alef přečtené 1276

Vlci 2000, Nicholas Evans

Vlk loví své „oběti“ různě … „některé lstí, jiné silou, a další svou hbitostí …“ Vlci jsou tradičně a asi odjakživa vnímáni jako zlá stvoření … krvelačně zabíjející zvířata i lidi. Takové vnímání hodně přispělo k jejich téměř vyhynutí, jako dobrý důvod, proč by měli být považování za škůdce a tudíž loveni. Opravdu si asi jen málo tvorů vysloužilo tak špatnou pověst, jako právě vlci. A protože se trochu zajímám o vztahy zvířata vs. lidské společenství, neunikla mi ani knížka Nicholase Evanse, je to sice čistá beletrie, ale celým příběhem z Montany, s její krásnou přírodou, s horami a pastvinami, kde žijí tvrdí američtí rančeři, chovatelé skotu, a řekněme, povětšinou odvěcí nepřátelé vlků, mě právě tohle téma trochu provázelo. Evans napsal pěkný příběh, za mě ale na něm bylo dost znát, že byl původně reportérem a scénáristou (známým asi hlavně díky krásnému filmu Zaříkávač koní a jeho knižní předloze, i to je pěkný příběh se stejným light motivem vztahu člověka a zvířete), příběh Vlků totiž může být bez problému opět dobrou předlohou pro další úspěšný americký film (asi bych se na něj i docela ráda podívala, jako odpočinková záležitost určitě fajn :-). Moje hodnocení tak ale zůstalo na hranici 3*, být dobrou předlohou (i třeba úspěšnému filmu), mi s tématem, kterému se Evans věnoval, přišlo prostě málo. Přišlo mi, že je škoda, že je velká část knihy s názvem Vlci věnovaná vztahům lidským (a tady bych ještě řekla pojatým, no řekněme, zjednodušeně, odlehčeně, filmově). Vztah člověka a zvířete je totiž velké téma, které člověka provází celou jeho historií (takový stav věcí si člověk ustanovil už dávno na úsvitu naší civilizace, když se zvířata nechala ochočit a „dovolila“ tak člověku „sloužit“ mu, jako zdroj – práce, materiálu a potravy). Takže by mi vůbec nevadilo víc číst o vlcích, resp. věnovat se právě takovým vztahům, jako … divoká zvířata vs. ta domestikovaná vs. člověk, … určitě víc, než třeba debaty o tom, jestli … … a teď mírný SPOILER: … je větší blbec ten, co si myslí, že bychom se my z té „vyspělejší“ části světa neměli stavět do pozice „zachránců celého světa“ a nechat tak zbytek světa žít po svém, nebo ten, co se domnívá, že skutečně my jsme ti „vyvolení vyspělejší“ a tudíž jim musíme pomoct, ať už chtějí nebo ne … o tom jsem totiž v téhle knížce tak úplně číst nechtěla :-). Vlci se tak u mě jednoznačně nominovali jako čistě odpočinková, odlehčená četba … ovšem, se zajímavým tématem :-).... celý text

Bez šance 2016, Neal Shusterman

“Lidé by neměli dělat spoustu věcí.” V dokonalém světě je všechno buď černé, nebo bílé, správné, nebo špatné, a všichni poznají rozdíl. Jenže tenhle svět není dokonalý! Potíž pak nastává v momentě, když si lidé myslí … že je! Navíc, když žijete ve světě, který je prošpikovaný pravidly skrz na skrz, je docela snadné zapomenout na tu úplně nejzákladnější věc … že jsme lidé! Neal Shusterman vymodeloval další v řadě z možných dystopických světů, který je poměrně dost uvěřitelný, protože vlastně není nijak zvlášť odlišný od toho našeho, ovšem jen do určité chvíle, jedné historické události, od které se pak svět začal vyvíjet jinak, stačil k tomu jeden zákon, který měl život chránit a místo toho ho učinil laciným, a ze světa tak udělal dost kruté místo k životu, je to totiž svět, ve kterém nikoho nezajímá, že nedělitelnou částí člověka je i jeho duše. A protože se právě pohybujete v rámci žánru „young adult“, nejkrutější je tenhle zákon právě k nezletilým. Tudíž, jediné, co může následovat je samozřejmě … boj o život! Příběh, který budete číst, tak rozdává rány hlavně zdravému rozumu, a do země tvrdě zadupává především soucit, emoci, která nás odlišuje od zvířat a která je v tomhle světě jaksi navíc, a těm, kteří ji přeci jenom vlastní, přináší jen spoustu potíží. Navíc, zjištění, že ve světě bez lidskosti se žít nedá, fakt bolí. Bez šance je pro mě dobrým adeptem na zfilmování – bez problému se podle mě zařadí mezi takové úspěšné tituly jako Hunger Games nebo Divergence, a já se na filmové zpracování určitě ráda mrknu. ... Někdy i děsivé sny mohou být hezkou vzpomínkou, ovšem většinou jen na chvíli, protože pak už to jsou jen … “Hloupé sny. I ty hezké jsou (totiž nakonec) špatné, protože člověku připomínají, jak mizerná je ve srovnání s nimi realita.“... celý text

Zázračný cop / Labužník 2010, Feng Ťi-cchaj

Povídky o věcech čínských … … takže, trochu o vyrovnávání se s krizí tradiční kultury a taky trochu o vyrovnávání se s traumaty minulosti. Když se tak zamyslíte, je toho vlastně docela hodně, s čím se musí čínská literatura „poprat“, těch paradoxů, se kterými se musí vypořádat … tradiční čínská kultura a její literatura vs. poválečná čínská literatura vs. podřízení se rozhodnutím jediné politické strany (cenzuře a propagandě) vs. pokusy o společenskou reflexi v novodobé literatuře, a možná ještě taky vs. všudeprosakující globalizace, které se ani Čína nevyhne. V téhle útlé knížce se o takovou reflexi pokusili dva novodobí čínští spisovatelé, výsledkem jsou dva příběhy o lidských osudech vpletených do poměrně tragických historických událostí téhle země, a tedy, poznamenaných jejími bouřlivými dějinami v průběhu 20. století. (Zázračný cop) “Panovalo všeobecné mínění, že řízení věcí, které lidi sami nezvládnou, patří bohům. Celá tchienťinská obec byla tedy v rukou Bohyně moře. Ale ta také měla své chvíle, kdy se jí do ničeho nechtělo a kdy měla chuť se ze všeho vyvlíknout. Některé ošemetné záležitosti tedy klidně přenechávala člověčímu světu. Bohové totiž též moc dobře vědí, jak věci přehrát na ty druhé. Lidé neplní vždy poslání svěřené jim nebesy a bohové se nepodřizují přání lidí. A tak proto toho roku došlo při slavnostech k oněm prapodivným událostem.” Čeká vás trochu až pohádkově baladicky a taky mírně nostalgicky laděný příběh, což ve výsledku znamená, že se jedná o odlehčené podání historických souvislostí, které jsou ve své podstatě, podstatně krutější … “Vždyť to byl darebák všech darebáků — Kropenaté sklíčko! Tady v ulici Ku-i, v severní části města, se nikdo neopovážil na něj ani pohlédnout, tím méně ho provokovat. Babičky jím dokonce strašily brečící děti: „Neplač, neplač, hajej moje dítě, nebo přijde Kropenatý sklíčko, vezme si tě!“ Byl to takový tradiční způsob výchovy — poučování o špatnosti společnosti …” … ve svém odlehčeném podání tak vyzdvihují docela sympatickou lidskou schopnost - díky důvtipu překonat i ty nejstrašnější katastrofy, takže, přinášejí i patřičné poučení … “Na světě jsou nejrůznější druhy lidí: jedni se na ty druhé kvůli jejich ukrutnostem rozzuří, druzí si zase považují za čest, že se stali obětí násilí, jedni své rány skrývají, protože se za ně stydí, druzí je zase staví na odiv jako znamení své výjimečnosti.” … následované pro jistotu zjištěním, že o zas až tak pohádkové vyprávění vlastně vůbec nejde … “Všechny velké i malé bordely ve „velkém světě“ si ho vydržovaly a dobře mu platily. Když nějaký host moc otravoval nebo působil výtržnosti, stačilo dát vědět Kropenatému sklíčku a ten si to s ním přišel vyřídit. Ubohé dívky z nevěstince, které o svém těle nerozhodovaly, se o jeho ochranu přímo draly, …” … ovšem, jestli bude mít nakonec příběh přeci jen pohádkový konec, už musíte zjistit sami, každopádně byste ještě měli vědět, že když … “padne kosa na kámen, zpravidla to neskončilo dřív, dokud se kosa neotupila nebo kámen nerozpadl …”. … jo, a taky nezapomeňte, že je tu stále ještě mezi námi, lidmi, jeden důležitý pomocník, naděje, se kterou lze přečkat I zlé časy :-). (Labužník) “Jak už to bývá, věci, které člověk očekává, se nikdy nestanou, zato nás každou chvíli potká něco, co by nikoho ani ve snu nenapadlo.” I druhá povídka je docela zajímavá, dozvíte se mj. navíc něco o čajovnách a jejich tradičním způsobu přípravy čaje, nebo co, jak a kdy, a v jakém pořadí, jíst, a spoustu dalších užitečných informací o jídle … “Člověku se točí hlava už jenom z toho, na jaký způsob je možné sníst misku nudlí, ale Ču C’-jie to nepokládal za to nejdůležitější; pro něho bylo nejdůležitější dostat „první nudle“. V jedné vodě se postupně vaří na tisíc porcí nudlí. Když se vaří už ta tisící porce, voda v hrnci je šlemovitá a nudle z ní už nemají tak svěží chuť, už tak pěkně nekloužou, zato jsou cítit škrobem.” … jen kdyby se všichni pěkně radši věnovali čistě požitkům z jídla a nestrkali nosy tam kam nemají :-) …... celý text

