noc se chvěla jako prérie pod údery hvězdné artilerie ...“ Kdyby do těchto básní, jak sám říká, pustil denní světlo, nikdy by nevznikly, byly to noční stíny, které mu pomáhaly psát: „…láska, stejně jako poezie, potřebuje své světlo, světlo, které se k ní hodí. Kdybych byl ... vsadil začátek Edisona do denního světla, nikdy bych byl nedokončil tuto báseň. Ale takové věci se člověk nedočte v estetikách, takové věci učí básníka život“. Nezval trávil mnoho času se svými přáteli v kavárně Slávii, není pak zas tak těžké uhodnout, proč byl blízký most Legií jeho vděčnou inspirací :-), když pod rouškou surrealismu poznával noční bary i veřejné domy, a stejně jako další umělci té doby, pil absint. Přes most Legií, kde „odrážející se lucerny na mostě jeví se jako pod vodou visící světla“, pak chodil noční Prahou domů ... „Jak vás milovat vy cesty bez cíle vás vy noci trópů sluncem opilé vás vy světla světel vás vy noci hoře vás vy světla utonulá na dně moře vás kdož umírali jste tak vesele budou z vás teď bambusoví andělé ... ... bylo v tom však něco krásného co drtí odvaha a radost z života i smrti ... ... na shledanou hvězdy padající s věží na shledanou stíny v dálce na nábřeží stíny času na nějž není žádný lék sladké stíny snů a vzpomínek stíny modra nebe v očích krásné ženy stíny stínů hvězd v zrcadle vodní pěny stíny citů jež jsou dosud bez jména stíny prchavé jak noční ozvěna ...“ Přečtěte si tuhle báseň, abyste viděli, že třeba i cesta domů z nočního podniku ... může inspirovat :-) ... může dát vzniknout něčemu ... tak krásnému ...... celý text

Proměna a jiné povídky 2009, Franz Kafka

S Franzem Kafkou to je se mnou trochu složité ... asi mu nepřijdu nikdy úplně na chuť ... dokážu (snad alespoň částečně) pochopit jeho způsob vyjádření, dokážu respektovat jeho způsob vyjádření, dokážu možná i částečně obdivovat jeho způsob vyjádření, co ale asi nikdy tak úplně nedokážu, říct, že se mi líbí. Výsledkem mých snah o pochopení Franze Kafky je hodně otázek proč? ... k nim pak několik dílčích odpovědí a nijak zvláštní důvod k další četbě /ale i přesto se o to občas pokouším, každou chvíli na něj někde narazím a pak mi to nedá a zas a znova se pokouším dostat do Kafkova světa/. Kafka prý trpěl trýznivou chronickou nespavostí, pracoval v noci ... jeho způsob, jak bojovat s temnotou /ani ne tak tou vnější, ale spíš vnitřní/ ... bojují s ní jeho hrdinové i sám Kafka. On ... zvláštním, vlastně by se dalo říct jednoduchým a taky dost sugestivním a snovým způsobem psaní (to mě zaujalo a dokážu ho ocenit, možná až obdivovat), jeho hrdinové ... zvláštním způsobem přijetí okolností, osudu, situace (pro mě dost subjektivně iritujícím, který prostě obdivovat nedokážu), oni totiž běh událostí snášejí trpně, až lhostejně ... nijak se nebouří, nepokoušejí se řešit problém (navíc ho často ani neznají a ani se nesnaží ho odhalit), a už vůbec ne vyřešit. Franz Kafka byl bezesporu velmi zvláštní a komplikovaná osoba, pochopení jeho způsobu chápání a prožívání světa by možná vydalo i takovým osobnostem, jako byli C.G.Jung nebo S. Freud, na velkou odbornou práci, pro mě zůstává stále spíš velkou neznámou ... které se občas pokouším porozumět :-). PS: několik dílčích postřehů ... střípků poznatků ... konkrétně u jednotlivých povídek v sekci povídky.... celý text

Goya 1966, Lion Feuchtwanger

„Nebylo před ním a není po něm malíře, který by tak široce, tak prudkým a hrubým rozmachem popadl svou dobu a nakreslil její líc a rub." (Karel Čapek: Výlet do Španěl) „Směšný je, kdo žije v světě, jaký měl by být, ne v tom však, který je! Přec přizpůsobit musíme se, jinak nelze!“ Rozkřičel se Goya, ale Agustín mu tiše praví: „Vy že tím se řídíte, chm!“ Goya odpoví již mírně: „Mezi těmi dvěma světy přece jistě cesta vede, chci ji najít, já ji najdu! Věř mi jenom Agustíne! Trpělivost měj, můj milý! “ Číst příběh Francisca de Goy byla pro mě čistá radost, dokonce několikanásobná, ale abych to vzala pěkně po pořádku: Španělsko – to byla láska na první pohled, vlastně na první krok, loni v létě jsem měla možnost navštívit tuto zemi poprvé a okamžitě mě okouzlila a Španělsko Francisca Goyi, Španělsko, tak jak mi ho v tomto příběhu zprostředkoval autor, mi tuhle velkou, na historii, ale i přírodní krásy bohatou, zemi hned připomnělo, a byla to čistá radost znovu cestovat po téhle zemi, navíc v nesmírně zajímavé době přelomu 18.-19. století, těsně po Francouzské revoluci, v době kdy ve Španělsku stále vládla tvrdou rukou inkvizice a přitom už se o slovo hlásilo osvícenské hnutí. Španělsko a Goya mi tak zaplnili kolonku letošní Čtenářské výzvy – kniha o vašem oblíbeném místě, nebo zemi. Francisco de Goya – obdiv, ovšem až na pohled druhý :-), na jedné straně tu je totiž ambiciózní umělec toužící po uznání a ocenění, kterého se mu nakonec taky dostane téměř ze všech stran, od Akademie výtvarných umění San Fernando počínaje po královskou rodinu konče. Jenže na druhé straně tu je Goya balancující na pomezí dvou zcela odlišných světů – sice touží po uznání a bohatství a krásných ženách a rozmařilém životě, ale zároveň pohrdá šlechtou a pohrdá i španělským absolutistickým zřízením. Na jedné straně tu je tedy Goya a jeho oficiální zakázky – portréty, náboženské náměty, na té druhé pak Goya a jeho soukromá série kreseb – s náměty intimními, a taky satirickými a výrazně kritickými. Goya, který se obrátil od náboženských témat k věcem tohoto světa, Goya, kterého obdivuji, který zachycuje svět ovládaný iracionalitou, pověrami, zpátečnickou vírou v čarodějnice a démonické praktiky, odsuzující inkviziční tribunály, kritický k poměrům, ke šlechtě, ale hlavně ke kléru, který se jen přiživuje na zbytku obyvatelstva (Francouzská revoluce je hned za rohem v plném proudu, a zpátečnické Španělsko má co dohánět), Goya, který ve své sérii Rozmarů (Los Caprichos) dává své umění do služeb osvícenských idejí, protože Rozmary, to je osobité dílo vytvořené ne na objednávku, ale z vlastní vůle a vnitřní potřeby, to proto je tak obdivuhodné. Rozmary ukazují na tradice a kulturu španělského národa, ale taky kritizují lidské chyby a neřesti, výstřednosti a omyly společnosti, jsou rozmanité, mají mnoho podob, které se neustále mění, v ohromné šíři „tónů“ – od lehce erotických, přes karikaturní až po ďábelské výjevy sabatů, Goya, je totiž přesvědčený, že malba může být výmluvnější než poezie nebo hudba. Lion Feuchtwanger – tak to byla čistá radost, z opětovného setkání s krásným textem, čistá radost z četby příběhu, který vypráví, a tak vysvětluje Goyovu složitou osobnost – skrze precizně zpracovaný milostný příběh padesátiletého Goyi, ztrácejícího sluch, stárnoucího a dost ošklivého a Cayetany, krásné vévodkyně z Alby, druhé nejvýznamnější ženy ve Španělsku, která, říká se, byla předlohou slavné dvojice Goyových obrazů, Nahá maja a Oblečená maja (pravdou ale je, že předlohou nejspíš byla skutečná maja z lidu). Feuchtwanger tak skrze tento příběh interpretuje celé Goyovo dílo, odkrývá malíře v mnoha různých podobách a ukazuje Goyu ne jako hluchého šílence, ale jako vášnivého poživače života, žen zejména :-). „Fantazie opuštěná rozumem plodí nemožné stvůry. Spojena s ním je však matkou umění a zdrojem jejich zázraků.“ Francisco de Goya... celý text

