callahanh přečtené 471

Takový pěkný pár 1982, Francis Scott Fitzgerald

Soubor povídek, který by mě být redakčně řešen asi trochu lépe, protože zhruba první polovinu tvoří povídky, v nichž se vyskytují stejní hrdinové a chybí jim pointa, protože jde vždy o určitý výsek z jejich života. Tento fakt pak způsobuje, že se kniha může špatně číst, protože ony povídky vlastně nemají moc děj a je třeba je vnímat právě jakožto jeden příběh vyprávěný po dlouhých časových úsecích. Jakmile ale začnou klasické povídky, kniha je čtivá a nápaditá a většina povídek má náboj, silné téma i zajímavou pointu. Jejich společným jmenovatelem je to, že muži vždy propadnou lásce ženy, ty jejich lásku ale většinou neopětují a snaží se získat spíš někoho mocného a bohatého. Jestli ale povídky v něčem fungují, je to výborný popis tehdejší doby, kdy byly zcela jiné společenské konvence, mladí lidé byli poměrně svázaní a tak nějak museli plnit to, co se od nich očekávalo, a když se vychýlili z této cesty, nebylo to pro ně úplně dobré. Nebýt zmíněné první poloviny, určitě bych knihu hodnotil lépe, za přečtení ale rozhodně stojí, protože čtenář zjistí, že v otázkách vztahů se toho za ta léta vlastně tolik nezměnilo. 70 %... celý text

Dívka v pavoučí síti 2015, David Lagercrantz

Přiznám se, že jsem čtvrtý díl Milénia (i když je román "jen" inspirován, zároveň je prezentován jako čtvrtý díl) čekal mnohem horší, takže mě výsledek docela příjemně překvapil. Je ale nutné přijmout to, že zatímco Larsson chtěl svou trilogií na něco upozornit a před jejím napsáním byly hodiny a hodiny různých rešerší, které celý děj posouvaly co nejvíce do reality a byly na knihách znát, Lagercrantz nemá potřebu nějakého přesahu, a ačkoli apeluje na nebezpečí kyber-kriminality, dopad není takový, jaký měla původní trilogie. Jakožto samostatná kniha funguje Dívka v pavoučí síti docela dobře, i když začátek je notně rozvleklý a na můj vkus příliš odborný a prokrácení by mu jedině prospělo. Když se ale děj rozjede, už je kniha čtivá, svižná a odsýpá a bez větších problémů dospěje ke svému konci. Z pohledu čtenáře původní trilogie mě mrzí, že je tu použito až moc klišé (autistický chlapec je svědkem vraždy a je jediný, kdo je schopen identifikovat vraha), postavy jsou prakticky nesmrtelné (to ale můžeme svým způsobem vytýkat Larssonovi také) a vztah Mikaela a Lisbeth se vůbec nikam neposunul. Přivedení Kamily do děje působí trochu samoúčelně a tajemství, které kolem ní budoval Larsson, je rázem pryč, na druhou stranu s ní ale chce Lagercrantz asi pracovat i v budoucnu, takže rovnou vyložil karty na stůl. Ve výsledku ale kniha není vůbec tak špatná, jak si plno čtenářů může myslet, jen jde o "obyčejný" technothriller s minimálním přesahem, což je, pravda, na takovou trilogii trochu málo, ale při troše tolerance a odstupu to tolik nevadí. 70 %... celý text

Stalker 2015, Lars Kepler

Styl Larse Keplera je vesměs stejný, což se ve zdejších komentářích často opakuje. Stalker tedy není ničím výjimečný, je čtivý, má atraktivní téma a de facto vše, po čem čtenář tzv. baží - brutální vraždy, severské prostředí, téma nebezpečí moderních technologií, množství postav, nenáročný děj a víceméně to funguje. Jenže na můj vkus jede Kepler až moc filmovým stylem, což znamená, že kniha připomíná řemeslně zručný a napínavý hollywoodský thriller, nad nímž se nesmí moc přemýšlet, jinak se objeví několik logických děr a závěr je trochu mimo realitu, vrah má několik životů a všechno tu dopadne přesně tak, jak čtenář očekává. Joona Lina je tentokrát vedlejší postavou, takže v příběhu tolik nevystupuje a titulní komisařka není úplně sympatická, navíc v pokročilém stupni těhotenství se pouští do věcí, do nichž by se asi vůbec pouštět nebylo možné. Jelikož má ale kniha spád, slušné tempo, je čtivá a přece jen atraktivní, pořád je nadprůměrná, i když jen trochu sečtělého čtenáře ničím moc nepřekvapí. 70 %... celý text

