alef přečtené 1277

Cirkus Les Mémoires 2005, Petra Hůlová

"Co tě sem přivedlo?“ Dobrá otázka – důvod, proč jsem opět sáhla po další z knížek Petry Hůlové, je totiž poměrně sázkou na jistotu, co se týče dobrých otázek, ale i dobrých odpovědí, mám už ji jako autorku „vyzkoušenou“ (její výbornou prvotinu Paměť mojí babičky u mě ale zatím žádná další její kniha nepřekonala, laťku totiž nasadila sama sobě opravdu dost vysoko), ale abych se vrátila k tomu, co jsem chtěla říct, Petra si opravdu umí klást dobré otázky, výsledkem pak jsou vesměs velmi zajímavé a originální náměty jejích knih (všechny), Petra umí nejen klást otázky, ale s pomocí svých knih se na ně snaží dát i odpověď, a musím říct, že pokud můžu posoudit, tak se jí to poměrně dost dobře daří :-). „Na život se musí chytře, věděl to odjakživa. Proto taky odjel.“ Bylo a je jich hodně, těch, co nejspíš tahle věta napadla, a pak se všichni potkali, ale mnohem víc, míjeli … někde na neurčitém místě jednoho z největších „cirkusů“ světa – v New Yorku… „Bylo jedno, že v New Yorku šlo dostat úplně všechno.Indové si od svejch chodili na poštu pro papiňáky na rejžový koláčky, Arabky pro navoněnej olej a Nigerijci pro vyztužovací pomádu do vlasů. ... Ale každej národ tu má aspoň tři čtyři ulice a ty větší celý města …“ Jenže … na samotu a pocity vykořenění, na zklamání z nesplněných snů, totiž tohle nestačí … beznaděj se tomu říká … „Přikyvoval a koukal přitom na svý boty. Pár černejch hlav hodilo unavenej obličej a někam to s autama rozjely. Nejvíc se styděl za svý oblečení. Hrbil se, že to přes to zmačkání nebude tak zřejmý. I love NY. Mikina, co si ji sem šetřil. Byl rád, že se všude nevidí. Jen v posuvnejch dveřích, co chrlily ven z letištní haly lidi s vozejkama, co nasedali do taxíků, jako by se to rozumělo samo sebou. Taky měl předtím doma sny.“ Tak a teď jsem se dostala k tomu, proč jen 3* … podobné hodnocení ode mě dostala knížka Biancy Belové – Jezero, obě totiž mají něco společného, obě jsou toho plné … velmi intenzivně popisované, tudíž vysoce koncentrované beznaděje, která zalézá až do morku kostí a ukazuje život z té druhé, odvrácené, strany … „Obludárium.“ … dejte si pozor! … „Abyste nenarazili, jdete tam, kde na zemi není žádnej práh, jedině tudy se dá projít. To byl jeden z jeho snů o tomhle městě. Taky myslel, že tu bude chodit mezi tabulema ze skla.“ … jenže místo toho … „Žil ve městě, kde se ukázalo, že je víc dvoupatrovejch domků z překližky než čeho jinýho.“ … a když je něčeho moc, je toho příliš, pak se totiž může stát, že vám ta všehochuť … úplně zkazí chuť :-) … hodnocení je tedy čistě subjektivní, každý, kdo co snese, já dávám přednost asi trochu jiné stravě, složené z menšího množství ingrediencí, kde pak dokáže více vyniknout chuť jednotlivých složek pokrmu :-). Za mě to tedy Petra tentokrát trochu moc přikořenila, ovšem názor je to čistě osobní, takže to nic nemění na tom, že si myslím, že Petra je dobrou a zdatnou „kuchařkou“ a k jejím příběhům se ráda zase vrátím … ale přiznávám, že tohle cirkusové panoptikum, jsem už docela ráda opustila :-). „Stačilo se jen rozhlížet po vagóně a Tereza moc dobře cejtila, že je a není jedna z nich. Jak kdyby jen ona tu byla sama sebou, zatímco všichni ty okolo měli osudy a věci k vysvětlování. Dívala se, jak nastupujou a vystupujou, jako by listovala fotkama National Geographic a sama tam byla taky. --- Proudy lidí z metra se na hlavní rozbily do hemžení, každej si někam šel, kdyby si tu lehla, jenom ji opatrně překročej.“... celý text

Jak cestovat s lososem 2017, Umberto Eco

„Možná je to tím, že už lidé nemohou snést ten televizní brak, možná tím, že se ve světě děje tolik špatných věcí, že cítíme potřebu jasné reflexe …“ Kniha, kterou se možná chystáte zrovna číst, je sice od Umberta Eca, ale ne tak úplně od TOHO Eca, kterého možná očekáváte, nečeká na vás totiž další „lahůdka“ – ve smyslu náročný román od známého literárního vědce, sémiologa, filozofa a veskrze renesančního člověka (kterého mimochodem obdivuji a mám ho už hodně dlouho v oblíbených), ale krátké, výstižné a docela vtipné glosy – tedy, s notnou dávkou nadsázky komentované každodenní události (protože pan Eco JE dobrý pozorovatel světa kolem sebe, ať už píše cokoliv a navíc, jízlivě a s humorem se strefovat mu taky jde :-)), které vydalo Argo jako výbor sloupků, které Eco pravidelně psal pro italské noviny. Moje hodnocení se tentokrát tedy nevztahuje k výkonu autora, ale k výboru jako takovému, totiž, to že autor umí zaujmout i v takhle krátkém útvaru, o tom žádná, jako pravidelný čtenář takového periodika bych se určitě na každý další sloupek s úvahou nepostrádající více či méně ironický nadhled, těšila a jednoznačně to byl výborný tah, zpestření, které mnozí čtenáři určitě vyhledávali. Přečíst si, řekněme jednou týdně, jednu takovou glosu, bezva!, ale číst jich celou knihu naráz? To už mi jako tak úplně skvělý nápad nepřišlo, zaujmout v rychlém sledu za sebou se totiž z počátku moc nedařilo. Knihu jsem tedy měla rozečtenou relativně dlouho a poté, co jsem hned na začátku zjistila, že víc jak 2-3 najednou mou pozornost a chuť na další, vyčerpaly, jsem si začala autorovy „návody“ a překvapivě vtipná „řešení“, jak se s nimi vyrovnat, dávkovat, ovšem musím se přiznat, že jak jsem se blížila ke konci, přišla mi témata víc zajímavá, víc hodná pozornosti a nakonec jsem dočetla v kuse. Seznámila jsem se tak s Ecem v trochu jiné poloze, než jak ho znám a mám ráda, což bylo fajn, ale na druhou stranu, už se zase spíš těším, až se opět vydám na cestu, prozkoumat další ze záhadných labyrintů poznání v některém z jeho dalších důmyslných románů :-). V téhle sbírce najdete něco takového: „Existují mistrovská filozofická díla, která změnila náš způsob bytí i myšlení, která jsou fatálně složitá. Nedoporučoval bych nikomu, kdo není odborník, číst Aristotelovu Metafyziku nebo Organon … ale existují také filozofové, kteří umí hovořit přístupným způsobem – a často jsou to titíž, kteří v jiných svých dílech hovořili nepřístupně.“ Ale i něco takového: „Vypadli jste vícekrát z okna? Měli jste v těchto případech mnohočetné zlomeniny? Pokaždé jste skončili s permanentní invaliditou? Pokud jste odpověděli vícekrát A, jste buďto hloupí, nebo máte problémy s motorikou. Nepřibližujte se k oknu, když na vás známý vtipálek volá, ať jdete dolů.“ A pan Eco mě ve všech takových a podobných úvahách opravdu bavil :-).... celý text

