Butch-core
přečtené 79
Železná pata
1963,
Jack London
Jakkoli je Londonova fikce budoucnosti přehnaně idealistická, kniha názorně ukazuje, že komunismus je ve svém zárodku blyštivou znouzectností, ideou konce polámaných hnátů v továrnách a přepychu bez krás lidských hodnot, nikoli zločineckou ideologií. Svět trhu má své páky zákonitě udržující naše životy v totální nesvobodě svobodného pohybu odnikud nikam. Proč je tedy zánik kapitalismu méně připustitelný než konec světa? Inu, s demokracií nebo lidskostí to nemá nic společného. Spíš se bojíme, že bychom se museli utkat na život a na smrt v ulicích. Nedá-li se dneska mluvit o komunismu jako o něčem lidském, nedá se už ani mluvit o hrdinství nebo o víře v humánní pravdy. Kniha je ve všech těchto ohledech dobrým rádcem. Horší už je to s českou předmluvou v dávném vydání z roku 1951, kde se přirovnávají Londonovy vize k realizaci socialistického převratu v Sovětském Svazu. Období Stalina či Gotwalda se skutečně nesluší považovat za vzor.... celý text
Růže pro Algernon
2000,
Daniel Keyes
Nevědět a mít naivní představu o světě plnou nenazřeného ponížení je možná mnohem snazší, než v průzračném ponížení vědět a uvědomovat si, že plné vědění a pochopení nikdy neobsáhneme. Mnohem lepší je pak možná naopak mít příležitost dobýt svět a odrazit se s chutí dotknout se hvězd. A co když žár těch hvězd ničí? Co když se v nich skrývá to největší zlo našich životů? Ať už je v sázce mentální kapacita nebo je rukopisem magickým pouze vyřčený přirozený běh člověka od dětství přes zralost k postupnému odcházení v podobě stáří, čeká nás na konci návrat k našim kořenům, tedy k velkému spánku v podobě ničeho. Životem tepe vedle vědění taky láska. Stejně tak se rodí, zušlechťuje ze stavu nekvalitního přebarveného prášku do podoby co nejčistšího krystalu. Pak se opět zakalí a v neurčitých indíciích postupně mizí do ztracena. Je to krása, je to hnus!... celý text
Krůpěje krve v trní
2016,
Vladimír Jaromír Horák
Vladimír Horák je pohnutý, když sleduje opět po letech kusy oblečení lidí padlých v polském koncentračním táboře. Je dojatý stejně jako obec českých postmoderních autorů zabíjejících už zabité velké principy dvacátého století. Neztotožňovat se s osvětimským dojetím pro něj znamená rouhat se a připustit, že poezie je po první polovině dvacátého století možná tak, jako dřív. Když jsem byl v Osvětimi, boty a vlasy ve vitrínách mě zaujaly, ale rozhodně se mnou neotřásly. Nepřijde mi to cynické. Přijde mi zkrátka přirozené, že něco zaváté časem se už lidem ohlašuje jako historický odkaz, na který je třeba pamatovat, ale který není příliš vhodné za každou cenu vnucovat lidem cestou urputně násilného humanismu. Dnešní umělecké motivy by měly více svádět k tnutí do živého v aktuálních otázkách. To by Horáka skutečně oddělilo od skupin pseudoangažovaných povalečů a začlenilo ho mezi nefalšované rebely. Nemyslím tím samozřejmě nic neříkající konstatování o krvi tekoucí na Ukrajině, ani tezi o odvěké krutosti lidí. Sbírka je tedy politicky spíše bezzubá. Rovněž příliš neobstojí v místech, kde sklouzává do prostě sdělovací formy a nedbá na hlubší a obrazotvornější metafory. Kde si naopak pohrává s představami a obrazy, tam se podstatným způsobem napravuje. Nejsilnější je v čistě osobní existenční rovině, byť mnohdy teatrálně křesťanské, což je dnes bezobsažná, navíc módní duchovní úprava přehnaného fandění proletářské hmotě. Osobní rovina je to i trochu sebestředná a pochybná, protože je vždycky otázkou, zda má vůbec cenu osobní splíny knižně vydávat a otravovat tím druhé lidi. Svou otevřeností každopádně nabízí některá souznění s životními osudy čtenářů. Na závěr bych rád zmínil nejlacinější gesto knihy, kterým je báseň věnovaná Petru Hruškovi a jeho polo-imaginárním ztraceným sešitům. V tomto případě nevěřím Horákovu předstíranému významu kompozice ani trochu a vzhledem k tomu, že s Hruškou, jakožto nepsaným vůdcem ostravské literární obce, chodí na pivo, tipuju, že se chtěl především ještě víc vnutit do jeho tolik zlaté přízně.... celý text
