Apo73
přečtené 1098
Ten, který bude
1999,
Vladimír Macura
O tom, že Vladimír Macura byl skvělý literární teoretik a překladatel z estonštiny, jsem věděl. Taky jsem věděl, že byl celoživotně plně pohroužen do doby národního obrození a že ho zajímaly vždycky symboly a znaky, že dovedl pronikavě promýšlet i přemýšlet, často provokativně a to tak, že se člověk musel vždycky zastavit a říct si: No je to drzost, ale nemá vlastně pravdu? Nutilo mě to vždycky brát vážně, protože to říká chytrý a vzdělaný člověk. Jeho beletristické dílo stojí evidentně v naprostém pozadí (až zapomenutí) jeho odborné a esejistické práce. A přitom si myslím, že i kdyby naopak napsal "jenom" tuto tetralogii, je to klenot české literatury a má své místo trvale zajištěno. Chytré, pronikavé, plné inteligentního humoru postaveného na absurditě a různě pootočených pohledech na věc. Je to kniha, která nabízí ALTERNATIVU k pohledu na národní obrození, na dobu, kdy šlo o národní sebeurčení. Dokonce bych řekl, že svým způsobem rozvíjí Jiráska, že jde dál a dává mu novou vrstvu. Tam, kde Jirásek zůstává u pozitivní osvěty, Macura se nebojí sáhnout sběračkou na dno a prohrábnout i ty, kaly a usazeniny, které tam jsou - aby se nepřipálily. Za typickou macurovskou provokaci považuji například úvahu hlavního hrdiny Johanna (Jana) Manna o tom, jak je možné, že Češi se zamilovali do té písně Kde domov můj, kterou všude po hostincích zpívají - copak si nevšimli, že Tyl to myslel celé jako ironii? Vždyť "a to je ta krásná země, zemský ráj to napohled" zpívá SLEPÝ houslista! Češi, vždyť je to myšleno jako vtip! Naprosto souhlasím. Za vynikající považuji zcela kompaktní propojení všech čtyř nezávislých románů/novel. Ať už časově, dějově i skrze postavy. Každá je jiná, drží i jiný žánr, přesto všechny dohromady představuji velmi plastický obraz doby, ve které Macura skutečně "žil" - je až neuvěřitelné, do jakých podrobností jde, a to ne jen v popisech a reáliích, ale zejména v psychologii. Informátor, Komandant, Guvernantka a Medicus jsou intelektuální čtenářský zážitek nejvyšší možné úrovně, podle mě. (Komandant mi přišel mírně slabší, než ostatní, ale celek to neoslabilo.) Jistě je možné tyto části část samostatně, ale tady myslím, že je to ohromující v té komplexnosti. Vřele všem doporučuju a nebojte se, není to žádné vlastivědné poučování! Jsou to plnokrevné příběhy plné humoru a absurdity, které Vás donutí se zamyslet nad Čechy jako takovými.... celý text
U nás IV
2015,
Alois Jirásek
Navazuji na svůj komentář prvního, druhého a třetího dílu. Jirásek je mistr. To se nedá jinak říci. Jak pracuje s novým motivem touhy po budování uhelného dolu, jak buduje atmosféru strachu s novým komisarem, který byl do Padolí instalován vrchností, a zároveň atmosféru uvolnění roku 1848, to je dokonalé. Škarohlíd by Jiráskovi chtěl vytknout, že završí své dílo šťastnou revolucí a koncem roboty, ale (nebudu prozrazovat) není to tak. Je to dramatik se smyslem nejen pro kompozici a živost postav i konfliktů, ale i pro výstavbu životního pocitu. Celku. Analýzy společnosti. Motiv Domáňové, v podstatě oběti domácího násilí skvěle předznamenává Glazarové Advent nebo Waltariho Cizinec přichází. Je to hluboká psychologická sonda. Dlouho jsem se rozhodoval, jestli mám U nás vzít do ruky. Až do svých 46 let jsem si říkal, že F. L. Věka a Temno nic nepřekoná a že si nechci Jiráska "zkazit". Ale nelituju. Přes měsíc jsem se nemohl dočkat, až zase budu pokračovat ve čtení, Jirásek mne neustále držel v napětí, smutku i radosti, neustále mě překvapoval a umožnil mi plastický výlet do Hronova před polovinou 19. století. Společnost měla jiné mantinely, ano, ale lidi jsou stále stejní. A ti Jiráskovi nejsou edukační nebo propagační plakát, jak si asi mnozí myslí - jsou to živí lidé, jejichž osudy se proplétají (často nečekaně) a jsou ve svém snažení jak zatraceníhodní tak obdivuhodní. Vážený pane Jirásku, velmi Vás obdivuji!... celý text