Novak Djokovič - Sportovní vyslanec Srbska 2017, Chris Bowers

Nejzásadnější problém knihy je ten, že Bowers v podstatě nedostal povolení psát autorizovanou biografii, takže to vyřešil tak, že hodně velký prostor věnuje historii Srbska jako takového. Špatný nápad to a priori není, protože pak čtenář lépe pochopí, proč je Djokovič tak hrdý, na druhou stranu jsou tyto psáže zbytečně dlouhé a bezvýznamné. O samotném Djokovičovi se tedy čtenář moc nedozví, což je škoda, protože určitě má zajímavý osud, jen prostě nechtěl Bowersovi poskytnout vzpomínky, protože si je šetří na vlastní biografii. Vydání ani nepřidá tradičně špatná editace Omegy, kde překlad vypadá hodně strojově a nesmyslně (překládat anglické slovo goal doslova a mluvit o “tenistových gólech“, je diletantsví), sem tam se zamění hráči v jednom odstavci a interpunkce je špatně. Čtení je tedy trošku náročné a docela těžkopádné. Vzato kolem a kolem je tahle kniha spíš takovým úvodem k Djokovičovi, který odhalí jen něco málo, ale o jeho osobě toho zas tolik neprozradí. 60 %... celý text

Jatka č. 5 1997, Kurt Vonnegut Jr.

V kontextu “běžné“ literatury vždy potěší něco trochu jiného, a to Jatka č.5 nepochybně jsou. Vonnegut se v nich svérázným způsobem vyrovnává s traumatem, jehož byl přímým aktérem, a o němž se bohužel moc nemluví. Čtenáři ovšem nejde vůbec naproti a zvyknout si na jeho sice úsporný, ale nechronologický styl, v němž přeskakuje z místa na místo a vlastně v něm chybí hlavní hrdina, není úplně jednoduché a pár stránek trvá, než mu čtenář přijde na chuť. Oceňuji hlavně to, že se dílo dá interpretovat různě, ale asi nikdy ne špatně, což byl nejspíš záměr, protože autor se v předmluvě sám “shazuje“, že vlastně nedokázal napsat nosný příběh. Kniha je tak spíš jakýmsi svérázným svědectvím o tom, že válka v lidech zůstane navždy a ti, kteří ji neprožili, nikdy nemůžou pochopit ty, kteří byli v centru dění a příkopy mezi nimi jsou hluboké, i když jde třeba o rodinu. Vše je oživeno černým humorem, ironií a satirou, která ale, jak už to tak bývá, se nebezpečně blíží pravdě. Vzhledem ke krátkému rozsahu, značné čtivosti a lehkému stylu je navíc kniha rychle přečtena, což je moc fajn. Jatka č.5 jsou nicméně spíše pro zkušeného čtenáře, dá se o nich dlouze diskutovat, jejich protiválečné poselství je ale zcela jasné a místy hodně mrazivé. 70 %... celý text

Případ Pelikán 2010, John Grisham

Případ Pelikán ukazuje, že Grisham je silnější v příbězích, kde jde o právnickou kauzu, hlavní hrdina je právník a děj se odehrává povětšinou v soudní síni. V tomto případě sice pracuje s atraktivní premisou, zajímavým nápadem a dění v tajných službách i nejvyšších patrech politiky popisuje hodně dobře, příběhu ale chybí napětí, je v něm vskutku mnoho postav a celkově je to psáno spíš jako beletrizovaný scénář, kdy se přeskakuje z jednoho místa na druhé, nijak složité dialogy střídají akci a hlavní hrdinové jsou charakterizováni jen v naprostém základu. U Darby třeba chybí motivace toho, proč se do zkoumání případu vůbec dala a jak přišla na onu kauzu. Grishamovi ale nelze upřít příjemná atmosféra dob, kdy byl internet v plenkách, všechno se ověřovalo telefonicky a obří kauzy na titulních stranách novin měly velkou váhu a šlo jim ještě z velké části věřit, svižné a čtivé tempo a cit pro nedlouhý rozsah, který je v tomto případě tak akorát. Chtěl jsem původně dát jen tři hvězdy, ale za poslední třetinu knihy, kdy se vše skládá dohromady, vyselektují se ty nejdůležitější postavy a příběh má ještě větší spád, nakonec přidávám hvězdu čtvrtou. 70 %... celý text