Vitka 2018, Kateřina Tučková

„Na scéně stojí krásná mladá žena, sálá z ní nadšení a nakažlivá chuť do života – Vitka v době svých největších úspěchů. Uličnicky paroduje rozporuplné mínění veřejnosti, vysmívá se chvále i pomluvám ...“ Říkala jsem si, jaké to bude? Vitka je totiž přesně ten typ hrdinky, který se ke Kateřině Tučkové hodí :-), byla to přesně taková žena, o jakých píše, silná hrdinka s dramatickým osudem odehrávajícím se na pozadí neméně dramatických událostí dějinných (dostane se vám možnosti sledovat meziválečné velkoměsto s jedinečným otiskem přechozích epoch, sledujete Uměleckou besedu, posloucháte šlágry Voskovce a Wericha, čtete básníky Devětsilu, na zdech visí obrazy surrealistů), a navíc, Vitka byla Brňanka. Vše je tentokrát zabaleno v nezvyklé formě – s Vitkou máte možnost se seznámit v knižní verzi dramatické hry (Kateřina Tučková ji napsala pro brněnské Divadlo na provázku), byla to výzva, takže se mi krásně hodila k odstartování té letošní – čtenářské, a navíc příjemné překvapení – ono to totiž fungovalo :-). Příběh se odvíjel naprosto plynule a přirozeně, před očima mi vyvstávaly a měnily se kulisy, odvíjely se jednotlivé scény až najednou byl konec „představení“, spadla opona a já, ještě trochu v transu, měla chuť vstát a zatleskat! Kateřině Tučkové se opět povedlo vytvořit úžasný fiktivní příběh, ovšem stojící velmi pevně a přesně na velkém množství precizně prostudovaných historických pramenů, ale především na konkrétním životním příběhu zajímavé ženy. Příběh, knižní, a bohužel i ten životní, je to krátký (jsem přesvědčená, že z pera paní Tučkové a množství nastudovaných materiálů, by určitě vydal i na velký román, a já bych si ho určitě ráda přečetla), přesto jsem měla možnost „vidět a slyšet“ mnoho: ... vypráví o Vitčině nutkání objevovat nové podněty ... „Jenže vy tu nejste (mladá dámo) od toho, abyste tvořila ... vy jste tu od toho, abyste se vzdělávala!“ „Tak to třeba berte jako reformu formy!“ „Cože? Bože! Prostě příliš neukázněné!“ „Inu víte jistě sám, že vaše dcera se – jak abych to řekl – zrovna neznepokojuje úctou k autoritám!“ ... celé je to drzé! ... jenže má to nápad a švih! ... „A nakonec jsem jen žasl, co jí rostlo pod rukama. V té její symfonietě bylo všechno – obavy, tíseň, vzdor, ona tu aktuální mizérii zkrátka dokázala zachytit s takovou přesností, že mně, který už slyšel ledacos, při tom běhal mráz po zádech ...“ ... vypráví o Vitce rozpustilé, lehkomyslné, nedělající si hlavu s „mravním přikázáním“ :-), ale taky o Vitce nesmírně talentované a cílevědomé, krásné a vzdělané ženě ... „Hudebníci se postupně podvolují Vitčinu řízení, jejich pohyby se sehrávají, až jsou jedním velkým, synchronně se pohybujícím organismem ... s každým dalším mávnutím taktovky je výkon orchestru přesvědčivější ... Vitčino nasazení strhlo všechny hudebníky, vstávají, potí se a vydávají ze sebe to nejlepší ... zrcadlí každý její pohyb ...“ „A navíc ... všechen ten cirkus ... mně se tomu prostě nějak nechce věřit. Co když ... co když to vůbec nebylo kvůli mé muzice? Co když se jim jen zrovna šiknu do hry? Stejně jako těm bábám z Ženské národní rady bylo dost, že nosím sukně, hudbě nerozuměla žádná ...“ ... a vypráví taky o Vitce obklopené lidmi, kteří tak utvářeli její osobnost ... „Svatá prostoto, tak ona je láska vážně slepá! Vždyť se choval, jako by mu bylo osmnáct! Starý chlap! Můj přítel! A ženatý! ... Copak sis nevšimla, jak se Martinů může celý pominout z naší Vitky?“ „Život ten příběh vypointoval, jak bych si v obavách z neúnosné míry patosu sama nikdy netroufla.“ (Kateřina Tučková)... celý text

Na zvířatech záleží 2009, Marc Bekoff

„Naši krutost si mnohdy omlouváme frází: „Vždyť jsou to jenom zvířata“, ale to bychom si také mohli dosadit třeba skupinu lidí, třeba „jenom židé“. Náš postoj, zvláště nás Evropanů, je panský, máme tendenci domnívat se, že jsme nadřazení (ostatním živočichům, nebo třeba mimoevropským národům).“ Erazim Kohák (Zelená svatozář) Když jsem začala číst knížku Marca Bekoffa vzpomněla jsem si na Erazima Koháka, proto jsem na začátku použila ne slova Marca Bekoffa, ale právě pana Koháka. I Marc Bekoff říká, „nelze si myslet, že naše vnímání světa je jediné správné“. A taky, „nelze si myslet, že zvíře je šťastné, protože chceme, aby šťastné bylo.“ Souhlasím s komentářem níže, tuhle knížku bych doporučila každému, je odborná, ale zárove%n dobře čitelná a srozumnitelná pro každého čtenáře, důležité je jen jediné ... přistupovat k čtení s otevřenou myslí :-). Bekoff je etolog, celý život studuje zvířata a jejich projevy chování, je to tedy člověk na správném místě, je to ta nejpovolanější osoba, která může apelovat, na nás na všechny, abychom si uvědomili svou odpovědnost (když už bychom se tedy chtěli my lidé nějakým způsobem vyřadit ze světa zvířat na nějaký piedestal, je to pak na nás, abychom zároveň přijali odpovědnost, náležející takovému stavu věcí), podívejme se tedy na svět kolem sebe trochu jinak! Jak říká pan Bekoff: „musíme brát ohled na zvířecí pohled na svět a snažit se ho zkoumat.“ Naprosto s panem Bekoffem souhlasím, měli bychom se pokusit dívat z jejich (zvířecí) perspektivy a nepoužívat pouze naše hledisko. Ne že by to naše nebylo důležité, ovšem měli bychom ho chápat jen jako určitý způsob jak pochopit zvířecí chování, myšlení a taky cítění (dnes už celkem běžně přijímaný postoj i ve vědecké prostředí, který připouští využívání stejného pojmosloví, jak pro zvířata, tak pro lidi). „Biocentrický antropomorfismus je metoda vžít se do zvířecího pohledu na svět s využitím informací o světě, v němž příslušníci daného druhu žijí. A to znamená mj., že zvířecí pohled na svět nebudeme zlehčovat.“ Ony totiž ty rozdíly mezi námi a zvířaty možná nejsou tak radikální, jak by se mohlo na první pohled zdát a jak je ještě stále dost často prezentováno. Díky takovým knížkám, jako tahle si pak možná uvědomíme naši podobnost s dalšími živými tvory, třeba nám to pomůže abychom na ně pohlíželi jinak ... než jako na „chodící, doposud nezpracované jídlo“. Protože dnes už víme, a Marc Bekoff právě o tom píše, že u spousty druhů zvířat je zřejmé, že jsou si vědoma sebe sama, poznávají se v zrcadle, což mj. znamená určitý stupeň sebevnímání, uvědomění si sebe sama. Dnes už nemůžeme zvířatům tyto schopnosti nepřiznat a říci, že žádné vědomí nemají nebo, že bolest necítí, jejich utrpení není o nic méně důležité než utrpení člověka, protože „žádný živý tvor si nepřeje zažívat bolest“. Ani inteligence, jako jeden z nejdůležitějších znaků, podle kterých jsme se zvykli se ze zvířecí říše oddělovat), už nezůstává jen naší doménou, v posledních letech došlo k zajímavým objevům, právě na poli kognitivní etologie. Při zkoumání zvířecí inteligence se objevilo mnoho různých důkazů, v různých kontextech, ze kterých je zřejmé, nebo které vypovídají o míře „chytrosti“, nebo jinak řečeno, o schopnosti pružně reagovat v nových a neočekávaných situacích, a taky o schopnosti plánovat dopředu. U některých druhů (asi nejznámější příklady jsou šimpanzi) bylo pozorováno, že v určité nečekané situaci dokáží řešit problémy a "hledět" do budoucna. O zvířeti se říká, že je chytré, pokud dokáže: „počítat objekty, vytvářet si pojmy a v jejich rámci rozeznávat odlišnosti a podobnosti, unikat inteligentním predátorům, lokalizovat ukrytou potravu, vyrábět a užívat nástroje, klamat druhá zvířata, a využívat složité formy komunikace.“ A dnes už víme, že jsou druhy zvířat, která tohle vše dokáží! Mohla bych toho napsat ještě spoustu, ale víte co, lepší bude, když si to přečtete od pana Bekoffa, je to opravdu zajímavé čtení, které lze doporučit každému, koho zajímá svět kolem nás, resp. kdo přistupuje k světu kolem nás s otevřeno myslí a ochotnou přijmout jiný způsob uvažování o něm :-). To o co se Marc Bekoff knížkami jako je tato snaží především, je prokázat, že zvířata si z naší strany zaslouží lepší zacházení a více úcty. Děkuji za každou takovou publikaci.... celý text

