Bája89 přečtené 713

Poslední přání 2015, Andrzej Sapkowski

Přiznám se, že jsem se dlouho bránila tomu si přečíst Zaklínače. Nevím, proč? Přesvědčil mě až seriál. V tu chvíli jsem totiž věděla, že tohle si prostě musím přečíst. A byla to jízda, při které se ozýval klapot Klepniných kopyt. Kniha se čte velmi dobře a akční scény jsou tak dobře napsané, že vůbec neruší. Naopak člověka ještě víc vtáhnou do děje. Je pravda, že s částmi, které znám ze seriálu jsem trochu bojovala, ale nebylo to nic nepřekonatelného. Sapkowski dokázal vystavět neuvěřitelný svět plný příšer, lidí, hrdinů, antihrdinů a všeho, co máme na fantasy tak rádi. Jsem ráda, že jsem si nechala takovou čtenářskou podívanou na teď. Protože na dobrou fantasy ságu není nikdy pozdě. A přiznám se, že už jsem použila frázi: "To už bych raději strávila noc s wyzimskou strigou v kryptě."... celý text

Náhodná setkání 1996, William Saroyan

Říkala jsem si, že dám Saroyanovi druhou šanci. No a upřímně? Úplně mu to nevyšlo. Tohohle 154 stránkového drobka jsem zdolávala téměř měsíc. Byl to malý souboj titanu. Autorovy vzpomínky v podobě knihy Náhodná setkání čtenáře lákají k neskutečné jízdě. Jenže skutek utek a vy se jen převalujete v mdlých vzpomínkách na hordu nevýrazných lidi, kteří v určitý moment poznamenali autorův život tak nevýznamně, že je prostě musel zahrnout do svého vzpomínání.... celý text

Počátek 2018, Dan Brown

Počátek má velmi pomalé tempo vyprávění. V určitý moment jste plní očekávání a chvíli na to už tušíme, co se vlastně stane. Dá se říct, že Dan Brown používá podobný, ne-li stejný modus operandi. Přestože je řada zvratů předvídatelná najde se pár překvapení a řada zajímavých informací. Přesto se mi zdá, že je kniha svým způsobem docela dost přeplácaná. O tom, že mi při poslechu audioknihy rval uši doslovný překlad International Klein Blue ani nemluvím. Ale zase musím připsat k dobru, že se Dan rozhodl nastínit širší světové veřejnosti jedno z nejtemnějších období španělské historie hned po inkvizici. Toto národní trauma totiž přetrvává dodnes. A co dál musím vyzdvihnout je Winston. Ten mě hodně bavil. A je velká škoda, že autor přepálil konec. Mohl nás nechat tápat, hádat, bloudit v nevědomosti. Některé věci mají zůstat nevyřčené a nevysvětlené. Teď mám na mysli Winstona. Pozor! Spoiler! Ne tu krásnou teorii, že život na zemi je vlastně důsledkem fyzikálních zákonů. To se mi taky moc líbilo. A je to navíc něco, s čím se velmi dobře dokážu ztotožnit.... celý text

Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka 2018, Evžen Boček

Tahle aristokratka byla hodně velkým zklamáním. Druhou hvězdu získala za dokonalý ruský přízvuk Veroniky Khek Kubařové. Udržet pozornost u poslechu tohohle dílu mi dělalo hodně velký problém. Celá zápletka se zdála, jako by do celé série vůbec nezapadala. Vtipné už to skoro ani nebylo a závěr s otevřeným koncem na další díl také moc neláká. Škoda, nájezd měla aristokratka velkolepý, ale ten dojezd byl hodně velký přešlap. Nové postavy děj nikam neposunuly, pokud tedy nešlo o soutěž o největšího hlupáka na Kostce. O jejich uvěřitelnosti už ani nemluvím. Bohatě stačí Deniska.... celý text

Aristokratka na koni 2016, Evžen Boček

Úspěšně pokračuji v sérii Aristokratka a zatím mi přijde, že nejlepší byl první díl. Mám takový neblahý pocit, že s každým dílem jde kvalita příběhu o trochu níž. A prosím vás, můžete mi říct co udělal panu Bočkovi kníže Schwarzenberg? Ale jedno se tomu musí nechat, Veronika Khek Kubařová byla skvělá volba. A teta Nora? Bože, tak tu miluju. Díky ní přibyla třetí *. Už se těším na krutovládu Marie III.... celý text

