Bonda
přečtené 1122
O kráse
2006,
Zadie Smith
Pro mě čtivé, vtipné a přístupné čtivo, dobré pro oddych. Nejvíc mě bavila postava nešikovného tatínka, levicového liberála, pro kterého dekonstrukce všeho je přirozená potřeba mozku a který krásou zároveň intelektuálně pohrdá a zároveň si uvědomuje svou bezmocnost vůči ní. A jeho nešťastná ctižádostivá dcera, se stejnou bojovnou asertivitou usilující o studijní úspěchy jako o krásného kluka, kterého si vzala na mušku, přestože sama příliš krásy nepobrala. Oba jsou svým způsobem zoufalí, zoufale idealističtí, chovají se trapně a občas bezcharakterně, ale jsou to živé a sympatické postavy. Zvláštním a dobře pojednaným tématem pro mě byla otázka, jak barva pleti ovlivňuje sebeurčení. Ukázky: A tak se to stalo znovu, ten každodenní zázrak, kdy se nitro otevře a rozkvete květem o milionu okvětních plátků, jímž je skutečnost, že jsme zde, ve světě, s jinými lidmi. Nikdy to nebylo tak těžké, jak se Zora bála, ani tak lehké, jak to vypadalo. ... „Vypadáš dobře.“ „Jasně. Vypadám dobře. Akorát že nevypadám,“ zavrčela Zora a sklesle se zatahala za pánskou košili. Právě kvůli tomuhle Kiki odjakživa děsila představa, že bude mít dcery: věděla, že se jí nepodaří uchránit je před odporem k vlastnímu tělu. Z toho důvodu se pokusila zakázat v raném dětství svých potomků televizi, a pokud věděla, práh Balseyovic domu nikdy nepřekročila rtěnka či ženský časopis, ale tato ani další preventivní opatření stejně nakonec nepomohla. Bylo to ve vzduchu, nebo tak to Kiki aspoň připadalo, tahle nenávist k ženám a jejich tělům - pronikala dovnitř s každým průvanem, lidi ji nosili domů na botách, vdechovali ji z novin. Neexistoval způsob, jak ji zadržet. ... Studenti se loudali ven; všichni se trochu divili, proč byla zrovna Zora vyčleněna, a také jí záviděli. Carl ji na rozloučenou zlehka udeřil pěstí do ramene. Nad Zorou se rozzářilo slunce. Claire se na ten pocit rozpomněla, poznala ho a politovala ji kvůli němu (protože jí připadalo, že v tomhle ohledu Zora nemá šanci). ... Tváří tvář takhle dokonale stavěné bytosti si palčivě uvědomovala, jak špatně je navržená ona sama. Zora jasně viděla, jak se lidé kradmo ohlížejí a dívají se dál, jako by nechtěli, aby z jejich zorniček zmizel Carlův obraz, zejména pokud jej mělo nahradit něco tak obyčejného jako strom, knihovna nebo dva studenti, co hrají na trávníku karty. ... Ještě než došlo na slova, Zora se probrodila všemi těmi vizuálními informacemi: podivný viktoriánský úbor staršího muže - vesta, kapesník v náprsní kapse - a znovu palčivý pohled na dívku a okamžité rozpoznání (oboustranné) její fyzické nadřazenosti. ... Jsou taky takové? napadlo ji - tyhle nové dívky, ta nová generace? Taky se jim stává, že cítí jednu věc, a dělají přesný opak? Taky pořád jenom chtějí, aby je někdo chtěl? Stále jsou předměty touhy místo toho, aby byly - jak by to asi řekl Howard - toužícími subjekty? Když myslela na studentky, které s ní seděly se zkříženýma nohama v tomhle suterénu, na Zoru před sebou, na ty rozhněvané dívky, které křičely z pódia svou poezii - ne, neviděla žádnou změnu. Pořád dobrovolně hladověly, pořád četly ženské časopisy, které nezastřeně nenávidí ženy, pořád se řezaly ostrými nožíky na místech, o nichž si myslely, že nejsou vidět, pořád předstíraly orgasmy s muži, ke kterým nic necítily, pořád všem o všem lhaly.... celý text
Zobáček mi namalujte červeně