Zimní zahrada 2008, Monika Zgustová

"Je těžké vidět, jak naši historickou paměť, město tvých předků, bourá anonymní moc ..." Za zvuků klavíru, třeba Bethovenovy symfonie, nebo Mahlerovy hudby, jsem se nechala pozvat na snídani v trávě, prostřenou na krásném indickém šátku, do krásně upravené zimní zahrady a poslouchala slova ... starých filozofů, ruských klasiků, zakázaných autorů, ale především, Evino vyprávění ... Cítila jsem se tam moc příjemně, pohodlně schovaná tam v teple zimní zahrady, protože vyprávění to bylo opravdu zajímavé, ale především, vyprávěno mi bylo krásnými slovy paní Zgustové, která s nimi vládne opravdu mistrně, a tak se dobře poslouchají, čtení je pak skoro jako hudba, plyne a když s jejími tóny souzníte, je vám krásně, navzdory dlouhotrvající pražské zimě všude kolem, hned za okny. A nemám vůbec na mysli počasí, ale lidi, společnost uprostřed totality, ty šedivé ulice a pokroucené charaktery mnohých kolemjdoucích, které máte možnost pozorovat za okny ... "Podívej se kolem sebe ... lidé u nás žijí ve věčném strachu, jen proto, že je pronásledují ve jménu štěstí ... štěstí je lež, která způsobila ta největší neštěstí. Co jiného dělají diktátoři, než že slibují ...štěstí. Sliboval je Hitler svým voličům, i Stalin zahrnoval stovky milionů Rusů lží o šťastnějším zítřku ..." Uvidíte svět v miniatuře ... Vaše představivost pak ten obraz bude ještě dlouho dokreslovat ... a z rádia se k tomu ozve zakázaná stanice ... "ženský hlas táhle a drsně zpívá, asi se taky ve světě cítí cizí ... a za oknem teď drobně prší a je tma." ... je to píseň emotivní a dost smutná ... Jenže pak za okny začne svítat ... a vám je zas hezky, jak sluneční paprsky osvětlují jarní ulici ... a několik paprsků proniká i k vám ... za okno ... do zahrady ... do duše ... Zbývá už jen připomenout slova Eviny babičky, staré indické přísloví praví: "Nesouhlasíš-li se mnou budeš dvojnásob můj přítel, neboť společně se dobereme pravdy." Jestli jste ještě nečetli, nechte se pozvat :-), přisedněte k nám, do zimní zahrady a poslouchejte, určitě nebudete litovat, alespoň ve mně příběh dozníval ještě dlouho po dočtení. Původně jsem ho označila čtyřmi hvězdičkami, stejně jako Tichou ženu, kterou jsem četla jako první od paní Zgustové, a kde se nemohla rozhodnout jestli se mi příběh líbil, nebo ne, něco v chování hlavních hrdinek obou příběhů mě totiž popuzuje, některá jejich rozhodnutí mě dost iritují, jsou na hony vzdálená mému způsobu uvažování, ale při psaní tohoto komentáře se najednou ta pátá hvězdička rozzářila ... pochopila jsem ... uznala, že si to příběhy paní Zgustové zaslouží, a definitivně se tak rozhodla, že se mi její příběhy líbí :-), navzdory hlavním hrdinkám, jsou to totiž její hrdinky a jsou své ...... celý text

Ready Player One - Hra začíná 2012, Ernest Cline

Příběh Ready Player One je takovou vizí - budoucnosti počítačových her, ale především směřování lidstva. Krize, kterou si lidstvo prochází není jen ekonomická a energetická, ale hlavně a především sociální. Ready player one je tak hlavně příběhem o úniku ze skutečného světa do světa ... kde se plní všechna přání? ... dokonalého? ... bez problémů? Vítejte v OASIS ... ve virtuálním snu ... ve světě virtuální reality, která ale není tak dokonalá, jak se zdá ... „Než jsem umřel,“ řekne Aborak, ... „vytvořil jsem své vlastní velikonoční vejce a ukryl ho někde uvnitř mé nejpopulárnější videohry – OASIS. První osoba, která toto vejce nalezne, zdědí všechno mé dědictví.“ Hra začíná ... boj o majetek a bohatství je v zuboženém světě to jediné, co lidi udržuje naživu ... lidstvo sjednocené společným úsilím, ... no, spíš společným cílem, prostředky si totiž volí různé, a zrovna tak způsoby dosažení vytouženého cíle ... a tak se do hry zapojují jednotlivci (individualisti), i různé skupiny, a někteří se nerozpakují zajít dál ... až za hranice virtuálního světa ... My, čtenáři, tak máme možnost sledovat kromě dobrodružného sci-fi příběhu, vlastně dost rozsáhlou sociologickou studii ... s dost jasným závěrem - potkávat se, nebo prostě žít v realitě, je vážně o dost lepší než o životě snít ve virtuálním světě :-) ... „Najednou jsem si uvědomil, že snad poprvé, co si vůbec pamatuju, necítím ani tu nejmenší touhu nalogovat se zpátky do OASIS.“ Svět, kam bychom utíkali před problémy - svět virtuální reality, si lidé vytvořili už dávno, to, jaká může být jeho budoucnost, dokážeme už dost reálně tušit, varování se nám dostává dnes a denně, takže zas a znova ... je to jen na nás, kam až si virtuální realitu pustíme, jak moc dovolíme, aby zasahovala do našich životů, ... nebo ... hůř ... aby je měnila a ovlivňovala ... A příběhů, které otevírají oči ... probouzí ze snu ... vrací do života ... není nikdy dost :-).... celý text