V existencialistické kavárně 2019, Sarah Bakewell

„Myslím si, že něco vím, ale jak můžu opravdu vědět, že vím, že něco vím?“ (problém poznání – reinterpretace Immanuela Kanta) „… na ten okamžik nikdy nezapomněl a více než čtyřicet let poté jej okomentoval slovy: „Musím říct, že mě to úplně omráčilo.“ Konečně opravdová filozofie … pak spěchal do nejbližšího knihkupectví a vyhrkl něco ve smyslu: „Dejte sem všechno, co máte o fenomenologii.“ Položili před něj tenký svazek napsaný Husserlovým studentem Emmanuelem Lévinasem … Sartre se za chůze na ulici pustil do čtení, byl jako Keats, když se poprvé setkal s Chapmanovým překladem Homéra: „Tu bylo mi jak nebes zkoumateli, když nová hvězda pluje v jeho zor …“ Poetický název + první řádek anotace: „filozofie zbavená akademických pout“ … první, co mě na knížce zaujalo (a děkuji uživateli PMR, že mě svým komentářem k ní přivedl), mj. mi splnila jedno z posledních nesplněných témat letošní čtenářské výzvy – kniha, jejíž hlavní hrdina má povolání vašich snů, ne, že bych chtěla být J. P. Sartrem či jeho přítelkyní Simonou de Beauvoir, nemám ani ambice být filozofem na plný úvazek :-), ale k filozofii mám blízko a být majitelkou nějaké takové, řekněme filozoficko-literární kavárny, je docela pěkným snem, který si ale nehodlám splnit, jen jsem se prostě tak zasnila :-). Každopádně Sarah Bakewellová mě svou knihou překvapila a svým způsobem i ohromila, knížka je plná zajímavých, originálních a osobitých postřehů, a navíc má opravdu neuvěřitelně široký záběr, a ještě navíc, je skvělou filozoficko-historickou biografií, nejenom několika důležitých osobností tohoto směru, ale rovnou celého myšlenkového proudu – existencialismu, přičemž zároveň vypráví i krásný příběh fenomenologie. Narazila jsem tak na autorku, kterou si dávám do oblíbených a od které si toho rozhodně přečtu víc, mimochodem, je autorkou další biografie – Michela de Montaigne (i tahle kniha má zajímavý a lákavý název: Jak žít neboli Montaigneův život v jedné otázce a dvaceti pokusech o jednu odpověď). Bylo mi potěšením … sedět u vedlejšího stolku, cítit vůni meruňkových koktejlů (ten bych fakt chtěla ochutnat :-)¨), a poslouchat a sledovat tak životní příběh J. P. Sartra, jeho přítelkyně Simone de Beauvoir i všech ostatních, kteří s nimi u stolku sedávali, protože vesměs všichni protagonisté téhle knihy a jejího příběhu jsou osoby nadané k pečlivému pozorování světa, a je na nich „vidět“ jejich zájem o vše, co kdo vypráví. Povídají si a nejsou to žádné „suché“ filozofické teorie, jejich vyprávění je živé, zabývá se totiž přímo životem a jeho prožíváním – v daném okamžiku – tady a teď! Vidíte, právě jste se tak seznámili s fenomenologií, která se nezabývá těmi prastarými tradičními otázkami, zda jsou věci skutečné, nebo co o nich můžeme s jistotou vědět?, ale rozhlíží se přímo po světě – dívá se do světa plného věcí, nebo spíš jevů, které s nimi souvisí, tedy do světa fenoménů ... „co se jak jeví“. Ovšem nemyslete si, ona ty prastaré otázky nepustila tak úplně k vodě, to zas ne, jen je prostě „uzávorkovala“ (fenomenologové tak neztrácejí čas úvahami, jestli jsou věci skutečné a místo toho radši pozorují svět), uvolnila si tak ruce ... pro „věci samé“ (známé Husserlovo heslo „k věcem samým“), a to pak co nejpřesněji popisuje. Martin Heidegger (i o něm je tahle knížka) by pak možná dodal „zaměřte se na skutečné bytí“ – tedy, nechte věci, aby prostě byly, aby se vám tak samy odhalily! Existencialismus ve své době mnohé uchvacoval, ovšem stejnou měrou i pobuřoval. Tahle knížka je skvělou biografií převážně poválečného francouzského existencialismu, najdete v ní ovšem osobitým filozofickým způsobem popsaný celý historický vývoj existencialismu (analýza jeho zdrojů i jeho vlivu). Je to knížka, která není psaná akademicky, o to víc je možná zajímavá, a navíc, nechybí v ní ani náš Jan Patočka (měl blízko k Husserlovi i Heideggerovi), v téhle knížce je totiž hodně probíráno třeba „bytostné směřování ke svobodě“, ke které má většina z protagonistů co říct, vč. pana Patočky. Tuhle knihu si koupím, vím, že se k ní budu občas ráda vracet, a doporučuji nejenom pro odbornou část čtenářů (není na škodu vidět, že filozofie může být zajímavá i v „light“ neakademické verzi), ale i pro laické čtenáře, kteří by si třeba rádi trochu jinak popřemýšleli o životě a samotné jeho existenci :-). PS: Sarah Bakewellová samozřejmě s existencialismem sympatizuje, ale to neznamená, že je jeho nekritickou obdivovatelkou, vypráví velmi srozumitelně a přistupuje k němu s přiměřenou dávkou kritického uvažování.... celý text

Praga Piccola 2012, Miloš Urban

Hrabalovská Libeň v urbanovském pojetí :-) … za mě bezvadně pojatý nostalgický návrat do časů černobílých filmů, mj. právě díky prostoru libeňské periferie s její specifickou atmosférou a historií. Miloš Urban nám čtenářům zprostředkoval výbornou historickou „procházku“ Libní, dostali jsme šanci sledovat autenticky vyhlížející příběh hlavního hrdiny – konstruktéra vozů Praga – Berta Neumana, který měl to štěstí, že se narodil do továrnické rodiny, ale hlavně do rodiny, která svou duši věnovala těmto automobilům. Dostali jsme tak šanci sledovat, skrze Bertův příběh, všechny ty historické, ale především společenské, změny počátku 20. století. Prožijete vznik 1. československého státu a 1. válku očima malého kluka z továrnické rodiny, budete taky svědky vzniku jedné z nejstarších průmyslových zón v naší republice a na pozadí dění v automobilce Praga budete tak sledovat události okolo jejího rozmachu, následné celosvětové krize, abyste posléze prošli s dospělým Bertem 2. válkou. A budete jim všem držet palce, celé rodině, protože budete moc dobře vědět, jaká katastrofa, pro ně skoro dramatičtějších rozměrů, se na všechny řítí v podobě poválečného dění v našem malém státě uprostřed Evropy. Urbanova Praha, magická, jak ji možná znáte z mnohých jeho jiných knih, se v tomhle příběhu změní – stane se totiž skutečnou – reálným prostorem, ve kterém se všechny ty historické události skutečně odehrály! Opět obdiv! Opět jiný Urban, jiný styl, a navíc, za mě rozhodně zajímavě podaná historie. Napsáno svěžím, lehkým jazykem; příběh, jako kdyby vám ho hlavní hrdina vyprávěl u odpolední kávy, usazený pěkně v některém z těch mnoha pražských prvorepublikových podniků, kde se dá tak příjemně ztratit pojem o čase, zvlášť, když váš společník je fajn vypravěčem, takže, když příběh skončí, vy se jen pozvolna probíráte z polosnění, zmateně se rozhlížíte kolem, abyste opět nabyli povědomí o tom, kde právě jste, proto, abyste zjistili, že jste už dávno měli být někde jinde, a vám je to najednou úplně fuk, protože se vám příběh vůbec nechce opustit :-) …... celý text

