Bonda
přečtené 1122
Oheň po slavnosti
2011,
Kamil Bouška
Vynech minulá století. Každá zkamenělina je přetížená životem, který tone v záchranném kruhu z mramoru. * Sbírka se mi v hlavě zobrazila jako jemná pavučina. Protože je tón řeči klidný a nehýří expresivními výrazy, zdálky by se zdálo, že je síť chladná a stabilní. Zblízka je ale vidět, že mnohé uzly různobarevně svítí a možná i nebezpečně žhnou.... celý text
Léto / Zima
1995,
Edith Wharton
Jemný psychologický cit a několik krásných popisů přírody. I vcelku banální dialog je napínavý, když nám autorka zároveň odhaluje, co jeho účastníci prožívají během každé repliky, jak se rozhodují, co říct, a jak uvažují, jak asi řečené vyznělo. V osudu dvou zamilovaných lidí se odehraje životní drama během jediného večera, kdy spolu sedí v místnosti a občas něco prohodí o běžných věcech, poposunou si židli nebo se jeden s vášní dotkne předmětu, který drží ten druhý. Ráno oba vědí, že ten večer byl pro ně zlomový a od něj bude všechno jinak a čtenář chápe, proč. Malá ukázka: Jak přešel prosinec a přestal padat sníh, den za dnem se z jasné modré oblohy snášely přívaly světla a vzduchu na bílou krajinu, která je odrážela s ještě prudším třpytem. Člověk by si řekl, že takové prostředí musí zrychlovat nejen krevní oběh, ale i citový život. Avšak zdálo se, že nepůsobí žádnou změnu, či spíše ještě zpomaluje i tak líný puls Starkfieldu. Když jsem tam byl o něco déle a viděl, jak tuto fázi krystalického jasu střídají dlouhá období chladu bez slunečního svitu, kdy únorové bouře vystavěly bílé stany kolem prokleté vesnice a divoká kavalérie březnových větrů jim útokem přišla na pomoc, začal jsem chápat, proč Starkfield vychází ze šestiměsíčních obležení jako vyhladovělá vojenská posádka vzdávající se bez udělení milosti.... celý text
Martin a hvězda
1981,
Miloslav Topinka
Úžasná kniha. Ale pro mě naprosto odlehlá od teoretického zájmu o Vesmír jako předmět vědeckých výzkumů a objevitelských letů. Martinův nebeský let jsem četla jako psychedelické dobrodružství, prolamující vnitřní rauš, opojení (vrcholící v naprosté extázi, kdy tma se mění ve světlo a hvězda je... zde). Přestože Vesmír se tam roztahuje jako "obrovský míč, který se nafukuje" a i další obrazy jistě odkazují na poznatky popularizované panem Grygarem (který knihu supervizoval). Jestli mě ale kniha v dětství někam postrčila, tak mnohem spíš směrem k drogám, poezii nebo mystice než do náruče astronomického kroužku.... celý text
Černý rok
2013,
Anna Bolavá (p)
Je noc spíš vedle mě a dýcháš Poslouchám a představuji si další den Nad tvým srdcem se vznáší lehoučké křehké dobro někdy světélkuje a to mi stačí... celý text
Kluci, holky a Stodůlky 1
1989,
Eva Bernardinová
Z téhle knihy si přes dvě desetiletí pamatuju úryvek rodinného rozhovoru. Holčička k bratříčkovi: „Ty jsi prase!“ Bratrova odpověď: „A ty jsi moje sestra“. Přišlo mi to tehdy ohromně vtipný. Ještě si pamatuju, jak se mi na knize zdálo zvláštní, že se odehrává v současnosti a neodehraje se v ní nic fantastického a dokonce ani neobvyklého. Do té doby jsem asi nevěděla, že vůbec můžou takové knížky existovat.... celý text
Šoková doktrína
2010,
Naomi Klein
Tahle kniha je jedno ohromné obvinění. Viníci: trojspolek složený z amerických politiků, ředitelů západních nadnárodních firem a ekonomů školy Miltona Friedmana (tzv. Chicago boys). Friedman a jeho žáci vymysleli ekonomický recept na to, jak maximalizovat zisk velkých firem na úkor obyvatel a za cenu hospodářské devastace země. Tento recept cíleně šíří na vlivná místa třetího světa. K trojspolku se tím přidávají ještě svedení viníci – vládnoucí politici afrických, asijských a latinskoamerických zemí, kteří nejbrutálnějšími způsoby potlačují odpor svých lidí proti chytře importovaným friedmanovským reformám. Provinění: nic menšího než účast na zločinech proti lidskosti s miliony lidských obětí. Zabíjení, mučení a zdevastování celých zemí (např. Iráku). Vyvolání války za účelem morálně zlomit celou zem, uvést její obyvatele do stavu šoku a hrůzy a následně kompletně vymazat její kulturní dědictví a na vypálené půdě začít znovu stavět. Ale ne tak, aby daná zem vzkvétala a rozvíjel se v ní životaschopný průmysl a obchod. Tak, aby ze země těžily západní firmy. O to jediné jde. A brutální represe vůči protestujícím. „Od Chile přes Čínu až po Irák bylo mučení vždy tichým partnerem globálního tažení za volný trh.