1983,
František Nepil
Přečetla jsem si znovu kvůli Výzvě a její kolonce Oblíbená kniha z dětství. Výběr byl jasný, tahle výtvarná publikace je čestnou nositelkou titulu Má nejoblíbenější kniha. Získala ho v náročné třístupňové soutěži, uspořádané o dávném samotářském po-školním odpoledni v mém dětském pokoji. Samotnou mě tehdy překvapilo, že za sebou nechala dokonce i knížky Daisy Mrázkové. Je to asi tím, že těch jsem měla spoustu, zatímco publikace s padesáti zářivými a zádumčivými reprodukcemi Oty Janečka pro mě byla jedinečná. Roli hrál i titul, který mě v dětství z nějakého důvodu okouzloval už sám o sobě. Jinak myslím, že na mě obrazová složka působila mnohem víc než Nepilův text. Ten mi místy trochu lezl na nervy i v dnešním čtení. Barevné bohatství, bolestivý dojem znepokojivosti a krásy krajiny, jako by v ní člověk právě stál, a nesladká něha v zobrazení ptactva a zvířat. To jsem při prohlížení cítila tehdy i teď.... celý text
Blázen v Kristu Emanuel Quint
1975,
Gerhart Hauptmann
Krásná kniha, při jejíž četbě běhá mráz po zádech. Jednoduchý, ale dobře zrealizovaný nápad: životopis muže, který se ztotožnil se svou představou chování a myšlení Krista, našel v sobě jeho duch. Když tento hlavní hrdina pronáší v konkrétních osobních situacích Ježíšovy biblické výroky, dávají nový smysl. Při četbě si proto mnohokrát řeknete: Aha, tak takhle to Ježíš mohl myslet! Takhle to možná mohlo být! – Je to objevné i dojemné a psychologicky věrohodné. Bavila by mě verze z 21. století. Člověk, který by kázal (v televizi? přes Facebook?) Ježíšovo učení a chtěl i po ostatních, aby v sobě našli/ probudili Ducha Svatého a stali se tak svým vlastním Kristem, Duchem. Vznikla by okolo něj sekta a církve by se od něj distancovaly. Jeho vlastní sekta nakonec také, protože by se ukázalo, že jeho slova chápala špatně a měla mylná očekávání. Jak by to pokračovalo dál? Ukázka: Jeho duše byla plná lásky. Když se k němu někdo přiblížil, Quint si hned všiml starostí a také krásy v jeho tváři. Byl-li to muž, jeho duše ihned říkala bratře. Byla-li to žena, říkal sestro. Když se míjeli, on a ta žena, nebo on a ten muž, ozývalo se v něm: Znám tvé trápení, tvé štěstí a tvé bolesti, znám tě jako sebe sama a tvůj i svůj osud. Když kolem sebe prošli, bylo to rozloučení, a Emanuel miloval lidi ještě víc, když se s nimi musel rozejít. Musíš jít sama, kam nechceš, se svou krásou, říkal někdy, pokud to byla půvabná žena, nesoucí třeba břímě, pokud to byl muž: Ty budeš nadále bloudit se svou špatně skrývanou touhu a nenajdeš ve svém osamění přítele, který by ti zpřístupnil království v tvé hrudi. A miloval je všechny a byl by všechny rád objal a přitiskl na srdce, přestože z jejich šílených pohledů často sršela nenávist, výsměch a opovržení.... celý text
Ošklivá dívka
1998,
Arthur Miller
Možná bude jednou společnost tak svobodná, že se v ní ošklivé ženy nebudou cítit tak špatně a nebudou mít takovou smůlu. Zatím je to ale tak, že když ženě schází půvab, schází jí hodně, a její osud je tím zásadně ovlivněný. Ale přesto to nemusí být od začátku do konce jen temná cesta trním, kamením a lkaním. – Kniha vystihuje i to, jak je pro ženy (aspoň pro ženy určitého typu) důležitá politická orientace jejich milenců, protože ta vyjevuje charakter i opravdovost. Ukázky: Okamžitě si uvědomila, že neurčitá bolest v ní dlouho zůstávala proto, že si Sama nikdy opravdu nevybrala, že