callahanh přečtené 478

Stephen King: Čtyřicet let hrůzy – Život a dílo krále hororu 2017, George Beahm

Výborný životopis jednoho z nejslavnějších žijících spisovatelů na světě. Z knihy je vidět, že Beahm Kinga velmi dobře zná, několikrát s ním byl osobně v kontaktu, má přístup k dalším odborníkům na jeho dílo a jeho osobě věnoval dlouhá léta studií. Je ale škoda, že v ní nebere v potaz ty, kteří Kinga nemají tolik načteného, nebo s ním začínají, protože většina děl je tu dost vyspoilerovaná. Vzhledem k tomu, že vše je řazeno chronologicky, si čtenář, který jeho romány čte na přeskáčku, uvědomí, že i Kingova tvorba má nějaký vývoj a lze v ní najít vnitřní logiku, což považuji asi za největší přínos biografie. Potěší i to, že se autor věnuje několika filmům podle Kingových předloh, ačkoli je neuvádí do úplného kontextu a některé informace vyzní trochu jinak, než by měly (např. když u Vykoupení z věznice Shawshank uvádí, že jeho oscarové opomenutí je skoro ostudou, ale nezmíní, že v souboji prohrálo s Forrestem Gumpem...). Ocenit se musí i fakt, že fanoušek tu má skoro všechno - odkazy na kvalitní stránky o Kingovi a další literaturu, zmínky o jeho rádiu nebo o kapele spisovatelů. Jen je škoda, že autor nejde v rozborech některých děl více do hloubky a spokojí se jen s krátkým popisem děje a pár kritickými ohlasy, totéž i u filmů, které by vskutku zasloužily více detailů a nějaké produkční informace. Ve výsledku ale jde o vynikající biografii, po jejímž přečtení získají fanoušci ucelený pohled na život a kariéru Stephena Kinga a dostanou chuť absolvovat zmíněnou tour po lokacích v jeho románech, nebo si alespoň nějaký z nich přečíst. 85 %... celý text

Nestydaté neviňátko 2017, Dominik Dán

Budu se opakovat, ale i o další "dánovce" platí to, co o těch předchozích. Na autorovi je vidět, že detailně zná policejní práci, protože popisy vyšetřování a pátrání působí i na laika realisticky a velmi důvěryhodně. Tým z mordparty je sympatický a jeho vzájemné špičkování patří k nejlepším částem knihy. V tomto případě je plusem i originální tematika se sexuálním podtextem a náhled do těch nejperverznějších představ vysokých funkcionářů. I to, že mafiánská linie je tentokrát hodně vedlejší a upozaděna, jen dodává na autentičnosti. Výborný je i konec, který odpovídá česko-slovenskému prostředí a opět posouvá celý příběh do uvěřitelnějších a realističtějších rozměrů (nepochybuji o tom, že v americkém románu by byl konec zcela jiný). Tentokrát ale musím vytknout hodně pomalý rozjezd, kvůli kterému mi dost dlouho trvalo, než jsem se pořádně začetl do na autora nezvykle dlouhých jednotlivých kapitol. Nestydaté neviňátko asi není tím nejlepším, co Dán napsal, je to ale slušný standard, který jeho fanoušky nijak neurazí a nepůsobí jako ztráta času nebo nastavovaná kaše. 70 %... celý text

