Boboking
přečtené 797
Kecy mýho fotra
2011,
Justin Halpern
Čekal jsem to horší, ale tak srašné to nebylo. Smíchy jsem sice z postele nespadl, a zasmál jsem se. Ty "kurva" hlášky jsou jen minimum obsahuje knihy. V2tšinou jsou to příběhy z dospívání.... celý text
S jedním uchem naveselo
2011,
Petr Šabach
Šabach nezklamal, je výborný povídkář. S chutí jsem si opět přečetl starší kousky z edice Česká povídka (fantastický projekt!) a i nové, které jsou jedinečné. Skutečně nic než 5* si kniha nezaslouží. Vtip, hovorový jazyk, výborné charakteristika postav....... celý text
Hrad v Pyrenejích
2011,
Jostein Gaarder
Chvíli mi trvalo, než jsem se do příběhu začetl, ale pak už to šlo. Filozofující román o smyslu bytí, vesmíru a nás samotných. To vše v konfrontaci mezi materialistickou a idealistickou filozofií. K tomu je přidán jako dramatický prvek děsivé tajemství hlavní dvojice, které nám autor dávkuje po malých částech. Více mi ale seděla jeho kniha jako Dívka s pomeranči či Principálova dcera.... celý text
Leviatan
2011,
Scott Westerfeld
Skutečně výborný příběh, pro mladé i starší. Báječné nápady a celkově je to skvěle udělaná kniha. Ten Darwin klonovací objevitel , výborný nápad. Těším se na další díly.... celý text
Prokletá setba
2011,
Jaroslav Haidler
Velmi čtivá a nenáročná literatura. Špionážní příběh z období druhé světové, protektorátní kejkle a neobvyklý závěr založený na odpovědi o původu jedné hodně nebezpečné nemoci. V knize je tolik námětů, že by F. Forsythe z toho určitě napsal aspoň tři samostatné příběhy.... celý text
Magie mrtvých
2011,
Ilona Andrews
Dočteno a nelze říci, že by zklamalo, ale přiznávám, že ani nijak nepřekvapilo.
Stín někdejšího času
2011,
Luis Sepúlveda
První knihy od tohoto chilského exilové autora, které mi nesedla. Nějak jsem tomu jeho humoru nerozuměl.
Píseň kostí
2011,
John Meaney
Ostravské nakl. Fantom Print náš knižní trh s fantastikou v posledních letech zásobuje atraktivními titulu z žánru všeobecně nazývaného urban fantasy. Kniha „Píseň kostí“ svým námětem do tohoto edičního spektra náleží, ale je oproti titulům autorů jako např. Thurmanové či Briggsové přece jen jiná. Možná bych řekl, až téměř klasicky nedefinovatelná. Z počátku se příběh může jevit jako z našeho světa, ale pak začnete kapku po kapce tento pohled měnit. Svět megapolisu Tristopole vypadá jako každé jiné velkoměsto, má své policejní jednotky a detektivy, jezdí se v autech, má lepší a horší čtvrtě atd, to vše se jeví normálně. Ale pak najednou zjišťujete, že výtahy obývají přízraky (a ne jen je), že celý energetický systém města zajišťují nekrofluxové generátory poháněné lidskými kostmi, že smrtí vaše role v tomto světě nekončí, že jsou lidé, kteří vraždí umělce, aby z jejich ostatků poslouchali píseň kostí, že speciální vyšetřovací policejní komando vede zombie atd. Jak na přebalu píše nakladatelství, kniha je spojením mysteriózního thrilleru a temného horroru. Já bych šel ještě dál, a řekl bych, že kniha je esencí moderní temné fantasy, dokonce jak někdo na internetu uvádí, přímo gothic fantasy. Hlavním hrdinou je tristopolní policejní poručík Donal Riordan, který dostane z úkol hlídat velkou operní hvězdu. Jsou tu totiž jisté indicie, že blíže nespecifikován skupina zvaná Černý kruh, složená z mocných a bohatých tohoto světa, chce získat její kosti dříve, než je její osud. Proti magické moci Černého kruhu ale má malé šance na úspěch. To snad má možnost dokázat speciální policejní jednotka velitelky Laury Steelové. Jednotky, která se nezastaví před ničím, a nespoléhá se na pouze na schopnosti obyčejných smrtelníků. „Píseň kost“ je skutečně něco jako temný thriller, kde o mrtvoly není nouze („… a sebou mrtvola trhla, otočila se, sedla si a sklouzla z oltáře. Pod bosýma nohama drtila těla mrtvých dětí. Měkké mrtvolky si stěžovat nebudou.