Čáp nejni kondor 2011, Radůza (p)

"chce palčivě vyprávět ... o pocitech z trápení a radostí běžného života" Říká si Radůza, dětství prožila tady u nás, ve východních Čechách, je velmi osobitá, skoro se mi chce parafrázovat Lewisovu Alenku v říši divů a říct o ní, že je "svoucí", protože, to ona opravdu je, svou "svoucnost" neztratila, a proto mě zaujala, a pak samozřejmě díky její hudbě, náladové hudbě s atmosférou vycházející z folklóru, ale taky třeba z atmosféry obyčejných pavlačových odrhovaček :-). Povídky - příběhy z Radůzina dětství, byly posledním článkem mé letošní čtenářské výzvy - bylo to hezké zakončení, s příběhy vyprávějícími o hledání pevných bodů v životě, o vyrovnávání se s vlastními chybami a poznání, že většinu "trápení" si v životě způsobujeme sami. Radůza se vydala na cestu "volnosti" - a díky téhle knížce zjistíte ... co všechno tak musela "opustit", nebo prostě, nechat za sebou. Někde níže v komentářích jsem se dočetla, že to pro ní byla vlastně taková iniciační cesta ... a s tím docela souhlasím ... své prožitky, životní eskapády, vkládá do svých písňových textů, svou minulost (dětství), jak píše níže "malpet" vložila bez příkras, se vším dobrým i špatným, co se v životě děje, taky do téhle knížky. Radůza se nijak nesnaží "zavděčit" publiku, ani čtenářům ... ona prostě skládá i píše, protože se potřebuje něčeho zbavit, ale taky si něco připomenout, ... třeba šťastné místo ... bezpečný svět dětství :-). Líbilo se mi to ... smutnoveselé osobité příběhy byly pěkným závěrem letošní čtenářské výzvy :-).... celý text

Růže a její dvojník 1990, Loriano Macchiavelli

"strhla ho mystická atmosféra" ... a navíc "něco mu na Vilémovi z Baskervillu vadilo" ... Pan Connery se vyjádřil jasně: "Já bych ho chtěl mít pokornějšího, opravdu františkánského. Jeho postava v románu mě tak ovlivnila, že jsem ho ani jako herec pak nedostal do pokornější polohy." I autor se vyjádřil jasně, proč se k Ecovu příběhu vrátil: "Trápí mě pochyby, zdali jsem nebyl jen loutkou v jeho rukou." Čtenáři Ecových knižek ví, o čem mluví, vědí, jak si dokáže Umberto Eco se svými čtenáři hrát, svádět je na scestí a pak "vyplivnout" někde úplně jinde než očekávají, takže jsem se nad Macchiavelliho pohnutkami vůbec nepozastavila, vlastně jsem je docela chápala :-), a byla zvědavá, co s příběhem zamýšlí autor detektivek. Pan Macchiavelli sepsal jiný příběh, zaměřil se, jak jinak než na detektivní linii Vilémova příběhu a skrze pana Conneryho se pustil do pátrání na vlastní pěst. Na začátku přijal jednoduché premisy: "Knihy nejsou od toho, aby se jim věřilo, ale aby byly zkoumány. Nesmíme se ptát, co kniha říká, ale co říci chce ..." a taky: "lidská mysl se zoufale chytá jistot, které mylně považuje za konečné". K nim pak přidal odpovídající závěr: "V našem případě to znamená objevit mrtvolu a nemít po ruce žádné vysvětlení." A máme tu jasný cíl: "za vším je potřeba, ... znovu dokázat ...", navzdory jednoznačným varováním: "Nech tajemství tajemstvím, stejně je nedokážeš rozluštit." Autor se tedy pustil do práce: "znovu vykládat znaky událostí a věcí vyřčených, nebo jen naznačených..." Za neobvyklý až nehorázný (vzhledem k Ecovým příběhům) nápad si ode mě vysloužil dvě hvězdičky, jednu pak ještě přidávám (nemůžu jinak) za Seana Conneryho :-).... celý text

Autor! Autor! 1998, Isaac Asimov

„Jen tři typy lidí mohou zůstat neovlivněni pohledem na hvězdnou oblohu ... ti, co nic nevidí, milosrdně opilí do němoty a děti, pro které je zcela nový a podivný celý svět ...“ Nejsem nováček, co se týče Asimových sci-fi příběhů, a tak bych skoro řekla, že už to není možné, ale přesto si s každou další povídkou pan Asimov získává můj stále větší a větší obdiv. Právě jsem dočetla další sadu příběhů plných fantastických vizí – o vynálezech budoucnosti, o návštěvách mimozemských ras, o obydleném vesmíru, a samozřejmě taky o umělé inteligenci, ... ale především (a za to nejvíc sklízí Asimov můj neutuchající obdiv, a to je hlavním důvodem proč patří mezi mé stálice, oblíbené spisovatele) další úžasnou sadu příběhů o lidské povaze. Protože Asimovy příběhy ze všeho nejvíc nevypovídají o technických vynálezech, o tom, jak je využít, zneužít, vylepšit si jimi život nebo naopak zničit, Asimovy příběhy ze všeho nejvíc vypovídají o tom, jak na všechny ty možné, pravděpodobné i nepravděpodobné změny a situace, my lidé zareagujeme, jsou tedy hlavně o nás ... Obdivuji Asimovy vize o budoucnosti, všechny ty možné, pravděpodobné či naprosto fantastické představy o možném vývoji, o směru, kterým se lidstvo bude ubírat, ale především, obdivuji jeho přesné a varující popisy vlastně naší současné reality ...protože jeho příběhy hodně vypovídají právě o naší současnosti, jsou to úvahy o dnes docela běžných a aktuálních tématech jako je neudržitelná produkce, odcizení se lidské přirozenosti, psychický tlak a pocity stísněnosti vyvolané stále se zrychlující proměnou našeho světa – kulturní i technickou (řekla bych, že obě stejně nebezpečné). Příběhy jsou to tedy hlavně o tom, jak se náš mozek evolučně vyvinul k přemýšlení :-) a co z toho vzniklo ... pokrok založený na vymýšlení stále nových a nových technických vymožeností, které nám na jednu stranu mají usnadnit život a na druhou jsou tak lehce zneužitelné, ... pokrok založený na naší touze po dokonalosti, a jak nás v tom našem počínání náš rozum na jednu stranu pohání a na druhou omezuje ... „... pokaždé jsem vám poskytoval výhodu ... lidských pochybností“.... celý text

Černá koule 1967, Gustav Meyrink (p)

