callahanh přečtené 471

Cesta zpátky 2005, Erich Maria Remarque (p)

Ve svém poselství samozřejmě dnes už asi překonaná kniha, z níž obžaloba války může pro někoho čnít dost lacině, jenže když si uvědomíme, v jaké době byla napsána, je jasné, že její význam je zcela zásadní. Cesta zpátky není silná ve svém antimilitarismu, ale v naprosto realistickém vylíčení rozbité země, která prohrála válku, neví, kam bude směřovat a vlastně ani neví, jak se chovat k přeživším veteránům - na jednu stranu jsou to ti, kteří prokázali odvahu a šli za ni bojovat, na tu druhou jí ale připomínají těžkou porážku, ztrátu národní hrdosti a bolestivou ránu. V románu je plno působivých momentů - ať už setkání studentů s učiteli, kteří logicky nemohli mít respekt a sami si to uvědomovali nebo vracení se jednotlivých hrdinů do rodin, kde buď čekali rodiče, kteří ale vůbec netušili, čím jejich synové prošli, nebo manželky, které zase většinou začaly nové románky a najednou nevěděly, jak se ke všemu postavit. Devízami knihy jsou jednoznačně posmutnělá atmosféra, všudypřítomná deprese a propracovaná psychologie postav, jimž se čtenář dostane až na dřeň. Potěšující je i to, že samotný závěr dává hlavnímu hrdinovi určitou naději v lepší zítřky. K plnému počtu chybí asi větší spád zejména uprostřed knihy, kde se děj trochu táhne. Remarque nicméně umí pojmenovat věci, tak jak jsou a umí společnost varovat před nebezpečím nesmyslných bojů. Jen škoda, že ho nikdo neposlouchá. 85%... celý text

Zmrtvýchvstání 2015, Michael Punke

Hodně syrový a zajímavý western, který ale není úplně jednoduchý na čtení protože Punke hodně často sahá ke zdlouhavým popisům krajiny a různých činností, což někdy dost zdržuje. Někdy má naopak pasáže, které jsou výborné, strhující a ukazují tehdejší život ve vší jeho drsnosti. Celý příběh je fascinující a je z něj vidět, že člověk fakt přežije snad všechno a jeho vůle je nekonečná, je k tomu ale samozřejmě potřeba i velká dávka štěstí. Nejvíc mě překvapilo, že vše vychází ze skutečnosti, která ani nebyla moc upravena, o to víc fascinující to celé je. Román je silný v obyčejných věcech - popisech vnitřních pocitů hrdiny, touze žít, která je z něj cítit z každé věty a vlastně i v náhledu do tehdejšího života. Není to úplně tradiční western, ale za přečtení určitě stojí už jen proto, že ukáže, že i indiáni se mezi sebou vraždili a ne všichni běloši k nim byli nepřívětiví. 75% PS: Srovnání s filmem se kniha samozřejmě nevyhne, ale nemá moc smysl, protože Iňáritu z ní vybral jen holý základ, na který navěsil události, které chtěl, aby vše bylo potřebně působivé a syrové, což se mu povedlo fakt výborně. Takže i ti, kteří film nezvládli, si můžou knihu v pohodě přečíst, protože určitě nebudou trpět jako při sledování.... celý text

Cela číslo 17 2007, Dominik Dán

Dominik Dán tentokrát volí trochu jiný způsob a linii s vyšetřováním zločinu prolíná s deníkovými záznamy odsouzeného profesora, čímž dělá z Krauze a spol. do poloviny vedlejší postavy. Posléze už se vrací do starých kolejí a nadvládu přebírá policejní oddělení. Čeho si na Dánovkách cením, je to, že ačkoli o policejní práci toho moc nevím, tak si myslím, že takhle nějak by to mohlo vypadat - minimum akce, ale spíš úmorné prohledávání spisů, hledání souvislostí a výslechy lidí, kteří už mluvili tolikrát, že jsou protivní. Román ma spád, není v něm žádná vata a děj je dost atraktivní a navíc v něm opět nechybí zapletení politiků, což je vždycky velké lákadlo. Dánův styl je čtivý, svižný, nechybí v něm nenucený humor a všechny policejní postavy jsou sympatické a při čtení si vždycky říkám, že doufám, že i v naší policii existuje nějaký takový Krauz, který se do případu zakousne a nespravedlnost tak vyjde najevo. Cela číslo 17 je malinko jiná než "dánovky", které jsem dosud četl, ale pořád výborná. 80%... celý text