“), kde sex může překvapovat („… a na levém ňadru ji visel odchlíplý kus kůže, trojúhelník dokonalé pokožky, kterou líbal a laskal jazykem i prsty, a odhaloval dutinu v hrudi a lesklou, černou, mokrou masu, která pumpovala…“), kde lidé mají jiné choutky (… se bude moci pustit do řezání a čistění, bude moci jednu po druhé vyleštit drahé kosti…“), kde smích nezazní a slunce snad nikdy nesvítí. Příběh je skutečně příkladem moderního pojetí čisté fantasie, kde není důležité vědět, proč a jak Tristopole funguje, kde jen prostě musíte nasávat atmosféru temnoty a nechat se provázet autorovou temnou fikcí jiného světa. Právě ta temná, až hororová atmosféra je tím hlavním prvkem, co odlišuje tuto knihu od jiných. Přitom to je založeno na klasickém detektivním thrilleru, plném vyšetřování, pronásledování, konspirací atd. „Píseň kostí“ (orig. Bone Song, 2006) anglického autora Johny Meaneyho je návštěvou temné strany lidské fantasie.Musíte jen sednou … a pokusit se slyšet zpívat kosti. V překladu Kateřiny Niklové vydalo nakl. Fantom Print 2011.... celý text
Toulky skriptoriem
2010,
Paul Auster
Velmi interesantní kniha i příběh. Spíše mi to připomínalo divadelní jednoaktovku s jedním hercem. Autor se zaměřil především na psychologii hlavního hrdiny pana Blank. Jen ten "překvapivý" závěr ... no nejsem si jistý, zda jsem ho nějak správně pochopil.... celý text
Kruté hvězdy
2011,
Kjell Eriksson
Zahradník není vrahem, zahradníkem je slavný a populární severský autor detektivek Kjell Eriksson (*1953). Aspoň tak ho představuje (poprvé) českému čtenáři na přebalu nakl. Motto. A na tom stejném místě píše slavný Hanning Mankell, že Eriksson patří k těm nejlepším. A proč otálet se závěrečným vyjádřením, musím s ním naprosto souhlasit. Švédská literatura má u nás i v Evropě v posledních letech značně kladné renomé. Sám Mankell se svými příběhy o vyšetřovateli Wallanderovi je považován za současnou špičku v žánru detektivek. Svým pojetím detektivky se mu Eriksson připodobňuje. „Kruté hvězdy“ (orig. Nattens grymma stjärnor, 2004) je vlastně šestou knihou s inspektorkou Ann Lindellovou v hlavní roli. Ta právě s kolegy řeší velmi zapeklitý případ několika vražd, které teoreticky nic nespojuje, a bohužel vyšetřovatelé nemůžou najít ani důvod těchto činů. Mají tu tři mrtvoly tří starých mužů z venkovských usedlostí, mezi nimiž není žádná zjevná spojitost, až na podobný styl zabití. K tomu ještě nějaká slečna Hinderstenová nahlásí, že se ztratil její sedmdesátiletý otec, literární badatel. Co bych na stylu psaní Erikssona asi nejvíce vyzdvihl, je jeho lidský přístup k postavám. Nejsou to jako u moderních CSI vyšetřovatelů postavy bez emocí, někdy snad i bezpohlavní. Ann Lindellová a její kolegové jsou bytosti jako my, žádní superhrdinové, či géniové. Mají své vlastní problémy, a především dělají chyby jako všichni ostatní. Právě tato realističnost pak vytváří ten pocit uvěřitelnosti případu. Na tomto systému pokusů a omylů je vystaven i tento případ, který z kriminalistického hlediska je „nesmyslný“. Ale pak stačí objevit chybu jednoho kolegy a najednou se klubko záhady pomalu začne rozmotávat. Přestože to tak může zní, není tento román poklidnou procházkou světem zločinu. Naopak postava vraha je dalším skvostem tohoto příběhu. Autorovi se podařilo vytvořit zločince, jehož duševní stav, či spíše logika myšlení, je skutečně bizarní. Nakonec tak i kniha končí, ohnivou apokalypsou, která skončí objasněním vraha i jeho „bizarních“ myšlenkových pochodů. Ale on sám … Jakoby konečnou spravedlnost si čtenář mohl nějak domyslet. Nakl. Motto se podařilo vydat skvěle napsaný detektivní román, který má svoji vnitřní logiku i bizarnost nápadu. V překladu Evy Nováčkové vyšlo na počátku roku 2011.... celý text
