callahanh přečtené 471

Vražda v Orient-expresu 2003, Agatha Christie

S četbou Agathy Christie jsem začal tím asi nejslavnějším případem a nutno říct, že pro začátek to byl dobrý krok, protože jsem znal rozuzlení a mohl jsem se soustředit na samotný styl autorky. A ten není nijak složitý ani náročný, ba naopak. Kapitoly jsou krátké, čtivé a uvádí se v nich jen to nejnutnější. O nějaké psychologii postav tu nemůže být ani řeč, jediný, o němž se čtenář dozví nějaké větší podrobnosti, je Hercule Poirot, který navíc není fyzicky moc popsán, takže si do něj může profilovat kteréhokoli hereckého představitele. Oproti filmovým verzím je v knize lépe vysvětleno to, jak se přijde na skutečnou identitu zavražděného, i když stále je třeba respektovat dogma, že Poirot je zkrátka génius, který má v hlavě databázi všech zločinců. Je pravda, že postav je tu dost a dost a je těžké se v nich orientovat, na druhou stranu ona klaustrofobní atmosféra uzavřeného vlaku a zasněžené krajiny také dělá své. Samotný závěr je pak jako by nedodělaný a otevřený, šlo ale zřejmě o autorčin záměr, takže nemá cenu se jím moc zabývat, i když mohl být asi jasnější. Z pohledu moderního čtenáře zvyklého na ledasco je Vražda v Orient-expresu staromilská záležitost, v níž se toho tolik nestane a důležité jsou dialogy a detektivní dedukce a pachatel není žádný psychopat nebo masový vrah. Hodně příjemná záležitost, která ale vyžaduje trochu tolerance a trpělivosti. 75 %... celý text

Divné počasí 2018, Joe Hill (p)

Hill v sobě Kingova potomka zkrátka nezapře a každá jeho kniha dá na otce zavzpomínat. Nejinak tomu bylo i u sbírky povídek Divné počasí, která je ale dost nevyrovnaná. Jak už název napovídá, volně je propojuje počasí, které v každém z příběhů hraje větší, či menší roli. Suverénně nejlepší je druhá povídka Nabito, která je svižná, má nápad, atraktivní téma, je výborně vypointovaná a typicky kingovsky realistická a vyzněním beznadějná. Momentka je relativně zdařilá, i když jí chybí lepší závěr a není tak propracovaná. Závěrečný Déšť má skvělý námět, je čtivý, má zajímavou hrdinku a docela nečekanou pointu, jen mu chybí větší emoce a lepší závěr. Nejslabší je V nebi, která je magická, co se nápadu týče, tak nejoriginálnější, ale zdá se mi nedotažená, dlouhá, překvapivě nevýrazná a bez jakéhokoli rozuzlení. Divné počasí určitě stojí za přečtení, jen asi mohlo být celkově lepší a je na něm znát, že jednotlivé povídky psal autor několik let, během nichž se měnil jeho styl, nálady i názory. 70 %... celý text

Lovec králíků 2017, Lars Kepler

U Larse Keplera většinou píšu pořád to samé a ani Lovec králíků nebude výjimkou. Snad všechny Keplerovy knihy totiž připomínají scénáře hollywoodských akčních thrillerů, v nichž je možné úplně všechno. Joona Lina už se stal supermanem, který přežije úplně všechno, nepotřebuje snad žádné indicie, ale ví, že vrah bude vraždit znovu a celé jeho charisma začíná být trochu pochybné. Ano, Lovec králíků je pořád dobrá oddechová literatura, má atraktivní příběh, atraktivní prostředí, je potřebně brutální a je v něm několik dobrých nápadů, celkově vzato ale jde o lehce nadprůměrný thriller, v němž je plno předvídatelných věcí (SPOILER: Těhotenství policejní komisařky + další otcovcství Rexe Müllera KONEC SPOILERU). Román je čtivý, svižný, v závěru už mi ale přišel hodně přehnaný, zbytečně protahovaný, a jelikož nepatřím k příznivcům velké akce v knihách, tak i přespříliš nepřehledný a akční. Škoda, že se vrah odhalil tak brzy, protože od té doby šla kvalita trochu dolů, protože čtenář pak podvědomě tuší, že určitým postavám se nic moc nestane a zkrátka musí přežít. Hodně laciný mi ovšem přijde závěrečný cliffhanger, který jsem nejdřív vůbec nepochopil a až po přečtení komentářů mi to došlo. I to je mimochodem jeden z těch filmových prvků, který Kepler používá. Přes veškerou kritiku ale nakonec ty čtyři hvězdičky dám, protože jakožto oddechovka funguje kniha velmi dobře, trochu rozvine osud hlavního hrdiny a má docela spád. 70 %... celý text