Filmová propaganda - Sovětské Rusko a nacistické Německo 2016, Richard Taylor

Jakožto základní seznámení s tím, jak to vůbec v Německu a SSSR bylo nejen po kulturní stránce ve třicátých a čtyřicátých letech, slouží kniha velmi dobře, protože autor relativně stručně a jasně vysvětluje společenskou a kulturní situaci. Těm, které to zajímá, navíc poskytne velké množství informací ohledně některých filmů a toho, jak účelově manipulují publikem. Těm, kteří se o tematiku zajímají velmi povrchně, prozradí, jak Sověti i nacisté měli do detailu promyšlenou propagandu, které se neštítili užít při každé příležitosti a která měla být jejich hlavním "přesvědčovacím" argumentem o legálnosti všech činů. Souhlasím s tím, že je znát, že v Německu vlastně není moc o čem psát, protože ti nejslavnější tvůrci propagadnu netočili a emigrovali, zatímco v Rusku se na manipulativnosti podílela ta největší jména, z čehož rezultovalo třeba to, že snímky jsou dodnes ceněné a kvalitní. Na druhou stranu to otevřelo možnost upozornit na některé opravdu brutálně lživé filmy (Věčný Žid), při jejichž sledování dnes běhá mráz po zádech. Detailní popisy všech filmů jsou spíše na škodu, protože i ten nejpozornější čtenář se v nich za chvíli ztratí, ale tomu, proč tu jsou, lze rozumět a moc jiných způsobů, jak to udělat lépe, asi autor neměl. Pro filmového vědce asi kniha určená úplně není, protože nic moc nového se v ní nedozví, pro laiky a ty, kteří se o historii a kinematografii zajímají blíže, jde o hodně zajímavé čtení, které rozšíří obzory a ukáže, jak jednoduše a účinně manipulovat davem. Škoda také, že kniha není trochu aktualizována a působí malinko anachronicky. 70%... celý text

Nesmírný 2015, Jussi Adler-Olsen

Po slabším Marcovi návrat do starých kolejí, což je určitě i tím, že Carlova parta tu vystupuje zase plnohodnotně a od začátku a navíc bez nějakého otálení a vybírání okamžitě začne řešit zajímavý a hodně zamotaný případ zdánlivé autonehody, který nakonec vyústí v hodně smutné a zbytečně tragické drama jedné rodiny. Oproti ostatním dílům série se tento liší i tím, že vrah není znám od začátku a nutno říct, že je hodně překvapivý. Adler-Olsen má dar, že vše dokáže osvěžit a odlehčit výborným a nevtíravým humorem a nad vším má jakýsi nadhled, takže se celý příběh dobře čte, i když je možná zbytečně dlouhý. Co mě ale na Oddělení Q baví nejvíc, je hlavní trojice / čtveřice vyšetřovatelů, z nichž vlastně všichni mají svůj příběh, který je odhalován postupně a je evidentní, že jednou bude odhalen, protože každý má ve své minulosti něco, co se může stát samostatným případem. Ze severských krimi, která jsem zatím četl (nepočítaje Milénium, které stojí zcela samostatně), mám ty od Adlera-Olsena nejraději a už se těším na další díl, protože Carl a jeho parta jsou mi všichni hodně sympatičtí. 80%... celý text

Konec hlídky 2016, Stephen King

Půjdu trošku proti proudu, protože napíšu, že Konec hlídky je nejlepší z celé trilogie. Je to dáno asi tím, že Hodges a spol. tu vystupují hned od začátku a neprobíhá tu tolik paralelních dějů, ale po celou dobu sledujeme jen trojici vyšetřovatelů a děsivou mysl vraha, který tak úplně nezemřel. V závěru trilogie se též naplno vrací autorovo oblíbené nadpřirozeno, což mě osobně vyhovuje zdaleka nejvíc, i proto se mi Konec hlídky hodně zamlouvá - číst, jak se mysl narušeného člověka vkrádá do mysli "normálního" člověka, je v Kingově podání zkrátka lahůdka. Ano, je pravda, že děj není tak propracovaný jako u dřívějších Kingových děl a konec je "vyměklý" a dost připomíná tuctový vyvražďovací horor, jenže je nutné se smířit s tím, že i Mistr stárne, a tak asi nemá pořád na krvavá jatka náladu. Trošku rozpačitý dojem z konce knihy pak napravuje úplný závěr, který je dojemný a elegantně uzavírá celou trilogii, a i když mají klíčové postavy své chyby (zejména Holly, která je někdo dost protivná), jen těžko se s nimi loučí.80%... celý text

