brigita1501
přečtené 638
Svatyně
2001,
Bernard Cornwell
Nezůstalo nám mnoho památek po časech, v nichž se odehrává příběh tří bratří, jejich kmene a vznikající kamenné stavby – stavby, které mělo být dáno přetrvat věky. Vypravování je z valné části historickou fikcí, vyvolanou z hlubin minulosti fantasií autora, za pomoci toliko několika hmotných památek, především samotného kamenného chrámu – vskutku chrámu – nevíme jistě (viz autorův doslov, stojí za to jej nevypustit). Příběh se čte dobře, a napomáhá tomu i „návyk“ na Bernarda Cornwella a na jeho britská vyprávění. Tři bratři, tři archetypy. Muž světské moci, silný vcelku chytrý, odhodlaný k vládnutí a ovládání; muž, který po moci touží, vyžívá se v ní, je nelítostný v jejím získání, rozšiřování, udržení; nicméně je to muž toliko „pozemských“ tužeb. Vládce – válečník. Muž duchovní moci, inteligentní, vizionářský, hladový po vědění, hladový po božském a naprosto bez zájmu o „obyčejné“ pozemské věci a o „obyčejné“ lidi a jejich „přízemní“ životy; muž toužící po Bohu, toužící po moci a ovládání ostatních, pro „dobro“ lidí a pro službu svému Bohu. Vládce – farao, kněz. Třetí je obyčejný muž s prostými tužbami. Všichni se stanou součástí po léta trvající cesty za vystavěním chrámu Bohu – bohu Slunce či snad bohu Války a možná i bohu Krve. Budou hybateli případně těmi, kým je spíše hýbáno. Není to nudná cesta – Cornwell nesetrvává pouze u osudů bratrů. Rozvádí důvody, které mohly vést dávné obyvatele Británie, k rozhodnutí započít s pro ně tak namáhavou, lopotnou prací. Vypráví o tehdejších Bozích, o jejich rivalitě a soupeření (zejména mezi bohem, reprezentujícím mužský princip a bohyní, reprezentující princip ženský), jejich služebnících, kněžích a kněžkách, způsobech uctívání. A vypráví i o soupeřeních mezi lidmi, jednotlivci i celými kmeny – lze si dobře představit, jak se z těchto kmenů rodí národy, státy a kmenové barvy a „primitivní“ zástavy nahrazuje modernější symbolika. Možná se to takhle nějak stalo, možná bylo vše jinak – ale nejde o špatné vyprávění; sice mne okamžitě po přečtení nezachvátila nostalgie ze ztráty „přátel“, se kterými se musím nutně zase setkat – jako tomu bylo po přečtení cyklu o Artušovi, a jako tomu je po každém dočteném díle ságy z Anglo-saské kroniky, ale návrat ke knize nevylučuji. Autorů, kteří vás dokáží vzít s sebou na cestu časem, tak jako to dokáže Cornwell, zase tolik není.... celý text
Azték
2002,
Gary Jennings
Autor se podle anotace na svoje romány o civilizaci Mexiků (tzv. Aztéků) připravoval. Nemám důvod nevěřit. Autor se také, dle mne, s touto civilizací dosti ztotožnil. Mnoha-jmenný domorodý pamětník života a slávy národa Mexiků, těsně před příchodem jejich zkázy, přibližuje na pozadí osobních vzpomínek nejrůznější aspekty Mexické civilizace. Z jeho vyprávějí občas probleskuje despekt vůči vítězným Španělům – ale budiž - to jen dodává vyprávění na autenticitě . Pak již záleží na čtenáři, co ho zaujme více, životní osudy jednoho Mexika nebo civilizace Mexiků jako taková. Pro mne byl zajímavější náhled na různé aspekty mexické civilizace. Zvyk Mexiků, vést války pouze pro získání zajatců, potřebných k uspokojení Bohů Mexiků, zvyk lidských obětí, někdy v počtu, který zdaleka převyšoval počty obětí u jiných národů a náboženství, je dosti známá skutečnost. Takže popisy hromadných obětí, kanibalismu apod už nešokují – znechutí, to ano – u národa, který podle vyprávění, dbal na hygienu, nechutné – ale náboženství je náboženství. Zaujmou zmínky o jiných stránkách mexické civilizace: politika Mexiků vůči sousedním národům, společenská hierarchie u Mexiků, písmo, sochařství, malířství, řemesla, výuka v „kněžských“ a civilních školách, některé legendy, náboženské představy. Hodně mne pobavilo líčení, kterak si Mexikové, poté co dosáhli dominantního postavení v oblasti, okamžitě začali upravovat své dějiny – to zní hodně povědomě. Nicméně další pokračování o Mexicích od tohoto autora zatím číst nehodlám, mám obavy, že bude víc „dobrodružně“ zaměřeno a bude upřednostněno líčení osudů nějakého smyšleného hrdiny, který se bude vzpírat nadvládě Španělska – a já dávám přednost vítězným Španělům. Konečně Španělé naložili s Mexickou říší a jejími obyvateli mnohem milosrdněji, než byl způsob jakým, podle vypravěče, nakládali Mexikové s nepřítelem: „Nepřátelé byli plevelem, který bylo třeba vytrhat“.... celý text
Richard III.
2003,
Jiří Kovařík
Od chvíle, kdy jsem jako dítě přečetla historickou detektivku od Josephine Tey „Vrah či obeť?“ („Daughter of Time“) se Richard III. stal mým oblíbencem. Již dopředu stojíce pevně na straně Richarda, Plantagenetů a rodu Yorků jsem se začetla do této knihy. A byla jsem spokojena – koneckonců autor již v úvodu uvádí, že kniha je pokusem opravit pokřivený portrét krále Richarda III. Spokojena hned z více hledisek. Jednak autor ovládá český jazyk a umí psát, to je u populárně-naučných knih velké plus. Historická fakta předkládá srozumitelnou, záživnou formou – pomáhá vyznat se v předehře (ostudná porážka Anglie ve stoleté válce s Francouzi) a následně ve vlastním konfliktu mezi mocnými rody Yorků a Lancasterů (tzv. Válce růží) a v jeho hlavních protagonistech. Když přijde na osobu Richarda, vévodu z Gloucesteru a budoucího krále Richarda III., sklouzává autor občas až k patetickému, heroickému stylu; zejména, když popisuje poslední léta jeho života. Máme možnost doprovodit Richarda od jeho dětství až k poslednímu dni – na krvavé pole u Bosworthu a udělat si vlastní názor na jeho osobu. Byl opravdu bezohledným, za mocí a přes mrtvoly se ženoucím monstrem, jak jej líčí blahoslavený Thomas More, Shakespeare, …, nebo mužem, narozeným do vznešeného rodu, který věrně sloužil svému rodu a svému králi, a který byl v souladu se zákony své země posléze králem ustanoven. Přikláním se k verzi o pověstné „pravdě“ vítězů“; nepříznivá pověst, která posledního krále z rodu Plantagenetů již po staletí provází, je zvráceným dílem propagandy Tudorů, zoufale obhajujících své pofidérní nároky na trůn Anglie.... celý text