Aristokratka ve varu 2013, Evžen Boček

Druhý díl je o dost slabší než ten první a také dost a zbytečně vulgární. Opět jsem si Aristokratku dala jako víkendovou audioknihu a byla jsem docela zklamaná. Odpočinkové, krátké a občas vtipné.... celý text

Poslední aristokratka 2012, Evžen Boček

Poslední aristokratka je velmi příjemná záležitost. Dala jsem si ji jako audioknihu a několikrát jsem doslova vybuchla smíchy až mě bolelo břicho. Inteligentní, odpočinková, vtipná víkendová záležitost, která člověku prodlouží život.... celý text

Záhady staré Prahy 2009, Aleš Česal

Praha je vskutku záhadná. Tahle knížka vám aspoň na chvíli změní pohled na město, jehož sláva se hvězd bude dotýkat. Moment, už se dotýká. Tento počin si určitě zaslouží naši pozornost, i když se přiznám, že neskutečně zajímavá místa střídala ta méně záživná. Ale co, záleží na vkusu čtenáře. Byly chvíle, kdy mě doslova vtáhla do doby, o které jsem zrovna četla. Je pravda, že jsem spoustu věcí znala, ale spousta pro mě byla úplnou novinkou. Třeba zmínka o kamenické Bratrstvu obruče a kladiva si mě získala. Za mě tedy spokojenost. Jediné, co bych knize vytkla byl nekonečný doslov Vladimíra Novotného, kterému by neuškodily razantní škrty.... celý text

Volání netvora 2012, Patrick Ness

Volání netvora, který vlastně není netvor. Velmi smutný a upřímný příběh chlapce, který ztrácí matku. První věc, která se mi od Patrika Nesse dostala do rukou. Nejsem si jistá, jestli jsem už z takového příběhu nevyrostla, protože jsem skutečně čekala něco víc. Volání netvora mělo vyvolat u čtenáře (v mém případě posluchače) jisté emoce a ono nic. Teda krom nelibosti nad otcem, který si přiletí z Ameriky a je tak domestikovaný až zapomene mluvit jako slušný Angličan a v nejhorší chvíli kluka opustí s tím, že zase přijede. A že on může na oplátku přijet na návštěvu za vlastním otcem a macechou. Jo, tak to mi zvedlo mandle. Ale jinak jsem byla dost apatická a nezúčastněná. Což mě mrzí, protože postava Netvora se mi vážně zamlouvala a jeho tři příběhy byly skvostné. Přesto mi to k naprosté spokojenosti nestačilo.... celý text

Slabin snář 2020, Eva Pelikánová

Slabin snář je žalozpěv o zrodu a zániku jedné lásky. O nevěře a o tom, že ta druhá nakonec stejně zůstala sama. Příjemné čajové čtení. Krásná slovní spojení a nádherné ilustrace. Za to jsou tři hvězdy a čtvrtá je za Pointu a za to, že si tahle sbírka vydobyla právo na vytištění.... celý text

Tracyho tygr 2005, William Saroyan

Kultovní americká novela, která ve mně budí rozporuplné pocity. Tygr, který je ve skutečnosti černý panter podle Saroyana představuje metaforu lásky. Osobně si myslím, že dokud se nedostanete na konec příběhu, tak se tato metafora může transformovat podle čtenáře. Pro mě byl Tygr celou dobu spřízněná duše, společník a přítel. A to i přesto, že se tady stírají hranice mezi snem a realitou. I když se musím přiznat, že v určitý moment jsem si vážně myslela, že Tygra vidí všichni a nejen Tracy. Během krátkého čtení, kniha není příliš obsáhlá, jsem se u dvou míst hlasitě rozesmála. Což jí musím přičíst jako emotivní čtenář k dobru, ale stále hledám onu oslavovanou novelu, kterou tolik lidi blahořečí, protože má zvědavost rozhodně ukojena nebyla.... celý text

Jak se dělá kancionál 2018, Dalibor Nesnídal

Krásné, výtvarně vymazlené potěšení na jeden čtenářský nádech. Dokonale zpracovaná výroba Žlutického kancionálu.