Poslední dobou čtu docela ráda povídky, nějak mi vyhovují krátké příběhy, tentokrát jsem sáhla po Meyrinkovi, mám s ním totiž už své zkušenosti (Golem, Zelená tvář), a zkusila krátké příběhy v jeho osobitém podání. Bylo to tak trochu, jako bych četla dvě knihy v jedné, Černá koule je útlá, rozměrově malá knížečka a přesto se podařilo Meyrinkovi „vtěsnat“ do ní dost různorodé příběhy. Všechny mají společný prostor – Prahu, ta má ovšem v Meyrinkově podání dvě různé podoby. „Lidem, kteří v Praze ještě nejsou aklimatizováni, se ovšem doporučuje, aby se delší dobu otužovali v nějakém panoptiku, než přikročí к návštěvě této kavárny. Pak se člověk tak snadno neulekne a dokonce se i trochu potěší, když příležitostně pozná toho nebo onoho pražského muže cti a s vnitřním potěšením si přizná: Hejsa, úplně tutéž hlavu jsem už přece viděl v lihu." Podoba první - Praha jako „maloměsto" – v několika příbězích dostanete příležitost sledovat „směšné“ počínání Pražanů, tedy jejich snahy zařadit se mezi evropská velkoměsta :-) ... můžete tak sledovat lidskou komedii, protože příběhy jsou to samozřejmě hlavně o lidech. Meyrink s velkou dávkou ironie popisuje „městskou honoraci“ a ukazuje na pózy v kterých žijí, na jejich směšné počínání, na hloupost, neschopnost normálního úsudku, a taky na chamtivost – protože spojení hlouposti a chamtivosti se může Pražanům dost vymstít. Podle Meyrinka vlastně není o co stát, jestliže Prahu známe, či v ní žijeme :-). V „maloměstské“ Praze se tak setkáte opravdu se svéráznými postavičkami a situacemi ... jako třeba s mužem, jehož jméno s předložkou „von" svědčí o urozeném původu, ukazujícím pyšně svou naditou peněženku (plnou stearinových svíček místo peněz), ... s manželkou milionáře pojídající ze své stylové pompadúrky místo bonbónů studenou čočku ... nebo se ocitnete na „nóbl" hostině, kde se podávají místo pokrmů atrapy, a kde se tomu hosté ani v nejmenším nepodivují :-). Budete mít dost příležitostí sledovat předstírání ctnosti a morálky ... protože Meyrinka vyloženě baví přivádět Pražany do situací, které je kompromitují a ukazují jejich falešnou tvář. Každopádně, bylo to dost zajímavé čtení, ale musím říct, že zajímavější pro mě byla druhá podoba Meyrinkovy Prahy. Podoba druhá – Praha tajemná – protože to je to, co mě na Meyrinkovi nejvíc láká, v téhle poloze je pro mě nejzajímavější. „Je v té čtvrti hrůzno, jako nikde na světě. Nikdy není jasno a nikdy úplně noc.Odkudsi vychází matný, mdlý svit, jako fosforeskující pára line se z Hradčan dolů na střechy. Zahneš do uličky a vidíš jenom mrtvé šero; v tom vytryskne ze štěrbiny okna přízračný světelný paprsek a prudce jako zlomyslná jehla tě bodne do zornic. Z mlhy se vynoří dům - se zalomenými rameny a s ustupujícím čelem - a bezduše jako zdechlé zvíře civí z prázdných vikýřů к nočnímu nebi. Vedlejší dům se nakloní a žádostivě zašilhá rozzářenými okny na dno studny, jestli v ní ještě je zlatníkovo dítě, které se tam před sto lety utopilo." Je to jiná tvář Prahy, se kterou se potkáte v Praze tajemné, hrůzostrašné a fantastické, v Praze „černě romantické“, tady vidím Meyrinkův nezaměnitelný rukopis, v příbězích plných moudra tajných nauk, předznamenávajících osud, odehrávajících se třeba v starobylé Malé Straně, v starých barokních palácích, tajemných zahradách a za vysokými zdmi, kdy hrdinům příběhů je našeptáváno, ocitají se na tajuplných místech jakoby náhodou a přitom jsou pod vlivem magické moci, nebo prostě osudu. Tak tohle mě vážně baví číst ... a pro tohle se budu k Meyrinkovi vždycky ráda vracet :-).... celý text

Rázová vlna 2017, František Kotleta (p)

„A střelců přibývalo. Vzduchem létaly kulky v hejnu, jako podrážděné včely před bouřkou.“ Už jsem psala u Poločasu rozpadu (druhého dílu), že nejsem běžný čtenář téhle akční literatury, to, že jsem se do Kotlety začetla je dílem náhody a dílem zvědavosti, vyzkoušet i něco trochu jiného. A vlastně to vůbec nebylo špatné „odskočit“ si k vedlejšímu stolu a ochutnat jinou nabídku ... a samozřejmě, musela jsem vědět, jak tohle dopadne :-). V recenzích jsem si tak různě přečetla malé povzdychnutí od fanoušků „kotletovských šíleností“ (myšleno v pozitivním slova smyslu), že prý jim ten jejich oblíbený autor trochu vyměkl a výrazně ubylo akčních scén, mě („nepolíbenou“ kotletovským charakteristickým rukopisem) to tedy nepřišlo, asi, jak nemám z podobné literatury zkušenosti, tak jsem si spíš povzdychávala „ach jo, jen kdyby to nepopisoval tak realisticky“ :-) ... mě osobně by úplně stačil popis – viz. můj úvodní citát :-), ale tak, věděla jsem, do čeho jdu, takže je jasné, že ihned po otočení první stránky mě pohltila v rychlém sledu postupující akce utopená v litrech krve a jiných tělních tekutin, a vážně, kdyby to bylo jen o tom, vůbec bych nečetla, tohle ... brutální, syrové a drsné ... já prostě fakt nečtu. Jenže, ... za tím vším jsem objevila příběh, který mě zaujal, který má hlavu a patu a který je poměrně domyšlený, to mě překvapilo (už v předchozím dílu) a donutilo věnovat panu Kotletovi pozornost ... kterou ve finále musím ohodnotit 4* (abych byla objektivní, tak tohle hodnocení je opravdu čistě subjektivní a pouze v rámci hodnoceného čistě odpočinkového, odreagovávacího či brakového žánru, těžko bych si jinak sama před sebou zdůvodnila stejné 4* třeba pro Meyrinka, kterého jsem četla hned poté :-). Každopádně, panu Kotletovi určitě budu věnovat občasnou pozornost i nadále ... protože ono to fakt není vůbec špatné ... ... když totiž vynecháte tu akční krvavou linii, vyvstane před vámi dost realisticky promyšlený obraz postapokalyptického světa, bohužel přesně tak drsného, až brutálního, jaký by nejspíš mohl být ... v tomhle směru věřím panu Kotletovi skoro všechno ... ze vší té krve vyvstane dost uvěřitelný příběh, který má hlavu a patu, ale hlavně ... varující myšlenku ... „Lidi jsou svině. Svět je zlej. Každej sám za sebe, to říkal táta.“ „Ne, tak to prostě není. Jsou lidi, co jsou svině. I za starých časů byli .... hamižný sobecký zmrdi, ale nakonec jsme za ně bojovali, protože tohle je taky součást toho, být člověk. Všichni nemůžou být svině a nesmí ... Takový svět odmítám přijmout.“ ... abych nezapomněla, plukovník Michálek získal další obdivovatelku :-) ... „Jen pro ten dnešní den, stojí za to žít, ... plukovníku.“... celý text