Nikdo to tu nepřežije 2001, Jerry Hopkins

Hodně zajímavý náhled do života The Doors a především Jima Morissona, jehož osobnost byla hodně komplikovaná a jeho snaha vymanit se z pozice rockové legendy dopadla tragicky. Oba autoři logicky věnují nejvíc prostoru právě jemu, protože jeho osobnost je fascinující - na jedné straně citlivý básník fascinovaný smrtí a existencialismem, na druhé straně nezvladatelný a nespolehlivý člověk, který nevěděl, co se sebou a tak pil a pil, až se upil. Je natolik charismatickou postavou, že knihu utáhne celou sám a je trochu škoda, že zbylí členové i hudba samotné kapely zůstávají v pozadí a neznalý člověk se tu vlastně moc nedozví, jak se Doors dali dohromady a v čem změnili rockovou hudbu. Někdy je tu jmen až moc a těm, kteří tak úplně netuší, se v nich těžko orientuje, naštěstí se to ale neděje nějak často. Dojem trochu kazí černobílé fotografie, na nichž často není vůbec nic vidět, takže působí hodně zbytečně. Nikdo to tu nepřežije je hodně zajímavá kniha, která trošku poodhalí, že Morisson byl vlastně nešťastný člověk a ukazuje, že každá doba potřebuje své rebely. K lepší orientaci doporučuji zhlédnout i vynikající Stoneův film. 70%... celý text

Jako zabít ptáčka 2009, Harper Lee

Výtečná kniha, která je bohužel stále aktuální, možná dokonce, že dnes více než kdy dřív. Tím, co knihu výrazně odlišuje, je to, že je vyprávěna z pohledu osmiletého (ano, na svůj věk inteligentnějšího a trochu přemoudřelého, což čtenář musí přijmout, ale není to problém) děvčátka, tím pádem tedy problémy jako rasismus, pokrytectví, sobectví a přetvářku vnímá čtenář právě optikou jakési naivity a nepochopení, o to je to samozřejmě alarmující. Dětský (a nejen ten) pohled totiž nepochopí, proč na jedné straně můžou lidé odsuzovat Hitlera za holocaust a o chvíli později brutálně atakovat černochy a vylučovat je ze společnosti. Harper Lee opravdu na velmi jednoduchém půdorysu vystavěla nadčasový příběh s hodně silnými postavami (kdo by nechtěl být morálně pevný jako Atikus, případně mít takového člověka za otce a vzor), který navíc geniálně klame tělem, protože onen klíčový soudní spor zdaleka není tím hlavním, co se tu odehrává, ale je pouze jednou z mnoha dějových linií, které do sebe zapadají, takže ti, kteří očekávají "grishamovské" soudní drama, budou zklamáni. Hvězdičku jsem ubral pouze z toho důvodu, že někdy se kniha trošku hůř četla a trochu mě zklamal konec, který trochu vyzněl do ztracena a malinko mi v něm chybělo nějaké vyústění. Jako zabít ptáčka je typickým příkladem knihy, o níž se můžou psát sáhodlouhé studie a každý v ní najde něco jiného, její poselství a výpověď jsou ale jasné. Pocitově silná a působivá kniha, k níž se za čas rád vrátím. 90%... celý text