Ohnivý muž 2016, Joe Hill (p)

Je fascinující, jak moc Hill připomíná svého otce a stal se opravdu takovým “Kingem light“. The Fireman jako by vypadl ze šuplíku námětů samotného Mistra, protože téma o neznámé chorobě, která končí samovznícením, je typicky kingovské. Hill se toho nebojí a ve velmi pomalém a zdlouhavém tempu vypráví atraktivní příběh, který je plný zajímavých a propracovaných postav, vskutku promyšlených událostí a mnohdy nečekaných zvratů. Obě klíčové postavy jsou charismatické a zajímavé, každá ale jiným způsobem - zatímco Hasič svou tajemností a málomluvností, Harper svou odvahou a vnitřní sílou. Jediný zásadní problém, který s knihou mám, je tak její rozsah, protože 664 stran je v tomto případě opravdu hodně a místy se děj hodně táhne, všechno je rozvláčné a zbytečně překombinované, což se týká i závěru, který už je na můj vkus protahovaný až moc. Jinak je ale The Fireman výborné dílo, které utvrzuje v tom, že Stephen King má ve svém synovi důstojného nástupce, který by mohl být podobně progresivní jako on kdysi. 80 %... celý text

Analfabetka, která uměla počítat 2014, Jonas Jonasson

Pro mě docela zklamání, protože Stoletý stařík se mi poměrně líbil, jenže Analfabetka už mě tak neuchvátila. Příběh byl na mě absurdní až příliš a už se nepohyboval v rámci nějaké minimální uvěřitelnosti (linii s atomovou bombou mohl Jonasson klidně vynechat) a byl hodně překombinovaný a dost bizarní. Titulní postava je sympatická, ale opět platí, že v jejím osudu je tolik náhod, že to ty sympatie trochu sráží. Je pravda, že Jonasson zatím píše pořád stejně, což nebývá na škodu, v tomhle případě ale asi trochu ano. Rozhodně se ale knize nedá upřít čtivý a svižný styl, docela dost zajímavých a sympatických postav a poměrně funkční humor. Jen je škoda, že když už autor zvolil tak šílený příběh, že nazabrousil trošku do satiry, která by tomu hodně pomohla. Ve výsledku tak jde o knihu, k níž se vracet už nebudu, a jíž jsem v závěru dočítal jen z povinnosti, protože rozečtené knížky zásadně neodkládám. 60 %... celý text

Americký rebel – Život Clinta Eastwooda 2013, Marc Eliot

Pro mě lehké zklamání, protože Eastwooda mám hodně rád a na tuhle knihu jsem se vysloveně těšil. O to víc mě překvapilo, že překlad byl dost krkolomný, některá souvětí jsem musel číst vícekrát a objevovala se tu hodně zvláštní slova. Není pochyb o tom, že Eliot umí vždy skvěle popsat to podstatné a přitom nevynechat žádný film, některé jeho interpretace jsou trochu zvláštní a některé informace vysloveně popírají to, co jsem znal z jiných zdrojů, nevím ale, do jaké míry to může být právě tím překladem. Škoda také, že je kniha do značné míry bulvární, i když chápu, že spousta událostí má souvislosti s životem filmovým, asi nemusel jít autor až do takové hloubky. Jako zdroj informací a čtivý životopis žijící hollywoodské legendy kniha poslouží dobře, divákům udělá trošku pořádek v jejím rozsáhlém díle a naláká ke zhlédnutí snad všech filmů. Jen mě mrzí, že knihu nemám touhu přečíst ještě jednou nebo dokonce vlastnit. Dovolím si ještě podotknout, že by jí slušely tvrdé desky, protože formát brože je vzhledem k velikosti i váze ne úplně komfortní. 70 %... celý text