Někdy jindy, někde jinde 2009, * antologie

Jak bych to jen napsala? Zkrátka, doufám, že se ... někdy jindy, někde jinde,... a nějak jinak, ještě znovu potkáme :-). Petr Šabach a Emil Hakl jsou pro mě známá jména, v tom pozitivním slova smyslu, každopádně to pro mě byl důvod, proč po téhle opravdu minimalistické knížce sáhnout, Martina Šmause jsem neznala, takže seznámení se, byl důvod navíc.  . Tohle setkání bylo natolik krátké, že vlastně bylo docela fajn, jak se říká, krátká návštěva potěší :-). Tak, pánové, a teď jednotlivě. Návštěva první: Emil Hakl – Ve visu: Jak to jen napsat? Postavy a prostředí Haklova světa znám, už jsem u něj na návštěvě několikrát byla. Hakl ve svých příbězích ukazuje velmi realisticky popsaný syrový svět městských periferií, nejlevnějších putyk a prazvláštních existencí (alespoň z mého pohledu), vím to, proto jsem na to byla i připravená, tudíž se žádný prvotní šok nekonal, jenže se tím pádem nekonal ani žádný údiv, žádná zvědavost, žádný důvod ... proč číst dál. Prvotním impulzem k návštěvě totiž byla čistá zvědavost ... nahlédnout za dveře, světa, který neznám a kde si připadám jak na jiné planetě :-), tentokrát to bohužel už tak nezafungovalo, zjistila jsem, že zvědavost byla ukojena a já se neprocházím po Marsu, ale opravdu sedím na zadním sedadle vedle chlápků – prazvláštních individuí, kteří mě už nešokují, ale ani nemají co říct ... takže, je mi líto, pane Hakle, někdy jindy, někde jinde a nějak jinak ... vím, že psát umíte, takže tím se s Vámi neloučím, ale doufám :-). „Řekl, že nechce slyšet, že jsem si to rozmyslel. Ať neseru. Ať letím. Že nic lepšího nezná, než plnit si tímhle způsobem takzvané sny. ... Běžte s tím do řiti, to jsem mu měl povědět. Já si žádný sen plnit nechci, ne takhle pitomě.“ PS: Máte ode mě čisté 3* ... a víte za co? Hlavně a jednoznačně za změnu prostředí ... ani nevíte, jak jste mě potěšil touhle krátkou návštěvou v lůně Českého středohoří ... i když sledovanou ze zadního sedadla a před sebou podivná individua hovořící marťanským slangem :-). Petr Šabach – Bílá liga: Pana Šabacha samozřejmě znám taky, a mám jeho způsob psaní ráda, tentokrát jsme se tedy potkali opravdu u minipovídky, otočíte pár stránek a je konec... a víte co?, tentokrát mi to ani nevadilo ... budu stejně stručná a úsporná ... někdy jindy, někde jinde a nějak jinak ... a opět dodávám, že se docela těším :-). „No jasně! Ty scénky sou fajn, ale kde je do pytle nějakej příběh?“ PS: A opět dodávám, máte ode mě čisté 3* ... a víte za co? „I kdybys dokázal hovořit se lvy, stejně bys jim neporozuměl!“ ... tak tohle bylo geniální, jak jste na těch pár stránek dostal Wittgensteina? ... on je to totiž můj oblíbenec, takže fakt díky :-). Martin Šmaus – Imagine: Hmm, mé první setkání, tak možná proto ... prostě Vám jednu hvězdičku musím přidat, tahle povídka je čtyřhvězdičková ... takže tentokrát budu parafrázovat sama sebe ... těším se ... ještě někde jinde :-). „My už to nestihneme, ale někdo, kdo přijde po nás, ukáže prstem na Zeď a zeptá se ... a proč tam vlastně stojí? Proč? Nevím ... já ji nestavěl a beton nesnáším. Proč jste dovolili, aby ji postavili? Nikdo se neptal. ...Třeba ji máme rádi. ... Nechápal jsem. Protože kolíkuje hřiště a můžeš se na ni vymlouvat. Nakonec ale zjistíš, že sis ji postavil sám, ve své vlastní hlavě.“ PS: Povídka pro kterou stálo za to číst ... utkvěla v mysli a odlišila mi jeden den ... děkuji :-). „Je důležitý odlišovat dny, aby byly pestrý, aby sis je pamatoval. Něco jako neděle. Nebo židovskej šábes. Nebo rolnickej rok, co na jaře začíná a s prvním sněhem končí.“... celý text

Historie včel 2017, Maja Lunde

Historie včel, docela výstižný název pro tuhle knížku, ale taky by se klidně mohla jmenovat Vzestup a pád lidské civilizace, včely totiž v dějinách lidstva sehrávají docela významnou roli a navíc, vzestup lidské civilizace se poměrně přesně kryje se vzestupem „kultury včel“.... a ještě navíc, jde vlastně teprve o první část příběhu (na webu zjistíte, že se Maja Lunde rozhodla pro velký „projekt“ ... environmentální tetralogii, a to mě vlastně prvotně zaujalo), který vypráví, nebo ještě spíš varuje a ukazuje svým osobitým literárním způsobem na reálné hrozby pro náš svět ... a pro náš život v něm. Ale teď už k příběhu ... začíná dějství první ... vymírání včel ... „Pokud zmizí včely, zbývají lidem jen čtyři roky života“ (Albert Einstein) Na scéně se objevují tři relativně běžné rodiny, početná rodina Williama Savage žije svůj život na přelomu 19.-20. století, George a Thomas Savagovi žijí v dnešní, nám relativně dobře známé Americe a pak tu je Tao a její v nedaleké budoucnosti roku cca 2045 žijící čínská rodina, jedna z přeživších na poměrně vylidněném světě, dost děsivý obrázek ... Albert Einstein se nezmýlil ... A víte, co je na tom nejděsivější? ... že by to s kapkou představivosti mohl být i náš příběh ... přečtěte si ho a zvažte ... jestli byste měli odvahu zkusit žít ve světě bez včel? Ani si to totiž neuvědomujeme, ale „my lidé jsme „posedlí“ včelami , nebo spíš, jejich produkty, a tak se už od pradávna snažíme „ochočit“ si je“ ... problém je, že nás to může dovést až ke dveřím, které když otevřeme, měli bychom si dát pořádný pozor, aby nám je průvan nezavřel jednou provždy, protože pak by se nám zavřela jedna podoba světa, a ta nová, nahání docela strach, je to totiž svět, ve kterém každý den svádíte boj, hledáte ztracenou rovnováhu, protože lidstvo kvůli svému přístupu a sobectví nemá jinou možnost než vzít na sebe zodpovědnost a povinnosti včel ... Proto poslouchejte pozorně vyprávění ... o tom, jak fungují sociální druhy ... je to totiž příběh o superorganismu, o důležitosti jednotlivce v obřím celku, a o odsouzení k „otroctví“, které funguje, ... o tom, že jakmile znemožníme včelám (a nejenom jim) instinktivní chování, nastane zánik ... je to totiž taky příběh o popírání instinktů, které vždy vede ke zkáze, ... o tom, jak podstatné je pro nás vzdělání, protože bez znalostí nejsme nic ... je to totiž také příběh o tom, co se stane, když věda a běžný život jsou málo slučitelné a taky o tom, že možná nejsme hodni toho, abychom odkrývali tajemství těchto drobných tvorů, a jejich dokonalost, ... o tom, že to není vůle, co nám schází ... je to totiž spíš příběh o tom, že nám schází vášeň, že z našich životů mizí emoce, a bez nich nejsme nic, ... o tom , že je nejvyšší čas najít možnosti, jak pojmenovat věci jinak, protože prvotně bychom měli mít zájem, aby všechna ta další léta, která přijdou byla ... „To nejkrásnější léto za několik posledních roků. Pršelo jen občas a vždy v tu správnou dobu ... když už bylo moc teplo a sucho tak večer zapršelo a druhý den byl vzduch provoněný deštěm a příroda odhalovala své krásy. Včely po ránu vylétaly z úlů a vracely se před soumrakem. Rád jsem sledoval jejich tanec ... ukazující kde našly nová teritoria vhodná k sběru pylu a nektaru. Přírodní GPS navigační systém v praxi. Bylo to úchvatné. Kmitání křídly, otočka doleva, pak dva kroky zpět, pak otočka kolem velkého dubu nahoře na kopci ... předklon a další krok vpřed ... od dubu dolů po stráni ... a přes potok, kde rostou divoké maliny ...“ Můžu jen doporučit, přečíst si příběh, který je o včelách, ale je hlavně o lidech a emocích, které v sobě máme, nebo spíš, které ztrácíme, jako třeba touha splnit si svůj sen ... Docela dlouho jsem byla přesvědčená, že příběh, který právě čtu, ohodnotím 3*, ne že by mě nezaujal námět, nebo děj příběhu, naopak, na 3* mé hodnocení snižovala spíš určitá počáteční jednoduchost sdělení, taková light beletristická verze příběhu, své hodnocení jsem ale musela upravit, s přibývajícími stránkami začínal totiž text nabývat na intenzitě, příběh se docela zajímavě rozvinul a taky si vyžádal v reakci na jednání většiny hrdinů postupně celou škálu mých emocí (ve všech třech časových rovinách mými emocemi dost cloumali hlavně pánové :-) ... ale netěšte se, "cloumalo" se mnou spíš to, jak občas jednali jako tvrdošíjní mezci, a občas zas jako nemyslící ovce, a pak taky jejich občasné vážně až maniodepresivní počínání). Každopádně ... dějství první se uzavřelo, opona spadla dolů a já nemůžu jinak, než mladé autorce a jejímu prvnímu počinu zatleskat ... a těšit se, protože její literární začátky slibují zajímavé pokračování :-).... celý text