Tři vyvolení
1999,
Stephen King
Přestože "Tři vyvolení" navazují na dlouho slepovaného, a proto viditelně nesoudržného "Pistolníka", rozvíjejí ho s elegancí a profesionalitou. Strukturou jsou přitom takřka opakem. Ať si autor o nenucenosti své tvorby říká v doslovech co chce, pokračování je z velké části předem promyšlenou kompozicí. A čtení najednou opravdu baví. Podivíme se nevkusně líbivé Rolandově komplikaci, to když pistolník naprosto smolařsky přijde vinou obřích humrů o některé své prsty. Poznáme sympatického závisláka Eddieho Diena vtaženého Rolandem z naší mafiánské skutečnosti do pistolníkova snového světa. Navzdory všem svým slabostem hledá s plnou vážností své místo ve vesmíru. On i Roland jsou si vzájemně prokletím i spásou. Doplní je žena s disharmonicky roztříštěnou myslí, která díky oběma mužům, a nakonec i díky sobě samé, nalezne své zdravé já. Všichni tři vyvolení se pak upínají k jednomu cíli, bodu zdánlivě útěšnému pouze pro pistolníka, ovšem ve skutečnosti potřebnému pro všechny tři. V "Temné věži" se literární fikce Rolandova fantastického světa prolínají s fikcemi světa New Yorku. Hlavní linie se odehrává převážně ve světě prvně zmíněném. Doplněna je drobnými vedlejšími epizodami plnými poutavých newyorských situací a postav. Především v těchto krátkých odbočujících příbězích se autor s odlehčenou vtipností vyžívá ve zcela realistických společensko-kritických narážkách. Výraznou složkou díla je od počátku osudovost počínání protagonistů. Již zásah muže v černém v "Pistolníkovi" naznačuje, že pouť hrdinů bude řízena vyššími silami, které je ochrání až na konec cesty. Tam je snad bude čekat velký boj, nějaké konečné zúčtování. Čtenář je díky tomuto spisovatelskému triku udržovaný v uspokojivém klidu. Tuší, že epizodní kolize a překážky nebudou jeho oblíbencům osudné. Zároveň je však jistým způsobem napjatý. Je totiž koneckonců celou dobu zřejmé, že příběh směřuje ke svému konci a že k onomu velkému a možná bezútěšnému zúčtování nakonec dojde. Ani samotný konec ale nemůže být přece tak strašný, když vyprávění svým vzniklým pevným rámcem napovídá, že se v závěru dostaví velká odpověď na řadu otázek, nějaké pro nás zásadní duchovní poznání. Tahle promyšlenost a z ní plynoucí ucelenost je tvůrcem oproti "Pistolníkovi" bezpečně zvládnutá. Celou dobu je tu vlastně řeč o vyprávění, které hladí čtenářovu duši, o postupu, který nás tak trochu rozmazluje a kazí. King nám poskytuje drogu v podobě uspokojivého světa. Troufám si říct, že nepodlehneme-li pouze tomuto pokušení a udržíme ve svém srdci i jiné literární žánry, nezapomeneme tak úplně tvář svého otce. Po "Třech vyvolených" jsem si tím jistý.... celý text
Pistolník
1999,
Stephen King
Pro znalce jiných dílů téhle série se zdá být první část utahaně nevyzrálým, lehce zmateným rozjezdem jinak docela zajímavého příběhu. Po několikerém přečtení může s přibývajícím věkem dojít k prohloubení jistého porozumění, to když nás trochu popadne symbolika nastiňovaného. S přispěním nějaké té intelektuální zkušenosti snad spatříme v pistolníkově putování za věží oproštěném od různorodých morálních hodnot pravou povahu ambiciózní životní snahy. Zjistíme, že je typická svou expandující vůlí k životu tolik ohraničenou vědomím neodvolatelnosti smrtelného konce.... celý text
