alef přečtené 1278

Želary 2001, Květa Legátová (p)

„Slova, jimiž by se zalykala nejotrlejší ústa, pronáší stařena tak lehce, že ani nejsou krutá. Nerudná babice má práva bosorek, jimž zevšedněla všechna lidská hoře. Žádná chalupa v kraji před ní neskryla své tajemství. Zná všechny žaly, které tlukou o skály, které se zmítají jako vítr a zebou jako voda dravé řeky.“ Příběhy osudů želarských horalů, „roztříštěné“ do samostatných epizod, jsou přesto příběhem jedním, jednotlivé dílky mozaiky do sebe zapadly a vytvořily tak jeden úchvatný obraz, který přitáhne váš pohled, a vy z něj nemůžete spustit oči: „Snáší se soumrak, z údolí se zvedá pápěří a spěje k obloze. Několik kilometrů odtud píská vláček. Skály si hrají s tím zvukem, ozvěna ho tříští a opakuje …“ Pak se ozve nápěv: „Želary, Želary, popelavé skály, bílýma rukama, vlasy rozplétaly.“ Teď možná trochu odbočím, mám ráda svět fantasy a sci-fi, ráda se toulám všemi těmi více či méně reálnými příběhy, světy budoucnosti, paralelními, postapo, či postmoderními světy, jenže, občas si od nich potřebuji odpočinout, vrátit se na zem, a poslechnout si třeba Lucku Vojničovou, jak říká: „Moc lidem by tady v okolí slušel rozbitý rypák!“, věřte mi, že moc dobře ví, o čem mluví :-). Každopádně, mě ty její „rozumy“ vrátily zpět do známe krajiny :-), abych si tu vyslechla příběhy, podané stylisticky čistou, krásně baladickou formou, vyprávěné úžasně bohatým poetickým jazykem plným metafor, kde mi jednotlivé postavy a postavičky postupně „zabydlovaly“ vesnici a její okolí. Co mě opravdu bavilo, bylo sledovat, spojovat souvislosti, klíčové události v životě vesnice, skládat si tak tu pomyslnou pestrou mozaiku, ze které vzešel nakonec docela zajímavě provázaný a dost osobitý model světa – svázaný dávnými zvyky, tradicemi, a předsudky do klubka mezilidských vztahů, úsilí a tužeb, rozprostírající se v prostoru někde mezi školou, hospodou, farou a roztroušenými kopaničskými chalupami, jehož horizont Želarští překračovali jen zcela sporadicky, a nebo, naopak osudově … motivem příběhů, a tudíž povětšinou hybatelem děje, totiž často bylo právě porušení tohoto stavu věcí – a tudíž, třeba atmosféra očekávané pomsty … … a ještě něco Vám musím říct, navzdory vší té osudovosti (včetně názvu vsi, Želary evokující žalostné události), budete číst příběh … uvěřitelně laskavý!  „Vypráví se, že kdysi byli obyvatelé Želar do jednoho vybiti. Zločiny, za něž pykali, jsou omšelé. Historka rebelů, kteří nedocenili záměry boží, pohrdli milostí a zachovali se jako dobytče, které nedohlédne své slávy, stávajíc se žertvou.“... celý text

Pan Gwyn 2015, Alessandro Baricco

„Dělat opisovatele má co do činění s opisováním něčeho, ne? zeptala se. - Pravděpodobně. - Vida. Ale ne notářské akty nebo čísla, prosím vás. - Pokusím se tomu vyhnout. - Podívejte se, jestli najdete něco jako opisovat lidi. - Ano. - Jací jsou. - Ano. - Půjde vám to dobře.“ Věřím, že se právě tady, na DK, asi shodneme v tom, že příběhy, ale hlavně všechno to kolem nich, tedy jejích vyprávění, představují jednu z důležitých, možná až zásadních součástí lidského života. Pokud je to tvrzení, se kterým můžete souhlasit, tak možná i Vás Alessandro Baricco v příběhu Pana Gwyna zaujme. Baricco totiž dal příběhům v Panu Gwynovi nově zajímavý rozměr – „příběh už není jen součást lidského života, ale … v příběhu se odráží lidská bytost jako v zrcadle, člověk jako takový je příběhem. Příběhem, který touží být vyprávěn, aby mohl sám sebe pochopit“ . Pan Gwyn se tak pokusil „přivést lidi zpátky domů“ … právě, skrze psaní portrétů … A Alessandro Baricco se tak pokusil o trochu jinou, a pro mě zajímavou, perspektivu – na místo rozumu a logiky postavit intuici a cit, a vyprávěl tak příběh neobvyklým způsobem. Pro mě se stal celkem zajímavým objevem loňského roku, po třetí přečtené knize si ho řadím mezi spisovatele se zajímavým, originálním rukopisem, skoro bych si troufla říct, že má určité rysy, které umožňují jeho texty rozpoznat, jsou hodně poetické, občas se pohybují na hranici mezi realitou a fikcí, mezi bdělým stavem a snem, využívají více různých stylů – žánrů, jako by z nich byly poskládané, ta skladba má ale svůj vnitřní význam a důvod, tím mi připomíná mého oblíbeného Eca, taky si se čtenářem "hraje" – nechá ho bloudit textem a hledat v něm pravidla – a to mě baví :-). „Jasper Gwyn mě naučil, že nejsme postavy, ale příběhy …“ ... zajímavé, že?... celý text

Dešťová hůl 2016, Jiří Hájíček

"Vrata byla otevřená ... zkoumal tu bránu do selské usedlosti, jedno křídlo starých dřevěných vrat bylo vyvrácené ... prsty pohladil ručně kovaný kolík. Stará poctivá práce. Vešel do dvora a měl pocit, jako by se tam vůbec nic nezměnilo." ... pomalu a pozvolna jsem se potřetí vrátila do jižních Čech, potřetí si vyslechla příběh skládající poetický obraz české vesnice, a malebné krajiny ... „Noční zvuky a záhadné šelesty si mě rozebraly, rozkradly, kousek po kousku" ... soustředily se především na pocity a na vnitřní prožitky, trochu melancholicky vyprávěly o silných citových poutech k místům plným vzpomínek na dětství, na mládí, na místa v životě, kde máte pocit blízkosti, a která dokážou vytvořit uklidňujícím pocit obyčejnosti a všednosti. Příběh, který jsem si vyslechla, byl tedy především o hledání sebe sama, o hledání klidu v duši, a to bývá těžký úkol ... projít vzpomínkami na léta minulá, vyslechnout si příběhy .. o nenávisti, ale taky o obětavosti, o pokrytectví, anebo ... o uspěchané době ... Příběh, který jsem si vyslechla nepostrádal to, co se mi na Hájíčkových příbězích líbí, ... lyrické popisy přírody Novohradských hor se střídaly s detektivním pátráním, ve kterém hrály hlavní roli složité vlastnické struktury a vazby na podnikatelské aktivity a nátlak, vysvětlující tak proměny jihočeského venkova. Tohle vyprávění jsem ale vnímala spíš jen jako pozadí pro velký příběh ... o vazbě člověka k půdě a tradicím, k přírodě a vlastním kořenům, o relativnosti štěstí a radosti ze života ... ¨ Pan Hájíček je dobrým vypravěčem takových "obyčejných" příběhů ... těch velkých i těch malých ... "Podvědomé zvuky se rozléhaly prázdným ránem. Do pekárny na rohu naváželi zboží. Ozvěny, ... jako střepiny ze soustruhu, zalétaly k jeho uším ... a rozrušovaly ztišené, utlumené vědomí."... celý text

