Annie1999
přečtené 1151
Tři měsíce v Barceloně
2021,
Adam Gebrian
Kniha Tři měsíce v Barceloně má spoustu kvalit. Dostanete to, co od Adama Gebriana očekáváte - zajímavý úhel pohledu, poukázání na detaily, které jste si prvně neuvědomovali, nečekaná místa, která vás zaujmou, a všechno tohle podtrženo tím, jak se na to dívají oči dítěte a oči dospělého. Já však zmíním kvality jiné: Je to velmi přístupná kniha, vstřícná k širokému publiku. Dokonce by se tento formát dal nazvat povrchním - nijak zvlášť složitým jazykem popisuje konkrétní místa, do toho se promítají osobní pocity, a teoreticky by mělo být snadné tento formát a styl napodobit. Přesto napodobit nelze, a to z jednoduchého důvodu - ač je psán prostě, je mezi řádky jasně čitelná sečtělost, obrovský dar vnímat a roky věnované tomuto oboru. Kdyby to napsal kdokoliv jiný, kdo by s tímto tématem neměl tolik zkušeností, nevyznělo by to. S tím se pojí věc druhá - není to povrchní už jen z toho důvodu, že se k tomu člověk bude léta opakovaně vracet. Nejen kvůli těm 66 popsaným místům a postřehům, ale i díky tomu, kolik architektů, jiných míst, okolností je v tom zmiňováno. Člověk jen jednou útlou knihou má vystaráno na dalších pár let. Fascinují mě lidé - jak přemýšlejí, jak jednají, jak spolu komunikují. A v téhle knize u mě naplno převládla tahle fascinace nad tou architektonickou. Při čtení sledujete vztah otce a syna, vidíte procesy toho, jak Gebrian přemýslí, vnímáte skrze ty zrnité fotografie atmosféru a soužití lidí a máte pocit, že tam jste. Dáváte si pivo v Cinc Rius, kopete do míče na hřišti v Ravalu, pozorujete přístav na Montjuïcu a možná se i párkrát sklouznete po Muntanya màgica. Po přečtení této knihy je mi jasné, že se potřebuju do Barcelony podívat. Ale především mi Adam Gebrian znovu připomněl, jak důležité je se dívat a vnímat - místo, kontext, atmosféru, všechno.... celý text
Město pro každého: Manuál urbanisty začátečníka
2020,
Osamu Okamura
Kniha s podtitulem "Manuál urbanisty začátečníka" nás provází velmi známým místem - městem. Osamu Okamura dal dohromady seznam problémů, se kterými se město jako živý organismus potýká - brownfieldy, gentrifikací, monofunkčností, zhoršující se kvalitu životního prostředí... - a všechny tyto černé petry skvěle zachytili David Böhm a Jiří Franta za pomocí ilustrací a papírového města. A i když se jedná o město fiktivní, je člověku známé - za těmi industriálními parky vidí ty, se kterými bojuje jeho město, místo prázdných domů z papíru vidí tu opadanou omítku a špinavá vysklená okna, která míjí každý den. Tato kniha nemá řešit problémy. Má na ně upozornit, aby si jich lidé všímali, aby je nepřehlíželi. Navíc v této době, kdy se potýkáme s covidem, většina věcí je pozastavená a nejede na svých klasických 100%, je tato otázka velmi příhodná: "Co nyní dělat?" Vrátit se ke status quo, k rostoucímu městu, které ale není udržitelné, protože tento způsob pouze město rozbíjí a degeneruje, místo aby ho zdravě rozvíjel? Využít situace a pokusit se konečně řešit problémy? Aby mohl být problém vyřešen, je nutné si ho nejprve definovat. Osamu Okamura, David Böhm a Jiří Franta nám problémy, se kterými se město potýká, definovali v podobě skvěle zpracované knihy. Nyní už je na nás, jak budeme postupovat.... celý text
Mezi akty
1968,
Virginia Woolf
Poslední dílo Virginie Woolf bylo vydáno posmrtně, tedy neprošlo závěrečnými autorskými úpravami. Děj je prostý - jako každý rok se vesničané sejdou a zhlédnou divadelní představení. Bylo by možno shrnout novelu tak, že byla ovlivněna tehdejší dobou - společenskými konvencemi a nástupem nacismu - dílo je ale mnohem komplexnější. Historická hra reflektuje století, různé epochy, které vyústily do podoby Anglie tak, jak ji známe. Hloubka jednotlivých protagonistů a zároveň mělkost vesničanů, nepochopení, konvence, to vše je obsaženo na těch pár desítek stránek. Dílo je však velmi neprobádané, je podivně strohé a odtažité. V. Woolf se do těch vod nevnořila, spíše o hladinu zavadila, jako když se racek otře nohama o vodu a smočí si drápy, a někdy se krátce potopí a vyloví kořist, která za to ne vždy stojí, avšak alespoň na chvíli nasytí. Nedotažené, tak bych to nazvala, Woolfová střídavě přitahuje a ztrácí čtenáře a ten neví, jestli příběhu (silné slovo, spíš ději, plynutí času) podlehnout, nebo si raději zachovat odstup a být pouhým nezúčastněným divákem. Závěrečné dílo Virginie Woolf pro mě bylo jako loučení dvou lidí, kteří dřív byli dobrými přáteli, ale nyní jsou si cizí.... celý text
