brigita1501
přečtené 645
Rytíři kříže
2012,
Edwin Thomas
O něco slabší než díl první: „Mozaika stínů“. Detektivní linka trpí závažným problémem, autor nám sice poskytne oběť (mrtvolu jaksi navíc ku přirozenému množství válečných obětí), neposkytne však detektiva; pokud nebudeme za detektiva pokládat paní náhodu. „Luštitel tajemství“ Demetrios Askiates má jiné starosti než hledat pachatele – zmítá se (vlastní vinou či z vůle autora) v pochybnostech ohledně víry, ohledně oprávněnosti tažení křižácké Boží armády územím (nyní) ismaelitským a trpí nesmírnými skrupulemi vůči boji proti tureckému muslimskému nepříteli – poněkud únavné. Historická linka - vyprávění o pokračování první křižácké výpravy (poté co velitelé křižáků složili lenní přísahu císaři Nového Říma a vyrazili proti nepříteli Víry, dobyli Nikaju, Edessu, porazili Turky v bitvě u Dorylaea) se soustředí na obléhání, dobytí a udržení starobylého města Antiochie (prapůvodně římské metropole) oproti turecké přesile - je zajímavější. Opět jsou východiskem historické prameny, takže líčení bojů o Antiochii odpovídá historické skutečnosti. Tom Harper předkládá obrazy utrpení a strastí příslušníků Boží armády při několikaměsíčním obléhání Antiochie. Obrazy intrik, chamtivosti, mocichtivosti knížat a jejich neshody i tváří v tvář společnému nepříteli. Obrazy fanatismu masy nevzdělaných, nemajetných poutníků, táhnoucích na popud lidových kazatelů ze svých vzdálených domovů do krajů Asie. Předkládá, byť zjevně nerad, triumf křižácké Boží armády nad muslimským nepřítelem. Upozorňuje se zde i na nejednotnost v táboře nepřítele – muslimové, ovládající bývalé provincie říše římské nejsou jednolitá masa, i mezi nimi panuje nenávist (mocenský zápas sunnitských Seldžuků s šíitskými Fátimovci), která by se dala s trochou chytrosti využít (bohužel se tak nestalo, naopak Turci využili nejednotnost křesťanů). V knize, vedle smyšlených, vystupují povětšinou historické osobnosti: normanští a provensálští velitelé křižáckého vojska: Hugo z Vermandois, Godefroy z Bouillonu, Bohemund z Tarentu, Raimond de Saint-Gilles, velitel kontingentu byzantských žoldnéřů Tatikios. Pro mne byly zajímavé dvě postavy – v podstatě dva bytostné protiklady. Z prostého lidu vzešlý náboženský horlivec bez vzdělání, který je hlasem masy „křižáků“ – chuďasů; studie typu odporného člověka, přesvědčeného o své vyvolenosti Bohem – tzv. Petr Poustevník (historická postava). A zástupce inteligencí nadané menšiny lidstva - legát římského papeže biskup Adhémar z Le Puy, typ odvážného člověka, držícího Boží armádu pohromadě, a to pouhou silou své neobyčejně silné vůle (historická postava). Závěrem. Z knihy je patrné, že autor nemá západní, latinské rytířstvo příliš v lásce, vykresluje je především pomocí negativních vlastností, nepřizná jim přitom ani příliš vojenského umu a odvahy – aniž vysvětlí, jak mohla armáda takových „nemotorů“ porážet muslimská vojska. Autor, jen on ví proč, cítil nutkání a uposlechl jej, přibarvit vyprávění o hereze šířící se ve vojsku – to může a nemusí (můj případ) vyhovovat. Hlavní „hrdina“ příliš připomíná světské intelektuály, jeho věčné pochyby o znovudobytí bývalých římských provincií na Turcích a osvobození Jeruzaléma jsou trapné; typově odpovídá dnešním Evropanům, posedlým odporem ke svému národu, ke své rase, ke své civilizaci na straně jedné a nekritickou náklonností k rasám a civilizacím cizím na straně druhé. Suma sumárum, stále ale jde o lepší standard historického románu.... celý text
Synové vlčice
2004,
Tanja Kinkel
Dcera sesazeného krále Alby, kněžka bohyně Turan, je v očekávání, bude matkou dítěti, které zplodil bůh … tak začíná děj čtivého románu na motivy legendy o založení mocného města Řím. Tato žena, královská dcera, kněžka, matka králů – polobohů, je stěžejní postavou příběhu. Je ženou ctižádostivou, ambiciózní, inteligentní, zdánlivě necitelnou, zcela zaměřenou na dosažení cíle, který si vytyčila. Postup, který volí pro jeho dosažení je osou vyprávění. Vyprávění v němž nezůstaneme v zemi Etrusků, podíváme se mezi barbarské Latiny, překultivované Řeky, stále ještě mocné Egypťany. Z románu je vidět, že se autorka před jeho sepsáním seznámila nejen se známou legendou o zrodu Říma, ale i se společenskými a náboženskými zvyky Etrusků, Řeků, Egypťanů i s politickou historií zmíněných národů, v době, do které je založení věčného města datováno. Pro mne osobně je plusem, že je kniha prosta milostných zápletek. Titul „Synové vlčice“ si ve svém pomyslném řebříčku historických románů sice nezařadím mezi špičku, ale jeho autorku si zapamatuji, a možná časem sáhnu (a otevřu) knihu s jejím dalším vypravováním.... celý text