A já pořád kdo to tluče 2005, Radka Denemarková

„Ať je to ten nebo ten … Všichni mě praští koštětem.“ Příběhy Radky Denemarkové mají svůj osobitý a nezaměnitelný rukopis, A já pořád, kdo to tluče je čtvrtou knížkou od téhle autorky, kterou jsem přečetla, a která mě utvrdila, že to je přesně tak. Hrdinové v jejích příbězích, a i tenhle mezi ně patří, jsou pořádně „ujetí“, prostě jsou divní a dost často je takové i prostředí … a ze všeho nejvíc jsou takto „postižená“ slova … všechna, do jednoho, všechna, která tvoří příběh, který se okolo vás omotá, ovine vás pavučinou pocitů, tak, že se nemůžete ani hnout a pomalu ani dýchat, i vzduch, který dýcháte se vám zdá těžký, stejně, jako všechna ta až patologicky útočící slova, kterými je prosycený. Číst knížky Radky Denemarkové je opravdu dost podobné souboji, není to příjemné čtení, ale spíš opravdu boj s velmi tvrdým soupeřem, který totiž chce útočit, chce šokovat, ale hlavně, chce nad vámi vyhrát! Chce, abyste to vzdali … chce vás pokořit. Rozhodněte se radši hned na začátku, jestli do toho půjdete, protože pokud to vzdáte později, ten pocit vám zůstane, že jste to vzdali a slova vyhrála, ale pokud jste se do soupeře „zakousli“ vydržte a dočtěte až do konce, odměnou vám bude pocit vítězství, až eufórie, která se dostaví, skoro jako lék na prodělaný šok … „já to vážně dal/dala“ :-). Takže asi takhle nějak to mám s příběhy Radky Denemarkové. Zase jsem vlezla do téže řeky a nechala se vézt pořádně dravým proudem, který strhával břehy, a vydrápat se na břeh mi dalo docela zabrat :-). Jedno ale vím jistě, třetí, opět velmi složitá, obsahově i formou provokativní a patologicky depresivní, kniha od mé jmenovkyně Radky, mě definitivně přesvědčila, že tahle autorka umí. Umí použít slova, tak, že když chce (a ona vážně chce) tnou do živého, zahalí vás do mlžného oparu konstrukcí, přisajou se na téma a usadí se v příběhu, rozhodnutá strávit zbytek své existence na stránkách téhle knihy, a to vše se děje, zatímco … „vně téhle skořápky se odehrává přímá osobní zkušenost a bublají skutečné, slovy nepostižitelné procesy…“. Dejte si tedy při čtení pozor, protože všechna ta slova jsou v podstatě jen vecpaná do nějaké imaginární podoby života a všechno to zásadní se děje někde úplně jinde, je skryté za oponou a navíc, jsem přesvědčená, že co čtenář, to jiný obraz, který uvidíte, když se ta opona zvedne … „nikoho nepřekvapovala, na její podivínství si už dávno zvykli“. Přiznám se, že já si (i po čtvrté přečtené knize autorky), teprve zvykám, občas je totiž ten závan slov, když otočíte další stránku, tak nečekaně studený, že dostanete strach z nebezpečné infekce, která by se (říkáte si) mohla rozšířit, když totiž dočtete, tak se vám najednou vůbec nic nechce … chvíli to trvá, než se oklepete, ale nebojte „za hodinku to zas budu já“ :-). Příběh plný podivínů prostě hodím za hlavu, abych se v té obsesivní potřebě sžíravé ironie neutopila :-).... celý text

Muž z ostrova Lewis 2014, Peter May

„Většina lidí prožije svůj život, aniž by zjistili, co leží pod kamením, po kterém kráčejí. Policista svůj život zasvětí tomu, že ty kameny obrací a zabývá se tím, co nachází pod nimi.“ Asi jsem se stala pravidelnou čtenářkou příběhů Petera Maye (druhou přečtenou určitě nekončím), příčinou je prostředí, které pro své příběhy zvolil. Je to totiž právě prostor, který výrazně definuje Mayovi knihy, a který je pro detektivní zápletku, kterou vždy na pozadí najdete, vyloženě prostředím (se svou uzavřenou a trochu schizofrenní náladou severských ostrovů) lukrativním. A navíc, pokud bych měla říct jen jednu věc, ve které je Peter May opravdu dobrý, tak je to popis (přírody, krajiny, vztahů, historie), ten jeho je dokonale barvitý a hlavně plastický, není to žádný strohý, plochý popis prostředí, ale před očima vám vyvstane 3D prostor, obývaný lidmi s jejich jinými a přitom tak podobnými starostmi, s jejich každodenním životem, jiným, díky prostředí ve kterém žijí a stejným díky starostem, které prožívají, jiný v životních zkušenostech, stejný v jejich důsledcích. Pokud se totiž potácíte v bezcílném kruhu a podléháte momentální existenční krizi, důsledky jsou stejné, ať už žijete na severním, větrem a mořem bičovaném ostrově Vnějších Hebrid, nebo uprostřed Evropy, cestu ven z toho začarovaného kruhu, ale především sílu k návratu, si vždycky musíte najít sami, to platí pro hrdiny Mayových příběhů, stejně jako pro každého z nás. Nebudu se už rozepisovat o geografickém popisu, který je, díky zvolenému prostředí, dost zajímavý už sám o sobě, ani o tom historickém, kdy jsem se dozvěděla spoustu nových, zajímavých a pro mě dosud neznámých informací o historii této oblasti, obojí bylo opravdu výborné, radši ještě napíšu pár řádků k příběhu samotnému a jeho hrdinech. Prvně, musím říct, že hlavní postava Fin (jak jinak než policista, tentokrát ovšem mimo službu, pátrající po záhadě, z které se vyklube trestný čin) byl pro mě daleko větším sympaťákem (ač řešil spoustu podobných a smutných životních proher a nedorozumění) než depresivní Simo z ostrova Entry (první přečtená od Maye), a zrovna tak je to i s příběhem, ten Lewiský, vč. všech postav, mě přeci jen o nepatrný kousek zaujal víc než Entry, možná právě díky všem těm vedlejším nitkám, které se v příběhu odvíjely, jako je příběh o stáří a demenci, která ho provází, tedy příběh ztrácející se paměti a s ní i identity, ale taky příběh o životních rozhodnutích, která je třeba pořádně zvážit, protože ovlivní celý budoucí život, jako třeba, když děti mají děti, nebo o odpovědnosti, kterou rodiče dokážou na dítě navalit jak balvan, který pak vláčíte životem, tedy příběh o rodině a rodinné soudržnosti a odpovědnosti. Právě jsem tedy dočetla umně poskládanou mozaiku složenou ze všech těch spojení, která se po generace mezi krajinou a lidmi vytvořila, a já pocítila jejich sílu, a to se mi líbilo, to mě nejvíc zaujalo i poučilo.... celý text

Hodina lásky 1968, Josef Topol

Trvalo to jen chvilku, právě asi tak hodinku, přečíst tuhle divadelní hru, která s pomocí hry se slovy řeší – lásku, ale ještě spíš, blízkost mezi dvěma lidmi. Je to vlastně spíš taková slovní hříčka, celý příběh je v podstatě hodinovou poměrně ostrou výměnou názorů 3 osob (dvou hlavních a jedné vedlejší): „Počkej, počkej, jen až se dovíš! Jak vypadá? Hrozně! To si dovedu představit. To si neumíš představit! Jako hromádka neštěstí. Jednou nohou na suchu, druhou v louži. Tak to na světě chodí. A ten tragický výraz!“ O čem že to tedy je? Je to ... … trochu o snech a koho si do nich pustíme a proč, … trochu o hře na schovávanou, kterou hrajeme sami se sebou … či proti sobě, … trochu o tom, být někomu blíž, až už to víc blíž ani nejde: „Ještě blíž. – Ještě! (dosoukal se s židli až k ní, dotýká se jí koleny): Už to blíž nejde. To není možné! Dál to jde vždycky. Ale blíž …“ … trochu o tom, jestli hodina utíká víc, když se mlčí: „Panebože, co máme času! Co máme ještě času. Těch vteřin … Nemá se odečítat! Jednous´ řek hodinu, a to platí. To bude platit i tu poslední minutu. Do poslední chvíle to bude poslední hodina s tebou.“ … trochu taky o tom, jestli hřeje myšlenka: „Může myšlenka tohle? (Políbí ho.) Ne… Nebo tohle! (Zatne mu nehty do tváře.) Au! Jak to do nás vtloukali ve škole? Bez barvy, bez chuti, bez zápachu. (Vzpurně.) A myšlenka nehřeje. Někdy hřeje. Pomyšlení hřeje. A pomyšlení je vždycky jen na něco nebo na někoho …“ … a trochu o tom, že člověk nechce být sám: „Je to jako nemoc, věřte mi! Jak jsem sama, přestávám existovat. Potřebuju, aby se pořád kolem mě někdo motal, aby mi hodně často říkal mý jméno – někdo milej – to se ví! – aby na mě pokřikoval, aby mi nadával, aby do mě strkal, rejpal – Kousnul byste mě laskavě do ruky? Prosím, udělejte to honem! – Au!“ … takže i trochu o tom, jestli je možné mít lásku na dálku: „Psát se ti nedá? A jak bys chtěl útlým písmem po tenkým průsvitným papíře za mnou přijít? Já byla ráda, že tě můžu mít vedle sebe, ještě blíž sebe, co nejblíž sebe, až jsi musel říct: blíž to už nejde – vědět, že se tě můžu kdykoliv dotknout, slyšet tě dýchat, cítit, jak tvým dechem mi vlhnou řasy na očích – copak to není, jako bysme se i ve vzduchu potkávali? Někdy se mi zdá, že i naše myšlenky o sebe zavadí. Nebo se nestává, že se najednou po sobě otočíme a máme na jazyku to samé? Nemohlo by to působit i na dálku? Bude mezi tebou a mnou tolik lidí, tolik věcí! Jak by to mohlo působit i na dálku? Jak by si to proklestilo cestu od tebe ke mně? Vždyť to zabloudí! Pojď to zkusit. Ty buď tady – já si beru svou židli sem. (Usadí se co možná nejdál) Mezi námi je dálka. Tolik věcí, tolik věcí. Když si řeknem, že na sebe budeme každý den v určitou hodinu myslet – V kolik? V poledne? Ne, při jídle ne. To by mi zaskočilo. Ráno v sedm? To bych zaspala. A taky mi chvíli trvá, než přijdu k sobě.“ A celé to bylo tak trochu hravé a tak mě to bavilo, asi by se mi i líbilo, zajít na hodinku na Hodinku lásky :-).... celý text