Černobílý svět
2011,
Kathryn Stockett
Knižní aspirant na bestseller roku 2011 na českém trhu. Jižanská Amerika je známá svojí společenskou „netypickostí“. Je nám předkládána jako země lidí, kteří se nad ničím příliš nerozmýšlejí, kde každý si musí pomoct sám, zbraně se ozývají velmi rychle a v rasových otázkách se nejraději drží po staletí zavedených postojů. Prostě každý by měl vědět, kam má patřit – bílý k bílým, barevný k barevným. Takto nám to předkládají vypravěči amerického jihu jako slavná Flannery O'Connorová, Lewis Nordan aj. V roce 2009 se do řad amerických vypravěčů jihu přidala i Kathryn Stockettová (*1969) se svým bestsellerer „Černobílý svět“ (orig, The Help). Knihu psala pět let, dostala čtyřicet pět odmítnutí od literárních agentů, ale nakonec se jí prodalo přes dva miliony výtisků a v knižní hitparádě The New York Times se udržela více než rok. Autorka nás přenese do 60. let minulého století, do Jackson, hlavního města státu Mississippi, které se stále jako většina míst amerického jihu dělilo demograficky i geograficky na dvě části – na bílé Jackson a černé Jackson. V každé trochu lepší bělošské rodině bylo naprosto běžné, přímo historicky a ekonomicky dané, že v ní pracuje černošská služebná, které se stará o celý chod domácnosti – uklízí, pere, vaří a v neposlední řadě se stará o výchovu dětí svých zaměstnavatelů (pánů). Ale už i v tomto světě, kde každý zná své místo a životní poslání, se začínají objevovat trhliny. Jsou tu první hlasy hlásající stejná lidská práva pro všechny, jsou tu první oběti za tyto „nezdravé“ názory. Příběhy těchto hospodyň je vyprávěn ve třech pohledech. Jeden nám vypráví starší hospodyně Aibileen, svobodná žena, které nedávno zemřelo jediné dítě. Žije jen prací, v klidu bez odmlouvání chápe, co je jím osudem, jak jsou rozdány karty. Druhou je Minny, další černošská hospodyně, která je vyhlášenou místní kuchařkou, matka několika dětí a manželka muže, který rád rodinné problémy řeší alkoholem a ranou pěstí. Minny ale na rozdíl Aibileen si vše nenechá líbit a k hubaté odpovědi nemá daleko. Třetí postavou je slečna Skeeter, dcera zdejšího vlivného farmáře, která má místních poměrů a života už dost, a po studiu na vysoké škole se rozhodne hledat práci literární redaktorky a spisovatelky. Ale dívka bez praktických zkušeností nemá téměř žádné šance získat takový post. Na radu jedné redaktorky má vzít jakoukoliv práci v zdejších novinách a sama se snažit napsat něco zajímavého. A tak se zrodí nápad napsat zpovědi černošských hospodyň o životě a práci v rodinách bílých boháčů. Je to ale záležitost, které hospodyně nemusí stát jen místo, ale s velkou pravděpodobností i život. „Černobílý svět“ je typický jižanský příběh, který sice nedosahuje chladné a šokující brutality jako příběhy Flannery O'Connorová, ale přináší více autentického pohledu na stereotyp této části Ameriky. Autorka se ho snaží předkládat co nejpřístupnějším stylem, bez zbytečných stylistických experimentů. Tím se stává přístupnějším co nejširšímu čtenářstvu, což dokazuje úspěch knihy v USA. Tři různé pohledy nejen nabízejí různorodost pohledů na rasové problémy, ale Stockettová tím dokázala neustále udržovat jistý stupeň napětí, který pak graduje až v tragikomickou závěrečnou pointu, pro některé možná až nechutnou. Určitě pro nás bude ale nejvíce šokující, jaký životní styl se vyznával (a možná na Jihu stále vyznává) v celkem nedávné době, v zemi největší svobody. V překladu Jany Kordíkové vydalo nakladatelství Euromedia – Knižní klub, 2011. BoboKing... celý text
