brigita1501
přečtené 635
Obléhání nebes
2013,
Tom Harper (p)
Závěrečný díl historicko – detektivní trilogie zasazené do kulis první křížové výpravy. Autorem zvolený hlavní „hrdina“, „luštitel tajemství“ a nedobrovolný zástupce Byzantské říše u „barbarských“ Latinů Demetrios Askiates, nemá tentokráte k řešení žádný ryze detektivní příběh. Řeší tedy svoji nechuť setrvávat v řadách Boží armády a problém, kterak sebe a své blízké udržet naživu a hezky se pospolu navrátit do milované Konstantinopole. Pohříchu je mu dáno putovat směrem právě opačným. Konkrétně táhnout spolu s urozenými i neurozenými bojovníky Boží armády až před a za hradby Jeruzaléma a cestou absolvovat i nějakou tu šarvátku, bitvu, …. a podobná dobrodružství. Díky této jeho „oběti“ se můžeme tažení Boží armády zúčastnit také, vypravit se ze od znovu-získané Antiochie ku Jeruzalému, a setkat se s mnohými historickými osobnostmi: Římany (Byzantinci), s vůdčími osobnostmi první křížové výpravy - latinskými knížaty i náboženskými vůdci neurozených poutníků a konečně i s vůdci Ismaelitů. Pochopitelně, že se znovu ocitneme nejen v prostředí střetů válečných, střetů mezi křesťanstvem a nevěřícími, ale i v prostředí střetů politických a střetů osobních ambic. Konspirace a sváry se táhnou celým příběhem. Sváry mezi urozenými rytíři o vůdčí postavení v rámci Boží armády; intriky mezi chvilkovými spojenci – Byzancí, Latiny, Fátimovským Egyptem. První křížová výprava, respektive její závěr, je vykreslena historicky věrně, a to jak co do politické situace (neshody panující mezi křesťany: Novým Římem (Byzancí) a latinským západem (Franky, Normany), neshody mezi mohamedány: Turky, Saracény a Egypťany; neshody vedoucí mimo jiné k hledání, nalézání a střídání „spojenců“), tak co do bojů, včetně boje závěrečného (obléhání a dobytí Jeruzaléma). V historické rovině patří kniha „Obléhání nebes“ k těm lepším románům, mimo jiné proto, že obsahuje množství zajímavých detailů (působení samozvaného Božího proroka Petra Bartoloměje, podrobné vylíčení zdolávání Jeruzalémských hradeb). Avšak postava, dobrodružství a osobní problémy titulní ahistorické postavy (myšlenkově patrně mluvčího autora knihy) je nudná a dosti otravná – koncentrovaná pochybnost. Pochybnost nejen o právu Latinů na válečný vpád do Malé Asie, ale i ohledně nároků Byzance na území, která nedávno ztratila ve prospěch Turků. Pacifismus, skrupule, muslimofilie a proti-evropské, proti-křesťanské postoje nám autor (kdyby nestačily pochyby o oprávněnosti boje proti nevěřícím, zprostředkované autorovým alter-egem, „humanistou“ Demetriem) předloží i v doslovu knihy. Nicméně celkově patří „Obléhání nebes“, pospolu s předchozími díly, ke knihám, které stojí za přečtení a čas s nimi strávený není časem ztraceným.... celý text
Dcery Říma
2007,
Tanja Kinkel
Tentokráte nás Tanja Kinkel zavede do Říma na sklonku vlády Gaia Julia Octaviana, prasynovce Gaia Julia Caesara, prvního občana státu, známého spíše pod svým čestným titulem Augustus. Za průvodce nám poskytla mladičkou Římanku Tertii, prodanou pro svůj trpasličí vzrůst svým otcem-rolníkem do otroctví. Spolu s ní dorazíme do životem kypícího města Říma. Nahlédneme do života nejrůznějších vrstev římské společnosti. Pobudeme mezi těmi nejnižšími (otroci, kurtizány, kejklíři, …) a vyšvihneme se až na tehdejší římský společenský „Olymp“, mezi příslušníky juliovsko-claudiovské dynastie. Příbuzenstvo prvního občana Říma poznáme v době, kdy je jejich mocenský souboj o nástupnictví téměř dobojován. Příliš hráčů ve hře již nezbývá. Tertia se dostane do domácnosti ženy, která ve „hře o trůny“ ještě zůstává - Augustovy vnučky Vipsanie Julilly, tímto se zároveň stane nedobrovolnou, nicméně aktivní a prohnanou, součástí zmíněného smrtelně nebezpečného klání. Někteří z jeho aktérů budou těm, kdo četli knihy od Roberta Gravese (případně zhlédli seriál) o koktavém „hlupákovi“ Clau-Claudiovy známi. Veskrze je tento „římský“ román velmi inteligentní historickou exkurzí do života nejlidnatějšího města tehdejšího světa: ukřičené hemžení chudinské Subury, zdánlivý poklid uhlazeného, nelítostného Palatinu. Autorka přichází s originální intrikou, s mimořádně neotřelým nápadem, jak by mohl vypadat pokus o konečné vítězství v závodě o absolutní moc. Nenudí ani pasáže, které se boje o mocenských půtek přímo netýkají: chod veřejného domu, život domácích otroků, římské malířství (vůbec jsem netušila jaký význam Řím malířskému umění přikládal), básnictví (zastoupené Ovidiem Nasem), apod. I s tímto autorčiným dílem spokojenost, římské prostředí (taktéž skvělý román „Synové vlčice“) jí evidentně svědčí. „Příběhy jsou pro něj skutečností“, pomyslela si. „Nevidí rozdíl mezi skutečným otrokem a zamilovaným. Proč by pro něj měl existovat rozdíl mezi mrtvými ve staré básni a mrtvými někde v Germánii, když žádné neviděl na vlastní oči.“ „V paměti se vynořily příběhy, s nimiž vyrůstala: první Brutus, ten, jenž vyhnal z Říma krále, zabil své syny, když to vyžadovala bezpečnost města. A před ním zabil Romulus bratra Rema také kvůli Římu. Žádná oběť není dost vysoká pro blaho otčiny …. Je to něco velkého, když někdo obětuje svou rodinu pro mír v zemi. Ale je to velikost boha beze stopy lidskosti. …. ochota obětovat lidi pro svou ctižádost ji rozzuřila, avšak ctižádost byla malá a lidská a dokázala ji pochopit. Nedovede ale pochopit boha, jenž už nevidí lidi, nýbrž jenom stát.“... celý text
