brigita1501
přečtené 638
Vendéeské války 1793–1832
2013,
Michal Šťovíček
„Allons armée catholique Le jour de gloire est arrivé! Contre nous de la république ... Aux armes vendéens! Formez vos bataillons! Marchez, marchez, le sang des bleus Rougira nos sillons! … „ (La Marseillaise des Blancs) Kniha Michala Šťovíčka je výjimečná již tím, že jde o první odbornou publikaci v českém jazyce, která se dopodrobna věnuje osudu Vendée a jeho obyvatelstva v době Francouzské revoluce, tj. primárně v letech první a druhé vendéeské války mezi lety 1793 až 1796. Následující menší vzpoury jsou zmíněny jen letmo. Nejde o knihu na jedno přečtení. Autor mapuje události vzpoury vendéeských obyvatel dopodrobna. Uvádí důvody revolty tohoto převážně rolnického kraje, důvody ozbrojeného odporu vesničanů: rolníků a částečně textilních dělníků proti republice, která je přece chtěla „osvobodit“ od útlaku aristokracie a Církve. A tyto „beraní hlavy“ se nechtějí bít za republikánské vymoženosti, postaví se za své kněze, za své vůdce si vyvolí rodovou šlechtu svého kraje a ve jménu Boha a Krále vytáhnou proti bezbožné republice – vytáhnou do boje pod bílou korouhví Bourbonů, s válečným pokřikem „Vive le Roi!“, společným odznakem je jim sacré-coeur, „srdce Ježíšovo“. Čtenář je doslova zahlcen informacemi: složení a charakter Královské katolické armády – jméno, pod kterým toto sedlácké vojsko vejde do historie, životopisná data velitelů Královské katolické armády, bitvy, přesuny armády, její vítězství a její porážky. Žel (a toto lze sotva brát jako vyzrazení pointy) bude Vendée poraženo, autor uvádí důvody, proč se tak stalo a myšlenka, že tomu mohlo být i jinak, kdyby (ach ano ta historická „kdyby“, nebo kdybychom my z budoucna mohli poradit) vhánějí, pokud jste „zpátečničtí tmáři“ jako vendéeští bojovníci, slzy do očí. V publikaci není opominuta ani protivná strana – republikáni, takže opět zahlcení informacemi, republikánští velitelé, organizace republikánských vojsk. A konečně kapitoly věnované událostem po porážce Vendée; likvidace kraje a jeho obyvatel, některými historiky nazývaná, dle mne oprávněně, první genocidou na evropském kontinentu. Čtenář, který se s touto kapitolou Francouzské revoluce setkává poprvé, ať očekává šok. Republikáni v povstaleckém kraji vykonají revoluční „spravedlnost“ s vynalézavou zlovolnou krutostí, krutostí, páchanou ve jménu idejí, které nahradili víru rozumem a Boha člověkem. Idejí, které zplodili totality 20. století, nikoli - ani bolševici, ani nacisté zdaleka nebyli v technikách likvidace lidských bytostí původní, měli své učitele. Dodejme, že autor je objektivní, nezamlčuje ani násilí ze strany Vendéeských (například Machecoulský masakr), ale Vendéeští znali i smilování. Publikace obsahuje rozsáhlý bibliografický aparát, převážně ve francouzském jazyce; jak je uvedeno v anotaci k této knize - v češtině (kromě množících se článků) zatím vyšly toliko beletristické knihy, vyprávějící o povstání ve Vendée nebo o jemu příbuzné šuanerii (partyzánské válce proti republice v Bretani); vedle románů Balzaca a Huga, romány od katolických autorů - BARBEY D'AUREVILLY, „Ženatý kněz“, „Rytíř des Touches“; VERNE „Hrabě de Chanteleine“. Vlastní text Michala Šťovíčka oživují citáty, překlady z francouzských materiálů, výrazně