Měsíce 1918, Karel Toman (p)

„Kdo ticho miluješ a samotu a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí nasloucháš rytmu života.“ /Únor/ Líbí se mi, jak básník Toman naslouchá … „rytmům života“, a já jsem ráda „poslouchala“ s ním :-) … tyhle verše jsou totiž lehce srozumitelné, mírně sentimentální, trochu melancholické a každopádně krásně lyrické, vzpomínky na domov, ještě spíš venkov, kde jsou lidé víc spojení s přírodou a tak je patrnější i to, že, s proměňující se krajinou jednotlivých měsíců v roce, se ukazuje, jak nám všem plyne čas … Bydlím na venkově, a tak jsem se docela ráda nechala okouzlit tak krásně harmonickým popisem jednoho takového jarního rána, chcete-li … krásou venkova :-) … „Na naší studni ráno hvízdal kos.“ … „A když jsem okno na sad otvíral, šeptaly pukající pupeny: … Bez chvěje se a hrušně čekají.“ /Březen/ Je to totiž přesně tak! … vážně, tyhle básně jsou totiž, doslova a do písmene, ukázkou naslouchání kraji, ve kterém žijete … harmonii přírody, zvířat a lidí, kteří v ní mají svůj domov, a taky starým venkovským „modlitbám“, tedy svěřování se s úzkostí, vyjádření naděje … „A v šumu listí, v chladné písni vod hlas jeho slyšíš, slyšíš doprovod: Pamatuj!“ /Červenec/ „A jak se stmívá, věrnému druhu hlavu do hřívy položil tiše, pohladil mu šíji a zaposlouchal se, co mluví kraj. ... Zní zvony z dálky …" /Září/... celý text

Severská rapsodie 2017, Jiří Hanibal

„Co mě na vás přitahuje? Je to vaše hudebnost, schopnost snít, povznést se nad všední, přízemní život, někam výš! Jsou to věci, které dávají životu jiný rozměr.“ Ano, to Bedřich Smetana uměl, povznést se k výšinám, což ovšem s sebou, ruku v ruce neslo, být tak trochu sebestředným egoistou … ale ještě jeden výrazný talent v umělci dřímal (jak se to vezme, někdo by možná řekl, slabost) … pro krásné ženy: „Ovšem, pan umělec zabrnká na piáno a všem ženám se podlamují kolena.“ A když se tyto dva talenty spojily, pak už není divu, že hudba tohoto našeho hudebního velikána, je plná vřelosti a naléhavosti :-). Severská rapsodie vás nechá vstoupit právě na jeho životní cestu (původním významem rapsodie – je skladba tvořená úryvky homérských eposů). V téhle knize vás tedy také čeká cesta; sám velký umělec, Bedřich Smetana, vám bude vyprávět svůj životní příběh. Před očima Vám bude proudit sled událostí, neřazených ovšem chronologicky, ale spíš formou dějových útržků, kdy vypravěč, sám Bedřich, tápe ve své paměti a pokouší se vypovědět (ve smyslu vypovídat) ze všech životních (velmi často dost dramatických) zvratů. Ve vyprávění se tak v rychlém sledu střídají mladické nadšení, radost, láska, vášeň a eufórie, s pozdějšími stavy nedůvěry v sebe, depresí a smutku, ale taky třeba zášti. Vyprávěný příběh vás tak provede, životem, ale ještě spíš vnitřním bojem emočně nevyrovnaného umělce, asi nikdo nebude mít problém říct, hudebního génia – a životní cesty géniů už takové jsou. Přidanou hodnotou pak jsou další velmi zvučná jména, která se v příběhu objeví, a která znamenají setkání s tehdejší uměleckou a intelektuální elitou, namátkově Karel Sabina, Josef Čapek, Karel Havlíček Borovský, nebo pan Škroup, a z těch zahraničních, pak samozřejmě s obdivovaný Ferenc Liszt. S hodnocením jsem dlouho váhala mezi 3 a 4*, protože se mi příběh rozverného, rozervaného a rozmarného umělce líbil, líbil se mi i zvolený způsob vyprávění – poměrně souvislé, přitom jakoby útržkovité vzpomínky, opakované vracení se do různých období v životě, no přesně, jako když vzpomínáte a honí se vám všechny ty myšlenky v hlavě a vy se je snažíte nějak utřídit, dát jim řád a objevit v nich smysl, teď, když tohle píšu, dala bych 4*, jenže musím souhlasit s komentářem níže – hermína14 - „bez těch zvučných jmen, zbyla by jen červená knihovna“, romantický příběh, který se krásně čte, když do něj ovšem zasadíte uměleckou elitu, a kus historie, trochu jiný přístup, jak píše opět hermína14 – „větší nadhled“, já bych dodala, větší drive … by si opravdu zasloužil. „Zazněl opět bouřlivý potlesk. Když jsem sestoupil z pódia, všichni se nahrnuli kolem mne, každý mi chtěl stisknout ruku, ať už to byli mí známí či neznámí lidé. … Chyběla mezi nimi však ta, kterou jsem si přál tak toužebně spatřit.“... celý text

Utrpení mladého Werthera 1999, Johann Wolfgang Goethe

„Že vy lidé,“ zvolal jsem, „když o něčem hovoříte, musíte hned říci: To je pošetilé, to je moudré, to je dobré, to je zlé! A co to vlastně všechno má znamenat? Vyzkoumáte tím vnitřní pohnutky toho kterého skutku? Dokážete s určitostí dovodit příčiny, proč se stal, proč se stát musil? Kdyby tomu tak bylo, nesypali byste ty své soudy tak tuze lehce z rukávu.“ „Ó, co je člověk, že sám na sebe žaluje!“ … a díky tomu tak máte možnost sledovat, v dopisech odkrytý, vnitřní svět romantického hrdiny s jeho očekávaným tragickým koncem. Dle očekávání tedy máte v rukou snově melancholické a pesimistické a na druhou stranu živě emotivní vyprávění – zpověď jednoho mladého muže, který podlehne tragickému napětí v duši, která se zmítá mezi touhou a nemožností ji realizovat. „Bylo by méně bolesti mezi lidmi, kdyby nevynakládali tolik obrazotvornosti“ … jenže náš rozervaný hrdina, s duší přeplněnou emocemi a tudíž plnou zmučených představ, trpí, i když se snaží „ztlumit svůj vnitřní svár“, jedinou útěchou v jeho utrpení mu je příroda, na muka vyvolaná nenaplněnou láskou, ovšem nestačí … Co se stane pak, je už každému asi jasné – láska se mu, po vzoru všech romantických hrdinů, stane vším, zcela a bez výhrad se jí vzdává, opovrhne společenskými konvencemi … ne tak ovšem jeho vyvolená, která se pod jejich vlivem, navzdory mnoha prolitým slzám žalu, zřekne tohoto hlubokého citu … a pak už jen následuje děsivá prázdnota v srdci a tragický konec tak máme za dveřmi. Skoro mi tenhle můj komentář připadá až trochu příliš cynicky tvrdý, ale nenechte se mýlit, mě to taky dostalo, spíš to tedy berte, jako racionální zhodnocení mého emocemi naplněného krátkého čtenářského zážitku, navíc podpořeného několika výraznými momenty, řekněme, poznání ... „Že život člověka je jenom sen, to už leckoho napadlo a ani mne se ten pocit nechce spustit. Když tak uvážím, jak úzká je klec, která svírá všechny činorodé a poznávací síly člověka, že všechna činnost má jen jeden cíl: ukojit potřeby, které zase nemají jiného účelu než prodloužit naši ubohou existenci, a když si pak musím doznat, že všechno uklidnění v některých otázkách je jenom polosnovou rezignací, která pomalovává stěny vězení, ve kterém trčíme, pestrými postavami a jasnými prospekty: to všechno, Viléme, mi rdousí slovo v hrdle. Vracím se do sebe a nalézám tam celý svět. Ovšem že zase víc ve svých tuchách a temných touhách než ve výrazu a živoucí síle.“ „Kdybych jen dovedl vdechnout papíru, to, co tak sytě, tak žhoucně v tobě žije, aby se stalo zrcadlem tvé duše …“... celý text

