Balrog
přečtené 321
Pohřbený obr
2017,
Kazuo Ishiguro
Krásně zasněná melancholická knížka. Myslím, že tady při čtení hraje velkou roli, jestli je čtenář ve stejné náladě jako knížka. A když je, tak ho čeká moc příjemný zážitek a spousta přemýšlení nakonec.... celý text
Svět bez Boha
2017,
Anselm Grün
Ta knížka se dá číst asi různými způsoby, přičemž já v ní vidím hlavně asi ódu na kritické myšlení. S mnoha věcma víry, tak jak ji vnímá Halík a Grün, se dá určitě souhlasit, nicméně mi furt uniká, jak v tom celém systému funguje Bůh nebo co má zajišťovat a co má v dnešní době zajišťovat církev. Samozřejmě musím uznat historický význam církve při utváření morálky a společenských norem, ale ty už se staly naší součástí. I v ČR, kde žije naprostá většina nevěřících lidí, se prakticky všichni chováme slušně - není tady nesnesitelná kriminalita, krást, loupit a znásilňovat je považováno na zločin. Čili se možná už význam církve a Boha vyčerpal - už možná došlo ke sledovanému účelu přivést lidi k morálce. A co se týče duchovního života - každý člověk, kterému na sobě aspoň trochu záleží, pečuje o svou emoční stránku, pečuje o vztahy, pečuje o svůj intelekt. Znám spoustu lidí, kteří tak žijí a kteří tyhle úkony zvládají i bez Boha. Nějak se nemůžu ztotožnit s tou koncepcí v Boha "prostě" věřit, věřit pro víru samotnou, nebo pro naději... Tohle myšlení je mi úplně cizí.... celý text
Den, kdy jsem se naučil žít
2015,
Laurent Gounelle
Tohle bude dlouhé, protože je to kniha, kterou publikum považuje za pozitivní, otevírající oči a inspirativní, a nechci vypadat jako negativní nepřemýšlející hater, ale půjdu na to analytickou metodou. OBSAHUJE SPOILERY! Jestliže to měla být kniha o osobním rozvoji, pak neměla popisovat osoby, situace a jejich řešení jako černé a bílé. Kniha měla ambici popsat komplexní prvky, jenomže tak činila neskutečně naivním způsobem. Celá kniha působila velmi prostince jako kompilát projevů různých lidových kazatelů a cool psychologických pokusů. „Vědecká fakta“ popisovaná v knize jsem neměla prostor ověřovat, proto je v tomto komentáři vynechám. Navíc mi vadí, že transformace postav je popisována extrémně explicitně a ne implicitně tak, aby to čtenář sám vycítil (prostě je slovy napsáno, že je někdo dobrý člověk a je to). To bylo ke knize jako takové, teď jednotlivě k prezentovaným návodům na život. Ano, denodenní sledování zpráv dokáže člověka po psychické stránce rozhodit, zvlášť, má-li sklony k úzkosti. Dobrá rada tetky „boj je marný“ je však prostě směšná. Všechen pokrok v dějinách lidstva byl výsledkem boje. Kdyby si tuhle krásnou poučku pro spokojený život přeříkávali otroci ve starověkém Římě, nikdy by se neosvobodili. Situace, kdy Jonathan vrátí Garymu výdavek, který mu dal nedopatřením navíc, nesvědčí o tom, že se Jonathan jako mávnutím kouzelného proutku stal dobrým člověkem, jak je v knize prezentováno. Jde totiž pouze o nápravu nedostatků ve výchově z období předškolního věku. Jestliže se Jonathan rozhodl stát poctivým pojišťovákem, znakem dobrého a férového člověka by bylo sdělit svou novou obchodní strategii, o které je mu jasné, že firmu bude stát peníze, svým společníkům. Znakem férového člověka není tajně jednat v souladu se svým novým hodnotovým systémem a nechat společníky, ať na to přijdou sami až z účetních výkazů. Jonathan také trpí utkvělou představou, že jestliže se on ze svého neutěšeného života dostal na vrchol extáze během dvou týdnů, musí toto absolvovat i ostatní, a to v podstatně kratší době a pouze za přispění Jonathanovy inspirativní přítomnosti (viz dvakrát se náhodou chová slušně v Garyho obchodě a posteskne si, že kolik dobra se Garymu musí stát, aby se díval na svět pozitivně – no chlapče, takto svět opravdu nefunguje). Jonathan se rozhodne projevovat svou optimistickou, humánní a altruistickou osobnost tím, že obdarovává lidi na chodníku/říká jim komplimenty a má z toho nezřízenou radost. Jestliže žil Jonathan do své transformace v nějaké bublině ze svých představ, tak po transformaci se to vůbec nezměnilo. Jak si může být jistý, že žena, které dal květiny, nemá žárlivého manžela, který ji za to nezmlátí? Jak může dávat komplimenty vytržené z kontextu staré paní, když ani neví, jestli to není semetrika, která sekýruje celou rodinu? Dary lidem totiž nelze házet do ksichtu bez jejich vědomí, oni je musí přijmout, a to svobodnou a vědomou volbou. Vloupání na zahradu souseda a posekání jeho trávníku není projeven Jonathanovy dobré duše, ale neschopnosti přijít za sousedem a nabídnout mu pomoc („Hele sousede, asi máš toho hodně – nechceš pomoct? Můžu ti třeba posekat zahradu.