Michaela 2011, Miloš Urban

O Miloši Urbanovi si myslím, že je skvělým vypravěčem příběhů, ať už si vybere pro svůj příběh jakoukoliv formu vyprávění (u něj je opravdu různorodá), já tuhle jeho multižánrovost obdivuji. Přečetla jsem už spoustu jeho knížek, a přesto mě stále dokáže překvapit (a rovnou říkám, že v 9 z 10 případů, jsem nadšená). Navíc, i přes všechnu tu různorodost, mají všechny Urbanovy příběhy něco společného, jeho předností je naprosto ojedinělá atmosféra, kdo jeho knížky čte, tak ji pozná, z každého z příběhů na vás dýchne, poznáte ji, ať už se jedná o magickou přítomnost, nejistou budoucnost, nostalgickou minulost, nebo fantaskní bezčasí, ať už na vás dýchne poetika starých časů, nebo hororová tíseň, a nebo erotické chvění … prostě ji poznáte. U Michaely budete mít tentokrát co do činění s dost kontroverzním tématem, v ruce totiž máte eroticko-hororovou, trochu i detektivní, novelu (a co mě hodně zaujalo, taky trochu inspirovanou pohádkami), která navíc zpracovává biblické téma a ještě k tomu dost balancuje na hranici pokleslého žánru, čímž mám na mysli, že erotika místy sklouzává až k pornografii. Řekli byste, že toho je moc? A víte, že ne! Ono to fungovalo. Bavil mě styl vyprávění, kdy, navzdory tomu, že právě stojíte před branou dost zvrhlého kláštera, navíc před tou branou s vámi stoji nebezpečný zločinec, přesto příběh zní vyloženě pohádkově nevinně … „Popošel k suchému stromu, ohmatal kmen, nalezl větev a vytáhl se na ni. Uvelebil se, opřel se o kmen a zkusil se soustředit. Promnul si oči. Pohlédl do tmy nad horskou strání. Neuměl odhadnout, jak daleko světýlko může být. Houpalo se. Sláblo a sílilo. Ale bylo tam.“ A bavilo mě odkrývat děsivé tajemství, které zdi kláštera ukrývaly, skoro se zatajeným dechem jsem sledovala, jak se pohádka změnila v erotické řádění, které ve své finální, nebo rovnou řekněme, vrcholné, apokalyptické scéně, přešlo v drsný, a na můj vkus dost krvavý, horor se spoustou obětí. V pohádkách vždy vítězí dobro nad zlem, tenhle příběh ale zas až tak pohádkový nebyl, boj dobra a zla, který tady budete sledovat, nemá totiž šťastný konec, on vlastně nemá vůbec žádný konec, a přesto nemůžu napsat, že je věčný, protože není, on totiž stojí a padá s člověkem, je v nás, a dokud tu budeme, bude tady taky, ale pak … šlus, konec, ámen! „,Vítej v domě Páně.' ,Jsem tedy v klášteře... Nebyl jsem si jist.' ,Přiveden s Boží pomocí, kde jinde bys měl být?'“ PS: Dejte si pozor na dveře! Nejenom, že vás uvádí do prostoru, do středu dění, ale často se za nimi skrývá NĚCO … co běh událostí pořádně zamíchá, a nebo přímo změní!... celý text

Skříňka s poklady: Milostné povídky staré Číny 1961, Zdenka Heřmanová

„Vášeň tak hluboká, a přec nic nedáváme znát.“ Dívka či žena většinou jen plaše hledí, muž si netroufá, a tak se kradmé pohledy jen pomalu mění v pohledy, kdy se oči od sebe nemohou odtrhnout … :-) Přečtení téhle knížky vůbec nic nemění na tom, že je pro mě čínská kultura poměrně velkou neznámou, je zvláštní, jiná, s našim způsobem myšlení těžko uchopitelná, ostatně, jako celá Čína (s její historií i současností). Čína, která navzdory všem změnám klade důraz na svou historii a tradici, a přitom je pro ni typická mj. i tradice všudypřítomné cenzury, která je ovlivněná měnícími se ideologiemi a státními zřízeními, a přitom, napříč všemi, je tu všudypřítomná naprostá bída a odevzdanost osudu „nízkých“ vrstev obyvatelstva … a tak se není čemu divit, že se čínská literatura hojně (tradičně a všudypřítomně) uchyluje k jinotajům – jinotajné významy se prostě staly nutností (často možná i pro samotné přežití autorů :-) ). Jejich pochopení je pak pro „neznalce“, tedy i mě, dost složité, proto jsem si příběhy z téhle knížky – adaptace středověkých povídek o lásce, o zradě, o souženích s láskou – dávkovala pomalu a snažila se přitom mít stále na paměti místo jejich vzniku (ony by se bez toho daly asi dost těžko číst). Takže, když jsem četla, měla jsem na paměti, … že literatura měla vždycky v Číně důležité postavení – chápaná jako autentické svědectví o době a lidech, podbarvené subjektivními emocemi autora (já je vnímala povětšinou jako pocity melancholie), které dodávají příběhům lyrický podtext. Milostné příběhy pak mají většinou poměrně složité zápletky, nebo spíš složitě konstruované – do působivých (líbivých) scén – krátkých epizod (je to jako kdybyste sledovali divadlo), pointa je pak takovým pragmatickým zakončením děje, ne tak, jak byste možná v našem evropsko–romantickém kontextu milostných příběhů očekávali, o tělesné lásce se tu nehovoří vůbec :-), takže nehledejte žádné propracované milostné scény, či vášnivá vyznání, ani různé výrazy okouzlení milovanou bytostí (tohle v čínské literatuře spadá do zvláštní kategorie, taky tradiční, erotické literatury) a to není tento případ, lásku tu najdete vyjádřenou jen čistě lyrickou náladou příběhu :-). Co tedy v příbězích najdete? … většinou krásnou ženu, jako předmět touhy, ale zároveň i jako strůjkyni komplotu, či přímo zkázy … prostě i krásné ženy staré Číny byly „femmes fatales“ … kvůli jejich rozmarům zanikaly říše, pro jejich jediný úsměv padaly hradby nedobytých měst :-). „Bílá paní pak naplnila pohár a podala jej Sü Süanovi. Potom, plna laskavých úsměvů, řekla líbezným hláskem, poodkryvši své třešňové rtíky a odhalivši své zoubky jako perličky: „Jak tu přede mnou stojíte, vzácný pane, nechtěla bych vám nic nalhávat. Můj manžel už zemřel a my dva jsme si patrně souzeni osudem. Od prvního setkání jste byl ke mně tak milý, že si toho stěží zasluhuji. Máte-li mne opravdu rád, jsem se vším svolna. Velmi bych vás prosila, abyste vyhledal dohazovačku, mohli bychom být spolu šťastni do sta let. Takovému páru by samo nebe přálo. Což vám by se to nelíbilo?“ Jak to Sü Süan uslyšel, pomyslel si v duchu: „Byl by to vskutku dobrý sňatek. Nebylo by špatné dostat takovou ženu. Velice rád bych souhlasil, ale jedna věc mi v tom brání. Po celé dny pracuji v lékárně starého pana Li a nocuji ve švagrově domě. Pár věcí sice mám, ale musel bych si opatřit nové šaty. Kde bych vzal peníze na svatbu?“ A tak jenom povzdechl a neřekl ani slova. „Pročpak vzácný pán neodpovídá?“ zeptala se bílá paní. „Jsem vskutku pohnut vaší láskou,“ ozval se konečně Sü Süan. „Nebudu však před vámi nic tajit. Jsem příliš chud, než abych se mohl opovážit.“ „To je to nejmenší,“ řekla na to bílá paní, „můj měšec je dosti bohatý, o to se není třeba strachovat.“ … prostě bílá paní to měla pod kontrolou :-).... celý text

Židovský policejní klub 2008, Michael Chabon

„…všechny chyby čekají na šachovnici … až je uděláme“ Distrikt Sitka – i když budete hledat správně na sever od 55 rovnoběžky, vaše snaha bude marná, umístil ho tam jen autor, když hledal alternativní prostor, do kterého pak, za mě geniálním způsobem, narouboval alternativní historii svého příběhu. A tak se právě Sitka stala svědkem toho, jak se jedna skupina uzavřela před vřavou sekulárního světa … „za imaginární zeď ghetta rituálů a víry“, a stala se tak domovem ztraceného a bloudícího národa, který se zde pokouší žít svou alternativní historii, více méně znovu obnovujíc svou izolaci, zejména pak ortodoxní část této komunity, pokoušející se navázat na stará pravidla „modlí se do bezvědomí, omdlévají, jakoby to bylo součást rituálů“ … jenže, všechno je jinak! … a nebo, možná právě, že vůbec ne! … možná, že tenhle alternativní svět zas tak alternativní není, možná totiž jen odráží, a jen mírně pokřivěně ukazuje, naši vlastní historii, a naše vlastní „bolesti“ světa. Takže buďte připravení, že při čtení celkem jednoduše získáte ten samý depresivně vtíravý pocit, jako většina obyvatel Sitky, že ze světa odchází – něco – (alespoň nějaká) naděje na naději! Bezútěšný prostor, temná, pořádně morálně složitá atmosféra, zdánlivá strnulost děje, která jen zvyšuje pociťované napětí, to všechno jsou pak hlavní devizy noir detektivního příběhu, který Chabon prostřednictvím drsňáka, detektiva Landsmana a jeho parťáka Berky, vypráví … „Chci, aby to všechno mělo co nejhladší průběh. … Ale nechcete, aby někdo věděl, že za tím stojíte vy. … A chcete, abych o tom pomlčel. … Jenom, než se zahojí kuří oka, která jsme teď pošlapali. … Chci zpátky svou zbraň a odznak. … Ale to je pořádná hromada papírů, detektive. … Však vy taky potřebujete pořádný mlčení.“ Chabon tak rozehrál zajímavou mnohoúrovňovou strategickou hru (přičemž rozehraná šachová partie, na kterou v příběhu velmi brzy narazíte, je JEN jednou z jejích úrovní!), ode mě si tak zasloužil plný počet – 5 jasně zářících *. Tímto taky zároveň děkuji těm mým oblíbeným uživatelům, kteří již četli a k Chabonovi mě tak svými komentáři nasměrovali :-). „Ten příběh, detektive, vypráví o nás. … My jsme součástí toho příběhu. Vy. Já.“... celý text