se jí sám od sebe nějak naskytl ano, protože sama o sobě předtím nepřemýšlela. Cítila se paralyzována – bylo vůbec možné odmítat myšlenky, které vyklíčily z nejupřímnějšího přesvědčení, i když bylo nad slunce jasné, že jimi obhajuje zlo? Dokázala by ho bláznivě milovat, přemítala, jen kdyby připustil, že ho trápí stejné dilema, a o tom nebylo pochyb. „Žádné dilema řešit nehodlám,“ odpověděl, když na ně stočila řeč. „Stalin si potřásl ruku se samotným ďáblem, ale proto, aby zachránil svoji zemi. Na tom není nic špatného.“ Nehnula se z místa a dumala, „Cožpak jsme se k sobě přimkli, jen abychom zaplašili pocit, že nás nikdo nechce?“ V jistém smyslu ji otočil naruby, takže se klidně dívala na svět, místo aby ji znervózňovalo, že se svět podívá na ni a ušklíbá se.... celý text
Mládí na křídlech
1988,
Helena Šmahelová
Sportovní a citově založená Máša, sirotek, vyvažuje chlad rodinného prostředí oddaností k hezčí a klidnější kamarádce. Druhou naději upíná na romantické přátelství s chlapcem - idolem z plachtařského kroužku. Jak se to ale bohužel někdy stává, oba vztahy se začnou kazit, a to z jednoho jediného důvodu… a Máša nechce být sama. Příběh nepostrádá reflexi genderových zákonitostí. Pasivnější dívka má větší úspěch u druhého pohlaví, zatímco temperamentnější a houževnatější hlavní hrdinka samu sebe přesvědčuje, že „upne své úsilí, svou vůli - i své srdce“ na létání. Několikrát se vrací k úvahám, že kluci jsou přirozeně lepší, takže dívky musí nejen pracovat jako kluci, ale taky „překonávat samy sebe“, aby z nich něco bylo. Umiňuje si, že bude dobrá „jako hoši“ a zároveň bude pěstovat i „všechno to dobré, co má správná dívka mít“. Nedovedu si představit, že by analogicky uvažoval nějaký chlapecký hrdina. Důrazem na vazby mezi mládeží, na neviditelné linky obdivu, touhy a něhy, mi kniha připomněla Chatu v Jezerní kotlině. Mládí na křídlech je ale o dost lehčí verze, vášeň a trýzeň nejsou vyjádřeny tak expresivně, bezpodmínečně a esenciálně. Máša se sice trápí, ale její citové bouře jsou přece jen „uzemňovány“ realisticky pojímaným zájmem o létání a příjemným ukotvením v plachtařské partě. Ukázka: Mnozí u nás ve třídě nemají Otakárka fenyklového rádi. Já jsem však vždycky k němu lnula a jen láska k Elišce mi tehdy zabránila, že jsem ho nevolila za předsedu. A tu mi napadne: K čemu vlastně potřebuji přítelkyni? Stejně dobře mohu mít kamaráda. Nahlas řeknu hlasem nesmělým, jako bych dobývala srdce některé dívky: „Budeme kamarádi, ano?“ Podíval se na mne udiveně, jako bych spadla z oblak. „Co to mluvíš? Jsme kamarádi!“ „Ale já to myslím jinak. Opravdoví kamarádi.“ „Dej pokoj,“ vykřikne schválně hrubě. „To tak! Aby byly ve škole řeči!“ Uvažuju, jak mu to vysvětlit, a on pokračuje tichým domlouvavým hlasem. „Heleď, holky nemám rád. Ale tebe jsem tím nikdy nemyslel. Ty jsi skoro jako kluk. A kamarádi jsme už dávno, tak co, jaképak pitominky!“ Kdysi jsme se s Eliškou seznámily tak, že jsem jí vyprávěla o mamince. Otakárka fenyklového by to sotva zajímalo. Kdybych mu však pověděla o Janovi? „Řeknu ti tajemství,“ hlesnu a on se na mne vyřítí: „Nechci! Dej pokoj!“ Zavolají nás a my se rozběhneme za přetaženým větroňem. Když utíkáme vedle sebe, Otakárek fenyklový našel větší výřečnost: „Abys věděla, jsme kamarádi! Na to můžeš vzít jed! A dej pokoj! Nebo ti budu muset naplácat.“ A tu si přeju z celého srdce, jako už bezpočtukrát, být hochem, cítit a myslit jako hoch. Být svobodnou a nezávislou jako chlapci a bohové.... celý text