Anglické listy 2009, Karel Čapek

" ... jak vám to mám vylíčit? Bylo by přece jen nejlépe napsat to ve verších; Kdybych byl básníkem... napsal bych dnes básničku ne dlouhou, ale krásnou. Byla by o skotských jezerech, byla by prováta skotským větrem a orosena každodenním skotským deštěm; bylo by tam něco o modrých vlnách, vřesu, kapradí a dumavých cestách; ..." Přestože nebylo veršované, bylo to vyprávění krásné a baladické ... zpříjemnilo mi nedělní podvečer, zklidnilo a uvolnilo mysl a navodilo (spolu se sklenkou dobrého vína) dobrou náladu ... asi jsem našla výborný recept na pohodové nedělní večery :-). Harmonie a preciznost ...touláte se Anglií a vidíte ji všude, kam se podíváte, resp. kam vás pan Čapek zavede ... ať už to je rozlehlost anglických parků, či nekonečnost staletých alejí ... ať už to je velkolepost anglických sídel, starobylost anglických klubů, či vážnost anglických lordů... vidíte ji ale i v dokonalosti a striktní přesnosti moderní průmyslové civilizace. A až vás to putování unaví, zajděte s panem Čapkem třeba do klubu: "... kdyžjsem se uvelebil v jedné z těch historických lenošek; bylo mně trochu dějinně, ale jinak docela pohodlně, a okukoval jsem historické osobnosti, které dílem visely na stěnách, dílem seděly v klubovkách a četly Punch nebo Who is Who. Nikdo nemluvil, což působí opravdu důstojně; měli bychom mít u nás taky taková místa, kde se mlčí." A nebo se rovnou nechte pozvat domů: ... "dvacetkráte za den jsem žasl nad harmonií a dokonalostí života, jímž se obklopuje Angličan ve svém domově. Anglický domov, to je tenis a teplá voda, gong svolávající k obědu, knihy, louky, pohodlí vybrané, ustálené a požehnané staletími, svoboda dětí a patriarchálnost rodičů, pohostinnost a formalism pohodlný jako župan; ...a tím končím pohádku o nejlepších věcech Anglie." A já už se s vámi taky rozloučím, je neděle, pozdě večer, čas jít spát ... za chvíli totiž začíná nový pracovní týden v České kotlině :-). PS: ještě o jeden poznatek se s vámi podělím: "Člověk z pevniny si dodává důležitosti tím, že povídá; Angličan tím, že mlčí."... celý text

Rozhovory s Janem Werichem 1982, Jiří Janoušek

„Nebot jsem rád, že jsem naživu. Že žiju, dýchám, že miluji, že doufám, že pochybuji, že sním, pláču, směju se, že se bojím, že mám roli na tomto velkém bláznivém divadle.“ (dopis Jana Wericha panu Williamu Shakespearovi z knihy Falstaffovo babí léto) Pana Wericha mám ráda, a tak to pro mě bylo příjemné čtení ... a bylo to víc, byl to příjemně strávený čas. Bylo totiž nesmírně zajímavé "poslouchat" o čem si ti dva pánové povídali, ... na přetřes přišly soukromé radosti i starosti, úvahy o životě a smrti, i filozofie a názory na svět a veřejné dění, ... ti dva toho probrali opravdu hodně, a vzali to pěkně od vzpomínek na dětství, rodiče a prarodiče, přes školní docházku, a taky do Ameriky zavítali a vzpomněli na pana Ježka, aby pak přišla řada na pohádky a samozřejmě, divadlo, herectví, smích a nezapomněli ani na Shakespeara. Nejvíc jsem se toho ale dozvěděla asi o přátelství: "Oba však nesnášeli setkání po dlouhé době. Když se viděli po 9 letech řekli si na uvítanou jen: “Kapánek jsem se opozdil." "To nic, já s tím počítal.“ ... řeč tu je samozřejmě o dvojici V&W. Na otázku, kdo je přítel, pan Werich řekl: “Nechci, aby člověk, který je mým přítelem, souhlasil se vším, co dělám. A potřebuju, aby on nevyžadoval můj souhlas se vším, co on dělá. Ale k tomu musíte být dostatečně svůj.“ Svoucí ... to pan Werich byl.... celý text

Syn větru a prsatý muž 2013, Josef Formánek

"Proč stavíme tady?" "Z Takui vede do Anai a Udului silnice. Dál pojedeme na motorkách." ... a prsatému muži bylo najednou jasné, že ten starý svět, který miloval, nejspíš zmizel." (z knihy Syn větru) "Pablo Picasso řekl: Obraz je lež, který by měl zobrazovat pravdu. Ale samozřejmě, že každý autor alespoň trochu píše svůj život, svůj úhel pohledu, sám sebe." (z rozhovoru s Josefem Formánkem) Siberut se změnil, a zrovna tak život Davida Zajíce ... místa i lidé se mění, globalizace udeřila plnou silou i v těch nejodlehlejších koutech světa, a zrovna tak životní směřování Davida Zajíce nabralo nový směr, a tak dozrál čas, abychom se se všemi těmi změnami seznámili i my, čtenáři, abychom zjistili, co je nového ... nejen u Mentawajců. Potěšilo mě, jak pohodový ten návrat, do "starých" kolejí s novými kulisami, byl. Potvrdila jsem si, že s tímhle panem spisovatelem, který píše hodně "ze sebe", si stále rozumíme, že zůstal věrný svému velmi otevřenému stylu, který mu pomáhá, ve světě plném změn, ukázat na ně a "vypsat se z nich" (podělit se tak o své pocity se svými čtenáři) a ... žít, a že to není vždycky zrovna procházka krásně upravenou zahradou s přesně střiženým anglickým trávníkem, ... ale často spíš dost dobrodružná a taky dost nebezpečná cesta skrz zarostlou džungli ...hlavně vztahů ...... celý text

Biologie ve službách zjevu 2008, Karel Kleisner

„Jsem hluboce přesvědčen, že neexistuje jediný, objektivní a bezrozporný pohled na svět. Proto nemůžeme trvat na jednom preferovaném obrazu světa, ani na jediné metodě k jeho poznávání. To platí pro všechny poznávající dějinné bytosti – pro lidi s lidskou kulturou a pro ostatní živé tvory s jejich přístupem ke světu.“ (Anton Markoš) Antona Markoše, stejně jako Karla Kleisnera, který je mimochodem žák Stanislava Komárka, tyto všechny lze zařadit do určitého myšlenkového okruhu, který navázal nebo se nechal inspirovat úvahami Adolfa Portmanna. O co tu tedy jde? Tyto úvahy směřují ke kritice absolutní aplikace darwinismu, tedy, kritizují „slepotu biologie“ k jevům, které takovým reduktivním způsobem není možné vysvětlit. Zacíleno je na ZJEV, na PODOBNOST a na NITERNOST. Někdy od 19. století se podle Kleisnera začalo na „vzhledové podobnosti organismů“ pohlížet jako na něco okrajového, či náhodného, zvlášť, když různé podobnosti zjevu nešly vysvětlit z funkčního hlediska (což je základní doménou vědy). Nejen podle Kleisnera ale takový pohled na podobnost je reduktivní a neodpovídá skutečnosti. Věda takovým způsobem nikdy nemůže proniknout k niternosti a tedy podstatě živých organismů. A jestli se chce alespoň pokusit takovému pochopení přiblížit, měla by začít od zkoumání vnějšího sebe-prezentování živých organismů – tedy od zkušenosti jejich vzhledu. Kleisner tak pod vlivem Portmannových úvah směřuje řekněme k alternativním teoriím. Sebe-vyjadřování (zjev), je tedy podle tohoto názoru, běžným jevem. Předpokladem a důležitým prvkem je, že každé sebe-vyjádření předpokládá příjemce takového sdělení, který samozřejmě bude tomuto vyjádření rozumět. Jinými slovy, nejen vnitřní orgány organismů, ale i jejich "neprůhledné povrchy" tak lze považovat za další „reprezentativní“ orgán – rozumějte, sémantický (určený k dorozumívání) orgán, který je neméně důležitý než ty ostatní. Kleisner tak rozebírá Portmannovu teorii v souvislosti s „umweltem“ – „učení rozeznávající život jako hru, ve které se hráči navzájem ovlivňují sděleními zjevovanými svým vzhledem“. V tomto pojetí, spolu jednotlivé organismy aktivně komunikují, takže Kleisner chápe sebevyjádření živých organismů, jako „vyjevení niternosti pomocí vcítění se do pozice vnímajícího organismu“, to pak umožní živému tvoru „vytvořit svým zjevem zprávu, kterou bude příjemce schopen vnímat“. Takovým a podobným teoriím je často připevňovaná nálepka - antidarwinistické, a třeba právě Kleisner upozorňuje, že je to chyba, protože i sám Darwin chápal estetické projevy v přírodě velmi citlivě a byl pravým „milovníkem přírody“, což se o řadě dnešních biologů říct nedá. Portmannův přínos tak vidí i v jeho kritice vědy, v tom, že varuje před zaslepenou vírou v jediné a vševysvětlující paradigma, kterým je v současnosti molekulární biologie a genetika s jejich „technickým vysvětlením“ živých organismů. Podle Portmanna tedy platí, že každý! organismus má subjektivní vztah ke světu, ale taky, pozor, dodává, že to „nic nevypovídá o jejich prožívání světa“ – neztotožňovat to tedy prosím s vědomím. Díky etologii, která nás už nějaký čas, „zásobuje“ stále více důkazy, že „otevřenost“ náleží k vlastnostem všeho živého, už dneska není tolik přehlížený ten možná nejdůležitější důsledek těchto úvah - nový pohled na různorodost a zvláštnost všech těch způsobů existence „živého“ - tedy směrem k respektování specifik života :-).... celý text

Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři 2018, Aleš Palán

„Svou rozlehlostí, drsným podnebím a poválečným zánikem mnoha osad poustevníkům Šumava zřejmě nadmíru svědčí …“ (Aleš Palán) Jenže, … „vždycky je to trochu jinak, než jak to člověk zamýšlel“ (z rozhovoru s Martinou). Reportážní kniha Aleše Palána trefila i v mém případě, do černého. Vzala bych to asi pěkně po pořadě: za 1) mám ráda Šumavu, za 2) mám ráda krásné knížky, a tahle se opravdu povedla, upoutá na první pohled zajímavou obálkou, a když ji otevřete, krásným zpracováním, úžasnou fotodokumentací Jana Šibíka pak přímo láká, mít ji doma :-) (jen ke čtení je bohužel trochu nepraktická – je velká, těžká a skoro se bojíte otáčet stránky, je tištěná na tuhý lesklý papír, pro fotografie ideální, ale případné znehodnocení kterékoli ze stránek ohnutím, by mě mrzelo), za 3) mám ráda, když u knížek můžu přemýšlet, a že v téhle je těch námětů opravdu dost, 8 rozhovorů, kde se setkáte, slovy Aleše Palána: „s myšlenkami, které by nikdo z nás nevyslovil, protože jsme formováni informacemi a životem ve městě“. Je to prostě tak, když žijete v odloučení od společnosti, resp. od společenského systému (ať už z jakéhokoliv důvodu), vaše myšlenky jsou formovány trochu jinak, hodně se zaobíráte sami sebou (ať už dobrovolně, či nedobrovolně), těch chvil, kdy nikoho jiného nemáte je hodně, a u některých, je to až absolutní, svou roli hraje samozřejmě mnoho dalších faktorů, jako jsou předchozí životní zkušenosti, částečná, či úplná izolace, a mnohé další, ale to na tom, že je samota výrazný faktor, který vás formuje, nic nemění (minimálně v tom můžete hledat společný rys, všech protagonistů), ale pojďme dál, za 4) pro mě je jednoznačným plusem, že si Aleš Palán nevybral do své knihy osoby žijící prvoplánově alternativním způsobem života, tedy různé rodiny či jednotlivce odcházející do podobného prostředí za „zdravým životním stylem“, ale že jeho výběr padl na životní osudy lidí, kteří to povětšinou původně nijak neplánovali, ale jejich životní příběh je tak či onak posunul tam, kde jsou, přičemž někteří tam jsou rádi, jiní tak úplně ne, a přesto zůstávají, z různých důvodů, vysledovat se dají některé společné (a je to docela zajímavé pátrání), takže, za 5) ráda pátrám :-), mnozí čtenáři psali, že příběhy otřásly s jejich emocemi, nemůžu v žádném případě říct, že by mě nechaly chladnou, ale ještě spíš než mé emoce, zaměstnávaly tu analytičtější část mozku, která pátrala po příčinách a souvislostech, přeci jen reportážní styl k tomu podle mě přímo vybízí, a tak jsem pátrala a hledala, četla, občas se i vracela, nutilo mě to, trochu si s textem hrát, a v životech samotářů hledat, která z cest je přivedla k životu na hranici možností, jeden z nich řekl, že „možná právě takhle se dají věci opravdu zahlédnout“, protože, dodává: „na to, aby sis opravdu všímal věcí, musíš mít probuzenou pozornost“, … na to se nedá moc co namítat, protože si myslím, že to tak je. Nutné je ale dodat, že ne všem a ne vždy se to dařilo, protože k tomu je taky potřeba určitá psychická pohoda, „když je ti zle, jsi ponořený do sebe a mineš plno věcí“, a tihle lidé (každý z nějakého jiného důvodu), přesto bez rozdílu, v životě nějaký ten psychický diskomfort, zažili, někdy hodně dramatický, někdy až tragický, někdy si ho způsobili čistě sami, někdy to byla souhra několika i mnoha faktorů (a vážně je zajímavé tohle sledovat), ale to jsem malinko odbočila, protože jsem chtěla psát ještě o jiných okamžicích, o těch chvílích, kdy jsou naladěni na přírodu a okolí, pak totiž všichni, do jednoho, „vidí“ a „cítí“ trochu jinak, je toho minimálně víc, než se nám ostatním může podařit byť i jen zahlédnout, příroda se jim otevírá tak, jak se nám to asi nikdy nemůže podařit, a většina z nás po tom asi ani netouží, protože většina z těch až mystických a tajemných zážitků (skoro se v některých případech nabízí říct, zážitků z paralelní dimenze) je něčím vykoupená, původně jsem chtěla napsat „draze“, ale ten pojem se tam moc nehodí, většina z nich má totiž i celkem osobitý vztah k penězům (možná by se dalo říct pragmatický – jsou, nejsou, byly, budou, nebudou … holý fakt s praktickým dopadem). Každopádně Aleši Palánovi se podařil opravdový mistrovský kousek, ten „jejich“ úhel pohledu nám přiblížil, pomohl nám zaostřit stejným směrem, i když, to, co vidíme, je asi stále jen obraz nezaostřený, jako kdybyste si zapomněli dioptrické brýle, a záleží na tom, jak moc dioptrií vám chybí :-). „Často spím přímo na břehu potoka, lehnu si na zem, jen tak se přikryju dekou, kdybych natáhl ruku, ponořím ji do proudu. Je to úžasné. Člověk má zavřené oči, slyší bublání, vysoké a nízké tóny se propojují, vznikají zvláštní souzvuky.“ „Přicházejí ke mně vjemy, který jsou opravdový. Kdo tohle umí, jsou novorozeňata, hodně malý děti. Někdy, až budeš mít děcko v kočárku, který ještě nežvaní, tak jako my teď, a nežije pro nějakej účel, všimni si, že nesleduje nic jinýho než stromy a listy. Oni spolu komunikujou! To poznáš na jeho obličeji…“ Pro mě byla návštěva životního prostoru, „kde se nemusíš přetvařovat“, „kde si můžeš užívat přítomnosti“, kde se dá ještě žít „ve svém prostoru, svém teritoriu“, které je nedotknutelné, … kde se každopádně žije trochu „jinak, než jak člověk zamýšlel“, a kde zjistíš, že možná „nikoho ani nepotřebuješ“, a kde do života vstupují ve velkém přírodní živly, které vše mění a převrací naruby a zase zpět, … inspirující, ve smyslu zajímavá, nechápejte prosím ve smyslu, hodná následování :-), ale určitě hodná zamyšlení nad hodnotami nás, lidí žijících v systému, ale taky zamyšlení nad „dobrým bydlem“, které nás občas pálí, a možná si to pálení, občas zbytečně, přivozujeme sami.... celý text