Příběhy nečekaných konců 2005, Roald Dahl

Černý humor okořeněný dávkou ironie a na závěr nečekanou pointou + sociologicko-psychologický přehled a velká dávka empatie = know-how Dahlových povídek a záruka pohodového letního čtení. „O svém talentu dobře věděl a také ho při každé příležitosti beze studu využíval.“ V každé z povídek vždy najdete nějaké malé tajemství, založené na jednoduché myšlence, a když o svém „talentu“ víte – jde hned všechno snáz … … jednoduchá příhoda zdá se evokuje dobrý nápad, který je potřeba využít (Farářovo potěšení, Chutě), … některá tajemství jsou předávaná pouze rodinnou linií (To sladké tajemství), … pomsta může být sladká, nebo naopak správně okořeněná (Skopové na porážku, William a Marie), … zvlášť, když už vás nikdo a nic nezataví (Jak se pak Botipol do sázky namočil), … zvlášť, když se zdá, že všechno je tak, jak má být a pravidelnost ustálených zvyků je člověku vlastní a příjemná (Sekáč Foxley), … atd., atd., pokračovat bych mohla až k té poslední, ale radši to shrnu: Dahlovy povídky se bezvadně čtou, nutí vás zapojit představivost, protože fantazie a absurdno mají občas navrch, taky trochu provokují, ukazují, že život není vždy spravedlivý, nebo že si nemáme pohrávat s osudem, protože náhody se dějí a nám se to pak velice snadno může krutě vymstít :-). Abych nezapomněla, pozor si dejte i na jednotvárnost života, ani ta nemusí být vždy sázkou na jistotu … „Mám rád své místo v rohu u okna, kde si pročítám Timesy, zatímco vlak si to lomozí a sune se vpřed. Tato část cesty trvá třicet dvě minuty a působí na mou mysl i staré popudlivé tělo stejně konejšivě jako důkladná, hojivá masáž. Věřte, že pro udržení duševní pohody není lepší recept než pořádek a pravidelnost.“ … a fakt si radši nic nenalhávejte :-) … „Nemělo smysl nalhávat si, že má nějakou naději, byť sebemenší …“... celý text

Nedostižný komorník 2017, Pelham Grenville Wodehouse

„Zasmušile a nevrle pozoroval přicházejícího komorníka. Byl to nepochybně dokonalý anglický sluha, vyskoký a důstojný; blížil se a na stříbrném tácku nesl sklenici něčeho bílého. … S velkým úsilím se Smedley přinutil, napil se odporné tekutiny a zlobně se rozhlédl po krajině … Jaký já mám život? Ano, pane. Ani psovi bych ho nepřál! Život je pln protivenství, pane. …" Letošní čtenářská výzva – kniha od autora od kterého jste ještě nic nečetli – mě nasměrovala hned k několika autorům, které jsem si slibovala přečíst. P. G. Wodehouse (autor spousty humoristických románů, povídek, i divadelních her a muzikálů, a mj. zdroj inspirace pro pana Jirotku a jeho Saturnina) je jedním z nich, a tak jsem si letos o prázdninách splnila výzvu nejen tu čtenářskou, ale i svoji vlastní a do Wodehouse „symbolu staré dobré Anglie a zašlých časů“ (jak se píše na přebalu) jsem se pustila. Načasování se povedlo – musím si pochválit letošní výběr na letní dovolenou – a já se tak letos o prázdninách „mrkla“ mj. i do Hollywoodu na počátku 30-tých let, do jednoho z místních honosných sídel, kde „vládne“ čistokrevný anglický komorník. Svým výběrem jsem určitě nešlápla vedle – bavilo mě to! Knížka je to útlá (180 str.) a od prvních stránek se příběh čte lehce – lehce, jakoby mimochodem, vklouznete do děje, objevíte se na místě a posloucháte rozhovor .. ovšem hned po několika otočeních stránky se situace začne komplikovat, přibudou nové postavy a začnete se proplétat vztahy všech zúčastněných, kteří se dostávají do různě příjemných (spíš nepříjemných) životních situací, které se snaží, dle svých možností nějak (více či méně úspěšně) vyřešit, navíc disponují porůznu informacemi, které někdo ví a někdo ne a nikdo neví, kdo co ví :-) - a přesně na tom jsou založeny různě komické situace – a přesně tohle je základem celého příběhu, celé zápletky, a jak jsem zjistila později, když jsem si o p. Wodehousovi něco přečetla, i celé jeho tvorby. Na mě to fungovalo – doporučuji jako lehké, nenáročné čtení (třeba právě na letní prázdniny), jako příběh, který pobaví, jeho postavy jsou občas naivní a snadno zmanipulovatelné (přesně na tom totiž příběh stojí), mají spoustu nápadů, o kterých jsou přesvědčení, že je potřeba je zrealizovat, přičemž zažívají různou měrou neúspěchy, či drobné skandály, a hlavně … čekají na ten správný okamžik – kdy se štěstí otočí tím správným směrem ... v jejich prospěch :-). „Kdyby stěny měly jazyky, jako mají uši … To jste věděl, že stěny mají uši? Ne, vskutku? To je jistá věc. Mám to ze spolehlivého zdroje. Jak jsem tedy řekla, kdyby stěny dokázaly mluvit, tyhlety by toho mohly vyprávět.“ ... „Dnes pořádáme velký lunch … dostaví se hromada důležitých lidí, včetně Jakoba Glutze. Prezident ateliérů Medulla-Oblongata-Glutz? Chlápek, co vypadá jako humr? Glutz nevypadá jako humr! Promiň, ale Glutz je humru podobnější než většina skutečných humrů.“... celý text

P.S. 2015, Aňa Geislerová (p)

„P.S. Je ideální čas na psaní deníku. Jednak je léto … a jednak není nad to, mít všechno písemně, pro případ, že by vám pak (prostě kdykoliv později) … přišlo těžké uvěřit. P.P.S. … dejte si pozor … na horké noci, kdy vám padající hvězda vnukne pocit, že si něco máte přát, a ono se to pak bohužel i stane … Tak na to bacha.“ Knižně vydávané blogové zápisky osobních vzpomínek, niterních pocitů, vtipných postřehů ze života soukromého i pracovního, a samozřejmě taky ze společnosti, jsou na českém knižním trhu asi poměrně lukrativní záležitostí, a návštěva v kterémkoliv knihkupectví to jen potvrzuje, je jich opravdu spousta, určitě si mezi známými osobnostmi z různých sfér společenského života, které se rozhodly o ně podělit, vyberete. Tenhle druh literatury nijak zvlášť nevyhledávám, ale ani nezavrhuji, i já si občas v široké nabídce vyberu, osobu mě sympatickou, anebo mě prostě to, co dělá, čím se zabývá, nějakým způsobem zajímá. Aňa Gaislerová, jako herečka, mi sympatická je (za všechny Želary), ale o ní, jako o člověku – mámě, manželce, milence, přítelkyni, dceři, sestře (však víme, že žena má spoustu životních rolí) jsem nevěděla skoro nic, kromě toho, že má 2 sestry, a jedna z nich maluje – taky, její obrázky, které tuhle knížku provázejí, bylo to první, co mě na ní zaujalo – tahle knížka se opravdu povedla, sama o sobě je krásná! Tak teď třeba vím, že má i bratra, a že dělá „strašně moc chyb a některé pořád dokola“ … a stále doufá, „že jednou budu mít pocit, že to bylo k něčemu dobré“ … a protože je Aňa v celé knize, řekla bych poměrně optimisticky vtipná, a protože si dělá seznamy a taky se nebere příliš vážně (alespoň většinou), mě si tím (jsem taky takový „životní doufač“ – v pozitivním slova smyslu :-), získala. Povětšinou se taky snažím, věřit, „že všechno se děje správně“ … tudíž, „že se rozhoduji správně“ … a v důsledku doufám, „že žiju správě“ :-). Aně tenhle styl psaní sedl … posbírané letmo poletující myšlenky, řazené jedna za druhou … tak, jak přijdou, nesnaží se je nijak uspořádat, jen je občas proloží otázkou, nenechává je tedy jen tak, ale přemýšlí si o nich … odpovědi ovšem nehledá, prostě si je tím jen jakoby třídí sama v sobě … samovolným řazením nakonec dospěje k pointě, která neznamená řešení, ale je vtipná a vytvoří ze slov a vět, které se nakupily, ucelený minipříběh. A mě zas docela sedlo tohle lehké prázdninové čtení … o pokusech o plánování, o iluzích, o snech, o ženách a mužích a o lásce, o dětech a boji sama se sebou, a taky o dobré náladě, „která mi vydržela do chvíle, než se ozval hlad. Proč se lednička neplní sama?“ „PS: Prý je dobré dávat si lehko dosažitelné cíle. Mám tři. … Koupit si sukni a svetr přesně na jaro, barevný tenisky a zlatý hodinky. … P.P.S.: Radši vlastně taky barevný hodinky. Na jaro. Nebo léto.“... celý text