Mistr a Markétka 1969, Michail Bulgakov

Co komentář, to trochu jiná interpretace - přesně to vystihuje Bulgakovův vrcholný román. A ono je to oprávněné, protože Mistr a Markétka je variací na faustovské téma, jinotají tuhého sovětského komunismu, úvahou o údělu umělce v nelehkých politických časech, černohumornou groteskou o malosti člověka a mnohem mnohem víc. Bulgakov proplétá linii současnou a tu s Pilátem Ponským, na jehož příběhu po svém vykládá tuto biblickou událost a jako by vytvářel vlastní evangelium, které z Piláta dělá úplně jiného člověka, než jak ho známe. Mistr a Markétka se asi nedá úplně pochopit a každé další přečtení odhalí novou vrstvu románu, která předtím zůstala skryta, nebo jsme ji jen nechtěli vidět. Šílené věci se tu střídají s těmi zcela normálními, existenciální filozofie s humornými situacemi a svérázné postavy s těmi ještě svéráznějšími. I když je dílo náročnější, je psáno čtivě, "lehce" a s takovou nadsázkou, že se dobře čte a drhne jen málokdy. Na plný počet to u mě zatím není, protože je to přece jen místy zbytečně složité a závěr není tak úderný, jak bych očekával, každopádně jde o jednu z nejlepších, nejzajímavějších a nejnápaditějších knih, jaké jsem kdy četl. Nadčasová záležitost. 85 %... celý text

Tajná historie Twin Peaks 2017, Mark Frost

Kdybych viděl první dvě řady TP někdy v poslední době a ne před několika lety, určitě bych se v knize orientoval mnohem lépe. Je každopádně fascinující, jak moc si na ni dal Frost záležet a fiktivní historii Twin Peaks propracoval do nejmenšího detailu a do už tak nejasného seriálu vnáší různými konspiracemi ještě více nejasností, pochybností a dalších interpretací. Každy fanoušek seriálu si tu najde, co potřebuje a ještě si prohloubí další a další informace, které trochu mění náhledy na některé postavy a celkové dění. Ocenit musím fantastickou českou podobu knihy, která musela dát neskutečnou práci a vizuálně vypadá úchvatně a simulace tajných složek vypadá dokonale, k tomu ještě jen minimum překlepů a snad žádná gramatická chyba, opravdu klobouk dolů před lokalizací! Hvězdičku tak strhávám čistě jen proto, že někdy jsem se moc neorientoval a přišlo mi to zdlouhavé. Jinak ale naprostá povinnost pro všechny fanoušky legendárního seriálu. 90 %... celý text