Tváří v tvář 2014, Jeffery Deaver

Hodnocení téhle antologie určitě závisí na tom, jak moc zná čtenář jednotlivé hrdiny. Na ploše povídky totiž není čas se s nimi nějak seznámit, takže spíš slouží jako fanouškovský servis a někdy přivedou postavu do jiného prostředí. Osobně mi celá antologie přišla spíš zajímavá než cokoli jiného. To, jak by podobná setkání měla vypadat, podle mého splnili jen Connelly s Lehanem a Child s Finderem, částečně pak i Deaver a Sanford, kteří ale povídku napsali trochu delší, než by se slušelo. Dále pak zaujmou třeba Přeprogramování, a to hlavně tématem, nápadem a atmosférou, Tichý lov taktéž nápadem a akcí a Zastávka na občerstvení, která jediná zasahuje do osobních životů hrdinů. Jako celek sbírka poměrně funguje ale je jasné, že každému se bude líbit jiná povídka podle toho, co kdo preferuje a jak dobře zná hrdiny, kteří se tu vzájemně potkávají. Jakožto lákadlo na samostatné knihy jednotlivých autorů ale Tváří v tvář funguje výborně. 70%... celý text

Ostrov doktora Moreaua 1928, Herbert George Wells

Ostrov dr. Moreaua je ukázkou druhé tváře H. G. Wellse. Místo naivního sci-fi předkládá místy dost děsivý sci-fi horor, který je realistický, zneklidňující a z dnešního pohledu nadčasový, protože to, co tu spisovatel popisuje jen jako jakousi vizi, se dnes de facto děje, i když ne v takové míře a podobě. Polidštěná zvířata byla fascinující i děsivá zároveň a oceňuji, že Wells pořád nechává vyhrát přírodu, když i veškerou jejich lidskost porazí vrozená divokost a "primitivnost". Ostrov dr. Moreaua je hlavně o izolovaném prostředí zvláštního ostrova a o šílených pokusech titulního doktora, postavy tu ustupují do pozadí a jsou jen zběžně načrtnuté, to ale vlastně nevadí, protože jde především o samotnou atmosféru a temnou vizi možného vývoje. Potěší i relativně malý rozsah, v němž není čas na nějaké nudné popisy, ale jde se rovnou k věci. Občas se to sice trochu táhne a je to trošku těžkopádnější, to ale tolik nevadí. Trochu opomíjená klasika. 75%... celý text

Stroj času 1992, Herbert George Wells

Dílo je z devatenáctého století a bez problémů čtivé je i dnes, což je asi jeho největší pozitivum. Dobu vzniku ale musí mít čtenář pořád na paměti, protože Stroj času je roztomile naivní sci-fi, v němž se vlastně nic moc neděje a jde spíš o jakousi autorovu vizi a úvahu nad tím, kde skončí lidstvo někdy v roce 800 000 a nutno asi říct, že současný vývoj mu trochu dává za pravdu a je možné, že za tisíc let to tady tak bude vypadat. Vzhledem k tomu, že jde vlastně o novelu, tak tady postavy nemají moc šanci na vývoj, ale jde opravdu jen o popis prostředí, vylíčení několika událostí a celkovou atmosféru, která je hodně zvláštní a jak už jsem psal naivní, což je vlastně dáno i tím, že celý příběh je vlastně vyprávěn nadšeným vynálezcem, čili mu můžeme věřit a nemusíme, ačkoli samotný konec to trošku posouvá do té reálnější roviny, čili že se vše opravdu stalo. Fanoušci sci-fi dílo určitě ocení víc, ale vzhledem ke krátkému rozsahu, čtivému stylu i zajímavým myšlenkám ho dočtou i ti, kteří žánru nijak neholdují. 70%... celý text

Smrt v Benátkách 2003, Thomas Mann

Ačkoli krátká, ne úplně jednoduchá a stravitelná kniha, o níž se jen těžko píše nějaký smysluplný komentář. Mann v ní rezignoval na příběh, ale spolehl se spíš až na básnickou lyriku, kterou popisuje jednak romantickou a uhrančivou krajinu v Benátkách a pak také vnitřní svět starého spisovatele, který se setká s mladým hochem, který mu připomene krásu života, který ho už pomalu opouští, připomene jeho vlastní mladá a idealistická léta a zapálí v něm hodně zvláštní náklonnost a cit. Mann tu používá jen velmi málo přímou řeč, místo které se soustředí na přesné a rozvleklé popisy. Je tu opravdu mnoho zajímavých momentů (počáteční setkání spisovatele se skupinou mladých lidí - možná homosexuálů - kterým se dvoří stárnoucí pán, který hlavnímu hrdinovi přijde v tu chvíli směšný, lyrické a citlivé vykreslení nerovného vztahu starce a mladíka), nad nimiž se můžete zamyslet, protože mají nadčasovou platnost. Potěší i květnatý jazyk plný metafor a symbolů. Navíc je tato novelka hodně krátká, a i přes dlouhá souvětí a jejich náročnou stavbu se dobře čte. Není to dílo, které by strhlo, ale ve čtenáři zanechá takovou zvláštní melancholickou náladu a vlastně ho i donutí trochu více užívat běžného života. Zásadní chyby nevidím, ale na plný počet to také úplně není. 80%... celý text