Tancuj, tancuj, tancuj 2006, Haruki Murakami

„Tancujte. Tancujte až kým hudba neprestane hrať, rozumiete? Tancujte a nerozmýšľajte nad dôvodmi. Keď začnete rozmýšľať, vaše nohy sa zastavia. … Potom vám už v ničom nebudeme môcť nikdy pomôcť. Uviaznete v tomto svete a už sa z neho nedostanete. Držte krok a nezastavujte sa. Snažte sa uvoľniť v miestach, v ktorých ste skostnateli. Dajte do toho všetko. A nebojte sa, lebo sa nemáte čoho báť. … ste unavený a vystrašený.To sa stáva každému, napriek tomu nezastavujte. Okrem tancovania sa o nič nestarajte. Tancujte, ako najlepšie viete." A tak jsem se nechala opět vtáhnout do kola … „nereálně zvláštních situací a reálně zvláštních pocitů“ … „kdo zná sílu osudu a vyrostl v typicky japonské podřízenosti, ví, že nemá cenu vzdorovat. Stačí se položit do řeky a pokojně odplout“. V japonské společnosti jsem sice nevyrostla, navíc, řekla bych, znám ji stále jen velmi málo, přesto jsem podlehla a nechala se pokojně unášet … do uzavřeného, osamělého světa hlavního hrdiny, ztraceného, vykořeněného, jehož bezradnost v podivně odlidštěném světě nejspíš vychází právě z příslušnosti k japonské mentalitě. Několik knížek od japonských autorů (vč. pana Murakamiho) už mám na seznamu přečtené literatury, a tak si alespoň malinko troufám říct, že o ní už něco málo vím. Přesto je pro mě stále hodně neuchopitelná, divná, či podivná, ta jejich zvláštní až sebedestruktivní tendence … inteligentní a přitom čím dál víc odlidštěné společnosti, ve které nemají city žádné, nebo jen malé místo, jediné, co je důležité a co dává smysl je hledání … kvalitní práce, kvalitního bydlení, kvalitního jídla, kvalitního vztahu … všichni hledají, a vlastně neví co :-) … hledají kvalitu života , ale co to je? …žít v systému a dobře se do něj začlenit … nebo žít svobodně, podle svých představ a tak trochu mimo systém? … možná to znamená žít právě v té "jiné", paralelní, dimenzi :-) … ha, že bychom byli na stopě? … že bychom jen tak mimochodem, náhodou, narazili na onu zvláštní černou alternativní realitu z 16. poschodí hotelu Delfín? … tady to hledání totiž zdánlivě začíná ... Pan Murakami totiž své texty vždy staví na postupném odkrývání tajemství … celý text je vždy postaven tak, aby si udržel záhadnost a ve vás udržel napětí a zvědavost. Takže pozor, nenechte se nachytat … tady nejde ani tak o napětí z hledání, jak „z“ a „do“ téhle zvláštní reality, ale daleko víc jde o hledání jiné … o hledání sebe a o hledání smyslu … kam kráčíme? … co tam najdeme? … a najdeme vůbec něco? … nebo naopak něco ještě ztratíme? … Hledat a pátrat už musíte každý sám, uvnitř … ve vlastní mysli :-). Tak vida, přeci jen jsme něco našli, sice jsme neodkryli tajemství, resp. nedošli na konec záhady, ale tak trochu jsme zase poodhalili pana spisovatele, že by jeho spisovatelský záměr? (já spisovatel, milý čtenáři, budu zkoumat hranice vědomí a podvědomí, a vytvořím si pro to tu správnou půdu … dva, tři, či více světů, …dvojí, trojí, či více (dle potřeby) linie vyprávění … a ty, milý čtenáři, ty budeš tancovat, jak já budu pískat … tancovat a tancovat a tancovat … dokud se naše cesty někde neprotnou :-) ... PS: dosud se tak nestalo, a tak stále tancuju a tancuju … za čas k tomu nejspíš budu potřebovat další z Murakamiho příběhů (to víte, při takovém fyzickém výkonu je třeba se občas občerstvit :-) …snad přidat indicii, či alespoň náznak … Na cestu za poznáním si vám dovolím přidat ještě jednu malou ochutnávku z „japonských emocí“ :-) ... „Spala so mnou dva, trikrát za mesiac. Pripadal som jej ako z Mesiaca, lebo neraz sa ma so smiechom spýtala, kedy sa tam vrátim. „Mám ťa rada,“ poznamenala. Nevedel som, čo jej na to povedať. Aj ja som sa s ňou dobre cítil. Bol som veľmi rád, keď som ju mohol zohriať alebo pohladkať po vlasoch. Nevedel som sa na ňu vynadívať, keď spala, keď sa ráno chystala do práce, alebo pobehovala po byte v mojom pyžame. Viem, že som ju nemiloval, ale nemôžem povedať, že som ju mal iba rád. Bolo to čosi viac, ale nevedel som to definovať.“ ... co říct, ani z Marsu ani z Venuše ... tyhle emoce totiž pochází nejspíš z Měsíce :-) ... tam je „řidší“ vzduch, resp. vakuum, tak možná proto „řidší“ city … a možná by se hodilo i to vakuum. PS 2: souhlasím s "deirdre", také mi tak úplně nesedl slovenský překlad, a jenom díky němu dávám téhle knize 4*, cítila jsem se trochu ochuzená o malý kousek atmosféry, o malý kousek toho subjektivního pocitu, který je při hodnocení celkového dojmu z knihy rozhodující … naladit se na stejnou vlnovou délku se opravdu lépe podařilo českému překladateli.... celý text

Pražský chodec 2003, Vítězslav Nezval

Byl to stín blížící se války, který se snesl na Prahu: „Červánky mezi Petřínem a Hradčanami, červánky na Vltavě, k níž obracím své oči, ukončují jeden z překrásných letních dní a pohled na vlaštovky, poletující kolem věže někdejšího mlýna, naplňují mě úzkostí. Kdybych otevřel noviny, dočetl bych se na všech řádcích, že hrozí válka … hrozí zničit tyto terasy, ten Petřín, ty hradčanské věže … hrozí zničit TO město, jímž chodím … a snad právě toto nebezpečí působí, … že se ve mně rodí „nový cit“ k Praze … tento „nový cit“ … se zhmotňuje ve vteřinových setkáních s čímkoliv, nerozlišuje krásu podle toho, jak je důležitá či nedůležitá, bloudí pod širým nebem a středem samého života …“, ta číhající hrozba, která „postrčila“ pana Nezvala psát si osobitý deník … a stát se Pražským chodcem. Byli to impresionisté: „byl to jeden letní večer, zcela zahalený náhlým deštěm, byl to netušený lesk ulic a deštníky, co mně před několika lety po boku kohosi milovaného otevřelo tajemnou branku do podivuhodné říše jmenovaného impresionisty.“, a pak zvláštní surreálně snové cítění, „nový cit“, který inspiroval pana Nezvala, k deníkovým záznamům z kterých vznikla všemi barvami duhy zářící ... básnická próza: „Řekni mi oko, které ses zastavilo nad bílým listem papíru této knihy ve chvíli, kdy jsem ji sotva započal psát, řekni mi, oko, … jež jsi vidělo na prachu pražských dlažeb rýsovati se všecky tyto stopy, čím nám bude Praha, až tyto řádky dospějí ke konci. … Řekni mi to, anebo ne. Raději mlč. Ty víš, co je to mlčenlivě upírat pohled od nějaké tvrdošíjně se vnucující zdi, která si osobuje právo z důvodů, které málokdy chápeme v plném světle (to proto, že se člověk málokdy zastaví…), hypnotizovati nás, jako by se mělo na ní náhle zjeviti písmo, anebo alespoň kresba, ne-li náš celý obraz.“ Byly to také pražské mosty a noční světla odrážející se na hladině řeky: „vidím před sebou jak jen možno nejživěji chvíle svého někdejšího vzrušení, kdy, jsa v Praze dosud cizincem, jenž je víc než často deprimován, jsem se procházel pln rozechvění po mostě Legií a pil tajemství, jež pro mne měla ta neustále se chvějící a podivuhodně kolmá světla obrážející se na hladině Vltavy. Tato světla a jejich tajemství, to byly první uhrančivé pohledy, jen na mě upřela Praha.“, které učarovaly panu Nezvalovi a donutily ho, „stát se hledačem“, toho zvláštního světla, vycházejícího z nočními lampami osvětlené Vltavy, z měsíčním svitem osvícených starých a oprýskaných uliček, či z lesku výkladních skříní. „Kdykoliv se vracím z cizích měst, pro jejichž krásu mám oči otevřené, do Prahy, mezi její mosty a věže, jsem šťasten, že smím žít v tomto městě, že je smím opěvovat, že se mohu pokoušet definovat jeho tajemství.“ A byla to láska: „Tak naše láska k Janu Nerudovi může se státi jednoho dne svědkem, že budeme hledati s trpělivostí člověka, poháněného tušením, ono kluzké místo, kde si tento veliký stařec zlomil nohu. Tak vstoupíme do hospůdky, kde sedával Jakub Arbes, abychom spatřili barvu kouře a okenic, na něž upíral pohled, za kterým se rodila jeho romaneta.“, a okouzlení a pokora, k básníkům a spisovatelům generací předchozích, či předcházejících :-) (protože to oni vyšlapali ty stopy, které pan Nezval tak urputně hledal ... a následoval). Bylo to hodně osobité, a bylo to tak nějak krásně poeticky křehké ... PS: Musím se připojit k 1amu a poděkovat milé Marušce za krásný komentář a za inspiraci ... mám to totiž stejně, vím, že se na ni mohu spolehnout :-).... celý text