Osamělý střelec 2016, John Grisham

Na Grishamovi je sympatické to, že ačkoli je právník, umí napsat efektní, ale jednoduchý a srozumitelný thriller, k němuž opravdu nepotřebujete znalost amerického práva a můžete ho číst kdekoli na světě. Osamělý střelec není výjimkou, a i když nemá úplně jednotný děj a hodně dlouho to vypadá, že jde o soubor několika povídek s jedním hrdinou, nakonec se vše propojí ke čtenářově spokojenosti. Sebastian Rudd je natolik charismatický, že knihu utáhne úplně sám a pročítat se jeho osudy a kauzami je vesměs fascinující, protože i ti nejhorší zločinci mají právo na spravedlnost. Grisham navíc vše umí podat tak, že mnohdy ti dobří nejsou vlastně moc dobří a zaslouží trest, což Rudd tak nějak vždy splní. Samozřejmě, že nejde o nějakou extra náročnou literaturu, která by posouvala hranice, ale "jen" o výborný právnický thriller, která má vše, co má mít - správného a charismatického hrdinu, atraktivní zápletku, není hloupý a prvoplánový a je čtivý a má svižné tempo. Některé motivy (Ruddův vztah s učitelkou, spor o opatrovnictví syna) sice vyšumí do prázdna a jsou nedořešené, to ale může být dáno i prostorem na případné pokračování. 80 %... celý text

Uzel 2014, Dominik Dán

Trochu jiná dánovka než ty ostatní, ve své podstatě ale stejná. Dán tentokráte vrací čtenáře na začátek Krauzovy kariéry a proplétá čtyři na sobě zpočátku nezávislé linie, aby je v závěru osudově protnul. V Uzlu není tím hlavním řešení vraždy dělníka v ropné rafinérii, ale popis každodenního života v rozpadajícím se socialismu a metod, které používali příslušníci StB, kteří si mohli dovolit cokoliv. Krauz je nicméně pořád stejný sympaťák, ačkoli už na začátku kariéry poznává, že morálka a poctivost se v policejní práci moc nenosí, podobně sympatický už je i Burger a jejich vzájemné špičkování a suchý humor jsou vrcholem knihy. Jakkoli realisticky celý příběh působí, tak závěr to lehce sráží, protože silně pochybuji, že taková věc by Krauzovi prošla bez potíží a nějakého vnitřního vyšetřování. Celkově vzato je Uzel dalším velmi dobrým románem Dominika Dána, u něhož má čtenář znovu ten pocit, že přesně takhle vypadá každodenní policejní práce. 70 %... celý text

Kreutzerova sonáta 2003, Lev Nikolajevič Tolstoj

Zvláštní novela je nekompromisním a i pro dnešní dobu lehce kontroverzním a zpátečnickým pohledem na manželství. V rámcovém příběhu poukazuje Tolstoj na to, že lidskou zhoubou jsou vášně, které ničí úplně všechno včetně tak posvátného svazku, jakým je manželství. V tomto případě nejde o formu, ale o obsah. Kreutzerova sonáta je psána jednoduše, úsporně a poměrně čtivě, nepouští se do žádných dlouhých souvětí ani přehnaných metafor a symbolů. Jde opravdu hlavně o to, aby zcela jasně bylo znát, jaký autor zastává názor na svazky muže a ženy, jaký by měl být ideál společnosti (k němuž se samozřejmě nikdy nepropracuje) a jak žárlivost a přehnaná paranoia ničí lidské životy. Do určité míry je to pravda, do určité míry je autorův náhled zjednodušený a zásadně pomíjí ty nejdůležitější aspekty manželství (vzájemná důvěra, tolerance a osobní svoboda). Ke knize samotné se toho ale moc napsat nedá, protože bychom museli rozebírat její obsah, který je záměrně třaskavý a provokativní. Formálně vskutku nejde o nic převratného a jde spíše o dílko, v němž ze sebe Tolstoj musel dostat své frustrace ze soužití mužů a žen. Naštěstí se jedná o novelu, což je rozsah, které takto rozvržené téma snese, u románu by hodnocení bylo asi o něco horší. 70 %... celý text