Kolébka 1996, Arthur Charles Clarke

Začíná to parádně … „smaragdová voda naráží na tmavé sopečné útesy … na obou oceánech se na chvilku rozhostí klid, jako kdyby se svět pod obří nebeskou bání zastavil … ohromný žlutý měsíc … přehlíží své panství … a zalévá smaragdové oceány záhadným odraženým světlem.“ … v poeticky krásném úvodu A. C. Clarke začíná vyprávět příběh evoluce … a já se začínám těšit, mám totiž v rukou další knížku od notoricky známého autora sci-fi s darem snění a bohaté fantazie, který ale zároveň ve svých knihách mnohokrát potvrdil dobré znalosti fyziky. Tak pěkně to začalo, a pak přišla první kapitola, v první chvíli jsem si skoro začala myslet, že mi do knížky někdo vlepil omylem jiný příběh :-), to, co jsem totiž najednou četla, byl příběh o americkém snu, samozřejmě korektně genderově vyrovnaný, skoro bych řekla, předpřipravený pro budoucí natáčení … o mladé, krásné, ambiciozní americké reportérce, která čeká na svou Pullizerovu cenu a samozřejmě na lásku, … o mladém, atraktivním „profesorovi“, kterému ženy zlomily srdce a tak si jeho střípky pěkně sbalil do ruksaku a vydal se na moře hledat svůj zlatý poklad, a zapomenout na ženy, popřípadě zbohatnout a zase si na ně vzpomenout, … a v neposlední řadě o jeho černém, velmi technicky nadaném, asistentovi, který touží po úspěchu, uznání a tučném kontu úplně stejně, jako ti dva, na rozdíl od nich má ale u mě kladné body za smysl pro humor, protože jinak by asi na jižanské Floridě, potýkající se se svou otrokářskou minulostí, neuspěl, a aby toho nebylo málo, tak tu ještě máme jednoho za kariérou se honícího a nesmírně zbrklého důstojníka US army a jeho životem, a životem v armádě, ošlehaného nadřízeného, plukovníka s uměleckými sklony a ambicemi v ochotnickém divadelním souboru, a pokud Vám ani tohle nestačí, přidejte si ještě jeho manželku – Stetpfordskou paničku, a třeba ještě jednu německou svalnatou „špionku“ Grétu … a teď už opravdu můžete začít točit seriál :-). Musím přiznat, že jsem chvíli vážně nevěřila vlastním očím :-), až do chvíle, než jsem zjistila, že tahle knížka má spoluautora (Gentry Lee, který není uveden na přebalu knihy, ale až uvnitř, a protože jsem si knížku půjčovala ve spěchu před dovolenou v knihovně, tak jsem si toho nevšimla, to se stalo až díky komentáři níže od woodward, takže mu děkuji za objasnění záhady dvojího, za mě skoro neslučitelného, textu v jedné knize). Naštěstí jsem se v další kapitole vrátila zase zpět do mnohovesmíru, a tedy k výborné sci-fi (pan Clarke zřejmě znovu dostal pero do ruky). Přišel další poetický vstup … „proti hlubokému černému pozadí roztroušených hvězd se vlákna galaxie Mléčné dráhy zdají jako tenké chomáče světla“ … následovaný seznámením s Cyklem 447 a s několika technickými vymoženostmi, jako je „automatizovaný mnohoúčelový konstrukční systém“, a ústřední myšlenka (z clarkovské mysli) – a já začala konečně zase doufat a číst výborný příběh … o průkopnictví, o „prvních hybatelích“ a o ospravedlnění pro jejich činnosti, včetně námitek a analýzy nepředvídatelných důsledků … … jenže pak už se cyklus jen opakoval a opakoval … americký seriál – sci-fi … atd … atd … jen té dobré sci-fi bylo čím dál míň … Původně jsem chtěla dát 4* (přeci jen kvůli Clarkovi), ale prostě nemůžu … americký příběh mě opravdu moc nebavil (a to i přesto, že jsem to četla o dovolené u vody, tedy nehledajíc žádnou „těžkou“ literaturu). Nakonec dávám *3, protože těch chvilek, kdy se mi to opravdu líbilo bylo bohužel moc málo, a kdy mě to opravdu zajímalo, ještě míň.... celý text

Colorado Kid 2017, Stephen King

„ … jako by se chtěl té záhady dotknout, přitáhnout si ji blíž, otevřít své srdce a poznat její příběh.“ Colorado Kid byl dobrou volbou, sice trochu překvapená (v pozitivním slova smyslu) rozměrově i na počet stran nezvykle krátkou novelou (zvyklá spíš na Kingovy objemné 1000 stránkové romány, ale i většina jeho ostatních knížek nejde pod 400 stran), ale i žánrem, který lze označit za crimi-fiction. Vím (z předchozích zkušeností s autorem), že pan King rád experimentuje, takže jsem docela v očekávání otevřela příběh Colorado Kida (navíc se mi rozměrově hodila na dovolenou, něco „většího“ od Kinga bych si s sebou asi nebrala :-). Ještě si dovolím drobnou poznámku, knížka má, za mě, fakt hroznou obálku! – tahle se opravdu nepovedla, k příběhu více méně irelevantní a nic nevypovídající! (1* dolů, i když za to pan King nemůže). Ale k hodnocení, tentokrát začnu od konce, od doslovu, který se naopak povedl a prostě ho panu Kingovi musím pochválit! Vysvětlení, které v závěrečném doslovu podal, naprosto přesně zapadlo (jako poslední dílek puzzle) do výsledného obrazu, který jsem si o příběhu udělala, resp. vlastně do té doby tak úplně neudělala (výsledný obraz byl do poslední chvíle stále trochu neostrý, teprve doslov mu přidal ty správné kontury). Příběh, který totiž máte v ruce, není tak úplně příběhem, jak už jsem řekla na začátku, Colorado Kid je dalším z Kingových literárních experimentů. Dokážu si představit (přesně jak předvídá autor v doslovu), že ne všechny jeho čtenáře proto osloví, ale u mě to zafungovalo! Nechci moc prozrazovat, protože v překvapení (nebo tajemství, či záhadě) tkví hlavní kouzlo téhle novelky (a taky je jejím hlavním tématem), a tak jsem dost přemýšlela co napsat. Přečtete totiž 176 stran (od začátku do konce příběhu, těsně před doslov) a zjistíte, že jste se vlastně nic nedozvěděli, přečetli jste příběh, který není příběhem, a čekali na pointu, která nepřišla … jenže, jste si tím jistí? Právě totiž v tom tkví kouzlo téhle knížky, buďte pozorní, protože nejspíš se nedozvíte nic, ale zároveň se dozvíte úplně všechno … úplně všechno, co mělo být řečeno … v téhle knížce vážně nechybí ani písmenko! Dva sympatičtí „duchem věčně mladí“ staříci, jinak taky redaktoři, šéfredaktoři i odpovědní vedoucí, místního plátku Ostrovan, totiž opravdu mladé a po čertech chytré stážistce Stephanii řekli všechno, co mělo být řečeno … a pak už to je jen na čtenáři, a samozřejmě, na Stephanii, aby pochopila … postávajíc, posedávajíc a upíjejíc kávu na nádherné vyhlídce … „Tohle měla Stephanie na týdeníku Ostrovan nejradši a okouzlovalo ji to i po třech měsících, které strávila většinou psaním inzerátů: za jasného odpoledne jste ušli šest kroků od psacího stolu a měli jste před sebou nádherný výhled na mainské pobřeží. Stačilo vyjít na zastíněnou verandu … pravda vzduch byl cítit rybami a chaluhami, ale na Losí vyhlídce tak bylo cítit všechno. Zvykli jste si na to …“. Takže, jestli se chcete do téhle knížky pustit, zvykněte si na to, že jste se právě stali součástí čtenářské výzvy a jestli „obstojíte“, záleží jen na vás, ale nebojte, není to žádná soutěž „chytřejší vyhrává“, je to opravdu spíš o tom, že někomu tohle sedne a někomu vůbec, pak se do ničeho nenuťte, cílem není v žádném případě řešení záhady, takže pokud přesně tohle očekáváte, raději se pusťte do „jiného“ Kinga, protože tenhle multifunkční autor má nabídku pořádně pestrou. PS: nikdy mě nepřestane udivovat, co dokáže fantazie vykonstruovat z obyčejného novinového útržku, přesně v tom je totiž Stephen King opravdovým králem :-). PS2: i mě ti dva "staří týpci", jak byli nazváni někde v komentářích níže, bavili :-).... celý text

Šprýmovné komiksy 2016, Josef Lada

Josef Lada – jméno, které si snad každý spojí s typickou idylickou venkovskou krajinou, s její atmosférou a náladou, a někdo pak ještě s ilustracemi k vojáku Švejkovi. „Značka“ Josef Lada má ale taky své pevné místo v žánru komiksu, resp. své místo tu mají Ladovy seriálové obrázkové „příběhy“ psané v letech 1900-1930, a to do různých satirických časopisů nebo humoristických magazínů. Šprýmovné kousky pak vycházely v nedělní příloze Českého slova na počátku 20. let 20. století. Jen náhodou se mi dostaly do rukou právě tyto venkovské minipříběhy – Šprýmovné kousky Frantíka Vovíska a kozla Bobeše. Pan Lada je ještě nenazýval komiksem, ale tomuto svému časopiseckému seriálu říkal: „humoristický film dětem přístupný“, což samozřejmě byl, protože si za komiksového „hrdinu“ zvolil opět jednoho ze svých oblíbených zvířecích „hrdinů“ – kozla Bobeše. Bylo to príma setkání, četla jsem si večer před spaním, jako takovou „minipohádku“ na dobrou noc, a je škoda, že tenhle „seriál“ nebyl delší, protože jsem se u všech těch drobných „zlomyslností“, které si Frantík s Bobešem na ostatní, ale i na sebe navzájem navymýšleli, bavila a pěkně se mi usínalo, když nakonec všechno … dobře dopadlo :-) ... „Stále se opakující rozpustilé kousky Frantíka a Bobeše nemálo dopalovaly panímámu Vovískovou. Po každém kousku panímáma vyhrožovala, že Bobeše prodá, ale vždy ji za chvíli zlost přešla a zapomněla na to. Ale když v sobotu, minulý týden, ti dva kašparové svrhli panímámě v kuchyni velký krajáč mléka, rozzlobila se tou měrou, že poslala pro řezníka a Bobeše mu opravdu prodala. Smutně Bobeš naříkal, když si jej řezník Úterý odváděl a Frantík u plotu celé potoky slzí proléval. To bylo smutné rozloučení obou nerozlučných kamarádů.“ … ale nebojte, takhle to nekončí! A jak to tedy dopadlo? „Doufejme, že se to na ně neprozradí! Konec. Má úcta, nazdar, pozdrav pámbu!“... celý text

Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět 2019, Jonas Jonasson

Ironicko-vtipný rozbor 20. století má své pokračovaní, máme tu století 21. a staříkovi je 101, naštěstí je stále stejně vitální, jako v předešlých sto letech, navíc se momentálně strašně nudí a k tomu navrch objevil „kouzlo“ internetu – dobrodružná jízda, pardon let, může začít – napříč světovými oceány, teda spíš, přímo do středu dění, kde hlavní světové mocnosti do událostí tohoto století vehementně kecají, resp. mají pocit, že právě oni k nim mají co říct … Lehkým krokem vyprávěný, svižným vtipem poháněný, příběh jsem si zabalila s sebou na dovolenou. Ve stínu olivovníků, za křiku racků a skřípání cikád, s pohledem na moře a skleničku osvěžující citronády, dobře naladěná, jsem se vydala ve staříkových stopách … načasování bylo správné, vždyť příběh taky začíná na pláži, tak možná proto se výlet okolo světa povedl, navíc, když všechno vlastně dobře dopadlo a svět byl opět zachráněn. Bonusové body pak autor u mě získal za osvěžující kritiku toho blonďatého kašpara z amerického kontinentu, a vlastně (vzhledem k teplu, které panovalo kolem) i za tu studenou sprchu, kterou jsem slízla někde poblíž Sibiře, rozhodně mě probrala z letargie a zostřila smysly, což mi docela prospělo, protože jsme, spolu se staříkem, právě dorazili do výsostného království malého Velkého (a pořádně tlustého) „krále“ Jelimana III., při jehož zachmuřeném pohledu tuhne krev v žilách všem jeho poddaným, ještě štěstí, že Švédové mají takovou príma babu velvyslankyní pro OSN. No jak jsem řekla, všechno dobře dopadlo a 101 letý stařík zas může užívat důchodu, i když, já osobně tomu vůbec nevěřím, už ho trochu znám, a tak si myslím, že určitě zas něco vymyslí, jinak by se totiž šíleně nudil :-). A jak to mám s hodnocením? Když je něco poprvé a vydaří se to, je to skvělé, a samozřejmě je to na jednoznačných 5*, a když pak někdy dostanete chuť na repete, víte už co vás čeká, a po prvním vydařeném zážitku se těšíte, ale taky daleko víc očekáváte, protože už víte co máte čekat, v takovém případě je velmi těžké překonat sílu prvního zážitku, ale i když se to nepovede, neznamená to, že byste se dobře nebavili, protože i dostat na talíř stejnou (stejně dobrou) porci dobré nálady okořeněnou tou správnou dávkou ironie a nadsázky, za to stojí. PS: docela mě překvapilo, že to fungovalo znovu, možná k tomu přispěla ta dovolenková pohoda ... jo, a možná taky ten nápad s těmi malovanými rakvemi :-))).... celý text

Ženy, které běhaly s vlky 1999, Clarissa Pinkola Estés

„co je uvnitř, je také vně“ Začala jsem kratičkou exkurzí do starověkého antického Řecka, která jasně a srozumitelně vysvětluje tehdejší postoj k lidskému tělu a k duši (či mysli, jak kdo chce), staří Řekové totiž věřili v neoddělitelnou jednotu těla a ducha a dbali na vyvážený vztah mezi nimi „kalokaghatia“ … dosažení harmonie. Tělo totiž … „zaznamenává vše, co se kolem děje“, má „přesnou schopnost registrovat okamžitou reakci, hluboce cítit a tušit předem“. V knížce Clarissy P. Estés je chápáno podobně, jako organismus, který hovoří mnoha jazyky ... „září z lásky, hoří vzrušením z přívalu poznání, chvěje se chladem nedůvěry, vibruje tlukotem srdce nad propastí, a zrovna tak s rostoucí nadějí“, a taky si všechno pamatuje … „jeho paměť je (totiž) uložená v pocitech“. Naše tělo je totiž našim nástrojem poznání, neustále s námi „komunikuje“ a zprostředkovává nám zpětnou vazbu ... „Při tvoření ženské oči září, jejich slova poskakují v melodii, jejich tváře hoří životem a i vlasy se lesknou čím dál více. Jsou vzrušeny nápadem, vyburcovány možnostmi, rozvášněny samotnou myšlenkou ....“ Clarissa P. Estés, Ph.D. posbírala mýty a báje a skrze ně se pokusila objasnit výsledky svých bádání - hledaní či pochopení životní síly ženy. Počátečním východiskem byla potřeba soukromého prostoru, prozkoumání možné příčiny ztráty vztahu k vlastnímu tělu a tím i zodpovědnosti za vlastní život a zdraví. Zjistila, že ženy jsou nuceny žít jako „maskovaná stvoření“ a tak plnit společenská očekávání. V reakci na takový „diktát společnosti“ pak Clarissa představuje koncept „divošky“ - takže, milí čtenáři a čtenářky, seznamte se s archetypem divoké ženy! Knížka se svým vlastním způsobem vrací zpět k téhle staré otázce vztahu duše a těla a prozkoumává příčiny ztráty vztahu k vlastnímu tělu, s čímž zcela přirozeně souvisí, že řeč bude o přijetí odpovědnosti za vlastní život a zdraví. A tak jsem taky příběh o archetypu ženy vnímala, jako příběh o učení se, jak vlastnímu tělu naslouchat! Když bych tedy měla říct o čem tahle knížka je jen jedním jediným slovem, nejspíš bych odpověděla, že jejím tématem je psychosomatika, jejím cílem pak donutit čtenáře/čtenářky, víc přemýšlet o vztahu fyzického těla a rozpoložení mysli. Víte třeba, že už i Platón považoval za chybu, když bylo léčeno tělo a přitom nebyla věnována pozornost duši? Anebo Hippokrates, ten byl přesvědčený, že naše pocity mohou ovládat naše orgány ... "srdce se ve zlosti stahuje, v radosti rozšiřuje". Myšlenky v téhle knížce mi pak trochu připomínaly právě tuto tradici, která dává stejný důraz na fyzické i psychické. Clarissino vyprávění tak vlastně z tohoto úhlu pohledu vůbec nebylo špatné, pohádky a mýty mi připomněly přiběh o ženě ... ... která je společností často tlačená do rolí, které ji nevyhovují … A víte, že "pohádky a mýty zostřují náš pohled"? Přivádějí totiž zpět k životu staré, zapomenuté vzpomínky, nabízí alternativní vzory a inspiraci, která je v každé ženě :-). ... která pak uvolňuje uzdu své divoké přirozenosti … Žena je totiž tvořivá, tajemná, intuitivní, mazaná i moudrá, a nebo, ještě trochu jinak, poetičtěji, řečeno, "žena je hlubina, již nedohlédneš dna", podle mě je tohle pěkná metafora ke Clarissině archetypální ženě, která, zas podle ní, je v každé ženě :-). ... a která chce žít přirozený život, "přijmout odpovědnost za své zdraví" – troufalost, která je v každé ženě :-). A víte co je pro nás typické? uklidit stůl, oprostit se od nefunkčních vztahů, trvat na pravidlech, nerespektovat pravidla ... zastavit svět, anebo, obrátit list ... "Ženy se ztrácejí a opět nalézají." A víte co ještě? ... "když ženy něco znovu naleznou, když něco získají zpět ... už to nepustí" :-). Škoda jen těch klišé (nejspíš použitých jako úlitba nálepce bestseller) … o genderových rozdílech, stokrát už slyšených všude kolem, feministických řečí o traumatech z bezpráví páchaných na ženách od dob, kdy byly považovány za čarodějnice, ve feministické literatuře často užívaných a tisíckrát opakovaných, apod. Takže, abych to nějak shrnula, knížka mě svou formou nijak neurazila, ale ani nenadchla, 3* proto budou tak akorát. A na závěr si dovolím jedno takové klišé :-) ... "Myslím, že je neoddiskutovatelný rozdíl mezi prožíváním ženy a muže."... celý text

