Belatris
přečtené 471
Ostře sledované vlaky
1970,
Bohumil Hrabal
Hodně zvláštní způsob vyprávění... Hodně jsem si užila Příliš hlučnou samotu (moje nejoblíbenější hrabalovka), ovšem tohle je něco docela jiného. Někteří čtenáři Vlaky doporučují těm, kteří mají radši jednodušší styl, než jakým oplývají pozdější Hrabalovy věci, ale u mě je to tedy naopak. Mnohem více mi chutná ten pozdější. Milošův pohled na kolegy od dráhy nebo na vlastní mladické životní eskapády byl příjemně svěží, celkově se mi ale kniha četla ztuha. Vracím se k Samotě a Vlaky si dám zase za nějaký čas. Třeba se to otočí.... celý text
Slovník světového divadla 1945-1990
1998,
Malgorzata Semil
Vhodná pomůcka pro ty, kteří se chtějí zorientovat mezi různými divadelními soubory ve světě, dále také k přijímacím zkouškám na obory teorie divadla a podobných.... celý text
Zničí nás klima nebo boj s klimatem?
2017,
Václav Klaus
Slovosled v dlouhých souvětích je nemožný, takřka nečitelný. Přehledné sdělování myšlenek je základem každého autora, což pan Klaus v této knize nesplnil. Navíc jeho antropocentrický postoj je dost zarážející. Cokoliv omezuje člověka v tom, aby dělal, co se mu zlíbí, je nepřijatelné omezování jeho svobody? Poptávka má určovat to, co se vyrábí, bez ohledu na jakékoliv následky? Peníze se nedají jíst a jinou planetu k osídlení nemáme, takže následky našeho chování JSOU důležité.... celý text
Jak přežít nejen teroristický útok
2017,
Andor Šándor
V brožurce je řada užitečných rad a tipů, ale rozhodně jich není tolik, aby se to nutně muselo vydávat. Na každé straně je vidět snaha roztáhnout text co nejvíce, jen aby se potiskly všechny předem určené stránky a nakladatel něco utržil. Podle mého by to chtělo strávit nad konceptem knihy více času, propracovat ho a pak každou kapitolu pojednat co nejkomplexněji. V té už tak hodně tenké brožuře se totiž řada věcí opakuje (slovo od slova), což na tak malém prostoru působí hodně diletantsky. Tato kritika se vztahuje výhradně k formě a konceptu, nikoliv k odbornosti autora samotného. Jen mi přijde, že nakladatel vůbec nevyužil nabízený potenciál a místo skvělé knihy s návody, radami a užitečnými informacemi či statistikami vznikla brožurka, která klidně mohla mít deset stran.... celý text
Něco si vymysli
2017,
Chuck Palahniuk
Tahle sbírka je skvostná přehlídka všeho, v čem Chuck Palahniuk vyniká. Je strhující, nechutná, zesměšňující, vtipná, potrhlá, ujetá, cynická, úchylná, ale i dojemná, silná a poučná. Snad až na jednu povídku mě všechny bavily číst, ačkoliv u jedné jsem se nesmírně nadřela (je psaná tak prasáckým jazykem plným přebreptů a zkomolenin, že se to dá číst jen rychlostí těžkého dyslektika). Celkově mě kniha bavila mnohem víc než třeba Strašidla (povídky s rámcovým příběhem), kde mě právě ten přidaný rámec začal neskutečně iritovat. Něco si vymysli se zařadila do mé Chuck Palahniuk top 3 spolu s Klubem rváčů a Deníkem.... celý text
Obraz Doriana Graye
2005,
Oscar Wilde
Miluji bezpočet bonmotů, které jsou roztroušeny v dialozích, to je pro mě hlavní deviza románu. Morální poučení a kritika společnosti jsou pěkně zakomponovány do příběhu. Při každé četbě se nesmírně bavím, už teď se těším na další přečtení.... celý text
Život Renoirův
1976,
Henri Perruchot
Poměrně přehledné nahlédnutí do velmi zajímavé doby (nejen pro umění). Chronologicky vrstvené kroky, zážitky a rozhodnutí, které postupně daly dohromady Renoira jako velikána světa umění. Neslavné a těžké začátky impresionistů jsou dobře známé, ale málokdo si to představí do nejmenších detailů - neschopnost nakrmit děti, zaplatit nájem za většinou nepříliš dobré bydlení, nedostatek financí na malířské potřeby... Na pozadí Renoira se čtenář dozví hodně o pozadí doby a všedních starostech malířů jeho generace.... celý text