Playground 2016, Lars Kepler

Playground je hodně zvláštní kniha, která mě upřímně moc nebavila. Pasáže z reality jsou fajn a zajímavé, jakmile se ale přesuneme do "posmrtného" života, začíná kniha nějak drhnout. Premisa toho, že lidé v klinické smrti se ocitají ve světě připomínajícím Čínu, je určitě docela originální a skrývá velký potenciál, jenže Kepler ho nedokázal využít. Jeho pravidla fungují zcela náhodně, matka se sejde se synem úplně bez problémů a vlastně nikdo se tu nijak nehledá, i když z logiky věci musí být v tomto světě šíleně lidí. Kepler navíc neumí téma podat čtivě a zcela strhnout, celé se to trochu táhne, hlavní hrdinové přežijí kdeco a ani moc postav tu není sympatických. Přiznám se, že kdybych nebyl notorický dočítač, knihu bych odložil v polovině, protože děj stagnoval, pořád se točil dokola a náhod a divných chování postav tu bylo až moc. Ve výsledku ale nakonec Playground není vysloveně špatná kniha, jen je z ní znát, že jde o klasický spotřební thriller, nad nímž se nesmí moc přemýšlet, a který připomíná lepší hollywoodskou žánrovku. 60 %... celý text

Katyně 2008, Pavel Kohout

Nemůžu si pomoct, ale Katyně je kniha, v níž obsah zvítězil nad formou. Kdyby totiž byla přímočařejší a ne tak složitě strukturovaná, mohlo jít o druhého Spalovače mrtvol. Kohout se nebojí těžké ironie, černočerného humoru, který je pronášen jakoby mimochodem a používá velkou nadsázku, navíc to, o čem žertuje, je mrazivé a děsivé zároveň. Kniha má několik vrcholů (k těm nejlepším patří krátká vojenská kariéra Šimsova, která zcela přesně popisuje fungování totalitní mašinerie, dále pak samotný závěr nebo líčení praktické maturitní zkoušky) a je v ní znát detailní autorova příprava, protože všemožné úkony a dějiny trestu smrti zná perfektně. O to větší je škoda, že forma je zbytečně složitá, používá zvláštní způsob přímé řeči, která je vysvětlivkami oddělována v úplně jiné fázi vět, než jsme zvyklí, kombinuje současnost s několika flashbacky a velice těžce se v ní orientuje a to, co se stalo některým postavám, dojde čtenářům až s velkým zpožděním. Proto se román nečte úplně jednoduše, což ještě ztěžuje užívání různých odkazů a cizojazyčných a nepřeložených citátů. Někomu nemusí sednout ani několik možná trochu samoúčelných erotických scén, které jsou z dnešního pohledu decentní, ale až takový význam pro děj nemají. Zajímavostí budiž to, že hlavní hrdinka nemá snad žádný dialog ani monolog a jedinou větu pronese až na samotném konci. Katyně je velmi dobrá kniha, která poukazuje na praktiky totalitních režimů a ad absurdum dotahuje situaci, kdy by trest smrti byl na denním pořádku. Jen opakuji, že je škoda, že ji Kohout píše tak složitě a nejde čtenáři naproti, protože zrovna tato kniha by si to zasloužila. 70 %... celý text

Valčík na rozloučenou 2008, Milan Kundera

Typicky kunderovská záležitost, po níž asi nejlépe pochopíme, proč nakonec emigroval a proč jeho knihy nevycházely. K socialistickému realismu má Valčík na rozloučenou na míle daleko a ideál socialistického člověka nerozvíjí, spíš naopak. Většina postav v knize jsou zcela kunderovsky cynické, podvratné a bohémské a na tom nejjednodušším pozadí (tj. milostné avantýry a následného těhotenství) řeší filozofické problémy typu lásky k životu, nenávisti k lidem, sílu k emigraci atd. V uvolněném lázeňském prostředí se potkává několik postav, jejichž osudy jsou vzájemně propojeny a značně se ovlivňují, přičemž Kundera je staví do poťouchlých a humorných situací, které ale nejsou neuvěřitelné, ba naopak. Asi nevadí, že s žádnou z nich se nedá ztotožnit, protože jejich uvažování je úplně jiné, nejsou moc sympatické a jen sklízí plody svého marnivého života, neboť vše je psáno natolik lehce a zároveň se vše odehrává v době společenské stagnace a rezignace, v níž asi nemělo cenu řešit opravdu závažné problémy. Jakou moc má člověk nad smrtí? Může někdo hřích rodičů vykoupit tím, že naváže vztah s jejich dcerou? Může být první láska ta osudová? I na tyto otázky Kundera nabízí odpověď, a i když s ním leckdy čtenář nemusí souhlasit, je určitě zajímavé získat jiný úhel pohledu. Valčík na rozloučenou není nijak náročné dílo a třeba oproti Nesmrtelnosti je vskutku oddechové, což ale neznamená, že není myšlenkově hluboké. Jen tu jsou tyto myšlenky podány polopatě a bez zbytečných metafor. Asi ideální román pro ty, kteří chtějí s Kunderou začít a zjistit, zda jim jeho styl bude sedět. 70 %... celý text