U nás III
2015,
Alois Jirásek
Navazuji na svůj komentář prvního a druhého dílu. Tady to vypadá, že se kompozice trochu zadrhla. Ale opak je pravdou. Jirásek přivádí na scénu nové hrdiny (taky po choleře minulého dílu mnoho lidí zemřelo), pašeráky. Nejsou to zločinci, jsou to lidé z masa a kostí, kteří jsou ochotni leccos překonat. Nejdojemnější je postava malého sirotka, kterého se nakonec ujmou. Páter Havlovický se snaží bojovat s nevědomostí, snaží se povznášet český duch, ale musí překonávat překážky, včetně různých udání. Scéna korunovace v Praze je jakoby protnutím s F. L. Věkem, Jirásek dává naději a posiluje své postavy. Příběh teče širokým řečištěm, má mnoho meandrů, ale rozvíjí všechny motivy velmi umně. Doporučuji všemi deseti!... celý text
U nás II.
1954,
Alois Jirásek
Navazuji na svůj komentář z prvního dílu. Je to dramatická kompozice, která vrcholí katastrofou. Ať už jí je požár, nebo cholera (obzvlášť pěkné čtení v době kovidu 19), politická situace s Metternichem v čele, upadající tkalcovské řemeslo a samozřejmě poměry malého města. Je to opět plastické, vynikajicí vyprávění, jehož motorem je páter Havlovický. Na něm by mohl leckterý kritik, který se štítí Jiráska, krásně ukázat, jak barvotiskový Jirásek je. Ale v tom případě to nečetl pozorně. Havlovický pochybuje, Havlovický se sám zmítá mezi kněžským povoláním a ušlechtilými idejemi svého učitele Bernarda Bolzana, kterému se místní inteligence vysmívá a platonickou láskou k paní "důchodňové", která by byla ráda i opětována. I v dalších dílech Havlovický pochybuje, když vidí, jak evangelický pastor Bergmann má rodinu, která ho naplňuje. Havlovický je pozitivním vzorem, ale platí za to vysokou cenu. Tedy druhý díl je opět vynikajicí, blížící se cholera mění charaktery, je to zpráva o lidech, jako jsme my dnes, a to i v karanténě. Doporučuji všemi deseti!... celý text
U nás I.
1954,
Alois Jirásek
Aloisu Jiráskovi bylo v minulém režimu velmi ublíženo. Udělal se z něj ideologický autor, který díky jeho důrazu na husitství a národní obrození byl snad proto-komunista, ale když si člověk přečte jeho dílo, po kolektivním hrdinovi či proto-komunistických myšlenkách ani stopy. Jirásek se dokonalý vypravěč, splétač jednotlivých příběhů, jednotlivých postav, které se na různě dlouhých kompozicích různě vyvíjejí a potkávají a jsou tak živé, psychologicky věrné, že to nemá obdoby. Ano, je také učitel, tak jeho východiska jsou výchovně naučná. I jeho styl psaní je víc popisný, ale když dojde na akci, na situaci, je to povětšinou situace dramatická (ne samosebou je také dramatik), vyhrocená, je to konflikt a často ne lidí samotných, ale přístupů k životu, myšlenek, postojů, výchovy, různých světů. Tento dlouhý úvod uvádím proto, že románová kronika U nás I-IV je podle mého jeho majstrštyk. Ve čtyřech dílech představuje nesmírně plasticky vývoj společnosti na českém maloměstě nedaleko hranic mezi lety 1828-1851. Jeho postavy představují všechny možné pozice, jaké bylo možné tou dobou zastávat. Je to plnokrevný život různých charakterů, kteří o něco usilují a mají různě velkou sílu dosáhnout svého. Je pozoruhodné, že např. faktická hlavní postava románu, páter Havlovický, se v prvním dílu téměř nevyskytuje, resp. přijde až na jeho konci. Zato drama židovky Justyny, která se kvůli lásce snaží vymanit nejen z bratrova vlivu, ale i z tradice, kterou se cítí svázána, čtenáře nenechá v klidu. Doporučuji všemi deseti. A prosím učitele, aby nedávali dětem číst Staré pověsti české, které jsou navíc úmyslně psány starodávným jakoby mytologickým jazykem. Jiráska je třeba číst od Filozofské historie nebo Skal, Skaláků, aby člověk přes F. L. Věka dospěl k Temnu.... celý text