Hledání štěstí
2010,
Jane Austen
Je skutečně pozoruhodné, jak díla autorky jako J. Austenové, dokáží i po dvou stoletích neustále přitahovat čtenářskou pozornost. Možná právě tím naprosto odlišným pohledem na morálku, společenské konvence a s tím spojenými problémy na poli citů, jsou tyto příběhy jistou příjemnou náplastí na duši nám čtenářům, kteří žijí v době až možná přílišné otevřenosti a bezstarostnosti. Díla těchto prvních spisovatelek moderních literárních dějin nejsou příliš rozsáhlá, proto je značně zajímavé, když se na trhu objeví i něco zatím neznámého. A do této kategorie patří i nejnovější přírůstek z nakl. Čas – Hledání štěstí“ – rané a nevydané prózy Jane Austenové a Charlotty Brontëové. Osobně mám rád, když kniha obsahuje doslov či předmluvu. Často než se pustí do čtení samotného příběhu, nejdříve si přečtu doslov, protože kvalita doslovu většinou koresponduje s kvalitou samotné knihy. A v případě tohoto titulu doslov J. Snětivého je napsán brilantně. Co mě na něj nejvíce zaujalo, je věta : „Její (Austenové) juvenilie pak označil znalec jejího díla Richard Jenkyns za „divoké“ a připomínající skeče Monty Pythona.“ Ano, kombinace Austenové a šílenců z montypythonů mi připadala … přinejmenším zvláštní. Ale skutečně po přečtení musím u části příběhů s tímto názorem souhlasit. Už v první povídce J. Austenové „Catharine, aneb, Altánek“ je přes klasický austenovsky stavěný příběh cítit jistou frivolnost. Především postava tetičky Percivalové dokázala vykouzlit na tváři jemný úsměv. Ale za skutečně neuvěřitelně groteskní, až fraškovitý příběh se dá považovat povídka „Vesnička Evelyn“. Příběh pana Gowera a rodiny Webbových je založen na obráceném vnímání hodnot. Přitom značně dobře napsaný příběh není naivní, násilně vtipný. Jednotlivé závěry jsou více než úsměvné. V tomto duchu se nese většina další krátkých příběhů a divadelních skečů. Poslední čtvrtina knihy je věnována juveniliím Charlotty Brontëové. Dominuje jim především povídka „Hledání štěstí“ , pohádkově laděný příběh, který mi svojí myšlenkou tak trochu připomíná styl „Alchymisty“ od P. Coelho. Osobně jsem si více cenil tří textů, které Charlotta věnuje společnému životu a dílu svých dvou sester Emily a Anne. Jak jsem už psal, kniha je příjemnou ukázkou tak trochu jiné tvorby těchto svou velikánek světové literatury. Humornější a fantastičtější. Přesto stále čtivé a pro ně tak typické. Kromě doslovu se Josef „Pepson“ Snětivý postaral o překlad dílka Charlotty Brontëové, příběhy Jane Austenové přeložila Kristýna Julinová.... celý text
Drsný dokument v komiksu o životě v palestinských táborech v pásmu Gazy. Je tedy dosti protiizraelský, vlastně protižidovský. Nevýhodou je jistá monotónost životních osudů, protože v tomto prostředí asi moc různorodosti život nenabízí. Relativní chudoba a častý pobyt v kriminálech. Výsledkem je neřešitelnost problému jak z pohledu palestinců, tak i z mého.... celý text
Pchjongjang: Výlet do Severní Koreje
2009,
Guy Delisle
S vtipným nadhledem skvěle napsaný komiks z několikaměsíčního pobytu v Severní Koreji. Především ty ironické poznámky o oficiální statní propagandě versus realita. Doporučuji.... celý text
Běsnění
2011,
Robyn Thurman