Melmoth 2019, Sarah Perry

Právě jsem dočetla Melmoth a jsem z ní rozčarovaná. Nerozhodná, a tak nějak stále na vážkách, co si o ní vlastně myslet. Byla skvělá, a zároveň tak skvělá nebyla. Nějak jsem od ní čekala něco víc. Melmoth je temná, plná bolesti, strachu a také všudypřítomné Svědkyně. Legenda o samotné Melmoth je naprosto dokonalá. Osobně jsem byla nadšená ze začátku, kdy nás příběh Josefa Hoffmana zavedl až ke Karlovým Varům a připomněl slavnou sklárnu Moser. Autorka tak nastínila osudy Čechů i Němců před a za druhé světové války. To mě bralo hodně. A co víc, když jsem si k Melmoth sedla před spaním, tak jsme měla takové zvláštní „iracionální“ šimrání na krku, jako když jsem četla Draculu. A v hlavě mi hlodala myšlenka „Co kdyby!“. Kniha se mi díky tomu velmi dobře četla. Chvílemi byla klidná a uvolněná, a pak zase napínavá a dramatická. Až na zamrzlou Vltavu a některé situace, které byly přitažené za rozevláté černé vlasy se autorce dá vytknout jen velmi málo. Přesto se nějak nemohu dostat přes tři hvězdy. Možná až se mi kniha rozleží, tak změním názor.... celý text

Ztracený deník profesora z Essexu aneb podivuhodná zvířena 2017, Olga Černá

Milá literární jednohubka plná zajímavých tvorů. Jednoho Citroňáka cukrodárného bych klidně brala domů a možná i jednoho mazlivého a lehce vlezlého jebemeze.

Černobílý svět 2011, Kathryn Stockett

„Jaké to je být černá v Mississippi a pracovat pro bílou rodinu?“ Jako první jsem viděla film a až pak jsem zjistila, že je natočený podle knihy. A protože jsem z něho byla nadšená bylo jen logické, že si musím pořídit i jeho předlohu. V první polovině jsem měla problém s chronologií, ve filmu je trochu jiná, což se dalo čekat. Já vím. Ale pak se něco zlomilo a já hltala každé slovo. Výrazné ženské postavy nás provázejí celým příběhem, který rozhodně není jen černobílý, jak se může zdát. Pozorujeme jejich osudy, radosti, trable i osobní tragédie. Barvitě sepsané. Kruté i plné lásky zároveň. Lidské, krásné, veselé a smutné. Příběh plný žen nejen pro něžné polovičky. Byla jsem uchvácena. Kniha zachycuje to dobré i to špatné. Černobílý svět je skvělá kniha, která ve mně pořád doznívá. Člověka chvílemi až mrazí z některých událostí. Z toho jak běžné a naprosto normální bylo ponižovat druhého, a to jen proto, že má jinou barvu kůže. Jak snadné bylo někomu ubližovat, ničit mu už tak mizerný život, a přitom se nedočkat spravedlnosti. Ta v Mississippi rozhodně oslepla podruhé. A co hůř, není to až tak dávná minulost. 60. léta minulého století, doba narození mých rodičů.... celý text

Vincent 2015, Barbara Stok

Příjemné čajové čtení, které zvládnete jedním dechem. Není to nic, co bych potřebovala mít v knihovně. Přesto to stálo za ten krátký čas, kdy jsem se opět mohla s Vincentem vydat na jih Francie.... celý text

Miloval jsem Ingrid Bergmanovou 2020, Chris Greenhalgh

Klidně by se to mohlo jmenovat Milovala jsem Roberta Capu. Milostný příběh dvou výrazných osobností 20. století. Na první pohled béčková romance, která má jednu velkou výhodu. Skutečně se stala. Z pařížského flirtu se zrodila velká láska. Autor čerpal z memoárů obou hlavních hrdinů, což příběhu dodalo na autentičnosti. (Vzkaz pod dveřmi je fakt ne autorská fikce.) Silný příběh vtáhne čtenáře a na malý okamžik prožíváme lásku, vášeň i vnitřní konflikty a rozervanost s Ingrid a Capou. Autor navíc dokonale zachytil atmosféru poválečné Paříže. Greenhalghovo vyprávění nám umožňuje nahlédnout do nitra velmi komplikovaných osobností, které jsou zamilované, vášnivé a ztracené. Relativně klidný děj bez výrazných zvratů vás vtáhne do sebe a vy najednou cítíte na tváři horké kalifornské slunce. A jako bonus? Neskutečně silný závěr. Protože i když víte, jak to celé skončí, tak vás to stejně dostane. Miloval jsem Ingrid Bergmanovou je velmi povedená knížka, která svého čtenáře nezklame. Už teď jsem zvědavá, jaký bude film.... celý text