Loutka a jiné povídky 2014, Daphne du Maurier

„Možná byl vyvržen z hlubin Atlantiku ve chvíli velkého neklidu a usazen zde, jakýsi malý vyzývavý kus země, aby navždy vzdoroval hněvu moře.“ Obdivuji, jak teprve dvacetiletá Daphne dokázala se slovy doslova čarovat. V téhle knížce pak máte možnost „poslechnout“ si, jak vypráví kratičké příběhy, a mít přitom zároveň pocit, jako když stojíte v galerii a prohlížíte si sérii obrazů, dramatických scén, pod nimiž je napsáno: „způsob provedení – vymalováno slovy“, tak takhle nějak na mě její příběhy, kde se fikce spojuje se skutečností, působí. Hned na začátku záludný vítr přižene do neobvyklého prostředí úžasných Cornwallských útesů zcela obvyklý problém – nevěru. Neštěstí a tragédii, kterou s sebou přinese, niternost rozhodnutí, pak můžete sledovat (přestože pouze na několika stránkách) do nejmenších detailů vykreslených v působivé scenérii. A pak už můžete být v rychlém sledu svědky drobných či větších dramat, na společné téma – znepokojivé sexuální touhy, deprivace, odchylky, úchylky, představy, sny, vykreslené opět s dokonalou pečlivostí a pěkně v sérii poodhalené jedna za druhou, včetně až mrazivých detailů. Napjatá, až dusivá atmosféra příběhů zachycujících temná milostná dobrodružství, posedlost, žárlivost, vášeň i chlad v nitru jednotlivých postav plných prapodivných tajemství vás pohltí a už nepustí. Původně jsem si myslela tak na 3*, ale nemůžu nezvážit mládí autorky (19-20 roků) a tedy i to, že je jedná o její první pokusy s literaturou, a pak taky za ty snové obrazy Cornwallu, prostě musím smeknout klobouk dolů :-). „Byl to velký utěšitel tíživého svědomí a vykresloval Boha ve velmi laskavém světle … a tak se s úlevou dozvídali, že Bůh hříšníkům odpouští … ba co víc, zdá se, že jim dává přednost před devadesáti devíti spravedlivými. Vikář samozřejmě naznačoval, že jsou jen pouhými zrnky v mohutném díle evoluce a že jednou … poznají dokonalost a pohlédnou na krásu v její nejúžasnější podobě, ale do té doby – prostě do té doby člověk žije a přirozeně hřeší, dostává rozhřešení a hřeší znovu, zkrátka žije …“... celý text

Sobí hora 2018, Karin Tidbeck

„Na některých místech je čas jen nepodstatný a příležitostný jev. Dokud někdo neprohlásí, že čas plyne, nemusí plynout, nebo plyne jen částečně. Události se odbíjejí samy od sebe a vytvářejí spirály a kruhy.“ Po mém pokusu se severským detektivním příběhem, jsem se vrhla hned na další, následovalo totiž severské podivno, které u mě navíc jednoznačně vyhrálo. Musím přiznat, že mě podivně fantaskní povídky Karin Tidbeckové více méně (spíš víc) ohromily, svou zvláštní, až bizarní, a taky melancholickou atmosférou, vyvolávající zvláštní pocity. A tak se při čtení střídaly úžas s pocity nepolapitelnosti, poznání s rezignací, možná bych skoro řekla, že do nich Karin Tidbeck přimíchala něco toxického, … nevím, jak jinak si vysvětlit, když se vám usadí v mysli a tam se převalují a roztahují a jen velmi obtížně je odtamtud pak dostáváte pryč :-). Jednoduše musím říct, že tahle směs fantasy, surrealismu a magického realismu, ale taky science-fiction, kterou je možné tyhle povídky vymezit, ale které zároveň všechny takové hranice překračují a roztahují se podle svého vlastního uvážení, i do dalších žánrů, předčila všechna má očekávání. Bylo to čtení děsivě snové, provokativně groteskní, skrytě symbolické, neklidně náznakové, poklidně melancholické, provokativně nereálné, ale i tvrdě realistické … skrze trhlinu v času a prostoru nakukujete do jiných realit a ukazuje se vám tak v ostřejším světle ten náš, skutečný, prostor a čas, který obýváme a v něm pečlivě skryté situace, které se těm bizarním, znepokojivě dost podobají … „Řekneš mi, co to je?“ „To jsou hodinky.“ „A k čemu jsou hodinky?“ „Měří čas.“ … „Tady čas neplyne. Neexistuje, …“ „Jen se podívejte … ručičky s pohybují. Teď čas běží.“ „Ví ta věc, jak plyne čas? Měří čas, nebo se jen pohybuje kupředu a říká tomu čas?“ … „Jak je ale možné, že se ručičky pohybovaly i tady? Slunce tu nevycházelo ani nazapadalo. Cožpak to neznamenalo, že tady se čas zastavil?“ … „Cos to udělala? Pokusila ses měřit čas v zemi, která čas nechce …“... celý text

Ostrov Entry 2015, Peter May

„pronásledoval ho zvláštní pocit, že kráčí ve svých vlastních stopách…“ Trochu schizofrenní pocity vás drapnou hned na začátku … a provedou vás celým příběhem. Seznámíte se s ostrovem Entry, místem, kde všechny cedule a názvy, které uvidíte, jsou psané francouzštinou, navzdory tomu, že tady nikdo francouzsky neumí a všichni místní obyvatelé hovoří výhradně anglicky :-). Seznámíte se, s vyšetřovacím týmem a hlavně s detektivem Simem Mackenziem, kterému autor namíchal na cestu zvláštní koktejl, jehož hlavními složkami jsou nespavost a deprese, kořeněné pocity osamělosti a lítosti … a mám takové podezření, že se o něj poměrně pravidelně dělil i se svými kolegy :-). Říkám si, že je skoro zvláštní, že příběh, ve kterém hraje docela významnou roli zoufalství v různých podobách (a na to já moc nejsem), a navíc, je to příběh detektivní (a na to taky moc nejsem), mě zaujal, a tak, když píšu tenhle komentář, samozřejmě přemýšlím, proč? Přiznávám, žít na takovém místě, asi bych taky podlehla zoufalství :-), sama jsem člověk teplomilný, takže se tomu vlastně vůbec nedivím a nemyslím to nijak špatně, lidé prostě žijí na různých, i dost neobvyklých, nebo nehostinných, místech, na místech velmi, velmi obtížných pro život, ale věřím, že pro někoho je takový život prostě stvořený, vždyť se na takových, jak se říká, Bohem zapomenutých, místech drží už po řadu generací, anebo, to je jen otázkou nemožnosti volby? Možná tohle byl důvod, proč mě příběh z takového prostředí svým způsobem fascinoval. Geografické a historické souvislosti, které má Peter May (jestli můžu posoudit) dobře zvládnuté (spousta nových a zajímavých až fascinujících souvislostí o světě, o kterém jsem dosud nevěděla téměř nic, je to, co mě k téhle knížce přitáhlo, a co je pro mě důvodem, sáhnout po některé další z knížek Petera Maye ). Takže, byl to hlavně Entry, tedy spíš život na něm, v jeho (asi bych se nebála říct) skoro krajní poloze v prostředí, které je k životu docela složité, o mnoho generací dřív, tak i dnes (tak složité, že mladí, s dnešními možnostmi už nejsou ochotní tvrdost života zde akceptovat a možná za jednu, dvě generace už místo, kde život člověka skončil) a mně se líbilo, jak široce tohle téma May v příběhu rozvinul, tak, že v podstatě upozadil původní detektivní zápletku (jelikož nejsem příliš čtenář detektivek mě to vyhovovalo), detektivní pátrání přesunul spíš na pozadí vyprávění hlavního příběhu – života skotských vystěhovalců/přistěhovalců, kteří násilně přesídlili ze skotských Hebrid, na podobně nehostinné místo u břehů Kanady (s tou nehostinností – stále se jedná o můj subjektivní pocit). Paradoxně mě trochu rušila (a možná přispěla k schizofrenní náladě příběhu) částečně romantická složka historické části vyprávění, ale to je spíš na každého osobním vkusu. A podobně jsem to měla i s tou detektivní částí příběhu (zvyklá na pana Poirota a spol. s jeho smyslem pro detail a geniálními logickými úvahami z toho vyplývajícími – jiné detektivky nečtu, a v tom je možná háček), kde mi přišel chvílemi zvláštní způsob vedení pátrání (profesionálním týmem, kterému právě takový cit pro detaily spíš chyběl). Každopádně Peter May je pro mě příjemným obohacením mých čtenářských zkušeností s detektivním románem (možná právě proto, že tak úplně detektivním není), a protože moje první zkušenost dopadla daleko lépe, než bych očekávala, určitě se ještě setkáme u některého z dalších jeho příběhů. Docela se těším už teď :-). A ještě, takhle nějako to mají místní nejen s vyšetřovacím týmem, ale nejspíš s celým okolním světem: „… aby bylo jasný, na tomhle ostrově neexistuje zákon. Lidi se o spravedlnost postarají sami. Jsme svobodný. Tohle je náš ostrov. A vy si můžete všichni políbit prdel.“... celý text