Tři kamarádi 2006, Erich Maria Remarque (p)

Snad nikdo neumí zachytit meziválečnou atmosféru Německa tak jako Remarque. Až po přečtení několika jeho knih jsem pochopil, jak zle na tom tahle země byla, z čeho vznikla druhá světová válka, a že bylo obrovskou chybou, že se jí po prohrané válce nijak nepomohlo. Tři kamarádi mají podobně tísnivou atmosféru, z níž úplně čiší bezmoc, beznaděj a absolutní neschopnost postav jakkoli jednat, protože jsou ovlivněny válečným běsněním a jejich život se zúžil na pouhou snahu přežít. Z celého románu je cítit sice nenápadná, o to ale intenzivnější síla přátelství, které může zrodit jen a pouze mezní situace, a které nemůže zničit ani hodně intenzivní láska. Ona záměrná bezdějovost ústředního příběhu jen prohlubuje celkovou melancholii a smutek a dostává se čtenáři pod kůži. Jestli bych měl něco vytknout, byl by to zde již několikrát zmiňovaný utahaný začátek, který byl takový těžkopádnější a nikam se moc neposouval, samotný závěr to ale narovná. Měl-li bych někomu doporučit jedinou Remarqueovu knihu, nebo knihu, která vznikla v meziválečném období, doporučil bych asi tuto. 85 %... celý text

Moucha 2012, Dominik Dán

I u Mouchy platí to co u ostatních "dánovek". Jejich výjimečnost totiž spočívá v tom, že na rozdíl od jiných detektivek má člověk při jejich čtení pocit, že takhle to na policejním oddělení opravdu chodí - lidí je málo, případů hodně, mnohdy pachatele určí náhoda a případ bývá vyřešen během několika dní. V tomto případě se k tomu všemu ještě přidává "inovace" v podobě metody, kdy se doba úmrtí určuje podle larev nakladených mouchou, na níž Dán ukazuje, jak těžké je jakoukoli novou vyšetřovací techniku uznat za průkaznou a použitelnou. Vzhledem k tomu, že jde o jeden z prvních Krauzových případů, je tu ještě oddělení takové rozhárané a neustálené, trochu víc se tu pije a možná i mluví vulgárněji. Už tehdy ale byli všichni sympatičtí a hlavně lidé z masa a kostí, s jejichž starostmi i slabostmi se čtenář může bez problému sžít. I tato kniha je čtivá a psána velmi svižným tempem, navíc nejde o nic náročného. Možná tu chybí nějaké větší emoce a vzhledem k tomu, že na konci autor odkáže na volné pokračování, postrádá kniha závěr, to ale tolik nevadí. V řadě dalších "dánovek" se určitě neztratí ani tahle. 70 %... celý text