Sapiens: Úchvatný i úděsný příběh lidstva
2014,
Yuval Noah Harari
Jak vidím, budu v menšině. Pan Harari je vzdělaný popový intelektuál, který pracuje s fakty, jak se mu zachce, předvádí intelektuální ekvilibristiku, žongluje před čtenářem úchvatným a strhujícím způsobem, předvádí nové a nečekané souvislosti, ale netrápí se nějakým ověřováním dat. Je to typický projev popkultury, v podstatě univerzitní Blesk. Způsob, jak vyhrocuje informace, jaké používá bulvární výrazy, zkratky a titulky, je obdivuhodný, za předpokladu, že to nikdo nebude brát vážně. Je to pronikavý esej, nikoliv vědecká studie, není to ani populárně naučná kniha, je to plnokrevné představení, které dokáže představit lidstvo v jakémsi celku. Je to dokonalá manipulace. Klobouk dolu, ale když vidím plodnost tohoto autora, myslím, že jeden titul pro představu stačí.... celý text
Hlavou proti zdi
2019,
Kamila Moučková
Je to setkání dvou profesionálních televizních osobností. Kamila Moučková je silná žena, která šla vždycky přímo hlavou proti zdi a dokázala nést následky. Mnohé už řekla, mnohé mnohokrát zopakovala, ale vždycky čtenáře odzbrojí svojí suverénností. I v tom věku. Paní Witovská je půvabná a skvělá autorka rozhovorů. To, co dokázala s prezidentskými kandidáty, zůstane jako majstrštyk české televizní publicistiky. Tyto dvě dámy se potkaly. Kromě všeho pozitivního, včetně té energie, která z knihy srší, je pro mne kniha spíše zklamáním. Zaprvé paní Moučková mluví často sprostě, což bych za normálních okolností interpretoval jako její tvrdost, ale čeho je moc, toho je příliš. Z tvrdosti je vulgarita. A největší výtku vůči knize mám, že není koncepčně uchopena. Jako rozhovor tohoto rozměru je podle mne nezvládnutý ve struktuře, linii a jeho směřování. Poslední kapitolu jsem už musel přečíst rychločtením, protože tam, kde by to mělo směřovat k vrcholu, se věci už počtvrté opakují a padá to strašně dolu. To je mi moc líto. Protože jinak obě dámy jsou skvělé.... celý text
Dohra
2006,
Mika Waltari
Na rozdíl od předchozího pisatele jsem šťasten, že Waltari byl "dotlačen společností" k tomu, aby napsal toto pokračování. Protože jestli se církvi nelíbilo, jak bezvýchodně končí Cizinec přichází, tak tady Waltari "splnil objednávku", ale tak, že zůstává nadále pachuť v ústech. Skvělé!... celý text
Cizinec přichází
2005,
Mika Waltari
Pokud bych měl vyjmenovat 10 nejlepších knih, které jsem v životě kdy četl, pak mezi nimi bude Cizinec přichází. (Upozorňuji, že na to navazuje ještě Dohra!) Drsný příběh z finského statku uprostřed lesů, který je kompozičně krystalicky čistý a vyhrocený na život a na smrt. Není třeba žádných intelektuálních kudrlinek, je to hrubé a přitom poetické líčení proměn tří hrdinů v daném času a prostoru, které se podle mne musí přečíst na jeden zátah, na posezení. Já se nemohl odtrhnout. Tato útlá knížečka má podle mne stejnou vypovídací hodnotu jako Egypťan Sinuhet, kde Sinuhet je freska a toho je črta, ale udělaná několika tahy. Geniální.... celý text
Cesta na jih
2008,
Michal Ajvaz