Z lásky oheň pohřební 2016, Mick Wall

Další pohled na skupinu The Doors a opět trochu jiný. Mick Wall nejde ve své biografii tolik do hloubky hudebních dějin a historii skupiny spíš zasazuje do kontextu doby, především ale zkoumá život Jima Morrisona. Přináší trochu komplexnější náhled na jeho existenci a popisuje ho jako člověka, o němž by se dnes řeklo, že trpí bipolární poruchou, byl ve své geniálnosti a schopnosti psát verše o věcech, o nichž by nikdo nepsal, zcela nezvladatelný, náladový a nesnesitelný. Kniha je určena těm, kteří o skupině a Morrisonovi něco vědí, protože Wall se nezabývá přílišnými fakty jako spíš souvislostmi a milníky v kariéře Morrisona a kapely. Kniha není psána nijak čtivě a svižně a čte se spíš pomalu, proto vyžaduje trpělivějšího čtenáře, jemuž se ale na druhou stranu odvděčí několika novými informacemi a částečným srovnáním dalších biografií kapely. Jak odhaluje překladatel knihy, autor si někdy protiřečí a jeho údaje úplně nekorespondují s jinými údaji z oficiálních stránek o kapele, ale to jsou jen drobnosti. Jelikož nejsem hardcore fanoušek kapely, nejsem schopen posoudit, kolik nového se tito z knihy dozvědí, obyčejnému čtenáři ale kniha přináší další fascinující pohled na fascinující osobnost člověka, který úplně zastínil svou kapelu, nechápal svět a ten nechápal jeho. Ve druhé linii pak knihou prosvítá to, jak Morrison nechtěl být slavný, s popularitou těžce bojoval a nikdy nepochopil, že bez ní to zkrátka nejde, pokud chcete mluvit k množství lidí. Z lásky oheň pohřební je zajímavá kniha, k níž se sice čtenář asi nebude moc vracet, ale dozví se v ní další informace, na něž může navázat v dalších biografiích, o nichž se tu mluví. 70 %... celý text

Do vody 2017, Paula Hawkins

Poměrně banální zápletku se Hawkins snaží zaobalit do atraktivní literární formy, což se jí ale úplně nedaří. Knihu vypráví až moc vypravěčů, střídá se ich-forma s er-formou, do toho se prolínají různé časové linie a čtenářova orientace je extrémně obtížná, protože skoro dvě třetiny tak úplně neví, kdo ke komu patří a jak jsou všichni propojeni. Výsledku úplně nepomáhá ani to, že autorka tu rozehrává zdánlivě záhadné tajemství, jenže pointa není nijak šokující a hodně věcí se nevysvětlí a zůstává otevřených. V závěru jsem se navíc nemohl ubránit dojmu, že autorka chce šokovat za každou cenu, což se trochu míjí účinkem. Jinak je ale kniha čtivá, psána jednoduchým jazykem, má spád a celou dobu udržuje čtenáře v napětí, jak vlastně vše zakončí a jestli je vše takové, jak se od první chvíle zdá. Do vody je tedy trochu nafouknutá bublina, která láká na něco, co ve výsledku vlastně vůbec nepřijde a čtenář je pak malinko zklamán. Typická literární žánrová jednohubka, kterou nemá smysl číst vícekrát. 60 %... celý text

Kniha smíchu a zapomnění 1981, Milan Kundera

Kunderova díla obecně se těžko hodnotí, protože k tomu, aby byla plně pochopena, by musel být člověk literární historik a teoretik. Běžný čtenář se tak musí řídit spíše dojmy - v Knize smíchu a zapomnění je vše, co dělá Kunderu Kunderou - typicky cynický a někdy černý humor (brilantní část Maminka), nostalgie a stesk po časech, kdy bylo lépe (Tamina) nebo různé metafory (Lítost, Tamina), v tomto případě nechybí ani reflexe roku 1968, který pro něho znamenal samozřejmě konec veškerých nadějí. Ono těch ohlasů na komunismus je tu víc, některé jsou otevřené, jiné sofistikovanější, ale přesně vystihují jeho podstatu (vyretušovaná fotografie, točení se v kruhu a nemožnost vrátit se do něj zpět). Ačkoli dějově na sebe kniha nijak nenavazuje, jednotlivé části jsou spojeny idejemi, duchem a právě oním smíchem a zapomněním, které jsou tím jediným, čím lze bojovat proti (mnohdy vlastní) blbosti a společenským normám. Pro teoretiky je určitě atraktivní sledovat formální stránku díla, která se podobá hudební symfonii, která má také několik nezávislých vět, v nichž ale občas probleskne nějaký stejný motiv a v závěru se uzavře návazností na začátek. Kundera ja zkrátka svéráz a buďme rádi, že ho máme a proslavil nás v zahraničí, ačkoli na to asi on z vysoka kašle. 75 %... celý text