Historky z mého života a cest 2011, Ladislav Chrobák

V poměrně krátké době jsem se dostala už k druhé "lékařské" knize. Abycho to uvedla na pravou míru, v obou případech se jedná o knihu, nikoliv odbornou, ale o knihu napsanou lékařem. V obou případech se jednalo o můj cílený výběr, ale z velké části spíš o shodu náhod, a v obou případech se jednalo o příjemné překvapení a pohodové čtení :-). Tou první byl výborný Labyrint pohybu od prof. Koláře, známého fyzioterapeuta (která mi byla doporučena, a tímto ji doporučuji dál :-), můj komentář k ní je u knihy) a tou druhou Historky z mého života a cest od prof. Chrobáka. Důvod, proč jsem po téhle knize sáhla vlastně téměř nesouvisí s jejím obsahem, ani s osobou prof. Chrobáka, a jde opravdu spíš o zajímavou shodu okolností. Totiž, do splnění čtenářské výzvy mi chyběla poslední kniha, poslední téma: Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě, a já si prostě nějak nemohla vybrat (nic mi nesedělo), až jsem objevila, čistě náhodou tuhle knížku, ve které prof. Chrobák, emeritní profesor Lékařské fakulty Karlovy univerzity, internista a hematolog, vypráví svůj vlastní příběh, vypráví o svém životě, na "historky", vzhledem k jeho životní cestě, opravdu bohatém ... a právě o tom si v téhle knize přečtete. Je to takové příjemné vzpomínání, pro mě s jednou (viz. výše - důležitou) přidanou hodnotou, pan profesor své dětství strávil na Ostravsku, částečně přímo v Ostravě, tudíž pokládám tímto poslední bod letošní výzvy za splněný. A čtení téhle knížky za, na to, jak obtížně jsem se k ní dopracovávala, nakonec pro mě příjemným způsobem strávený čas s výjimečným a zajímavým člověkem. "Dědeček s babičkou bydleli v Hrabůvce, dnešní součásti Ostravy, v tzv. Nové Kolonii, kterou Vítkovické železárny postavily pro své zaměstnance. Byla to na svou dobu výstavná kolonie, kteru se železárny chlubily před ... návštěvníky. ... K babičce a dědečkovi jsem se vždy moc těšil, mimo jiné proto, že dědeček mi před spaním vyprávěl pohádky. Jeho osobitý způsob vyprávění provázený barvitými přirovnáními se mi líbil do té míry, že jsem v dětství žádnou jinou pohádku nedočetl, prostě proto, že neodpovídala dědečkovu způsobu vyprávění..." ... věřím, že dědečkův ostravský dialekt udělal své :-). A taky věřím, že život na Ostravsku byl poměrně složitý, nejen pro svou vlastní rázovitou atmosféru a obyvatele, ale taky pro zajímavé umístění v politicko-hospodářsko-geograficky nestálé oblasti na česko-polsko-slovenském pomezí (jak kdy dle příslušné doby) ... "Krátce potom, co jsem začal v Paskově chodit do první třídy, ... přišel od strýce, v té době učitele v Oldřichovicích na Těšínsku, dopis. Strýc se obracel na rodiče s prosbou, zda bych nemohl navštěvovat první třidu v Oldřichovicích, aby byl splněn počet šesti dětí, nutný pro otevření prvního oddělení tamní české dvojtřídky. V místě byla rovněž polská škola a zápasilo se o každé dítě. ... Mé dvacetileté tetě Martě pocházející z Liptovského Mikuláše tak přibyla navíc ... péče o prvňáčka. Její krásná slovenština mne natolik ovlivnila, že jsem již ve čtvrté třídě obecné školy přečetl první slovenskou knížku a slovenština mi zůstala blízká po celý život." ... "Byl to v té době kraj chudý, a tak jsem muse chodit do školy, pokud neuhodila zima, bos s knížkami nikoliv v brašně, ale pod paží, aby se synek "kierownika" (polsky řídícího učitele) v ničem nelišil od ostatních dětí." Knížka tak splnila mé zadání bohatě, ale dala mi toho mnohem, mnohem víc, "poslouchat" totiž poutavé a lehce plynoucí vyprávění pana profesora bylo hodně víc než jen zajímavé, v mnohém opravdově "poučné", abyste rozuměli, v čistě pozitivním smyslu toho slova ... "Přínosné byly velké vizity docenta Bobka. Jeho zásadou bylo heslo, podobně jako u slavného lékaře Williama Oslera: "Nesahejte na nemocného dříve, pokud nevytěžíte maximum z vyšetření pohledem." A opravdu není toho málo, co se dá vytěžit z pečlivého vyšetření pohledem." Kéž by se "poučili" i někteří současní lékaři, často hledící víc do svých laptopů, než na své pacienty :-).... celý text

Dallas 63 2012, Stephen King

„Nikdy nevíme, čí život ovlivníme, nebo kdy a proč se to stane. Aspoň, dokud budoucnost nenahradí přítomnost. Poznáme to, až už je pozdě.“ A ještě něco byste měli o „Dávnolandu“ vědět: „Je tam mnohem méně papírování a sakra víc důvěry.“ :-) Příběh, který máte v rukou, je extra mrazivý, přestože to není žádný z hororů od jejich mistra, i tak studí až do morku kostí … „Něco bylo špatně, a něco bylo zlé … a vše, co následovalo, vyplynulo ze slz …“ Totiž, abyste tomu rozuměli, „něco nesedělo, a z nějakého důvodu (všechno) vypadalo (dost) vyšinutě“ … tak začíná příběh, z pera prvotřídního Vypravěče, protože, jestli v něčem Stephen King opravdu vyniká, tak je to jeho umění … vyprávět příběhy. Možná proto se některé jeho knihy, a tahle mezi ně patří, dají jen velmi složitě (se svými 750 stranami) nacpat do dámské kabelky :-), jsou totiž naprosto precizně a do nejmenších detailů propracované (jsou autoři, a pan King mezi ně patří, kteří UMÍ psát velmi rozsáhlé příběhy, přičemž nemáte pocit, že by tam jedna jediná strana byla navíc, a kdy máte pocit, že příběh „žijete“). Dallas 63 si tak řadím na pomyslnou první příčku, o kterou se teď bude prát se sérií Temná věž a s post-apo Svědectvím, navíc po ní dost „pokukuje“ i další z post-apo Pod kupolí :-)). Všechny tyto příběhy mají u mě něco společného, otevřete první stránku a začnete číst, a pak se to stane, náhle a bez varování, prostě sledujete běh událostí a výsledný obraz je natolik plastický, že v tu chvíli ztracíte kontakt s realitou, a je to! … skrze nehmatatelnou hranici jste vstoupili, v následující chvíli už se úplně přirozeně procházíte, třeba po ulici v Derry, kde je „něco špatně … a něco úplně zle (a které) z nějakého důvodu vypadá vyšinutě“ … nevíte přesně o co jde, ale stejně, jako hlavní hrdina to cítíte v kostech … „minulost je (totiž) zatvrzelá a změnám se vzpírá“ … a navíc, je tu ten problém s časem: „čas, ten pásový dopravník, na kterém se všichni musíme vézt“ … nebo možná je to problém jen s tím pásovým dopravníkem, čert ví proč nefunguje tak, jak má? … možná za to může „motýlí efekt“, že se „život najednou rázem otočí … někdy v náš prospěch, ale častěji se odvrátí, (pak) jen zašaškuje a cestou ještě křikne: Sbohem zlato, bylo to dobré, dokud to trvalo, že?“ A pak to uslyšíte, vlastně to nemůžete v žádném případě přeslechnout, protože ten, kdo to říká, vysloveně řve: „Co seš do prdele zač? … Ty tady nemáš být!“ Ani vy TAM nemáte být! Byli jste vtaženi zpět … do běhu dějin … na začátek? … JENŽE, na jaký začátek? … je to ten správný? … je vůbec nějaký začátek? … nemudrujte, prostě „JE to začátek“, … otázka totiž zní úplně jinak: „KDE je konec?“ „Je-li vůbec možné, poznat o komkoliv celou pravdu? Lidská paměť je nejenom nespolehlivá, ale navíc marnivá …“ (Nahý jsem přišel na svět – D. Weiss)... celý text