Pane B., zmizte 2008, Clive Barker

„Víte, co se taky může stát, když si nedáte bacha a dovolíte démonovi dělat problémy, že jo?“ Že nevíte? Já to taky nevěděla, až do chvíle, kdy mi letošní Čtenářská výzva přihrála další „úlovek“ … v podobě toho „nejošklivějšího démonka, jakého si dokážete představit“ :-). Přidanou hodnotou je pak seznámení s Clivem Barkerem, který je prý spolu se Stephenem Kingem považován za jednoho z nejúspěšnějších autorů hororové literatury 20. století. Seznámení ovšem proběhlo v poněkud netradičním hávu, protože jsem si díky tématu ČV – kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu, vybrala asi ne úplně typickou Barkerovu knihu, myslím, co do žánru, protože příběh, který jsem si vybrala, není příběhem hororovým, ale, jak jsem záhy zjistila, příběh z pole fantasy s hororovými prvky, což se ve finále ukázalo, jako dobrý tah, protože jsem daleko víc čtenář fantasy, a daleko míň čtenář hororové literatury, následně tedy i mé hodnocení vychází z uvedeného :-). „Každý má rád v příbězích jistou dávku hrůzy. Ohavnosti, díky nimž jsou pak projevy lásky o to vítanější. Takže nemusíte dělat nic jiného, než mě pozorně poslouchat a zapamatovat si ty hrůzy na později. Pak budete moct říct lidem s rukou na srdci, že to všechno máte z naprosto spolehlivého zdroje.“ Přejděme tedy rovnou k věci, pan Barker mě v podstatě mile překvapil … originálním a /k mému překvapení/ vtipným nápadem. Takže přiznávám, sedla jsem mu na lep, nechala se chytnout do pasti nejen paralelních dimenzí světa Dole a Nahoře, ale především … do pasti slov a metafor, kterou na nás čtenáře „poťouchle“ použil :-). Nedávala jsem si pozor, takže, jakmile na mě Jakabok promluvil (varování viz. výše opravdu není jen tak, démoni dokážou dělat problémy) slova mě chytla a už nepustila, ale nebyla to zas tak špatná zkušenost, naučila jsem se totiž něco o světě: „Jako třeba? … Že je to místo, kde ať děláš cokoliv nebo ti na čemkoliv záleží, dřív nebo později o to přijdeš a nemůžeš s tím nic dělat.“ A taky o slovech: „Tehdy jsem poprvé pochopil sílu toho, na co se právě díváte. Myslím slova. … Byl jsem uvězněn v těchto stránkách, chycen do pasti slov, která právě čtete, a většinu času ponechán ve tmě, když kniha ležela mnoho století někde na polici mezi knihami, které nikdo nikdy neotevřel.“ Já ji ale otevřela, a tak se mi Barker představil jako autor mírně vtipného fantasy hororu s překvapivým dějem, a pobavil docela zajímavým popisem jiných světů (kde ovšem tradičně bojuje dobro se zlem), a taky, s tím souvisejícím, celkem svérázným popisem „jiných“ mezilidských, či „mimolidských“ vztahů. Takže mohu hodnotit jako příjemně oddechové, ale taky trochu „poučné“, ve smyslu, určitě si najdete, o čem přemýšlet, čtení, které mě bavilo, za mě tedy něco mezi 3 a 4 *, a protože se přidávám k Nymphetamine, která se, po právu, Jakaboka trochu zastala, je to za 4 krásné *. „Pomyslete na tu absurditu! Existuje něco ve vašem nebo v mém světě, Nahoře nebo Dole, co je tak dostupné jako slova? Pokud se drahocennost věcí odvíjí od míry jejich vzácnosti, jak drahocenné mohou být zvuky, které vydáváme, … Je jich nadbytek. Vypouštíme je z úst a dnes a denně je zapisujeme po miliardách. Pomyslete na to, co všechno slova vyjadřují. Svádění, hrozby, požadavky, prosby, přání, nadávky, osudy, prohlášení, diagnózy, obvinění, narážky, závěti, rozsudky, milosti, zrady, zákony, lži a svobody. A tak dál, slova nikdy nekončí... … Slova umí čekat!“ Připadá vám to jako zlý sen? … je to mnohem horší, je podivně znepokojivý, zvlášť, pokud vám začne připadat … věrohodný :-).... celý text

Jeden den Ivana Děnisoviče a jiné povídky 2000, Alexandr Isajevič Solženicyn

Jeden den v gulagu - obraz běžného života v lágru, kde život vězňů plyne v stále stejných, léta zaběhnutých, kolejích ... jeden den v pekle. Jeden jediný den "v hlavě" člověka - vězně, který už dávno přišel o vše, psychicky i fyzicky zdevastovaný ... jeden jediný den prostého a "dokonale" skromného člověka, který se nesnaží jakýmkoliv způsobem vybočit z řady, jakkoliv na sebe upozornit, naopak, jediné o co se snaží, dokonale splynout s okolím, a tak přežít ...je dost těžké si to i jen představit ... atmosféru, jako směsici strachu a lhostejnosti ... atmosféru jako směsici rezignace a boje o přežití ... atmosféru vězeňské reality ... absurdnost podmínek ruských pracovních a vězeňských táborů, jejichž smyslem je jediné ... zničit člověka "uvnitř" ... a je velmi těžké si i jen představit, že přesto může v nitru zbýt "lidství" ... že přesto všechno je možné stále v sobě nosit "cosi lidského" ... že navzdory mezním podmínkám, totálně nelidským a krutým, jsou vězni stále lidé, mezi nimiž je možné najít přátelství, či solidaritu a vůli ... žít. "A Šuchov si dobře zapsal za uší slova svého prvního parťáka Kuzjomina — byl to starý táborový mazák, v třiačtyřicátém roce seděl už dvanáct let, a řekl jednou na holoseči u ohně nové várce svých zelenáčů, které přivezli z fronty: „Mládenci, tady platí zákon tajgy. Ale kdo je člověk, dokáţe žit i tady. Víte, kdo v táboře zajde? Kdo vylizuje misky, kdo věčně dřepí na marodce a kdo chodí práskat k bezpečákovi." Pokud jde o ty práskače, to tedy přehnal. Ti si vždycky krk zachrání. Jenže ta záchrana stojí cizí krev. " PS: postřehy k některým dalším povídkám, v sekci - povídky.... celý text

Sirény z Titanu 1985, Kurt Vonnegut Jr.

"... povím podobenství o lidech, kteří se domnívají, že dělají věci, jež si Bůh Všemohoucí přeje, aby dělali. Uděláte dobře, když si mezitím, pro poznání pozadí tohoto podobenství, přečtete všechno, nač přijdete, ... o španělské inkvizici.“ Do rukou se Vám dostalo, v podobě sci-fi příběhu, velmi podařené „podobenství o člověku“, vypadá jako diapozitivy laterny magiky morbidních představ, a taky je plné inteligentní satiry a svérázného černého humoru ... tedy - Kurt Vonnegut Jr. ve skvělé formě, takový, jak ho mám ráda (z mé strany je to poměrně dlouhodobá a skoro si troufám říct, že trvalá, záležitost :-). Ale teď už k tomu, co vás v tomto příběhu čeká ...dostane se vám spousta zajímavých, vtipných až sarkastických a věřím, že i užitečných, informací: ... že není nejmenší důvod, proč by dobro nemohlo triumfovat stejně často jako zlo, protože triumf čehokoli je záležitostí čistě organizace: „Existuje-li něco takového jako andělé, věřím, že jsou organizováni po způsobu mafie.“ ... že každý, kdo má chuť, či potřebu nějakým závažným způsobem změnit svět, musí mít „dar komediantství, ochotu s radostí prolévat krev druhých a musí mít po ruce nějaké přitažlivé nové náboženství“, které by mohl zavést v krátkém období kajícnosti a zděšení, jež zpravidla přicházejí po uskutečněném krveprolévání ... a abych nezapomněla: „Každé fiasko pozemského vůdcovství lze vysledovat k nedostatku alespoň jednoho z těchto tří předpokladů na straně vůdce.“ ... a taky si pak už dokážete velmi dobře a plasticky představit, jaké to je, být svobodný: „„a pak si snažím představit, jaký to bude, a vidím jenom samý lidi. Postrkují mě semhle, postrkují mě tamhle - a nic jim není vhod a jsou pořád naštvanější a naštvanější, poněvadž nedokážou bejt z ničeho šťastný. A hulákají na mě, protože já je šťastnejma neudělám, a znova se jen strkáme a přetahujeme.“ ... a protože už víte, že zlo i dobro mohou triumfovat stejně často, je tu další rada, pokud zrovna budujete, nebo se chystáte zbudovat, svou vlastní finanční (či zprostředkovací, či dokonce špionážní) organizaci, věřte že všechny jsou založené na společném základu: „ na hrubé síle hotových peněz a dokonalém porozumění pro chytré, zlomyslné, nespokojené lidi žijící za lokajskými fasádami.“ ... protože právě takoví lidé „s radostí přijímali (nejen) marťanské peníze a rozkazy. Nekladli žádné otázky. Byli vděčni za příležitost rozhlodávat jako termiti pražce ustáleného řádu.“ ... a ještě, velmi důležité! ... „Pocházeli ze všech společenských vrstev.“ Jestli vás páně Vonnegutovy rady, informace a postřehy zaujaly, věřte, že tahle knížka jich je plná, a určitě vás budou na pozadí skvěle napsaného sci-fi, bavit, pokoušet a poučovat :-). A na závěr ještě trochu toho pozitivního, samozřejmě od pana Vonneguta (malino přidané hodnoty, z jiné jeho knihy): „To, že někteří z nás umí číst a psát a trochu počítat, ještě neznamená, že si zasloužíme dobýt vesmír.“ (Hokus Pokus, 1990) A na úplný závěr si dovolím předat výzvu, jak v knize zjistíte, jedné velmi důležité osoby, Winstona Nilese Rumfoorda: „Jestliže nabudete dojmu, že tento dopis vrhá sebeslabší světlo na otázku, k čemu je vlastně život, budu vám velice zavázán, když mi zatelefonujete domů.“... celý text