Tess z d'Urbervillů 1956, Thomas Hardy

Z dnešního pohledu těžce staromilská až archaická literatura, protože to, co se zde řeší, už by se dnes nemohlo stát. Hardy se opět vysmívá upjaté viktoriánské morálce a na své naivní hrdince ukazuje všechny neduhy, které tehdejší společnost odsuzovala a řešila, a tedy jakési zpátečnictví tehdejších norem. Příběh rozhodně není strhující ani nijak zásadně čtivý, ale má své kouzlo a dokáže si trpělivějšího čtenáře získat. Celý román má vlastně jen jedno jediné negativum - je příliš dlouhý a zbytečně popisný. Je to opravdu tak, že Hardy nikam nespěchá a popisům krajiny, různých vesnických rituálů a společenských norem věnuje extrémně mnoho místa, což je někdy zcela zbytečné a neopodstatněné. Jinak mu ale není co vytknout, protože s hlavní hrdinkou se tentokráte dá soucítit a její osud naprosto vystihuje to, že když člověk udělá jednu chybu, veze se s ní celý další život. Vzhledem k již zmíněným dlouhým popisům je kniha maximálně na jedno přečtení, to ale určitě nikoho neurazí a naopak mnohým odhalí kouzlo a svým způsobem i nadčasovost Hardyho, který to ve své době musel mít těžké. 70 %... celý text

Paměti kata Mydláře 2004, Josef Svátek

Vydání z roku 2004, které jsem četl, je podle nakladatelství zkrácenou formou původního románu, ono to ale nevadí, protože původní jazyk je zachován. Je zajímavé, že ačkoli jde o paměti kata, čtení není vůbec hororové a nějaké naturalistické scény poprav tu absolutně chybí, takže je to vlastně takové "romantizující" čtení. Nejsilnější je kniha v pasážích, které "sepsal" původní kat Mydlář, protože z nich se dozvíme něco o historii Prahy a částečně i českých zemí a také něco o popravách a katovském řemeslu. Dokonce je prozrazeno, že kat byl něco jako doktor, protože vyráběl různé mastičky. Čtení je to překvapivě velmi dobré až strhující a některé osudy jsou vskutku hodně zajímavé. Když se do popředí dostane Mydlářův syn, všechno trošku opadne, což je dáno i tím, že do Prahy vtrhli Švédové a děj už se věnuje spíše boje s nimi a obléhání Prahy než samotným popravám. Popisy onoho obléhání a bitev jsou trošku chaotické a hůře se v nich orientuje, což je malinko škoda, a to i proto, že díky němu se de facto intimní portrét jedné rodiny mění v popis celospolečenského dění, což rozptyluje. Paměti kata Mydláře jsou nicméně výbornou knihou, která i přes značné stáří má čtenáři co nabídnout. 75 %... celý text

Nezastavitelná 2018, Rich Cohen

Další z důkazů toho, že na světě asi není individuálnější sport, než je tenis. Jedna z jeho nejlepších hráček se ve své autobiografii nevyhýbá (téměř) ničemu a poodhalí to, proč si o ní všechny hráčky myslí, že je arogantní a po přečtení je všem jasné, že to ani jinak nejde, protože skutečně nemohou být tenistky velké kamarádky, protože logicky když hrajete proti kamarádovi, je vám ho pak třeba líto, což do profesionálního sportu úplně nepatří. Šarapovová popisuje i to, jak osamělý je život vrcholové sportovkyně, kolik stojí dřiny a úsilí, a především to, že najít si partnera je prakticky nemožné, protože žádný se nechce vzdát kariéry a nedokáže snést, když vydělává méně než partnerka. Nejde o úplně detailní životopis, protože některé kapitoly z méně podstatných období tu chybí, to nejpodstatnější tady ale je, což je důležité. Pozitivem budiž i čtivý styl psaní, srozumitelnost a autorčina otevřenost, díky níž má čtenář možnost nahlédnout do zákulisí elitních tenisových akademií, vrcholových turnajů, náročné práce s trenéry a také do svěa, v němž se uznávají jen ti nejlepší a závist je všudypřítomná. Body navíc přidává i pohled na kauzu "meldonium", v níž se Maria rozhodně neospravedlňuje a pouze fakticky popisuje, jak a proč k ní došlo a v druhém plánu též poukazuje na to, že po ruských sportovcích se opravdu jde někdy hodně nefér. Výborná biografie, kterou ruší jen špatná česká editace, neboť je v ní dost překlepů a chyb. 75 %... celý text