Akční ženy
2017,
Lennie Maxx
Mnohé z textů bych ani nenazvala povídkami, spíš velmi letmými náčrty bez pořádného obsahu, myšlenky. Dva texty se mi líbily, ale bohužel to byly jen výjimky, a ani ty nebyly vystavěny na bytelném základě. Podle mého to chtělo nechat materiál odležet a mnohem více ho propracovat. Takto pro mě texty ani vzdáleně nepřipomínají literaturu, spíše jen poznámky do hodin slohu, které je ještě třeba pořádně rozpracovat, aby vás učitel nevyrazil s pětkou. Psychologie postav, která se v případě ženského tématu vyloženě nabízí, většinou zcela chybí. Jediné, co by se snad dalo pochválit, je vizuál, který je výrazný a dobře napojený na téma.... celý text
Čtvrtý králův pes
2006,
František Niedl
Poslouchala jsem ji jako audioknihu a byl to velmi příjemný audiočtenářský zážitek. Postava Hynka Tase z Boru je úžasná, atmosféra doby a dialogy jsou velmi dobře napsané. Nesrovnávala bych Niedlův přístup např. s Vondruškou - oba mám ráda a podle nálady a chuti sahám po jednom, či po druhém. Rozhodně doufám, že budou namluveny i další díly, ale do té doby asi sáhnu po papírové podobě.... celý text
Vlastimil Petržela: Vzlety a pády
2017,
Roman Smutný
Otevřený rozhovor postihující všechny kluby, v nichž trenér působil. Také se fotbaloví fanoušci dozvědí dost zákulisních detailů - vztahy mezi trenéry, politika nasazování určitých "prominentních" hráčů, způsoby jednání ve fotbalovém zákulisí a samozřejmě také čtenář nahlédne do vzniku závislosti na lécích na spaní a antidepresivech. V knize zůstalo pár překlepů a chybek, ale v nijak velké míře. Forma rozhovoru se četla snadno a pro fotbalové fandy to jistě bude příjemně strávený čas. Já se aspoň vrátila do dětství, kdy jsme fotbalem žili.... celý text
Pět amerických prezidentů, česká babička a já
2016,
Eliška Hašková-Coolidge
Příjemný exkurz do jedné kanceláře Bílého domu (a později Ministerstva zahraničí) v době, kdy mu vládli různí prezidenti od Kennedyho až po George Bushe. Přestože s autorkou nesouhlasím v mnoha dílčích věcech, nelze jí upřít schopnost podávat své názory a postoje slušně a niterně - byla jsem tím skoro ohromena, protože v dnešní době se slušnost zaměňuje s politickou korektností a upřímnost s hrubostí, nevychovaností a buranstvím. Velmi se mi líbily pasáže, v nichž poukazuje na přístup skutečných osobností (vůdců) k lidem okolo: prezidenti jako Lyndon Johnson nebo i Nixon dovedli ocenit práci lidí kolem sebe, dávat jim najevo, že si toho váží. Právě takový přístup dělá ze zaměstnanců loajální a oddané pracovníky na společné věci. Podobně jako autorka věřím, že kdyby více nadřízených/politických vůdců atd. dbalo na tento respekt vůči zaměstnancům, fungovalo by vše mnohem lépe, všichni by tím jen získali. Sama vnímám republikány jako bytostně nesympatické - konzervatismus, přepjatá víra v Boha a netolerance vůči druhým (to je alespoň můj dojem, který se tímto čtenářským zážitkem otupil a zřejmě přiblížil realitě). Přesto mnohé hodnoty, které autorka zmiňuje, beru také za velmi důležité a v tom je kniha inspirativní. Zodpovědnost sám za sebe a za společenství, v němž existuji. Nevyžadovat podporu a sedět se založenýma rukama, ale vždy sám něco tvořit, pracovat, a když něčeho dosáhnu, vracet svůj blahobyt tomu společenství - přispívat, vytvářet pracovní místa, podporovat školy atd., atd. Stejně tak autorčina obhajoba etikety ve mně hodně rezonovala. Etiketa není zkostnatělá snůška pravidel pro snoby, aby si dovedli efektivněji dokazovat svou nadřazenost. Naopak, vše je o empatii, hladkém a pohodlném průběhu společenských styků, pohodlí a bezpečí. Kéž by byla etiketa začleněna do výuky základních škol, tak jak autorka v jedné části popisuje. Samozřejmě také více praktikována v rodinách a tím pádem i ve společnosti. Jedinou výtku mám k opakování mnoha věcí v průběhu knihy. Je to pochopitelné, člověk se k tématům dostává z různých stran, je to jen drobnůstka. Celkově velmi příjemný zážitek, na čtení každé kapitoly jsem se těšila.... celý text