“). Pomoc se nabízí, ne vnucuje. Domnívám se, že v reálu by člověk Garyho stylu mohl cítit i úzkost z toho, že se mu někdo vloupal na pozemek a proměnil ho k obrazu svému. Zjistil si vůbec Jonathan, jestli chce mít Gary tu trávu krátkou? V knize se emoční výlevy nad chutí muffinů prezentují jako pozitivní vidění světa. Nicméně já se teda ani nedivím Garymu, že začal mít strach, co mu chodí do krámu za lidi. Jestliže někdo složí procítěný epos na téma muffin, tak s ním opravdu není něco v pořádku. Co tedy považuju za naprostou nehoráznost, jsou dopisy, které posílal Jonathan Garymu popisující Garyho rodinnou minulost, o které neměl pisatel ani páru. Psychické nastavení člověka opravdu nelze změnit větou, že jedni měli rádi druhé, jen to neuměli dát najevo. Jak tohle prostě může Jonathan říct – co když jeho prarodiče jeho rodiče prostě neměli rádi? Co když byl Gary svědkem toho, jak jeho otec mlátil matku? Nechápu, jak se autor opovažuje předkládat tohle publiku jako inspiraci pro životní cestu. Pokud má někdo psychické problémy související s rodinou, je třeba je řešit komplexně a konkrétně. Poučka, že rodiče vás měli rádi, ale neuměli to dát najevo, je prostě do nebe volající drzost nemající jakoukoli oporu v reálném světě (možná v nějaké bublině žije i autor, pokud si myslí, že všichni rodiče na světě mají rádi své děti a skrze to týrání to akorát holt neumí dát najevo). Zjištění, že hlavní postava byla celou dobu pouze součástí manipulace přemoudřelé tetičky, je pak už jen špička ledovce, která ovšem dává nahlédnout na morální a hodnotový systém autora.... celý text
Právo a společnost
2008,
Pavel Maršálek
Úplně mi není jasný význam této monografie. Jedná se o kompilát myšlenek zastávaných různými právními školami v průběhu času a výklad vývoje práva. Odkazuje se na běžné právnické učebnice, takže se akorát zhuštěně vyloží to, co lze načerpat (nebo co student práva nutně načerpat musí) z jiné již existující literatury. Problém je podle mě hlavně v tom, že ono samotné téma "Právo a společnost" je vlastně bezbřehé a ničím neohraničené. Poněkud problematicky pak v tomto kontextu působí apel autora na to, aby se ve společnosti prováděl reálný výzkum o tom, jak v ní právo působí. Autor v knize prezentuje asi tak 4 vlastní myšlenky, které mohly být podkladem pro 4 kvalitní odborné články. S ohledem na výše uvedené doporučuji z knihy přečíst pouze závěr.... celý text
Pád Cařihradu
2005,
Mika Waltari
Obdivuju Waltariho za tuto knihu! Je to neskutečně komplexní dílo - pokud jde o děj, je tu milostná i akční linka. Co mi ale přišlo nejvíc hodnotné, byly postavy, které každá viděla věci ze svého úhlu pohledu a každý ten úhel pohledu je ospravedlnitelný. Waltari si dal obrovskou práci s dialogy postav, které probíraly náboženské, historické i filozofické témata. Každý měl vlastní motivace a vlastní touhy a kniha vykresluje to, jak rozmanité jsou lidské povahy a osudy. Podle mě je právě toto největším poselstvím do budoucna. Podle mě je nerozhodné, že je to zasazeno do období pádu Cařihradu, myšlenky v knize by se daly aplikovat na jakýkoli konflikt snad kdekoli na světě.... celý text
Tak nějak nevím. Ano, je tam krimi zápletka, ale nějak už začínám mít dost toho okolo: Harry jako ikona norské kriminalistiky (jakoby neměl na hlavě i pořádný kopec másla), padesátiletý vrásčitý Harry s jizvou přes polovinu obličeje, s chybějícím prstem, s alkoholickýma očima jako sen každé ženy která se s ním setká. Už toho bylo moc a už se tomu ani nedá věřit. Myslím, že Nesbo by se mohl se svým analytickým a pozorovacím talentem odvážit vkročit do světa normálního románu.... celý text
Umlčené tělo
2001,
Robert F. Murphy
Knihu jsem tedy nečetla jedním dechem, protože na mě silně zapůsobila a každou kapitolu jsem musela nechat v sobě uzrát. Souhlasím se vším níže napsaným a ještě musím ocenit autorovu otevřenost a upřímnost; je to brilantní analýza společnosti, ale i jeho samého - jeho duše i těla - a on je k sobě kritický a nedělá se lepším, než je. Bez obalu probírá i problematické aspekty své povahy.... celý text