Barvy slečny Toyen 2007, Vladislav Kučík

Barvy slečny Toyen jsou skutečně jen fiktivním příběhem. Komerční beletrií, která je sice čtivá, ale pro toho, kdo zná skutečný příběh života malířky Toyen je to jen jedno velké utrpení. Stále se musím ptát, proč došlo k tomuto literárnímu znásilnění jedné z největších umělkyň všech dob? Velká melancholie a žádná hloubka. Vzhledem k tomu, že autor všechno zajímavé, podnětné a skutečné zmuchlal a zahodil, tak nechápu, co mu trvalo deset let. Proč je Štyrský (dle jediné jasné zmínky ke konci knihy Štýrský) mladík, který pije jako duha, a nakonec umře na popáleniny. Vždyť nebyli ani spolužáci. Potkali se roku 1922 na Korčule a stali se z nich přátelé a umělečtí partneři na celý Štyrského život. Takhle bych mohla pokračovat do nekonečna, takže k jádru pudla. Kniha byla zklamáním, to ano. Pokud znáte skutečnou Toyen, tak není vyhnutí a jste více než rozezlení. Kniha nenaplnila to, co květnatě napsaná anotace nabízela. Nenechte se nachytat, tak jako já. Avšak, když ke knize přistoupíme jako k fiktivnímu příběhu o osudech malířky (která je náhodou označovaná jako slečna Toyen), která přežila vzestup surrealismu, útrapy Evropy a své ztracené lásky, tak je to obstojné čtení, které neurazí, ale také nenadchne. Literární fikce je zde maximální a ač nerada, tak musím přiznat, že mi tam vadily gramatické, typografické a místy i faktografické chyby. To však nepadá na hrb autora, ale odpovědného redaktora, který připravoval knihu k tisku.... celý text

Labyrint duchů 2019, Carlos Ruiz Zafón

Labyrint duchů. Kniha, na kterou jsem hodně dlouho čekala. A po zdlouhavém čtení mě docela uspokojila. Spojila v sobě všechny předchozí díly a dovršila slavnou ságu z Barcelony. Přesto by jí neuškodilo razantní zkrácení. Tři sta stran pryč a hned by to mělo jiný švih. Jak říká sám Carax: "Kniha není nikdy hotová, takže při troše štěstí nás opouští, abychom netrávili věčnost přepisováním." Ano, je to klasický Zafón, ale tentokrát s hromadou pentliček, které smáčí v hektolitrech krve napříč novodobými španělskými dějinami. Přesto jsou momenty, kde vás strhne a vy zatajíte dech. Umožní nám uzavřít příběh o Isabelle Sempere a potvrdí to, co jsem už dávno věděli. A jako třešničku na dortu si můžeme užít něžný návrat našeho milovaného Juliána Caraxe. Nesmím zapomenout na démonickou a úchvatnou Aliciu Gris, postavu jako vystřiženou z Caraxova románu. A právě proto budiž odpuštěny všechny fantasmagorické přehmaty a přešlapy. Za mě povedené zakončení, i když jsem s ním místy bojovala.... celý text

Sen o mém otci / Sen o mně 1992, Karol Sidon

Kniha je velmi dobře napsaná, slohově příjemná a čtenářsky přívětivá, ale obsahově jsme spolu trochu a ke konci hodně bojovaly. Je zvláštní, že něco, co je tak krásně napsané se tak špatně čte. Zbožňuju Karola Sidona, ale tohle mi prostě nesedlo. Sen o mém otci ještě ušel, i když jsem malého Karolka dost litovala, protože jeho dětství bylo jen křik, slzy, scény a obavy. Takový malý uzlíček nervů. Přesto to ještě šlo. Ale pak přišel na řadu Sen o mně. No a tady už to byl boj. Často jsem se zarazila a říkala si, jak moc je kniha autobiografická a jak moc se tam projevuje jakási autorská licence. Takhle je Karol velmi rozporuplná a rozháraná osobnost, čemuž se nemůžeme divit, pokud měl takové dětství. Možná, že za pár let mi kniha sedne víc. Teď ji jen založím do knihovny. Asi jsem byla příliš natěšená.... celý text