Dámy a pánové 1997, Terry Pratchett

„Lidmi jsme proto, že máme představivost, ne proto, že jsme inteligentní …“ (Terry Pratchett) Navždy budu Terryho Pratchetta obdivovat pro jeho naprosto přirozenou schopnost spojovat všemožné představy do rozmanitých situací pomocí logických postupů a přetavit je do geniálních dvojsmyslů a dvojznačností :-). Dámy a pánové! V dalším z příběhů Zeměplochy se dozvíte, co se stane, když … "minulost přeskočí přímo do budoucnosti a vás unáší s sebou".  Vše začíná „jedné modročerné noci, ve které zavládl onen nekonečně hluboký druh temnoty, který se nedá jednoduše vysvětlit pouhou nepřítomností měsíce a hvězd, protože za nocí, jako je tahle, si obyčejní lidé vlezou co nejdříve do postele a stáhnou pokrývky přes hlavu, protože cítí, že nastanou chvíle, které patří někomu jinému“. Ale nebojte se! I po takové noci přijde ráno, kdy bude zase všechno normální … tedy, … skoro normální, nebo snad normální, alespoň tolik, nakolik to může v Lancre normální být. V kovárně Jasoně Ogga stále žije mravenec, kterého jednou ze žertu mladý Jasoň okoval, to tenkrát proseděl v kovárně celou noc se zvětšovacím sklem a kovadlinkou, kterou si udělal z hlavičky špendlíku, a tak stále můžete občas zaslechnout, jak při chůzi ťuká nožičkama do kamenné podlaze … a král Verence II. stále vlastní nekonečnou víru v užitečnost vědomostí získaných z knih, a dokonce si vytvořil neobvyklý názor, že být dobrým králem znamená udělat z království místo, kde by se všem žilo lépe než kdykoliv předtím :-). Jenže pak, jak správně očekáváte, se to všechno zvrtne … čarodějky se vrátily z cest, aby se zas pěkně mohly začíst starat lidem o jejich záležitosti, totiž, radši se ani neodvažujte představit si, co všechno by mohli lidé natropit, kdyby se o ně starali sami :-). Takže, čarodějky se vrátily z cest, a jak je jejich dobrý zvykem, za neustálého dohadování jedné s druhou, druhé s třetí a třetí s první, se to stalo … "žádný vítr, jen náhlý těžký klid, při němž vám začne znít v uších" … vysvětlováním se čarodějky určitě unavovat nebudou, jsou jisté věci, které prostě víte… „Ehmm“, odkašlala si Magráta, „všechny víme, co to znamená, že“… a kruhy v obilí nikdy nevěstí nic dobrého. A navíc, Magráta se má brzy vdávat, v den letního slunovratu, po němž následuje svatojánská noc … „Chyba, velká chyba, vybrali jste si moc špatně,” zavrtěla smutně hlavou Stařenka Oggová. Jestli si Magráta vybrala opravdu špatně, to už budete muset zjistit sami, ale, jedním si můžete být jistí, … i když by dobromyslnou stařenku Oggovou, vždy usměvavou a s nekonečně dobrou náladou, španělská inkvizice nejspíš vyloučila ze svých řad pro přílišnou tvrdost, i když se Bábi Zlopočasná mračí a s jejím přísným, zlomyslným až pohrdlivým výrazem si není radno zahrávat, protože by se vám mohlo stát, že vám naroste nos délky a tvaru salátové okurky, a i když se Magráta na vás dívá s výrazem nekonečné dobroty a přitom řádně zmateně, … když půjde do tuhého, pak tyhle tři dámy začnou … SPOLUPRACOVAT, a to se teprve začnou dít věci :-). A ještě jednu nevyžádanou radu vám dám … dejte si, prosím, cestou pozor … na jednoho zvláštního „sběratele“ :-) … VILÉME SKŘUSKO. „Ano?” BUDETE TAK LASKAV? PROSÍM TUDY. „Vy jste lovec?” JÁ O SOBĚ RADĚJI UVAŽUJI JAKO O SBĚRATELI POSTRADATELNÝCH MALIČKOSTÍ, BEZ KTERÝCH TO NEJDE, Smrť se usmál. Skřuskova posmrtná obočí se stáhla u kořene nebohého nosu. „Cože? Něco jako sherry, hořčice, koření… takové věci?” Smrť si povzdechl. Bylo zbytečné plýtvat na lidi metaforami. Někdy měl pocit, že ho nikdo nebere vážně. MYSLEL JSEM TÍM, ŽE SBÍRÁM LIDSKÉ ŽIVOTY, NEBO PŘESNĚJI ŘEČENO JE LIDEM BERU.... celý text

Višňový sad 2005, Anton Pavlovič Čechov

1* … tak předně, je to poetické: „Dětství! Nevinné dětství! V tomhle pokoji jsem spávala, tady tudy jsem viděla do sadu, a štěstí se probouzelo zároveň se mnou, každé ráno, a sad byl tenkrát právě takový, vůbec se nezměnil. (Směje se radostí.) Jako zasněžený! Drahý, starý sad! Po sychravém podzimu a mrazivé zimě zase celý omládl, štěstím jen kvete, nebe mu přeje…“ 2* … je to symbolicky melancholické … loučení se starým životem a s minulou dobou, totiž, s prodejem domova většinou měníte svůj osud a začínáte žít svůj život znova: „Na oknech nevisí záclony, na stěnách nevisí obrazy, nábytku zůstalo málo, je složen v jednom rohu, jakoby na prodej. Je tu jaksi prázdno. U dveří z pokoje stojí kufry, cestovní brašny apod. Dveře nalevo jsou otevřené, odtud je slyšet hlasy …“ … „Pole. Stará, nachýlená, dávno zpustlá kaplička, vedle ní studánka, velké kameny, zřejmě bývalé náhrobní desky, a stará lavička. Je vidět cestu ke Gajevovu domu. Stranou strmí tmavá hradba topolů; tam začíná višňový sad. V pozadí je řada telegrafních sloupů a daleko na obzoru se nejasně rýsuje velké město …“ 3* …je to geniálně metaforické … varování, přestanete-li se totiž starat, ale taky obdivovat kráse višňového sadu, přestane kvést, přestane rodit úžasně sladkokyselé plody a zahyne, a přestanete-li se starat o svůj domov, o zem ve které žijete, dopadne stejně : „Celá zem je náš sad. Velká a krásná zem, je na ní mnoho kouzelných míst. (Pauza.) Podívejte, Aňo, váš děd, praděd a všichni vaši předkové měli nevolníky, vlastnili živé lidi; z každé višně v sadu, z každého lístku, z každého kmene se na vás přece musí dívat lidská bytost, musíte přece slyšet hlasy... Vlastnit živé lidi - to vás všechny od základu proměnilo, ty, co žili dřív, i ty, co žijí teď, tak proměnilo, že vaše matka, vy, váš strýc, už ani nepozorujete, že žijete na dluh, na cizí účet, na účet těch lidí, které nepouštíte dál než do předsíně… Jsme pozadu minimálně o dvě stě let, nemáme zatím vůbec nic, nemáme jasný názor na vlastní dějiny, my jenom filozofujeme, stěžujeme si na nudu nebo pijeme vodku. Vždyť je to tak jasné: abychom začali v přítomnosti skutečně žít, musíme nejdřív vykoupit svou minulost, skoncovat s ní …“ 4* … je to ironické … totiž, zesměšňující v konkrétním okamžiku nebo situaci: „Jsem kultivovaný člověk, čtu různé pozoruhodné knihy, ale nijak nemohu pochopit směr, co vlastně chci, mám-li žít nebo mám-li se zastřelit, abych tak řekl, ale nicméně, stále s sebou nosím revolver.“ … „Zůstat tady je vyloučená věc. (…) Vidíte to sama, země nevzdělaná, lidi nestydatý, přitom ta nuda, a v kuchyni se vaří, že to ani nejde popsat.“ 5* … a je to pravdivě vypovídající … popisující maličkosti každodenního života, a hovořící tak o povaze lidské existence, o tom, že ať už je svět kolem jaký chce, zůstávají v něm stále stejní lidé, se stále stejnými problémy i pocity, často, že celý život dělali něco jiného, než dělat chtěli :-) : „Říkají si inteligenti, ale služebnictvu tykají, obyčejný člověk je pro ně dobytek, studují špatně, čtou povrchně, absolutně na nic nesáhnou, o vědě jenom žvaní a umění moc nerozumějí. Všichni jsou smrtelně vážní, všichni se tváří přísně, všichni diskutují jen o věcech důležitých, o filozofii, a přitom nikdo nevidí, že dělníci nemají co do úst, spí bez přikrývek, všude štěnice, smrad, vlhko, mravní špína… Zřejmě máme všechny ty vznešené úvahy jenom na to, aby se odvedla pozornost jinam. Ukažte mi, kde jsou ty jesle, o kterých se toho pořád tolik namluví, kde jsou ty čítárny? O těch se jenom píše v románech, ale ve skutečnosti prostě nejsou. Jenom špína, tupost… Bojím se těch upjatých ksichtů, nesnáším je. Nemám rád, když se mluví moc vážně. Radši toho nechme!“ … „Mluvili jsme včera dlouho, ale k ničemu jsme nedošli. V lidské hrdosti je podle vás cosi mystického. Možná že máte svým způsobem pravdu, ale když to člověk vezme jednoduše selským rozumem, tak jakápak hrdost, copak má nějaký smysl, když je člověk už fyziologicky nevalně zařízen, když je ve zdrcující většině případů hrubý, hloupý a hluboce nešťastný. Musíme se přestat obdivovat sami sobě …“ Školní povinná četba se ke mně, skrze mé děti, znovu a znovu vrací :-); u Višňového sadu mi tohle „opáčko“ vůbec nevadilo, naopak, bylo to opětovné krásné a pocitové setkání :-) ... s hrdiny, kteří (tím svým typicky ruským způsobem) hodně mluví, hodně se zpovídají, a povětšinou málo jednají, pokud vůbec něco dělají :-). „Drahý, starý, krásný sad… Můj život, moje mládí, moje štěstí… Sbohem!“... celý text