Démon 2012, Michail Jurjevič Lermontov

„Jsem ten, jemuž jsi naslouchala v půlnoční tichou hodinu. Má duše ke tvé šepotala, ty smutek můj jsi uhádala, můj obraz viděla jsi v snu. Jsem ten, jehož zrak naděj ničí, sotva naděje rozkvete; jsem ten, jenž nemá lásku ničí a srdce všemi prokleté. Mnou nevládnou, věz, prostor s časem; jsem bič svých rabů pozemských, poznání, svobody král já jsem, sok nebes, země jsem zlým hlasem ...“ Bylo to krásné, krásné, krásné ... bylo to romanticky krásné :-) ... před očima se střídaly obrazy krajiny ... „A již rozprostřel před ním jiný živoucí obraz žírný kraj. Plameny květů, gobelíny gruzínských dolin, tichý háj, mír, štěstí, pravý zemský ráj!“ ... propletené s příběhem ... . o zmučeném, hledajícím srdci, toužícím po lásce a přitom tak osamělém v nekonečném prostoru ... „Nicotné zemi Démon vlád, sil zlo, však sil je bez rozkoše. Když nesetkal se s odpůrcem umění svého, zájem o vše ztratil a zlem byl znechucen ...“ ... obyčejná lidská vlastnost vedla Démona – nespokojenost ... a taky věčná touha ... „Vládneš mým snům, v své moci máš mě, nezdejší láskou mám tě rád vášnivě, nekonečně, strašně - jak ty nemůžeš milovat.“ Už staří pohané se k démonům stavěli, jako k síle ... vlastní všem. Vtěsnali do nich veškeré zlo, které pochází z podstaty člověka ... zlo, jako pudovou záležitost, vycházející z našich vnitřních pocitů, „opatrujeme“ v sobě každý svého démona? ... Lermontov ho v sobě měl ... "vykázaného z blaženství a dokonalosti a přitom vědoucího o nich", a taky "uvědomujícího si zároveň, že návrat je stejně nemožný, jako je neuskutečnitelná harmonie tady na Zemi" ... ve vyhnanství. A to byl pro něj nepřijatelný „zákon“, s kterým se prostě nesmířil ... Tamara: „Miluješ mě? Proč? Odejdi, duchu zlopověstný ...“ Démon: „Proč, krásko? Sám ti nepovím. Nadějí novou unášený s větrem, s věncem trnovým, i neřestnými rozkošemi ... v své moci máš mě ...“ Tamara: „Proč sis mne vybral k obžalobě a k steskům? ... Škodíš všem...“ Démon: „I Tobě?“ Tamara: „Mlč, uslyší nás!“ Démon: „Sami jsme.“ Tamara: „A Bůh?“ Démon: „Ten v nebi je a nedbá o naše lidské trampoty.“ Tamara: „A trest? A peklo se svým děsem?“ Démon: „Co peklo – když v něm budeš Ty!“... celý text

Na cestě: Rukopisný svitek 2009, Jack Kerouac

„ten vír zved velkej prašnej mrak, kterej se rozprostíral nad americkou nocí ...“ ... a pak přišlo jaro ... nejlepší čas na cestování ... „Vejdu se k vám? ... Jasně naskoč si, je tam dost místa pro každýho ...“ „Jednoduchost týhle jízdy mě naplnila úžasem; ani nečekali, až se nahoře usadím, a řidič dupnul na plyn; ztratil jsem rovnováhu, ale jeden stopař mě chyt za ruku.... ani jsem si ještě pořádně nesednul a někdo mi vrazil do ruky flašku s kalným zbytkem podomácku pálený whisky ...“ A tak jsem se, za zvuků nahrávek George Shearinga a Slima Gaillarda, s nimi pustila na cestu ... spolu s hudbou poslouchala vyprávění o jazzu, pití, holkách, drogách a ... svobodě. Ocitla jsem se na té „nejpůvodnější“ cestě ... sepsané horečně a v chvatu mezi druhým a dvaadvacátým dubnem na velkou roli dálnopisného papíru ... na té nejopravdovější ... totiž, popsané tak, jak ji původně Kerouac zaznamenal, ještě předtím, než se dostala do rukou nakladateli a korektorovi ... tedy zaznamenávající do posledního slova ten nejautentičtější příběh ... ... o chlápcích, kteří jedou stopem napříč Amerikou, pátrají po něčem, co stejně nenajdou, ztratí se na cestě a „vrátí se zase zpátky s nadějí na něco jiného“ :-). Všechno, co si Kerouac během cesty zaznamenal do cestovních deníků se pak skutečně stalo hlavním příběhem – v něm se pak smyšlený děj prolíná právě s těmi skutečnými zážitky ... fikce a pravda ... pro Kerouaca to hraje důležitou roli, je to pro něj totiž „způsob, jakým vědomí skutečně prožívá všechno, co se odehrává“ ... „... a tak jsme se hnali spolu ulicí ...v tom ranním rozdychtění, ze kterýho se později stalo něco mnohem smutnějšího a povrchnějšího ... ale v tý době jsme tančili po ulicích ... jen já jsem se šoural, jako jsem se v životě vždycky šoural za někým, kdo mě zajímal, protože jediný lidi, který mě zajímaj, jsou šílenci, který šíleně žijou, šíleně melou, chtěj všechno najednou a hned, nikdy nezívaj, nikdy z nich nelezou všední banálnosti, ... ale planou, planou a planou nocí jako římský svíce ...“ Vy, čtenáři, máte jedinečnou možnost, hnát se ulicemi, silnicemi napříč Amerikou, s nimi :-) ... sledovat sen o pohybu ... sledovat život, ale i jeho náhražku v podobě drog, které umožňují cestovat vlastním nitrem, a díky nimž se svět (zdánlivě) promění ... a pak všechno, co děláš, je skvělý ... a i všechny ty historky ... o přátelích, rodině, Burroughsovi, o lidech ze Západu, o Jimovi Holmesovi, hrbatým šejdířovi, vášnivým karbaníkovi, nedostižným hráči kulečníku a teploušským světci v jedné osobě, o kámoších z dětství, z ulice ... dávají smysl ... anebo ne, vždyť je to šumák :-). „Jedeme do El Ej ... vyřvávali jeden přes druhýho ... co tam budete dělat? ... Jak to máme vědět? A není to snad šumafuk?  .. energie se prostě jen střetly ... a spustily vír příštích šílených událostí ...  „Šlo to rychle, protože cesta je taky rychlá, ... mezi druhým a dvaadvacátým dubnem jsem napsal román o 125 000 slovech ... příběh je o tobě, o mně a o cestě“ ... z dopisu Jacka Kerouaca jeho příteli Nealu Cassadymu (kdybyste nepoznávali, tak to je ten „svatej hochštapler“ Neal), který s ním cestu absolvoval, protože to byl on, „kdo po mém boku s úsměvem sledoval u železniční tratě západ slunce“ ... a nerada bych zapomněla i na toho druhýho, on je totiž pro změnu „úžasnej smutnej poetickej hochštapler“, no jasně, že to je Allen Ginsberg. I mě „jednoduchost týhle jízdy“ naplnila úžasem, užila jsem si to ... jen jsem si musela dávat trochu pozor, abych neztratila rovnováhu :-) ... „profrčeli jsme totiž právě další křižovatku, dalšího městečka a minuli řadu vysokejch vychrtlých chlapů v džínách, který se shlukovali kolem slabejch světýlek na poušti, jak můry, a zase jsme se ponořili do bezedný tmy ... hvězdy nad hlavou nám svítily stále jasněji a výrazněji“ ... byla jsem totiž dost daleko od domova, utahaná a rozhozená z úmorný cesty ... poslouchala jsem všechny ty smutný zvuky, civěla na popraskanej strop a asi patnáct divných vteřin jsem měla pocit, že nevím, kdo jsem“ ... PS: kdyžtak napište, jak jste to měli vy? :-).... celý text