Chlapec a hvězdy 1956, Jaroslav Seifert

Udělejte si čas a zaposlouchejte se do básní, které jsou poctou Ladovu idylickému světu, vycházejí totiž z té zvláštní, krásně poklidné atmosféry jeho obrázků. V téhle sbírce ale najdete daleko víc, pan Seifert se podělil o své vlastní osobité myšlenky a subjektivní pocity a „učesal“ je pro vás do krásných veršů. A nejen to, tyhle verše mají zvláštní až kouzelnou moc vyvolat vzpomínky a pocity v každém z nás, ... tím, jak jsou plné harmonie a poetické krásy, ... tím, jak vyprávějí o plynutí času ... o dětství uprostřed přírody, o dospívání a jeho touhách, o venkově a jeho tradicích, o dětských hrách, a taky o čarovných pohádkových lesích, kde není problém potkat vílu nebo vodníka ... Jsou jako stvořené třeba k večernímu usínání :-) ... „Tou nocí tichou, chladnou pod tmavomodrou bání na zem jen vločky spadnou, hvězdy zůstanou na ní.“ ... a pod jejich vlivem snít pak můžete klidně celou noc :-) ... „Jen ostružiny rozhrnu a překročím pár stínů, už spěchám cestou po drnu do stráně na mýtinu. Převislé větve rozplétám, cesty jsou zotvírány. A zas vás všechny najdu tam už nad plnými džbány. Život nás hodil na pospas bez výbavy a věna. Poznávám tváře, ale čas už setřel mi s nich jména. Však přece jenom zůstaly tu věta, tu pár slůvek a pod chvojí se usmály rty černé od borůvek. - Madlenko, co jsi dělala? ptám se hned nedočkavý. To je ta, jež se usmála. Cůpky má kolem hlavy. Sbíral jsem s vámi jahody, teď výčitkám se bráním. Spadl mi lístek do vody, do světa šel jsem za ním.“ /Na borůvkách/... celý text

Edison: jeho život a vynálezy 1892, Émile Dürer

Do rukou se mi dostala tahle útlá antikvariátní knížečka, mně se totiž strašně líbí tyhle staré tisky s perokresbami a psané jazykem, jak se psalo kolem roku 1900, má pár stran, je o člověku, jehož život a práce mě zajímají a navíc je krásně, opravdu krásně ilustrovaná. Takže jsem samozřejmě neodolala a hned se do ní pustila :-). Uznejte sami ... tohle se opravdu „čte samo“ :-) ... Nejprve o Edisonově mládí ... „ ...šel si tvrdě za svým cílem ... se smlouvou tou v kapse představil se malý Edison u jednoho ze ředitelů dráhy New York-Chicago-Detroitské a žádal ho za svolení, by směl v jednom nákladním voze umístiti malý ruční lis. Ředitel nad touto neobyčejnou žádostí velice žasl i ptal se Edisona: „K čemu to má býti?' .Nemám peněz na studie,' odpověděl Edison; „chci si jich opatřiti vydáváním novin, které budu na jedoucím vlaku sám redigovati, sepisovati a prodávati!' Řediteli dráhy se zdála myšlénka ta velice originální; pohlížel dlouho udiveně na podnikavého hocha a dal mu své svolení.“ Pak o Edisonovi vynálezci ... Edison totiž není učenec v obyčejném smyslu slova, ... „jest samorostlý praktik; jeho snaha vždy se nese k vynálezům praktickým, nikoli theoretickým. Sám praví o sobě: „Nejsem theoretik a nedělám ze sebe učence. Theoretikové a učenci dodělávají se velkých úspěchů, vykládajíce řečí vybranou to, co jiní provedli. Avšak všecky jejich vědomosti formulek dohromady nedaly světu více než dva, nebo nanejvýš tři vynálezy nějaké ceny. Jest velmi snadno vvnalézti úžasné věci, ale obtíž záleží v tom, zdokonaliti je tak, že mají obchodní cenu. Tím se zabývám!” „V letech 1878 a 1879 zalátaly do Evropy zprávy o zázračné lampě Edisonově, která bude s to vytlačit! zcela plyn jako osvětlovací prostředek, a která prý způsobí nevídaný obrat v našem osvětlování. „Myslím, že nepřeháním/ psal té doby dopisovatel francouzských novin „Journal des Débats“, „že vynález Edisonův způsobí pravou revoluci v našem osvětlování, ano i ve vyvozování hybné síly... Přes konkurrenci Brushovu osvětluje skoro celou Ameriku a vyzískal při tom 10 mil. dolarů.“ "Edison pracuje ve dne v noci. Z jeho nesmírného ducha vytryskuje každý den veliká myšlénka. Den rychle mijí, nadchází noc; Edison jest ještě při práci. Jest nesnadno říci, kdy ustane. Odtud viděla věda vycházeti celou řadu zázraků. Odtud vyšlo sedm set a více patentů na vynálezy, nesoucích jméno velkého čaroděje do všech úhlů světa. Edison vydržel někdy sto dvacet hodin, nezavřev očí. Po celé týdny přebývá ve své laboratoři ... Zde vizte učence před jeho lampičkou, pohrouženého do hlubokého bádání; stále hledá, stále bádá . . . »Heureka!« volá konečně. Oheň plá z jeho očí; jeho únava jest mu rozkoší, do¬mnívá se, že nalezl, po čem tak dlouho pátral . . . po čem tak dlouho lopotil ... Učinil jsem pozorování o životě lidském, které zasluhuje, aby bylo napsáno.“ A jako bonus získáte i spoustu zajímavých informací o tehdejší Americe ... „Pokrok ten jest na svém vrcholu; k čemu dříve bylo zapotřebí několik hodin, vykoná se nyní za málo minut. Člověk se ani tímto vynálezem nespokojil, prostředky spojovací nejsou mu posud dosti rychlé, pátrá ještě po dokonalejších ... Evropa i Amerika spojily své síly, aby učinily možným vše, co až posud zdálo se býti nemožným...." I cestovat budete ... křižníkem přes Hudson River a pak vlakem .... „Ve Spojených státech jest cestování skoro vždy zábavou; společnosti dopravní spolu zápolí v eleganci a pohodlí, tak že cestující zapomíná na nepříjemnosti stěhování se ... řeknete snad, že jest to v Evropě také tak; ano zajisté, máte zde všeho toho slabý odlesk, neboť uvažte, pro tyto tři potřeby životní: zábavu, odpočinek noční a jídlo, máte jen jeden vůz, který lze dle potřeby přizpůsobiti; tak tomu není v Americe; každý vůz slouží k jistému, určitému účelu a nikoli k jinému.“ „Parostroj uhání s rychlostí závratnou; napřed má čtyři malá kola a pak čtyři velká. Jest opatřen jakýmsi pluhem k odhrnování sněhu na své dráze. Vypadá takto, jakoby byl pancířem obrněn. Na to jedeme tři minuty tunelem a konečně jest před námi nalevo nádraží. Zde prohánějí se lokomotivy, leží spousty uhlí. Vlak jde zvolna ku předu; jsme na první stanici Harrisonu. Nacházíme zde stopu velikého čaroděje; jest to budova Edisonovy společnosti osvětlovací.“ A je toho samozřejmě daleko víc ... číst se vám to bude dobře a určitě se nebudete nudit ... naopak, věřím, že to bude příjemně strávená chvilka s osvěžením informací o jednom z největších vynálezců ... a možná i získáním pár nových :-), nejen o Edisonovi, ale i tehdejší Americe.... celý text