“ Konkrétní příklady: Kleinová píše, že Washington finančně podporoval latinskoamerické junty před zahájením státních převratů, po jejich dokončení i v dobách nejbrutálnější hrůzovlády, protože junty byly ochotny spolupracovat na ničivých friedmanovských ekonomických reformách, ze kterých mají zisk západní korporace (a které devastují domovskou zem). Píše, že Saddám Husajn nepředstavoval hrozbu pro americkou bezpečnost, ale pro zisk amerických energetických společností. Píše, že masakrovaní demonstranti na náměstí Nebeského klidu protestovali proti friedmanovským ekonomickým reformám a že zahraniční nadnárodní mediální a technologické firmy pomáhají čínskému státu špehovat občany a starají se o to, aby studenti, kteří hledají na Internetu pojmy jako „masakr na náměstí Nebeského klidu“, nic nenašli. A píše i v tom smyslu, že mučení vězňů Američany v Abú Ghraib a Guantanámu je jeden ze způsobů, jak zastrašit a ovládnout obyvatelstvo, aby se přestalo vzpírat ožebračení svých zemí podle friedmanovského ekonomického receptu. Důkazy: Přiznávám, že na to, abych Kleinové v jejích vážných obviněních přitakala, mi v knize schází dost přehledně vedených argumentačních cest. Kniha mnou otřásla, ale aby mě i přesvědčila, musela bych slyšet přinejmenším také druhou stranu (a trochu se mi zdá podezřelé, jak málo prostoru je jí věnováno). Šlo opravdu friedmanovcům jen po zisk pro korporace? Vede realizace friedmanovských principů vždycky k ožebračení země? Měly všechny brutálně potlačené protesty ekonomické pozadí? Přesto doporučuju k přečtení. Je to alternativní pohled na svět a kdokoliv by jej odmítl jako lež nebo omyl, měl by přesně vědět, v čem konkrétně se míjí s pravdou. „V současné době opět žijeme v období korporatistických masakrů, kdy státy čelí obrovskému vojenskému násilí a současně organizovanému úsilí přetvořit je v modelové ekonomie „volného trhu“. Odstraňování a mučení lidí je tu zas, se vší parádou. A opět se tváříme, že cíl vybudovat svobodné trhy na jedné straně a potřeba takové brutality na straně druhé nemají nic společného.“... celý text
Kapitalistické básně
2012,
Klement Václav Lakatoš (p)
Soubor gest, postřehů, hříček, přátelských upozornění. Touha občerstvit svůj pohled na svět a občerstvené obrazy sdílet. Kniha, která v závěru vykládá (a ani ne moc suše) samu sebe: cílem jsou ustálené myšlenkové stereotypy a konvence (alias diskurz), se kterými si text pohrává metodami "kombinace, variace, permutace" tak, aby se objevil vtip, trapnost či absurdita. Po požití takto rozehraného textu dochází u čtenáře k poznání skrze náhlé zření. Četbou knihy se čtenář vystavuje sémiotickému terorismu, jehož prostředky jsou např. "opuštěný text, kolonizace, konfrontace, interference, invaze, atentát, oslovování, příkaz, učení, honění". Takže jsem se nechala s čistým srdcem literárně terorizovat. Došlo u mě k náhlému zření? Ne. Něco k němu scházelo, nejspíš na mě nedýchla dost výrazně zmíněná absurdita. Hra je jemná. Došlo u mě k pobavení (další kniha, při níž jsem se nahlas smála v tramvaji, a smála jsem se sama sobě) a k nečekanému dojetí (čistota básně U hlavního nádraží), a nakonec i k intelektuálnímu zaujetí spojenému s nepříjemným znejistěním a znepokojením, které je asi nejblíž zmíněnému prozření (Pravda a láska, Pohřeb Kim Čong-ila...), až na to, že v nich není žádné (dokončené) poznání. Ten jemný otřes, prasklinky a rozrušení vyvolalo jen několik málo textů, které se mi zdály významově nelehko uchopitelné, a přitom v dálce, kam nedohlédnu, brnkající o něco zásadního. Básně-výzvy. A třeba ve mně i ostatní texty dál pracují vskrytu - i ty, které mi přišly průhledné, nevýrazné a rozostřené. Třeba se můžou časem otevřít jako zavírací špendlík v žaludku. Nebo zazáří jako sklíčka v mozaice, až se k nim dostane několik dalších dílků a zapadnou do sebe. Díky za všechny postřehy. "Investujte svou emocionální energii do ohromného systému populární zábavy!" A žlutá barva je opravdu nejlepší.... celý text