Celestinské proroctví 1997, James Redfield

„Univerzum bez vědomí si představíme celkem snadno, jenže když to uděláte, zjistíte, že jste si představili univerzum, které zcela postrádá význam.“ (John R. Searle, filozof) "S myslí a vědomím je to složité, věda se velmi dlouho tvářila optimisticky, co se týče jejich ambicí – s pomocí vědecké metody zcela porozumět všem zákoutím naší mysli. Zrovna tak se jen pomalu mění přesvědčení, že existuje jediný objektivní a bezrozporný obraz světa – a s ním zjištění, že nelze trvat ani na jediné metodě jeho poznávání." (Anton Markoš, vědec, biolog, etolog, antropolog, filozof) Lidská mysl je mé oblíbené téma, ale přiznám se, že mám přeci jen asi blíž k těm, řekněme vědečtějším, způsobům poznávání, ale možná bych spíš řekla, že se snažím o poznání bezpředsudečné, a tudíž, navzdory tomu, že publikace víceméně spadající pod štítek esoterika, či „hnutí New Age“, nijak nevyhledávám, přidala jsem tuto na seznam přečtené literatury, ona se totiž do jisté míry také zabývá lidskou myslí, sice trochu jinak, ale to vlastně nevadí, nejsem zavrhovatel těchto myšlenek, spíš bych se označila za jejich kritického čitatele :-), a tak jsem k téhle knize taky přistoupila. Možná jsem proto k příběhu – pátrání po tajemném rukopisu, přistoupila přeci jen trochu předpojatě (možná k tomu trošku přispěl i, podle mě strašný, přebal knihy odrazující od toho knížku otevřít, a nebýt shody okolností, kdy mi knížku vyloženě „pod nos“ přinesla kolegyně v práci, s tím, ať si ji přečtu … náhoda?, … shoda okolností? – i o nich tahle knížka je, a ony hrají, nejen v téhle knize, ale v našich životech, jak tušíte, a jak se i dozvíte, velkou roli, takže, nestalo by se tak, kdybych knihu prostě viděla na pultě knihkupectví, určitě bych ji minula bez povšimnutí), ale vraťme se k obsahu. Bohužel první stránky, uvozující příběh, ve mně nevzbudily dobrý pocit, spíš bych řekla, že jsem měla neodbytný pocit manipulace … právě skrze vyprávění, a nepodařilo se mi zbavit se ho vlastně po celou dobu čtení (ostatně to je jeden z důvodů, proč mě takové knížky moc neoslovují, cítím z nich účelovost vyprávění, jehož jediným cílem je dostat čtenáře, tam, kde ho chce autor mít – žasnoucího nad „nově objeveným starým poselstvím“), jenže, jsem přirozeně zvědavá, a tak jsem četla dál, zajímalo mě samozřejmě „co je za oponou“ … co je skryté … co se objeví, když se mlha rozplyne … Příběh, téměř dobrodružný mi tedy přišel, jak jsem řekla, prvoplánově účelový, navozující správné pocity, vedoucí čtenáře, do konkrétní pozice následného efektu „prozření“ (trochu jsem to čekala), to, co následovalo, ale nebylo zas tak špatné, každopádně hodné zamyšlení, a možná právě o tom, poselství je … A tak se o něco z toho, co jsem si odnesla, s vámi podělím ... … dej si pozor, abys neuvízla v exaktním myšlení … není nutné se vždy pokoušet o přesnou racionální definici, protože subjektivní vjemy nejde vždycky zcela uchopit rozumem :-), … buď připravená využít příležitosti, které se ti ve správném čase a na správném místě naskytují … k tomu není co namítnout, náhody nás totiž často dovádějí k cíli :-), … a dávej si pozor na předpojatost … i s tím mohu jen souhlasit, nebývá dobré vložit veškerou důvěru do jedněch rukou, ať už jsou to ruce vědy, církve, či jiných institucí, protože tohle přesně nás (svět) dostalo až sem, k technicky vyspělé civilizaci, která systematicky ničí tuhle planetu, a která se spolehla (předpojatě?) nebo prostě jednostranně, dát přednost čistě racionálnímu rozvoji mysli a jejímž největším problémem je, že tak ztrácíme sami sebe, kdy materiální pohodlí nahradilo, řekněme duchovnější složky našich životů, a my tak nevíme, kvůli čemu žijeme :-). Nakonec si ještě dovolím zabrousit do pro mě té méně známe oblasti, esoteriky, či duchovního rozvoje, a protože se snažím být nepředpojatá, snad i vnímavá, našla jsem i zde myšlenky, které mě oslovily, jako třeba, … že jsou „jevy, které nelze exaktně zkoumat, ale přesto je vnímáme díky KRÁSE … jako krásné cítíme, že existují, cítíme jejich vnitřní krásu …“. V našem světě prostě JSOU …věci, myšlenky, které nám jsou transcendentní, přesahují nás … o tom žádná :-) … a díky tomu pak můžeme svět vnímat trochu jinak, možná tím, že nás posouvají do jiných (vyšších?) mentálních úrovní a v nás tak vzbuzují pozitivní pocity … většině z nich se říká „láska“ … a ta má hodně podob :-).... celý text

Labyrint pohybu 2018, Pavel Kolář

Tahle knížka je o těle, ale ještě spíš o duši, „ono totiž jedno bez druhého není nic“… a zázraky se mohou dít jen, „když tělo duši poslouchá“. Tahle knížka je o životě, ale ještě spíš o lásce a přirozenosti, ono totiž jedno bez druhého není nic … a zázraky se mohou dít jen, když se opětovně spolehneme na přirozenou ochranu „bez ní totiž jsou lidé tělesně i duševně mnohem zranitelnější“. Tahle knížka je o vášni, ale ještě víc o přiměřenosti, ono totiž jedno bez druhého není nic … a zázraky se mohou dít jen, když se zamyslíme nad dnešní situací, „kdy se člověk stal mírou všeho“, ono totiž „nelze usilovat jen o to, aby byl každý den příjemný“, daleko důležitější je, aby člověk nebyl „životními událostmi vláčen, ale aby se podílel, … aby méně odsuzoval, a spíš se snažil být soudný“. Tahle knížka je vysvětlením, ale ještě víc je o změně pohledu, ono totiž jedno bez druhého není nic … a zázraky se mohou dít jen, když přestaneme hledat poruchy a soustředíme se na jejich příčiny… daleko důležitější je tedy „probuzení“... „Předěl nastal, když se ochrnuté svaly přestaly znehybňovat sádrovým krunýřem, ale mobilizovat pohybem! … probouzením svalové aktivity!“ Děkuji Renatě Červenkové i profesoru Kolářovi za jejich povídání, bylo to totiž rozhodně zajímavé setkání s inspirativním člověkem, který mi je mnohými svými profesními i životními postoji dost blízký, vidí svět, podobně :-), ... a pokud se vrátím k přirozenosti pohybu, tak tam to platí téměř 100%.... celý text