Žízeň 2017, Jo Nesbø

Napsáno už toho tady bylo dost a s většinou vesměs souhlasím. Je nesmysl chtít po Nesbøm, aby radikálně změnil svůj styl psaní, když pořád funguje. Žízeň navazuje na předchozí Policii a vlastně i Přízrak, tudíž je dobré číst knihy v tomto pořadí. Postava Harryho Holea tu prodělá velkou osobní transformaci, která je asi tím nejzajímavějším na všech knihách. Stejně tak se tu objevují nové a poměrně sympatické vedlejší postavy, rozehrávají další linie, které se neuzavřou, takže zasvěcený čtenář si může tzv. chrochtat blahem. Samotná kriminální zápletka už hraničí s hororem, protože brutalita pachatele už je extrémní a hodně krvavá, takže čtení není nic pro slabší povahy, tím pádem jsou ale vraždy vynalézavé a atraktivní. Jak u Nesbøho románů bývá zvykem, odhalením pachatele nic nekončí, protože vždy stojí někdo v pozadí, znovu je to ale poměrně důvěryhodné a motivace je uvěřitelná. Těžko říct, zda lze autorovi vyčítat to, že se drží jakéhosi "hollywoodského" schématu spočívajícího v šokujících odhaleních, několika koncích a až filmovém stylu psaní. Osobně nepatřím k fanouškům popisů přestřelek a velké akce, protože to na mě tak nepůsobí, ale být to tu zkrátka musí. Žízeň je román, který je určen jen a pouze těm, kteří ví, kdo je Harry Hole, čím si prošel a jaké má osobnostní možnosti a těm, kteří znají Nesbøho styl. Ostatní by měli začít od začátku a do knihy se nepouštět. 85 %... celý text

Pep Guardiola - První rok v Mnichově 2016, Martí Perarnau

Pro všechny opravdové fanoušky fotbalu je tahle kniha povinnou četbou. Ať už je čtenářův vztah k Bayernu a Guardiolovi jakýkoliv, stojí za to si přečíst, jak to v takovém velkoklubu funguje, jak složitě se tam pracuje, a především to, jak těžké je zkrotit velké hvězdy a získat je na svou stranu. Perarnau měl tu výhodu, že měl neomezený přístup do zákulisí, takže si mohl promluvit s hráči, asistenty i samotným Guardiolou, který byl navíc hodně sdílný, takže umožnil nahlédnout do své mysli a čtenář se tak dozví vše o tom, jak probíhají tréninky a jak se stanovuje taktika. Bayern v průběhu sezóny potkaly vzestupy i pády, tudíž má čtenář šanci dozvědět se, jak se pracuje s týmem, který má lehčí krizi. Další přínos knihy je i v tom, že si všichni utvrdí, že ve všech klubech dochází během sezóny k poklesu výkonnosti a ztrátě motivace, s čímž je důležité počítat a každý trenér musí vědět, jak s tímto faktorem pracovat. I po přečtení této knihy se potvrdí, že trenér musí být někdy z taktických důvodů za hlupáka a musí se opravdu spoléhat jen a jen sám na sebe. Velmi poučná kniha, která dost možná změní mnohým fanouškům náhled na moderní fotbal a na trenérskou práci a samozřejmě potvrdí, že dělat trenéra není vůbec nic jednoduchého. Pro ostatní čtenáře kniha nic nepřináší, protože se tu nic jiného než fotbal neřeší a styl je spíše novinářský než beletristický, což v tomto případě je jedině dobře. 80 %... celý text

Usměvavý muž 2014, Henning Mankell

Čtvrtý Wallanderův příběh je naprosto standardní severská krimi z dob, kdy ty ještě nevládly trhu. Je to spíš oldschoolová záležitost, protože mrtvol v ní není tolik a ani způsoby vražd nejsou kdovíjak brutální, což může být pro někoho potěšující. Samotný Wallander je hodně zajímavá postava, která má přirozený vývoj a její pochybování o sobě samé a různá traumata jsou tím nejlepším, protože ji dost polidšťují. Samotný případ není až zas tak atraktivní a působí hodně obyčejně, co ale knihu pozvedá, je atmosféra odlehlého zámku, v němž platí vlastní pravidla a jejího majitele zahaluje prazvláštní aura. Pak je ale škoda, že rozuzlení je trochu očekávané a chybí mu moment překvapení a třeba i nějaký šokující pachatel, nebo trochu jiný motiv. Jak už tu bylo také zmíněno, zamrzí, že motiv jakýchsi lidských loutek, který by příběh posunul lehce do hororu, není rozveden a vůbec využit. Usměvavý muž zase posune vývoj Wallandera trochu dál, samostatně mu ale chybí něco, kvůli čemu by si ho čtenář pamatoval o něco déle a chtěl se k němu vracet. 70 %... celý text