Krok do tmavé noci 2016, Miloš Doležal

Práce Miloše Doležala je obdivuhodná a zaslouží před ní jen smeknout. Obrovský kus života zasvětil tomu, aby veřejnost seznámil s tragickým osudem pátera Josefa Toufara a aby jeho ostatky konečně našly klid a spočinuly tam, kam patří a obojí se mu nakonec povedlo. Krok do tmavé noci je sice literatura faktu, psána je ale natolik čtivě, že to čtenáři mnohdy nepřijde. Dáno je to hlavně rozdělením do krátkých podkapitol, které nabídnou vždy vše podstatné a autor se v nich nikdy neuchyluje ke zbytečně odborným termínům. Toufarův příběh je neuvěřitelně silný sám o sobě a jeho utrpení muselo být nezměrné, o to horší je, že jeho příběh se moc nepřipomíná a ti, kteří ho bez důkazů ubili, nám tu vládnou znovu. Na příběhu "estébáka" Máchy je navíc vidět, co byla tato společnost za lidi - nestyděli se, své jednání brali jako přirozené a měli tu drzost se po revoluci ještě soudit o to, že jsou vlastně nevinní. Dojem ještě dokreslují stovky fotografií, které čtenáři trochu přiblíží prostředí i postavy, o kterých se zde mluví. Doležal evidentně nechtěl stavět osobu Toufara do nějaké kontroverze, což se dá pochopit, proto bych mu nevytýkal, že se v knize neobjeví názor nikoho, s kým by si až tak nerozuměl, stejně tak bych nevytýkal ani to, že se nepokouší nějak blíže vysvětlit onen zázrak (ačkoli já osobně si jako věřící člověk myslím, že když se na některém místě děje až moc zla, dá o sobě Bůh vědět a nechá člověka, co si z toho odnese). Jestli bych měl něco vytknout, byla by to asi poslední část knihy sestávající z detailních popisů archeologických nálezů, exhumace ostatků a doslovu, která je příliš odborná, oproti zbytku knihy se čte dost těžce a čtenář si ji tak asi úplně neužije. Ačkoli mám k církvi své výhrady, to, jak se k ní bolševik v padesátých letech zachoval, si absolutně nezasloužila a vražda pátera Toufara byla činem, který patří k nejtemnějším momentům našich dějin a je třeba si ji přípomínat, protože se zdá, že mnoha lidem už je to jedno. A to je vůbec to nejsmutnější. Jedna z nejlepších "odborných" knih a zároveň jedna z nejsmutnějších knih vůbec, jaké jsem kdy četl. 90 %... celý text

Můj sen o zlatě a sněhu 2018, Martin Fourcade

Osobně nejsem zastáncem toho, že ještě profesně aktivní člověk (ať už umělec, sportovec nebo kdokoli jiný) sepíše svou biografii a nemá potřebný odstup. To se mi potvrdilo i u biografie jednoho z nejlepších biatlonistů historie, i když on sám zmiňuje, že chce motivovat své fanoušky k nějaké aktivitě a víře v sebe sama. V tomto směru asi kniha víceméně funguje, jako osobní zpověď ale není až tak zásadní, protože Fourcade přeskakuje od jednoho tématu k druhému, některé události svého života zřejmě cíleně vynechává a některými se zase zabývá až příliš. Všem příznivcům biatlonu ovšem umožňuje nahlédnout pod pokličku a ukázat, že jde o individuální sport, jakkoli se trenéři snaží podávat biatlonisty jako tým, on má vše ještě umocněno tím, že soupeří s bratrem, kterého obdivuje, zároveň ho ale už přerostl a oba s tímto faktem bojují. Nespornou výhodou knihy je to, že se rychle čte, není náročná a prezentované myšlenky jsou pochopitelné pro každého. Ke knize se osobně už nevrátím, protože si myslím, že další přečtení nemá člověku co dát, jako náhled do života vrcholového zimního sportovce (takových biografií u nás navíc moc není) ale funguje obstojně. 70 %... celý text