Povídky jamrtálské
2010,
Milena Slavická
Jestli máte slabost pro (ano, třeba i lehce kýčovitou, ale jak se to vezme) krásu špíny, ošklivosti, nepohodlí, outsiderství, životní bezradnosti, zranitelnosti, opravdovosti a intenzity, pak vás kniha zrovna jako mě dostane na kolena. Budete ji číst znova a znova, hledat své životní odpovědi v kultivovaných básnických evokacích špinavé, šedé, promrzlé Folimanky a ve stejně nádherných a intelektuálně vzrušujících (!) replikách sešlého dělníka Aki Kakaby (v replikách typu „Eště ty mi ser“). Jestli Kilián Nedory leží dneska večer Na Knížecí pod lešením a za jeho zavřenýma očima jsou jako kuželky rozházené vyhaslé svíce světa, tak Aki Kakaba loví tyčí svou zdechlou kočku z Botiče. Kočku, které až se podívá do tváře zevnitř, jako do vnitřku masky, uvidí v ní svou vlastní tvář. Anebo spouští U Apolináře z okna kamarádovi dopis, pár neohrabaných vět bez čárek a háčků, s vynechanými písmeny a s pravopisnými chybami. Próza má dokonalou stavbu, o které si myslím, že musela vytrysknout z podstaty věci. Je to opravdová kompozice, funkční struktura, stavba, chrám, mýtus o věčných, transcendentních skutečnostech. Mýtus o věčné lásce k Akimu Kakabovi.... celý text
Jak být ženou
2012,
Caitlin Moran
Myslím, že takhle by se na náš svět dívala dobrosrdečná a svobodná Pipi Dlouhá Punčocha, kdyby jí bylo dáno dožít se třicítky ve 21. století. Ukázky: Naši kolegové flirtují s nadřízenými neustále. Běžné pracoviště je plné bratříčkování, vzájemného chválení a plácání po ramenou. To je vlastně podstata mužského sbližování – flirtování. Flirtují spolu, když hrají golf, flirtují, když jdou na fotbal, flirtují, když si povídají u pisoárů, a bohužel – flirtují spolu, i když vyrážejí po večerech do strip klubů a hospod. Sbližují se spolu na základě biologických podobností. A tak se učím flirtovat. Ne kvůli práci – jen pro radost. Bože, jak je to zrádné! Zatím jsem flirtovala jen s puberťáky, kteří to v polovině případů ani nepoznali, bůh jim žehnej! Když nad tím tak přemýšlím, musela to být vlastně víc než polovina případů, vzhledem k tomu, že jsem ještě panna. Evidentně to vůbec nepobrali. ... O deset vteřin později se líbáme. Vráží mi jazyk do krku, jako bych držela hladovku a on mě musel násilím krmit trubičkou, a já se pokouším jeho jazyk nevydávit. Jsem v euforii. Bože! Kdo mohl tušit, že je to tak snadné? Že si prostě řeknete o nějaký sexuální kontakt – a dostanete ho? Teď chápu, že moje taktika ve Wolverhamptonu – poflakovat se v blízkosti kluků a doufat, že zakopnou, spadnou na mě, a když už tam budou, tak k něčemu dojde – byla zoufale amatérská. Takhle se to má dělat – objednáte si polibek a dostanete ho, jako v zásilkovém obchodě. Následující dny jsou velmi objevné. Nezbývá mi než kariéru dočasně postavit na druhou kolej a věnovat se líbání. ... Zároveň ale chápu, proč jsem se v redakci stala tak vděčným terčem fórků. Po pravdě se chovám jako nadržená holčičí verze Pac-Mana – pobíhám okolo s otevřenou pusou a vypadám, že chci spolknout co nejvíc chlapů. Jenže ty vtipy neznějí jako záminka k pobavení. Doprovází je podivný nádech, mají v sobě něco bodavého, kousavého, nehezkého. Mají v sobě jakýsi likvidační prvek. Tyhle žertíky jako by přicházely z nějakého temného místa. Je to nepříjemná temnota.... celý text