Bláznova moudrost 1970, Lion Feuchtwanger

Jeana Jacquese Rousseaua si nejspíš každý okamžitě spojí s osvícenstvím, i když on sám se se svými myšlenkami od tohoto proudu spíš distancoval, a nejvíc to je vidět možná právě na jeho vlastním životním příběhu. Pokud se chcete podívat do 18. století, a být svědky naprosto převratných událostí, které se ve Francii v té době udály, učinit tak skrze poměrně přesný a autentický životní příběh Jean Jacquese Rousseaua je dobrou volbou. Až do přečtení téhle knížky jsem Rousseaua znala jen skrze jeho filozofii (myšlenky společenské smlouvy, „svobody a rovnosti“, atp.) a jeho pedagogické úvahy (děti je třeba vychovávat a formovat přirozeným způsobem, inspirovat se v přírodě), a samozřejmě taky jeho antropologické koncepci („ušlechtilého divocha“, kterého prezentoval jako „praobraz civilizací nezkažených autentických lidských bytostí“). V příběhu, který budete číst, jsou tyto jeho myšlenky takovým středobodem, ze kterého se ovšem jen vychází. Hned na začátku se totiž vlastně ocitnete hned na konci – Rousseauova životního příběhu, který si vyslechnete skrze Vyznání (Rousseauovy paměti - hrají v příběhu svou roli). A právě díky téhle niterní „zpovědi“, vyznání se ze svého života, se tak dozvíte možná daleko víc, než kdybyste „jen“ poslouchali vyprávění o jeho životě. Dozvíte se totiž, jak se právě jeho vlastní život, téměř navzdory jeho filozofii, čím dál víc a víc, ocital ve víru paradoxů a rozporů. Uvidíte totiž, jak Rousseau, nenapravitelný snílek a tulák, který měl ze všeho nejvíc rád samotu a přírodu, a rád poznával venkovský život, protože v něm probouzel jeho přirozené sklony, formoval základy jeho povahy (velmi citlivé ale i vznětlivé, oddávající se snění, okouzlené přírodou, nesnášející jakékoli vnější náznaky podřízení či nesvobody), a jak přesto přese všechno toužil po úspěchu, a své snahy a rozhodnutí, téhle své touze podřídil. Uvidíte, jak během let prošel vývojem, na jehož konci se mj. distancoval od osvícenců, protože „jejich snahy, i když ušlechtilé, se hnaly jako lavina – strhávaly a bortily staré pořádky, jenže on nechtěl jen bořit, ale taky stavět“. Ale taky uvidíte totálně propastný rozpor mezi jeho pedagogickou teorií (Rousseauovy zásady přirozené a svobodné výchovy) a jeho osobním životem (na jedné straně starost a péče o čistou dětskou duši a na té druhé, odvrácené, jeho vlastní děti, které dal do nalezince, a které tak nikdy nepocítily ani vliv idejí svého otce, ani jeho lásku). A protože příběh, který čtete, je z pera Liona Feuchtwangera, který je zárukou kvality a preciznosti, už dopředu můžete tušit, že se toho dozvíte ještě daleko víc. Na Rousseauově životním osudu uvidíte, precizně vystavěný, obraz převratné změny, která v 18. století proběhla, podíváte se na události, které se odehrály. Skrze francouzskou společnost, protože to byla právě Francie, která v té době udávala tón celé tehdejší Evropě /rozhodně byla v té době mocensky i kulturně nejsilnějším hráčem/, uvidíte, jak si svět buduje nové etické normy, protože podívat se do Francie znamená spatřit vše, co tehdy hýbalo světem /vč. zvláštního optimismu provázejícího nově se ujímající představy o světě, a následné změny v jeho uspořádání/. Přiznám se, že Lionu Feuchtwangerovi bych nejspíš byla ochotná dát 5* i za nákupní seznam, líbí se mi jeho jazykový projev, líbí se mi jeho preciznost, se kterou vystaví příběh promyšlený do nejmenších detailů, vlastně se mi líbí úplně všechno, takže, i tentokrát pro pana Feuchtwangera to je za 5*, přesto finálně hodnotím 4* - asi vlastně ani neumím vyjádřit, jak mě (snad všichni, zejména ale mladý pan hrabě) hrozně štvali, tím svým nadšením a optimismem, hledíc vstříc „lepším zítřkům“ :-) - novým světovým pořádkům (tahle knížka je i v tomhle směru plná paradoxů – protože právě za to bych panu Feuchtwangerovi přidělila klidně další 6*, za mistrovský kousek s jakým právě tohle dokázal vystihnout tak, že mě to až iritovalo :), přiznávám, že vč. samotného Rousseaua, který se „vypovídá“ ze svých „prohřešků“ ve svých Vyznáních a „vesele“ si dál pod vlivem vášní a citů, kterých je jako velmi citlivý člověk plný … filozofuje :-) … „Místo abych se oddal beznaději, klidně jsem se oddal lenosti a péči Prozřetelnosti; a chtěje jí poskytnout čas, aby vykonala své dílo, jal jsem se beze spěchu projídat těch několik louisdorů, které mi ještě zbývaly.“ (Rousseau – Vyznání) … „Rousseauův duch „je pojednou oslněn tisícerým světlem, spleť živých myšlenek na něj zaútočí, zalyká se jimi. Klesne pod strom v aleji a stráví tam půl hodiny ve víru citů. V tom okamžiku uvidí jiný svět a stane se jiným člověkem.“... celý text

Umění být 1994, Erich Fromm

„Tentýž svět není nikdy pro dva lidi stejný, protože oba prožívají tento okolní svět více či méně rozdílně vzhledem k své rozdílné konstituci.“ Erich Fromm je sociolog, psycholog, etik a filozof. Na člověka, jako jedinečnou a tvořivou osobnost, se tak dívá skrze optiku všech těchto rolí. Nejvíc ho asi zajímá lidský charakter, a to, jak, nebo do jaké míry, je ovlivňován společností, a nakolik je v nás, jako součást naší přirozenosti. Proto ho zajímají různé formy závislosti (tady se hodně projevuje Fromm psycholog a sociolog) – a skrze ně se pak dívá (jako filozof) na lásku, na svobodu, … a na život, jako takový, na naše „umění být“. Říká, že není možné úplně přesně vymezit lidskou přirozenost, protože to mj. není nic stálého a neměnného, či nezměnitelného – naše přirozenost je „aktivní“, dá se říct, že určitým způsobem se přizpůsobuje vnějším podmínkám (přírodním i kulturním změnám), ale neznamená to, že se přizpůsobuje všemu – to by naopak bylo v rozporu s naší přirozeností, znamenalo by to totiž, že se necháme ovládat, že se přizpůsobíme všemu, jenže, právě tak, to není. Každý směřujeme k nějakému cíli – máme plány, sny, touhy, a různé představy o jejich naplnění, i různé možnosti jejich realizace. Je to energie, kterou k uskutečnění svého cíle v sobě máme, a která je podle Fromma přirozená u každého člověka – v podobě tvořivosti – k tomu ovšem potřebujeme prostor … a svobodu! Když se jí nedostane – mění se naše přirozená tvořivá síla v sílu destruktivní a ničivou! Kdybych měla shrnout Frommovu práci do jedné věty, asi bych řekla, že zkoumá „všechny možné cesty, k čemu může člověk orientovat svůj život“ … rozhodnout už se musí každý sám, jestli jeho životním cílem bude „vlastnění“ … nebo „bytí“. V tom prvním případě totiž určujete svůj způsob života, resp. poměřujete svou existenci, tím, co vlastníte - co mám, co může mít jiný, o co víc má on, v dnešní době to je docela jednoduché, jak říká Fromm, ať si vzpomenete, na co chcete „vše může být hromaděno s vášní sběratele“ … „není téměř nic, co by se nemohlo stát předmětem vlastnění“. Tou těžší variantou (ovšem autentičtější) je orientovat se ve svém životě na „bytí“, tedy, na své vlastní psychické síly, vyhnout se, jak píše Fromm „falešným stezkám sebevědomí“ a radši se pustit po cestách „sebeuvědomnění“ :-). Pojetí člověka a jeho způsobu bytí, tak jak ho Fromm prezentuje, je veskrze humanistické, směřuje k tomu, abychom si uvědomili svou situaci a začali chápat sami sebe jako jedinečnou a tvořivou osobnost, tedy... „být sám sebou a kvůli sobě dosáhnout štěstí“ :-). „Zeptáte-li se dobrého člověka: Proč miluješ Boha?, dostanete odpověď: Nevím – protože je Bůh! Proč miluješ pravdu? Kvůli pravdě. Proč miluješ spravedlnost? Kvůli spravedlnosti. Proč miluješ dobro? Kvůli dobru. A proč žiješ? Na mou čest, já nevím – rád žiju!“ „To, že chceme žít, že žijeme rádi, jsou fakta, která nevyžadují žádný výklad.“ A tak se spíš ptejte: Jak chci žít? Tuhle knížku k takovému zamyšlení určitě doporučuji!... celý text