Mozaika stínů
2012,
Tom Harper (p)
Oblibuji historické romány (čím tlustší, tím lepší) a oblibuji i jejich subžánr: historickou detektivku. Harperovu knihu s prvním dobrodružstvím „luštitele tajemství“ Demetria Askiatese bych z hlediska detektivního zařadila mezi povedenější práce – dobrý průměr, z hlediska historického mezi vydařené. Byzantský detektiv se dobírá řešení klopotněji a s uplatněním větší míry štěstí než je tomu u jeho irské kolegyně sestry Fidelmy (románová řada zasazená především do Irska sedmého století, Peter Tremayne), anglického mnicha Cadfaela (románová řada z občanskou válkou zasažené Anglie 12. století, Ellis Peters) nebo anglického právníka Matthewa Shardlaka (románová řada z tudorovské Anglie 16. století, Christopher John Sansom). Na straně druhé je „detektivní“ linka zasazena do kvalitně podaného historického rámce, doplněna zajímavými historickými detaily a naopak neprzněna přílišným důrazem na vedlejší dobrodružství (kupříkladu milostná). Atmosféra Byzantské říše za vlády rodu Kommenovců je podána čtivou formou, udrží pozornost a rozhodně nenutí k přeskakování stránek. Dostaneme se do doby, kdy se moc a územní rozsah východní části bývalého římského impéria podstatně zmenšila. Afrika se Byzanci dávno vymkla z rukou a turecká moc se pomalu natahuje podél Černého moře. Proti nevěřícím, za osvobození Svatého města a na pomoc Byzanci je ze Západu vysláno početné křižácké vojsko - vládce i obyvatelstvo Byzantské říše se mohou oprávněně ptát, zda armáda barbarských Latinů (první křížová výprava) je opravdu pomocí či hrozbou. - „Před dvěma roky jsme poslali vyslance k jejich církvi se žádostí o rotu žoldnéřů. Nežádali jsem o desetitisícové vojsko, jemuž by navíc veleli naši odvěcí nepřátelé sledující vlastní cíle. Oni využili naši nouzi jako záminku, je známo, že touží svrhnout naši moc a sami se stát pány Východu. „Musím se ohradit, můj pane. Přišli jsme ze vznešených pohnutek, abychom vysvobodili Svatou zemi a veliké město Jeruzalém ze jha Turků, aby všichni křesťané mohli svobodně kráčet ve stopách našeho pána Ježíše Krista.“ „Vojsko usilující o vysvobození Jeruzaléma má pramalou cenu, když má sultán dvůr v Nikai. A ještě menší, když táboří u hradeb Konstantinopole. Pokud opravdu touží modlit se u Svatého hrobu, pak by měli pokračovat v cestě …. „ - Popis napětí mezi Byzantinci (pokládajícími se za pravé Římany a svou říši za Nový Řím) a barbary ze Západu se autorovi vydařil. Obě strany mají roztomilou tendenci hledat jeden na druhém pověstné „mouchy“ a prát se (dozajista k velikému pobavení Turků) mezi sebou. Víme, že tohle jim (nám) vydrží a i proto bude jednou Konstantinopol turecká a turecká zůstane až do dnešních dnů. V knize vystupují jak smyšlené tak reálně existující osoby. Ocenila jsem šikovné zabudování poznatků, které autor o daném období načerpal: co to barbaři vymysleli za tajemnou zbraň; proč si rozhodně odskočit a už nic nepít, než se zúčastníme ceremoniálu u byzantského císařského dvora; kde se nachází ostrov Thule, kdo jej obýval, a proč tak strašně nenávidí Normany; z jakých to národů a pronárodů pocházeli vojáci, sloužící v armádě Byzance; ... . Autor není prost humoru. - „Bratr Gregorias zasvětil život jazyku Bulharů. Pro jejich povznesení zapsal životy celých tří set světců.“ Napadlo mě, že to by mu mohlo poskytnout patřičný slovník při mučení. - Rozhodně si chci přečíst i další dobrodružství Demetria Askiatese. - Ulice dole byly potemnělé, ale nebe bylo poseto hvězdami. Vzhlédl jsem k nim … . Pak jsem zraky stočil dolů, a nechal své myšlenky sestoupit z hvězd k zemím za hranicemi říše. Věděl jsem, že se od západu blíží Normané a jim v patách Keltové, zatímco na východě a jihu se rozkládá divočina s Turky, Fátimovci, Ismaelity a Saracény. Není divu, že císař musel již nejednou nasadit život, aby udržel tato nebezpečí v uctivé vzdálenosti. Bylo bez pochyby, že dokud bude jeho říše vyvolávat závist a chtivost světa, bude se mít na pozoru. Ale dnes večer jeho moc přetrvávala a královna měst spala pod nebesy. -... celý text