Paměť mojí babičce 2009, Petra Hůlová

„Nikde nemaj takovýhle hrozící město, který z gerů stahuje plstěnou plachtovinu a oblíká je do rozpukanýho betonu. Který se panelama dotýká oblaků a gerama vrůstá do posvátný nekonečný stepi.“ Velké překvapení! Vůbec bych si netipla, že mě jednoduchým, prostým jazykem přiblížené osudy jedné mongolské rodiny tak moc „chytí“. Petra Hůlová se pro mě stala objevem letošního roku :-). Co jsem očekávala? Každodenní příběhy vyprávěné 5ti ženami z tří generací jedné mongolské rodiny. Co jsem dostala? Naprosto originálními, neotřelými, nápaditými a nesmírně zajímavými jazykovými prostředky vyprávěný příběh. Je jeden: jedna rodina – jeden příběh, mění se jen perspektivy, úhly pohledu jsou různé, vždy totiž záleží na tom, kdo se dívá, a každá z těch 5ti žen se dívá trochu jinak, a tak i vidí něco, někdy trochu a někdy radikálně, jiného ... ... všechny se vystřídají v roli vypravěčky, všechny popisují ohromující kontrast mezi tradičním polokočovným životem ve stepi, mezi starými rituály a tradicemi, životem v malém místním komunitním centru (nebo centrální, či centralizované, vsi, jak to chcete nazvat) a životem ve Městě, se všemi jeho destruktivními účinky, kde ne každý dokáže obstát, protože realita života v něm je natolik „fantastická“, jako v dost divokých snech, zdá se totiž, že čím víc informací o okolním světě získáte, tím míň jste najednou schopní mu porozumět ... a rozlišit krutou realitu. Co pak nejvíc vyzdvihuji, je text samotný ... nepřetržitý proud myšlenek ... vypořádávající se s realitou, roztříštěný ve vzpomínkách, ukazující často na skrývanou touhu po svobodě a vlastním názoru. A úplně nejvíc se mi pak líbí naprostá jazyková přirozenost textu ... je velmi spontání (i díky původním mongolským výrazům, které neruší, naopak, dodávají textu právě na přirozenosti, hledat, co který výraz znamená opravdu nemusíte ... z kontextu většinou záhy, celkem přirozeně, pochopíte). Vyprávění je to pak na jedné straně empatické, a až naivní, ovšem na té druhé, ... cítíte určitou necitlivost, povrchnost až frivolnost s dost značnou dávkou drzosti, behozhlednosti, vulgárnosti až obscénosti. Jako celek to pak působí, jako velmi rafinovaný text, který jen vypadá, nebo se tváří, trochu naivně, ale vůbec takový není, těch variant, jak se k textu postavit je víc, stejně, jako úhlů pohledu z kterých je vyprávěn (minimálně 5, ale, když budete hledat, je jich tam víc, co postava, to další alternativa :-). Osobní zážitky a názory na proběhlé události se tak všechny různě prostupují, jsou vzájemně porůznu konfrontovány, ale především, všechny spojené dohromady ... relativizují pravdu, a tak, to co je skryto uvnitř a můžete jen tušit ... musí, ovšem leze na povrch dost neochotně, a ví, proč ... Že tahle útlá knížka je prvotina, mi v podstatě vyrazilo dech ... netradiční kulisy ji pak udělaly výjimečnou, s Petrou Hůlovou jsem se tak určitě nesetkala naposledy :-). „Ten příběh jsem slyšela mockrát. Mockrát mi ho matka vyprávěla (…) tak jsem si zas lehla, kolenama stiskla deku a dýmovym otvorem pozorovala nebe, který bylo tak modrý a nehybný jako kus nalepený látky. Jako kdyby na vrchol geru někdo připlácnul chatak.“ ... „Asi se taky těšila na malýho bátara, na vnuka, a Ojuna bylo obyčejný holčičí mimino jako my všechny před ní.“... celý text

Volání netvora 2017, Patrick Ness

„Příběhy jsou nejdivočejší ze všech šelem, zaburácel netvor. Příběhy vyslídí svou kořist, doženou ji a nakonec zadáví“ „Příběhy jsou velice důležité, podotkl netvor. Někdy jsou důležitější než cokoli jiného. Bývá to tehdy, sdělují-li pravdu.“ Tohle není knížka s pohádkovou atmosférou, ale sdělené poselství, které může velmi ovlivnit a zasáhnout ... možná způsob, jak hovořit s dětmi, pokud to je třeba! ... o velmi smutných věcech. Netvorovy příběhy totiž nejsou vybrány nahodile ... ukazují, že lidé nejsou vždy takoví, jak se může zdát, a také, že umírají i lidé, kteří si to nezaslouží ... a v neposlední řadě, třeba také, že je v takových situacích někdy potřeba dát průchod i negativním emocím ... „Skutečnost nám často připadá zcela pomýlená. Království dostanou prince, jakého si zaslouží, dcery sedláků bezdůvodně umírají a čarodějnice se občas dočkají spásy. Vlastně docela často. To by ses divil, jak často.“ Pro tyto účely knížka jistě vhodná a citlivě sepsaná. Proč tedy 3 hvězdičky? Knížka je primárně určená dětem, ale mě o tom tak úplně nepřesvědčila. Slova, umně sestavená vypráví příběh tou správnou formou, sestavenou dětem "na míru", jejich obsah ale pak míří spíš k dospělým? ... kdy se pak "pere" s dětskou formou sdělení ... jak už jsem řekla, dětem, pokud to je třeba, ale tak úplně k běžnému čtení ... o tom nejsem přesvědčená. „Ještě stále nevíš, proč sis mě zavolal, že? zeptal se netvor. Pořád netušíš, proč jsem za tebou přišel!"¨ PS: otazník je na místě, pochyby přetrvávají ... nejen o počtu přidělených hvězdiček.... celý text

Psí srdce 1989, Michail Bulgakov

„Pes bez domova se potuluje v ulicích Moskvy a rozhodně nemá lehký život, jelikož s ním každý jen opovrhuje a s chutí si do něho kopne. Jídlo si hledá v odpadcích a po letitých zkušenostech už ví, na co nebo koho si dávat pozor ...“ Novelu Psi srdce jsem měla vyhlédnutou už delší dobu – příběh, který není „jen“ satirou, ale taky výbornou groteskou, a navíc s prvky fantasy, takže pro mě jednoznačně kladné body, jasný výběr a důvod proč se s Bulgakovem občas potkávat. V ruské společnosti asi neměl Bulgakov problém najít dost a dost témat vhodných ke kritice :-). Takže tradičně zamířil na morální i politické problémy, zesměšňujíc zejména mravní nedostatky společnosti i jednotlivců ... a že do hlavní postavy Baryka, pardon Barykova, se jich vešlo opravdu požehnaně :-). Bulgakov naprosto dokonale taky využívá fantasy prvek (a v tom ho obdivuji) ... nabízí mu totiž spoustu zajímavých možností, jak ukázat na hlavním hrdinovi, Barykovi ... chování naprosto "vychýlené", může se totiž díky tomu pohybovat daleko za hranici toho, co je možné považovat za normální ... A tak se Barykův vzhled, i jeho chování, vymykají průměrnosti – ve vztahu ke společnosti, ale ještě spíš, ve vztahu k tomu, co lze vůbec definovat slovem „člověk“. Od Barykova pak můžete čekat ... že je díky všem okolnostem dost svůj ... jako nekulturní, zaostalá „figurka“ plná přílišných ambicí, přílišné drzosti a naprosto zjednodušených představ o světě ... kterému se snaží přizpůsobit? ... nebo snad uvést život do souladu s „civilizovanými“ vztahy mezi lidmi? Ani moc ne, spíš můžete čekat, že uvidíte zbabělce, přeochotně se podřizujícího silnějšímu, nebo taky zbabělce, který dokáže překroutit skutečnost ve svůj prospěch a s ďábelskou obratností využít všeho co mu umožní nějakým způsobem „pohodlný život“, využívajíc všeho, ať už je to způsob jakkoliv podlý ... Bavilo mě to ... faustovská témata – jako je touha po poznání, věčné mládí, stvoření homunkula, bavila mě karikatura hlouposti a primitivizmu, nekulturnosti a povýšenecké tuposti ... užila jsem si návrat ke grotesce ukazující s krutou ironií na všechny ty absurdity nejen ruské společnosti ... ale přeci jen, té především ... „Já prosím neříkám nic, jednou je sociální revoluce – topení fungovat nemusí. Ale ptám se vás: proč začali všichni, sotva to vypuklo, běhat ve špinavých galoších a válenkách po mramorovém schodišti? Proč dodnes musíme dávat galoše pod zámek? A ještě k nim postavit policajta, aby je nikdoneukradl? Proč nenechali na schodech koberec? Karel Marx snad koberce zakazuje?“... celý text