Psi z Rigy 2013, Henning Mankell

Druhý příběh komisaře Wallandera je o něco lepší než ten první, přesto ho hodnotím ve výsledku stejně, a to hlavně kvůli samotnému závěru. Ten je totiž jako z typicky hollywoodského béčkovějšího filmu - hlavnímu hrdinovi pomůže neskutečná náhoda, všechno se mu vydaří přesně, jak potřebuje a vyvrcholení je pak hrozně překombinované a klasicky upovídané - SPOILER - kdy místo, aby pachatel policistu hned zastřelil, nebo alespoň omráčil, má potřebu povídat o motivaci a uskutečnění činu atd. - KONEC SPOILERU. Jinak je ale celý případ hodně zajímavý, politická zápletka atraktivní, nejlepší je ale celková atmosféra postkomunistické Rigy, v níž si člověk neznalý poměrů nemůže být jistý ničím a pomalu ho chytá paranoia. Wallander je vesměs sympatický a lehce tajemný detektiv, který spíš přemýšlí, než koná, což je dobře, jen to jeho zamilování bylo dost nedůvěryhodné a vlastně z ničeho nic. Psi z Rigy jsou tedy zajímavý, ale trošku zastaralý román, který je ale (doufám tedy) nutný pro celkový vývoj postavy. Snad budou další díly lepší. 60 %... celý text

Kapitánská dcerka 1979, Alexandr Sergejevič Puškin

Puškin tady v mnohém překvapí a na to, že je vlastně romantický autor, je Kapitánova dcerka poměrně brutální novela, v níž se nevyhýbá popisům násilných poprav a výjevů včetně třeba useknuté hlavy. Nevím, jak moc děj odpovídá skutečnosti, každopádně Pugačevovo povstání je tu popsáno srozumitelně a jasně (kvituji i vysvětlivky a některé vypuštěné a upravené pasáže, které jsou zmíněny v novém překladu od Odeonu) a vše dost odsýpá, protože vzhledem k rozsahu není čas na dlouhé popisy. Z romantismu tu Puškin zachovává vlastně jen lásku, kterou ale líčí bez většího citu a zaujetí hlavního hrdiny, rozhodně není hlavním tématem, ale objevuje se tu spíš jen tak mimochodem. Ani charakteristika postav není tím nejvýraznějším a opět platí, že je načrtnuto jen to nejdůležitější, ale rozhodně to neškodí. Kapitánova dcera je tak hodně čtivá, má spád a nezdržuje se zbytečnými popisy. Jen vlastně zdlouhavý začátek je snad to jediné, co by se dalo vytknout, každopádně tahle novela má mezi klasikami své místo oprávněně a myslím, že se dá úplně bez problémů číst i dnes. 85 %... celý text

Krev není voda 2016, Dominik Dán

Na Dánovy knihy lze (zatím) uplatnit de facto stejný komentář, v tomto případě to ale není špatně, ba naopak. Taktéž Krev není voda je čtivá, strhující a zase poodhaluje něco z policejní práce, která se z větší části skládá z papírování a rutiny než z nějaké akce a velkého pátrání v terénu. To je vlastně na Dánovkách to nejlepší - čtenář věří, že takhle to na policii chodilo a chodí a příslušníci jsou obyčejní chlapi, kteří většinou vědí, jakým směrem se vydat a případ vyřeší za pár dní, protože pak už stopy chladnou. Všechny postavy jsou sympatické a lidské, takže se s nimi může každý ztotožnit. Knihu pak oživují zábavné dialogy, v nichž se kolegové vzájemně pošťuchují a špičkují, což k tomu také patří. Sympatické je i to, že konce bývají realistické a Dán nemá zapotřebí čtenáře balamutit nějakým přehnaným happy endem, ale poukáže i na to, jak se některé případy vyřeší. Je pravda, že konkrétně v tomto románu zůstává několik věcí nevysvětlených (SPOILER - nejvíc asi právě již zde zmiňované schované lístky a důvod toho, proč si je Slávka schovávala - KONEC SPOILERU), to se ale vlastně dá odpustit, protože jakožto oddechová literatura funguje znovu báječně a po přečtení musím opět opakovat, že doufám, že každé oddělení policie má svého Krauze. 75%... celý text