Muž, který stál v cestě 2018, Ivan Fíla

Moc bych Fílovi přál, aby mu vyšla jeho snaha tento příběh zfilmovat. Otázkou ale je, jakým by to bylo způsobem, protože pokud by měl film vypadat jako tato kniha, musel by být sakramentsky dlouhý a dost popisný, což asi není úplně to nejlepší. Kniha samotná je každopádně psána dost filmově (krátké dialogy, skákání z místa na místo i z osoby na osobu, velmi krátké podkapitoly, minimální popisy), i proto se velmi dobře čte a odsýpá, jen jí zkrátka chybí propracovanější psychologie postav a větší sevřenost. Můžeme také spekulovat o tom, do jaké míry je vše podle reality a kolik si toho Fíla přidal, protože ono rozdělení na toho dobrého (Kriegel) a "zlého" (Husák) je někdy až moc viditelné a na sílu. Nic moc to ale nemění na tom, že Kriegel byla osoba, o níž by se mělo ve školách učit, zatím ale jeho jméno není tak známé, což je velká chyba. Rozhodně by mělo jít o povinnou četbu pro všechny voliče KSČM, protože to, jak vrcholní představitelé strany dokázali zničit několik životů, je smutné a jednomu je z toho dost zle. Kriegel by nicméně zasloužil pořádnou a odbornou biografii, protože Fíla pro něj touto knihou udělal hrozně moc a představil ho širší veřejnosti, což určitě není málo. Pokud někdy dojde na její převod do filmu, budu věřit, že se jí chopí schopný dramaturg, protože po přečtení je evidentní, že autor ztratil nad příběhem nadhled, což pro film většinou není dobře. 70 %... celý text

Já legenda 2008, Richard Matheson

Titulní novela je nadčasová záležitost, která je svým způsobem děsivá i po letech, protože podobná situace se může v nejbližší budoucnosti přihodit. Matheson je úsporný spisovatel, protože na vytvoření depresivní atmosféry nepotřebuje moc místa, ale v pár větách uvede čtenáře do obrazu a posléze už jen prohlubuje vztah mezi ním a titulním hrdinou, který je zoufale osamocen a čeká na jakýkoliv kontakt. Ocenit se musí i čtivost, spád a samotný nápad a příběh, v němž není hodně věcí odhaleno, ale vůbec to nevadí, protože o hledání příčiny Já, legenda rozhodně není. A samotný závěr to pak už jen korunuje. Další povídky jsou, jak už to u podobných sbírek bývá, kolísavé kvality, žádná ale není vysloveně špatná. Kupříkladu Pohřbené nadání je ukázkou toho, jak Matheson ovlivnil Stephena Kinga, protože jde de facto o prolog Mrtvé zóny, který je tím pádem poctou Mathesonovi. Vyzdvihl bych ještě Za pět minut dvanáct, která je krátká, ale má děsivou a mrazivou pointu; Oběť, což je předchůdce wooodoo hororů, který nepostrádá atmosféru a opět údernou pointu a Nepříčetný dům, což je pro změnu hodně znepokojivá povídka. Zbytek už v paměti asi tak nezůstane a některé povídky (zejména Čarodějky a Tanec mrtvých) šly úplně mimo mě a moc jsem je nepochopil, ale to je v podobných sbírkách zcela běžné. Samotná Já, legenda je ale výborná a dodnes působivá a hodnocení si zaslouží vysoké, některé zbylé povídky ale knihu jako takovou sráží dolů. 70 %... celý text