Cesta na jih mnou opravdu zamávala. Ten způsob jeho psaní je střídavě geniální a střídavě nesnesitelný, a to v obou extrémech stejně intenzivně. Ten příběh je naprostým brakem a zároveň vysokou sofistikovanou filozofickou úvahou o životě, a to v obou extrémech stejně intenzivně. Ten příběh je vážný a tragický a zároveň neskutečně vtipnou komedií plnou sarkasmů a humoru (a to i ze sebe sama), a to v obou extrémech stejně intenzivně. Několikrát jsem měl pocit, že tu knihu musím sklapnout a jít od ní pryč. Pro mám číst přeintelektualizovanou performanci v šesti vrstvách příběhu, kde všech může souviset se vším, ale taky nemusí? Není můj čas trochu drahý na to, abych tomu věnoval 538 stran? Pak čtenáře chytne zcela brakově fantasmagorický příběh, strhne ho, vyválí ho v blátě braku a ukáže se souvislost, kterou nikdo nečekal, a zas se vrátí chuť ke čtení. Mezi těmito dvěma póly jsem se neustále zmítal, na jedné straně v obdivu k tomu, jak je to možné napsat, na druhé straně v obavě, že věnuji čas něčemu jen proto, že to je prostě "uznávaný autor". Jak jsem se blížil ke konci, začínal jsem mít strach. Ne proto, že bych se náhodou nedozvěděl, kdo byl pachatel, ale proto, že jsem podobně jako literární kritika v jednom z těch mnoha vrstev příběhů podezříval Ajvaze, že tu bezbřehost, výtoky příběhů, kde všechno může pokračovat jakkoliv a nikdy nekončí a nikam nevede, nakonec svalí na svého hrdinu a tím dá sám od celého svého grafomanství ruce pryč. Naštěstí se tak nestalo, a je proto nutno se přiklonit k obdivu. Jak známo, dobré umělecké dílo nemá člověka nechat chladným. Má ho pohnout, povznést nebo i přidusit - to všechno se Ajvazovi se mnou povedlo. Všechny ty rozporuplné pocity, které ve mě vyvolal, jsou nezapomenutelné a přes to všechno je celek pozitivní. Není to pro každého čtenáře, ale mě to bavilo. Jdu si teď ale přečíst něco, má jeden příběh, začátek, prostředek a konec. Podobně jako jeden z hrdinů vyznávám Arsitotela.... celý text
Příběhy našich let: Patnáct povídek patnácti českých autorů
1980,
* antologie
Přiznám se, že jsem k četbě přistupoval předpojatě. Normalizační povídky budou plné socialismu, budou to "povolené" banality. Proto jsem (na rozdíl od předchozího komentářového kolegy) naopak vůbec nechápal, proč tam editoři zařadili Otu Pavla, který je právě tím klasikem a Ve službách Švédska už je - na rozdíl od ostatních povídek - v kánonu české literatury. Nicméně nebyl jsem zklamán. Úroveň povídek je různorodá, ale neřekl bych, že jde o typ propagandy - že by tam byl heroizován komunista, příp. dělník, socialistický člověk nelze úplně říci. Všechny povídky jsou o lidech, kteří se o něco snaží, mají nějaká traumata z války či z drsné výchovy, že jsou shodou okolností komunisty nebo nejsou není tak důležité. Takoví lidé jsou v každé době. Muž, který bydlí u zasypaného dolu a nechce se svého domu vzdát a tak vlastními silami zrekultivuje své okolí vzdáleně připomíná Muže, který sázel stromy. Chlapec, který si dovolil ukázat na profesora, že bere úplatky, je vyloučen z fakulty a tatínek mu zařídí, aby se tam mohl vrátit, když popře sám sebe, a on to neudělá - to není úplně socrealistický literární projev a trochu to připomíná 60. léta. Starý komunista, který se usilovně snaží, aby v obci všechno fungovalo nakonec zjistí, že už to nikoho nezajímá, ani faráře a ještě je okraden svou vnučkou také není úplně agitkou. Hošík, kterého otčím mlátil bičem, uteče, jde k horníkům a nalezne na zemi odznak rudé hvězdy - vezme si ho (ale nevstoupí do Strany!) a jede po letech navštívit otčíma, který odmítl kolektivizaci. Ten ho vidí s odznakem a říká: Ty ses dal k nim? Je ponížen, ale není to vítězství komunismu - hoch odejde ze statku a ten odznak zase zahodí. Sloužil mu jen jako prostředek toho ponížení. A tak bych mohl pokračovat. Zkrátka měl jsem pocit, že čtu perestrojkovou literaturu a byl jsem udiven, že žádná z povídek nevznikla po roce 1977. Nezapomeňme taky, že to vydal Odeon, který takové věci běžně nevydával a že i když to sestavil Štěpán Vlašín, redaktorem byl Vladimír Justl. Domnívám se, že je to reprezentativní kniha hranic té doby, kam bylo možno zajít a řada z povídek se i literárně vymkla z šedého průměru.... celý text