Vraždy ve znamení hvězdy
2016,
František Kalenda
Jako oddechová četba vhodný titul - text je velmi čtivý, čtenář nasákne atmosféru... Čtenáři mého typu ale vadilo, že při četbě není nijak zatížen intelekt - zapojení úvahových částí nebo zamyšlení mám v knihách velmi ráda (když to autor umí skloubit s dějem). Snaha prokreslit do hloubky alespoň postavy by tu byla, alespoň u Siegfrieda a Rivky/Kláry, ovšem navázání na postavu se u mě podařilo jen u Siegfrieda (a pak ještě u žoldáka Gabriela). Nezvedená chráněnka Rivka mi přišla kostrbatě postavená, nevěrohodná. Chemie mezi Gabrielem z Yorku a Siegfriedem funguje naopak výborně. Některá POV postav se mi zdají nadbytečná - pokud se autor inspiroval Georgem R. R. Martinem, pak měl moudřeji volit poměr rozsahu svého románu (relativně malý) k poštu postav s POV (klidně jich mohlo být méně). Stejně tak detektivní pátrání by chtělo sevřenější, pevnější přístup, aby se dalo vybudovat napětí. U mě k žádné zvědavosti nedošlo, dokonce ani v samém závěru. Mám dojem, že detektivní zápletka je zde hodně upozaděná - byla snad do konceptu románu přidána jen do počtu? Zlepšuje to marketing knihy, detektivky táhnou. Samozřejmě jde jen o dojem a ve výsledku by mi to nevadilo, protože nejsem "detektivkový typ". Mám radši výtečně napsané postavy a úvahovější styl. Při čtení této knihy jsem lačnila po hlubším ponoru do mentality doby, více detailů z tehdejšího života a myšlení. Ony se v knize objevují, ale já bych chtěla víc. Je jasné, že kniha míří na jiný typ čtenářů, takže tento komentář ani nepíšu jako záporný nebo zklamaný. Ještě trochu chvály: co naopak oceňuji, je pojetí některých historických vedlejších postav - Karla IV., Anny Falcké a hlavně Arnošta z Pardubic, pražského arcibiskupa. Nejde o ploché postavičky z učebnic, které známe jen hodně zdálky a značně idealizované. Nejde o to, zda takoví byli či ne, v beletrii si autor může dovolit v rámci umělecké invence pohrát s povahami, pokud to vyloženě nejde proti historickým faktům (které jsou mnohdy také zpochybnitelné, když už se v tom chceme rýpat). Ať tak či onak, na další díl si rozhodně počíhám.... celý text
Spisovatel jako povolání
2017,
Haruki Murakami
Zájemci o Murakamiho život a informace ze zákulisí... se moc nedozvědí. Zájemci o spisovatelské řemeslo... se moc nedozvědí. Informacemi Murakami šetří, spíše vykládá a přednáší uvolněným tónem o svých motivacích, o těžkostech v období před celosvětovou slávou, hodně píše o kriticích a zmiňuje i literární ceny, ovšem skoro na každé stránce upozorňuje, že jde čistě o jeho osobní názor/postoj, a co z toho čtenář vyvodí, je čistě na něm. Hodně myšlenek a závěrů se ale opakuje, což je po pár kapitolách otravné. Kniha spontánně psaných esejí se četla příjemně, dokonce občas ponoukla i k činnosti, ale celkově to není nakouknutí za oponu, kterou se Murakami separuje od cirkusu (cirkus = interview, porotcování literárních soutěží, talk show, televizní debaty, večírky a benefice s celebritkami atd.). Z celé knihy sálá touha samotáře nenechat si nikým čmuchat ani ve svém psaní, ani ve svém životě. Což dovedu pochopit, ale v tom případě je zvláštní psát podobně zaměřenou knihu.... celý text