Marťan 2014, Andy Weir

Velmi dobrá kniha, které asi z mého pohledu ublížil všeobecný hype, protože jsem čekal něco výjimečného, ale ono se to nedostavilo. Předně tu na můj vkus bylo až moc odborných pasáží, popisů a takřka výkladů, takže jako člověk, kterému jsou fyzika a chemie naprosto cizí, jsem se v těchto místech trochu nudil a vůbec jsem je nechápal. Naštěstí je ale hlavní hrdina natolik sympatický, i když vlastně dokonalý, protože umí úplně vše, že tyhle části trochu kompenzuje a především je tu taky notně cynický humor, který vše příjemně vyvažuje. Kniha je zkrátka taková pohodovka, která je plná optimismu, vlastně ignoruje jakékoli smutky hlavní postavy, nikdy nepracuje s nějakým strachem o ni a de facto jí ani nedává možnost dělat nějaké chyby a ono to překvapivě funguje a je vlastně úplně jedno, jestli v ní jsou nějaké faktické omyly. Ačkoli se k ní už asi nikdy nevrátím, chápu, proč se stala tak populární a uchvátila tolik lidí. 70% PS: FIlm je na velmi podobné úrovni, jen v rámci široké přístupnosti tvůrci obrousili hrany a udělali z příběhu možná ještě bezstarostnější záležitost než kniha.... celý text

Mrtvé duše 2002, Nikolaj Vasiljevič Gogol

Velmi lehce a s velkou nadsázkou psaný román, který zmiňuje snad všechny neduhy (nejen) tzv. vyšší společnosti a ukazuje naprostou absurditu byrokracie carského Ruska, s níž si ale dnešní doba kdekoli na světě příliš nezadá. Ano, je škoda, že Gogol dílo nedokončil a čtenář se tak vlastně pořádně nedozví, co má Čičikov s dušemi v plánu a ani to, proč mu v jednom z mála fragmentů druhé části hrozí vězení a co se s dušemi stalo. Kniha je ale tak svěží a čtivá, že by člověk skoro nepoznal, že je z devatenáctého století. Gogol si dává záležet na popisu všedních situací, statků i roztodivných postaviček, které mají "velké" osobní starosti, které jsou ale v kontextu společnosti vlastně banální. Jeho inteligentní a nenucený humor přecházející v satiru se mi hodně líbí a je to jeden z důvodů, proč jeho dílo překonalo propast času a dá se bez problémů číst i dnes. Pochválit musím české vydání Odeonu z roku 2016, které je výborně přeložené a čtivé. Jen je škoda, že v něm chybí jakýkoli znalecký doslov, který by objasnil, jak to s románem celé bylo, kolik měl mít původně částí a co v nich mělo být, takhle jsem si to musel dohledat v laických internetových encyklopediích. 80%... celý text