přibližující atmosféru tehdejších bojů. Nejznámějším je patrně report republikánského velitele Westermanna konventu - hodně vypovídá o odkazu Francouzské revoluce – jaký je to odkaz, na to si již musí každý odpovědět sám. „Občané republikáni, Vendée již není více. Zahynula pod našimi šavlemi svobody i se svými ženami a dětmi. Pohřbil jsem ji v bažinách a lesích u Savenay. Podle vašich rozkazů jsem děti rozdrtil pod kopyty koní a ženy jsem pobil, aby již nemohly rodit další bandity. Nemusím si vyčítat, že jsem vzal jediného zajatce. Vše jsem zhubil. ... Cesty jsou posety mrtvolami, je jich tolik, že místy tvoří hromady. V Savenay se bez ustání popravuje, neboť stále přicházejí bandité, údajně aby se vzdali. Kléber a Marceau zde nejsou. Zajatce nebereme, museli bychom je živit a soucit není revoluční.“... celý text
Excalibur
2002,
Bernard Cornwell
„ … Excalibur … Natáhl jsem paži dozadu. Na meči lpěla krev, ale přesto se zdálo, že jeho čepel září. Merlin mi kdysi říkal, že meč Rhydderchův se nakonec promění v plamen, a snad se to stalo právě teď, nebo mi zrak jen šálily slzy. A já jsem mrštil Excaliburem k hlubině průlivu, … Excalibur vylétl vysokým obloukem a otáčel se ve večerním vzduchu. Nikdy nebyl na světě krásnější meč. Merlin se zapřísahal, že ho vykoval Gofannon v kovárně na Onom světě. Byl to Meč Rhydderchův a Poklad Bretoňska. Byl to Artušův meč a dar druidův a teď se otáčel proti tmavnoucí obloze a jeho ostří zářilo modrým ohněm pod hvězdami, které se třpytily čím dál jasněji. Na jeden úder srdce se zdálo, že visí na nebesích, zářící sloupec modrého plamene, a potom dopadl dolů. Dopadl přímo doprostřed průlivu … a zmizel.“ Meč odhozený vší silou, který se možná ve vzduchu několikrát obrátí, než dosáhne vrcholku své dráhy a …. . Kdo by neznal jméno tohoto legendárního meče a jméno jeho nositele. Bernard Cornwell odvyprávěl příběh Artuše, velkého vojevůdce, vládce a ochránce Bretoňska, a to prostřednictvím jeho přítele a válečníka, srdcem Bretoňce a původem Sasa. Vrátil nás do doby na sklonku pátého století po Kr., kdy se území Bretoňska zmenšovalo pod tlakem germánských kmenů; Frankové ohrožovali bretoňská království na kontinentu, Sasové a Anglové usilovali o zabrání území bretoňských království na ostrově nám dnes známém jako Británie (popřípadě Anglie). Českému čtenáři dá patrně trochu práce zeměpisně se zorientovat v jednotlivých bretoňských královstvích, dobových místních názvech – takže díky za rejstřík názvů a za mapu. Osoby postupně se zapojující do děje budou známé každému, kdo již četl (nebo viděl) nějaký artušovský příběh: Merlin, Morgana, Guinevera, Galahad, Lancelot, Mordred - pozor budou mu známé dle jména, nikoli dle činů a charakteru. Kdo bude čekat mocná kouzla, magické předměty, vznešené rytířské činy, mohutná vojska pod praporci, porady v rozlehlých hradních síních … bude mu drsně připomenuto, že se ocitl v době po pádu Západořímské říše, navíc v zemi, odkud se Řím již dávno stáhl a stavby právní i ty kamenné se pomalu bortí (to je vůbec silný motiv u Cornwella – temnota zachvacující svět po pádu Římského impéria a nesetkáme se s ním jen v této knižní sérii). „ Galahad nemohl spát. Ohýnek se třepotal nízko při zemi, zatímco nad námi jasně zářili hvězdy. „- Kdysi byl na zemi.“- Řekl. „- Kdože tu byl? “- Zeptal jsem se.