Kmotr 2003, Mario Puzo

Těžko napsat něco nového k tomu, co už tu je, protože se to vesměs opakuje a vůbec se není co divit. Jak Puzo zvládl na konci šedesátých let knižně odvyprávět příběh mafiánské rodiny pomocí flashbacků, flashforwardů a "současné" linie, zaslouží smeknout klobouček. On ten příběh vlastně sám o sobě není nijak košatý a je prostý, jenže ona forma je zcela dokonalá a propracovanost postav, jejich motivace a dilemata jsou fascinující a zcela strhující. Potěší to o to víc, že akčnějších momentů tu moc není a rozhodně na sebe nestrhávají velkou pozornost. Vše je o atmosféře poválečných USA, vztazích mezi postavami, detailním popisu fungování světa mafie, v němž existuje spravedlnost, byť jakkoli krutá a draze vykoupená a perfektních dialozích. Vytknout se nedá snad nic, protože kniha je navíc čtivá, výborně přeložená a místy strhující. Moderní klasika, která díky své formě a tématu přetrvá ještě hodně dlouho ve čtenářské přízni a budou se k ní vracet další a další generace. 100 %... celý text

Muž, který hledal svůj stín 2017, David Lagercrantz

Lagercrantz se pustil na tenký led a s Larssonem bude srovnáván vždy, tomu se nelze vyhnout. Je jasné, že s ním jednoznačně prohrává, protože zatímco původní trilogie byla promyšlená a propracovaná, postavy měly motivaci, hloubku a nebyly čtenářům jedno, další pokračování jsou vesměs spotřební thrillery. Muž, který hledal svůj stín je vystavěn na vcelku solidní zápletce s rozdělenými dvojčaty a zvrácených sociálních experimentech na nich, v čemž zachovává ducha původní trilogie, bohužel ale nejde úplně do hloubky a nabízí jen fádní rozuzlení. Druhá linie s bangladéšskou rodinou je sice fajn, ale trochu zbytečná a pro vyznění knihy nemá absolutně žádný význam. Jak už tu bylo mnohdy zmíněno, Lisbeth je bohužel za superhrdinku a přežije i nemožné, což dojem hodně sráží a posouvá dílo k onomu spotřebnímu thrilleru. Blomkvist tu navíc není tak výrazný a jeho charisma se někam vytratilo. Ve výsledku tak Muž, který hledal svůj stín jakožto pokračovatel původního Milénia nemá šanci uspět, jakožto čtivý severský thriller obstojí slušně. 70 %... celý text

Zmizelý svět 2017, Dennis Lehane

Oproti Pod rouškou noci je Zmizelý svět o dost lepší, a to především proto, že už nepůsobí jen jakožto "gangsterka dle příručky", ale Lehane se konečně odvážil trochu dál a nebojí se svým hrdinům špinit ruce krví a těžkými morálními dilematy, která nemají dobrá řešení. Dobovou atmosféru i celkové prostředí mafiánského světa vykresluje brilantně a Joe Coughlin je natolik zajímavá a charismatická postava, že i když je v hierarchii "rodiny" v pozadí, celý román bezpečně utáhne sám a jeho příběh je potřebně osudový. Potěší i to, že Lehane se soustředí hlavně na dialogy a postavy a akce, které je tu minimálně, není popisována sáhodlouze, nýbrž krátce a stručně a pouze tak, jak je potřeba. Jelikož si autor nijak nelibuje v krvi ani v přehnaných milostných scénách, působí vše tak nějak staromilsky a možná i trochu naivně a idealisticky, což ale nikterak nevadí. Měl-li bych něco vytknout, byl by to snad jen chybějící silnější moment, který by čtenáře v dobrém slova smyslu zarazil a ještě víc připoutal ke knize, protože téměř vše, co se stane, se dá očekávat a momenty, které by měly být extrémně působivé a s osudovým nádechem, tak trochu vyšumí. World Gone By je každopádně výborná gangsterka, která je spíše skromnější a není tak rozsáhlá a pracuje s několika zajímavými a v rámci možností sympatickými postavami. 80 %... celý text