Růženky 2018, Stephen King

Růženky nedosahují kvalit těch nejlepších Kingových děl, ale pořád jsou výborné. King tu opět rozjíždí svůj oblíbený velký příběh (a asi je jedno, jaká byla dělba práce mezi ním a juniorem), a i když v rámci své tvorby není tak originální, zaujme a strhne zajímavým příběhem o tom, co se stane, když na světě zůstanou jen muži. Kniha má spád, je potřebně epická, v úvodu je dokonce seznam postav, aby se čtenář lépe orientoval, nechybí tu typicky "libové" kingovské hororové výjevy, brutální násilí a černý humor. Tentokrát jsem měl ale pocit, že linie se světem, v němž žijí ženy, které usnuly, je tu jaksi navíc a trochu zdržuje. Chyběly mi tu i typicky kingovské minispoilery a bohužel i pořádný záporák, protože Frank, který k němu má nejblíž, není úplně zlý a vzbuzuje trochu soucit, což není primárně špatně, jen je to u Kinga neobvyklé. Trochu moc tu vystupují i jakési feministické vyznění a reakce na aktuální rasové problémy v USA, lehce zklame i smířlivý konec. Růženky jsou samy o sobě výborné dílo, jelikož ho ale napsal Stephen King, čtenář má automaticky vyšší očekávání, což ho tedy trochu sráží. 80 %... celý text

Pronásledovaný Roman Polański 2008, Andrzej Bątkiewicz

Kniha, která trochu klame tělem. Popis na přebalu láká na klasický medailon slavného režiséra a uvedení jeho díla v kontextu doby, realita je ale trochu jiná. Zatímco první třetina je ještě docela zajímavá i pro běžného čtenáře a vskutku se snaží o osobě Polanského prozradit trochu víc a neopomíjí ani pohnuté události, které na něj měly zásadní vliv, zbylé dvě třetiny jsou až moc vědecké. Batkiewcz v nich jde až moc do hloubky a těm, kteří se nezajímají o film jako takový a nejsou filmoví vědci, toho kniha zas tolik nedá. Ano, je zajímavé si přečíst o tom, co má Polanski společného s Picassem, jaký vliv na něho měl Kafka nebo to, že jeho tvorba připomíná symfonie slavných hudebních velikánů, ale ne úplně jednoduchý jazyk a jakási autorova zahleděnost pouze do polské tvorby a opomíjení tehdejších celoevropských, případně hollywoodských trendů četbu hodně ztěžují. Je škoda, že místo těchto trochu zbytečných rozborů není víc místa věnováno Polanského nejzásadnějším počinům Čínská čtvrť a Rosemary má děťátko, které ovlivnily tehdejší podobu svého žánru. Pronásledovaný Roman Polanski je určen těm, kteří film rozebírají z hlediska umění, rádi hledají souvislosti tam, kde možná ani nejsou, případně studentům filmové vědy. Pro ty, kteří se o film a osobu autora zajímají jen okrajově, určitě není, takže ji ani nedočtou. 60 %... celý text

Černá hra 2016, Jozef Karika

Jak už tu bylo několikrát napsáno, Černá hra silně připomíná knihy Dominika Dána, jen v ní chybí detektivní zápletka a policisté. Jinak je ale podobně čtivá, má spád, především ale působí dost autenticky, což je na ní to nejmrazivější, protože není pochyb o tom, že podobně to v devadesátých letech na Slovensku (ale i u nás) vypadalo a bohužel je pravděpodobné, že to tak vypadá i teď, jen to není tak markantní. Žádná z postav rozhodně není kladná, přesto jsou všechny zajímavé a propracované, zároveň se ale čtenář s žádnou nedokáže úplně ztotožnit, takže pak trochu chybí emoce, ale možná to byl záměr, protože tím pádem to opravdu celé působí jako dokument. I přes množství hrdinů je vše přehledné a nikdy se čtenář v knize neztratí, navíc z ní trochu pochopí "romskou" mentalitu, za což určitě patří body navíc. Černá hra je trochu depresivní a smutné čtení, na druhou stranu zcela autentické a všem těm, kteří tu dobu nezažili, posyktuje výborný pohled na to, jak divoká byla a co vše bylo tehdy možné. 75 %... celý text

