brigita1501
přečtené 635
Rytíři kříže
2012,
Edwin Thomas
O něco slabší než díl první: „Mozaika stínů“. Detektivní linka trpí závažným problémem, autor nám sice poskytne oběť (mrtvolu jaksi navíc ku přirozenému množství válečných obětí), neposkytne však detektiva; pokud nebudeme za detektiva pokládat paní náhodu. „Luštitel tajemství“ Demetrios Askiates má jiné starosti než hledat pachatele – zmítá se (vlastní vinou či z vůle autora) v pochybnostech ohledně víry, ohledně oprávněnosti tažení křižácké Boží armády územím (nyní) ismaelitským a trpí nesmírnými skrupulemi vůči boji proti tureckému muslimskému nepříteli – poněkud únavné. Historická linka - vyprávění o pokračování první křižácké výpravy (poté co velitelé křižáků složili lenní přísahu císaři Nového Říma a vyrazili proti nepříteli Víry, dobyli Nikaju, Edessu, porazili Turky v bitvě u Dorylaea) se soustředí na obléhání, dobytí a udržení starobylého města Antiochie (prapůvodně římské metropole) oproti turecké přesile - je zajímavější. Opět jsou východiskem historické prameny, takže líčení bojů o Antiochii odpovídá historické skutečnosti. Tom Harper předkládá obrazy utrpení a strastí příslušníků Boží armády při několikaměsíčním obléhání Antiochie. Obrazy intrik, chamtivosti, mocichtivosti knížat a jejich neshody i tváří v tvář společnému nepříteli. Obrazy fanatismu masy nevzdělaných, nemajetných poutníků, táhnoucích na popud lidových kazatelů ze svých vzdálených domovů do krajů Asie. Předkládá, byť zjevně nerad, triumf křižácké Boží armády nad muslimským nepřítelem. Upozorňuje se zde i na nejednotnost v táboře nepřítele – muslimové, ovládající bývalé provincie říše římské nejsou jednolitá masa, i mezi nimi panuje nenávist (mocenský zápas sunnitských Seldžuků s šíitskými Fátimovci), která by se dala s trochou chytrosti využít (bohužel se tak nestalo, naopak Turci využili nejednotnost křesťanů). V knize, vedle smyšlených, vystupují povětšinou historické osobnosti: normanští a provensálští velitelé křižáckého vojska: Hugo z Vermandois, Godefroy z Bouillonu, Bohemund z Tarentu, Raimond de Saint-Gilles, velitel kontingentu byzantských žoldnéřů Tatikios. Pro mne byly zajímavé dvě postavy – v podstatě dva bytostné protiklady. Z prostého lidu vzešlý náboženský horlivec bez vzdělání, který je hlasem masy „křižáků“ – chuďasů; studie typu odporného člověka, přesvědčeného o své vyvolenosti Bohem – tzv. Petr Poustevník (historická postava). A zástupce inteligencí nadané menšiny lidstva - legát římského papeže biskup Adhémar z Le Puy, typ odvážného člověka, držícího Boží armádu pohromadě, a to pouhou silou své neobyčejně silné vůle (historická postava). Závěrem. Z knihy je patrné, že autor nemá západní, latinské rytířstvo příliš v lásce, vykresluje je především pomocí negativních vlastností, nepřizná jim přitom ani příliš vojenského umu a odvahy – aniž vysvětlí, jak mohla armáda takových „nemotorů“ porážet muslimská vojska. Autor, jen on ví proč, cítil nutkání a uposlechl jej, přibarvit vyprávění o hereze šířící se ve vojsku – to může a nemusí (můj případ) vyhovovat. Hlavní „hrdina“ příliš připomíná světské intelektuály, jeho věčné pochyby o znovudobytí bývalých římských provincií na Turcích a osvobození Jeruzaléma jsou trapné; typově odpovídá dnešním Evropanům, posedlým odporem ke svému národu, ke své rase, ke své civilizaci na straně jedné a nekritickou náklonností k rasám a civilizacím cizím na straně druhé. Suma sumárum, stále ale jde o lepší standard historického románu.... celý text