Muži, kteří nemají ženy 2015, Haruki Murakami

„Vás baví být někým jiným? Pokud si můžu být jistý, že se vrátím, tak ano. ... jenom se pak ocitám v trochu jiné roli, než jsem byl předtím. To je pravidlo. Nelze se vrátit stoprocentně stejný. ... možná mám ve své povaze něco z chameleona.“ S každou další přečtenou Murakamiho knížkou si myslím, že jsem blíž poznání, porozumění tomu, co je na jeho literárním stylu tak přitažlivé, ... ale rozumějte, je to spíš jen náznak, možnost ... jistá si tak úplně nejsem :-) ... a to mě nutí stále se do Murakamiho světa vracet a hledat. A tak znovu a znovu opatrně vcházím do změti labyrintů ... vnitřních světů každé z postav ... abych znovu a znovu zabloudila ... v mysli ztracených, vykořeněných jedinců, kteří v odlidštěném světě hledají prostor, kde by mohli žít podle svých představ, kde většinou všichni ztratí všechno a ocitají se znovu na pomyslném začátku ... no a když přežijí ... konce nejsou tak úplně temné a beznadějné ... vždycky se objeví nějaká byť třeba sebenepatrnější jiskřička naděje :-) ... a to je mi sympatické (jsem totiž rozený optimista, který vidí sklenici vody vždy zpola plnou). Radovat se je ovšem předčasné ... projít spletitými zákoutími lidských myslí nestačí ... je tu totiž ještě vnější svět a ten není o nic míň záhadný než ten vnitřní. A tak nedostatečně obeznámená s japonskými reáliemi, se zvláštním japonským světem, postaveným na metaforách a symbolice jsem nucená složitě hledat cestu ven chytajíc se dobře srozumitelných a krásně znějících lyrických popisů, ty mně trochu pomáhají vyznat se :-) ... zorientovat se v moderních japonských velkoměstech a v rychlém životním stylu jeho obyvatel, samozřejmě je to trochu jiné, ale v dnešním globalizovaném světě docela dobře představitelné, jenže, protože to je Murakami, tak lehce nevyváznete :-) ... do cesty se vám připlete spousta fantaskních, nebo jen nereálných, ireálných, či přímo nevysvětlitelných, absurdních a rozporuplných situací, ve kterých se mísí skutečnost a sen, vnitřní a vnější svět, přítomnost a minulost, surreálné představy se míchají s celkem reálnými popisy ... a vám nezbyde nic jiného než vyjít vstříc tomu proudu a nechat se unášet ... tajemnou, melancholickou náladou ... skrz záhadné dějové zvraty ... k poodhalení tajemství ... už, už si říkáte, že zjistíte, jak to je ... napětí, zvědavost a představivost pracují na plné obrátky ... a pak jste najednou na konci cesty ... celí zkoprnělí, protože vás to „vyplivlo“ u východu z labyrintu, aniž byste se dostali do jeho centra, do středu, kde je ukrytý klíč k tajemství a poznání skutečnosti. Takže se můžete zas jen domnívat a tušit ... a taky je možné že žádná skutečnost prostě není ... alespoň ne taková, jakou byste čekali ... a to je výzva ... a mně, zrovna tak jako vám, nezbývá než to zkoušet znovu a znovu ... v dalších příbězích :-). „Tohle musím vědět ... vědět totiž znamená být silnější.“ A abych nezapomněla ... v příbězích samozřejmě najdete všudypřítomnou hudbu a kočky ... obojí dokonale doplňující atmosféru ... „Mám tuhle hudbu ráda ... je to záležitost volného prostoru ... mám při jejím poslechu pocit, že jsem v obrovském prostoru, kde nic není ... tam nemusím vůbec nad ničím přemýšlet ... stačí, že tam prostě jsem ... zavřu oči a můžu se nechat unášet krásnou ozvěnou strun ...“ „Kočky v tomto vesmíru sehrávají podstatnou roli a jejich zmizení nevěstí nic dobrého ...“ PS: k některým povídkám se vrátím ještě v záložce povídky.... celý text

Dekameron 1975, Giovanni Boccaccio

„Počíná se kniha nazvaná Dekameron, přezděná Arcikuplířka ...“ Evropou se přehnala morová smršť, která radikálně zredukovala počty lidí v středověkém světě, ... a to všech, bohatých, chudých... smrt si nevybírala, nepomohly ani modlitby a nabádání k asketickému životu, jak to po dlouhou dobu temného středověku praktikovala, nebo spíš přímo diktovala, církev, a tak bylo načase otočit se zpět k člověku ... proto se Boccaccio rozhodl ve svém Dekameronu beze studu ukázat, jaký život opravdu je, cíl měl jediný ... pobavit a nemoralizovat :-). V příbězích tak máte jedinečnou možnost seznámit se skutečnými lidmi, kteří už sami sebe nechápou jen jako „nepatrnou část božího plánu“, ale naopak ukazují čeho všeho je člověk schopný ... ukazují cestu od lidského zla k lidské dobrotě. A mají na té cestě dobré průvodce ... Štěstí, Lásku a Intelekt :-). Máte tedy v rukou sto příběhů „krve a rozkoše“ ... je v nich erotika, je v nich vtip, je v nich oslava života ... navzdory tomu, že se „zrodily“ ve 14. století v bezprostřední blízkosti morové smrti, a nebo možná právě proto, a možná taky právě proto jsou psané pro potěšení všem (ne jen vybrané společnosti) ... ale především ženám, jak říká Boccaccio, protože ... „Copak může někdo popřít, že útěchu, ať už je jakákoli, je třeba uštědřovat daleko častěji půvabným paním než mužům? ... Jelikož jsou bojácné a stydlivé, a tají své milostné plameny, leč city skryté mají větší sílu než city zjevné, což dobře vědí ti, kteří to zakusili ...“ „V těchto vyprávěních je možno nalézt radostné i žalné milostné příběhy, jakož i četná dobrodružství, jež se zběhla v těchto dobách, ... přijde velmi brzo příjemnost a zábava, kterou jsem vám předtím slíbil ...“ A mě se to, vážení, líbilo, ... Boccaccio splnil, přesně to, co slíbil, neměl v úmyslu umravňovat ani napravovat předsudky, ale oslavovat lidskou přirozenost a pak taky vysmát se lidskému pokrytectví. A navíc, jazyk, jakým Boccaccio píše, to je prostě výborné, vezměte si dobu, ve které se takhle vyjadřuje, je to naprosto něco nového, až převratného ... je to živé, realistické a kultivované vyprávění ... je to „přehlídka“ nejrůznějších podob lidských charakterů podaných v rozmanitých, tematických milostných příbězích ... „hovoří se o rozmarech Štěstěny, o vyplněných milostných tužbách, o lstivých kouscích mazaných žen, o žertech a podvodech, na něž doplácejí hlupáci a paroháči, o tragických událostech a konečně o velkých a ušlechtilých skutcích“ ... jak vidíte, každý si vybere :-) ... ale především, největší část je věnovaná rozmanitým podobám lásky v jejím pozemském ! pojetí ... se vší smyslností a tělesností ... protože Boccaccio ji nepokládá za hřích, ale za přirozenou součást člověka, za přírodní zákon, kterému všichni podléhají :-).... celý text