Z deníku kontrarevolucionáře 1997, Pavel Kohout

Velice a bohužel trochu zbytečně složitá kniha, která má obrovskou výpovědní hodnotu, která se ale ztrácí ve formě. Kohout tu střídá několik forem - od té čistě románové po scenáristickou, jevištní a deníkovou. Pozitivem je, že si nebere servítky, nijak se neobhajuje a přiznává, že i on se nechal oblouznit nastupujícím komunismem a patřil k jeho skalním autorům, postupem času se ale dá odtušit, že došlo k vystřízlivění a kruté ukázce toho, že tenhle režim vlastně fungovat nemůže. Kohout se tu vyrovnává nejen s vlastním světonázorem, ale také se vztahy, které neměl úplně jednoduché, s pohledem na idealizované modly i se svým národním myšlením a velmi silným vlastenectvím. Knize de facto není co vytknout, jen je škoda, že je psána tak nechronologicky a náročně, že se nedostane k tak velké čtenářské skupině, jak by bylo potřeba. Zapomenutá československá klasika, k jejímuž plnému pochopení brání právě ono sřídání pohledů a forem. 70 %... celý text

Člověk ve futrálu 2014, Anton Pavlovič Čechov

Zajímavý a tak trochu různorodý výbor Čechovových povídek a novel, který nemá jednotící linii a je kolísavé kvality. Ve všech se ale autorovi povedlo zachytit specifické kouzlo ruské vesnice devatenáctého století a citlivě vykreslit různé fáze romantických vztahů mezi postavami. Některé povídky jsou vážné, jiné lehce ironické až sarkastické, rozhodně se v nich ale nedá mluvit o nějakém hlubokém ději. Všechny jsou totiž spíše o pocitech, vytvoření atmosféry, vztazích a ukazují tehdejší společnost, která byla od sebe hodně odlišná a i motivace jednotlivců byly diametrálně odlišné. Některé příspěvky jsou slabší a po pár dnech od přečtení už jsem je zapomněl, jiné jsou ale naopak velmi dobré a nápadité. Sbírka ale vyžaduje sečtělejšího a zkušenějšího čtenáře. 70 %... celý text

Život je jinde 1979, Milan Kundera

Velice zajímavý a typicky kunderovsky odosobněný román je plný metafor a filozofických úvah, které doplňují příběh jednoho básníka, který si vytvořil vlastní, odvážnější alterego, jemuž přisuzoval hrdinské skutky, sám byl ale zbabělec, upsal se nastupujícímu komunismu a celý život byl pod silným vlivem panovačné matky. Dilema umělců krutých padesátých let tu Kundera vystihl výborně a na Jaromilovi popsal velkou část národa, která se sklonila před totalitou a nebála se udávat. Velkou roli tu opět hraje pro autora zcela signifikantní nevinný žert, který se změní v osudovou záležitost a změní život hned několika lidem. Autorova schopnost ironie je zcela jedinečná, a vzhledem k tomu, že nad svými hrdiny má nadhled a de facto se jim vysmívá, je pak pointa celého příběhu o to krutější. Možná, že si mohl ušetřit srovnávání Jaromilova života s ostatními básnickými velikány, to je ale snad jediná výtka, kterou lze k románu mít. Život je jinde je výborná kniha o selhání levicového intelektuála, české malosti a o tom, jaká tragédie je nemít vlastní názor, být neustále pod něčím vlivem a o zoufalé snaze proslavit se. 80 %... celý text

Okamžiky štěstí 2016, Patrik Hartl

Asi typický tuzemský bestseller posledních let. Děj je nulový, vše se točí kolem vztahů, osudy postav jsou propletené až moc nepravděpodobně a náhod je tu taky až moc. Hartl se chlubí tím, že knížku nepřečetl již dvacet let a na jeho práci je to znát, protože Okamžiky štěstí připomínají časy devadesátek, kdy se toho moc neřešilo, snad všem všechno vycházelo a možností bylo plno. Román je psán velmi lehce, čtivě, nijak náročně a srozumitelně, takže se čte opravdu dobře a rychle. Co ho ale odděluje od podobných tuctových příběhů, je to, že je psán ze dvou pohledů - ačkoli se některé události úplně nedoplní, všechny střípky do sebe nezapadnou a něco působí silně nelogicky a nereálně, na mnoho věcí to přinese jiný pohled a přece jen učiní postavy plastičtějšími. Oceňuji i to, že se autor vyhýbá lacině použitým vulgaritám a rádoby erotickým popisům a používá docela inteligentní humor. Okamžiky štěstí jsou absolutně nenáročnou literaturou, která působí jako by ze života a nemusí se nad ní přemýšlet. Jako takové je tak musíme brát, protože opravdu nenabízí nic víc. 60 %... celý text