Corleone 2012, Mario Puzo

Je hodně znát, že kniha vychází z (nakonec nerealizovaného) scénáře, protože její čtení se hodně podobá sledování filmu. Popisy prostředí jsou naprosto minimální, důraz je kladen spíš na větší množství dialogů, akce a vytváření dobové atmosféry, která tu hodně funguje. Filmovou terminologií bych řekl, že autor různě prostříhává mezi prostředími i postavami, někdy je to dokonce z odstavce na odstavec a trochu hůř se ve všem orientuje, stejně jako ve větším množství postav a jmen. Místy je líčení dost kostrbaté a těžkopádně, naštěstí tu ale takových momentů není moc a většina rozsáhlé knihy je čtivá a svižně napsaná. Ty, kteří znají Kmotra, určitě potěší pohled na trochu mladší hrdiny a rozšíření jejich pozdější motivace. Falco velmi dobře zachycuje mafiánský život, který je krutý, neúprosný, ale spravedlivý, za což se pochopitelně platí tím, že v podstatě neexistuje přátelství a nikdo si nemůže být ničím jistý. Osobně oceňuji velký důraz na rodinné hodnoty a jakousi morální vyspělost všech postav. Nechybí tu několik hodně silných a dost brutálních a krvavých momentů a výjevů, které k tématu patří a nejsou nikterak přikrášlované, ale potřebně syrové. Jediná větší výtka tak opět směřuje k tomu, že kniha mohla být více literární a méně filmová a o pár desítek stran kratší. 70 %... celý text

Šílený démant Syd Barrett a rozbřesk Pink Floyd 2001, Pete Anderson

Patřím k fanouškům Pink Floyd, ne těm, co mají úplně všechna alba a vědí každou informaci, ale řekněme těm běžným fanouškům. O osobě Syda Barretta jsem toho ale věděl hodně málo a tato kniha mi umožnila trochu pochopit to, proč se stal za svého života legendou a jakousi mýtickou postavou. Autoři tu velmi srozumitelně líčí jeho život i jakousi rozpolcenost, kdy se chtěl stát hudební hvězdou, ale pak neunesl všechnu pozornost a chtěl jen psát svoje trošku složité a symbolické texty, což ale samozřejmě úplně nešlo spojit s nastalou slávou. Barrett byl velmi složitá osobnost, která se užíváním LSD prakticky rozpadla a nebylo možno s ní pracovat, na což autoři často poukazují, tudíž PF ho později museli vyhodit, aby vůbec mohli fungovat. Kniha tedy nezasvěcenému čtenáři přináší mnoho zajímavých informací a rozšiřuje pohled na historii legendární skupiny, která by bez Syda Barretta nikdy nevznikla, navíc on sám ovlivnil spoustu dalších umělců a jeho přínos pro hudbu je naprosto markantní. Škoda, že nezvládl sám sebe a později nedokázal nic vytvořit. Poslední kapitoly jsou kvůli tomu spíš smutné čtení o konci jedné legendy, a i když kniha vznikla ještě za jeho života, dnes by asi nebyla o moc jiná. 80 %... celý text

Utrpení mladého Werthera 1999, Johann Wolfgang Goethe

Romance, která není úplně jednoduchá na čtení a v dnešní zrychlené době nejde čtenáři vůbec naproti, přesto má smysl ji pokořit. Na pozadí tvůrčí krize mladého malíře, který odjede na venkovské sídlo, vypráví příběh dost nešťastné lásky, která se mění až v závislost a posedlost. Werther není úplně sympatická figura, protože se dost často lituje a se svým stavem nehodlá dělat vůbec nic a ani se s ním nechce smířit, což rezultuje v jediné možné řešení. Naštěstí těch sebelítostivých pasáží není zase tolik a mezi nimi probleskují hluboké myšlenky o odcizení lidí, smyslu umění v lidském životě a krás přírody. V lyrických popisech je kniha vůbec nejsilnější a Goethe velmi citlivě přenáší čtenáře do prostředí krásné přírody a celkové pohody, kterou hlavnímu hrdinovi narušuje láska. Dalo by se polemizovat o tom, zda je tohle vhodná kniha na povinnou četbu, protože si myslím, že je potřeba číst až v pozdějších letech a poté, co máte něco načteno. Čtenář začátečník asi úplně nedocení celkovou atmosféru a asi ani nebude hledat myšlenkové a filozofické přesahy. Ano, kniha je z dnešního pohledu i přes krátký rozsah zdlouhavá a vlastně ani nenabízí žádné překvapení a je příliš básnická, to ale nic nemění na tom, že se přečíst dá a myslím, že i dost lidí uspokojí, i když se sympatiemi k hrdinům je to dost na hraně. Právě ale krátký rozsah by měl být tím, co nakonec člověka přesvědčí k tomu, aby to zkusil. 70%... celý text

