brigita1501
přečtené 635
Konkláve
2017,
Robert Harris
„ - …. my potřebujeme jednotu ve víře i v poznání Krista, abychom nebyli zmítanými a unášenými závanem kdejakého učení. Toto je bárka svatého Petra, naše svatá katolická církev, která, jako nikdy předtím, je unášena lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. Větry a vlny, s nimiž naše loď zápolí, mají mnoho jmen, ateismus, nacionalismus, agnosticismus, marxismus, liberalismus, individualismus, feminismus, kapitalismus, přičemž všechny tyto „ismy“ se nás snaží odvrátit od stezky pravé. Vaším úkolem, kardinálové-volitelé, je zvolit nového kapitána, který bude ignorovat pochybovače mezi námi a bude pevně svírat kormidlo. Každý den se vynoří nějaký nový „ismus“. Ne všechny ideje však mají stejnou hodnotu. Ne každému názoru lze přiznávat náležitou váhu. Jakmile podlehneme diktátu relativismu, jak se to správně nazývá, a budeme se snažit přežít tak, že se přizpůsobíme každé pomíjivé sektě a přechodné módě modernismu, bude naše loď ztracena. Nepotřebujeme církev, která bude plout se světem, nýbrž církev, která pohne světem. - “ Autor, který mne doposud málokdy zklamal. Nezklamal ani svým „Konkláve“. I v tomto fiktivně nefiktivním románu poskytl potěchu z četby zaručenou svým nadáním vymýšlet příběhy, který nenudí a zpravidla i nenásilně poučí. Zvěděla jsem vše podstatné o mechanismu volby hlavy římskokatolické církve. Ocenila představení základních myšlenkových pozic, které se v současné katolické církvi vyskytují a které se utkávají v klání o její budoucí podobu. Do příběhu vklíněné politikaření, účelové aliance, intriky nepřekvapí, tyto „neduchovní“ vlivy byly při volbě hlavy římsko katolické církve účastny vždy, málokdy byli otcové kardinálové vedeni pouze Duchem svatým. Potěšilo mne, že se pan Harris vyvaroval nešvaru mnoha soudobých autorů – trapně se podbízet neo-marxistické ideologii (skrývající se pod škálou zdánlivě nesouvisejících „ismů“ a zkratek), která ovládá myšlení a bohužel i jednání soudobé sebevražedné euroamerické civilizace. Robert Harris nezesměšňuje, neponižuje proti-koncilní restaurační konzervativní směr. Třebaže zakončení románu by mohlo vyvolat pochybnost o jeho nestrannosti. Libovala jsem si zejména při četbě pasáží, prezentujících postoje, které jsou kritické vůči závěrům druhého vatikánského koncilu. Povznesla mne scéna demonstrující svornost, nezlomnost a odvahu nejvyšších reprezentantů Církve tváří tvář jejím nepřátelům. „ - „ …. než jsem byl vůbec vysvěcen, moc rád když jsem se díval na obrázky z těch konkláve. Ve všech novinách byla umělecká zpodobnění. Vzpomínám si, jak kardinálové během volby sedávali pod baldachýnem na trůnech rozestavených podél stěn. A když volba skončila, jeden po druhém s pomocí páky baldachýn shodili, všichni kromě kardinála, který byl zvolen. Umíte si to představit? Představte si je, jak sedí na trůně a muži, kteří jim byli ještě před pár minutami rovni, se před nimi řadí, aby se jim mohli poklonit! “ - Věděl, že ho poslouchají ze zdvořilosti. Mluvil jako stařec. Nicméně byly to dojemné vzpomínky. Trůny byly zrušeny v roce 1965 na druhém vatikánském koncilu, jako tolik dalších starých církevních tradic. Dnešní sbor kardinálů byl prý příliš velký a příliš mezinárodní na takové renesanční nesmysly. Přesto po těch renesančních nesmyslech toužil a domníval se, že zesnulý papež občas zašel ve svém nekonečném naléhání na jednoduchost a pokoru příliš daleko. Nakonec přehnaná jednoduchost byla jen jinou formou okázalosti a pýcha na vlastní pokoru hříchem.“ „ ….. protesty: tisíce hlasů společně vykřikujících za zvuků klaksonů, bubnování a hvízdání. Snažil se porozumět, na co si stěžují. Nepodařilo se mu to. Zastánci sňatků homosexuálů nebo odpůrci registrovaného partnerství, obhájci rozvodů a rodiny pro katolickou jednotu, ženy dožadující se vysvěcení na kněze a ženy dožadující potratů a antikoncepce, muslimové a antimuslimové, imigranti a ti proti imigrantům … splývaly v jedinou nerozlišitelnou kakofonii vzteku. Kdesi kvílely policejní policejní sirény … Jsme v arše, pomyslel si, obklopeni stoupající potopou nesvárů.“ „ „ - …. změna má téměř nevyhnutelně opačný účinek, než zlepšení, které měla přinést, a to bychom měli mít na paměti, až budeme volit papeže. Kupříkladu zřeknutí se latiny. Podívej se kolem sebe. Všimni si, jak podvědomě, instinktivně jsme se sesedli podle našich rodných jazyků. … A přece, když jsme byli my dva ještě chlapci, a tridentská mše byla stále liturgií celého světa, kardinálové na konkláve spolu dokázali rozmlouvat latinsky. Jenže v roce 1962 trvali liberálové na tom, že se máme zbavit mrtvého jazyka, abychom usnadnili komunikaci, a co vidíme dnes? Podařilo se jim komunikaci jedině ztížit! “ - „ - To je možná pravda v malém případě konkláve. Totéž ale už neplatí o misii katolické církve. “- „ - Katolické církve? Jak ale může být považována za univerzální, když hovoří padesáti různými jazyky? Jazyk je důležitý. Protože z jazyka časem vystoupí myšlenka a z myšlenky vystoupí filozofie a kultura. Od druhého vatikánského koncilu je to šedesát let, ale to, co znamená být katolík v Evropě, není totéž, jako to, co to znamená v Africe nebo v Asii nebo Jižní Americe. Stala se z nás přinejlepším konfederace.- “ “... celý text