Advent
1972,
Jarmila Glazarová
Pro mne jednoznačně nejsilnější kniha Jarmily Glazarové. Považoval jsem ji za "socialistickou" spisovatelku, což pak v 50. letech byla, ale tato novela je podle mne základní klenot české meziválečné literatury, srovnatelná s Čapkovým Hordubalem nebo Waltariho Cizinec přichází. Nejen atmosférou, která je skvěle vybudovaná na osamoceném statku v horách, ale zejména v psychologii postav, rozvíjejících se situacích, a taky jazyce, který je krajově ozvláštněný. Zkrátka i kdyby paní Glazarová napsala jen tuto knihu, je pevnou součástí české literatury. Chystám se na Chudou přadlenu, doufám, že se mi pohled nezkalí :-) Klaním se, paní spisovatelko! (To by si mimochodem mohla přečíst paní Morštajnová, aby viděla, co to je literatura...)... celý text
Věčně zpívají lesy / Vane vítr z hor / Není jiné cesty
1991,
Trygve Gulbranssen
Dalo by se říci - norský Klosterman. Ovšem pokud Klosterman, pak je o půl století zpožděný, protože přesně s touto poetikou přišel Klosterman dávno před ním. To není přírodní epika, to není jen romantizující líčení života v zapadlé norské horské vesnici - to je baladický obraz několika generací horalů, kteří umějí žít s přírodou, a příroda má pro ně i pro jejich životy osudovou moc. Nejdřív jsem se bál, že to bude kratochvilné čtení pro ženy a dívky, ale ukázalo se, že je to norský poklad. Příběhy vkořeněné do půdy, do lesů a do skal, do tradice, zvolna se otevírající novému světu, stále kladoucí otázky, co jsou hodnoty života. Vřele doporučuji.... celý text
Neviditelný
2012,
Jaroslav Havlíček
Touhle knížkou jsem Havlíčka objevil. Do té doby jsem ho znal jen jako učebnicového autora. Je to brilantní vypravěč. V tomto případě je to psáno v ich formě, kterou nelze převést do žádného filmového vyprávění - ten určitý sarkasmus, ironie, nadhled a přitom postupné zaplétání do psychologie postav, až to musí dojít do naprostého extrému - prostě vynikající. Je v tom maloměsto, vášně, kariérismus, starý odeznívající svět v souboji s novým, nepochopení, láska, smrt a částečné nadpřirozeno - které je ale originální tím, že si ho lidi dělají sami. Havlíček - výborný psycholog a vypravěč, který umí strhnout a nelze knihu odložit. Kolik takových v literatuře máme?... celý text
Hordubal / Povětroň / Obyčejný život
1998,
Karel Čapek
Tyto tři novely jsou vydávány pospolu, protože i autor to tak zamýšlel. Domnívám se, že jsou to ale samostatné entity, na sobě zcela nezávislé. Nejčapkovštější z nich je podle mého Povětroň - jak se nad umírajícím člověkem schází různí lidé a vidí jeho i svůj život z různých stran nejvíc připomíná princip jeho povídek a schopnost promýšlet filozofii života. Obyčejný život by mohl být také "vlajkovou lodí" Čapkova díla - už od názvu, přes postupné objevování neobyčejného v běžném, zaměnitelném životě. Přiznám se, že tyto dvě novely mi v kontextu jiného Čapkova díla přijdou slabší. Ovšem tvrdým úderem vrcholné literatury je pro mne Hordubal. Drsnost, připomínající spíš Olgrachtovy zakarpatské romány, opravdovost, vyrůstající až ze země, připomínající Advent od Glazarové nebo Cizinec přichází od Waltariho, a baladičnost - to je podle mého jedna z nejlepších novel české literatury vůbec. Pokud někdo Čapkovi vytýkal, že je příliš "civilní", tak tady má plnou nálož a důkaz, že i takto těžký a hutný příběh lze napsat s pochopením a porozuměním člověku. Bez efektu, bez patosu. Skláním se, pane doktore!... celý text