Písečný muž 2013, Lars Kepler

Tentokrát půjdu proti proudu, což se mi nestává často, protože povětšinou se s názorem většiny ztotožňuji, i když to není záměr. V případě Písečného muže tomu tak ale není, a to hned z několika důvodů. Při čtení jsem si totiž připadal, jako bych četl dílo psané podle příručky a vytvořené na poptávku - je potřeba mít charismatického policistu, který kašle na předpisy a má trauma z minulosti, dáme ho tam, je potřeba mít děsivého vraha, který asi vraždí, i když je ve vězení, dáme ho tam, je potřeba vymyslet postavu krásné policistky, která je schopná, dáme ji tam. Stejně tak s přibývajícími stránkami mi kniha připomínala řemeslně zručný, leč klišovitý hollywoodský thriller, v němž hapruje logika a nesmí se nad ním moc přemýšlet. NÁSLEDUJÍ MENŠÍ SPOILERY - Joona Lina okamžitě objeví skrýš vraha v dlouhé řadě domů a je samozřejmě sám, přežije snad všechny útoky a v závěru najde svou přítelkyni v jednom z kontejnerů, aniž by měl jakékoli vodítko, že tam bude - KONEC SPOILERŮ. Oběma manželům nelze upřít to, že umí psát, vymyslet zajímavou zápletku, a především opravdu nebezpečného a charismatického zabijáka, jenže se prostě nedokážu ubránit pocitu, že jedou podle mustru, který naplňují a nenabízejí žádný přesah a vlastně ani důvod, proč se někdy k této knize vrátit. Horší než Paganiniho smlouva to určitě není, ale osobně bych přivítal větší skromnost, komornost a rozhodně ne tak rozmáchlý a zdánlivě efektní konec. 60%... celý text

Právo nálezce 2015, Stephen King

Nevím, jak to ten King dělá, ale vždycky mě dostane, i když variuje sám sebe a není originální. Právo nálezce je tak trochu kombinací Misery a Vykoupení z věznice Shawshank, což mu lze vytýkat, stejně jako to, že by se děj vlastně obešel bez tří hrdinů z Pana Mercedese a nepochybuji o tom, že kdyby tenhle román psal King někdy v mladších letech, tyto tři postavy by se tam nevyskytovaly. Ono to ale vlastně nevadí, protože i když je celý závěr trošku akčnější, než je u Kinga zvykem a možná tak trochu nepravděpodobný, pořád skvěle funguje, je výborně napsaný a má spád. To ostatně platí o celé knize (možná až na trochu pomalejší rozjezd). Postava Morrise Bellamyho je naprosto perfektní a dokonale vykreslený "magor", jehož motivaci ale jakožto vášnivý čtenář rozhodně chápu, akorát, že situaci řešil radikálněji a celá pasáž při jeho setkání s majitelem antikvariátu je typicky kingovská a nemá nejmenší chybu. I Pete je výtečně vykreslen a jeho morální dilema je naprosto pochopitelné a podobně je na tom vlastně i jeho sestra. Trojice svérázných detektivů je docela sympatická, jejich špičkování děj příjemně osvěžuje a zejména Bill Hodges je další Kingův zajímavý hrdina. Vysoce oceňuji závěrečnou kapitolou, která je lákadlem na završení trilogie, které by se mohlo vrátit k hororovým kořenům. Rozhodně potěší i to, že celá kniha je protknuta hodně svéráznou láskou k literatuře a literární tvorbě, což všichni oddaní čtenáři jistě chápou. 75%... celý text

Farma 2016, Tom Rob Smith

Těžko tady napsat něco výrazně jiného než ostatní, protože komentáře se tu vesměs shodují. Tom Rob Smith se svezl na módní vlně severských thrillerů a pokusil se napsat podobně temný román s tajemstvím, ne zcela normálními hrdiny a šokující pointou. Podařilo se mu to tak nějak napůl a napsal sice čtivý a svižný, ale ve své podstatě rutinní thriller, který překvapí málokoho. První polovina je založena na dost nedůvěryhodné výpovědi matky, které se vzhledem k její evidentní paranoie věří jen těžko, protože vždy, když to začne být trochu důvěryhodné, tak se vše shodí důrazem na banální detail, který čtenáře jen přesvědčí o tom, že musí vše brát s velkou rezervou. Druhá polovina je pak založena na odhalování pravdy, které proběhne na můj vkus trochu moc rychle a zejména setkání klíčových lidí je dost za vlasy přitažené a trochu nepravděpodobné. Pointa není až tak šokující, jak jsem si myslel a ani není napsána tak, aby se čtenářem trošku víc emočně pohnula. Škoda, že závěr (stejně jako ono "čerstvé tajemství hlavního hrdiny", které není absolutně využito) vyšumí do ztracena a není trochu rozveden. Proč tedy čtyři hvězdy? Protože kniha je čtivá, má svěží tempo a ať chceme, nebo ne, zajímá nás její rozuzlení a pořád jde o slušnou žánrovku, ke které se ale čtenář vrátí jen málokdy. Vesměs taková relativně slušná oddechovka. 70%... celý text