Dočetl jsem třetí knihu z cyklu CAL LEANDROS "Běsnění" a opět to byla super jízda. Akcí nabitá urban fantasy, u které se nedá vůbec říci, že s přibývajícími díly má klesající atraktivnost. Naopak autorka snad ještě "více tlačí na pilu" a děj je agresivnější, a to i v používání skutečně černého, suchého humoru. Stále více si říkám, jak tato pěkná světlovlasá milovnice psů dokáže psát tak chlapsky drsné příběhy? Hlavním záporákem tohoto dílu je Sawney Beane, postavy ze skotských legend z 15-16. století, která měla se svým klanem pobít a snít asi tisícovku lidí (dodnes se handrkuje, jestli skutečně existoval). A jak je patrné, taková postava dokázala v dnešním New Yorku udělat pěknou paseku. Skutečně super oddechovka, které chytí a nepustí.... celý text
Dopisy v nevratných lahvích
2009,
Josef Pepson Snětivý (p)
Když jsem v knihkupectví narazil na tento titul, díky obálce jsem si vzpomněl na román K. Vonneguta „Snídaně šampiónů“, jehož alter ego Kilgore Trout zde své vědeckofantastické romány nacházel v temných zákoutích knihkupectví, kde se slibovaly wide-open beavers inside (přehlídka rozcapených bobrů - uvnitř). Ale u této knihy obal klame, žádné wide-open beavers uvnitř nejsou. Pro některé čtenáře to bude možná zklamáním, ale většina se stejně jako já nad povídkami dobře pobaví. Příběhy o vztazích mezi muži a ženami jsou staré jako písmo samo, a myslím, že se o nich bude psát, dokud bude existovat na světě aspoň jeden muž a žena. Vztahy můžou být různé - milostné, erotické, vášnivé či nenávistné. Jen si vybrat. A o většině z těchto vztahů píše i český autor, muzikant, zpěvák, skladatel a textař Josef „Pepson“ Snětivý (*1973) v své nové sbírce povídek „Dopisy v nevratných lahvích“. Obecně bych o kvartetu povídek mohl říci, že my muži v nich vystupujeme jako trubci, kteří myslí spíše penisem než rozumem. První tři povídky toho jsou ukázkovým důkazem. Když jsem se začetl do prvního příběhu „Odjeďte z tohoto světa“, okamžitě mi v mysli zazněla jedna nemravná říkanka z dob socialistických, kdy si povídaly dvě lehké děvy, jedna z Ostravy a druhá z Prahy. Ostravská si stěžuje, že horník du-- celou noc, zatímco Pražanda s úsměvem kontruje tím, že pražský úředníček má ho jak malíček. Takovým úředníčkem je i hrdina příběhu, který žije pod pantoflem své úžasné, stále žádoucí ženy. Která ale jím pohrdá, jako slabochem a společenskou a sexuální nickou. A co takový zamilovaný ňouma je schopen udělat změnu image? I tu nejstupidnější věc! Povídka „Rožmberské zastavení“ má spíše ženskou hlavní hrdinku, ale jen z jednoho důvodu - ukázat, jak lehké to mají štíhlé, vyvinuté blondýnky v životě. Zvláště když kromě svých vnad používají i mozek. Příběh „Jednadvacet let poté“ otvírá už známý názor (mužů), že sem tam úlet, nebo tvrdohlavější přístup, je u muže akceptovatelný jev, u žen ale nic takového nemůže neexistovat. Ale nakonec povídka překvapila nečekanou závěrečnou pointou. Příběh, který se svojí myšlenkou vymyká předešlé trojici, je poslední povídka „Klub nespokojených“. Už po prvních větách je poznat, že zde se tak trochu zabrouzdá do metafyzických končin. Jsme stále zde na zemi, přímo v Praze, v podivné zkrachovalé hospodě, kde stále vegetuje pár štamgastů. A jednoho dne nečekaně do ní vstoupí Poutník. A vše se najednou začne měnit, není radno před ním vyslovovat banální životní přání. Je to taky jediná povídka, kde snad jsem vycítil, že zde se dává naopak na frak ženám. Hláška Hostinského, že nevěří bytostem (ženám), které čtyři dny krvácí, a stejně nezemřou, byla takovou třešničkou na dortu. Jak je tedy patrné, celá sbírka je laděna v humorné, či ironické atmosféře. Postavy jsou krásně emočně i milostně nevyrovnané, že by člověk nad nimi někdy i zaplakal. Přesto ale autor příliš nezacházel mimo realitu. Krásné na knize je to, že přes všechnu její nadnesenost je přesto ze života (snad kromě té poslední). Moje první setkání s mistrem Snětivým bylo více než příjemné a překvapivé. Kniha by neměla uniknout vaší pozornosti, a tím myslím jak čtenáře, tak i čtenářky. V roce 2009 vydalo nakl. Daranus.... celý text