Čaroděj 2013, Zdeněk Pavlis

Velmi inspirativní biografie brankářské legendy, která Slavii pomohla k Lize mistrů a zachytala si i v Drnovicích nebo Olomouci. Kniha má spád a přehledně nabízí průřez Vaniakovou kariérou s hodně zajímavými a leckdy i vtipnými historkami. Mimoto pak nabízí i trošku detailnější pohled do trenérského řemesla pánů Jarolíma, Uličného, Ščasného a dalších, nechybí ani spíš smutné povídání o tom, jak to fungovalo při jeho řeckém angažmá, které bylo spíš za trest a hodně stresující. Asi jediné, co bych vytkl, je až příliš žurnalistický styl (Pavlis je z knihy znát až moc), který se často opakuje a působí trošku neosobně a stroze. Možná také mohla být kniha trochu obsáhlejší a zabřednout ještě do hloubi brankářského řemesla a myšlení a práce profesionálního fotbalisty, to ale tolik nevadí. Jako inspirace při různých životních peripetiích nicméně kniha funguje výborně a po jejím přečtení lze uvěřit tomu, že když člověk něčemu dává sto procent a dře, osud mu to vrátí. 70%... celý text

Fantom Opery 2008, Gaston Leroux

Zajímavá, i když přece jenom trochu zastaralá kniha, v níž je spousta patosu, předvídatelných momentů a klišé. Leroux ke knize přistoupil jakožto vypravěč událostí, které se doslechl a sestavil je dohromady, tím pádem je celou dobu na čtenáři, zda v existenci Fantoma uvěří, nebo ne a Leroux vlastně nenabízí žádné "důkazy", ale opravdu jen čistě vypráví události tak, jak se podle jeho indicií odehrály. Fantom opery není nikterak strhující a místy se dost táhne, protože je hodně repetetivní a trochu se točí v kruhu a ani postavy nejsou úplně sympatické - Raoul je nedospělý a přehnaně afektovaný, Christina je taková "husička" a Fantom zase není řádně děsivý, ale spíš nešťastný jedinec, jemuž se něco stalo, čímž zoufale trpí a podrývá mu to sebevědomí. Naštěstí tu ale je několik dost zajímavých momentů - dobrodružství obou ředitelů, kteří se postupem času stávají paranoidními a celý závěr v podzemí divadla a v domě u jezera, který knihu vytrhává z průměru. Možná je taky malinko škoda, že Leroux ani nenaznačil, kde se Fantom vzal a proč nosí masku, to je ale na druhou stranu součást sympatického tajemna, které ho obklopuje. Román je tak nijak objevné, ale dobré čtení, které v mnohém připomíná červenou knihovnu, v mnohém se od ní ale naštěstí odlišuje. 70%... celý text