Lolita 2007, Vladimir Nabokov

Hodně už tu toho bylo napsáno, takže rozhodně nepřinesu nic nového, každopádně měl-li bych to shrnout, tak Lolita je kvalitní kniha, k níž se ale nebudu vracet. Především mi tu vadí odtažitost, kterou dílo má, kterou symbolizuje spousta odkazů a francouzských slovíček, jejichž význam musíte hledat ve vysvětlivkách a stejně většinou moc netušíte, o co jde. Taktéž hlavní postava je strašlivě nesympatická, protože přehnaně sebevědomá, narcistní a i když ví, že je natolik destruktivní a nebezpečná okolí, nic moc s tím nedělá. Samotná Lolita pak nadčasově symbolizuje prvoplánovou krásku, která spoléhá na svůj vzhled, s muži si pohrává a nemá v sobě moc citu. Poslední velká výtka směřuje k nevyrovnanému tempu, protože zatímco první polovina je čtivá a svižná, druhá je roztáhlá, pomalá a trochu víc zahleděná sama do sebe. Na druhou stranu ale musím pochválit perfektní jazykové podání, které vyniká i v překladu, opravdu zajímavý a netradiční námět, decentní erotické scény, které nejsou nijak explicitní, ale spíš dotváří zvláštní atmosféru celého příběhu a taktéž přítomnost mnohdy ironického humoru, který knihu potřebně odlehčuje. Celkově vzato tak jde o kvalitní dílo, které čtenáři nejde moc naproti a chvílemi působí zahleděně samo do sebe a je zbytečně natahované a složité. 70%... celý text

Čaroděj a sklo 2001, Stephen King

Zatím rozhodně nejlepší kniha z celé série, která je v závěru maximálně strhující. Po úvodu, v němž King dořeší splašený vlak z dílu předchozího, už čtenáře v jednom velkém flashbacku zavede do Rolandova mládí a rozehraje romantický western z dávnověků, v nichž se něco stalo, zatím ale nevíme co. Charaktery jsou tu opět fantasticky propracované a každý má svou hloubku a je až fascinující, jak King dokáže na charakteru starosty, který se tu moc neobjevuje, přenést na čtenáře znechucení jeho postavou a chlípností. Jsou tu i výborní záporáci, mezi nimiž vynikají stará čarodějnice, teta Susan a Jonas a výborně funguje i romantický vztah Rolanda se Susan. Z celé knihy je vůbec cítit značná osudovost a epičnost, což se mi u Kinga ještě nestalo v takové míře a čtenář po celou dobu ví, že má co dělat s opravdu důležitým a zásadním příběhem. Hodnocení posouvá samotný závěr, v němž jsou většinou popisovány opravdu hodně brutální bitky a přestřelky a celé to má obrovský spád a čtenář se v tom ani na chvilku neztratí. Je pravda, že kniha je chvílemi zdlouhavá a šla by asi o takových sto stránek zkrátit, to ale není taková vada na kráse, protože to, jak King pracuje s rozvíjením celé ságy a velmi jemně přináší další tajemství, která snad odhalí, je naprosto fascinující. Věrný čtenář si navíc může užít přímý odkaz na román Svědectví a částečné propojení obou světů. Baže, vynikající dílo. 90%... celý text

Carol 2015, Patricia Highsmith

Určitě zajímavá kniha, u níž je ale nutno počítat s tím, že vlastně nemá děj, ale je hodně o pocitech a vztazích mezi postavami, což může být malinko problém. Highsmith to čtenáři moc neusnadňuje a celá kniha je psána zvláštním odtažitým stylem a působí dost chladně. Proto trvá, než se čtenář tzv. začte a těžko říct, zda se to někdy úplně podaří, protože román nikdy nestrhne a nemá spád. Vztah obou žen je každopádně zachycen citlivě a detailně, čili máme možnost nahlédnout do jejich psychiky a naprosto chápat jejich motivaci. Hodně zachraňuje závěr, který už je poměrně svižný a částečně nečekaný. Opravdu škoda, že to celé působí tak odtažitě a chladně, každopádně vzhledem k době, kdy román vznikl, jde o neotřelý a odvážný kousek. 60%... celý text