Novely a povídky 1990, Michail Bulgakov

"Pokud nikdo z vás nejezdí po zapadlých venkovských cestách, zbytečně bych vám to líčil - stejně byste mě nepochopili. A tomu, kdo po nich jezdil, to nehodlám ani připomínat. A tak to řeknu jen stručně ... N ... na ty vaše cesty ... vykoktal jsem zdřevěnělý ... si člověk mu ... musí ... zvyknout. To máte tak, pane doktor, odpověděl mi vozka. Jezdím po nich patnáct let, a přesto si ne a ne zvyknout ..." (Zápisky mladého lékaře) Bulgakovova satirická poloha mi sedí ... rozehraná tak, že zpochybňuje realitu svými snovými, fantastickými, ztřeštěnými až fantasmagorickými motivy, situacemi vyprávěnými zkreslenou optikou, groteskní a vyhrocenou až do absurdity, díky pestrobarevným detailům, a pak taky mnoha náhodám (neočekávaný vynález, revoluční chaos), které způsobují záměny či fatální omyly, možností je opravdu spousta. Výsledkem je pak obraz ruského člověka, oslavujícího vědecký pokrok navzdory všem možným i nemožným varováním, často nedostatečně vzdělaného nebo alespoň různě zmateného (třeba přemírou totálně rozbujelé byrokracie), ješitného, zištného, povrchního, prospěchářského, ale také zoufalého (z nenaplněných očekávání), marně hledajícího, tápajícího, či plného strachu (z nedostatku peněz, víry, postavení), a tak podléhajícího neřestem či slabostem, ale taky pochybnostem a obavám, vyvěrajícím z lidské hlouposti, slabosti, ignorantství, pověr ... ve výsledku, dostávajícího se tak až do krajních existenciálních situací. A tohle vše spojené dohromady... jsou pak tragikomické Bulgakovovy příběhy, které mě vážně baví. Baví mě totiž číst, pobavit se, ale zároveň být neustále ve střehu, protože manipulováno není jen s postavami Bulgakovových příběhů, ale taky se čtenáři. Vážně si dejte pozor! :-) ... Následujte autora, ale zároveň ho bedlivě sledujte! Budete totiž přecházet z místa na místo, od scény ke scéně, a to vyžaduje koncentraci. Budete totiž nuceni, tváří v tvář textu ... přijmout, co bylo vyřčeno! "Iluze byla tak dokonalá, až se zdálo, že se hromově rozesměje ... Zmizelo město na úpatí hor. ... Buď prokleto. ... Konec. Všemu je konec ... Kam jedu, kam? Mám na sobě poslední košili. Na manžetách kostrbatá písmena. V srdci těžké hieroglyfy. Jen jeden tajemný znak jsem rozluštil. Znamená - běda mi! Kdo mi rozluští ostatní?" (Zápisky na manžetách) ... určené: "Ruským spisovatelům, kteří plují, cestují a strádají." Co zbývá? Snad jen ... "Pijem dnes! Pijem zítra! Pijem celý týden - ex! Ještě jednou ... znovu - ex!" (Dům č. 13)... celý text

Peppermint frappé 2002, Monika Zgustová

„Všude jen samý pták a květ. Vlaštovko, pojď se taky proletět!“ S příběhy paní Zgustové to se mnou nebylo tak úplně přímočaře jednoduché, musela jsem si k nim najít cestu. Téměř od první stránky prvního příběhu jsem věděla, že mě zaujala, a že se mi líbí její vytříbený jazyk, postupně jsem pak zjišťovala, že její příběh je nejen čtivý, ale také precizně vystavěný a propracovaný. V podstatě jsem neměla důvod nepodlehnout kouzlu jejích příběhů okamžitě, a přesto se to nestalo, příčinou byli hrdinové (resp. v případech minulých – hrdinky) jejich příběhů. Už od počátku mi ty dámy prostě neseděly :-), jejich způsoby uvažování mě, skoro bych řekla, až popuzovaly. Tenhle svůj „odstup“ od hrdinek paní Zgustové jsem si ovšem vyřešila už u knížky č. 2 (Zimní zahrada), kdy jsem se rozhodla respektovat pojetí autorky, respektovat její hrdinky, právě proto, že jsou její a jsou takové, jaké je chce ona mít, a rozhodla se užít si její příběhy takové, jaké jsou ... a s tím jsem se pustila i do Peppermint frappé. Leccos mi to ulehčilo :-) ... soustředila jsem se na krásný a poetický jazyk, příběh si tak daleko víc užila, a možná proto jsem už neměla takový problém rozhodnout se mezi třemi a čtyřmi *, tentokrát má volba byla docela jasná, a navíc, ta čtvrtá * je jednoznačně za haiku, které jsem k mé velké radosti v textu objevila (bylo to překvapení a radost, mě totiž haiku dost baví) ... pro mě tedy jednoznačná přidaná hodnota :-). Ale teď už k příběhu ... uprostřed zimy jsem se „ohřála“ u výborné, krátké novely, jako „letní variace“ tří příběhů, tří osob (vlastně čtyř ... ale to si musíte přečíst), které se na krátkou dobu jednoho španělského léta protnuly, aby právě na tu kratičkou dobu psaly ve stínu fíkovníků s právě dozrávajícími plody, příběh společný, pro každého ovšem se svým vlastním specifickým vyzněním. Vypravěčem, či spíš „moderátorem“ událostí byl tentokrát muž (na mém vztahu k povahovým vlastnostem hrdinů – viz. výše, to moc nezměnilo ... no možná maličko :-) ...), který daleko více v nevyrčených (psaných mezi řádky) než v těch skutečně napsaných větách vypráví o protínání, ale daleko víc o míjení se ... tužeb, představ a přání. A tak se velká část děje odehraje hlavně na pozadí ... v myslích jednotlivých postav ... tam můžete číst to hlavní ... příběhy plné nepochopení ... vzniklých na základě naprosto rozdílných životních zkušeností, rozdílných prostředí a tím i rozdílných vysvětlení událostí, situací, vztahů ... a tak se jeden letní příběh jednoho muže a dvou žen přibližuje a splétá, ale daleko víc oddaluje a rozplétá ... aby skončil s koncem léta ... náhle, tak jako začal ... Nezatěžujíc se svými určitými antipatiemi k hrdinům se mi tento příběh četl lehce, užila jsem si tak krásný příběh o okouzlení (protože o tom to bylo skoro nejvíc) ... o pokušení, ale taky třeba o neuchopitelnosti lidského uvažování, o emoční nestabilitě (všech hrdinů) ... a v neposlední (a pro mě hodně příjemné) řadě taky ... o nadšení z umění, okořeněný jen špetkou exotiky i erotiky ... nejen v podání haiku :-). „Žít u cesty, v té krajině pokryté vinnou révou jako vysokým, měkkým kobercem, žít ve stínu fíkovníku, přes den se radovat z vánku a ze stínu, v noci se ukládat k spánku, ukolébáván přitakáváním jeho mocných větví. Živil by se fíky a hrozny, sušil by je na zimu. A cesta by mu dala možnost pohybu, styku se světem, i s jinými vinicemi! To je ideál: žít pod stromem u cesty!“ „Kruh slunce zašel za sad. Nový třpyt vyšel, jsem rád.“... celý text