Carmilla (převyprávění)
2011,
Josef Pepson Snětivý (p)
Pro příznivce klasické hororové literatury není určitě titul „Carmilla“ ničím novým. Vždyť českých vydání tohoto slavného příběhu je už několik. Ať už jako součást antologií, např. slavné klasiky „Rej upírů“ či „Zelený děs“, nebo i samostatně. Ve většině případů se jedná o vydání, která překladatel nejen přeložil do češtiny, ale i upravil či moderněji převyprávěl. Nejnovějším přírůstkem do bibliografie tohoto významného irského autora hororových či strašidelných příběhů Josepha Sheridan Le Fanu (1814-1873) je „Carmilla“ , kterou do češtiny přeložil a převyprávěl Josef “Pepson“ Snětivý (*1973), český spisovatel, hudebník a majitel nakladatelství Čas. Děj příběhu se odehrává ve Štýrsku v první polovině devatenáctého století, na téměř bohem zapomenutém zámku, kde žije hlavní hrdinka Laura se svým otce, Angličanem nízkého šlechtického původu. Jejich život se pomalu a klidně odehrává den po dni, plné jistého uspokojivého stereotypu. Kromě několika sloužících nemá mladá dívka Laura příliš mnoho možností s kým si promluvit, či navázat přátelství. A proto se vždy těší na ty krátké okamžiky, kdy se u nich objeví někdo na návštěvě. Především na schovanku Bertu blízkého generála Spielsdorfa , na chvíle důvěrných setkání a rozhovorů se svým vrstevníkem. Ale letos žádné radostné setkání nebude, protože Berta nečekaně zemřela. Vše to snad osud vynahradil nečekaným příjezdem neznámé a krásné dívky Carmilly, které Lauřin otec nabídl azyl. Od toho okamžiku se ale život Lauře začíná měnit. „Carmilla“ je klasický upíří příběh, který vyšel desítky let dříve než světově proslulý „Dracula“ od Bram Stokera. Svým pojetím má možná blíže ke gotickým románům, než k hororům, a převyprávění Josefem Snětivým tomu ještě trochu pomáhá. Jeho pojetí příběhu je více emotivní, a to především tím, že Snětivý chápe „Carmillu“ jako eroticko - lesbickou novelu. Což zdařile obhajuje ve svém skvěle napsaném doslovu. Když tedy jsem pro srovnání přečetl asi nejznámější převyprávěnou verzi z dílny Josefa Voláka, rozdíly v autorských pojetích byly markantní. Už v první kapitole čtenář objeví značné odlišnosti. Zatímco Volák jejich sporadická setkání popisuje: „Na delší nebo kratší dobu mě navštěvovaly mé mladé přítelkyně z okolí, ale já jejich návštěvy nikdy neoplácela. Takto vypadaly naše pravidelné společenské styky.“, autor nové verze to předkládá jinak, skutečně erotičtěji, za použitím výrazů jako: „…takovými představami, jsme pak ukájely v měkkých dívčích objetích. … Není tedy divu, že jsme vyhledávaly každou příležitost k dívčímu milování…“ Je to ale přesně ve stylu, jak se od tohoto „Don Juána“ naší literární scény dá očekávat. Člověka, jehož curriculum vitae končí slovy: „Miluje muziku, knihy, historii, sport a v neposlední řadě ženy na všechny způsoby.“ Kniha je přesně taková, jaká se dá očekávat od autora knih jako „Ženy s krátkými nehty“ či „Dopisy v nevratných láhvích“, které jsem měl to potěšení přečíst. Tedy čtivý, moderně napsaný příběh s lehce erotickým nádechem. V době jisté renesance příběhů z devatenáctého století, a to především děl od Austenové či sester Brontëových, na čemž má značný podíl i vydavatelská činnost Josefa „Pepson“ Snětivého, je tedy „Carmilla“ dalším zajímavým titulem nejen pro příznivce klasického pojetí strašidelné literatury.... celý text