Zelené pahorky africké 1972, Ernest Hemingway

„Celý svůj život jsem miloval krajinu, krajina byla vždycky lepší než lidi. Lidi mě vždycky všude zajímali jen velmi málo ...“ „Tak jsme teď jeli písčitou brázdou silnice, světla vozu vyhledávala oči nočních ptáků, kteří se choulili tak dlouho do písku na silnici, dokud nebyl předek vozu skoro až na nich a oni v hebkém úděsu nevzlétli …“ Krásná slova, krásné popisy, krásný jazyk … však je to taky Hemingway … s jeho srozumitelným, dobře čitelným, v podstatě prostým a přirozeným stylem, … a přesto tohle čtení bolelo! Ne, právě proto bolelo! "Co tady děláte?“ „Střílím.“ „Doufám, že ne slony?“ „Ne. Kudu.“ „Jak může někdo střílet kudu? Inteligentní člověk, básník, a střílíte kudu?“ „Prosím vás, co z toho máte, když zabijete kudu?“ … „Víte, já nezabíjím nic. … Proč to děláte?“ „Protože se mi to líbí.“ „No když se vám to líbí.“ … „Vidím, že se v některých věcech neshodnem. Ale těší mě, že jsem se seznámil s jedním ze slavných lidí“ … „Tak co,“ povídá Kandinsky, „dohodli jste válečný plán? Už jste se domluvili, jak na tu ubohou zvěř vyzrát?“ Hemingway se nijak nesnaží mudrovat, nebo filozofovat, on spíš jen prostě zaznamenává jednoduché události a fakta, jenže ty pak pospolu nabývají úplně jiného významu. Týralo mě to, emočně jsem to hodně prožívala, a přesto jsem to musela přečíst … přesvědčit se, proč by se tahle kniha číst měla (a jsem přesvědčená, že by se číst opravdu měla) navzdory (pro mě) velmi drsným, a tak realistickým a sugestivním (a určitě i pravdivým) popisům lovu zvěře. Právě taková knížka totiž může ukázat, že i takovému zarytému a vášnivému lovci se nakonec může krásná africká příroda ukázat, nejen jako lovecké teritorium! „...to je můj život a ten si budu žít, jak se mi líbí a kde se mi líbí. A tam, kde jsem si ho právě žil, tam se mi líbil ohromně. Nebe tady bylo hezčí než v Itálii. Houby, nebylo. Nejhezčí nebe je v Itálii a ve Španělsku a na podzim v severním Michiganu a na podzim v Mexickém zálivu u Kuby. Na světě se najde lepší nebe, než je tohle; ale lepší krajina ne. Teď jsem netoužil po ničem jiném než se vrátit do Afriky. Ještě jsme z ní neodjeli, ale kdykoli jsem se v noci probudil, ležel jsem a poslouchal a už se mi po ní stýskalo. Jak jsem se teď díval klenbou stromů na oblohu, po které hnal vítr bílá oblaka, miloval jsem v tu chvíli tu krajinu tak, že jsem měl stejný pocit štěstí, jako když byl člověk právě se ženou, již doopravdy miluje, a teď cítí, že se vybraná studna znova naplňuje a voda už je zase nahoře; člověk ji nikdy nedokáže vyčerpat úplně, i když se dostal až ke dnu, chce víc a víc, chce mít, chce být, chce se do ní ponořit, chce, aby mu znova a znova patřila až na věčnost, na věčnost, která trvá a trvá, až najednou náhle skončí; snaží se zadržet čas a někdy ho zadrží tak dokonale, že se nemůže dočkat, až uslyší, že se zase rozběhl, a pak se mu rozbíhá příliš pomalu. Ale jestliže se vám podařilo milovat se s ní šťastně a bez rmutu, nepřestane vás milovat a už nikdy nebudete sami; ať pak miluje kohokoli, ať odejde kamkoli, vás miluje víc. Když se člověk miloval s nějakou ženou nebo s nějakou krajinou, měl štěstí, a i když pak třeba umře, už na tom nezáleží. A já teď byl v Africe a moje touha po ní nebyla ukojena, toužil jsem zažít střídání ročních období, zažít příchod dešťů a nemuset se stěhovat dál a dál, zažít nepohodlí, jímž si člověk vykupuje reálnost zážitku, poznat jména stromů, drobných zvířat a jména všech ptáků, poznat její řeč, mít na ni dost času a pohybovat se pomalu.“ Tak tohle přesně je Hemingway! … a tohle ale taky: „Poznám dobrou krajinu, jak se na ni podívám. Je tady zvěř, spousta ptactva a domorodci se mi líbí. Můžu tady střílet a lovit ryby.“... celý text

O lásce a milování 1969, Publius Ovidius Naso

„Není to určitá krása, jež v srdci mi vzbuzuje lásku, na sta já důvodů mám, stále mít některou rád …“ Hlavním a jediným tématem Ovidiových milostných elegií je láska … ne láska, jako cit, ale jako hra, kde je důležité znát její pravidla :-) … básník je tedy oddaný milence, odhodlaný sloužit ji tělem i duší :-). Jenže Ovidius byl taky experimentátor, jeho poezie je tak spíš zábavnou literární hrou /a to mě na ní baví :-)/ … hlásí se k elegické poezii, ale přitom její pravidla záměrně porušuje, takže tu najdete na svou dobu neobvyklé motivy (třeba porušuje pravidlo jedné milenky, realisticky a s lehkostí popisuje milostné zkušenosti, nebo, žárlit a tak trpět může i milenka, nejen básník, atp.). Ovidiova poezie je tak nejen krásná, ale i zábavná, právě svou lehkostí a rozmanitostí, … je malebná, lyricky vyprávějící, ale přitom hravě rozmarná, … je křehká i něžná, ale přitom realisticky duchaplná … je prostě vynalézavě živá ...... celý text

Šinrin-joku: Japonské umění lesní terapie 2018, Qing Li

„V hloubi duše to víme. Je to jako nějaká intuice, instinkt, pocit, který není snadné popsat. V japonštině existuje pro tyto hluboké, těžko popsatelné pocity slovo júgen. Júgen nám zprostředkovává niterné chápání krásy … souvisí s tímto světem, ale zároveň naznačuje, že ho nějak přesahuje.“ … je to třepotání stínů, když svítí slunce a jdete lesem, … je to rozlévající se zlatá záře nad stromy, když svítá, … je to les, když ho pohlcuje tma, při západu slunce … … jsou to pocity, radosti, které cítíme, při dětských hrách na schovávanou mezi lesními velikány, … jsou to pocity, spokojenosti, které zakoušíme při sbírání těch nejsladších malin, … jsou to pocity, úžasu, které nás prostoupí, když potichu a nepozorováni tiše sledujeme srnky na palouku, … jsou to pocity, zklidnění mysli, když jdete lesem a jen sledujete, a taky posloucháte zvuky, které vydává všechen ten život kolem. O co tu tedy jde? Vlastně nic nového pod sluncem … o prostý pobyt v přírodě :-) … a samozřejmě, o zapojení všech 5ti smyslů … dívejte se … poslouchejte zvuky lesa … ochutnejte lesní plody … objímejte stromy … a přivoňte si. Vzpomínáte? Tohle všechno jste už dělali … jako děti :-) … tak v tom prostě jen pokračujte … a bude vám fajn :-). V knížce vám je podrobně vysvětlen současný moderní trend … léčby stresu … ve kterém ovšem nejde o nic jiného než o znovunalezení kouzla lesa … dobré pocity jsou totiž půl zdraví, a možná můžeme rovnou říct, že celé, zklidňují nejen mysl, ale regenerují celé tělo. Tak už jen zbývá, vyjít si do lesa, nebo kamkoliv jinam, do přírody, kde vám to je milé, blízké, prostě, kde vám je příjemně, získáte tak minimálně dobrou náladu a příliv energie, který pocítíte, za to určitě stojí :-). PS: … les opravdu léčí :-).... celý text