Pondělí začíná v sobotu 2005, Arkadij Strugackij

„Uvažoval jsem o tom, co jsem právě zažil. Útlé brožurky vydávané společností Věda a život ve mně vypěstovaly názor, že zvířata nedovedou mluvit. Pohádky z dětství mě přesvědčovaly o opaku." … "Když se člověk za těchto podmínek pokouší řešit otázky spojené s psychikou a potencionálními schopnostmi zvířat, připadá si naprosto bezmocný. Ovšem na druhou stranu, když dostane do ruky soustavu integrálních rovnic typu stelární statistiky s proměnnými pod integrálem, není jeho životní pocit o nic lepší.“ Co vás čeká? Parádní fantastická pohádka plná satiry, parodující velmi osobitým způsobem tehdejší současnost. Trochu divoký „výlet“, kdy cestou potkáte nějaké ty odkazy na Bulgakova a jeho Mistra a Markétku, a kde kolem uvidíte poletovat inspiraci Krásy nesmírné a sem tam za rohem budou číhat taky E.A. Poeovy náměty. V jeho cíli pak naleznete neustále se záhadně proměňující a velmi důmyslně sestavený kaleidoskop bizarních situací a událostí. „Uzel podivuhodných událostí se zatahoval stále pevněji. Stydím se to přiznat, ale mně to v tu chvíli připadalo mnohem zajímavější než modelování reflektorového oblouku.“ … „No vida, pomyslel jsem si, tak jim dělá starosti pohovka. Rusalka je nevzrušuje. Mluvící kocour je nezajímá. Ale pohovka, prosím, ta jim dělá starosti...“ Problém, který tu vyvstává, popsali autoři velmi přesně: „Všichni jsme naivní materialisté, ... A všichni jsme racionalisté. Chceme, aby se všechno okamžitě … vysvětlilo, tedy aby to bylo redukováno na hrstku faktů, která už nám jsou známa. A nikdo z nás v sobě nemá ani za mák dialektiky. Nikoho nenapadne, že mezi známými fakty a nějakým novým jevem může ležet celé moře neznámých věcí, a vysvětlujeme onen neznámý jev jako nadpřirozený, a tudíž nemožný.“ Pokud nad takovým sdělením jednoduše nemávnete rukou … je tahle knížka přesně pro vás :-) … zamiřte tedy rovnou do NIIČEVO (v ruském originále: „na nic“), resp. do VÚČAKO (dle českého překladu: Výzkumný ústav čar a kouzel) … a dobře se bavte :-) … „Věda, v niž věříme (a zhusta slepě), nás zpravidla dost dlouho předem připravuje na nadcházející zázraky a psychologický šok v nás vzniká pouze tehdy, střetáváme-li se s něčím nepředpovězeným - nějaká díra do čtvrtého rozměru či biologické rádiové spojení či živá planeta... Nebo dejme tomu chaloupka na kuří noze... On ten nosatý Roman měl vlastně pravdu - je to tady u nich moc a moc zajímavé...“ A znáte tuhle? … „Povídá jedna opice druhé: "Víš, co to je podmíněný reflex? To když na zazvonění zvonku se k nám všechny ty pseudoopice v bílých pláštích rozběhnou s banány a cukrovím."... celý text

Jez a běhej 2013, Scott Jurek

„jako lidská bytost se posouváte jedině tehdy, vymaníte-li se ze zóny osobního pohodlí“ Scott Jurek, „člověk, který nezapadal“, sám sebe asi nejvíc definuje skrze výkon … „každý máme svou vlastní cestu, každý může něčeho dosáhnout, nenechte se od nikoho odradit, když se snažíte dosáhnout nějakého cíle nebo si splnit sen“ … zní to hezky, že. To těžké teprve přijde, totiž, zjistit o čem opravdu sníte a jaké jsou vaše cíle, háček tedy spočívá v tom, že ji (cestu) musíte najít! Obrovský respekt, musím hned na začátku říct, že jsem ho cítila v podstatě od první stránky, od prvních řádků, už když jsem četla o Scottově ne zrovna veselém dětství (alespoň tak na mě působilo) a náročném až tvrdém dospívání, které si asi neumím úplně představit. Scott více méně říká, že ho zformovalo, a taky připravilo, na život, jaký si vybral … „někdy je potřeba nemyslet na to, co budete dělat, ale prostě půjdete a uděláte to, protože to udělat musíte!“ Přiznám se ale, že cesta, kterou si Scott vybral (a že měl ten výběr dost zkomplikovaný, takže opravdu, klobouk dolů!) mě vlastně neoslovila, navzdory veškerému respektu k tomu co dokázal, a navzdory tomu, že mnohým jeho rozhodnutím rozumím … jenže, mnohým zase vůbec! „Pohánějí vás sice nohy, ale za podstatnou část výkonu vděčíte svalům zad a břicha. Na posílení zad je dobré v posilovně trénovat přítahy horní kladky a veslování, lopatky při tom tlačte k sobě. Cvičíte-li jógu, zaměřte se na pozice v záklonu, například polohu kobylky, most nebo loďku. Na posílení břišního svalstva zařaďte do svého repertoáru cviky, při kterých pánev zůstává na místě, a nohy se pohybují. Vzpory na rukou a předloktí patří mezi nejjednodušší a nejúčinnější cvičení tohoto druhu. … Běžcům úžasně prospěje jakákoliv jógová pozice, pokud se ovšem soustředí na to, aby zpevnili svalstvo středu těla.“ To, jak Scott popisuje svou cestu k fyzické kondici, je zrovna jedna z těch rovin vyprávění, kde si v podstatě rozumíme, sama taky běhám a tak jsem si docela ráda trochu „porovnala“ vlastní zkušenosti (jen ještě, abych uvedla na pravou míru, v žádném případě se nechci srovnávat – moje běhací denní taxa je mezi 5-10 km, žádný velký trénink, řídím se čistě pocitem, běžím, dokud se mi chce :-) … pro mě je běh totiž čistou relaxací), a tak třeba tohle, že přibrat jógu (mám vyzkoušené a praktikuji) je fajn, bych určitě podepsala :-). Úplně nejvíc jsme si pak „rozuměli, ve chvílích, kdy Scott popisuje „ty“ chvíle (stavy mysli), které se při běhání dostaví: … „kdy se „pro mě běhání přetransformovalo do něčeho jiného, než je pouhý trénink … stalo se něčím jako meditace, místem, kde jsem mohl nechat svou mysl – obvykle zaneprázdněnou školou, myšlenkami na budoucnost nebo starostmi o mámu – volně plout.“ … „znám jednoho spisovatele, který prohlašuje, že nebyl nikdy tak šťastný, jako když pracoval na své první knize – ta byla nakonec tak mizerná, že nikomu ani neukázal rukopis. Říkal, že ta radost pramenila z toho, jak se mu během práce zastavil čas a on toho zjistil spoustu o sobě a o svém řemesle. … když jsem to jaro běhal … pochopil jsem, co tím ten spisovatel myslel.“ – tohle totiž, je na běhání to nejskvělejší! „Jde o to, žít s dobrou vůlí, dostatkem ohleduplnosti i pozornosti vůči světu; osvobodit se od uměle vytvořených konceptů ve vlastním životě.“ A hodně zajímavé pro mě bylo i vyprávění o změně způsobu stravování, tedy o Scottově cestě k veganství a vitariánství, přestože sama nic takového nepraktikuji, to ale neznamená, že bych se nechtěla dozvědět víc, protože souhlasím, že ve způsobech stravování jsme stále hodně ve vleku „vytvořených konceptů“, konvencí a zažitých „pravd“, kterých se stále příliš držíme, nebo ještě spíš, o kterých vlastně ani moc nepřemýšlíme. Veganství ani vitariánství asi přesto pro mě úplně nebude (i když ráda pár receptů vyzkouším, a věřím, že i trvale zařadím do svého jídelníčku, protože v jídle ráda experimentuju a novým chutím se rozhodně nevyhýbám, a když zavítáte do té správné prodejny – už tu opravdu jsou – ani ingredience nejsou problém), spíš bych řekla, že si taky už nějaký čas hledám svou vlastní cestu (proto díky za určitou dílčí inspiraci), která sice nebude ani veganská, ani vitariánská, ani úplně vegetariánská, protože maso na mém jídelníčku zůstane, ovšem v míře velmi omezené – což mám už přibližně rok vyzkoušené a za mě – tohle funguje – pokud se držíte hesla: z jídla musíte mít radost! … tedy, držte se svých vlastních chutí :-), a nezapomeňte přitom na střídmost, na množství totiž taky záleží :-). „... ale když jsem teď viděl, jaké ovoce může bolest přinést, chtěl jsem víc bolesti. Chtěl jsem ji použít jako prostředek, abych objevil, co ve mně je. Změřit síly se sto mílemi terénu a nejlepšími trialovými vytrvalci na světě mi potřebnou bolest mělo zajistit.“ Neporozumění pak trochu přichází ve chvíli, kdy Scott hovoří o bolesti, vím, že ke sportu patří (každý, kdo sportuje, ví o čem je řeč), a právě proto, že běhám, dokážu si představit i pochopit, že přesně tohle je nejspíš gró většiny ultramaratonských běžců, ale zároveň se mi (možná proto) příčí přijmout (nejen Scottovo, ale obecně, sportovní) … „měřit si síly skrze bolest“ … vyhrává, kdo víc vydrží! … mě se totiž v tu chvíli nějak vytrácí můj hlavní smysl, či důvod, proč sportuju – potěšení! … a k takovému druhu „potěšení“ (viz. výše) asi nikdy nedospěju :-), mít dobrý pocit z vítězství, když od půlky v pravidelných intervalech cestou zvracím, když dobíhám posledních 50 km! se zpřetrhanými vazy, apod., určitě není nic pro mě :-) , ale tím neupírám Scottovi a jeho kolegům obdiv – že tohle zvládnou, to co mě na tom trochu děsí, že tohle je pro ně určitým „motorem“, který je posunuje dál. Takže, chcete-li blíže prozkoumat prostor mezi vyčerpáním a totálním zničením, chcete-li se dozvědět víc o svém těle a vůli, chcete-li zažít vzrušení z porážek soupeřů - čtěte! A jestli do toho chcete jít ... "zaměř se na přítomný okamžik" ... a běž! Podle Scotta Jurka totiž vítězství chutná skvěle!... celý text