Loďstvo vyplouvá z temnot
2010,
Josef Hrdlička
Reynek a Trakl, hebká křehkost pozorování, poddání se vjemům, asociacím, líbeznost (světa, vztahu k němu i popisu), soustředěnost, měkké jemné praskání. Směr: klesání; vpozorovat se dovnitř. Obtékání. dovoluji si obdivovat oblačnost nad město, ve vrstvách stratocumulu se zvedá šedý valoun – prorazit práh do vyššího moře, dlouze stojí, vzápětí jiný se vymyká z hovoru ... ale ani můj sen natož já neví kam to všechno proudí umí jen hlouběji uspat anebo zmizet, opustit mě ve zpomalených hodinách v nesnázích polních cest ... TENTO KÁMEN se nazývá vlha pestrá pro rozmanitost svých barev, nelze je uchopit zrakem, jen hmatem, ve dne kámen tiše spočívá, říká se – spí, v noci se silou svých barev vznáší, jen málokdo se jej dokáže dotknout, tak mohutný ostych vzbuzuje, a přece se v každém věku objeví člověk, kterému kámen vlétne do dlaně, jako by v ní odjakživa hnízdil, takový člověk je dokonale bílý... celý text
Stisk
2007,
Jaromír Typlt
Literatura jako bagr, který docela ochotně zabírá do vědomých i nevědomých sutin, nabírá a vysypává, následně (s velkou šikovností a zběhlostí) přeskupuje a rozmísťuje tak, aby se celková hmota uvedla do rovnováhy a mnohdy asi i na světlo boží. Jasná a jasnozřivá, čistá práce, pořádání a dělání pořádku. Zároveň je tam spousta jemných jazykových odhalení, chytrých spojů a různých sofistikovaností jako potrava pro mysl bystrého čtenáře (i takového, který se rád baví „s materiálem“). Práce a lehkost v jednom. Pro mě bylo ale asi nejcennější, že jsem se začetla – zejména první text (V tu ránu) se mi objevil v mysli jako kompaktní a členitý objekt a já jsem si se zaujetím očima ohmatávala jeho neobvyklý povrch. Zůstal z toho pocit, že jsem se na chvíli účastnila mýtu – vyprávění mě přimělo, abych se s ním spojila; přitáhlo mě a zaměstnalo tak, že jsem na ostatní zapomněla. A samozřejmě tahle slova umí i nepříjemně rozvířit dno – v oddílu Michal přes noc stačí k pořezání už spojení témat učednictví, umění (magie) a autonomie. „Strhl se jako vichr nebo křik. Ráz na ráz byl sražen, drtivý protiúder mu to vpálil přímo do příštího, smetl ho ranou odnikud. Vpálil mu to tak příkře, že ho stěsnal do postavy. Že ho postavil. Zatažen nahoru a dolů, prolomen a sklenut, ocitl se Sterš kdesi mimo smršť, ale přitom ne nikde. Prostor jeho postavy se zřejmě musel rozevřít někde na rozhraní, snad se vyloupl jako vřídek, snad se vymkl dovnitř sebe a tím se dostal vně toho, z čeho není úniku. Jenže nořit se do takových úvah, to je jako opíjet se něčím, co už dávno vyschlo v láhvi. Vrávorání střízlivých. Sterš se octl v závrati. V propastné, závratné hloubce, jež se zatmívala omráčením. Šleha, co odpálila tenhle prostor, stále ještě doznívala, ovšem už jen otupěle a dutě, jako doléhají do mozku v bezvědomí zvuky z bojiště: neurčité otřesy, zahřmívání, pochodování, jež nemá konce, dunivý rachot. Mrákoty jako hustý dým obestřely vše černotou, tmou tmoucí, nevidět ani na krok do prázdna. Ze Steršovy postavy, která sršela a bez ustání žíhala temnoty kolem sebe, sice vycházela jasná zář, ale aniž by cokoli prozářila, mizela ihned u zdroje, pohlcena neprůhledným okolím. Přes to moře světla, jež se dralo ven, tak postava zůstávala tmavá, o nic míň temná než tma tmoucí a dokonce snad temnější, protemnělá skrz naskrz, temnotmavá. Úplně splývala s prostorem, ve kterém vytanula, zcela odevzdána obrovské tíži. To vše ale byla jen závrať připadající postavě jako připadá představa mysli, jen svou vlastní závratí byla postava unášena po tom prostoru, který ve skutečnosti sama nesla.“... celý text