Něco si vymysli 2017, Chuck Palahniuk

Palahniuk patří k těm "divnějším" autorům současnosti a jeho knihy nejsou vůbec jednoduché ani jednoznačné, především jsou ale hodně "ujeté". Povídková sbírka Něco si vymysli není výjimkou, na rozdíl od předchozích děl, zejména těch novějších, má ale výhodu v tom, že jde o povídky a ne o román, takže ona bizarnost a nesrozumitelnost se na těch pár stránkách dá vydržet. A že je to roztodivná sbírka - jsou tu typicky palahiukovské náměty a povídky (nejlepší je asi Red Sultan’s Big Boy, špatné ale nejsou ani Románek, Zombíci, Kanibal nebo Sklony), pak tu jsou ale takové, jaké bychom od něj nečekali (parodicky-hororová Aport, tragická Fénix, nebo hodně citlivá a skoro necynická úvodní Ťuky ťuk), vedle nich se ale objeví i několik bajek, jejichž kvalita je dost střídavá a kolísavá. Celkově vzato je Něco si vymysli hodně solidní sbírka povídek, z nichž se mi ale osobně nejvíc líbí ty, kde se nijak zvlášť neexperimentuje ani s formou ani s jazykem, tudíž jsou přímočaré. Doporučit se kniha dá zejména autorovým fanouškům, zkusit ji od něj jako první asi není úplně nejlepší, každopádně je lepší než několik Palahniukových posledních knih. 70 %... celý text

Policie 2015, Jo Nesbø

Komentářů je tu opravdu dost a těžko přispět s něčím zásadně novým, protože víceméně se všemi souhlasím - chápu, proč se někomu Policie absolutně nelíbí a jinému zase přijde až geniální. Ono je to totiž tak, že Nesbo má zvláštní dar, že umí popisovat detaily tak, že vše vypadá věrohodně, proto jsou v jeho podáních vraždy policistů opravdu "výživné", navíc dovede na pár řádcích vykreslit atmosféru strachu, nejistoty a beznaděje jako málokdo. O Harrym Holeovi nemá smysl se moc rozepisovat - v reálu by ho asi nikdo potkat nechtěl, protože nespolehlivé lidi má rád málokdo, jakožto literární postava je ale fascinující a svou zarputilostí a schopností dedukce stále baví. Když už jsme u toho, tak na Policii je vůbec poprvé v celé sérii vidět, jak je HH důležitý, protože v první třetině knihy se nevyskytuje, a jakmile se objeví, jde najednou úroveň příběhu strmě vzhůru a je úplně někde jinde. Nebudu se ani zdržovat u toho, že Nesbo umí psát stručně a čtivě a krátké kapitoly mu pomáhají ve svižném tempu a udržování napětí, protože to je samozřejmost. Spíš se zastavím u toho, co se mi tentokráte úplně nelíbilo. Především je to délka knihy, vůbec poprvé v celé sérii, kterou jsem až na tři knihy četl celou, jsem měl pocit, že minimálně sto stránek mohlo zůstat někde ve stolku a pár postav nemuselo vůbec vzniknout, protože děj jen uměle natahují a jejich význam není tak zásadní. Neholduju ani tomu, když knižní thriller připomíná ten filmový a pracuje s přehnanou akcí, což se tady stalo a celá scéna s lednicí a výbuchem mi přišla přepálená a jen na efekt. Poslední věc, kterou bych mohl oželet, je závěrečný cliffhanger, který je taktéž trochu samoúčelný - zatímco v Přízraku měl svůj význam, v Policii už je jen na efekt a trochu zbytečně odvádí pozornost jinam. Měl-li bych to tedy shrnout, Policie je jako vyvrcholení dlouhodobého seriálu, v němž se završuje osud důležitých hrdinů, někteří dokonce zemřou a jiní dojdou ke své osobní katarzi. Platí tedy to, že čím víc Nesboho a Holeovek má čtenář načteno, tím víc na něj Policie zapůsobí. 80 %... celý text