„- Ráj. …. Myslím na to, že když Bůh stvořil člověka, dal mu k životu ráj, a připadá mi, že od té doby kousek po kousku ztrácíme. Temnoty útočí. … Jen na to pomysli, řekl, že ani ne před sto lety žila tahle země v míru. Muži stavěli veliké domy. Neumíme už stavět tak, jak dovedli oni. … Římané postavili celá měst, tak rozlehlá, že by ti trvalo celé dopoledne, než bys přešel z jednoho konce města na druhý, a tvé kroky by přitom dopadali na hladký , opracovaný kámen. A byl bys mohl jít celé týdny a pořád bys byl v římské zemi, podřízené římským zákonům a mluvícím římským jazykem. A podívej se na to teď - jen temnota. Rozmáhá se. Tma prorůstá do Armoriky. Padne Benoic, po Benoicu Broceliande a po Broceliande Bretoňsko. Už žádné zákony, žádné knihy, žádná hudba, žádná spravedlnost, jen bědní, mizerní muži kolem čadících ohňů, zvažující, koho zabijí zítra.“- „- Ne, dokud bude žít Artuš,“- řekl jsem sveřepě. „- Jeden muž proti temnu? “- Zeptal se Galahad pochybovačně. „- Nebyl tvůj Kristus také jedním mužem proti temnu ? “- Zeptal jsem se. „- Kristus,“- řekl nakonec, „- byl naše poslední naděje. Řekl nám, abychom se navzájem milovali, jeden druhému činili dobré, dávali almužny chudým, jídlo hladovým, odívali nahé. Takže ho zabili. Myslím, že Kristus věděl, co nastává, a právě proto nám slíbil, že jednou s ním budeme v ráji, budeme-li žít tak, jak žil on. Ne na zemi, ale v ráji. Tam někde “- ukázal ke hvězdám, „- protože věděl, že se zemí je konec. Žijeme v posledních dnech. Dokonce tvoji bohové nás opustili. Tvoji bohové jsou mrtví. “- “ Je to svět, kdy již vojsko čítající na dvě stovky kopiníků může být pádným argumentem. Vojáci jsou stateční a většinou pověrčivý (i křesťané) a špinaví (veš sem, veš tam). Pohanští čarodějové rádi zahánějí zlo močí, pliváním, proklínáním, úspěch přivolávají tancem, obětmi a ještě více než vojáci si libují ve špíně. Ne že by si měli, co do čistoty, co vyčítat s kněžími a mnichy nového křesťanského náboženství. Snad jedině druidi (a bardi) jsou čistší, a někteří z nich se ve svém vědění dostali daleko – jestli ale jejich vědění bude stačit na záchranu Bretoňska – i o tom je tento příběh. Je to tedy i příběh o Bozích, o jejich příchodech a odchodech. Pohanské představy Onoho světa v bretoňském podání nejsou nepůvabné. Samhain, Beltaine. Válečnicí, přecházející po mostě mečů, duše odívající se na Onom světě do nových těl, setkání s milovanými, s přáteli. Především je to příběh o lidech. O lidské pošetilosti – navzdory saské hrozbě se jednotlivá bretoňská království dále rvou mezi sebou. O věčné lidské nespokojenosti, se kterou se setká asi každý vladař – i kdyby obnovil na zemi zlatý věk, stejně se vděku nedočká. O lidském fanatismu, náboženské nesnášenlivosti – a ta není vlastní jen vyznavačům nového ukřižovaného Boha. Ale je to příběh i o přátelství, věrnosti a o té „zatracené“, vše komplikující lásce. Válečné střety střídají období klidu a míru, ve kterých se, bohužel, díky výše zmíněným lidským nedokonalostem, pozvolna vzmáhají sváry a důvody k dalším bojům – a vždy se u každého znovu doufá, že tento boj bude konečně tím bojem posledním, rozhodujícím. Meč dosáhl vrcholu své dráhy a pomalu padá k vodní hladině, která se nad ním navěky uzavře. Je to dobrý příběh.... celý text