Závan klíčovou dírkou 2013, Stephen King

Je dobře, že King tuhle knížku napsal až po dokončení celé série, protože do ní nepřináší vůbec nic nového, postavy se nepohnou ani o píď a v celém putování se vlastně nestane vůbec nic. Je upřímně úplně jedno, zda knihu čtete po dočtení celé ságy, nebo mezi čtvrtým a pátým dílem, kam patří a jak jsem to četl já. Závan klíčovou dírkou je vyprávění ve vyprávění, které King zvládl naprosto mistrovsky - oba příběhy jsou trochu jiné a zároveň stejné a jen upevňují auru a moc Pistolníka, který v něm vzpomíná na jednu událost ze svého mládí, v níž ještě vyprávěl příběh, který slýchá od dětství. Na knize, která je na Kinga nezvykle krátká, je vidět, jak mistrovský je to vypravěč, protože se v obou liniích neztratil, hezky je propojil a navíc je každá trochu jiná, takže se vzájemně nepletou. Nechybí tu momenty posmutnělé i veselé, děsivé i vysloveně hororové a celé to má poctivou westernovou a lehce pohádkovou atmosféru. Těžko něco zásadního vytýkat, snad jen to, že tu chybí typicky kingovské minispoilery na konci některých kapitol a celé to není tak výborné jako jeho nejlepší díla nebo jako celá sága Temná věž, přesto ale myslím, že je dobře, že kniha vznikla. Ty, kteří mají přečteno, ještě jednou přenese do kouzelného a zároveň děsivého světa, který se hnul a ti, kteří ještě čtou, si jen prohloubí celou mytologii a společně se čtvrtým dílem ještě o něco doplní Rolandovo mládí. Jen si nejsem úplně jist, jak se na ni bude dívat ten, který je sérií nepolíben, ten by asi třetinu knihy moc nepochopil. 75%... celý text

Konzumárium 2015, David Cronenberg

Cronenbergova prvotina silně připomíná romány Bretta Eastona Ellise nebo Chucka Palahniuka. Taktéž staví do středu dění nechutně bohaté lidi, kteří se ve svém životě vysloveně nudí a hledají povyražení za každou cenu - pro Nathana jsou to bizarní reportáže o chirurgii, pro Naomi (nevím, proč se v synopsi mluví o Haně) snaha o rozhovor s podivným francouzským filozofem, který pravděpodobně zabil a snědl svou ženu. Je zcela jasné, proč z toho musela být kniha a ne film, protože ten by byl asi moc za hranou i na Cronenberga a na jednu stranu je dobře, že autor knihu napsal a vysněný příběh alespoň nějak představil svým příznivcům, na tu druhou ale vlastně není o co stát, protože po slušném začátku se kniha mění v přehlídku bizarností, sexuálních úchylek a zvláštních dialogů ne úplně sympatických lidí. Alespoň, že autor po celou dobu udržuje čtivý styl a černý humor, který knihu dost drží nad vodou. Po pár dnech od přečtení už si toho z knihy zas tolik nepamatuju a chybí v ní scéna, která by se člověku vryla do paměti. Jde spíš o sled různých epizod, které jsou originální a bizarní zároveň, na druhou stranu ale taky někdy nudné a nenápadité. Cronenberg je zatím pořád lepší filmař než literát, to se ale může snadno změnit, pokud jako další knihu napíše něco trošku normálnějšího a bude vycházet ze své pozdější tvorby, která je sice plná násilí, ale taky zajímavých a drsných příběhů s charismatickými hrdiny. 60%... celý text

Syn 2014, Jo Nesbø

Další Nesboho kniha bez Harryho Holea a pořád to, alespoň pro mě, není úplně ono. V Synovi hodně dlouho trvá, než se člověk začte a jeho zásadním problémem je opravdu velké množství postav, v nichž se těžko orientuje a některé nemají zásadní význam a pouze se na chvilku objeví, s tím souvisí i určitá zdlouhavost. Úplně uspokojivý není ani konec, v němž sice nečekaná pointa vesměs funguje, ale akce je tam zbytečně moc a působí to jako klasický hollywoodský thriller s béčkovějším laděním. Jinak se Nesbomu nedá upřít čtivost, příběh je hodně zajímavý a má spád a podobenství s Biblí mi na chvilku vytanulo na mysli, detailně jsem to ale nerozebíral a až tady jsem se dočetl onu symboliku. Je vidět, že si s tím Nesbo dal práci a onen biblický motiv poměrně funguje, i když svým osobitým způsobem. Šimon Kéfas i Sonny byli sympatičtí, i když jim chybělo určitě charisma, které má právě Harry Hole, i proto se možná čtenář o ně tolik nebojí a soucití vlastně jen se Šimonovu ženou a policejní novickou, která se ocitá na rozcestí mezi povinností a morálkou. Kdyby byl Syn o sto stránek kratší, asi by se nic nestalo a byl by sevřenější, v této podobě jde nicméně o slušný román, k němuž se ale čtenář asi nebude moc vracet. 70 %... celý text